Kapitola XVI.: Ztráty a nálezy (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

"Být jednou z hlavních postav tohoto příběhu je poněkud riskantní povolání."

"Pánové, víte, proč jsem vás sem zavolal?" pokynul rukou cechmistr a obě postavy v černém se posadily.
"Nevíme, šéfe, že by proto, že jsme vám sežrali ten štrúdl? My víme, neměli bychom... ale byl s rozinkami," svěsili oba zakuklenci hlavy.
"Cože?! TO JSTE BYLI VY?! No, to si vyřídíme později. Nejdříve k naší věci – zkontaktoval nás jistý baron Lutz ze Západní provincie a požádal nás o naše služby, mělo by se jednat o klasickou prácičku s dobrým finančním ohodnocením. Do Leretu vyrazíte ještě dnes a budete se hlásit v pevnosti Leret, baron vás již bude dále informovat."

Mezitím na hradě Leret chránícím přechod přes řeku do Západní provincie...
"Ó bože, mé dítě, kde je mé dítě!" křičela v pláči žena uvnitř. Před dveřmi do ložnice přecházel baron. Co teď? Zešílela – nejprve chtěla zabít porodní bábu, pak i jeho, potom začala lkát o sebevraždě... a teď si náhle namlouvá, že jí to dítě jen nechtějí dát!
"Tak proč jí ho nedáme?" napadlo ho náhle. Byl zvědavý – vlastně se ale spíš bál, co na to jeho milenka řekne... když přešel z drahých komnat do těch stále drahých, ale už jen pro vyšší služebnictvo, vtrhl neomaleně do ložnice dvorní dámy. Ta měla únavou přivřené oči a v náruči držela roztomilý uzlíček.
Všechny vyhodil z místnosti, ač už tímto svým náhlým příchodem dal za vznik podezření, pomyslel si. Netušil, že většina lidí, které vyhnal na chodbu, o jeho pletkách stejně ví.
"Má drahá..." naklonil se tiše k novopečené matce a po zaváhání ji políbil na čelo. Ta se na něj unaveně, ale šťastně a oddaně, usmála.
"A tvá žena?" oslovila ho, zde v soukromí, tykáním. Baron s povzdechem zavrtěl hlavou.
"Zešílela... a chce, abychom jí dali dítě." Matka smutně přikývla, zatím netušíc. Tak baron pokračoval. "Víš, že tady o toho našeho... se nebudu moci starat, aby... nevzniklo podezření?" Ona na něj jen hleděla. "Je to levoboček..." vysvětloval baron opatrně, načež se ležící podívala stranou. Chvíli bylo ticho, jak přemýšlela, a když se na něj podívala znovu, jen se smutně usmála a pronesla:
"Já to chápu."
"Ale..." pokračoval baron, "kdyby se... je to tedy chlapec? To je úžasné... tak, kdyby se chlapec vydával za... za barončina... dostalo by se mu plného dvorského vychování... a vyrostl by v bohatství, ne ve špíně..." Na tváři dvorní dámy, baronovy milenky, se objevily slzy.
Když sir Lutz skončil s vysvětlováním, ona jen přikývla a spící dítě mu podala. Trochu překvapený s ním vyšel z místnosti a pod rouškou tmy, chodbami, které nikdo nepoužívá, vyrazil do ložnice šílené... žena, která se právě vzdala svého dítěte, zatím plakala.

"Gabriel? Ale jistě, může se jmenovat Gabriel..." držel ji za ruku a usmíval se na ni. Dítě jako by pro ni bylo lékem – spokojeně ležela bez jediné známky předchozího šílenství. Když porodní bába rozhodla, že se matka musí se svým maličkým trochu prospat, baron odešel.
Sotva zavřel dveře ve své pracovně, kam chodil poslední týden i takto pozdě v noci, překvapily ho dvě černé, zakuklené postavy. Na zádech měly cizokrajné, dlouhé, štíhlé a zahnuté meče.
"Výborně, pánové... jeho jméno je sir Martin, ač se nejspíše bude skrývat pod jiným jménem. Je poslední přeživší z rodu, kterému před krátkou dobou patřil tento hrad, toto město, toto panství..."

Už tak dlouho na cestě. Hraničářova smrt, neustálé pronásledování a lidé kolem umírající ji přiměli se zamyslet. Je to, co dělá, opravdu správné? Je fér, aby lidé umírali, protože ona věří ve své sny, v lásku? Ohrožuje nejenom cizí, ale i ty, co se jí stali přáteli. Každého z nich má pro něco alespoň trochu ráda... Ano, je si vědoma toho, že v lidech neustále budí názor, že je jen rozmazlenou slečinkou, ale kdo ji opravdu poznal? Kdo se zajímal o její myšlenky, city, přání a touhy? Jak lehké je někoho odsoudit kvůli původu... Ale nyní nastala doba, kdy všem dokáže, že zvládne převzít zodpovědnost, která vyplývá z toho, v jaké kolébce se narodila. Ano, pomůže přátelům přejít most v Leretu, ale dál nepůjde, zůstane tam a nabídne tamnímu baronovi obchod – za volný průchod Leretem pro její přátele může nabídnout baronovi sebe. Chtějí přece získat nezávislost – a tu jim její otec může dát. Stačí ji pouze vyměnit.

Takové myšlenky sužovaly princeznu Lucillu nejen během Dashova odpočinku, ale i poté, co se rozhodla celá družina vyrazit k předměstí Leretu. Pryč byly náhle její iluze a sny, vzpurnost byla potem a krví blízkých zadupána do země. Za ten neurčitý měsíc, před kterým opustila své "domácí vězení" ve věži pevnosti Isgard, dospěla snad víc než za posledních několik let.
Ostatní – ti, kteří měli přelom mezi dětstvím a dospělostí už dávno za sebou – byli také poznamenáni. Události posledních týdnů pro ně byly drsnější než všechna jejich předchozí "dobrodružství" – alespoň se tedy v těchto dnech přibližovali na pokraj smrti více než kdy dříve. A tak jen z všemožných důvodů činili – a činí –, co se od nich čekalo, slepě ve svém údělu, v úkolu, který si dali – ochránit princeznu a Vildu, dostat je co nejdál na západ, dokud nepadnou, nejlépe ovšem až do Průsmyku a ještě dál, do končin nevídaných, do krajů, které jsou tak opředeny tajemstvím a neznámem, že se o nich ani nevypráví.
Byla tu však jedna osoba, která nedospěla ani trochu, která se nezměnila snad ani o píď. Sám Vilda. Byl to stále ten stejný spíš chlapec než muž, ani ne menšího vzrůstu jako spíš přihrbeného, bázlivého postoje, který přišel o svou paměť a v bodě, kde ji nalézal – tedy zároveň ve stavu opilosti i kocoviny pod hospodským stolem –, byl náhle vtrhnut do víru nečekaných událostí, o kterých se mu nikdy ani nesnilo... aspoň tak na něj tedy působily.
Nebýt určitého citu, který ho spíše mátl a který cítil vůči princezně, a útržků jeho minulosti, ztělesněným určitými anomáliemi kolem něj a náznaky ve větách pronesených Elou, o které se však nezajímal, nedala by mu tato cesta nic... Nad tím, proč vše dělá, se snad ani nezamýšlel, stejně jako nad tím, proč lidé kolem něj všechno dělají, proč riskují své životy, proč umírají, proč umírají i jeho přátelé – ale vlastně, vždyť on stále věří, že nezemřel: že se s prvním z padlých, s rozporuplným čarodějem Lunarem, ještě shledá...

"Pivísko, pane hostinský," poručil si Vilém, sotva prošli udusanými ulicemi mezi chatrčemi z dřeva, bláta a slámy a vešli do bytelnější budovy hostince. Celou cestu k němu na ně přitom shlížely věže hradu Leret, strážícího most přes řeku a město za ním, ba celý správní celek v království krále Irnicka – Západní provincii. Ač by družinka chtěla, most přejít nemohla – byl dobře střežen proti očekávaným heldegardským vojskům –, a tak se rozhodla krátce zdržet v chudinské čtvrti města, odsunuté přes řeku a svým způsobem tedy i přes hranice Provincie.
Jak se Vilda posadil a i jeho přátelé znaveně spočinuli na lavice a židle kolem něj, všiml si náhle krásné ženy s havraními vlasy sedící naproti skoro přes celou hospodu. Usmívala se na něj při svůdných pohledech, kterými po něm občas střelila... a její hluboké oči na něj hleděly skutečně často – a se zájmem. Vilda se podíval na princeznu – ta ale zrovna utěšovala Elu, která byla stále ještě rozrušena z Hraničářovy smrti. Dash se lokty opíral o desku stolu, v jedné ruce hrnek a oči zavřené, Derek unaveně s hlavou skloněnou hleděl do piva a Ratzor tupě zíral pravděpodobně skrz Elu do zdi za ní. Nilvius seděl vedle oné hnědovlasé dívky a podle toho, jak po ní pokukoval, nejspíš také přemýšlel, jak ji utěšit. Když se Vilda opět podíval na onu krásnou slečnu, mrkla na něj, zvedla se a s grácií opustila hospodu. Ještě jednou Vilda přehlédl svou skupinku, která začala něco řešit, ale on se chtěl bavit, a tak, aniž by to kdokoliv postřehl, také vyklouzl ven.
Venku se rozhlédl, ale nikde ji neviděl. Popošel tedy k rohu budovy, odkud viděl do uličky – v ní se ona slečna bavila s nějakým mužem. Náhle se Vildovi zdálo, že ji muž obtěžuje a ona je v nesnázích, sebral tedy v sobě nečekanou porci odvahy, napřímil se, dvěma rychlými kroky se přiblížil a pronesl způsobem, který u sebe nepoznával:
"Otravuje tě ten chlap?" A jak to pronesl, dal se onen muž – ač vypadal jako jasný vítěz případné rvačky – na rychlý ústup.
"Ne, už ne..." usmála se na něj kouzelně ona slečna a přistoupila k němu o notný kus blíže.
"Ehm, já jsem ti jenom chtěl pomoct..." znejistěl Vilda poněkud. "Myslíš... myslíš, že si zasloužím odměnu?" Z nějakého důvodu mu na mysli vytanula tvář princezny, která byla z nějakého neznámého důvodu nazlobená, ale hned se zase rozplynula.
"Možná, že si zasloužíš odměnu..." potvrdila napůl ona, položila mu jednu ruku na rameno a přitiskla se k němu, hledíc Vildovi do očí tak, že ten v nich mohl spatřit svůj odraz. "Kolik máš peněz, jinochu?" zeptala se, aniž by jejímu hlasu ubylo na svůdnosti.
Podvědomě Vilda tuto otázku čekal, i tak ho ale trochu zaskočila.
"Kolik bys ode mě chtěla?" odpověděl otázkou, protože peněz moc neměl. Požadovanou sumu mu ukázala na prstech.
"No, tolik nemám," poznamenal nejistě.
"To je škoda," odvětila mu. A najednou se dokonale setmělo.

