Příběhy z cest (2 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Josuf ukradl krabici posvátnýho popela, tvrdí kněží boha Dhaatua, a odnesl ji sem, protože se tady má sejít s někým, kdo ji koupí. Nemám tušení, co znamená, že je popel posvátnej. Podle mě je tam vobyčejnej popel, kterej kdysi kdosi kdesi nahrabal, strčil do krabice, postavil kolem něj chrám, kolem chrámu církev, v té církvi zhromáždil věřící a ti věřící teď mlátí hlavou o zem před krabicí s popelem a poslouchají, k čemu je ti kneží nabádají. Což by se celý zhroutilo, kdyby někdo mohl říct, že ten popel už tam není. No tak ho potřebujou zpět. Takhle to vidím já. Takže tady máš deset zlaťáků, dej si dobrou snídani a snaž se přežít do oběda. Tou dobou se vrátím s informacema o Josufovi, něco zhltnu a vyrazíme na něj."

,,Koukám že ses probudila s dobrou náladou." řeknu a rty roztáhnu do širokého úsměvu.
,,Jedno podruhém, ano? Nejdřív se pojďme nasnídat, mám hlad. Pak pojďme najít toho Josufa. Pak ještě něco potřebuju od místního, nově přistěhovaného čaroděje. A hned jak to vyřeším, můžem odsud vypadnout." dořeknu svůj krátkej ,,proslov" a pořád se nepřestávám usmívat.

Pak už s vážností v hlase opět promluvím: ,,Nedokážu tu knihu přečíst a zřejmě jedinej kdo to dokáže bude ten čaroděj. Proto ho musíme najít co nejdřív, než nám opět někdo půjde po krku. Ještě jsem mladá abych umřela. . ." Znovu se začnu usmívat.
Zřejmě dobrá nálada mé společníčky přešla i na mě, i když jsem se skori vůbec nevyspala.

,,A co to ten posvátnej popel nebo co? Nevím totiž, jestli jsi mi to už říkala a já to zapomněla, nebo ne." poškrábu se za krkem. Pak se postavím z postele a ponatahuju své ztuhlé tělo po hodinách nečinného sezení.

El se vzbudila těsně před svítáním. "Kde mám nočník? Mám žízeň." Kopla do plecháče bosou nohou, cosi zaklela a rozrazila okno. "Potřebuju vzduch." Vyklonila se do ulice a nasála netfoský puch,"áách, to je úleva..." vklonila se zpět, nechala okno otevřené. "Mám super nápad: během hodiny najdeme Josufa, vymlátíme z něho svatej popel nebo co a okamžitě vypadnem. Kolem oběda budeme daleko za městem. Vykoupeme se v horské bystřině a vyrazíme směr Atkala. Všechno ti tam ukážu! Obrazíme každej podnik, co za to stojí, to bude krása! Bude se ti tam líbit. V Atkale rostou stromy! Věřila bys tomu? Stromy ve městě! Nebo se tady chceš ještě chvilku zdržet?"

Toho čaroděje jsem hodlala navštívit hned jak El dokončí svůj úkol.
No pořád mi tak trochu vrtalo hlavou: Proč by se nějakej čaroděj stěhoval do takovéhle díry jako je Netfos? Zda aby byl víceméně v tajnosti? Nebo aby pomáhal zdejším zbídačeným lidem?

Namrzeně jsem knihu zase zaklapla až to třísklo a schovala ji do baťohu.
Opřela jsem se o zeď za postelí a rukama jsem si objala kolena. Mohla bych jít ještě klidně spát, no já věděla, že už se mi to nepovede. Když už jsem se jednou probudila, mé tělo odmítalo už znovu propadnout do nevědomosti nad realitou.

Takhle, téměř bez hnutí jsem tam seděla hodnou chvíli. Neměla jsem ani jen pojem o čase, zda uběhli jenom dvě minuty, nebo už celá hodina.
Občas jsem si poposedla když mě matrace začala tlačit, jindy jsem očima těkala po okolí a ušima jsem poslouchala Elvírin dech.

Tanya otevřela knihu a vykulila oči. Zkoušela zaostřit, rozostřit - nic. Nakonec otočila knihu naopak, ale ani to nepomohlo. Nedalo se to číst. Zkusila jiné stránky, ale všude to bylo stejné. Nedovedla ani poznat, jestli je to vůbec písmo. Nebo obrázky? Bylo to marné. Bude třeba pomoc někoho, kdo tomu rozumí. Vzpomněla si, že v hostinci u cesty někdo poznamenal, že do Netfosu se nadávno přistěhoval čaroděj.

Mé myšlenky okrajově zabloudí ke knize. Možná už se nenaskytne lepší příležitost si ji přečíst. Bleskne mi hlavou. Tak se tedy postavím a opatrně začnu scházet ze střechy směrem k místu, kde je okení parapet.
Na jejím konci si kleknu na kolena, otočím se a pak, zachycená o dřevo se začnu pomalu spouštět dolů.

