Kráter (80 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Když mě Ža­bi­kuch dává pře­pl­ně­nej váček s pe­ně­zi, pře­mejšlím jest­li si ze mě ne­dě­lá sran­du. "156 zla­tých? pro kaž­dý­ho?" Po­ti­chu se po­di­vím, ovšem ne­ne­chá­vám na sobě pře­kva­pe­ní znát. Pe­ní­ze ode­bí­rám a ubí­rám se na ná­ku­py po městě.

"Mys­lím, že by se vám tohle mohlo líbit, pane." usmě­je se ve­teš­ník Motl. Po­po­jde k dře­vě­né­mu re­gá­lu a z pod kusu hrubé látky vy­táh­ne menší kuši.
"S touhle kuší, pane, nikdy ne­mi­ne­te cíl!" uka­zu­je sa­mo­stříl Ža­bi­ku­cho­vi. "A že jsme dneska spolu uza­vře­li dobrý ob­chod, ne­chám vám ji za tři­cet zla­tých. Co ří­ká­te?"

Míst­ní ve­teš­ník jistě ně­ko­li­krát otočí kaž­dou minci, než by ji pus­til dál. Navíc možná ani nemá tolik peněz po­hro­ma­dě. Na­štěs­tí ves­ni­cí pro­jíž­dí dost kupců včet­ně těch zá­mož­něj­ších. Ža­bi­kuch zbý­va­jí­cí šper­ky a drahé ka­me­ny roz­pro­dal u nich.
Podle jeho ví­tě­zo­slav­né­ho úsmě­vu lze usou­dit, že se mu po­da­ři­lo usmlou­vat dobré ceny. Pro kaž­dé­ho z toho na­ko­nec káplo hez­kých 156 zla­tých, něco zbylo i na tem­nou elfku.

"No, dobře. Pe­ní­ze po­tře­bu­je­me. Ostat­ní věci tedy pro­dá­me jinde, když ne­má­te zájem."
Pře­po­čí­tám zlaťá­ky, které mi ve­teš­ník dal a peč­li­vě je ulo­žím.
"Neměl byste taky na pro­dej ně­ja­kou leh­kou kuši nebo oko­va­nou hůl?"

"Ech..." vy­dech­ne ve­teš­ník Motl nad po­ža­do­va­nou cenou. "To ří­ká­te vy, ale já nejsem žádný zlat­ník." krou­tí za­mí­ta­vě hla­vou. "Dva­cet­sedm zla­tých, jinak si to mů­že­te zase od­nést." na­bí­zí po­sled­ní cenu.

Kovář Barak za­chá­zí do ko­vár­ny a po ně­ja­ké chví­li se vrací s pár zlat­ka­mi a váč­kem se stří­br­ný­mi, do­hro­ma­dy právě za sedm zla­tých.
"Tu máte, pane. Mys­lím, že mů­že­me být oba spo­ko­je­ni."

Vy­čká­vám jak Ža­bi­kuch usmlou­vá spo­leč­né věci a roz­dě­lí tím zís­ka­né pe­ní­ze. "Mohl bych si u ševce kou­pit to zimní ob­le­če­ní, kdoví kam se do­sta­ne­me," po­mys­lím si když vidím smlou­vá­ní.

"Jen dva­ce­tdva zla­tých? Člo­vě­če vždyť vy mě úplně ošku­be­te. Ty šper­ky mají mi­ni­mál­ně cenu 30 zla­tých." říkám Motlo­vi a roz­jíž­dím tím další vlnu smlou­vá­ní...

Sle­du­jem ko­vá­čo­vu re­ak­ciu a keď sa po­mod­lí usme­jem sa v duchu..​Navonok sa k mod­lit­be pri­dám a pri spo­mi­en­ke na pad­lých sa presta­nem usmie­vať a do očí sa mi vtla­čia slzy.​Len smut­ne po­ti­ah­nem nosom a po­kra­ču­jem vo vy­jed­ná­va­ní.
Musím potom kúpiť aspoň neja­ké kvety alebo svieč­ky..
Na­pad­ne mi v duchu a utri­em si chrb­tom ruky tých pár kva­piek z očí.
Potom sa znova oto­čím na ko­vá­ča s pro­fe­si­o­nál­ne za­hra­ným ús­me­vom:
Sa­mozrej­me že sú ča­rov­né..​Bolo tam toho viac ale toto tvo­ri­lo najväčšie množ­stvo..​Takže dám vám desať pod­kov po sedem strie­bor­ných.Ak sa ne­mý­lim to dá sedem zla­tých mám prav­du?
Usme­jem sa a za­čnem vy­ťa­ho­vať tie podkovy..​Tri si ne­chám v ba­to­hu.
Nie­ke­dy sa môžu zísť.​Ktovie..​Možno ma raz bude po­tre­ba ako he­rol­da.
Po­lo­žím desať strie­bor­ných pod­kov na stôl pred ko­vá­ča jednu vedľa dru­hej a čakám na svoje zlatky.​Stále s he­rec­kým ús­me­vom.

