Kráter (44 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Když se dívám na to, jakým směrem se ubírá rozhovor, jen kroutím hlavou. Přijde mi to, že z té holky něco vytáhnout je horší než ukradnout slona. Stejně to nevypadá, že by s ní něco bylo. Je vyděšená a asi ani pořádně nevidí nebo neslyší. Jinak by se přece bavila se mnou. No co, třeba se později vzpamatuje. Možná bych zatím mohl oťuknout toho chlápka.

Přijdu k neznámému barbarovi, postavím se přímo proti němu a zahučím: "Co ty o tom víš? Toho chlápka s tou tmou znáš?"

Pozriem sa na ostatných a potom mrknem na dievčinu. Prejdem pohľadom po plášti a pozriem sa znova na svojich spoločníkov. Chvíľu zbnieram odvahu bojac sa že tresnem blbosť ale nakoniec to predsa len poviem:
A čo keby sme skrátka odrezali plášť tesne pri kameni?
Potom prejdem pohľadom na dievčinu, čo na to povie a pokrčím ramenami.

"Hmm, tak to vypadá, že jí asi nezvládneme pomoc."
Sundavám si vak ze zad a usedám na zem abych si odpočinul.

"Sláva tmy je strašlivá..." odpoví dívka tiše, jako by měla strach, že ji může slyšet. "Jako temnota z těch nejhorších zlých snů. V černé zbroji, která se přes vás nemilosrdně převalí a rozdrtí na prach. Strašlivý válečník, který vás zadupe do země. Ten kámen měl u sebe. Zřejmě ho přinesl sebou." dívka se podívá na černý kámen, který tíží její šat, a v očích se jí znovu objeví slzy.

Couvl jsem o další kousek od dívky a potom ukročil stranou. Když se na okamžik naše pohledy střetnou, navážu na její slova:
Pro malého zajíce je liška strašlivá a přesto se ona třese před vlkem.
Jestli můžeš, pověz nám, jak vypadá ten Sláva tmy. Má lidskou podobu nebo spíše nějakou zvířecí? Řekla jsi, že odešel. Má tedy nohy?
A ten kámen si sem přinesl, nebo ho zde na místě stvořil kouzlem?

"Jestli s tím kamenem nejde pohnout, budeme muset zřejmě najít toho, komu ten kámen patří, toho, kdo tu dívku zde uvěznil." uvažuji nahlas. "Nebo budeme muset najít jiný způsob, jinou cestu. Jak říkával můj ctihodný mistr: Nemůžete udělat nic lepšího než hledat...!"

"Zřejmě bude dobré, když se porozhlédneme dál zde po těchto zříceninách. Třeba něco objevíme." rozhlédnu se kolem po rozvalinách.

Dívka se roztřese ještě víc a ve tváři se jí zračí strach a smutek zároveň: "I kdybyste ho našli, dopadli byste jako já, možná i hůř. Zničil by vás, je strašlivý...a tak zkažený, špatný..." Dívka sklopí zrak a tiše povzdechne. "Nikdy by mě nepustil, byl tak škodolibý, když mě zde uvěznil. Ani nevím, kam šel. Nevím..."

Obzriem sa na Trorna a prehodím potichu:
Tá Sláva Tmy je tá vec čo ju tu uveznila.. Ja by som ju radšej nehľadal..
Ale ako povedal tak spravím.. Otočím sa s úsmevom na tú dievčinu:
Prosím ťa kde by sme našli tú Slávu Tmy? mohli by sme ju skúsiť presvedčiť, aby ťa pustila...

"Zeptej se, kde najdeme Slávu tmy, že se jí pokusíme osvobodit," radím bardoj otázky. Bude určitě lepší, když se jí bude dotýkat jen jeden, aby nebyla tak vystrašená.

Že by mi smrdělo z úst? Přemýšlím a stále víc se mračím, když vidím, že můj proslov nezabral a místo toho se s dívkou baví Triamos.

Mlčím a sleduji co se bude dít dál.

Když Žabikuch zamává dívce před očima, ta se na něj mezi svými slovy jen plaše podívá.
Zdá se, že vidí, a podle odpovědi na Triamosovu otázku i slyší.

"Sláva Tmy..raději o něm nemluvit." odpoví dívka tiše. "Uvěznil mě tu. Právě když jsem užívala krásného dne, tančila pro radost, objevil se. Černý přízrak, snad z hloubi toho nejtemnějšího místa. Ach, je tak krutý. Zuřil nad mou svobodou a veselím. A tak mě tu připoutal. Uvěznil, abych už nikdy více nemohla tančit, být šťastná..." dívka se roztřese a začne plakat.

"Mám takovej pocit, že ona nás nevidí a neslyší. Jen vnímá naše doteky." říkám nahlas.
Přejdu přímo před dívku a zamávám jí zkusmo rukou před očima a sleduji její reakci.

