BetLif (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

Yen byl celý rozmrzelý z práce, kde opět čelil šikaně od kolegů, kteří jako rodilí Angličané nemají Korejce příliš v lásce. Vlastně téměř všichni občané evropských městských států mají předsudky vůči komukoliv z Asie. Tam se totiž podle dnešních geodemografů, sociologů, politologů a jiných odborníků na vývoj lidské populace nachází srdce dnešního celosvětového terorismu, válek a zla. Yen se s tímto paušalizujícím názorem neztotožňoval. Svůj názor ale neměl, a tak raději mlčky přecházel veškeré poznámky a čekal na konec směny Manchesterského dělnického oddílu pro stavbu a opravy silnic. Rychle se převlékl, zabouchl plechová dvířka skříňky s nápisem Yen Hahong je tlustej ubožák! a spěchal na nádraží vysokovzdušných vznášedel. Na poslední chvíli proskočil zavírajícími se dveřmi a posadil se na volné místo u okénka. Mírně páchl potem, který mu zmáčel vlasy na skráních. Uvolnil se a rozbalil svou svačinu ve formě zvláštní špekové tortilly, kterou zapíjel deckovou ampulí s vitamíny a stopovými prvky. Užíval si cestu a s jídlem nespěchal. Vysokými linkami to sice trvá alespoň o patnáct minut déle, ale je to cestování mnohem pohodlnější a romantičtější než mačkání se v přeplněných piditransportérech Středních linek. Odtud je navíc vidět krásně na město z výšky a to se Yenovi líbí. Rád se dívá skrze hemžení vznášedel na malé postavičky razící si cestu vlastním životem. Všichni jsou tak malí, nicotní, sevření náručí masy betonu, skla, železa a plastu. Globální bezvýznamnost lidských příběhů dodává Yenovi jakýsi paradoxní pocit bezpečí. Kovově lesklé budovy se třpytí jako gigantická zrcadla odrážející krutou pravdu. Všechny jsou tak obrovské a vysoké, až z toho mrazí v zádech. Je fascinující, že už tu stojí staletí jako sklenění obři, kteří tiše snáší křik všech těch lidí ve svém dlážděném břiše. Jakoby s bezbřehou trpělivostí čekali na vysvobozující návrat na svou rodnou planetu ze stříbra a PVC.

Obří laserové billboardy vznášející se v reklamních zónách podsouvají lidskému podvědomí nejrůznější výrobky a služby. Jedna z reklam nabádala kolemjdoucí k navštívení emokina, které je novou generací zábavy. V emokinech se na plátno promítají různé pestrobarevné obrazce pulzující a kroutící se přesně podle vzorců vypočítaných elitou vědců a psychologů tak, aby správným a požadovaným způsobem stimulovaly mozek. Látka obsažená v pilulce, kterou zákazník obdrží spolu s lístkem, navodí určitou emoci vyvolanou obrazci a drží ji v extrémní intenzitě. Filmy už dávno nejsou dostatečně romantické, dojemné, vtipné, strašidelné nebo odpočinkové. Klasické filmy se už vlastně téměř netočí. Pokud si chcete kino devětadvacátého století opravdu užít, nic Vám nebrání. Můžete se třást naprostým děsem a opravdovou hrůzou, nebo propukat neustále dokola v křečovitý smích, dokud vyčerpáním neomdlíte. Většinou trvá show deset až patnáct minut. Déle by lidské tělo takovou míru vypětí nevydrželo. Téměř pětatřicet let trvalo, než se emokina stala legální zábavou pro veřejnost. Léta studií prokázala, že Feelpack, látka používaná v emokinech, není návyková. Kolují však zvěsti, že tyto testy nejsou tak zcela pravdivé a stoprocentní. Ať je pravda jakákoliv, Feelpack nemá žádný negativní vliv na lidské tělo jako takové, na rozdíl od starých nečistých tvrdých drog. A lidstvo rozhodně novou drogu potřebovalo, neboť ty staré se potýkaly s téměř stoprocentní úmrtnostní jejich uživatelů. Nemá smysl bojovat proti novým drogám, když už není nikdo, kdo by je neužíval. Mnohem snazší bylo nejoblíbenější a nejbezpečnější drogu zlegalizovat a dostat tak situaci alespoň částečně pod kontrolu. Samozřejmě bylo stále nelegální prodávat a poskytovat Feelpack mimo emokina, ale vždy se našel někdo šikovný, někdo s dlouhými prsty, kdo měl po kapsách pár ampulí prvotřídního fetu. Každý potřeboval nějak uniknout realitě. Nikdo nedokázal žít neustále pod dohledem DNA snímačů, neustále odposlouchávaný, neustále sledovaný, naprosto bez soukromí. Lidé se zavřeli do svých elektronických megapevností ve formě městských států, naprosto otevření jeden druhému za účelem eliminace veškerého zla a kriminality. Žít bezpečný život ale znamená žít poctivý život. Ale téměř nikdo není schopný žít život, ve kterém není místo pro lež.