"Možná kdybychom se pokusili... počkejte, kde je vlastně Vilda?" zeptal se Dash. Všichni se podívali kolem sebe – jejich drobný společník skutečně nikde nebyl.
"Podívám se po něm venku," pronesl opět Dash, vstal a opustil lokál. Venku se rozhlédl, a když ho nikde neviděl, vyrazil k rohu budovy, aby nahlédl do postranní uličky.
"Vildo!" vběhl do ní, když spatřil hledaného ležet na zemi. Když ho muž bez výsledku propleskl, s vynaložením velkého úsilí si ho hodil přes rameno a donesl do hospody, kde ho položil na lavici mezi ostatní. V tu chvíli Vilda otevřel oči a přijal trochu vody, kterou mu Nilvius nabízel.
"Pff, voda," vyprskl ji po prvním doušku, "jsem v hospodě, chci pivo."
To sice zaslechl nějaký mladík, který z nějakého důvodu všem kolem sebe platil jejich pití, když se ale na něj Dash podíval, pozvání si rozmyslel.
"Co se ti stalo?"
"No šel jsem ven za jednou pěknou holkou, kterou vohrožoval nějakej chlápek, tak jsem ho zahnal a pak nevim."
"Jak nevíš?" zamračil se Ratzor.
"No prostě nevim..." zabrblal Vilda a hrabal v paměti. Co se mu to stalo? Odvedla svou práci? Bylo to dobré? Nevzpomínal si... zaplatil jí za to? Sáhl do měšce...
"Jé, já asi ztratil peníze!"
"Cože, ty jsi ztratil naše peníze?" obořila se na něj Ela.
"Nee, Derek, Ratzor a Dash eště něco mají..."
"Určitě ho v té uličce okradli," prohlásil Ratzor a pobídl Dashe, aby s ním šel ven.
"Počkat, přece jen ty peníze mám!" vytáhl odkudsi několik mincí, čímž způsobil, že pár členů družiny protočilo panenky, ale zamezil tak případnému pronásledování oné pochybné dámy. Jen mu vrtalo hlavou, odkud se ty peníze před ním na stole tak zčistajasna vzaly...
"No výborně. Takže, jak to teď tedy uděláme?"
"Já bych vyrazil do Leretu, vyjednávat..." začal Ratzor.
"A co takhle počkat na večer?" navrhl Vilda, k čemuž Dash souhlasně přikývl.
"Čekat do večera? To se mi nechce..."
"Možná bych měla jít za baronem sama... nebo možná jen s Elou..." řekla náhle Lucilla s nevyslovenými úmysly.
"Tak to je pěkná blbost, princezno," odvětil rezolutně Vilda, ale pak zalitoval svých hrubých slov vůči její půvabné osobě.
Nakonec se družina rozhodla pro okamžité vyjednávání, kterého se zúčastní všichni. Zaplatili tedy a vyrazili k bráně Leretské pevnosti.

"Pátrání začneme ve městě, i šlechtic se zde snadno ztratí."
Na kraji města v chudinské čtvrti stála nám již známá hospoda a za ní hnojiště. Byla tma a z krčmy se ozýval opilecký zpěv. Jeden z opilců se vypotácel ven a počal na zmíněné hnojiště močit. Pojednou zpozoroval štamgast cosi lesklého a ostrého na svém přirození, načež mu někdo potichu zasyčel do ucha.
"Co se děje uvnitř? Kdo tam vůbec je? Není tam někdo urozeného původu? Šlechtic?"
Opilec se vzpamatoval ze šoku, načež počal urychleně odpovídat:
"Šlechtic?" škytnul," tady? V chudinskej štvrti? To né... to určitě né... tady se žádnej," škyt, "urozenej panáček hezkejch pár let neukázal..."
To oběma zakuklencům stačilo, jeden šikovný hmat a už se opilec válel držkou v hnoji a spal jako nemluvně.
"To se moc nepovedlo, přijde mi ale, že je tu podezřele veselo," pronesl ke svému společníkovi jeden ze dvou najatých zabijáků.
Pomalu se přesunuli k zadním dveřím – a tu se z nich vyvalil další host. Nevypadal tak opile, jal se ale také močit. Scénář byl stejný jako posledně.
"Mluv!"
Opilec zalapal po dechu a začal:
"Eh! Jo... je tam takovej fajnovej týpek, napřed prodal drahý hadry a teď tam se všema chlastá a zve je... Fakt, nekecám, Franta vám to potvrdí!"
"Kdo je Franta?!" obořil se na něj druhý z vrahů.
"Franta? To je šenk tady U Mrtvého dobrodruha." Víc již neřekl, nic víc ani nepotřebovali, jeden úder do hlavy a druhý muž se svalil vedle svého kolegy.
Vešli do lokálu, nijak nenápadně, na okamžik tedy přitáhli pohledy všech v lokále.
"Háá, další hosté! Pojďte se napít! Dneska to jde všechno na mě!" křičel na ně přes celý lokál nikoliv hostinský, ale jakýsi mladík světlých vlasů a jemných rysů ve tváři. Oba zabijáci mu jen pokynuli a zamířili k pultu, kde oslovili mohutného hospodského v zástěře.
"Pan Franta? Místní nalévač a kouleč sudů?" Hostinský se na ně bleskově otočil a hlasitě zahulákal:
"Jasně, to jsem já! Dáte si něco k pití, pánové?!"
"Ne, radši bychom nějaké informace, ale někde v soukromí, tady je moc uší," zasyčel ten vyšší.
"Rozumím, pojďte za mnou," pronesl hospodský tentokrát tišeji a pozval je do kumbálu za barem. "Co tedy potřebujete? Jsem jedno ucho."
"Spíš jedno břicho," poznamenal pro změnu ten nižší tak, aby to hospodský nezaslechl.
"Prý se zde nachází jistý šlechtic, sir Martin, nevíš, kdo to je?" zasyčel druhý vrah a vytáhl menší cinkající váček.
"Martin, sir Martin... Jasně! Náš Vladek! Hned vám ho ukážu, zrovna mu jdu nabídnout něco k pití, tak si ho prohlídněte," zamířil k muži, který vrahy pozval k pití hned při jejich příchodu.
"To nám stačí, to je on, jdeme na věc," pobídli se zabijáci mezi sebou a přistoupili k Vladkovu stolu.
"Doufám, že vaše vřelé pozvání na skleničku stále platí, vznešený pane," pronesli k šlechtickému synkovi.
"Jistě, jistě, jen se posaďte," pokynul jim a hned jim podával láhev nějakého alkoholu. Oba dva se napili, načež ten vyšší z assassínů nenápadně vsypal do lahve více než dostatečnou dávku jedu. Již notně připitý sir Martin si ničeho nevšiml a sotva se mu láhev dostala zpět do ruky, hned si z ní pořádně přihnul.
Oba muži náhle poděkovali za milé pozvání a posezení a odešli. Neušli ani dvacet kroků od putyky, když dveřmi ven vyletěl Vladek doprovázen řevem vyhazovače:
"Jestli se ti něco na našem pití nelíbí, tak si chlastej jinde!" zabouchly se dveře, s čímž mladík přistál na lehce rozbahněné cestě, kde počal bojovat s náhlou křečí způsobenou jedem. Vrazi na sebe jen kývli, vyběhli k němu a nožem do krku se ujistili o dobře vykonané práci.
Až když se zastavili ve stínu temné uličky, zaslechli někoho, jak křičí:
"Vraždáááá!"
"Kdo to udělal!?"
"Viděl to někdo? Viděl to někdo!?"
Oba zakuklenci se ušklíbli a vyrazili oklikou na hrad pro svou odměnu.