Ruce se mi začnou mírně třást od tolké námahy, tak své počínání urychlým.
Když už jsem naúrovni parapetu, vlezu dovnitř a okno opět se skřípáním zavřu.
Pak se posadím na postel a zpod matrace vyberu knihu. Otevřu ji a začnu obracet stránky.

//Já vím :). Tak jo, dojdu si pro ni.

Knihu jsem dobře ukryla, nepotřebovala jsem mít o starost navíc, kdyby mi ji teď někdo čmajzl.
Chytla jsem se parapetní římsy a nohama jsem se pevně zapřela o zeď, když jsem prolezla oknem. Levou rukou jsem se chytla okraje střechy a pak jsem rychle přehodila i tu pravou. Nohy jsem vyšvihla na okení římsu a pak jsem se co nejsilněji odrazila.

Rukama jsem se snažila přitáhnout a vytáhnout se nahoru na střechu. Jenom doufám, že podemnou to dřevo neprdne.
Funěla jsem jak kůň u orání, když jsem se konečně vytáhla nahoru. Pak už jsem se jenom posouvala víš, až jsem se octla v jejím středu.
Tam jsem si lehla a namáhavě jsem oddechovala. Už je to dávno, co jsem jako malá lezla po stromech a honila veverky, které mi ale pokaždé utekli. Nad tou představou jsem se musela pousmát.
Chybí mi to. Chybí mi ten bezstarostnej život plnej zábavy nádhery.

A teď. . . je to všechno pryč. Teď jsem tady a se svou společnicí lovím nějakého chlápka, o kterým vlastně ani nic nevím.

Tak jsem se spletla. Měla jsem za to, že už je ráno, no když jsem vyhlédla z místního okna, mé oči se okamžitě přizpůsobili nočnímu světlu. Povzdechla jsem si.
Byla malá šance že ještě usnu a tady nebylo co dělat. Možná kdybych vylezla na střechu místního hostince, možná bych zahlédla hvězdy.

Skontrolovala jsem Elvíru. Vypadala, že je ponořená do spánku, tak snad si nevšimne mého odchodu.
Vstala jsem a pár kroky jsem se dostala k oknu, které už bylo stejně tak napůl rozpadlé. Otevřela jsem ho a vyhlédla jsem ven směrem vzhůru.
Možná kdybych byla dost silná a rychlá, podařilo by se mi vylézt na střechu bez toho, abych nadělala nějaké vážné škody.

Tanya se probudila. Byla hluboká noc. V její mysli vytanula dávno vytěsněná vzpomínka.
Slunce příjemně hřálo. Areol se pohodlně opřel v proutěném křesle a zahleděl se do korun stromů. S chutí se napil růžového nektaru, který připravila Belladonna. Byl lahodný. "Yasmiin byla úžasná žena, ale bohužel se jí stalo to, co se stalo i její matce a předtím její matce... kdoví, kam až se to prokletí táhne. Nevím, proč jsme si mysleli, že zrovna nás by to mohlo minout. Ale teď je to tak, jak to je. Čím víc na ni vzpomínáme, tím je to horší. Myslím, že je čas nechat to za sebou. Tanya je ještě malá, zapomene..."
Měl pravdu. Tanya opravdu téměř zapomněla. Belladonna jí nahradila matku jak nejlépe dovedla a stála po boku Areola až do jejich tragické smrti tehdy v lese. Tenkrát si Tanya opravdu myslela, že Belladonna je její biologická matka. Ale byla to Yasmiin - žena, ze které si pamatuje jen nápis na kameni.

Úsměv, jež mi ve snu zdobil tvář, teď povadnul při prvním procitnutí do nového dne. Pamatovala jsem si celej ten příběh, jež byl mou neodloučitelnou součástí.
Znenadání se mi nahrnuli slzy do očí a já se sama sebe musela ptát, proč se mi zdálo zrovna tohle.
Překulila jsem se na záda a nechala jsem slané slzy, ať mi dočista pokropí celej obličej.

Z mého dětství jsem si pamatovala jenom útržky, no i ty byli teď jasné jako slunce v to bezbolestné ráno, které se mi přisnilo. Ráda bych se tam opět vrátila, tehdy mě ještě nic netrápilo a má dětská naivnost se těšila na ten den, kdy se opět shledáme s mou máti.

Až když jsem byla starší, pochopila jsem, proč mi otec lhal.
Chtěl mě uchránit před nočními můrami, které by mě jistě dostali, kdybych znala pravdu o mé matce, která nemohla být s námi. No já se pak stejně ptala, zda i mého otce pronásledovali stejná muka, jako teď mě. Zda i on musel vypadat silně a šťastně, aby ošálil můj dětský zrak.
Nebo se snažil ošálit i sám sebe a namluvit si něco, co věděl že stejně nikdy nebude pravda?

I když byl ten sen tak strašně živej a skutečnej, stejně mi na něm něco nehrálo a já nevěděla přijít na to, co to je.

Spánek přišel rychle, Tanya se propadla do bezedných hlubin snů.

