Příběhy z cest (1 strana zpět) | Herna - Aragorn.cz

Tanyina výkřiku si nikdo nevšímal, beztak asi zanikl ve všeobecném řevu. Zmizela pod lesem rukou a nožů, ale trvalo to jen malou chvíli, protože Ona přišla rychle. Zjevila se přímo nad Tanyou jako bohyně pomsty a začala cupovat na kusy vše, co se jí dostalo pod pařáty. Lidé neměli šanci a byli roztrháni. Kdysi prázdné oči začaly lehce žhnout radostí, snad se i tiše pochechtávala, když se její rezavě rudé tělo zlilo krví, která se v pak v potocích valila mezi stoly jako záplava. Tanya nevěděla, kde v tu chvíli leží, nebo stojí, všude se míhaly drápy Stvůry a ona přesto nebyla zasažena. Když masakr skončil, hospoda se změnila k nepoznání. Dozněl smích Stvůry a nastalo naprosté ticho. Kam oko v šeru a kouři dohlédlo, jen mrtví a krev. Stvůra se tiše rozplynula. Tanya stála na jejím místě zlitá krví od hlavy k patě a všechno ji bolelo, jako by právě vynesla pytel kamení na vrchol hory.
Zpoza barpultu se vynořila plešatá hlava. Barman přežil.
El v hospodě není.

Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a tak jsem zrychleně uvažovala.
Pak jsem pevným, no také mírně roztřeseným hlasem zařvala přes celou hospodu: ,,Táhněte do pekel, chci si zahulit."

Doufala jsem, že mě nepřehlédnou a opravdu mě nechají jít, protože uvěří, že jsem patřím. I když byli šance velice malé.
Na zvýraznění svým slov jsem plivla někde za sebe a potáhla jsem nosem, až mi v něm zabublalo.

Tanya se neobtěžovala zavřít, ale někdo to udělal za ni. Octla se v zakouřeném nevětraném doupěti, jakémsi polosklepě, kam musela sejít po pěti schodech. Hukot a hlahol pomalu utichá, jak se postupně všechny oči obrací směrem k ní. Neholené páchnoucí držky se roztahují v překvapeném úsměvu. Mrzáci, ksindlové a křiváci všeho druhu s jizvami po celém těle, s chybějícími a ojediněle i přebývajícími končetinami se zvedají od svých potřísněných stolů, někteří jen tak a jiní s noži v rukách se hrnou na Tanyu ze všech stran, aby z ní servali všechno, co se dá, než to udělá někdo jiný.

Na sucho jsem polkla a zadívala jsem se na muže, co se válel v tom hnusu. Nedokázala jsem určit, zda ještě žije, nebo ne, neboť ležel zády ke mně. A popravdě, ani jsem to nechtěla zjišťovat.
Vydala jsem se do hospody a v duchu jsem si říkala, co mám dělat. Buď silná a nedej na sobě dát znát žádné pocity.

S tímto povzbuzením jsem nasadila co nejvíc kamennou tvář a prudce jsem rozrazila dveře od hospody. Vešla jsem dovnitř a ani jsem se neobtěžovala je znovu zavřít. Nikoho jsem si nevšímala, pouze jsem po nich letmo přejížděla pohledy a hledala jsem El. Dala jsem si obzvlášť záležet, abych neskřivila obličej znechucením nad smradem, co se nesl hospodou.

Po chvíli bloudění našla Tanya stoku. Je to asi šest metrů hluboké koryto, na jehož dně se líně valí hustá šedá páchnoucí kapalina, ve které plave nebo leží všechno, co si lze i nelze představit. Objem každodenně vhazovaného a vlévaného odpadu je zjevně větší, než objem vody původního potoka. Okolo pobíhají a i v kapalině plavou do tlusta vyžrané krysy. Most přes stoku je překvapivě široký, aby se na něj vešly dva povozy vedle sebe. Pod ním se u stoky válí pár bezdomovců. Než se Tanya pořádně zorientovala, zaslechla děsivý řev a křik a třískání z blízké přízemní budovy. Když konečně ustal, nastalo na chvíli ticho, pak se otevřely dveře a dva muži vynesli třetího zkrvaveného. Dovlekli ho na most, jeden za ruce, druhý za nohy, rozhoupali a přehodili přes zábradlí do stoky. Utřeli si ruce do kalhot a vyrazili zpět do otevřených dveří, ze kterých se mezitím valí šedomodrý dým. Vlezli dovnitř a zabouchli za sebou. Zdá se, že Tanya našla, co hledala – hospodu Most.

