Pierre Poupaud (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

Pierre Poupaud se narodil Phillipovi a Marlene Cauvierovým. Avšak svého otce nikdy nepoznal. Ten totiž zemřel ještě před Pierrovým narozením, když jako hasič paradoxně uhořel při zásahu. Marlene ztrátu svého milovaného manžela těžce nesla a její už vratká psychika dostala další tvrdou ránu, a tak oněměla. Před smrtí manžela měla sice sklony k depresím a hysterii, ale rodinný pocit bezpečí držel její poruchu na uzdě. Samotu a stres začala zahánět alkoholem a cigaretami. Nepřišla však o všechen rozum a tvrdším drogám se v těhotenství vyhnula. Pierre se narodil do už zchudlé domácnosti. Celé první čtyři roky svého života prožil s němou matkou v bytě na okraji Paříže. Nepoznal to, co by mělo každé malé dítě poznat – hry, hračky (jedinou hračku, kterou Pierre měl, byl bílý král ze ztracených šachů), vlídná slova rodičů, smích, radost, sounáležitost, vzájemnost, porozumění, něhu, lásku,… Slýchával jen podivné zvuky plačící matky, její zvláštní pohyby po požití toho pekelného nápoje v lahvi, smradlavý kouř vycházející z té žhavé trubičky. Znal jen její podivné pohledy plné čehosi podivného. Sem tam úsměv, který však vzápětí následovaly slzy. Těžké chvíle to byly pro Marlene – sama, němá, nezralá, nezdravá.

Jednoho dne odvedla Marlen svého syna k sousedům, kteří ho měli až příliš často na hlídání. Jen na tomto místě slýchával chlapec lidskou řeč a zažíval „normální život“. Byl to pár hodných lidí v důchodu, už s odrostlými dětmi žijícími své vlastní životy. Tato návštěva byla však jiná než ty obvykle. Začala předáním obálky a velmi emotivním loučením. Chlapec to příliš nechápal, jako většinu věcí. Od této chvíle už svou matku nikdy nespatřil. Ocitl se ve zvláštním domě se spoustou jiných dětí, kde měl svou vlastní postel a několik nových maminek a tatínků. Beze slov a poměrně poslušně (jak jen mu to jeho chápání dovolilo) prováděl to, co se po něm chtělo. Opakoval po vychovatelkách úkony, sledoval tiše okolí tak, jako to dělala jeho pravá maminka. Zhruba po roce si navykl na režim v dětském domově a plnil ho tak, jak byl naučený. Kamarády si žádné nenašel, děti se nekamarádí s podivíny. Jen Bílý král mu rozuměl, aniž by musel promluvit, povídal si s ním v mysli celé hodiny. Když ostatní děti usedly na velký kulatý koberec před televizi s pohádkami, odvedla ho slečna Huiviová do světle modré kanceláře s hezkým hnědým nábytkem. Za nízkým stolem seděla opálená paní a krásně voněla. Za ruku jí držel sympatický muž v černém obleku a se zlatými hodinkami. Oba se tak hezky usmívali, že se hoch musel usmívat taky. Několik hodin si s vychovatelkou a chlapcem povídali. Ten se však styděl a slov řekl jen málo, zato upřímných. Doposud se stejně nenaučil pořádně mluvit a spoustě slovům nerozuměl. Když mu slečna Huiviová pošeptala otázku: „Líbí se Ti ten pán s tou paní?“ chlapec radostně zakýval hlavou a zanedlouho se stěhoval do velkého luxusního bytu v centru Paříže. Nevěděl a nechápal, že ho právě potkalo největší štěstí v jeho životě, prostě byl zase někde jinde s jinými lidmi, přesto se cítil poměrně spokojený.

Celkem rychle se naučil oslovovat pana a paní Poupaud „mami a tati“. Všichni věděli, že je Pierre „jiný“, a tak začal navštěvovat staršího pána v pěkné, dřevem obložené místnosti. Pan Lemercier měl prošedivělé vousy a příjemný hluboký hlas. Byl to v té době jeden z nejlepších psychologů Paříže. Povídal si s ním o všem možném. Povídal si s ním o všech jeho rodičích, o dětském domově, o tom, co má rád a co ne, o tom, proč s sebou stále nosí šachovou figurku bílého krále. Snažil se o to, aby se mohl začlenit mezi ostatní vrstevníky a mohl žít „běžný“ život. O rok později nastoupil Pierre do školy. Mluvil skoro stejně dobře jako ostatní děti, jen ne tak rád. Čím více se snažil začlenit do společnosti, tím více si připadal osamocený. Uvolněně si dokázal povídat jen s Bílým králem a panem Lemercierem.