Otrhaná banda čítající čtyři po zuby vyzbrojené hrdlořezy se také potloukala tímto krajem – a zrovna ne daleko od pevnosti Oko. Díky tomu narazili na vojenskou jednotku pod standartou Heldegardových barev – právě ta standarta je zaujala. My se ale připojíme až do konce rozhovoru.
"Je to otázka morálky a cti, symbolizuje naší věrnost vůči vévodovi!"
"Ale i čest se dá koupit, ne? Opravdu, zaplatíme hodně!"
"NE! A jestli okamžitě nezmizíte, pozavíráme vás, až zčernáte!"
Po těchto slovech si čtveřice dala raději odchod, touha po standartě je však nepřešla. Navíc byli naplněni vztekem – nerozzlobil je ani tak odmítavý postoj velitele jako urážky z úst zakukleného mnicha, kterého mezi sebou začali nazývat Prasečí hlava. Jak ho tak pomlouvali, spatřili cestou do hospody U Mrtvého dobrodruha – ano, nadávání jim vydrželo celou cestu až do Leretu – dvě zakuklené postavy. Protože jim bylo – na rozdíl od některých – hned jasné, o koho jde, oslovili je.
A tak byl zpečetěn osud nejen mnicha, ale i samotné standarty. Polovinu peněz daly assassínům předem, načež si to namířili do hospody, kde během několika piv vymysleli, kudy udělají další obchůzku po kraji. Trochu je zdrželo probrat své dva členy, kteří se při vykonávání potřeby z nějakého důvodu svalili v bezvědomí do hnoje, pak již ale – lehce opilí a lehce zapáchající – vyrazili opět do širého kraje.

Dvoukřídlá brána byla vysoká snad dvacet metrů. Okénko, kterým si je prohlížel jeden z vojáků, se před chvílí zavřelo – a tak nyní Vilda a jeho společníci jen přešlapovali na místě a čekali.
Menší dveře, umístěné do brány, se otevřeli a v nich, k překvapení všech, stál sám baron Lutz. Na sobě měl prostý vojenský oděv ve svých barvách, vlasy měl krátce zastřižené.
Než stihl kdokoliv cokoliv říct a začít tak vyjednávání, spočinul baronův zrak na princezně, ač oděné do prostých šatů, a na tváři se mu objevil úsměv.
"Ah, princezna! Dobrý den Vám přeji, rád Vás opět vidím... když jsem Vás spatřil naposledy, byla jste ještě dítě, ale jaká krásná dáma to z Vás vyrostla... jen škoda těch chudých šatů," pronesl, zatímco se jí uklonil a políbil ji na ručku.
"To-to ale není princezna," pokusila se družina zapírat, ale poslední slova byla vyslovena již neslyšně, protože bylo jasné, že baron se obelstít nenechá.
"A co vás sem vlastně přivádí?" poodstoupil baron o kousek, načež se skupinka přesunula tak, že princezna zmizela v jejím nitru.
Baronovi se uklonil Dash. "Potřebujeme přejít přes Leret, do Provincie, pane," řekl mu uctivě.
"Ale jistě – nechám vás projít, ovšem princezna zůstane u mě na hradě."
"My ale potřebujeme projít i s princeznou..." začal Dash, ovšem jejich hovor byl přerušen nějakým vojákem, který nesl baronovi zprávy. Zatímco mu je tiše sděloval, naklonil se k Dashovi Nilvius.
"Umím... umím ošálit lidský zrak... může si myslet, že mu předáváme princeznu... ale uvidí to jenom on..." začal vysvětlovat a domlouvat se na tom, jak celou věc provedou, když tu baron mezitím pronesl "Takže, souhlasí princezna?", princezna vystoupila opět kupředu a řekla:
"Ano, souhlasím."
"Ne, to nesmíš, radši utečeme!" křikl náhle Vilda a zezadu ji chňapl. Tu náhle Dash pocítili, jak se jemné pavučiny okolních myslí zachvěly – a Vilda spadl v bezvědomí k zemi. Dash se na princeznu podíval, ale nic neřekl.
Načež Ele přišlo, že se situace nevyvíjí tak, jak by měla, zbrkle předstoupila před barona a pronesla.
"Necháte nás v bezpečí a všechny projít bez Leret."
Vlákna Stínové světa, světa duší a myslí, se zachvěla – a baron přikývl. Někteří se zatvářili překvapeně, jiní uznale – ovšem jediný Dash, který věděl, co přesně Ela provedla, si bezradně povzdechl.
Než přešla družina most, baron si uvědomil své počínání a nechal celou družinu zavřít.

"Já... omlouvám se," naklonila se k Dashovi a zašeptala, "nevěděla jsem, že to vydrží jen tak krátce..."
"To už je jedno," zavrtěl k Ele hlavou. Nezlobil se na ni, nějak to nedokázal – a tak raději vymýšlel, jak se z toho dostat ven. Nebyli v cele, nýbrž v nějaké snad pracovně; posedali si na okolní truhlice, stůl a židle a nyní sledovali vojáky u dveří, kteří zase bedlivě sledovali je. Tuto stráž by snad dokázali přemoct i beze zbraní, ale těžko by se mohli probojovat až ven z pevnosti, přemýšlel Dash.
V tu chvíli vešel baron.
"Barone, chceme se omluvit za naši nevychovanost," chopil se rychle slova Dash a chystal se vyjednat propuštění, sir Lutz ho však domluvit nenechal.
"Vy klidně můžete jít, bez vašich zbraní, samozřejmě. Princeznu si tu nechám," usmál se. Členové družinky se po sobě podívali.
"Se zbraněmi," zkusil to Dash, na což baron nakonec velkoryse přikývl. "Tak pojďme," řekl tedy Dash a podíval se po ostatních. Těm se nechtělo princeznu opustit tak snadno – podobně jako Dash si však začali uvědomovat, že tím, že budou v zajetí, Lucille nepomohou.
"Já zůstávám," pronesla jediná Ela. Aniž by to jeden u druhého zaznamenali, jak Dash, tak Ratzor si povzdechli. Vilda byl celou dobu poněkud malátný, snad ještě pod účinkem princeznina uspání.
Sotva se Dash s Derekem, Nilviem, Ratzorem a Vildou dostal z hradu, pobídl je do běhu. Sám nevěděl, co měl vlastně v plánu, rozhodně ale věděl, že si musí pospíšit – vždyť Heldegardští budou jistě ještě před západem slunce útočit na Leretskou pevnost.
Avšak hned, co se rozeběhli, uvědomil si Vilda, co se stalo, a náhle nechtěl princeznu s Elou opustit.
"Princeznooo!" otočil se na patě a běžel zpátky, než však doběhl k pevnosti, dohnal ho Ratzor a přiměl ho, aby se Vilda rozeběhl za Dashem a ostatními. I on sám se ale také zdržel – rozhodl se ještě doběhnout k branám pevnosti a zakřičet, ač ho dámy nejspíš slyšet nemohly, že se pro ně vrátí.

Cesta ho dovedla ven z hájku, kterým od Leretu, podél kraje podhradí, uháněli. Dal Nilviovi a Derekovi znamení, aby se zastavili u něj – spatřil asi pětičlennou Heldegardskou hlídku, která se k nim blížila pod vedením nějaké vysoké šarže...
Bylo pozdě zmizet – již byli zpozorováni, blížil se čas vyjednávání.
"Vildo, utíkej se schovat," sykl k mladíkovi, který je právě doběhl. Ten se na nic neptal a zmizel v lese. A to už byla hlídka u nich.
"Kdo jste?" spustil na ně velitel. Dash všechny představil pravými jmény – dvakrát, neboť si velitel vyžádal jejich zopakování. Snad mu byla některá jména povědomá... Když na jeho dotaz řekli, že nikoho Vildova popisu neviděli, zdálo se, že se jejich cesty opět rozejdou.
Když tu náhle – aniž by ho kdokoliv z trojice mohl byť jen výkřikem zastavit – se z ničeho nic vynořila napůl oplechovaná hora masa s obouručním mečem a divokým řevem: Ratzor. Vtrhl mezi vojáky a začal řežbu, ve které ho nemohli jeho přátelé nechat samotného.
Nilvius se jen tak tak vyhnul zásahu kopí do ruky a sám uštědřil svým mečem kopiníkovi jeden zásah. Derek se k Nilviovi přidal a přebral si od něj jeho soupeře, kterého vystřídal jeden ze sekerníků. Jeho krátká sekera však nemohla hbitého Nilvia zasáhnout a po pár zásazích to se sekerníkem vypadalo špatně. Nilvius sice nerad bojoval, ale nebylo zbytí. Šlo o život.
Mezitím Dash se svým scimitarem spíše oťukával své soupeře, rychle je měnil, kryl jejich údery a než aby se zúčastnil pořádného boje, nutil vojáky, aby se nemohli na jeho společníky pořádně soustředit. Až se nakonec ocitl hned vedle kapitána, kterého Ratzorův obouruční meč srazil v bezvědomí a krvácejícího k zemi. Přiskočil k němu a namířil špičku scimitaru na jeho hrdlo.
"Nechte toho! Máme vašeho velitele!" zakřičel – a boj skutečně ustal.
"Tohle celé... to bylo jen... nedorozumění," posunkem naznačil Nilviovi a Derekovi, aby se přesunuli dál od vojáků k němu. "Vezměte své raněné a svého kapitána do své pevnosti, ať se o ně postarají – a nás nechte jít. My nejsme ti, které hledáte, a nechceme proto křížit vaše cesty." S těmi slovy spěšným krokem vyrazili pryč, chvíli pozadu, nespouštěje vojáky z očí. Z nich sice měli někteří chuť za nimi vyrazit, aby bylo nyní pro ně důležitější postarat se o své druhy – a hlavně o život velitele.
Sotva se kousek vzdálili, Ratzor i Derek se málem zhroutili. Derek silně kulhal na levou nohu a z hluboké rány ve stehně se mu řinula krev, za to Ratzor byl od krve úplně celý – a bylo jasné, že nejen od cizí. Dash podepřel Ratzora a s Nilviem, který pomáhal v chůzi Derekovi, vyrazili směrem k Leretskému podhradí...