Kovář si pro­hlí­ží pod­ko­vu a po­slou­chá bar­do­vo po­ví­dá­ní. Čím více se Tri­a­mos roz­po­ví­dá­vá, zdá se, že kovář hltá každé jeho slovo. Při­ky­vu­je hla­vou a zkou­má mod­ra­vé žilky uvnitř kovu.
"Nechť je Mor­fe­us při­ví­tá ve svých sí­ních. Ať je­jich duše na­lez­nou klid." po­mod­lí se za mrtvé a při vy­slo­ve­ní bož­ské­ho jména sklo­ní v po­ko­ře hlavu a oči k zemi.
"Vy­pa­da­jí vskut­ku vzác­ně, pane. A jest­li jsou sku­teč­ně kou­zel­né jak ří­ká­te, kdeja­ký jez­dec by ta­ko­vou pomoc jistě uví­tal!" při­ta­ká­vá, jako by ho snad Tri­a­mos ob­louznil.
"Sedm stří­br­ných za pod­ko­vu, mů­že­me si plác­nout!"

Usme­jem sa na ko­vá­ča pri­pra­ve­ný za­po­jiť vše­tok svoj bard­ský a elfský šarm.
Ne­vi­em z akého kovu to je,pre­to­že sa v ko­voch ne­vy­znám,ale ur­či­te vám môžem po­ve­dať že tá pod­ko­va je ča­rov­ná.Ak ňou pod­ku­je­te koňa tak kôň po­be­ží rých­lej­šie a dlh­šie.Takmer ako keby sa vznášal.
Sna­žím sa o po­pd­k­úva­ní ho­vo­riť ako o ko­ru­no­vá­cii a os­tra­ži­to sle­du­jem ko­vá­čo­vu reakciu.​Pritom po­kra­ču­jem:
Pre túäto a pár Ďal­ších pod­kov sme ja a moji pri­a­te­lia a spo­loč­ní­ci ris­ko­va­li svoje ži­vo­ty,aby sme ich vy­nies­li zo sídla toho mŕtveho ča­ro­deja..​Viete,umrel na sta­ro­bu a za­trpk­nu­té srdce zo samoty.​Nepríjem­né...
Za­tvá­rim sa smut­ne ale hneď sa usme­jem:
No nám to snáď ne­hro­zí tak načo sm­útiť.Ne­chal nám po sebe toto tak to treba vy­u­žiť.A pre­to­že ja koňa nemám a ani na ňom cvá­lať ne­vi­em pre­dám ich vám pre­to­že ich is­tot­ne skôr vy­u­ži­je­te.Možno pre neja­ké­ho kráľov­ské­ho posla či ry­tie­ra,ktorý za ne za­pla­tí is­tot­ne zla­tom!A čo už len tá sláva keď sa mu jeho po­sla­nie po­darí vďaka Vášmu pod­ku­tiu!
Pre­do­stri­em mu tú myšli­en­ku a dúfam že to padne na úrod­nú zem.Zú­ri­vo sa brá­nim za­brn­ka­niu na lutnu pri slo­vách o sláve ale ne­skrý­vam ju.​Práve na­o­pak!Skôr lutnu vy­sta­vím svetlu aby videl že som bard.
A teraz uvi­dí­me či na mne budeš stále tak še­t­riť!
Na­pad­ne mi v duchu a na tvári si nič z tých­to myšli­e­nok ne­p­úšťam.A celý svoj vý­stup do­pl­ním po­sled­nou vetou,ktorú po­vi­em tro­š­ka dra­ma­tic­ky:
Aspoň sedem strie­bor­ných za kus.A mod­lit­bu za pad­lých,kto­rých zís­ka­va­nie tých­to pod­kov stálo život.

Ve­teš­ník Motl pře­kva­pe­ně nad­zved­ne obočí, když vidí všech­ny ty šper­ky a drahé ka­me­ny.
Po chvil­ce ukáže na ně­ko­lik prs­te­nů, ná­uš­nic a ozdob. "Tyhle bych vzal, řek­ně­me za dva­ce­tdva zla­tých."

Zdej­ší kovář Barak je menší, za­rost­lý chla­pík. Vět­ši­nu dne po­má­há opra­vo­vat míst­ním sed­lá­kům ná­řa­dí, pluhy nebo co­ko­liv dal­ší­ho, kde je třeba ko­vář­ské­ho umění.

Se zá­jmem si pro­hlí­ží pod­ko­vy ze zvlášt­ní­ho kovu.
"Hm...​zvláštní kov, jak­ži­va jsem po­dob­ný ne­vi­děl. Z čeho to je?" ptá se, za­tím­co pod­ko­vu zkou­ší po­kle­pat kla­di­vem. "Vy­pa­dá dobře, pevná. Pět stří­br­ných vám za ni mohu dát."

