 |
Sedíš na jednoduché židli ve strohé, chladné místnosti, která je neosobní. Její výbavu tvoří ještě jedna totožná židle na druhé straně. Mezi vámi je stůl, který by dělal čest jakémukoli bistru. Na jedné straně je velké podélné zrcadlo, které ti drnkal na nervy ještě víc. Naproti, na druhé židli, sedí policista. Není moc vysoký, tak metr šedesát pět, možná metr sedmdesát. Na temeni má prořídlé hnědé vlasy. Obličej s poměrně ostrými řezanými rysy. Unavené oči, utopené v síti vrásek a tmavých kruhů únavy
„Tak začneme. Vaše jméno? Důvod vaší návštěvy v Shadowfalls? Znáte tuto holčičku? Kdy jste ji viděl poprvé?“
Při těch slovech se vrátíš do toho večera, kdy jsi přijel do Shadowfalls. Když jsi stál na palubě přídi trajektu a díval se na přibližující se světla městečka. Byl to zvláštní pocit. Měl jsi pocit a zároveň strach z něčeho, coš zařadit. Bylo to něco instinktivního. Plně si uvědomuješ, že ten je neopodstatněný, ale stejně se ho nemůže zbavit, jako by se na tebe dívala samotná temnota. A přesto i něco jiného, co tě neodolatelně láká. Stejně jako světlo láká můru. Stejně tak jako ta temná voda pod trajektem, která tiše bublá, jako by ji tlumila opona. A přesto máš pocit, že ti šeptá tajemství, která dokáží obarvit tvou duši na černo. Otřeseš se, možná je to tím, nebo tím stude
Tvé myšlenky a pocity tě zaměstnaly, takže tě překvapilo, že už jsi u mola. Molo je jednou z dominantního městečka, je na něm dokonce i zábavní kolo, několik obchodů a restaurací. I když už byl listopad, turisté byli většinou pryč. Přesto se ještě pár lidí pohybovalo po molu. Některé obchody byly ještě otevřené, ale moc jich už nezbývalo. Na druhé straně stála ostruha, vybíhající do jezera, s renesančním zámkem. Naproti němu byla ruina starého hradu na těžko přís
Trajekt pomalu přirazil k malému molu. Vlastně nebylo tak, ale oproti tomu zábavnímu malému působilo jako trpaslík. Ještě chvíli počkat, než těch pár aut vjede z trajektu na pevnou zem. Pak už byla řada na tebe. Cesta městem probíhla jako ve snu. Atmosféra byla ponurá a ve vzduchu byl cítit sníh. Pravda, i když už Martin odešel, jeho kůň se chystal teprve dorazit s lehkým zpožděním. Architektura města byla docela zvláštní. Byla to kombinace kamene a tmavého dřeva v takovém trochu až gotickém stylu. Cesty byly dlážděné pro cyklisty i motoristy, ať už v autech, nebo na motocyklech. Bylo to prokletí, ale přesto to dláždili a úplně ignorovali možnost využití asfaltu. Vlastně to k městu nějak sedělo. Dominantu tvořila zv
Cestou do lázní, které byly kus od města na stráních jedné z tyčí se hor, jsi viděl holý vršek, na němž stál malý kostelík. Ne, dřív to asi byl kostelík, teď už ne tak docela – vypadalo to trochu jinak. A jak se zdálo, vedla k tomu lázeňská promenáda. Lákalo tě se tam jít
Nakonec jste se dostali až před hlavní budovu lázní. Nutno říci, že budova sanatoria vypadala velmi neobyčejně. Byla tvořena z kamene a hrázděného tmavého dřeva a nesla secesní ráz. Dovléct kufr k recepčnímu pultu bylo dílem okamžiku. Recepce působila neosobně, starobyle a trochu opuštěně. Chvilka čekání, než přišla recepční. Snadný průběh ubytování proběhl snad jedním dechem. Bylo to rychlé a snadné. Recepční byla příjemná a ochotná. Večeře byla až za hodinu, takže ještě byl čas se usadit v pokoji. Poděkoval jsi a vydal se do haly. Tam byla rodinka, moc si z ní nepamatuješ – dva dospělí, muž asi kolem padesáti, žena kolem čtyřiceti, ale padesátku už pomalu táhlo. Dva kluci, jeden v pubertě, druhému mohlo být tak sedm. Ale hlavně malá holčička v bílých šatičkách. V ruce svírala medvídka. Její oči byly modré a velké, tvář lemovaná dlouhými černými vlasy. Její pohled byl ten, co tě upoutal. Byl dětský, smutný, ale i tajemný a současně zvláštně nezemský. Bylo to, jako ty oči věděly vše, trochu se bály, ale přesto byly odhodlané projít až do konce. Samozřejmě, tehdy jsi si to neuvědomil – až teď zpětně ve výslechové místnosti, a to poznání tě zarazilo. Ta prostá myšlenka, co byla současně i naprosto strašlivá. Ona věděla. Hrozivější je, že máš pocit, že její zmizení není konec.
|
