Kráter (43 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Když se hraničář Aer Thano jemně dotýká záhadné dívky, daří se mu udržet její pozornost.
"Kdo jiný by na sobě nosil brnění? Přeci jenom válečník. Hrozivý, obrovský, zakutý ve svém pancíři. Právě jsem tančila, když se náhle objevil mezi kameny. Přišel, křičel nenávistným hlasem, zuřil z mého veselí. Chytil mě tak silně, ach, takovou silou, nemohla jsem utéci. A pak držel v ruce tu prokletou věc a uvěznil mě zde." dívce skanou po tváři další slzy. "Když odcházel, smál se svým škodolibým způsobem. Jen se smál a odešel..."

"Je to zde přeci tak krásné! Když déšť smáčí okolní kameny, je radost tancovat, společně s kapkami, které se míhají kolem vás. Přiběhla jsem, nemohla jsem si nechat ujít tu nádhernou chvíli. Předtím jsem se proháněla nad velkými kopci, elfové je nazývají jako Obří kopce." při vyprávění se dívce rozzáří tvář úsměvem, když vzpomíná na radostné chvíle. Už by chtěla vyskočit a znovu tančit, když jí černý tíživý kámen bolestně připomene, že je zde uvězněna.

Trorn s Žabikuchem prohlížejí ruiny východní obranné zdi.
V jediném zachovalém kuse východní zdi jsou střílny. Kamenné ostění těchto otvorů má neobvyklý tvar hlavice sekyry. Trpaslíci jej používají často. Střílny zjevně směřovaly k vstupnímu oblouku, kde se stýkaly obě větve obranné zdi.
Na nedotčenou zeď navazuje poškozený úsek, vysoký do pasu. Zbytek prostory je zasypán sutí, takže nejsou vidět ani základy.

[Viz Mapy: Mapa-Východní obranná zeď; ilustrace-Střílna]

Letmo jsem se ohlédl kolem na ostatní, jak začínají prohlížet okolí. S pocitem, že si zatím vystačí, jsem se otočil zpět ke studni. Přikývl jsem směrem k Párovi a znovu oslovil dívku. Mluvím pomalu, aby moje slova měla naději proniknout do její mysli.
Můžeš povědět ještě něco dalšího o tom, koho nazýváš Sláva tmy? Řekla jsi, že je to válečník.
To už jsi ho někdy dříve viděla bojovat? Nebo to znáš z povídání nebo si to myslíš, protože měl na sobě brnění?
Jen tak sem přišel nebo se zjevil z prázdna, vytáhl z nějaké kapsy ten kámen a položil ho na lem tvých šatů? Hned beze slova odešel, nebo něco přitom řekl? Třeba, že se sem vrátí?

A vlastně ty sama ses dostala na toto místo jak a odkud? Nepřipadá mi to jako vhodné místo pro zpěv a pro tanec osamělé dívky. třeba to má s tvým uvězněním nějakou souvislost.
Zkus mi odpovědět, prosím.

Zatímco Parophis zpovídá tetovaného barbara, ostatní pomalu míří k ruinám východní obranné zdi, abyste se porozhlédli, jestli tam neobjevíte něco zajímavého.

Nejdříve se znuděně dívám, jak se vyvíjí diskuze. Pak se ale začnu procházet po okolí a prohledávat ruiny.

"A co máš s očima? Někdo tě praštil?" Nenechám se odbýt.

Koukám se drobet nedůvěřivě.
"Nězáleží na tom, jaká odpověď mi stačí, ale záleží an tom, co je pravda. A pokud budete taky stát proti mému nepříteli, budou znás aspoň dočasní spojenci." řeknu jednoduše.
"A duchové nejsou v mé hlavě, ale všude kolem nás. Žijí i v předmětech, kde by jste to nečekali. Někteří jsou mocní, někteří méně. Je to s nima velmi složité, zvlášť proto, že na světě je duchů tolik a každý je jiný. A nejsou to jen duše zemřelých, ale i samostatní tvorové. Někteří ke mně mluví, pokud něco chtějí sdělit světu. Není možné to pro nezasvěcené pochopit."

"Jasan, budu si to pamatovat, Tutére," říkám a opět jméno zkomolím, tentokrát trochu jinak, "co to máš z očima?" Ptám se s nepokrytou zvědavostí.
"A co ti duchové,... to ti straší v hlavě nebo co? Odkud se vzali? Takže ty máš v hlavě nějaké duchy a něco ti říkaj a ty potom jdeš tam kam ti říkaj?" Poškrábu se na hlavě a pak ještě řeknu: "Já občas taky slyším hlasy, třeba když mám hlad. Ale to mi kručí v břiše a ne v hlavě."