Přísahala bych, že mi oči zapláli hněvem. Vycenila jsem na muže zuby a skrz ně jsem ucedila: ,,Laskavě mě nepřirovnávej ke kytičkové princezně, protože tou nejsem." Ne, už ne. . .

,,Vy tady možná chcete hnít a tím pádem ze sebe udělat stejné krysy, které jsou podle vás v té stoce. No to že se El narodila jako jedna z nich, ještě neznamená, že jí orpavdu je. No to by ste vy věděli, kdyby ste se rozhodli také ze sebe udělat někoho víc, než jenom hloupé krysy, které jenom bezhlavě chodí po špíně, kterou si pod sebe sami nanosili!" dořekla jsem svá slova, až jsem na muže už křičela.

Pak jsem už klidnějším tónem ještě dodala: ,,El už mezi vás nepatří. Ne, zasloužì si víc, než tenhle bídnej život. . ." A s těmi slovy jsem se otočila a odešla jsem.
Můj směr byl jasný: sever.

Bezzubý se na Tanyu dlouze zahleděl.
"No," řekl nakonec, "jestli se jí něco stalo, tak už se to stalo, žejo, takže," pokrčil rameny, "je to asi jedno."
Obrátil se ke svému pivu a dlouze se napil.
"Šla na Most," promluvil najednou, když už si Tanya myslela, že z něj víc nedostane. "Na sever ocuď teče přes město hlavní kanál... stoka. Přes ňu vede most a u toho mostu je takovej pajzl. Tam šla. Ale ty tam nechoď. Protože tebe tam zabijou. El ne. Ona se tam narodila, u té stoky. Je to stará netfoská krysa a vostatní krysy si pořád ještě pamatujou její pach. Ale ty seš bílá myška a tebe sežerou. Protože tam už ti krejt záda nebudu. Navíc, jestli se EL něco stalo, tak je to větší, než já. A co je větší než já, to je větší, než ty. Tak se tady eště vyspinkej do růžova, ráno si sbal saky paky a vrať se do lesa pěstovat kytičky. Jdu se vychcat,"
ukončil svůj monolog bezzubý a odebral se na dvůr.

Přišla jsem až k nim a pokusila jsem se zatvářit tak ustarostněně, abych je už teď alespoň trochu přesvědčila.
Pak jsem spustila: ,,Mám pocit, že se El něco stalo a potřebuju vaši pomoc, protože to tady neznám a vy tady bydlíte pravděpodobně celej život, takže byste mohli spíš vědět, kde bychom ji mohli najít."

Všechno jsem to řekla na jeden nádech a teď jsem konečně vydechla a znovu jsem nabrala vzduch do plic. Prosebně jsem se zadívala na každého z nich a čekala jsem na jejich reakce.

Tanya se vrátila zpět do hospody. Vožundři sedí na svých místech.

Nervozita začínala prorůstat do paniky. Kde ta El jenom je? Co když se jí něco stalo? Jenže jak zjistím kde je? Jak ji najdu? Začínala jsem nohou poklepávat po podlaze a začala jsem si kousat rty, až sem v ústěch ucítila kovovou pachuť své vlastní krve.

,,Omluvte mě na chvíli, musím jít na vzduch." vyhrkla jsem a jako střela jsem vyskočila na rovné nohy a hnala se do svého pokoje. V rychlosti jsem si zbalila všechno potřebné, včetně kouzelné knihy a zbraní. Otcovu dýku jsem si zasunula do pouzdra u levého boku, krátkej meč zase na opačnou stranu do pochvy.
Toulec plný šípů jsem si přehodila přes hlavu a rameno a upevnila jsem jej koženým pruhem tak pevně, až mě už špinavá a napůl sedratá kůže přiškrtila a zařízla se mi do krku.