"A co mi za to tedy můžete nabídnout?" optal se baron. Byli ve skromně vybavené místnosti se třemi židlemi sami – on, sedíc za pracovním stolem z tmavého dřeva na židli, která byla jako jediná zdobná a pohodlná, černovlasá princezna v chudých šatech a dívka s hnědými vlasy v šatech zdobných, ač i na těch bylo vidět, že za sebou mají dlouhou cestu.
"Můžete mne vyměnit za samostatnost. O to přece Provincii jde, ne? Vždycky jste měli separatistické sklony, jako dítě jsem si mohla vyslechnout mnoho rozhovorů... Když budete mít mě, dostanete to, co chcete. O to se postarám," řekla sebejistě. Baron si zamyšleně promnul bradu.
"Vaše nabídka zní zajímavě, princezno, ale nemyslím si, že by to dopadlo takhle pozitivně. Ano, chceme se osamostatnit, chceme být svými pány – a chceme, aby se tak stalo s co nejmenším krveprolitím, nejlépe se žádným, ale... Ve chvíli, kdy vás odevzdáme zpět do rukou vévody Heldegarda či přímo do rukou vašeho drahého otce, nedodrží nikdo uzavřenou dohodu a my budeme opět ve válce. A nakonec to pro nás dopadne ještě hůř, protože budeme považováni za zrádce, když s Vámi budeme obchodovat... takže ne, na tuhle nabídku nepřistoupím," odmlčel se. Slečny si vyměnily smutné pohledy, ale než mohla některá z nich promluvit, sir Lutz pokračoval.
"Nechám Vás ovšem projít. Vás a tu Vaši... pochybnou družinu. Tajně, aby se to nikdo nedozvěděl – a až padne soumrak. Nic za to nebudu chtít – jen slib, že jsme se nikdy neviděli," vážně se na Lucillu podíval a ta přikývla. "Nyní vás nechám odvést do podhradí... můžete do večera počkat třeba v místním hostinci. Je to sice spíše putyka a za moc nestojí, ale mělo by tam být bezpečno... Stráže!" Postavil se a do místnosti okamžitě vkročili dva muži v kroužkových zbrojích a s meči u pasu. "Doprovoďte prosím tyto dvě dámy až k východní bráně... těšilo mě," vydal rozkaz vojákům, uklonil se slečnám, opět se posadil a začal prohlížet jakési pergameny.
Sotva se dveře zavřely, někdo je rozrazil. Baron vztekle vzhlédl, ale posel měl ke svému náhlému vtrhnutí bez zaklepání důvod.

"Zatraceně!" praštil pěstí do stolu poté, co posel odešel. "Co se může zesrat se zesere! Doufám, že aspoň ti dva zakuklenci udělají svou práci pořádně..." nadával, když tu náhle si všiml dvou pobavených pohledů z rohu místnosti. Přísahal by, že ještě před chvílí tam ti dva nestáli.
"Myslím, že Vám přinášíme dnes snad jedinou dobrou zprávu, barone, ti dva zakuklenci totiž udělali svou práci pořádně... ale na druhou stranu zase chtějí svou odměnu," usadil se do baronova křesla za stolem nižší z vrahů. Baron chvíli zaraženě hleděl na tu opovážlivost.
"Máte důkaz? Jak jste to provedli? Mluvte!" křikl nakonec. Vyšší z vrahů vytáhl Vladkův rodový meč, který hodil k Lutzovým nohám. Nakonec přihodil i zakrvácené ucho.
"Myslím, že vám to bude jako důkaz stačit – nám ostatně věřit můžete. Vladek je mrtev, jeho život skončil před krčmou U Mrtvého dobrodruha. Každému zasvěcenému je teď jasné, kdo je pánem hradu."
Sir Lutz beze slova opustil místnost, aby se vzápětí vrátil s pořádně naditým měšcem.
"Radost s vámi spolupracovat. Vaše rychlá a dobře provedená práce zaslouží odměnu ve zlatě."
Sotva to dořekl, měšec i oba assassíni záhadně zmizeli.

Hlavní úkol splněn, ale proč se nezdržet déle? Cechmistr nenakázal okamžitý návrat... a tak vyrazili splnit další úkol, na který byli těsně před návštěvou u barona najati.
Ušli tu vzdálenost mezi Leretem a Okem: sotva se ale k Oku přiblížili, což museli učinit přes přehledné prostranství, byli samozřejmě zpozorováni. Jak obhlédli pevnost, zhodnotili, že odměna není tak vysoká, aby se snažili dostat dovnitř.
Věděli však o lepší příležitosti k zásahu – věděli o tom, že se Heldegardští chystají zaútočit na Leret. Rozhodli se tedy vyčkat v podhradí.
A skutečně – netrvalo to ani dvě hodiny a zmobilizované oddíly v heldegardských barvách vkročily do podhradí. Nikoho nenapadaly – vždyť svým způsobem byly ještě na svém území a spousta obyvatel byla věrná Heldegardovi. Lidé zalezli do svých příbytků a jen opatrně koukali, co se bude dít.
S armádou šel i onen mnich – stačilo pár desítek minut počkat, protože když se pak armáda dala opět do pohybu, mnich zůstal v podhradí. A když se zrovna nikdo nedíval, přišel o hlavu.
"To už je druhá mrtvola! Na tom samym místě co minule! To snad nejni pravda!!"
Ale to už vrazi skoro běželi k Oku.
Tvrz byla mizerně bráněna – pouze o jednom vojákovi se velitel rozhodl, že ho v bitvě nebude potřebovat. Zemřel rychle – a tak se vrazi snadno zmocnili i standarty.
Cestou zpět potkali ony hrdlořezy – vyměnili tedy hlavu mnicha a standartu za peníze a šli si svou vlastní cestou.

Čtyři ozbrojení muži se potloukali po kraji a zatím jim štěstí nepřálo – kdykoliv na někoho narazili, byla to spíše početnější skupinka.
Pak ale v hájku nedaleko podhradí potkali ženu z hostince. Ubohá kurtizána si skutečně myslela, že mají páni zájem o její služby... když se však jeden přesunul za ni, vystříkla z jejího náhle prořízlého hrdla rudá tekutina a žena, které se z úst valila bublající krev, jak se marně snažila vykřiknout, se svalila do trávy. Měla u sebe slušný výdělek, větší, než očekávali.

Druhá skupinka, kterou potkali, byla hlídka Leretských – nejprve se zdálo, že dojde ke konfliktu, ale protože projevili antipatie k Heldegardským, byli nakonec najati pro zjištění jejich plánů. Než však vyrazili k Oku, rozhodli se stavit v hospodě na pár loků – a cestou do ní navíc vzali život jednomu ozbrojenému samotáři, jehož výbavu v podhradí dobře prodali.
Opustili urychleně místo ve chvíli, kdy hlavní ulici k pevnosti zaplnila Heldegardská armáda. Na cestě k Oku narazili na zakuklence – ti už měli nejen hlavu mnicha, ale i standartu. Muži dali peníze dohromady, doplatili, co jim dlužili, hlavu mnicha někam pohodili a se standartou pokračovali k Oku.
Když k tvrzi dorazili, byla prázdná a s vraty dokořán. Vtrhli spěšně dovnitř, pobrali, co mohli, a nakonec ještě tvrz zapálili. S hořící tvrzí v zádech spěchali k Leretu, aby zde v podhradí schovali a postupně prodali vše, co nakradli. Ještě před podhradím si však vůdce bandy musel odskočit s tím, že je dožene.
Ona trojice bez svého velitele ovšem příliš nepřemýšlela, takže se jí podařilo potkat se s Heldegardskými. Ti, když je uviděli s jejich standartou a hromadou zbraní, neváhali a pustili se do nich. Jen jednomu lapkovi se podařilo uniknout jisté smrti. Rychle vyhledal svého velitele a společně se ukryli v hostinci, kde nad hořkým pivem zapíjeli žal ze ztráty kamarádů a přemýšleli, co dál.
Nakonec se rozhodli, že je pomstí – že půjdou a pomohou bránit Leretskou pevnost...

Dvoukřídlá brána byla zavřena zevnitř na dvě těžké závory. Na ochozech stáli lučištníci a uprostřed, nad bránou, stál sám baron Lutz a shlížel na ty, kteří se shromáždili na jeho prahu.
"Ve jménu krále Irnicka a z rozkazu vévody Heldegarda jsme přišli převzít tuto pevnost. Odevzdejte nám ji!" zakřičel velitel Heldegardských.
"Ne! My už vám nesloužíme – táhněte, odkud jste přišli!" zakřičel na ně baron.
"V tom případě pevnost získáme silou! Pojď ale, drahý barone, vyřešit tento spor jednoduše. Jsem také šlechtic, a jako šlechtic tě vyzývám na souboj!"
Mezi vojáky to zahučelo. Baron Lutz byl známý jako velice dobrý šermíř, ale již dlouho se zajímal spíše o politiku a taktiku než boj muže proti muži. Lecjakého bojovníka by jistě porazil, ale zvládl by i rytíře, který hleděl tváří v tvář smrti den co den?
"Odmítám!" křikl baron a opustil ochoz.
"Dobře tedy. Do útoku!" zakřičel velitel a beranidlo, schované v oddíle vojáků, se dalo do pohybu proti bráně. Z hradeb vyletěla salva šípů a probodala štíty i těla. Nárazy beranidla branou ani neotřásaly. Obě strany na sebe řvaly a kryly se před nepřátelskou palbou – i Heldegardští měli několik střelců na své straně.
Když tu náhle, zrádce mezi Leretskými! Brána se otevírá – jakási žena ve vojenské výzbroji je hned probodána těmi, po jejichž boku dosud bojovala, ale to už se do pevnosti valí Heldegardské oddíly. Přesto nemají moc šancí na úspěch – je jich málo a jsou po cestě zdaleka, v tvrzi se sotva usadili, zato Leretští jsou odpočatí a připravení. Když se pak navíc objeví za zády Heldegardských dvojice lapků, kteří se pustí do podřezávání střelců, dají se zbytky poražených na útěk – mezi nimi si zachraňuje život i jejich velitel...