A právě na této zoufalosti lidstva zbohatl Edward Stillstocker. Stal se bohem všech citově neuspokojených a zanedbaných. Dal lidem možnost žít život, který má smysl. Nabídl každému druhou šanci za pár set Liber měsíčně. Stal se nejbohatším člověkem na planetě díky lidské touze po sebezapření, lži a anonymitě. Vytvořil BetLif. Dokonalou realtimovou simulaci lidského života. Života bez té zvláštní demokratické diktatury. Života, který stojí za to žít. A jeho nabídky dnes využívá již 80% lidí žijících v městských státech. Někteří tímto způsobem tráví několik hodin do týdne, někteří osm až čtrnáct hodin denně. Není to však žádná dobrá počítačová hra nejmodernějších technologií, ale jedná se o naprosto bezchybnou virtuální realitu, kde slovo realita daleko předstihuje důležitostí a autentičností svou neoblíbenou sestru virtualitu. Je to svět, kde funguje vše. Ekonomika, počasí, veškeré přírodní zákony a biologické procesy. Lidem už dávno nestačí obyčejná virtuální realita, natož nějaké knihy, hry, filmy nebo makrokomunitní servery. Nikoho už neuspokojuje ztotožnění se s hlavním hrdinou či někým jiným. Lidé TO chtějí prožít. Jedná se o simulaci téměř všech současných světových městských států, mezi kterými se cestuje pouze elektronicky. Stačí nastoupit na letišti do dopravního letadla, které funguje jako programový EXIT, a nechat se přenést například z Nového Londýna do Chicaga. Samozřejmě, že cestování, jako všechno ostatní, něco stojí. V BetLifu, jako ve skutečném životě, lidé chodí do práce a vydělávají peníze, které Stillstocker pojmenoval stylově – Bytes, neboli Bajty. Přítomnost v klasické práci, ale také spánek a jiné činnosti, se dají lehce naprogramovat, zatímco je uživatel offline. Kreativní, tvůrčí a podobné lidské práce vyžadující zvýšenou mozkovou činnost musí být odpracovány skutečně, tedy online.

Podobnou práci zastává v BetLifu i Yen. Celý den se těšil na tenhle okamžik, až bude moci konečně žít. Stiskl velké chromové tlačítko, čímž zapnul jednoduchý DNA snímač bez displeje. Je to vlastně spíše jen prosťoučký identifikátor totožnosti sloužící k přihlášení do BetLifu než skutečný DNA snímač. Navlékl se do vjemové kombinézy, což je přilnavý oblek, který pomocí vetkaných elektricky nabitých nanovláken dokáže stimulací nervových zakončení pokožky dokonale simulovat necelých 95% hmatu. O zbytek se postará helma se zrakovým sklem, která dohlíží na veškeré přenášení smyslových impulzů a stabilizuje funkčnost a plynulost snímáním činnosti mozku a následnou vzájemnou komunikací. Proto celkové ovládání balancuje na hranici náznaků pohybů a pouhých myšlenek. Celá tato výstroj je vybavena klimatizací, kapslí s intravenózní výživou a odvodem veškerých tělních tekutin a výměšků. Ve speciálním pohodlném křesle zapůjčeném Stillstockerovou firmou se dají trávit celé hodiny, aniž by tělu něco chybělo.

