Den výběru (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

Rytíř Míromil se zamyšleně kolébal na hřbetě svého oře a stejně jako kolem něj plynula krajina, plynuly myšlenky v jeho hlavě. Blížil se den výběru. V rytířově království panoval obyčej, že lidé si svého krále vybírali na dobu pěti let. Mohl se jím stát kdokoli. I nejchudší z chudých, pokud dokázal získat podporu lidu. Při této myšlence se rytíř neubránil úšklebku. Chudí měli úplně jiné starosti než se snažit získat něčí podporu. Museli nakrmit děti, aby neměly hlad, postavit dům, aby měli kde spát a mít dost dřeva na zimu, aby nemrzli. Ne, nikdo z chudých příštím králem nebude, i když by mezi nimi jistě bylo mnoho vhodných kandidátů.
Den výběru krále se blížil a letos bude velmi těžké správně zvolit.
Rytíř s modrou korouhví byl Míromilovi nejsympatičtější. Jeho názory mu byly nejbližší a jeho způsoby se mu zdály nejpřirozenější. Obklopoval se však družinou, která se našemu rytíři nezdála až tak sympatická. Navíc se zdálo, že má spíše zájem na nekonečných půtkách s Oranžovým než o blahobyt svého lidu.
Oranžový baron. Míromil se při myšlence na něj musel otřást. Podporovalo jej velmi mnoho lidí. Tento muž uměl použít svůj hlas, hřímat a bouchat pěstí do stolu. Vyzývat lidi, aby ho podpořili a slibovat jim různé výhody, takže se budou mít lépe. Také byl chytrý jako liška a v hovoru se uměl vykroutit, když to bylo potřeba. Míromilovi však jeho hlas zněl falešně a jeho sliby neuskutečnitelně. Děsil se myšlenky, že tento muž by se skutečně mohl stát králem.
Oranžový se stejně jako Rudí rytíři zastával představy, že všichni lidé se mají mít stejně dobře nezávisle na tom, kolik odvedou práce. Tato myšlenka byla velmi oblíbená zvláště mezi chudými, kteří až příliš dobře znali vrtkavost štěstěny, nemoci, špatnou úrodu a další nepříjemnosti, se kterými se museli každý den vyrovnávat. A rytíř Míromil také prožil dost krušné časy, aby věděl, že v takových chvílích se každá pomocná ruka hodí.
Posledním králem byl sice Modrý rytíř, ale když je výsledek výběru těsný, do královských funkcí jsou jmenováni i lidé z jiných družin než z vítězovy. Tenkrát byl výběr tak těsný, že by se mohlo téměř zdát, že Modrý vůbec není králem. O každé své rozhodnutí musí válčit s Oranžovým a pak, když jej zradili spojenci, už neměl dostatek podpory pro udržení své moci. A tak teď vládne neutrální místokrál - pohybuje se mezi oranžovými a modrými - snaží se udržet rovnováhu až do dne výběru. Královská pokladna je však prázdná a země žije na dluh. Lidé si užívají sociální výhody a nebo luxus, za které slíbili zaplatit později - je velmi těžké si připustit, že nakonec přijde čas platit a že čím později to je, tak tím to bývá horší.
Ale kam se to Míromilovy myšlenky zatoulaly? Na čele mu vystoupila vráska takže najednou vypadal velmi přísně - sám žil také na dluh, musel si vypůjčit od opata na opravu rodinné tvrze. Jistě, přemýšlel dál rytíř, lidé si musí pomáhat a když se sousedi mají špatně, končí to tak, že vezmou útokem naše plné stodoly. Ale je rozdíl dát sousedovi jídlo, když má špatnou úrodu a dát sousedovi jídlo, přestože flámuje jak je rok dlouhý a pak nemá co do huby. Ale dost! Poručil si rytíř a znovu se vrátil k problematice výběru nového krále.
