Ježíšku! Kde jsi? (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

Tak jako loni a předloni i letos se zdlouhavý odpočet přehoupl z takřka nekonečně mínusových hodnot do nulových nebo již malých kladných čísel startéru. Již brzy bude po Vánocích. Večeře snědena, kapr vypuštěn na svobodu do řeky, všelijaké tajtrlíkování po obchodech skončí. Jen ten Ježíšek bude mít na více jak tři sta dní opět pilně co dělat. A že se tentokrát bude muset ohánět ještě víc, protože Vánoce v Čechách, na Moravě i na Slovensku jsou bohužel zase o něco víc Santaclausovské, méně Ježíškovské. Na první pohled, dozvuk, vůni, omak i chuť je to tak! Jedno porozhlédnutí se kolem dokola či rychlé nahlédnutí do peněženky mluví za vše.

Černá voda s kofeinovými bublinkami osladila komerční využití kamionů v ulicích měst i malých obcí. "Ho ho ho" slýcháme ze stále více malých krámků (o velkých raději nemluvě), červená barva s bílými vousy je přeci už tak "klasickou" kombinací Vánoc, až nezbývá než si potichu zoufat, že zelený stromeček se pod tíhou dřevěných saní se soby zřítí do hlubin zapomnění, aby nám pak zůstala fusekle plná dárků, kterou se budeme prohrabovat nejdříve pětadvacátého, jak tomu činí tam za velkou louží.

Ježíšek má na víc jak tři sta dní opravdu co dělat - zůstat v srdcích nás, v něj věřících, a hlavně v představách malých dětí. Musí hrát hlavní roli ve snech těch zlobivých, ti sní o krásných dárcích, nebo ve snech těch hodných, jejichž sny jsou naopak o společných chvílích u stromečku se slaměnými ozdobami. Ježíšek se "pro změnu" bude opět věnovat těm, kteří u tohoto symbolu kmene či rodokmene a rodiny s pospolitostí, tráví trochu víc společného času. Přinejmenším se mu v takové společnosti bude lépe dýchat, když nebude mít plnou pusu bílých vousů a na sobě těžký světle červený kabát.

Původní Vánoce, tak jak je u nás známe povětšinou jen my starší dvaceti let, jaksi postupně mizí a ztrácejí se pod zahuštěným návalem reklamy se soby s červenými nosy o slevách v tom jednom konkrétním obchoďáku. Zvyky a tradice zmizely ze zemského povrchu pod tíhou bujarého obchodování s Vánoční náladou. Proč? Protože není nic jednoduššího, než když na Štědrý večer darujete kupu drahých dárků svým bližním a tak si je tímto gestem zavážete na celý rok "poutem peněz"! Nebylo by lepší jen tak vypadnout ven a zajít k sousedům, přátelům, vzdáleným příbuzným na návštěvu, aby člověk nebyl sám a byl s lidmi, kteří to cítí stejně? Přecijen to tam někde v nás je. Ta chuť být spolu, nebýt sami. Stále ještě někde uvnitř patrně cítíme, že komerční Vánoce nejsou to pravé ořechové, že dvouměsíční nákupní šílenství je tu jen od toho, aby si obchodníci namastili kapsu! Jenže pravda o Vánocích je diametrálně odlišná.

Kdo se má stresovat z toho, že nedokáže zabít kapra, když hotové filety jsou ke koupi již v polovině listopadu? Proč bychom měli zkoušet malým dětem vymýšlet způsob jak dostat v průběhu večeře všechny ty dárečky, o než bylo žádáno, pod nastrojenou jedličku? Nebo kdy malé děti přijdou na to, že ten dopis, který byl sice tak hezky napsaný, nakreslený, zabalený a ponechaný na okně, zkrátka Ježíškovi doručí rodiče a oni zařídí všechna ta přání, nebo alespoň část z nich? Ve škole? V obchodním domě, když uvidí spolužáka, který jim bude ukazovat plný košík dárků, které o pár dní později zabalené dostane?

Nikdo nevíme, jak Ježíšek vypadá. Ale proč to taky vědět? Víra v něj nám všem dává nekonečně možností a tím nejjednodušší způsobem, jak si jeho vzezření objasnit, je požádání malých dítek v něj stále věřících, aby tohoto nadpozemského dárce nakreslila. Dřevěné betlémy s děťátkem, malí andělíčci ze slámy s usměvavou tváří, hvězdy či komety s oslnivou září. Takové odpovědi se nám od těch uličníků z mateřské školky nebo prvních ročníků školy dostane. Jenže kdo v dnešní době má čas dětem číst pohádky, brát je na výlety do kostelů, muzeí a jiných prostor s výstavami vyřezávaných betlémů? Do míst, která jsou z historického hlediska protkána vírou v Ježíška, potažmo Mikuláše, jehož první týden prosince byl onou prapůvodní dobou k rozdávání darů, než se sjednocení se zbytkem světa otisklo i do českých rodin a historie tohoto národa. Křesťané i Židé se postí a oslavují, někdo tehdy, jiný onehdy. Je tak trochu jedno kdy, pořád jsou to jedny velké Vánoce. Ale ty jejich mají mnohem častěji viditelnou symboliku bez nálepky "akční cena".

A tak v dnešní době trávíme tyto svátky raději v nákupním centru, kde staršího syna pustíme s gameboyem mezi hračky, malou princeznu s panenkami necháme volně pobíhat po oddělení bárbínek a my, životní partneři a rodiče těch nezbedníků, se snažíme vnímat všemi smysly, co se těm dětem právě líbí, s čím si déle hrají a co jim tedy Ježíšek nadělí. Je to obchod, dohoda, smlouva. Všichni se nakonec dozvědí, že Ježíšek na dárky není. Jenže k tomu nikdy nebyl. Jeho existence v našich myslích je tím, čemu říkáme svátky. Ale když musíme hlídat klučinu, aby nerozbil nějakou tu stavebnici nebo ukázkový kousek počítače, když musíme hlídat, aby ta malá královna mezi těmi všemi baletkami nevládla příliš krutě, nezbývá čas na to důležité. Na to, čím Vánoce skutečně mají být.

Vánoce mají být svátky rodiny, klidu, míru, pohody, lásky. Vánoce mají být plné slov "děkuji" a "mám tě rád" či "promiň", protože taková slova dokáží mnohem víc, než ten nejdražší dar na široširém světě. Adventní čas, Štědrý večer, Boží hod i další navazující dny jsou ideální k návštěvám, společným mezilidským zážitkům a k připomenutí vzpomínek. Trocha té nostalgie nad starými fotoalby, povídání si s lidmi, na které si v průběhu roku nevzpomeneme, protože bydlí na druhém konci republiky. Nikomu tím neuškodíme a dost možná někomu naopak pomůžeme.

Ježíšku, tady jsi! Nakupuješ dárky? Ne? Proč jsi tedy v obchoďáku? Aha, povánoční slevy!