"Dobře. Pat­náct zla­tých je víc než čtr­náct. Do­hod­nu­to."
Pak z vaku vy­táh­nu dru­ži­no­vý spo­leč­ný po­klad (šper­ky a drahé ka­me­ny) a začnu smlou­vat o jeho pro­de­ji.

Keď zis­tím,že nemám dosť na kúpu zim­ných šiat tak sa za­mys­lím.
Po­tre­bu­jem ich vôbec?Ešte nie je tak chlad­no a môžeme mať šťas­tie..​Ale teraz na­po­sle­dy sme ho ne­ma­li a zimné šaty by sa na­o­zaj zišli.​Hmmm..​Možno by som mal pre­dať neja­ké tie pod­ko­vy.Mám ich naj­vi­ac plus kováč mi za ma­gic­ké pod­ko­vy ur­či­te za­pla­tí zla­tom.
Usme­jem sa keď mi toto na­pad­ne,roz­l­účim sa s kraj­čí­rom a na­mie­rim si to pri­a­mo ku ko­vá­čo­vi kde sa len pozdra­vím,vy­ti­ah­nem jednu z pod­kov a opý­tam sa na pri­bliž­nú cenu.

Ob­le­če­ní:
Míst­ní krej­čí Ma­ko­vič­ka vám je stále vděč­ný za zá­chra­nu svých dětí ze spárů bláz­ni­vé­ho kou­zel­ní­ka. Ne­ná­pad­né, ale po­měr­ně vkus­né zimní šaty (vl­ně­ná ko­ši­le a spod­ky, tep­lej­ší pod­ši­té kalho­ty, hed­váb­ná blůza, vl­ně­né ru­ka­vi­ce) lze u něj po­ří­dit za 15 zla­tých, pokud zá­ro­veň od­pro­dá­te své staré šaty bude cena již jen 11 zla­tých.

Boty:
Švec Ignác může na­bíd­nout lehké, ale i sil­něj­ší zimní boty v ceně do 1 zlat­ky. Oby­čej­né zimní boty prodá za 6 stří­br­ných.

Jídlo:
Tr­van­li­vou zá­so­bu na týden lze v hos­tin­ci po­ří­dit za 4 zlaté.

"Mno..." pro­hlí­ží si ve­teš­ník na­bí­ze­né před­mě­ty a po očku sle­du­je i Ža­bi­ku­cha. "To je možná prav­da, pane, ale mně se zdá jako kte­rá­ko­liv jiná." pře­jíž­dí prsty po lesk­lé če­pe­li meče. "Že jste to vy, dám vám pat­náct zla­tých, ale víc ne!"

Od­mí­ta­vě za­krou­tím hla­vou. "Ten meč je z kva­lit­ní oceli a hel­mi­ce také. Pouz­dro na meč také ne­vy­pa­dá špat­ně. Při­hoď­te pár zla­tek na víc." na­lé­hám na ve­teš­ní­ka a po­kou­ším se s ním smlou­vat.

Ve­teš­ník Motl se svým li­šác­kým úsmě­vem je vždy velmi rád na­klo­něn ob­cho­du. Ve svém ob­chůd­ku na­bí­zí pře­de­vším před­mě­ty denní po­tře­by, které míst­ní ves­ni­ča­né po­tře­bu­jí k ži­vo­tu. Pro­to­že ale ob­cho­du­je i s pro­jíž­dě­jí­cí­mi kupci, lze u něj na­kou­pit také nej­růz­něj­ší vý­ba­vu vhod­nou na cesty.

"Vítám vás, pá­no­vé. Mám vše­li­ja­ké zboží a pouze kva­lit­ní! Jistě tu na­le­ze­ne­te vše, co po­tře­bu­je­te!" vy­chlou­bá se.
"Sa­mo­zřej­mě se mů­že­me po­dí­vat i na to, co sami na­bí­zí­te. Věřím, že se do­mlu­ví­me k obou­stran­né spo­ko­je­nos­ti."

Ve­teš­ník si se zá­jmem pro­hlí­ží meč, hel­mi­ci a šípy. "No, můžu vám za to všech­no do­hro­ma­dy dát čtr­náct zla­tých."

[Ja­ké­ko­liv po­ža­dav­ky na nákup či pro­dej mů­že­te na­psat nebo šep­tat a od ve­teš­ní­ka do­sta­ne­te in­for­ma­ci za kolik prodá/koupí.]

Od Azma­ti­xe vezmu dlou­hý meč v ko­že­né po­chvě,
hel­mi­ci s cho­cho­lem a tři šípy. Plně ob­tí­žen jdu rov­nou k ve­teš­ní­ko­vi Motlo­vi.
Když při­jdu do ob­cho­du, sluš­ně pozdra­vím.
"Dobrý den pane Motl. Chtěl bych u Vás pár věcí pro­dat a zá­ro­veň na­kou­pit. Našel byste si na mě čas?"
Na pult rov­nou po­lo­žím dlou­hý meč a hel­mi­ci.
"Tohle je jen část toho co chci pro­dat."