V BetLifu však Yen není Yenem. Jeho virtuální já se jmenuje William Champa, což je sebevědomý ambiciózní běloch z východního Walesu. William jako velmi vlivný investor a jeden z nejbohatších lidí v Manchesteru se stal poměrně populárním a uznávaným „umělcem“. Umělec je dnes téměř každý, kdo dokáže vytvořit něco nového. William Champa vytváří, replikuje a navrhuje historické automobily. Nikoliv nadnášené automobily, nýbrž klasiku dvaadvacátého století s mechanickými pedály, ruční řadicí pákou, pneumatikami a jinými pohodlností a moderní technikou zavrženými mechanismy. Poháněné jsou sice ionizovanou Neoplazmou, jako téměř veškeré světové stroje, přesto spoustě lidí stojí za to si nádherné Williamovi unikáty kupovat za spoustu Bajtů. Probudil se z digitálního spánku a celý rozradostněný se rozhlédl po svém luxusně zařízeném pokoji. Konečně je doma. Usmál se na ještě spící snoubenku Lauru a něžně ji políbil na čelo, aby ji nevzbudil. Vzbudit ji nemohl, protože byla offline a naprogramovaný spánek nelze přerušit. Bylo ale hezké předstírat, že opravdu spí. Chvíli si ji prohlížel a užíval si pocit opravdové zamilovanosti. Nahý odešel do koupelny, kde si namazal zuby čistícím antiseptickým gelem a dlouze se vymočil. Prohlédl si pyšně svou pohlednou tvář v zrcadle a hladce ji oholil. Oblékl si jeden ze svých krémových obleků a vyrazil rychle na sjednanou schůzku. Radost a spokojenost z něj jen čišela. Pozdravil zdvořile svého asistenta Ásima, arabského mladíčka, který pro Williama dělá první poslední od vození do práce po různé administrativní úkony. Je to loajální hoch vděčný za jakoukoliv pozornost. William mu věnoval upřímný úsměv za přistavení nejnovějšího produktu jeho firmy, remaku prastaré Audi Zt14.
„Dneska budu řídit já, sedni si dozadu.“ Kývl hlavou William, přepnul totožnost řidiče stisknutím tlačítka Aktualizovat na dotykové palubní desce. Pustil potichu rádio a zapnul masáž zad na jedničku.
„Dnes to vypadá na hezký den, viď? Jak se má Fathíja?“ Zdvořile, přesto s opravdovým zájmem, začal William konverzaci. Láskyplně uchopil řadicí páku a přeřadil. Lidé se otáčeli a obdivovali jeho vůz, který brázdil silnice devatenáctipalcovými litými koly.
„Už je jí lépe, děkuji za optání.“ Ásim propletl prsty na klíně a podíval se z okénka. Byl trochu nesvůj z nestandardní situace, kdy se on veze a jeho šéf řídí. Zastavili před luxusní snídaňovou kavárnou Silver Morning.
„Odvez auto k továrně, poletím pak transportérem. Měj se.“ William měl dnes opravdu dobrou náladu. Používá totiž civilní transportéry, tedy veřejnou hromadnou dopravu, jen při výjimečně dobré náladě, kdy se chce kochat krásami města z výšky. Ohlásil rezervaci a usedl u velkého stolu pro dva. Než si stihl odložit sako, přišel Williamův host v doprovodu dvou svalovců. Byl to Vinicio Filitipinini. O koncentraci „íček“ v jeho jméně sice kolovalo spoustu vtipů, přesto k němu vzhlížel každý s obdivem a respektem. Jako podnikatel dosáhl pomyslného vrcholu a stal se nejbohatším mužem BetLifu. Ve svých šestapadesáti letech měl však ještě mnoho plánů se svou kariérou politika, kterou hodlal završit starostováním v Manchesteru. Volby, ve kterých kandiduje proti konzervativci Tobiasovi Fetchitovi, proběhnou již za pár dní. Podali si ruce, vyměnili si několik úsměvů a mnoho vět plných solidarity a optimismu. V dotykovém jídelním lístku označili dvě kávy a tác bublaninové směsi. William pečlivě pročítal smluvní podmínky pro prodej majoritního podílu své firmy. Hodnota jeho podniku od založení závratně stoupla. Jeho značka znamená prestiž, záruku kvality a zajímavou originalitu, díky čemuž dostála oblíbenosti u movitých zákazníků. Za prodej smluvených 80% si bude moci William pořídit téměř vše, na co pomyslí, a přesto bude moci žít v přepychu, který mu zajistí vlastnictví zbylého dílu jeho fabriky na automobily. Bude moci v BetLifu více žít a méně pracovat. Byl na sebe pyšný. Byl také šťastný, že se mu podařilo dosáhnout takového úspěchu. Teď si chtěl vybrat odměnu ve formě užívání si života po boku Laury. Pohlédl na svého zámožného obchodního partnera, na jeho dva bodyguardy a usmál se. Pokud jeho firmu má vlastnit někdo jiný, nemohl najít lepšího kandidáta. Podepsal smlouvu a ponechal si připravenou kopii.