Nad lesem vyšlo slunce a Areol se probudil. Srdce mu okamžitě sevřela známá bolest. Rád by zase upadl do sladkého nevědomí, ale věděl, že už neusne – bylo ráno. Ztěžka vstal, opřel se o parapet a zhluboka nasál vlhký lesní vzduch. Zavřel oči a připomněl si svůj smysl – je otec i matka. Nakoukl do pokojíku - Tanya už byla vzhůru, hrála si. „Umej se Táničko, budeme snídat.“
„A co bude?“
„Dáme si sluneční svit s vůní lučních zvonků.“
„A na pití?“
„Přece rosu z křídel lesních víl,“ usmál se táta.
Tanya se naoko zamračila: „eeee. A proč ne slzy skřivánků, jako včera?“
„Už nepláčou,“ pokrčil rameny táta. „Pojď, je čas. Po snídani půjdeme zazpívat mamince.“
„Proč?“
„Aby věděla, že jsme na ni nezapomněli. Aby věděla, že nejsme smutní.“
„Ale ty jsi smutný,“ odhalila Tanya s dětskou upřímností krutou pravdu, „a já nemůžu zapomenout, když jsem ji nikdy nepoznala.“
„No tak jí tedy zazpíváme právě proto,“ sebral všechny síly a zvedl břemeno svého údělu.

Zastavili se pod lípou. Její rozkvetlá koruna hučela včelami, dopolední slunce rozsvěcovalo mlžný opar zlatými třpytkami. Areol pohladil kmen a pak se na něj přitiskl.
„Maminka spinká pod tím stromem?“ nedala mu Tanya chvíli klidu.
„Maminka odešla do světa víl,“ pokusil se otec o milosrdnou lež.
„A kdy se vrátí?“ nedala se Tanya.
„Nevrátí se. Až přijde náš čas, půjdeme za ní. A teď jí zazpíváme, aby věděla, že na ni myslíme, že se máme dobře, že nám nic neschází.“
A tak zpívali. Z jejich úst vycházelo slunce a měsíc, zpívali květy planých růží, vánek v korunách stromů, třpyt rosy na stéblech trávy, let motýlů na loukách...
Areol se pak schoulil pod strom a v duši plakal.
Tanya si dřepla na místo posleního odpočinku své matky a pohladila písmena na kameni: Yasmiin

,,Aha. . ." zašeptám. Touhle krátkou větou jsem dostala odpověď na většinu mých otázek. Radši jsem se proto neptala na to, co se stalo s jejími rodiči. Nechci ji znovu ranit, jak se mi to už jednou tak trochu povedlo.
Tak jsem si tedy jenom lehla na postel tvárou ke zdi a zavřela jsem oči. Musím se pořádně prospat a odpočinout si.

"Já jsem se tady narodila," pokrčila El rameny. Otázka jí nevadí, ale asi ji nenapadá, co víc k tomu říct.

,,Tak to ti přeju dobrou noc." zamrmlal jsem a ve stoje jsem si prohlížela nočník.
Odsunula jsem ho zpátky pod postel a sedla jsem si na tu svou, naproti El.
Pak jsem se trochu opatrně zeptala: ,,Ti muži tam dole, vypadalo to, že už je znáš delší dobu. Odkuď se znáte?"

Byla to jenom jedna otázka z mnoha, na které sem se jí chtěla zeptat, no chápala sem, že musím začít pomalu.

Najedly se a odešly na pokoj, který zaplatila El, stejně jako jídlo a pití. Jsou tam dvě postele, které splní účel, jedna skříň a stůl se dvěma židlemi. Malé okno vede do ulice. El kopla do plechového nočníku, který vykukuje zpod postele: "Hele, tady máš ten svůj záchod. Pak to normálně vylej z okna." Zamkla dveře a lehla si do postele. Tentokrát si dokonce zula boty. "Jsem strašně unavená. Strašně. Asi brzy usnu."

Povzdechnu si, ale dám na ni a když mi pak donesou jídlo, začnu jíst něco co vypadá jako kuřecí maso a bramborová kaše.
A měla pravdu. Nebylo to tak strašný jak to na první pohled vypadalo, no musela jsem si přiznat, že už jsem jedla i lepší.

Jedla jsem v tichosti, nevšímajíc si svých společníků, jelikož moc zrovna nemám náladu si povídat.
Pak jsem si trochu poposedla a vyčkávala jsem na El.

"Na ulici nebo na dvoře, to máš fuk..." utrousil ten první mimochodem, dotaz ho nijak zvlášť nezaujal.
El Tanyinu prosbu pochopila, ale přišel hostinský a El si objednala horu jídla a džbán vína. "Mám hlad," pokrčila omluvně rameny. "Neboj, není to tak strašný, vaří docela dobře. Tohle je fakt nejlepší hospoda ve městě. Najez se, budeš to potřebovat. Pak si hned najmem pokoj, slibuju."

S prosbou v očích jsem se podívala na El vedle mě. Chci odsud vypadnout a to hned! Ti muži zde zřejmě ani jen netuší co je to mýdlo. A o kartáčku na zuby a etiketě ani nemluvím.