Oranžový baron slibuje výhody, které není z čeho platit. Modrá korouhev místo, aby se starala o blaho lidu, bojuje s oranžovými. Ke všemu se zdálo, že Modrý si z lidí tak trochu dělá legraci místo toho, aby se vážně ucházel o jejich přízeň. Rudí se od oranžových liší jen tím, že mají mezi lidmi poskvrněné jméno zakázáním obyčeje výběru než se proti nim lidé vzbouřili.
Kůň s jezdcem mířili po prašné cestě a horkém slunci do tmavého, chladivého stínu zelených stromů. Kromě toho jsou tu lesní lidé a jejich příroda, přemýšlel dál Míromil. Snaží se žít v souladu s přírodou a chtějí aby tak činili i jiní. Způsob jejich života je skutečně obdivuhodný, ale mnoha lidem v království nevyhovuje - prostě nevěří, že myšlenky lesních jsou až tak důležité. Ještě více jim nevyhovuje, když se jim lesní lidé snaží vnutit jejich způsob života. Možná by tento život přijímali lépe, kdyby si ho zvolili sami, ale to zjevně lesani příliš nechápou. Děsí se, když vidí své milé stromy umírat pod ostrými sekerami dřevorubců a bojují za ně, jako za své děti. Příkaz nekácet, ale ohřívat se pouze z klestí spadaného do trávy nebude fungovat už protože tolik klestí v lesích není.
Ale jsou tu ještě další kdo by chtěli být králem. Někde mezi modré a červenooranžové se staví Střed. Oni jsou tím pomyslným jazýčkem na vahách rovnováhy a právě oni mají tu moc je převážit na tu správnou stranu. Jejich politika však rytíři právě proto přišla příliš nesympatická. Zdálo se mu, že vlastně nemají pevné stanovisko a jsou s tím, kdo zrovna má více moci. A slibují vlastně totéž co všichni ostatní. Proč by měl Míromil věřit právě jim?
Od této skupiny se oddělila jiná - několik zemanů menších tvrzí vedených nejprogresivnější částí Středu. Tito lidé taktéž slibují blahobyt - ostatně kdo to nedělá? Slibují lepší zítřky, ale jsou vedeni bývalým královským pokladníkem, o kterém se říká, že byl nejschopnějším zástupcem tohoto úřadu za posledních několik let. Ovšem také se podívejme na stav naší pokladny, kam jí tento nejlepší z nejlepších dovedl. Míromil potřásl hlavou a znovu se mu v ní vynořila otázka: Proč by měl věřit právě jim? Odpovědí mu bylo pouze monotónní zvuk klapání kopyt.
Lesní cesta dovedla rytíře k malé bystřině a tak znaveně seskočil, aby spolu svým ořem osvěžil vyprahlé hrdlo chladivou tekutinou z bystřiny. Míromil se přistihl jak pozoruje svou tvář odrážející se na rychle plynoucí hladině vody.
Byla tu ještě jedna frakce. Rytíři bez mečů, heroldi. Jejich zbraní bylo brko a ústa. Když se setkali s bezprávím, napsali o tom píseň a tu pak přednášeli lidem. Říkali co je špatně a co by měli lidé udělat, aby se bezpráví vyhnuli. Tito rytíři byli vedení zkušeným a světa znalým mužem a zdálo se, že si zaslouží důvěru lidu. Než se ukázalo, že lže své vlastní ženě. Když dokáže lhát jí, proč by neměl lhát jiným? Míromil rozčileně zčeřil vodu hřbetem ruky, takže se jeho obraz na hladině rozbil. Rychle vstal, vyskočil na svého věrného hnědáka a pobídl ho ke spěchu.
Rytíř zachmuřeně jel a kolem něj se míhaly větve lesního porostu. Odpověď na své otázky stále nenalézal. Komu má tedy věřit? Kdo by měl být králem? Kdo dokáže vést lidi správným směrem a slíbí lidu jen to, co dokáže opravdu splnit? Kdo dokáže obnovit důstojnost královského úřadu? Může někdo takový vůbec existovat?