„Takže slavnostní veřejné převzetí symbolického klíče od Vaší společnosti platí?“ Ujišťoval se Filitipinini.
„Pozítří v 9:00 se o tomto dozví celý BetLif.“ Řekl s nadsázkou William a poklepal na kupní smlouvu. Oba byli velice spokojení, vychutnávali si bublaninu a téměř přátelsky rozmlouvali o životě a žertovali na nejrůznější témata.

Později odpoledne kupoval William ve velkém květinářství ohromnou kytici minimálně čtyřiceti červených růží. Nastoupil do jednoho z mnoha skleněných výtahů, které visely ze stanice civilních transportérů, a četl si nově příchozí textovou zprávu. Uživatel LauraHeyerdahlx04 je online. Ihned jí zavolal.
Na Williamovo přání vyzvedl Ásim Lauru doma. Posadila se celá nadšená a netrpělivá vedle něho.
„Co za novinu pro mě William má, nezmínil se Ti?“
„Nezmínil, slečno. Mimochodem, smím-li to říci, dnes Vám to mimořádně sluší.“ Pochválil Ásim Lauřiny přiléhavé purpurové šaty. Ta se trochu začervenala a rozpačitě poděkovala.

V soukromém kupé restaurace staročínské výzdoby přivítal William svou snoubenku kyticí.
„Ahoj, vypadáš úžasně.“ Políbil ji a usadil naproti sobě. Po dobrém obědě ji chytil za ruku a pověděl ji vše o uskutečněné obchodní transakci. Dlouho si povídali a plánovali, jak si co nejlépe užít ty pohádkové miliony Bajtů. Po večerní procházce parkem spěchali domů plní touhy a chtíče. Sotva zabouchli dveře svého bytu, byli nazí a propletení v milostném objetí. Intenzivně a vášnivě se milovali s krátkými přestávkami několik hodin.
„Miluju Tě.“ Pohladil ji po tváři.
„A já miluju Tebe.“ Sladce ho políbila. Popřáli si dobrou noc, naprogramovali spánek a odpojili se.

Yen si sundal masku a vysoukal své zpocené tělo z vjemové kombinézy. Nerad se vracel do skutečného života, ale musí se trochu vyspat. Energetická výživa z kapačky sice na nějakou dobu potlačí únavu, ale nenahradí regeneraci centrálního nervového systému, která probíhá právě ve spánku. Smetl ze své postele špinavé oblečení a odpadky a zachumlal se do léta nepraných dek a polštářů.
Drnčivý zvuk ho vytrhl z mělkého spánku. Než si uvědomil, co se děje a kde je, ozval se zvonek dveří jeho garsonky znovu. Podíval se skrze jednosměrné plazmové okénko na mladou rusovlásku.
„Co si přejete?“ Yen stiskl tlačítko intercomu, aby ho žena přes zvukotěsné dveře uslyšela.
„Potřebuji si s Vámi promluvit mezi čtyřma očima. Chci Vám nabídnout zajímavou práci.“ Naklonila se k vnějšímu interkomu a zřetelně artikulovala. Vypadala celkem neškodně. Přestože Yen není žádný svalovec ani hrdina, se svými sto deseti kily nemá z takové drobotiny příliš velký strach. Také už je nějakou dobou v listině žadatelů o zaměstnání, zatím bezvýsledně. Stejně je to ale podivné.
„Teď, v pět ráno? Vzbudila jste mě.“ Oťukával si ji, už ale rozhodnutý, že ji vyslechne.