Když se můj pohled vrátí k Tuaterrovi, s mírným přátelským úsměvem položím (možná jen řečnickou) otázku na závěr:
Stačí ti taková odpověď?

Jsme poutníci na cestách světa. A je dost dobře možné, že i nás přivedli do těchto míst duchové. Jak sám říkáš, nehovoří jasně, pokud vůbec. A někdy řídí naše kroky zcela beze slov.
Možná je přáním duchů, abychom i my pomohli té dívce, třeba i my se máme střetnout se Slávou tmy.
Během řeči se dívám na Tuaterra a střídavě na ostatní členy naší skupinky. Vždy, když se můj pohled setká s očima některého z mých druhů, soustředím na něho svoji mysl.

Zamračím se na Páru.
"Je to Tuaterr!" opravím ho rázně.
"A jsem tady kvůli té dívce, táhlo mě to za ní. Duchové si to tak přáli a já vyslyšel jejich volání, proto jsem tady. Jinak to být nemohlo, mám jí pomoci, to si myslím. Duchové sice nehovoří jasně, ale co jiného by po mně mohli chtít? Musím porazit onu Slávu Tmy!"
Řeknu a vypadá to, že si sám moc nejsem jistý, co jiného by mohli chtít.
Pak se rozhlédnu, celou skupinku přejedu rudým pohledem. Na některých se zastavím a prohlédnu si je, o některé pohledem jen zavadím.
"A proč jste sem přišli vy? Nevypadáte, že by vás sem duchové přivedli." Po otázce mírně nadzvednu pravé obočí.

"Nazdar Tutere," zkomolím hned jméno barbara podle svého a uklidněn mnohem rozumnějšímy slovy pokračuju, "já sem Pára, z kerého kmene si?"

"To je divné, že tu holku neznáš, před chvílí to vypadalo, že si tu kvůli ní."

Zvednu se ze země a jdu se také porozhlédnout po okolí. Sice nevím co hledám, ale třeba mě něco trefí do nosu... Nejspíš bych se měl porozhlédnout po nějakém vchodu.

Tetovaný barbar mírně ukročil vzad, aby si tak vytvořil odstup od Parophise. Přitom stále zaujatě pozoruje dívku.
"Nikoho takového neznám, nevím o čem hovoří. Tu dívku vidím poprvé, ale...je mi na ní cosi povědomého. Hledal jsem, hledal jsem něco...něco vedlo mé kroky. Až jsem došel sem a našel ji." Barbar otočí hlavu a podívá se na Parophise:"A nyní musím zjistit, proč jsem se dostal až sem. Pokud vám to nebude k tíži, porozhlédnu se kolem s vámi. Jmenuji se Tuaterr Rudooký."

"Hej ty! S tebou mluvím!" Postavím se mezi potetovaného a dívku a přistoupím až těsně k němu.

Pozriem s úsmevom na tú dievčinu a usmejem sa:
Neplač. Sĺz už bolo dosť..
Načo prejdem jemne rukou po plášti a v duchu dám za pravdu, že to nie je obyčajný plášť.
Pozriem na ten kameň a na terén okolo neho hľadajúc nejakú nerovnosť, pričom si viac všímam podklad, do ktorého ešte rýpnem prstom.

"Já jsem pro se pokusit najít toho Slávu tmy. Pokud se s ním nesetkáme, tak určitě nemáme šanci. Musíme ho najít." Říkám, když sleduji dívku. "Prohledáme víc ty ruiny tady, třeba nám dají nějaký indície, jak ho najít." Otáčím se a odcházím hledat.

"Pan Aer Thano má pravdu." souhlasím s hraničářem. "Zkusme se porozhlédnout dál po zříceninách, třeba něco nalezneme."

Pak se podívám na tetovaného barbara, který s ohromením sleduje dívku a není mu moc do řeči. "Možná bude vědět něco on. Ale zdá se, že je víc mimo náš svět než ta dívka."

Dívka pláče, mezi slzami se hlasitě trápí nad svým nešťastným osudem.
Když se Triamos zeptá na svůj návrh, dívka ho zřejmě zprvu nevnímá. Až po chvilce si teprve zřejmě uvědomí jeho slova:"Jaký plášť?" zeptá se tiše, ale očividně nečeká odpověď a znovu se choulí do svých dlaní.

Já si nejsem jistý, jestli je to nejlepší řešení.
Přiklonil jsem se k Triamosovi a zopakoval jsem mu svoje předchozí slova:
Kdyby to byla obyčejná žena a normální šaty, tak bych zkusil ten okraj zatížený kamenem prostě odříznout.
Jenže tahle dívka na obyčejnou ženu moc nevypadá a ty její šaty taky ne. Možná jsou spolu spojené a poškození šatů by ji mohlo poranit. Takže to si necháme až na úplný konec. Až všechny ostatní možnosti selžou.