Kráter (47 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Udiveně si prohlížím zbytky zdí, pečlivou práci, přesnost. Je až neskutečné, že živá bytost je schopna vybudovat tak dokonalé dílo.
"Nejsem odborníkem přes stavitelství, ale snad jen trpaslíci dokážou vystavět takové pevnosti. Myslím, že je zřejmé, kam onen nešťastný trpaslík mířil. Vidíte tu dokonalou práci? Musí to zde stát opuštěné již roky, desítky let, a přesto základy stojí. Nikdy bych nepomyslel, že trpaslíci budovali i zde, v Mlžných Hřbetech. Neuvěřitelné..." rozhlížím se po kvádrech a suti, která je již jen vzdálenou vzpomínkou na mistrovské dílo, ale přesto v sobě ještě nese stopu nepřekonatelného umění. Z lehka se dotýkám povrchu studeného kamene, jako bych se snažil více vcítit do zdejšího místa.

Přivřel jsem oči a chvíli poslouchal melodii tohoto místa.
... temný hluboký táhlý hlas hor ... svištění větru mezi kopci a ve škvírách na vrcholcích zbytků zdí ... dálkou zeslabené křiknutí dravého ptáka ...
Když žádný neobvyklý zvuk nevzbudil moje podezření, pokračuji za ostatními.

"Jó, dali si na tom záležet," říkám ledabydle i když z mého hlasu je cítit jistý obdiv: "Určitě na tom děsně dlouho makali a stejně to nevydrželo a rozbili jim to. Skoro nic z toho nezůstalo a kdyby začalo pršet tak se tu stejně neschováme."

"Neuvěřitelné. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Slyšel jsem, že v takových horských pevnostech žili trpaslíci. Většinou měli napěchované pokladnice zlatem. Doufám, že ty co to tady dobili nezvládli odnést všechno zlato, ale dost pochybuji."
Vedle Páry přecházím po nádvoří ke studnici.
"Možná neobjevili všechny pokladny a nějaká na nás zbyla." říkám s nadějí v hlase. I když tomu moc nevěřím.

Opatrně obcházíte ruiny k místům, kde stávala západní obranná zeď.
Kousek vnější části zdi u brány je dosud neporušený stejně jako vnitřní část tam, kde zahýbala. Je to působivé kamenické dílo. Kvádry byly zasazeny bez malty, povrchy opracované dokonale do hladka a s přesným zaúhlením. Kdybyste spustili olovnici, zeď by se ukázala dokonale svislá. Takovou práci mohli odvést jen trpaslíci.
Z většiny zdi však zůstaly jen základní kameny zasazené do skalní římsy. Mnohé z těchto stop zakrývá suť tvořená několika balvany, mnoha menšími kameny a nespočetnými oblázky. Jen tu a tam zůstala po trpaslících řádka kvádrů.

Parophis jen na chvíli s úžasem prohlíží zbytky mohutné stavby, očividně ohromený, že někdo dokázal zde v horách postavit něco tak velkého. Pak už ale pokračuje přes nádvoří směrem ke studničnímu pavilonu.

[Viz Mapy: Mapa-Západní obranná zeď]

A pochopitelně vyrazím blíž ke studni, abych si ji prohlédl.

"Tak jo," zahučím a vydám se naznačeným směrem. Projdu kolem zřícenin obranných zdí, mezi roztroušenými balvany a zamířím dozadu ke studni.

"Tý jo, to musela být síla co to tu rozbila na kousíčky," říkám když si prohlížím stěnu obranného valu. "Hele a tamdle je studna, třebas tam bude voda na pití."

To, že vidíme ruiny mě moc nepřekvapilo. Ostatně se dalo čekat, že "poklad" nebude uprostřed louky. Až na to, že hledám jiný druh pokladu, než ostatní. Ale tady si nejsem jistý, jestli ho najdu.
"Asi tu nic nebezpečnýho nebude, ale měli bysme se držet pohromadě. Projdem do takhle dokola," říkám a ukazuji nejdřív na západní zeď a pak opíšu kruh.

Parophis pěvně svírá svůj kyj a rozvážným krokem pokračuje vpřed.
Jak se blížíte k rozvalinám, zpozorujete, že od skály kdysi vybíhaly obranné zdi jako paže a setkávaly se u věžové brány. Směr ukazují základy a místy sahá zdivo asi po kolena. Jen na třech nebo čtyřech místech se dosud zvedá vysoko nad vaši hlavu.
Uvnitř zřícených hradeb zůstala polovina studničního pavilonu, opodál je stojící kámen.

[Viz Mapy: Mapa-Zříceniny (1.západní obranná zeď, 2.východní obranná zeď, 3.věžová brána, 4.studniční pavilon, 5.kámen)]

"Takže křížek není poklad, ale hrad? Vlastně zřícenina?" Můj hlas je opravdu zklamaný, jako kdybych se myslel, že nás tu bude očekávat otevřená truhla plná zlaťáků. Vlastně to říkám dost nahlas, nehledě na to, že v ruinách se může skrývat něco nebezpečné.