„Omlouvám se, chtěla jsem Vás zastihnout před odchodem do práce.“ Mile se usmála, aby naznačila, že je to tak v pořádku. Yen otevřel dveře a pozval ji dovnitř. Při zaregistrování nepořádku a zatuchlosti garsonky se trochu zarazila, což ihned zamaskovala dalším sladkým úsměvem. Minuli velké křeslo BetLifu, které zabírá téměř třetinu celého pokoje, a posadili se na postel, neboť Yen žádnou židli nemá.
„Jsem Susan Graidfaith.“ Podala mu ruku, nechala ho také se představit a pokračovala. „Budu s Vámi mluvit naprosto otevřeně a pro začátek Vás chci ubezpečit, že naše nabídka včetně podmínek je zcela legitimní. Pracuji pro BetLif.“
„Co se stalo? Účty platím a nic jsem tam neprovedl.“ Vyděsil se Yen a ukazoval na křeslo.
„Já vím, vše je v pořádku. Jste vzorný uživatel.“ Uklidnila ho. „A jste také velmi schopný, že? Williame.“ Usmála se na něho. To v něm probudilo pýchu. Rozpačitě přikývl a začervenal se. „Jedná se o Váš obchod s panem Filitipininim.“
„Je zcela legální.“ Opět defenzivně vyhrkl.
„Ano, je. Nechte mě domluvit, prosím. Víte, ekonomika v BetLifu sice funguje s nepatrnými zásahy už sedmdesát pět let. Není však spontánně vytvořená a zaběhnutá jako ekonomika ve skutečném světě a proto není zcela dokonale vyvážená. Přesto je to ale nejskutečnější věc BetLifu. Spousta obchodních transakcí probíhá právě skrze něho. Dokonce se za určitých podmínek vyplatí více podnikat virtuálně, než skutečně. Ale to je na složité vysvětlování a účelu mé návštěvy se to příliš netýká. Jedná se přímo o pana Filitipininiho, který se brzy stane tak bohatým, že si bude moci koupit vše v BetLifu a tím narušit jeho strukturu, chod, ale hlavně vůbec původní ideu. Nemůžeme si dovolit umožnit vznik všemocného vládce a tedy pána virtuálního světa. BetLif musí být svobodný, lepší a lidštější než svět plný senzorů, scanů a detektorů, které nás nenechají na okamžik bez dozoru. Nesmíme prostě připustit další demokratickou diktaturu.“ Nadechla se a nechala Yena, aby vstřebal obdržené informace. Z jeho nechápavého výrazu ale usoudila, že vysvětlování polopatě bude nejefektivnější.
„Potřebujeme se Filitipininiho zbavit, než se jeho moc vymkne kontrole a postihne všechny spokojené uživatele. My mu zrušit účet nemůžeme, neboť je to v rozporu se smluvními podmínkami, stejně jako jakékoliv zásahy do jeho majetku či svobody. Podle zákonů Manchesteru ale je objednání vraždy i její provedení v oblasti virtuality zcela legální.“
„Chcete, abych ho zabil? Zbláznila jste se?“ Vyjekl Yen a postavil se.
„Pokud to uděláte, prokážete službu všem uživatelům a zachráníte tak největší a nejoblíbenější firmu na světě. A to je myslím veliká zásluha.“ Usmála se a vyndala z ploché tašky dotykový arch.
„Jste v listině žadatelů o zaměstnání. Pochybuji, že Vám někdo dá práci, když jste asiat a práci už máte. Kolik berete jako dělník? Pět, šest stovek liber měsíčně? My Vám nabízíme tři tisíce! Samozřejmě plus osobní ohodnocení. Mohl byste dělat jednoho z našich administrátorů či správců. Vyjednali bychom Vám u realitních poručníků i nějaké lepší ubytování. Mohl byste konečně a hlavně skutečně žít. Není to právě to, co jste si přál? Úspěšný a kvalitní život, za kterým jste utíkal do BetLifu? Teď ho můžete mít doopravdy.“ Celá se rozzářila, aby přenesla své nadšení na Yena. Ten se opět posadil a snažil se přemýšlet.