"Vildo, utíkej se schovat," sykl k mladíkovi, který je právě doběhl. Ten se na nic neptal a zmizel v lese.
Utíkal ještě několik minut, než se zastavil, sedl si v nějakém křoví a vydýchal se. Uvědomil si, že je zase sám.
Na nohy se odvážil až ve chvíli, kdy si úplně odpočal. Pečlivě se rozhlížel, nechtěl padnout do nepřátelského zajetí. Protože nevěděl, kam jinam jít, vyrazil směrem k Leretu – do podhradí, do hostince U Mrtvého dobrodruha.
Když se tam v bezpečí dostal, naklonil se k hostinskému a ptal se ho, jestli neviděl jeho přátele – dal mu jejich popis.
"Ale jo, viděl jsem je! Sou fešně pocuchaný, na seníku, tady těma dveřma," ukázal na dřevěné dveře. Vilda mu tiše poděkoval, což doprovodil kývnutím, a vyrazil tam.
Skutečně je tam našel: Dash seděl s rukou lehce obvázanou kvůli nějakému škrábnutí, Derek se právě ztěžka posadil, jen s pár viditelnými zraněními – toho totiž Nilvius léčil svou magickou silou –, zatímco Ratzor ztěžka upíjel vody; hlavu, ruce, nohy i boky obvázané. Nilvius vypadal poněkud unaveně a hlavně smutně – trápilo ho nejen to, co se děje s ostatními, ale také fakt, že musel hostinského podplatit neexistujícími penězi, aby je tu nechal.
Když uviděl Vildu, usmál se, a srdce všech přítomných přímo zaplesala, když těmi samými dveřmi o nějakou chvíli později – během které Vilda stihl opustit seník a zase se na něj vrátit s korbelem zlatavého moku – vešla Ela a v závěsu i princezna. Než si všichni povyprávěli, co se za tu chvíli, co se neviděli, stihlo stát, byla celá družinka opět pohybu i boje schopná.
Zvedli se tedy a prošli zpět do lokálu, kde se usadili.
Popíjeli vody i piva a občas někdo okomentoval jejich situaci. Chtěli si povídat o něčem méně důležitém, snad o něčem z jejich životů... ale v tuto chvíli nebyl nikdo schopný na taková témata cokoliv říct. Jediné pozitivní slovo bylo Elino tiché "děkuji", když si Nilvius všiml, že se dívka lehce třese chladem, a tak odepnul svůj plášť a přehodil ho dívce přes ramena.
"Poslyšte, vzpomínáte na Marachuse? Na toho kouzelníka, který mě původně najal, abych vás zabil a Vildu chytil?" pronesl tiše Dash, zatímco se opět usadil, protože si právě šel přes celý lokál k baru pro pití.
"Jasný, Dashi," přikývl Vilda a zkoumavě na muže v černém a starostmi a vyčerpáním prošedivělými vlasy – teď si uvědomil, že to vypadá, jako kdyby Dash za poslední dny zestárl o desítky let – svázanými do culíku hleděl.
"Tak támhle sedí," naznačil kývnutím hlavy směr. Ostatní, kteří při jeho prvních slovech zpozorněli, nyní po jednom nenápadně hleděli oním směrem. A skutečně – v protějším rohu lokálu seděl jakýsi poutník v plášti, s dlouhou černou holí a s vychrtlou tváří s výraznými lícními kostmi. Pohled měl takovým zvláštním způsobem ostrý a prohlížel si s ním veškeré osazenstvo hospody.
Když tu náhle se Nilvius podíval ke dveřím – spatřil, jak vchází dva jen na rychlo ošetření, ale jistě vážně zranění muži. Urychleně vstal a nabídl jim svou pomoc, ale oni odmítli...
Přemýšlel, jak se jim to mohlo stát. A jak se tak podíval z okna ven, aby zjistil, co se venku děje, spatřil blížící se dav lidí. Se standartou. A za chvíli už všichni v hostinci slyšeli, že se blíží armáda Heldegardských.
Sotva Dash ten křik uslyšel, vyskočil na nohy a běžel se také podívat k oknu.
"A sakra," zaklel. Armáda byla příliš blízko na to, aby zmizeli hlavními dveřmi – vběhli tedy do seníku, kde prolezli oknem a nenápadně zmizeli v hájku. Jak totiž zjistili, hospoda byla na kraji podhradí, přesně tam, kde se civilizace měnila v malý lesík rostoucí podél řady posledních domku a řeky.

Udělal ten poslední krok – a náhle nestál v lese, ale opět v podhradí. Dash se rozhlédl – po vojácích nebylo ani stopy: nejspíše vyrazili k Leretu. Byl sám – družina se ukryla a on se rozhodl vydat na průzkum.
Vstoupil do hospody, kde viděl opět jen obvyklé osazenstvo – včetně Marachuse. Nešel však k němu: přešel ke stolu co nejblíže krbu, neb mu náhle byla zima, a posadil se. Nad ohněm visel hrnec, ve kterém zrovna nízká hostinského pomocnice míchala guláš – ta vůně ho donutila si uvědomit, jak hrozný hlad má.
Sáhl do měšce a vytáhl poslední drobné.
"Dám si také," vložil mince ženě do dlaně.
"Ještě se musí chvíli dělat," odvětila s přikývnutím a odešla. Dash také přikývl a čekal, zkoumaje tváře obyvatel. V lokále seděly dva druhy lidí – ti nejopilejší štamgastové, kteří rodiny neměli či jim na nich nezáleželo, nabručeně, ale potichu komentovali poslední dění... a pak ozbrojení lidé, kteří nejspíše přitáhli s armádou a po konfliktu budou obírat mrtvoly.
Mezi nimi seděl i on, Marachus. Ten náhle zachytil Dashův pohled, vstal a odešel z hostince.
Dash krátce zaváhal, pak vstal a vyrazil za ním.
Setkali se nedaleko hostince.
"Dashi," řekl Marachus tiše. Muž se ostražitě rozhlédl a bezděčně se dotkl rukojeti scimitaru. Najednou bylo všude tíživé ticho, jen od hradu se ozývaly výkřiky a třeskot zbraní. Má tasit? Zabít ho hned a tady? Ještě ho nenapadl... zabij, nebo buď zabit. Je mocný, může ho srazit jediným kouzlem. To už by to ale udělal, ne? Přeci jen, svým způsobem ho zradil...
"Marachusi," kývl po chvíli v odpověď. Už si zvykl na to zvláštní skloňování čarodějova jména. Ten naklonil hlavu lehce na stranu, opíraje se přitom o svou hůl.
"Tak jak to vypadá s tvým úkolem?"
Ta otázka Dashe překvapila. Proboha, hraje si se mnou? Vždyť mě v hostinci s nimi viděl! Musí mu být jasné, že jsem s nimi... co je to za hru, kterou rozehrává?
"Já... rozhodl jsem se s tím skončit. Pověsil jsem řemeslo na hřebík – už lidi nelovím," odvětil Dash s povzdechem. Teď, teď se to stane, buď on, nebo...!
"Aha," odvětil Marachus klidně, "Inu, dobře. Peníze tedy nedostaneš."
Ač se snažil to nedat najevo, byl Dash čím dál tím nervóznější. Neměl nejmenší tušení, o co čarodějovi jde.
"A kde jsi viděl Vildu naposledy?"
"V Bludném hvozdě, ale nechal jsem ho jít..."
"Takže teď nevíš, kde je?"
"Ne."
"Ale viděl jsem tě dnes zde v hostinci s jeho přáteli," řekl Marachus. Jeho pohled Dashe skoro bolestně řezal.
Teď mi dá najevo, že ho balamutím, a odpráskne mě za to.
"Ano, cestuji s nimi. Je to jen část z nich, ta část, která se rozhodla Vildu opustit – ani já ani oni nevíme, kde je," odpověděl s hranou upřímností.
"No dobře. Buď zdráv, Dashi," rozloučil se čaroděj náhle, pokynul hlavou a odešel směrem k hostinci. Když zmizel vevnitř, Dash s ulehčením vydechl – ale zároveň ho zevnitř rozežírala nejistota. Co to mělo být? Kdyby neznal Marachuse, řekl by si snad, že je nemocný...
Pak mu žaludek připomněl jídlo, když se ale otočil, stanul tváří v tvář Heldegardskému kapitánu a jeho několika věrným. Ano, tomu kapitánu, kterého s Ratzorem tehdy srazili k zemi...
"Ale ale, to se podívejme..." usmál se na Dashe.

