Kráter (39 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Když Aer vysvětluje další postup, pokyvuju hlavou na znamení souhlasu a po "tak můžeme" uchopím provaz a kývnu na souhlas:
"Jo, spouštím."

Obtočil jsem volný konec provazu kolem ozdobného sloupku a uvázal uzel podobně jako u studně u Vísky. Pořádně jsem za provaz zatáhl a spokojeně se usmál, že se uzel povedl.
Potom jsem začal protahovat svázané provazy mezi prsty, zkouším jestli jsou spoje dobře utažené a koukám, jestli ještě někdo naváže další provaz.
Pochodeň určitě ano, tam hlouběji už moc světla není.

S kývnutím na Páru protáhnu druhý konec navázaných provazů kolem stehen a kolem pasu.
Po každých zhruba dvou sázích houknu, že můžu dál. Jestli hvízdnu, začnětě rychle táhnout zpět nahoru.
Tornu nechám nahoře, když dojdu na dno nebo do nějaké díry ve stěně, spustíte ji za mnou.

Do úchytu na předku pláště jsem si připravil dýku a přesedl přes okraj roubení. Levou ruku s pochodní jsem sklonil vedle sebe a s pravou rukou na provaze jsem se naklonil do studny.
Tak můžeme.

"Myslím, že se to tam nějak vzpříčilo." Říkám, když poodstoupím od sloupku, dívám se na něj a škrábu se po hlavě. Na okamžik to vypadá, jako kdybych chtěl sloupek skutečně vytáhnout a nikoli vyzkoušet, jestli tam drží dost pevně. Ale pak pokrčím rameny a začnu s ostatními svazovat provazy.

"Přivaž si to kolem pasu," poučuju Aera, který to zjevně nepotřebuje, "a spustíme tě dolů. Chceš sebou pochodeň?"

Parophis obejmul jednu z drápovitých objímek, zapřel se a zkouší jí cloumat do všech stran. Kamenná ozdoba se nepatrně zaviklala, ale zdá se, že je mezi ostatní kameny zasazena dostatečně pevně, aby udržela alespoň jednu osobu.

"Nějaký chytrý, ne?" zasupím směrem k Žabikuchovi.

"Páro, zase ho, ale nevytrhni za každou cenu." Říkám, když vidím, jak usilovně se snaží sloupek vyrvat...

"Zkusím," ušklíbnu se a podejdu ke sloupkům. Najdu si vhodnou polohu, zapřu se patami řádně do země, pažemi objemu sloupek a pořádně zaberu.

To by jistě šlo, že bys mě spustil dolů, odpovím Párovi.

Jestli naše cesta pokračuje dále tou studní, mohl bys nás tam postupně spustit všechny, ale sám sebe bys spustit určitě nedokázal. Ale možná bychom mohli uvázat provaz kolem té zdi mezi okny. Nebo použít některý tenhle držák, říkám a ukazuji na výstupky s koulemi umístěné na roubení studny.

Jestli jsou dost pevné ... hmm, Páro, zkus třeba tady s tímhle zacloumat, ukazuji na jeden z ozdobných sloupků.

Pojďte, volám na ostatní. Spojíme naše provazy a zkusíme, jestli dosáhnou ke dnu studny.

Trorn přistoupil k dívce a ptá se jí na Mahala. Dívka ale neodpovídá, schoulená sedí na kraji studnice, tvář zabořenou do dlaní.

V okolí rozvalin jsou jen kameny, balvany, nízká tráva, mechy, pár zakrslých křovisek. Žádné stromy.

Když dívka odmítne jablko a stále jen mluví o tanci, pokrčím rameny, pustím její ruku, sednu si zády ke studně a zakousnu se do ovoce.

"Když nechceš, tak nevadí," říkám dál jako kdybych si myslel, že mně může slyšet, "kdyby tu bylo trochu víc místa a bard nám zahrál, tak si můžeme skočit 'Rejdáka'" mluvím dál, ale vlastně už nečekám odpověď. Tancovat mezi těmi šutry totiž zkoušet nechci.

Když vidím, že Aer hledá kládu, tak se si zase kousnu do jablka a s plnou hubou řeknu: "Pochybuju, že tady něco najdeš, ale jestli chceš, tak tě můžu zkusit spustit dolů."