Otevřela jsem okno a vylezla jsem ven na okenní římsu. Zvažovala jsem všechny své možnosti. Mohla jsem teď vyskočit z okna a skončila bych tak s maximálně modřinou, nebo bych se mohla plně ozbrojená vydat přes lidi v hospodě a tím se vystavit zvědavým pohledům ostatních. Mohla bych se pokusit El najít, jenže to by mi mohlo zabrat příliš mnoho času a ten teď hrál proti mě, nebo bych o pomoc mohla požádat tu bandu, se kterou jsem včera večeřele.

Znají to tady lépe, přeci jen tady bydlí, takže bych naše šance na nalezení El zdvojnásobila. Slezla jsem z římsy a okno jsem opět zavřela a když jsem se vydala směrem, kde měla sedět ta banda mužů, luk jsem v rukou sevřela ještě pevněji, až jsem se lekla že ho roztříštím na kusy.

"To nevim, kde je. Naposledy sem ju viděl jít s tebou včera nahoru," pokrčil rameny bezzubý. "Dneska sem ju neviděl. Kdybych věděl, proč je zpátky, možná bych si moh tipnout, kam mohla jít. Přece jen sme toho spolu dost zažili," bezzubý se rozkašlal. Když skončil, spláchl to pivem.

A tak si Tanya chvíli povídá a chvíli nepovídá, pije a zase nepije a popoledne se pomalu přehouplo v odpoledne a El stále nikde. Tanye se zmocňuje nervozita. Tohle nevypadá dobře. El už tu dávno měla být. Šla se přece jen na něco zeptat. Jenže koho a kam?

Tuplák s pivem odstrčím stranou s takovou prudkostí, až se na stůl vyleje pár kapek a ruce si zložím na prsou.
Doufám že se El brzo vrátí, protože snášet přítomnost téhle bandy je hrozné. Má u mě pochvalu, že s nima ještě dokáže navázat seriózní konverzaci. Alespoň tak seriózní jak to u nich jenom jde.

,,Díky." poděkuju nikomu neurčitému a napiju se piva. U toho se kysle zašklebím a snažím se trochu posunout stranou, abych měla alespoň nějaký osobní prostor.
,,Kde je Elvíra?" zeptám se a pohledem přejedu po všech přítomných.

,,Odkud se všichni furt vynořujete jak mravenci z mraveniště?" utrousím pak posměšně a zadívám se na ty dva, které neznám.

Bylo už po poledni, když přišla ta banda pobudů, se kterou včera večeřeli. Šmirglpapír se drsně zachechtal a sedl si na lavici vedle Tanye. Objal ji kolem ramen a pokusil se jí strčit nos někam za ucho, ale bezzubej ho hrubě odstrčil a nacpal se mezi něj a Tanyu: „Kam se hrneš ksindle hnusnej?“ zašišlal na šmirglpapíra. „To je moje místo.“
„Aby ses neposral,“ zachrčel šmirglpapír, ale na víc si netroufl. „Doneste mně pivo, nebo to tady roztřískám!“
Shnilej zub si sedl naproti společně s dalšími dvěma kumpány. Jeden nemá oko, dlouhé splihlé jakoby mokré vlasy mu visí přes prázdný oční důlek. Druhý má na hlavě kdysi honosný dámský klobouk, nyní ubohou špinavou hučku s vypelichaným pavím perem.

Hostinský – plešatý mastný oteklý chlap s obrovským pupkem neotálel dlouho a třískl o stůl se šesti tupláky, jakoby snad to pivo měl už dávno nachystané. Nic neřekl a zase odešel. Bezzubý rozdělil krýgle a všichni to přijali. Před Tanyou také jeden přistál.