Pozerám zmätene na tú dievčinu kým hovorí až sa neubránim prekvapeniu a otázke:
Tma? Bitevné pole? Ja? Nemožné..
Usmejem sa načo to vysvetlím:
Ja na bitevné pole nepatrím krásne žieňa. A neviem ani o akej Tme hovoríš.. Vysvetlíš mi to prosím ťa?
Pozerám sa na ňu zoči voči a pritom sa usmievam. Nie som moc na fyzickú prácu a tak ju skúsim zabaviť, kým ostatný budú pracovať na odvalení toho kameňa.

Parophis se před dívkou tyčí jako hora. Snaží se být milý co nejvíc to dokáže, ovšem jeho hluboký hřmotný hlas by spíše někoho vystrašil. Když se ještě navíc zamračí a sjedete očima na obrovský kyj, který třímá v ruce, slabší povahy se kácí do mdlob. Ovšem dívka jako by si ho ani nevšimla. Utápí se ve svém žalu a když na chvíli přestane plakat, dumá hlasitě nad svým nešťastným osudem, o svém zajetí.

Bard Triamos přišel blíže. Naznačil Parophisovi, aby ustoupil trochu stranou a nechal ho jednat.
Když se dívky jemně dotkne, ta sebou znovu polekaně trhne, ale zdá se, že opět konečně vnímá. Když ji pustí, dívka začne plakat.
Triamos ji lehce chytnul za rameno, aby ho vnímala po celou dobu. Sice před doteky uhýbá, ale jak se zdá, nevyvíjí skutečné úsilí jim uniknout. Je spíše jen polekaná a zmatená.

"Jak byste mi mohli pomoci? Sláva Tmy musí dosáhnout každého vítězství. Zanechá vás zkrvavené na bitevním poli." Zní to tázavě, ačkoli její hlas je příliš nehmotný na to, aby mohl vyjadřovat opravdovou nedůvěru.
"Ach..tančila bych, za zpěvu kapek deště. Ale nemohu, tíží mě..." ukáže na kámen.

Pozerám sa na Párove snaženie a len pokrútim hlavou. Je milé že o sebe uvažuje tak príjemne ale nevyzerá práve upokojujúco.
Preto sa teda postavím a s lutnou v ruke a milým úsmevom rpejdem k ostatným, pričom sa do situácie zapojím pokiaľ možno nenásilne.
Skúsim či si ma všimne aj vtedy,keď sa dotknem plášťa. Rovno tiež skúsim aký druh látky to je.
Ak si ma nevšimne skúsim zľahka na rameno kým ma nevidí. Potom a len usmejem a ukážem lutnu:
Neboj sa.. Nechceme ti ublížiť. Moje meno je Triamos a ja aj moja lutna sme plne k službám. Ak si chceš dať niečo zahrať povedz si a ak to poznám bude mi len a len potešením spievať a hrať.
Ukloním hlavou a posadím sa vedľa:
Pokúsime sa ti pomôcť ale nateraz sa prosím upokoj. Naozaj ti nemáme najmenší dôvod ublížiť. A tvoje oslobodenie chvíľu potrvá tak sa vôbec ničoho neboj a dôveruj nám... No tak čo dobrého ti zahrám? Niečo veselé?
Usmejem sa a prejdem prstami po strunách.

Něco si naštvaně zabrblám pod nos, nasadím botu, vstanu a přijdu opět k dívce.

"Ahoj," řeknu a potom se rozpačitě poškrábu na hlavě snad abych si uspořádal myšlenky, "šli jsme tudy kolem a potom jsme tu potkali toho blázna a potom jsme uviděli tebe."

Znovu se odmlčím a váhám co říct dál, no ale přece se s tím nebudu mazat: "Mi říkají Pára a tady to je Aer," představím sebe a hraničáře, "kdo jsi ty? A co tady děláš? Jak jsi se sem dostala a co to je za šutr?" Při posledním slově se trochu zamračím a zašoupu nohou.

"Zkuste ji uklidnit, ukonejšit, možná nám pak poví, co se jí přesně stalo a jak se tu vzala." radím, přitom střídavě pozoruji dívku a tetovaného barbara.

Hraničář Aer Thano zkouší pohnout kamenem, který leží na šatech nešťastné dívky a je zřejmě důvodem jejího smutku. Avšak stejně jako předtím Parophis ani on nedokáže kamenem pohnout ani o coul.

"Tak co?" Ptám se netrpělivě.

"Ten šutr je jako vypasená kráva, ta holka je skoro průhledná jako by nic nejedla a ten pomalovaný blázen jen žvaní a tváří se jako by mu ten šutr spadl na hlavu." Nepokrytě krituzuju ač sám jen tak sedím a masíruju si palec na noze.