Cti otce své i matku svou... (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

"Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ a dobře ti bylo na zemi"

Již na pohled je zřejmé, že toto přikázání nám sděluje jakousi myšlenku, že naši rodiče, jakožto naši stvořitelé, jsou vůči nám postavou ctěnou, neboť právě jim vděčíme za svůj život. Měli bychom se k nim tedy chovat uctivě, poslouchat je a život jim dělat co nejsnazší, narozdíl od toho, abychom jim jej okořeňovali o pár peprných zážitků s našimi průšvihy. A ruku na srdce, mnozí z nás se tak ani z daleka nechovají. Ať už je to třeba svým přístupem k nim, nebo našimi průšvihy ve škole, či někde jinde, rozhodně se neblížíme představám tohoto přikázání. Dnešní mládež je takříkajíc odvázaná a na přání svých rodičů někteří z nás dosti neberou ohled. A vůbec, když to tak vezmu kolem a kolem, lidé se chovají bezohledně a neuctivě nejen ke svým rodičům, ale k mnoha lidem v okolí. Příjemní snad dokážeme být jen na své opravdové přátele a to ostatní je jen otázkou míry tolerance jeho charakteru. Lidé se od sebe různí a nikdy nebylo pravidlem, abychom si padli do oka. Ať už toho naši rodiče dělají pro nás kolik chtějí, zdaleka ne vždycky se nám to líbí. Najdou se i takoví, kteří výchovu berou pouze jako nutnost, něco, do čeho se jim nechce, ale zkrátka musí. Ať už je to pro to, že je výchova časem omrzela, nebo proto, že si dítě vlastně ani nikdy nepřáli. Téměř všichni rodiče se však dříve a nebo později s našim chováním vyrovnají, ačkoli jejich přístup k nám je přísnější, pochopí, že člověka prostě nejde změnit, pokud sám nechce. Nejhorší kombinací, co znám, je však tehdy, kdy rodič tuto skutečnost nepochopí, zarputile si myslí, že své dítě změní a přitom on sám nechce. Obvykle k tomu dochází v období puberty, kdy má dítě z větší části svoji hlavu a nenechá si do ničeho mluvit. Dokáže přijmout pouze takové ty přátelské rady, pod nimiž se obvykle skrývá upřímná kritika a někdy i výtka. Jen ze slušnosti a pro udržení přátelských vztahů dodáme větu „ber to jako přátelskou radu“ a přitom v hloubi duše nám tato skutečnost utkví a nezapomeneme, že daná osoba má takovéto myšlení.

Kdysi dávno jsem četl jeden příběh, kdy byla neúcta dítěte vůči svým rodičům vyhnána takřka do extrémů. Otec s matkou se rozvedli a odstěhovali se od sebe. Otec si žil se svou firmou v přepychu a celý život si svou dceru vydržoval penězi. Nebyl schopen ji vychovávat, ale chtěl si udržet její přízeň a věděl jak na to. Peníze pomůžou všude a v dnešním světě zejména pak mezi lidskými vztahy. U soudu se své dcery dobrovolně vzdal. Věděl, že nemá na to svou dceru vychovávat, ačkoli to nechtěl přiznat. Matka se odstěhovala do skromného bytu a hledala si práci, kterou po čase našla, i když plat nebyl nijak skvostný. Dělala co mohla aby svou dceru uživila a bylo to o to horší. Její dcera totiž nic z toho neuznávala. Chtěla od ní stále víc a nikdy neměla dost. Jednou týdně jezdila za svým otcem, kde se ji dostalo všeho co chtěla. Tučného kapesného, bohatého oběda či nějakého jiného dárku, jehož skryté tajemství bylo jejím veřejným přáním. Od své matky pak očekávala to samé. Ačkoli se sotva najedli, chtěla po ní větší kapesné, chodila často do kina a utrácela, kde mohla. Když bylo opravdu potřeba, zašla za otcem. Svého otce měla mnohem radši ne kvůli tomu co pro ni dělal, neboť v tom jej její matka mnohonásobně předčila, ale kvůli penězům, které se jí u něj dostávali. Její matka si našla další práci, domů chodila udřena a utahaná a to jen proto, aby se její dcera měla dobře. Dřela jak mohla ale její dcera to stále nechápala. Jednou se ošklivě pohádali a ona se rozhodla ve vzteku odstěhovat k otci. Už jí bylo 15 a mohla se sama rozhodnout, u koho bude bydlet. Za týden se vrátila s brekem a následně pak její otec volal její matce, že ji nechce, že se o ni nedokáže postarat. Pak teprve její dcera pochopila, co pro ni celý život dělala. Uskromnila se a začali spolu vycházet. Tento příběh má sice šťastný konec, ale bohužel tomu není vždy. Dá se říct, že šťastný konec je dnes takřka výjimkou. V tom lepším případě se jen celý život hádají a v tom horším dojde na fyzickou potyčku a na nepřekonatelný pocit, že až bude velký, odstěhuje se jak jen to bude možné.