„Jak ale budu v BetLifu moci žít jako vrah?“
„To je jediná oběť, kterou musíte položit. V zájmu zachování svobody a rovnoprávnosti nemůžeme nikomu, a tím myslím opravdu nikomu, umožňovat nějaká privilegia. Musíme se řídit smluvními podmínkami BetLifu. Každý člověk má právo pouze na jednu jedinou platnou registraci v naší databázi. Stejně tak každý spáchaný zločin je penalizován odejmutím registračního licenčního kódu, tedy znemožněním připojení. Už nikdy nebudete moci využívat služeb BetLifu.“
„Mám přijít o svůj život jenom proto, že někdo má nějaké tušení? To nepřipustím. BetLif je vše, co mám.“ Znovu vyskočil a celý vystrašený opět ukazoval na křeslo.
„Nemyslíte, že to za to stojí? Nepřipadá Vám smutné, žít život v křesle a vydávat se za někoho jiného? Takhle brzy zemřete, pane Hahongu. Podívejte se, jak žijete. Opravdu nechcete zapomenout na virtuální sny? Nechcete si splnit sny skutečné? Vždyť přece můžete být šťastný. A jako bonus od nás obdržíte dar padesát tisíc Liber za velký přínos BetLifu. Nebojte se, to není úplatek. Naše společnost má vyhrazené právo takto motivovat své zákazníky. Za ty peníze změníte vše k obrazu svému. Můžete si najmout životního manažera, můžete podstoupit hormonální léčbu obezity, koupit si vůz, hezky si zařídit byt. Být prostě šťastný.“ Poslední slova téměř zašeptala. Má speciální školení na manipulaci s lidmi. A s citově raněnými lidmi jako je Yen, se manipuluje jedna báseň. Ten si skutečnost, že je s ním manipulováno, dobře uvědomoval. Přesto byl ale přesvědčený, že ta žena má vlastně pravdu. Už mnoho let žije v tom křesle a předstírá něco, co není. Žije ve snu, který se teď může alespoň částečně změnit. Čím více byl šťastnější v BetLifu, tím zoufalejší a deprimovaný byl ve skutečnosti. Propast mezi těmito stavy bude dříve či později veliký problém. Už takhle ztrácí Yen vůli dělat cokoliv skutečného. Rozplakal se.
„Já jsem zamilovaný. Nemůžu se jen tak všeho vzdát.“ Utíral si slzy rukávem a kroutil hlavou.
„Zamilujete se znovu. Seznamky jsou plné žen, které čekají právě na Vás. Pokud budete mít s nově nabytým sebevědomím odvahu, můžete najít lásku i v seznamovacích barech. Svět Vám leží u nohou. Nezahazujte takovou šanci kvůli něčemu tak neperspektivnímu, jako je digivztah. “ Položila mu ruku na stehno a usmála se.
„Máte asi pravdu. Chtěl bych se ale aspoň rozloučit. Mohu?“ Zeptal se Yen, když dostal nápad, do kterého vložil veškeré naděje.
„Filitipinini je dobře střežený, dokonce si nechává zasílat informace o všech zbraních vyskytujících se v jeho bezprostředním okolí. Nesmíte tedy použít žádné pistole, nože či cokoliv podobného. Vy na něco přijdete. Vaše jediná šance, kdy můžete udeřit, je předávání klíče od Vaší společnosti. Další možnost už nebude, Yene. Jinak bude zvolen za pár dní starostou Manchesteru a to už se k němu nikdo nedostane. Musí to být zítra, jak máte smluveno. Tak zní naše dohoda. Do té doby se musíte stihnout rozloučit, pak Vám bude znemožněno připojení.“ Pohlédla na něj s neúnavným sladkým úsměvem a napřáhla dotykový arch jeho směrem.
„Podepište. Pokud chcete, smlouvu si přečtěte, ale nic jsem Vám nezatajila.“ Yen si smlouvu četl déle, než Susan očekávala. Trpělivě seděla a mlčky čekala na stvrzení smlouvy Yenovým podpisem. Ten přiložil palec na vymezený čtecí čtvereček, kam se záhy vyplnily potřebné identifikační údaje.
„Výborně.“ Vstala a podala Yenovi ruku. „Velice si vážíme toho, co pro naši společnost děláte. Musím Vás ale poprosit, abyste naši dohodu udržel v naprosté tajnosti. Jakmile splníte svou část dohody, přijmeme Vás do zaměstnání a na Váš účet přibude smluvená odměna. Přeji hezký den.“ Mírným pokrčením kolen naznačila poklonu a svižným krokem odešla.