Začala jsem uvažovat. Kdybych tak měla dostatek peněz, nemusela bych udělat něco tak hrozného, co mě zrovna napadlo.
Kdybych se vloupala do věznice a získala bych klíč, mohla bych ho v průběhu noci dostat ven.
A bude lepší, když na to budeme dvě. Hned jak El dorazí, povím jí svůj plán. Jenom doufám že se mnou bude souhlasit a ten její Josuf nebude dělat nějaký velký potíže. Pokud budeme rychlé, stihneme obě dvě věci za jeden večer a noc.

,,Zlatej důl, to tedy ano." přitakala jsem a dál jsem si s nima hrála.

Z nějakého důvodu na ně zapůsobila. „Na velkým náměstí, určitě, tam se popravujou všichni. Pokud teda nemá bohatýho kámoše, kterej by ho vyplatil. Durfus je sice ješitnej, ale eště víc chamtivej. Někdy si řikám, jestli ty lidi nezavírá jenom pro ty prachy. Já bych to určitě udělal. Zlatej důl, to řikám já.“

Zastavila jsem svou ruku, kterou jsem se přehrabovala ve své snídani a zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru.
Slyšela jsem dobře že mluvili o půlorkovi? Nebo už začínám bláznit?

Otočila jsem se na židli a nezajímavým hlasem jsem spustila na muže: ,,Tak to musí bejt tedy pěknej hajzl, že si něco takovýho dovolil. Pánové, nevíte, kde bude ten půlork popravenej? Moc ráda bych se na to podívala a vysmála se mu za tu jeho troufalost. . ."
Jak jsem mluvila, vidličkou jsem si pohrávala na opěradle židle.

Pak jsem pohled na chvíli stočila k mužům a hravě jsem se na ně usmála. Chtělo se mi ze sebe blejt. Ale pokud má intuice nelhala, pak je to můj přítel. A já mu musím pomoct. A jak jinak z mužů vymáčknout informace, než že se jim nabídnu jako na zlatém podnose?

Pokud budu dobrá, hodně dobrá, pak je přiměju říct mi to, co chci vědět.
Možná to ze mě dělá hnusnou mrchu, no klidně jí buduN pokud to bude stát za záchranu a ochranu mých přátel.

El odešla a Tanya si sedla do hospody nimrat se ve snídani. Hostů bylo málo, užívala si klidu. Prohlížela si prkna v podlaze ošlapaná do hladka, nohy od stolů okopané do tenka, krápníky vosku visící z lustrů, zrnka prachu v ojedinělých paprscích světla, které se prodralo přes špínu na oknech... "...a ten půlork mu dal takovou bombardu, že odletěl až k protějšímu stolu, přepadl přes lavici a zaparkoval pod stolem. Ti dva ho vytáhli a odvlekli pryč a ten půlork pokračoval v jídle, jakoby se nic nestalo. Což byla chyba, protože za chvíli přišli vojáci a sebrali ho. Ten mladej spratek byl Durfusův syn!" Chlap se chrchlavě rozřehtal a druhý se k němu přidal. "Dal do držky synovi náčelníka vězeňské stráže!" plácá se do kolen. "To je pech co? To nevymyslíš." Přestal se řehtat a napil se piva. "To má asi sečtený, co?" zeptal se ten druhý. "Jo, zejtra ho popraví. Durfus se prej nemůže rozhodnout, jestli ho pověsí nebo mu useknou hlavu, tak proto ty odklady."

U toho jsem prstem klepala po dřevěném pultu a pobroukávala jsem si nějakou melodii.
Také jsem přemýšlela nad tím prachem a knihou. Napdalo mě: Co když chce ten Josuf prodat ten pole tomu čaroději, co se sem nedávno přistěhoval?
Je to přeci vzácná věc a posvátnej popel má pro čaroděje jistě nějaké dobré využití.

,,Když myslíš. . ." zašeptám a vezmu si od ní zlaťáky. Ty si strčím do kapsy a pak odejdu z pokoje. Moc se mi sice nechce jít mezi ty lidi, no mám hlad a můj žaludek bude protestovat, dokuď mu nedám najíst.

Tak jsem se tedy pomalým krokem vydala do centra hlavně večerní a noční zábavy. Zastavila jsem se u pultu a vyčkávala jsem, dokud si mě někdo nevšimne.