Kráter (45 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Pomalu jsem ustoupil o kousek dozadu a sleduji, jak se Trorn dotýká dívky podobně jako já. Potom jsem zkusil pohnout kamenem, který leží na cípu jejích šatů.

Kdyby to byla obyčejná žena a normální šaty, tak bych zkusil ten okraj zatížený kamenem prostě odříznout.
Jenže tahle dívka na obyčejnou ženu moc nevypadá a ty její šaty taky ne. Možná jsou spolu spojené a poškození šatů by ji mohlo poranit. Takže to si necháme až na úplný konec. Až všechny ostatní možnosti selžou.

"Buďte opatrní! Vypadá tak křehce." upozorním hraničáře s Trornem, ale spíše jen šeptám, snad abych ještě více onu dívku nepolekal.

Jakmile se Trorn dotkl dívky, znovu se poplašila. "Tak vy nejste sen? Chcete mi ublížit? Jsem bezmocná. Dělejte si se mnou, co chcete. Je to jedno." poslední slova přecházejí v šepot a stěží je slyšíte.
Dívka opět ucukla a v očích se jí objevily nové slzy.

Příjdu k dívce, taktéž se jí dotknu a říkám při tom: "Nechceme ti ublížit, neboj. Jakých příšer? Můžeme je taky vidět?"

Když mi barbar neodpovídá, jen zakroutím hlavu. Sleduji pokus Aera a taky na to nic neříkám. Mno a když se ten cizinec nakonec rozpovídá, opět zakroutím hlavou.

Proč jsou některé věci tak složité?

Chvilku jsem stál a jen hleděl na dívku. Vypadal jsem úplně omráčen. Skupinu sjem nevnímal, na jejich dotazy jsem neodpovídal.
"Neboj, nikdo ti tady neublíží. přišel jsem za tebou. Něco mě sem táhlo. Veděl jsem, že je to tady!" očividně mám z nálezu velikou radost.
"Musím tě chránit, musím ti pomoct, vím to. Duchové to asi tak chtějí. Co tě drží? Jak jsi na tom?"

Hraničář Aer Thano přistoupil k dívce a zlehka se dotkl konečků jejích prstů.
Plačící dívka sebou trhla, rychle se nadechne a oči se jí rozšíří. "Neviděla jsem vás! Zrak mi halí stín. Kdo jste? Chcete mi ublížit?"
Ucukla rukou od hraničáře a v očích se jí znovu objevil smutek a žal. "Sny, bytosti ze zlých snů," zašeptá. "Co na tom? Příšer se nebojím, bojím se ztráty vší radosti. Až zůstanou jen slzy, zemřu."

Možná nás nevnímá. Nebo vnímá, ale neslyší. Třeba slyší, ale nerozumí, říkám a ohlédnu se po ostatních.
Dávejte pozor na nás oba, zkusím se jí dotknout. Dívejte se, jestli se něco stane s námi. Nebo s tím záhadným kamenem.
Pak, v náhlém popudu se ještě obrátím k neznámému barbarovi a promluvím přímo na něho:
Nechci jí nijak ublížit, nechci ti ji vzít. Tak mě nechej v klidu. Jenom zkusím dotknout se její ruky.

Zvolna jsem přistoupil k dívce a pozvedl levou ruku. Potom jsem ji pomalu natáhl směrem k ní a opatrně a zlehka zkouším, zdali se dokážu dotknout konečků prstů na její levé ruce.

Dívka se choulí do svých dlaní a tiše pláče.
"Už nikdy nebudu tančit, jak může být tak krutý..."

Zdá se, že vás přes svůj pláč nevnímá, jako by si vás ani nevšimla.

"Tomu nerozumím. On tě tam někdo, jako zaklel?" Ptám se nechápavě dívky.

"Hej ty!" Houknu na neznámého barbara s tyčkou a přitom si dál masíruju nakopnutý palec.