"No tak se tam aspoň podíváme," řeknu nakonec a vydám se obhlédnout tajemnou zříceninu z menší vzdálenosti.

Nakolik Draimer odhadl naši cestu v tomto hornatém terénu, tak jsme asi na místě. Ještě před chvílí bych řekl, že nejpozději zítra budeme v místech označených křížkem.

Ukázal jsem rukou směrem ke zřícenině.
Ale zřejmě jsme u cíle. Možná že křížek znamená právě tamty ruiny. Takže opatrně k nim.

Aer Thano znovu prohlíží mapku a porovnává ji s okolním terénem. Přikyvuje, že už musíte být blízko. Pokud gnóm Draimer dobře odhadl vzdálenost, možná již zítra spatříte svůj cíl. Ovšem co přesně to bude, vlastně ani zatím nevíte.

Směrem dál do nitra pohoří vaše cesta stále stoupá. Rozlohy tundry - nízké drsné trávy s roztroušenými horskými květinami - se denně zmenšují, kdežto kamenných plošin a balvanových polí přibývá.
Jednoho krásného odpoledne (téměř dvacet dní po odchodu z Vísky) putujete po římse nad protáhlým žulovým údolím. Vítr se vám žene do tváře a slunce se třpytí na křemíncích v okolní skále.
Východní konec údolí před vámi uzavírá nízký hřeben. Římsa se rozšiřuje a u skály obrácené na sever se objevují jakési zříceniny. Že by to byla trpasličí skrýš označená na vaší mapě?

[Viz Mapy: ilustrace Ruiny]

"Už tam budem?" Zeptám se Aera, když po namáhavém výstupu na okamžik zastavíme a on prohlíží mapu.

Mlčky pokračuji, zachumlán do svého pláště, s ďáblíkem Mermyrem v patách. Náladu na sobě nenechávám znát, s ostatními se bavím málo, neutrálně. Většinou jsem patrně na jiných místech, v mých myšlenkách.

V šestičlenné skupině pokračujete namáhavou cestou Mlžnými Hřbety. Jak jste již poznali, je to skutečně velmi příznačný název pro tyto hory. Ostrá skaliska, příkré srázy, rozeklaný terén. Po častých deštěch nad ránem, ale i v průběhu dne, padá mlha, která ještě více ztěžuje váš postup. Při špatné viditelnosti musíte dbát každého kroku. Jediná chyba může znamenat pád do strží a hlubin pod vámi. Naštěstí hraničář Aer Thano je jistě zkušeným cestovatelem a děkujete, že tenhle chlapík je tu s vámi. Dokáže hledat ty nejschůdnější cesty, upozorňuje na uvolněné kamení a štěrk, po kterém byste snadno uklouzli a v neposlední řadě se dokáže záhadným způsobem orientovat i zde v horách, mezi kopci a skalisky.

Není to stále do kopce, odpovím s pousmáním.

A ani nepolezeme až na vrcholek. Je to pro nás jen na chvíli ukazatel, abychom udrželi správný směr. Není tu žádná cesta, která by nás vedla.
Až dorazíme na jeho úbočí, vybereme si nějaký další kopec, ke kterému - a neříkám NA KTERÝ - půjdeme.

"Proč to musí být stále do kopce?" zahulákal jsem na Aera.

Schoval jsem mapku do pouzdra do torny, rozloučil se s těmi, kteří na další cestu s námi nejdou a poděkoval oběma staříkům.

Potom jsem rychle vyrazil.
Tam, směrem k tomu kopečku, zavolal jsem na ostatní a když se ohlédli, mávl jsem rukou. Kousek jsem popoběhl a připojil se k nim do hloučku.

Když vyjdem ven, pouze na chvilku se otočím na Toru, zda si svůj názor náhodou nerozmyslela. Když vidím že ne, zamumlám nezaujatě "sbohem", otočím se, odcházím a už se neohlížím.

Při snídani pouze popíjím nabídnuté kozí mléko. Ostatní pokrmy si jen prohlížím a se zájmem si o nich nechám vyprávět, z čeho se připravují a jakou mají chuť.

Než se vypravíme na další cestu, rozloučím se přátelsky s gnómy, kteří nám tak ochotně nabídli přístřeší a bohatě nás pohostili. Loučím se také s družiníky, se zraněným Arionem, kterému přeji brzké uzdravení, s drowkou Torou a druhým kudůkem Ulrichem.
"Doufám, že se brzy společně znovu setkáme. Opatrujte se! Dohlédnu na Žabikucha, aby vám z toho pokladu také něco nechal!" usmívám se pod své šedivé vousisko, když opřen o svoji křivolakou hůl vyšlapuji za ostatními.