"Kde může být?"
Seděli skryti mezi stromy. Kousek od nich tekla řeka, a protože byli zároveň nedaleko mostu, mohli ze svého místa sledovat dění u brány Leretu. Tam právě začala bitva – uběhlo tedy mnoho dlouhých minut – a Dash se stále nevracel.
"Možná ho zajali..."
"Ten se jen tak zajmout nenechá. Spíš padl."
"Padl? Třeba zběhnul..."
"No jasný, jak viděl Marachuse!"
"Že by se přidal k němu?"
Když však byla doba čekání příliš dlouhá a úvahy nevedly díky nedostatku informací k žádnému závěru, navrhl někdo:
"Poslyšte, vidíte, kolik je tu vojáků? Ta tvrz, jak ona se..."
"Oko."
"Jo, musí být opuštěná!"
"Šel bych tam a vypálil ji," zazubil se Ratzor. Nakonec to všichni shledali jako dobrý nápad, a tak tam vyrazili...
Leč už když ušli část dlouhé cesty, z dálky viděli, jak z místa, kde by měla být tvrz, stoupá kouř. A když se přiblížili, spatřili, že je pevnost v plamenech – zdálo se, že je někdo předběhl v jejich plánech. A tak vyrazili zpátky. Cestou, neviděni, spatřili zbytky Heldegardských armád, a tak se odvážili jít do podhradí – a rovnou do hospody.
Tam u stolu seděl Dash.
"Ale ale, Dashi, kdepak jsi byl? S Marachusem, že?" vyjel na něj provokativně Ratzor. Dash na něj zmateně pohlédl.
"Ano, s Marachusem..."
"A copak jste si pověděli?" vyzvídal, zatímco si všichni posedali. Podezřívali mě ze zrady? Pomyslel si Dash.
"Skoncovali jsme spolu." řekl s jistotou Dash a na Ratzorovy pohledy už nijak neodpovídal.
Všichni až na Dashe, který před chvílí dojedl, si objednali jídlo.
Cestou se k němu přitočila princezna, za kterou stály dvě spoře oděné děvy.
"Oni mi říkají, že jsem..." začala smutně.
"Kurva," dopověděla jedna z žen.
"Řekni, že nejsem..." prosila.
"Ona není žádná děvka. Nechte ji na pokoji," zavrčel na ně Dash, který měl s takovými, jako jsou ony, v životě společného dost na to, aby je neměl v lásce.
"No tak to se omlouváme, jestli je sou-kro-má," zatvářila se omluvně jedna z nich.
"Není ani soukromá. Pouze ji doprovázím," řekl, bezděčně pohladil princeznu po ruce a jemně ji vyslal ke stolu družinky. Již se chtěl otočit a následovat ji, když se ho jedna z lehčích dam dotkla.
"Tak to bys možná mohl nějakou potřebovat..." zkoušela to na něj svůdným hlasem.
"Ne. Táhni. Ty kurvo!" vzbudil se v něm náhle vztek, o kterém ani nevěděl, odkud přišel. Síla, jakou vložil do těch slov, ženu urazila – a tak odešla. Dash se na místě otočil a vrátil se k družince.
Ta byla spíše mlčenlivá, tak jen kývl na vděčný pohled Lucilly a jal se zabývat vlastními úvahami, přičemž pokukoval po Ele, když se zrovna nedívala.
Tichou skupinku naplnilo srkání, když přinesli polévku, a drobné pokusy o hovor, při kterém Vildu, když ho oslovovali, nazývali Honzou.
"Hmm," začal labužnicky Ratzor, pak se ale jeho spokojený výraz ve tváři změnil. "Je pěkně hnusná," okomentoval.
"Hm," zareagoval Nilvius s pokrčením ramen, který se s Ratzorem nechtěl hádat.
Ale právě jemu se, když odešli, udělalo zle. Náhle zbledl a svalil se na zem.
"Dejte mi, co jedl!" natáhl se Dash po Nilviově misce, když viděl, že ostatní členové družiny jsou v pořádku. Přičichl k ní.
Nebyl si jist, v jedech se nevyznal, ale...
"Počkejte tady!" vyběhl ven. Měl takový pocit, že je před pár minutami bezděčně zahlédl...
Běžel podhradím jako o život – a jen tak tak si jich po chvíli skutečně všiml. Dva zakuklenci zpozorovali, jak k nim běží, a sáhli po zbraních.
"Počkejte, počkejte..." zvedl ruce s otevřenými dlaněmi v mírovém gestu, "Potřebuji pomoc... zaplatím vám... pospěšte!" Rozeběhl se zpátky a doufal, že ho budou assassíni následovat.
Následovali ho, a tak s nimi vběhl do hospody.
"Určitě se vyznáte v jedech, musíte mu pomoct!" stál nad ležícím Nilviem a podával jim misku. V tu chvíli se podivil nad svým chováním – takovou starost o život někoho, koho vlastně téměř neznal, by od sebe nečekal.
Assassíni přičichli, pak nabrali trochu polévky na prst a ochutnali. Podívali se po sobě a přikývli – vytáhli malou lahvičku a podali ji Dashovi. Ten vděčně přikývl a – zatímco celá družinka i několik dalších lidí v hospodě celou situaci sledovalo – nalil obsah lahvičky mezi půlelfovy rty, které už byly celé modré.
Chvíli se nic nedělo, pak se mužovy zorničky zvětšily na normální velikost a do obličeje se začala vracet barva. Neobratně se zvedl na loktech.
"Díky..." otočil se Dash na zakuklence, když tu náhle uslyšel řinčení zbraní blízko hospody. Nějaký chlap sedící u okna pronesl:
"Heldegardští už jsou zase tady!"
"Sakra. Víte kudy!" pobídl Dash družinku, která opět utíkala k seníku a oknem. Všichni věděli, že i v době války je o Vildu a hlavně o princeznu velký zájem...
Pak se Dash otočil na assassíny. Sáhl po měšci, ale uvědomil si, že poslední peníze dal za jídlo. A on musel utíkat...
Odepnul pouzdro se scimitarem a prakticky v běhu jim ho hodil.
"Je dost cenný, když ho prodáte, velmi vyděláte!" řekl jim ještě a proskočil oknem. Sice po něm assassíni křikli něco nespokojeného, nakonec ho ale, když si zbraň pečlivěji prohlédli, nepronásledovali.
Poté vešla do hospody skupina vojáků. To už ale byla družina v lese... jenže:
"Uff, to bylo o fous. Ale... kde je princezna?"

Vděčně se na něj usmála. Tmavé vlasy svázané do culíku měl protkané stříbrem, oděn byl v jakési černé róbě, která jako plášť vlála až od pasu dolů, a kdysi je měl zabít nebo alespoň polapit. Ale teď měla pocit, jakoby spatřila odlesk hodného člověka – pošeptala všechno Ele, se kterou si po událostech poslední doby byly tak blízké, ale ta jen přikývla a na Dashe se zkoumavě zadívala. Když on pohlédl na ni, podívala se jinam.
Přinesli jim jídlo, ale ona neměla hlad. Navíc ji stále ještě zlobila myšlenka, jak moc byla uražena – ona, princezna! Vstala a šla se podívat na čerstvý vzduch.
Jenže když procházela kolem dveří, za nimiž bylo schodiště k pokojům v patře, zatmělo se jí náhle před očima a ztratila vědomí.

Když se dostala k vědomí, neotevřela hned oči. Cítila, že leží na zemi, a slyšela dva povědomé ženské hlasy...
"Tak tuhle slečinku pěkně zpeněžíme..."
"To jo, jako markytánka se určitě bude hodit, když je tu teď tolik vojáků," zasmály se ty dvě. Poznala v nich ty, které ji předtím v hostinci urazily.
"Ale podívej se na tuhle nádheru – to asi bude pravý!"
"Počkej, jako že to je ta... ta princezna?"
"Ale blbost, spíš to někde čmajzla! Dyť se podivej, jak vypadá..."
"Hele, rači zajdi za Rikem, ať se na to podívá, jestli to je pravý."
"Tak jo." Následoval zvuk kroků po prkenné podlaze, vrznutí a zabouchnutí dveří.
Princezna opatrně, jen na škvírku, otevřela jedno oko, aby se trochu rozhlédla. Byla v malé místnosti osvětlené jedním oknem, kousek od ní a zády k ní stála jedna z děvek.
Dodala si odvahy a vyskočila na nohy – děvka se však otočila a čapla ji dřív, než doběhla ke dveřím, pak ale náhle, aniž by si princezna čehokoliv všimla, vykřikla a sevření povolilo. Lucilla zabouchla dveře a pokračovala po schodech, pak lokálem, kde ji spatřila druhá děvka, a ven z hospody...
Někoho by snad napadlo: Co si o tom všem musí myslet hostinský? Jenže po něm samotném byla sháňka – z nějakého zvláštního důvodu vůbec nebyl k nalezení...

Jerlin pochodoval v šiku Heldegardských. Byl mladý – motal se nyní kolem prvního většího střetu. Dosud šlo vždy jen o menší šarvátky s lapky... Ztěžka polkl, když viděl raněné z bitvy u Leretu. Ale právě kvůli jejich prohře přišly posily, přišel on – snad je před ním výhra, ne prohra... a i kdyby, snad bude mít to štěstí a skončí jako raněný. Jako raněný, ne jako mrtvý...
Ale co, když tak zemře za správnou věc.
Počkat, za jakou věc? Chtěl vždy bránit svou zem... ale jak tak pomalu zjišťoval...
"Levá, pravá, levá, pravá..." znělo staré známé. Pochodovali k Leretskému podhradí, směrem od Oka – vybavil si hořící tvrz. Ještě že přišli dříve, než shořela celá! A i tak daly rychlé opravy zabrat... a teď do boje.
Vlastně ne do boje – jen obhlídnout situaci. Na plný útok byla jejich jednotka příliš malá. Takže zatím se nemá čeho bát – snad.
"Zastavit stát!" To už jsou na místě? Podíval se na vývěsní štít s obrázkem probodnutého tuláka.
Dveře hostince se náhle rozrazily a ven vyběhla pohledná dívka v otrhaných šatech. Podívala se na vojáky – a rozeběhla se pryč. Hned za ní vyběhly nějaké dvě ženy, tentokrát na jistotu děvky, neb jejich šaty byly ještě otrhanější.
"Chyťte ji! To je princezna!" vykřikl kapitán. Princezna? To, že byla jejich princezna? Inu, je pravda, že na útěku byla dlouho... a velitel má asi lepší popis. Rozeběhli se za ní, předběhli ty děvky a jeden z vojáků srazil princeznu skokem k zemi. Tam byl Jerlin zbytečný... vyrazil tedy k těm dvěma kurtizánám, za kterými vyrazil i kapitán. Stanul vedle něj.
"Co chcete?" posunkem dal Jerlinovi najevo, aby si stoupl blíž k nim a zabránil v případném útěku.
"Ta je naše – ale prodáme vám ji jako markytánku. Za 200," usmály se na ženy na velitele s čerstvými jizvami v obličeji.
"Za 200? Tak možná za 50."
"Tak platí."
"Platí?" uchechtl se. "Žádné obchodování s lidmi se trpět nebude! Vojáci, zmrskejte je!" Otočil se na svou skupinu, která v tu chvíli byla shromážděna kolem princezny.
"Řekl jsem zmrskat tyhle dvě, vy prasata!" zařval na ně tak, až se Jerlin otočil po těch, na které velitel křičel.
A když se podíval zpět, lehké děvy byly pryč.
"Huh," nezmohl se ani na zaklení. "Pane... jsou pryč," pronesl nejistě.
"Cože?" otočil se rozzuřeně velitel.
Pak se Jerlinovo postavení velice rychle změnilo – najednou byl na zemi a všechno ho bolelo, jak ho zasahovaly tvrdé kopance, nadávkám ani nerozuměl.
Když skončili, začali se opět šikovat. Ovšem něco se v Jerlinovi probudilo, něco, co ho přimělo nepřekousnout trest a nevrátit se ke své vojně, ale vyskočit na nohy a zmizet v ulicích Leretského podhradí. Proběhl mezi domy a vběhl do lesa, kde se zakrvácený a zadýchaný po pár minutách svalil do trávy a napůl usnul, napůl omdlel.