Být rodič také přináší jistě velkou zodpovědnost a velké riziko. Vyjít dohromady s jedním člověkem je opravdu těžké a rodič to nikdy neovlivní. Může se snažit jak chce, ale dítě to zkrátka někdy neocení. Toto přikázání má jistě v mnohých ohledech pravdu a nikdo z nás by neudělal špatně, kdyby se jím občas řídil, avšak podívejme se na to také z pohledu nás, dětí.

Proč někdo nevymyslí přísloví „naslouchej dětem svým, abys vyšel s nimi a nevděčnosti nikdy nedočkal se“. Málokterý rodič dokáže svým dětem naslouchat. Z posazení sebe jako nadřazenou osobu, ke které by se mělo každé dítě chovat s úctou, jak již toto přikázání předkládá, někteří nabývají pocitu, že mohou vše. Že mají vždy pravdu a tak na názory dětí, které jsou mnohdy oprávněné, neberou ohled. Ať už zvýšením hlasu, či nějakým jiným prostředkem, jímž může být také fyzické násilí prosadí svou. Něco takového bývá mezi vztahem dítě-rodič bombou, která jejich vztah nadobro zničí. Umění naslouchat je a vždycky bude něčím, co každý ocení a pokud má pocit, že se mu ho nedostává patřičné množství, dochází ke konfliktům. Časem se pak stane, že veškeré přikázání hodí za hlavu, ať už na ně někdy bral ohled nebo ne a začne se bránit. Dochází ke konfliktům, které jejich vztah neodvratně ničí.

Někteří rodiče také bohužel užívají i fyzického násilí. Bohužel je tomu tak. Někde jsem četl jeden velice zajímavý názor. „Fyzické násilí užívají jen ti rodiče, kteří nezvládnou výchovu dětí nenásilným způsobem“.
Z čehož tedy plyne, že fyzické násilí není důsledkem nezbednosti dítěte, ale špatné výchovy rodičů, z nichž tato nezbednost vznikla. Možná si říkáte, že rodiče přece za to, jaké jejich dítě je nemohou, ale já sem názoru jiného. Když už nás stvořili, tak ať taky nesou zodpovědnost za to, co jsme. Když už se tak točíme kolem té bible, vezměme si třeba boha a to, jak stvořil Adama. Adam také snědl jablko z posvátné zahrady, ale přece to nebyla jeho chyba. Jediné, na co se bůh zmohl, bylo říct Adamovi, ať se jablka nedotýká, ale na všechny jeho otázky ohledně toho proč, neodpovídal. Když pak přišel na řadu had, měl to o to snazší. Využil blahé nevědomosti Adamovy a nalákal jej na jablko. Proč by si jej nemohl vzít. Vždyť vypadá tak krásně. Ano, proč? Kdyby bůh nebyl tak tvrdohlavý, kdyby Adamovi, kterého stvořil naslouchal, věnoval mu trochu času a vysvětlil mu, proč jej nesměl jíst, jistě by to pak had neměl tak snadné. Troufám si říci, že by Adam uposlechl a jablko by si nevzal. A takovou situaci si můžeme převést i do skutečných událostí. Chování dětí pramení z úcty vůči svým rodičům. Podle toho, jak uznávají jejich názory, jak je baví poslouchat jejich moudra, tolik si pak z toho vezmou k srdci. Pokud však rodiče opovrhují jakýmkoli právem dítěte na svůj názor a násilně se mu snaží vtlouct do hlavy své myšlení, dítěti, jako každému jinému člověku, to není příjemné a tak jejich názory zarputile odmítá a chová se jak uzná on sám za vhodné. Ale abych se vrátil k onomu užívání fyzického násilí.