„Nashledanou.“ Rozloučil se Yen a sedl si na postel. Byl tak rozrušený, že neustále vstával a opět si sedal, mnul si obličej, pochyboval, plakal a vztekal se. Vyndal starou plechovku od peprmintových bonbónů a dlouho ji držel v roztřesených rukou. Už nemohl a nechtěl nadále snášet takové psychické vypětí. Otevřel plechovou krabičku, ve které chrastila injekční stříkačka a malý videoprojektor. Spustil ze zastaralé paměťové mikrokarty stopu s názvem 02. Po zdi začaly ladně a lehce kroužit modré čáry na fialovém pozadí. Yen zrychleně dýchal, ale obraz se snažil vnímat co nejvíce. Na hranici záchvatu paniky si poslepu vrazil jehlu do stehna a vstříkl si tekutý Feelpack do krevního oběhu. Okamžitě nastalo uvolnění. Yen, náhle lhostejný ke všemu, ulehl v poklidné euforii na lůžko a bezstarostně usnul.

Do práce dnes nešel. Říkal si, že tam nemá cenu chodit, když dostane brzy nové a mnohem lepší zaměstnání. Místo toho se opět plný emocí přihlásil do BetLifu. Několik hodin se díval z okna na virtuální Manchester a přemýšlel, co řekne Lauře, až bude online. Jakmile se připojila, ihned k ní přiskočil a chytil ji za ruku.
„Ahoj. Už tu čekám několik hodin na to, až se probudíš.“ Posadil se vedle ní na postel.
„Co se stalo? Vypadáš vystrašeně.“
„Víš.“ Sklopil oči, ze kterých vytryskly další slzy ve stopách těch zaschlých.
„Bože můj, co se děje?“ Vyděsila se Laura a ukazováčkem mu zdvihla bradu.
„Já musím něco udělat. Nemůžu Ti říct co, ale musím to udělat. Už nechci takhle dál žít. Už nechci být nula.“
„Co to povídáš? Vždyť jsi milionář! Podívej se okolo sebe na ten přepych. Vždyť jsme šťastní, jsme zasnoubení. Je Ti to málo?“
„Musím to udělat. A až to udělám, nebudu se moct už nikdy přihlásit do BetLifu. Přesto, že je tohle všechno krásné, krásnější než cokoliv jiného na světě, není to skutečné. Ty ve skutečnosti nejsi Ty a já nejsem já.“
„Co musíš udělat? To mě chceš opustit? Ovšem, že je to skutečné.“ Rozhazovala vztekle rukama. „Je to skutečnější než si myslíš. Já Tě miluju a Ty miluješ mě. Proto pláčeš. Naše láska je skutečná. Jak může být skutečná v neskutečném světě? Mýlíš se, Williame. Tohle je můj opravdový život.“ Bodla se prstem do hrudi. „Nic jiného!“
„Víš, myslel jsem.“ řekl rozpačitě. „Rád bych Tě poznal ve skutečnosti. Když Tě miluju tady, proč bych Tě nemohl milovat doopravdy?“ Ona hořce plakala. Sesunula se na zem s tváří v dlaních.
„Já takhle nechci trávit celý život. Zdá se to skutečné, ale není. A já chci být šťastný ve skutečnosti.“ Pokračoval v nevyhnutelném rozchodu.
„Nedělej to, prosím. Vždyť jsme šťastní.“ Vzlykavě naléhala.
„Už jsem se rozhodl.“
„Tak Ti tedy přeju hodně štěstí. Když Ti za tohle nestojím, tak ani Ty mně!“ Odpojila se a její tělo bez naprogramovaného spánku se svalilo na zem.
„Neee!“ Rozkopl noční stolek plný zuřivosti a žalu. Připlácl se na nehybnou Lauru a dlouho naříkal a prosil o její návrat. Nakonec její tělo položil do postele, ulehl vedle ní a čekal na ráno.

Nedokázal usnout. Přestože mu to přišlo zvrácené, přemýšlel, jak zabít Filitipininiho bez kovové nebo střelné zbraně. Lámal si beznadějně hlavu, dokud se neplácl do čela.