"Chceme mluvit s baronem," řekli strážnému u brány. Ten si oba zakuklence prohlédl. "Zná nás," dodal ten nižší z vrahů.
"Baron teď v pevnosti není, šel se svým doprovodem obhlédnout podhradí, ale měl by se již brzy vrátit..."
"Dobře, díky," kývli ti dva a vyrazili směrem od brány. Vzápětí skutečně spatřili barona se dvěma vojáky – pod rouškami se usmáli, vidina tučné odměny od Heldegardských se jim zamlouvala.
Setkali se s ním na kraji lesa, kousek u řeky. Přišli blíž k němu, a když zdravil, tasil jeden z assassínů čepel a vrhnul se s ní proti němu. Život barona v tu chvíli zachránil jeden ze strážných, který záhadně vytušil, co se bude dít, a včas se postavil do cesty čepele – mrtev se svalil k zemi.
Ta získaná chvíle stačila na to, aby baron tasil svou zbraň, a když vzápětí padl i druhý strážce, stál sir Lutz proti dvěma zabijákům sám.
Náhle se však ozval hrozný řev a z lesa vyskočila víc jak dvoumetrová hromada svalů s obouručním mečem a jediným švihem přeťala vyššího z obou vrahů vejpůl. Druhý zabiják vytušil, kdy je potřeba ustoupit, a spěšně zmizel ve stínech.

"Děkuji vám. Zachránili jste mi život."
Před ním stála celá skupinka – vysoký muž v černém s šedivými prameny vlasů, který nyní v rukou držel katanu, zbraň padlého assassina, a vedle něj ještě vyšší barbar; dívka ve zdobných šatech, vedle ní drobná postavička jakéhosi snad ještě chlapce, poté postavou nejnižší, ale zároveň nejširší ze všech: trpaslík... a nakonec jakýsi mladík s krátkým vojenským sestřihem a mečem – šaty měl od krve a ve tváři šrámy a modřiny. Toho postrčil barbar kupředu.
"A navíc vám přinášíme dezertéra druhé strany," zazubil se.
"Toho nepotřebuju," zavrtěl hlavou Lutz, načež barbar s mladíkem opět ustoupil, hlídajíc ho.
"Můj pane," oslovila barona Dash, "mají princeznu... prosím, pomozte nám ji získat."
"A jak ji chcete získat?"
"Útokem na tvrz."
"Na to nemám dost mužů – mám spoustu raněných," namítl baron.
"My všichni se zúčastníme..."
"A jak se dostaneme přes bránu? Než ji prorazíme, bude polovina z nás mrtvá pod salvami šípů..."
Dash se zamyslel.
"Dashi, poslyš... ještě bychom mohli zkusit lest..." začala se s ním tiše bavit Ela. Jen ti, co stáli nejblíže, mohli slyšet, co si povídali, a Jerlin, onen dezertér, valil oči ze všech nejvíc.
"Nechci riskovat tvůj život..." namítl Dash.
"Ale stačí jen jediný dotyk a padne k zemi..."
"A pak tě zabijí," dopověděl.
"Co chceš tedy dělat? Spousta lidí zemře, když zaútočíme přímo..."
"Já... mám nápad. Počkejte tady," a odběhl.
Našel ho, snad náhodou, nedaleko.
"Dashi."
"Marachusi," kývl na něj. "Potřebuji tvou pomoc... pomoc při dobytí Oka – potřebujeme rozbít bránu."
"Co za to?"
"Až vše skončí, dostaneš Vildu..."
Marachus se usmál.
"A mohu ti věřit?" optal se.
"Máš mé slovo."
"Dobře tedy," řekl čaroděj a vyrazil s ním.
"Máme spojence," oznámil Dash skupince u brány. Sotva Vilda zpozoroval Marachuse, skryl se za rozložitým tělem Ratzora.
"Co jsi mu slíbil?" zašeptala Ela.
"Vildu," řekl jí upřímně. Zadívala se mu do očí a on jí, ale nikdo nic neřekl.
"Barone?" oslovil jeho. "I tobě se hodí, aby tvrz Oko padla..."
"No dobrá tedy," rozhodl se nakonec sir Lutz. "Dám povel svým mužům, aby se chopili zbraní." Otočil se a zmizel v pevnosti.
"Já... mohu jít s vámi? Chci bojovat na vaší straně..." zeptal se tiše Jerlin. Odpovědí mu bylo tiché přikývnutí.
"Honzo, tamto je skutečně Marachus, slíbil jsem mu, že mu tě předáme, až dobyjeme Oko, takže by tě neměl vidět..."
"Jasný," přikývl Vilda.
"Takže bys měl zmizet..."
"Aha," odvětil trochu zmatený Vilda a vyrazil nepozorovaně podél řeky k lesu nedaleko. Lesem vyrazil k Oku, poblíž kterého se pak dokonale ukryl.