Po druhém kousnutí jabko víceméně zmizelo, tak trochu zklamaně zakroutím hlavou a zahodím ohryzek někam do dálky.

Zadumaně šifru zkoumám, až Flaveriusovo oslovení mě vytrhne z přemýšlení. "Nevím, nevím. Mám ale jeden nápad." Dojdu za dívkou a zeptám se: "Nevíš kdo je Mahal?"

Nemohu nic rozpoznat. Vypadá to, že to označení "pod tvýma nohama" neznamená doslovně místo u nápisu, ale nějaké prostory pod povrchem. A potom se skutečně nabízí ta studna.

S těmi slovy jsem zamířil zpět ke studni. Prohlíším roubení a přemýšlím, jak uchytíme provazy ke spouštění.
Nejlepší by byla zase nějaká kláda, jako u té první studny ve Vísce, prohodím a začal jsem obcházet ruiny, jestli něco takového nezahlédnu poblíž v okolí.
Možná by šlo obtočit velké oko kolem celého roubení. I na takovém lze uvázat ten uzel osamělého poutníka.

Dál prohlížím okolí ruiny.

Když barbar vytáhne jablíčko, dívka na něj tázavě pohlédne:"Hlad? Nevím, co tím myslíte...".
Pak se při pohledu na šťavnaté ovoce mile usměje:"Ráda jsem tančila v jablečných sadech. Vůně stromů, šum listů, červenající se plody..." dívka přivře oči a nechává se unášet svými vzpomínkami.

"Řekl bych, že Mahal bude trpasličím bohem, nebo možná jejich patronem, ochráncem. Ale slyším toto jméno poprvé. Mnoho bohů bylo zapomenuto, někteří se vracejí zpět, někteří zůstávají za závojem minulosti..." povídám zamyšleně, když si znovu prohlížím nápis na kameni.
Při pohledu na svitek papíru, kam přeložené runy přepsal Trorn, si začnu mnout svůj vous.
"Možná nám ještě něco zůstalo v té šifře skryto. Co si o tom myslíte, pane Silvidianský?" podívám se na vzdělaného barbara.

"Aha," říkám, ale pochopení se mi ve tváři neodráží. Bezradně se rozhlédnu kolem po ostatních, ale když vidím, že všichni řeší nějaký šutr, tak se zase podívám na dívku.

Dlouho a marně hledám slova, která bych mohl říct. Nakonec mně přece jen napadne spásná myšlenka:

"Od rána to už je dlouho, nemáš hlad? Mám trochu sušeného masa, kousek chleba a pár jablek. Nechceš?"
Rychle z batohu vytáhnu jablíčko a s úsměvem jej nabídnu.

"Bydlím?" podívá se dívka na Parophise. "Nevím, co tím myslíte, pane. Měla jsem chuť si zde zatančit, mezi starými kameny. S ranním deštěm jsme přiběhla. Líbilo se mi zde..." dívce se na tváři při té vzpomínce na chvilku objeví zasněný úsměv. Pohled na černý kámen ji znovu připomene její nešťastný úděl.

Celou dobu jen na všechny koukám rudým pohledem. Jsem ticho, přemýslím. *Pod nohama.*
Kouknu se na zem, kde se snažím cokoli vidět. Ale tvářím se nespokojeně.
"Ví někdo z vás, kdo je to onen Mahal? Třeba to k něčemu bude, musíme jí přeci pomoc, má to tak být." řeknu a soucitně se na dívku podívám.

"Holka, moc tomu nerozumim. Pořádný vítr jsme tudle potkali a nebyla to žádná sranda, ale zmákli sme to." Říkám poněkud zklamaně a vzdávám úsilí dostat z ní něco kloudné.
"Jak jsi se sem vůbec dostala? Ty tu bydlíš?"

Když si přečtu nebo uslyším slova "pod tvýma nohama" tak první co mě napadně a zřejmě i většinu ostatních, podívat se přímo pod sebe.
S těmi slovy poodstoupím několik kroků, přikleknu a se sehnutou hlavou začnu prohlížet nejbližší okolí místa s nápisem.
Buďto jsme to už moc pošlapali nebo tady ty dveře nejsou. Možná budeme muset přece jenom zkusit tu studnu.

Přesto jsem se o kus přemístil a ještě jednou zkouším prohlížet povrch terénu.