„No jistě!“ Vykřikl a vyndal z aktovky půlmetrový symbolický ocelový klíč od jeho automobilky. Spěšně zajel do jednoho ze svých autorizovaných servisů. Bylo už dávno po zavírací době, takže měl u hydraulické brusky soukromí. Po těžké práci byl klíč konečně dostatečně špičatý, ale hlavně pořádně ostrý. Yen byl přesvědčený, že to nikdo za zbraň považovat nebude. Je to přeci jen rekvizita. Až se lidé dozvědí o nebezpečnosti klíče, bude po všem. Po sprše a ranní kávě se pomalu chystal na nejdůležitější setkání v jeho životě.

„Neuvěřitelně brutální čin otřásl dnes ráno nejznámější simulací lidského života, BetLifem. William Champa, úspěšný podnikatel, při předávání svého podniku použil jako vražednou zbraň ocelový klíč, který zpečeťoval převzetí podniku. Obětí jeho nepochopitelného násilného činu se stal právě Vinicio Filitipinini, který podnik odkoupil a klíč měl symbolicky převzít. Motiv vraždy není znám, stejně tak pravá totožnost Williama Champy, kterou nám společnost BetLif odmítá prozradit. Tiskový mluvčí společnosti v rozhovoru uvedl, že Williamu Champovi byla okamžitě zrušena registrace. Také doufá, že se podobné činy už nebudou opakovat. Vinicio Fitilipini byl…“ Yen sledoval odpolední zprávy v centrální pobočce BetLifu, kde se měl hlásit. Pevně svíral tašku s životopisem, kopií smlouvy a dalšími podle něho potřebnými věcmi. Nervózně přešlapoval v ohromném vestibulu z bleděmodrého skla a bílého plastu. Dveře kanceláře se otevřely a Susan ho pokynutím ruky pozvala do místnosti.
„Vedl jste si výborně, pane Hahongu. Jménem naší společnosti Vám velmi děkuji. Na účet Vám již byla připsána odměna za Váš přínos BetLifu. V pondělí se hlaste u ředitele, který Vám přidělí kancelář a seznámí Vás s Vaším novým povoláním. Předpokládám, že svého rozhodnutí nelitujete. Přeji Vám ve skutečném životě stejné úspěchy, jako v tom virtuálním. Nashledanou.“ Posadila se a Yena si už nevšímala. Bylo mu trochu líto, že sem šel skoro zbytečně. Málem se nechal odbýt a pomalu odcházel. Ve dveřích ale sebral odvahu.
„Na oplátku bych také něco potřeboval.“ Řekl tiše.

Yen se vydal svou oblíbenou vysokovzdušnou trasou na jih Manchesteru, do čtvrti Falloufield, kde žila Elizabeth Portico, majitelka účtu Laura Heyerdahl. Alespoň mu to tak řekla Susan. Stál zde obrovský komplex výškových budov představující jednu z největších komun Falloufieldu. Necelou hodinu hledal byt Laury – Elizabeth, než ho našel v 67. podlaží budovy D. Naposledy upravil kytici a zazvonil. Dveře se zasunuly do zdi. V malé chodbičce stála plnoštíhlá Afroameričanka se založenýma rukama.
„Lauro.“ Vydechl Yen.
„Cože?“ Podivila se Elizabeth americkým přízvukem.
„To jsem já, William.“ Opět zašeptal. Ona vykulila oči paralyzovaná šokem. Velké slzy jí z dlouhých řas skáply na ňadra.
„To není pravda, vypadni odsud ty lháři. Já bych se špinavym teroristou nikdy nic neměla. Nikdy!“
„Já nejsem žádný terorista.“ Zakřičel Yen. Teď zas byl v šoku on.
„Všichni z Asie jsou teroristi. Koukej padat! Už Tě nechci nikdy vidět.“ Páčkou přiměla dveře, aby se zavřely dřív, než cizinec spatří Elizabethiny slzy. Yen potlačil svůj pláč. Nechtěl už znovu brečet. Rozcupoval květiny na kusy a rozházel je po chodbě. Odešel. Odhodlaný začít znovu. Tentokrát doopravdy.