Kráter (41 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Po chvilce hledání nějakého mechanismu se odvracím od kamene a o kousek dál usedám na zem.
"Na tom kameni nic není."

"A kde se vlastně toulá ten náš zpěváček?" rozhlížím se po okolních ruinách, odkud se občas ozve pár tónů z loutny. "Pan Triamos je z rodu elfů, možná by mohl znát quenijštinu. To by vám pomohlo, pane Silvidianský?" podívám se tázavě na Trorna.

Žabikuch přistoupil ke kameni a pozorně si ho prohlíží. Po chvilce začíná opatrně ohmatávat povrch, runy, praskliny.

Trorn, se svým kamenným výrazem, Žabikucha pozoruje a čeká, jestli se mladíkovi něco podaří objevit. Lze ale vyčíst, že nic takového neočekává. Sám zkoušel vytesané runy prohmatat, ale nic neobjevil.

Když Parophis položil svoji dlaň na dívku, ta sebou polekaně trhla. Jako kdyby do této doby vůbec nevnímala, že barbar stojí kousek od ní a hovoří na ni, a nyní se náhle zničeho nic před ní zjevil.
"Ach..už nikdy nebudou dny a noci tak jako dřív." zašeptá tichým hlasem, další slza se skoulí po něžné tváři. "Dokud mě tíží ta věc, nebudu nikdy volná..." roztřese se v nové vlně beznaděje a zoufalství.

Neposlouchám slova svých společníků a dívám se na dívku. Dívám se jak pláče. Sice se tváří, že se se mnou nebaví, jako kdybych byl nižší forma života, ale je mi jí líto. Váhavě položím svou velkou dlaň na její a řeknu: "Nebreč, to bude dobrý."

"Tomuhle já nerozumím. Dejte mi sem zámek a já ho otevřu. Případně někde něco nenápadně seberu. Staré nápisy na šutrech mě moc neberou..."
Přejdu až přímo ke kameni a důkladně ho prohlížím od země po mou výšku. Ani nevím co přesně hledám, ale hlavně se soustředím na nějaký mechanismus či skrytou prohlubeň...

"To je skutečně zvláštní..." přitakám našemu kouzelníkovi. "Quenijština je starý jazyk elfů. Dosti neobvyklé, že by v tomto jazyce trpaslíci tesali své nápisy. Jejich nevraživost vůči elfům je již starým příběhem." podivuji se. "Rozumím pouze mladšímu jazyku, kterým elfové hovoří, sindarštině."

Z iného konca sutín sa donesie tichý elfský hlas pospevujúci si niečo popod nos. Zvuk jeho hlasu je doložený sem tam úderom nejakého kameňa alkebo úderom prstov cez struny.

"Respektive jsem se vyjádřil špatně - runy jsou trpasličí, ale slova jsou v elfském jazyce quenijština. Což je zvláštní." Říkám a dál studuji runy. "Tak tu asi nikdo mluvit neumí, co?" Ptám se spíše řečnicky, protože nepředpokládám, že by to někdo zvládnul.

Dívka zůstává schoulená na zídce studny, tvář zabořenou do svých útlých dlaní, přesto slyšíte tichý pláč.

Ani bardova hra, ani elfovo škorpení s barbarem Parophisem ji nerozveselilo.

Prohlížím si runy a zamumlám: "Tak nejedná se o trpasličí runy, ale o elfský jazyk quenijština. Ten bohužel neznám," prohrabuji se již v hustších vousech. Dlouho jsem se neholil, pomyslím si.

"Až do teď jsem si myslel, že to jsou jen nějaké klikyháky. Takže takhle vypadá trpaslíčí písmo, jo? Zajímavé, ale číst to také neumím. Škoda, že s námi nešel ten trpaslík."
"Hej Páro! Ona tě stejně asi ani nevnímá."

Triamosův smích mně poněkud vyvede z rovnováhy. Dívám se na něho z nechápavě s kamennou tváří - na šutry a do kmenů stromů se přece vyrývají milostné verše a nebo oplzlosti. Tak čemu se tak hloupě kření? Snad ne mně?

Navíc před ní.

Neschopen pohybu se dívám jak bard nejistě odchází, ale pak se přecejen trochu usměju taky. Trochu legrace nezaškodí a holky ji maj rády. Kouknu po očku na neznámou, jestli se třeba trochu neusmála a ledy trochu neroztály.

Parophisov vtip prenikne ku mne skrz môj ochranný obal z hudby a tak prestanem hrať. Nechápavo sa na neho pozriem načo sa celý skrútim v záchvate smiechu.
Ten nejakú dobu nepovoľuje a vždy keď sa na neho pozriem tak vypukne nanovo.
Po chvíli sa spamätám ale aj tak sa vyhýbam pohľadu na tohto statného barbara a radšej sa aj ja vydám na obhliadku ruín aj keď trocha iným smerom. Lutnu držím v rukách aby som ju mohol ochrániť v prípade pádu vlastným telom.

"Sem to říkal, že je to k ničemu," říkám skepticky směrem k dívce, která mně neslyší a přitom šoupu nohou.
"Stejně je v tom šutru nějaký sprostý trpasličí vtip, říkal jsem ti už o tom trpaslíkovi, co jsem tuhle potkal. Asi, ne, protože se moc neznáme." Podívám se na dívku, jestli si mně třeba nevšimla, ale když vidím, že dál nevnímá, tak dál vykládám: "S ním nebylo k vydržení, furt něco mlel a když měl něco udělat, tak se na to vykvákl."

Prohlížím si kámen a vytesané runy, ale pokrčím omluvně kostnatými rameny.
"Ve věži mého mistra pobýval i jazykoznalec a písmoznalec, ctěný pán Ortworix Tarahil, ten by si jistě dokázal s tímto nápisem poradit. Já sám pouze dokážu rozeznat podobu trpasličích run, ale číst je nedokáži."

Přidám se Aerovi a taktéž začnu prohlížet runy. "Číst je bohužel neumím, ale mohl by se zde skrývat i nějaký skrytý mechanismus nebo nějaké spouštěcí kouzlo, ačkoli o tom pochybuju, za prozkoumání to stojí, říkám a mačkám na jednu z run.

tech
30.7. - 8.8. jsem mimo dosah i-netu.
Přeji všem hezké dny.

Rozhlédl jsem se po našem okolí a potom jsem se sklonil k runám. Runové znaky, místy jsou poškozené, asi vítr a prudký šikmý déšť. Některé vypadají trochu nezvykle, možná podle starších předloh, prohlížím runy zblízka a pomáhám si tak, že přejíždím prsty levé ruky po znacích. Podle některých těhle tvarů vypadají na trpasličí. Ale ano, téměř určitě jsou to trpasličí runy.
Směrem k Parophisovi dodám: Mohou nám napovědět, co je tohle za místo, jak je staré, proč vzniklo, co se tu odehrálo. Mohou tak napovědět i něco o naší současnosti, přestože tu jsou evidentně hodně let.

Opět jsem pohledem zkontroloval naše okolí a nyní zkouším prohlížet nápis znovu od kraje, jestli porozumím tomu, co obsahuje.

Zatímco ostatní prozkoumávají kámen s runami, elf Triamos zůstává sedět u dívky a vyhrává melodii na svoji loutnu. Atmosféra starých ruin a tesknící dívky způsobila, že zasněný bard hledí do dálky a nechává se unášet vlastní hudbou.

Barbar Parophis se příliš o runy nezajímá, vrátil se ke studni a snaží se rozmlouvat s dívkou. Ta ho buď nevnímá, nebo přes svůj pláč neslyší.