Počkám až (jestli) se na mně dotyčný podívá a pak kývnu hlavou směrem k té holce:
"Ty ji znáš?"

Dívka pláče a přes své slzy si snad ani nevšimla, že se Parophis snažil odendat černý kámen, který tíží cíp jejího roucha.

Plačící dívku bych tu opravdu taktéž nečekal, proto stejně jako ostatní na ní nevěřícně hledím. Už na první pohled mi je jasné, že ona bude částečně magického původu, přičemž moji doměnku potvrdí Párova snaha pohnout s kamenem.
"Je možné, abychom se k vám domů dostali i my?" Hned položím dívce otázku, doufaje v odpověď.

"Tak sakra, co to je za čáry!" Rozčileně supím a zkusím ještě jednou pořádně zabrat. Svaly se napínají, supím jako sprinter po závodě, dokonce si zakřičím, ale nic.

Nakonec do kamene kopnu, což pochopitelně zabolí a já udělám dva kroky stranou. Sednu si na zbytek kamenné stěny a začnu si sundávat botu, abych si promasíroval prsty. Přitom si ulevuju:
"Ten šutr je těžký jako by byl ze zlata, ale to by musel být balvan veliký asi jako tady Žabikuch!"

Dívka vzlykající opodál můj výlev neztlumí a působí kontrastně až nevhodně.

Tajemná dívka stále pláče, zdá se, že vůbec nevnímá vaši přítomnost.
"Jak ráda bych tančila, mezi kapky ranního deště, při odpolední přeháňce..." znovu se roztřese a schovává si tvář do dlaní.

Parophis přistupuje k dívce a hmátne po kameni, který leží na jednom cípu jejího pláště. Avšak jen překvapeně zabručí a ještě několikrát zkusí kamenem zatřást, ten se ale ani nepohne.

"Ukaž," řeknu a přistoupím blíž. Zkusím balvan zvednou a nebo odvalit stranou.

Stále schovaný za našimi bojovníky si překvapeně prohlížím celou scénu: zvláštní barbar a ještě podivnější nešťastná dívka uprostřed hor.
Jak se sem mohla dostat tak krásná a křehká bytost?

"Překrásné...a srdcervoucí.." pouze zašeptám v úžasu.

Když postoupíte k neznámé, spustí ruce. Oči má modré jako nebe a pláčem ani trochu nezrudly. Není zřejmé, zda hledí na vás, nebo skrz vás.
"Jsem v pasti," vzdychne tiše. "Nebeský vítr, lehounký třpyt měsíce, když jej za letní noci míjím, diamantové jiskření hvězd za mnou, lichotný dotek dešťového mraku - jak mě mohl vypudit z takového blaha?" Hlas má tichý a teskný. Natáhne paže směrem k vám. "Chci domů! Ach, toužím po obloze!" Ukáže na černý kámen spočívající na jejím plášti. "Jeho kotva drží mé barvy. Tíží a váže mne. Nikdy se neosvobodím. Nikdy již nebudu tančit ve vodopádu." Opět si zakryje obličej a ramena se jí roztřesou.

Pláč záhadné dívky podbarvuje melancholická melodie, kterou bard Triamos vybrnkává na svoji loutnu a tiše si k tomu pobroukává.

Bardova melodie mně ještě více znejistí a jasné plány jak zachráním dámu v nesnázích se rozplynou do trapného ticha a pusta v hlavě. Naštěstí však zasáhne Aer a já se vzpamatuju.

No jasně, musíme jí přece nabídnout pomoc, ne? Udělám dva hřmotné kroky vpřed bez ohledu na cizího barbara, kterého jsem úplně vypustil z hlavy, a tak abych se přesunul do zorného úhlu neznámé.

"Ehm, k službám madam," zakoktám frázi, kterou znám z vyprávění o různých hrdinských činech bez ohledu na to, kdo to vlastně je a k čemu bych se tím mohl nechtěně zavázat.