Oko již bylo na dohled. Dash přikázal, aby se přední linie zastavily – k jeho vnitřnímu údivu byl uposlechnut –, protože bylo potřeba počkat na opožděné oddíly.
Jediný, kdo šel dál, byl jakýsi malý voják, asi čerstvě naverbovaný. Většina mužů udiveně hleděla, jak sám kráčí k tvrzi, ale Dash chápal a zároveň byl také překvapen, že si jen tak jde. Ten muž, nebo lépe řečeno chlapec, se zapovídal.
Vedle něj totiž kráčela sama Smrt a vedla s ním, ač to může znít podivně, velice živý rozhovor.
"Dobře, pojďme!" dala se armáda znovu do pohybu. Už slyšeli pokřik z hradeb Oka, když v tu chvíli si Dash na něco vzpomněl. Otočil se a rozhlédl, proběhl mezi několika vojáky a pak ji spatřil – Ela kráčela sama, smutná z toho, že další zemřou.
Přišel k ní a zastavil se, ona také – vojáci pochodovali kolem nich.
"Elo, já..." promluvil nejistě a zadíval se do země. Ona mlčky hleděla do jeho obličeje.
"Kdybych zde zemřel, chtěl bych, abys věděla..." nedopověděl a podíval se na ni. Pak se k ní naklonil a políbil ji na rty. Téměř hned se oddálil, zaváhal, znovu se k ní naklonil... a po ještě kratším polibku plném spěchu, strachu a náklonnosti se beze slova rozeběhl do první řady.
Jen se za ním podívala a nechala ho jít. Dalšího, kdo ji měl rád, na smrt. Nemilovala ho, ale mohla by. Někdy. Kdyby přežil. Ale naděje v ní byla tak malá...
Přidala se k pochodu. U Nilvia viděla, jak se léčí dotykem, třeba bude užitečná.
Ani si nevšimla zuřícího Ratzora, který je celou dobu sledoval. Před očima měl rudo a dýchal zhluboka: on sám toužil po Ele, již dlouho, určitě mnohem déle a mnohem víc než ten frajírek! Ale co – ten stejně v téhle bitvě padne. O to se ostatně může i postarat! Popoběhl a stanul vedle Dashe v první linii.
A to již stáli před branami.
"Kdo je váš velitel!" ozvalo se z ochozu. Dash se rozhlédl – baron nikde nebyl a nikdo jiný se k ničemu neměl. Dodal si odvahy a udělal pár kroků kupředu, v rukách katanu.
"Já. Vydejte nám princeznu!"
Z hradeb se ozval smích.
"Sami jste si zvolili. Vezmeme si ji tedy silou!" zakřičel a zařadil se do první řady.
"Dashi," oslovil ho s již bojovně vyceněnými zuby Ratzor, "mně nebude vadit, když zde padnu," pronesl. Dash jen pomalu přikývl a sledoval lučištníky.
"Připravte se!" zakřičel na vojáky, a ti stáli v bojových pozicích kousek od brány. Zaslechl hlas z ochozu:
"To jsem zvědavej, jak se chtěj dostat přes bránu..."
"Marachusi!" křikl Dash – a tu se odkudsi vynořil čaroděj, něco zašeptal a namířil holí na bránu – z hole vylétla žhavá koule, s chvějícím se vzduchem za sebou proletěla těch několik metrů, narazila do brány... a ta se rozpadla na několik kusů.
"Útok!" zařičel Dash a všichni se dali do pohybu. Srazili se přesně tam, kde stávala brána. Stáli bok po boku, dotýkajíc se rameny, což jim nedávalo žádnou možnost manévrovat. Dash se musel soustředit hlavně na to, aby ho nezasáhla dlouhá kopí, jen občas se mu podařilo způsobit nějaké lehčí škrábnutí.
Vojáci se štíty ale byli úspěšnější – oni si mohli dovolit dělat výpady kupředu, nebo aspoň měli ten pocit, a tak se zem začala plnit mrtvolami a nasakovat krví obou stran...
A pak, náhle, když boj po jednom větším skupinovém výpadu trochu polevil, když bojující měli mezi sebou drobnou mezeru, objevil se právě v té mezeře on.
Marachus.
"Ne..." zašeptal Dash vyděšeně. To už je podruhé! Uvědomil si.
Čaroděj se na něj usmál, jeho hůl se zaleskla modrým světlem – a on s ní udeřil do země. Vzduch se zachvěl, zapraskal, ozvala se ohlušující rána – a všichni stojící okolo čaroděje se vymrštili do vzduchu, odhozeni jakousi tlakovou vlnou, narážeje do těch za sebou a padajíc mezi ně. Několikametrový kruh kolem čaroděje, který zmizel stejně náhle, jako se objevil, zůstal vypálený.
Dash jen tak tak udržel katanu, dopadem si ale vyrazil dech a překousl jazyk – a pravděpodobně si i něco zlomil. Měl ale štěstí – dopadl kousek od Ely, která ho zpozorovala, přiklekla k němu a dotykem ruky způsobila, že byl opět schopný vstát. Ani neměl čas poděkovat – brána se zaplňovala dalšími vojáky, ti zranění, tedy ti, kteří mohli, vstávali. Vzal si štít jednoho vojáka, který ho už nebude potřebovat, a vyrazil pomalu těch pár metrů k bráně – srdce mu tlouklo, před očima měl rudo a měl pocit, jako by to mělo trvat celou věčnost.
Vedle něj stanul Ratzor – i jeho magická exploze odhodila, ale pochroumala ho snad ze všech nejmíň. Po druhém Dashově boku se postavil Derek – a za touto trojicí všichni ostatní.
"Pánové... přišel náš čas," pronesl Dash. Kdyby nyní přemýšlel, uvědomil by si, že nechce zemřít – ale v tu chvíli plné potu, krve a adrenalinu si připadal, jako by po ničem jiném než po hrdinské smrti netoužil.
Jak barbar, tak trpaslík přikývli.
"Tak na tři... raz... dva... TŘI!"
A jak to vykřikl, rozeběhli se kupředu. A za nimi s řevem ostatní vojáci. Ratzor svou plnou vahou a silou naběhl do vojáků a mlátil kolem sebe hlava nehlava, zatímco Dash ladně skočil proti ráně, které nastavil štít, a sjel po ní, zatímco katanou v druhé ruce utínal hlavu jinému muži – krev z jeho rány pocákala všechny okolo, ale nikdo neměl čas si toho všímat. Mezitím vším Derek probíhal a mlátil vysoké vojáky do nohou svou sekerou, na zemi je pak v rychlosti dorážel.
Prorazili do tvrze a bojovali na nádvoří. Jen tak tak se kapitán Heldegardských vyhnul Ratzorovi, který ale pokračoval ve svém krvavém šílenství dál, a tak stanul rytíř proti Dashovi. Jedinou ranou mu rozlomil štít a s tím mu pochroumal i ruku – ale ostrá čepel katany do něj plynule zajela, berouc si jeho život.
Čepel do něj Dash zatlačil až po rukojeť, vycenil na kapitána zuby, opřel se o něj nohou a odkopnutím osvobodil svou zbraň. Ztěžka dýchal a v tu jedinou chvíli nedával pozor.
Když se otočil, cenil na něj zuby zabiják. Dash pohlédl dolů – až po rukojeť měl v břiše dýku. Vyšší z obou vrahů byl pomstěn.
Padl na kolena, z úst se mu valila krev, a svalil se na tvrdou zem hned vedle kapitána, jehož život již vyhasl – ten Dashův ho měl hned následovat.
Tu samou chybu, jako Dash, však udělal i zabiják. S pocitem zadostiučinění se v klidu otočil, chvíli posečkal, vychutnávajíc si ukojení pomstychtivosti, a pak se teprve rozeběhl ven – než však opustil pevnost, trpasličí sekera se mu zarazila hluboko do zad.
A než trpaslík vyprostil svou zbraň, nezadržela náhle kroužková zbroj ránu – a z trpaslíkovy hrudi vyjel rudý hrot meče. S probodnutým srdcem se svalil mrtev k zemi i on.

Bitva skončila. Krvavý obraz byl ozvučen skučením umírajících – u jednoho z nich klečela právě Ela. Ještě trochu žil, ale když se po polibku odtáhla, v jeho očích už žádný život nebyl. Mlčky zatlačila oči – a pak si uvědomila, proč tu je. Spěšně vyrazila, přeskakujíc mrtvoly, najít princeznu.
Ten mladík, Jerlin, a Nilvius jí pomohli princeznu dostat z jejího vězení – byla zamčena za dubovými dveřmi v nějaké prázdné místnosti. Aniž by se příliš dívali na odpornou scénu na nádvoří a před pevností, proběhli ven – ještě v běhu Ela spatřila, jak se Ratzor někde opírá o stěnu.
"Ratzore! Rychle, pojď s námi!" křikla na něj. Ratzor přikývl, ale nezdálo se, že by vyrazil za nimi. Neměla ale čas to řešit.
Venku se srazili s Vildou.
"Není vám nic?" zeptal se Vilda zbytečně kulhajícího Nilviuse a zkrvavené Ely. I princezně tekla z čela krev, kolem obočí až k bradě. "Pojďte, rychle, tudy," vedl je Vilda zkratkou. Potřebovali se dostat co nejrychleji do podhradí, kde by se mohli srovnat.
"Kde jsi sakra byl?" vyjela na něj Ela nezvykle vztekle.
"Musel jsem se schovat před Marachusem, stejně neumím bojovat..."
"Mohl jsi aspoň jednomu zachránit život!" rozkřikla se, až Vilda v údivu nebyl schopen slova. "Kde je ten Ratzor? Dojdi pro něj, ať seš aspoň trochu užitečný..."
Vilda neváhal, popoběhl zpět k pevnosti, obloukem se vyhnul Marachusovi a doběhl k Ratzorovi.
"Rychle, musíme si pospíšit, Ela, princezna a Nilvius už sou na cestě k Leretu a přes most," křiknul Vilda a pomohl Ratzorovi na nohy. Tak spěchal, že si ani nepoložil otázku – A co ostatní?
Blížili se k trojici, když tu Vilda spatřil, že se k ní blíží nějací tři ozbrojení muži. Ela, Lucilla i Nilvius se dali na útěk, ale nebyli schopní běžet dostatečně rychle. Jeden z banditů se začal rvát s Elou, druhý čapl princeznu pod krkem a třetí se pustil do křížku s Jerlinem.
"Běž jim... na pomoc..." vysoukal ze sebe Ratzor. Až teď si Vilda uvědomil, že je skoro na pokraji smrti, ale rozeběhl se.
"Pusť jíí!" řval na rozložitého muže. Když přiběhl, Ela již ležela na zemi v bezvědomí a muž, který se s ní pral, se nyní pustil do Nilvia. Ten, který držel princeznu, ji pustil – ta se dala spěšně na útěk – a začal s Vildou kroužit dokola. V rukou svíral meč, Vilda dýku.
Avšak ve chvíli, kdy se muž pohnul, aby zaútočil, rozeběhl se Vilda za princeznou, která již byla dost daleko. A protože útěk bylo něco, v čem vynikal, vzdal muž po chvíli pronásledování.
Mezitím se Ratzor dobelhal na místo – před jeho očima zlotřilec proklál zepředu Nilviovo hrdlo. Půlelfova krev ho celého umazala, jak jeho tělo spadlo na zem už ale neviděl – Ratzor mu zezadu oběma rukama chytil hlavu a v dlaních mu rozdrtil lebku. V tu samou chvíli dorazil Jerlin na zemi svého soka.
Když to druhý bandita spatřil, dal se na útěk.
Barbar se k léčiteli sklonil. Pokud si někdo pro svou dobrotu zemřít nezasloužil, byl to právě Nilvius.
S povzdechem mu zatlačil oči.

Kráčel za sluncem, které zapadalo za velké hory, s Leretskou pevností za zády. Dvoukolák, který Ratzor táhl namísto koně či mezka, s hromadou slámy, na níž spala žena, drkotal po cestě. Vedle něj kráčel dezertér.
Žena nespala, ale přemýšlela. Tolik smrti... tolik utrpení... má to ještě smysl?
Všichni přemýšleli, proto jeli mlčky. Zbývalo jim poslední – zbývali jim Vilda a princezna.
Jeli za nimi, za zapadajícím sluncem. Třeba se jim podaří je dostihnout.

Kráčel za sluncem, které zapadalo za velké hory, s Leretskou pevností za zády. Dlouhými kroky odměřoval cestu, opírajíc se o svou hůl.
"Přicházíš o své přátele, již brzy zůstaneš sám – a můj," usmál se čaroděj.
Třeba se mu podaří ho dostihnout.

ANKETA:
(Hlasujte v diskusi Vildovy cesty)¨
Vilda s princeznou prošli přes Leret a nyní něco dělají... co?
A) Snaží se co nejrychleji dostat k Průsmyku.
B) Cestují směrem k Průsmyku, ale pomalu.
C) Někde se na čas zašili, vyhlížejíc své přátele.