Pakliže jsme si tedy doložili pravdivost výroku, že fyzické násilí užívá jen ten rodič, jež nezvládl výchovu dětí jiným způsobem, můžeme se již zamýšlet nad tím, kam tato cesta vede. Obvykle ne tím správným směrem. Pokud dítě nedokáže přijmout názory svých rodičů, když na ně křičí, těžko pak přijmou názory svých rodičů tehdy, když k tomu přilétne občas i nějaká ta facka. V tom lepším případě to však dítě pochopí a ze strachu z dalšího trestu začne sekat dobrotu. Takové případy jsou však velice ojedinělé a tak užívání fyzického násilí je nejen špatné, ale také velice nevhodné. Používání fyzického násilí formou výchovy ještě však není to nejhorší. Daleko horší je případ, kdy rodič užívá fyzické násilí ne kvůli chování svých dětí, ale kvůli kompenzaci jiných nedostatků na slabších, kvůli pocitu síly, nadřazenosti čí co hůř, kvůli zábavě. Takoví lidé si nezaslouží nic jiného, než okusit jaké to je. Na druhou stranu v mnohých případech si tím sami prošli. Jak se říká, co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš a bohužel se to týká i již několikrát zmiňovaného fyzického násilí. Kdo si to sám prožil, ví, o čem mluvím. Aniž bychom si to sami mnohdy uvědomovali, toto násilí pácháme na ostatních, přestože se nám to také nelíbilo. A vůbec se vším co se nám nelíbí, jak dospíváme, na naše mladistvé názory zapomeneme a zjistíme, že se nechováme o nic lépe. Ať už nám to je jedno či ne, dřív nebo později to stejně hodíme za hlavu a chováme se dál jako předtím. Ano, lidé se mění, ale trvá to tak dlouho, že si to ani neuvědomují a násilná změna charakteru, ať už se nám stávající charakter nelíbí sebevíc, je tak náročná, že se do toho nikomu nechce. Je si této skutečnosti plně vědom a než aby se dřel, drží se postupu, jež mu doposud vyhovoval. Časem na to zapomene a chová se tak, jako doposud. Málokdy, obvykle v situacích, kdy je fyzické násilí vyhnáno do těch největších extrémů, se dítě drží svého myšlení až do dospělosti. Stále si opakuje, že takový nikdy nechce být, až nakonec zjistí, že se mu to povedlo. Že je jiný než jeho rodiče a je na sebe patřičně hrdý. Něco takového je ale dosti těžké. Ne, že by nám to dalo nějak zabrat, ale myslet na to stále mnohdy není v lidských silách.

Na závěr bych jen dodal, že pakliže se má dítě držet tohoto přikázání, úcta by měla být oboustranná. Rodiče by se k nám neměli chovat jako ke kusu hadru, po kterém jen něco chtějí jako službu za to, že si dali tu práci nás stvořit. Postupně jsem zohlednil všechny faktory lidského chování a zároveň i všechny podmínky, jež mohou být dítěti nastoleny a dospěl jsem k názoru, že toto přísloví je v reálném životě naprosto nepoužitelné, pakliže se rodiče nechovají tak jak mají. Pokud máme ctít své rodiče, je třeba, aby oni ctili nás.