Jeho život naplnilo však něco nového. Při procházce po Champs Elysées zahlédl ve výloze spoustu figurek podobných Bílému králi na podivných bílo-černých deskách. Tím začala jeho první a jediná vášeň, šachy. Ukázalo se, že má pro tuto hru obrovské nadání, je schopen vidět tahy soupeře dlouho dopředu a nepředvídatelně a přesto účinně táhnout figurkami svými. Drazí učitelé, knihy pro samouky a spoustu dalších materiálů brzy přinesly ovoce ve formě mnoha pohárů a diplomů ze šachových turnajů. Vystřižené články z novin plné chvály a obdivování jeho talentu zdobily nástěnku z korku nad psacím stolem v jeho pokojíku. Přesto byl jeho život poněkud prázdný a Pierre si to začal uvědomovat. Během školy i krátce po ní posedával před Sacré-Coeur či pod Eiffelovou věží se šachovnicí na klíně a přemýšlel. Přemýšlel o svém životě, o tom, co to život je, v čem je jiný ten jeho, jaké by to bylo být někým jiným. Vtom jeho myšlenky náhle přerušil hlas v jeho hlavě.
„Proč nebýt někým jiným? Jsi už dospělý, máš svůj vlastní život, vlastní byt. Na nikoho nejsi vázaný“
„Proč mám být jiný, Bílý králi?“
„Protože můžeš! Podívej se na sebe, jsi samotář bez přátel, sedíš tady, koukáš na Paříž. Tvůj život je na mrtvém bodě. Pokud nebudeš někdo jiný, už nikdy nepřestaneš být dítětem“
„Nejsem dítě“
„Pravda. Nejsi nic“
„Máš zase náladu být krutý?“
„Pomůžu Ti být jiný. Vybereš si pak sám, kdo chceš být. Bude to náš malý experiment“
„Nebude to tak jednoduché.“
„Proč by ne? Pěstouni Ti posílají každý měsíc spoustu peněz. Podpoří Tě v čemkoliv.“
„Jsou to RODIČE!“
„Dobře, rodiče.“
„Nechci je zklamat“
„Myslíš, že nejsou zklamaní z toho, že jsi celému světu, kromě nich, lhostejný? Vyhrát turnaj v šachách je k ničemu, když nemáš s kým oslavit vítězství. Jsou i jiné věci.“
„A co mám tedy dělat?“
„Právě jsi dostudoval. Pro začátek si najdi práci. Ale já myslím být jinak jiný.“
„A jak?“
„V chování, vystupování. Vyzkoušíme všechno. Vybereš si sám své nové Já.“
„Bojím se.“
„A že Ti rodiče za několik let umřou, stejně tak jako Lemercier, a Ty budeš až do smrti sám… toho se nebojíš?“
„Máš asi pravdu“
„Tak do toho. A jak jsem řekl, musíme vyzkoušet všechno. Přátelství, zradu, lásku, nenávist, něhu, násilí, alkohol, tetování - a začneme ihned.“

V následující době se s Pierrem děly věci, které by jen málokterý psychiatr dokázal kategorizovat. Pod vedením Bílého krále střídal Pierre psychologické profily jako ponožky. Náhle jakoby mu nic nechybělo. Nebylo to však sebevědomí, ale přetvářka. V následujících mnoha měsících, snad až letech, nabyl tisíců nových zkušeností. Měl výhodu v tom, že dospěl v pohledného muže. Po přípravách, které zahrnovaly nějaké to posilování, cvičení a vzdělávání se ve všech oblastech praktického života, nastal čas vyzkoušet profily osobnosti.

Upravil si kravatu a nasadil černé brýle. Vzhledem k velkému kapitálu a neustálému přísunu peněz od rodičů, kteří s nadšením podporovali jeho nově nabraný životní dech, se za rok vypracoval na poměrně úspěšného podnikatele a investora v oblasti realit. Většinu svého umění a vědění se dozvěděl od svého otce, který tak přišel ke svým miliónům. Jako charismatický elegán vystupoval profesionálně a sebevědomě.

Roli feťáka válejícího se v kuchyni ve vlastních zvratcích zvládal asi nejhůře.

Večerní osobnost asertivního společenského suveréna byla jedna z nejpříjemnějších. Ale na diskotékách, večírcích, v barech, klubech a na jiných akcích zažíval nejvíce nových zážitků. O hlubokých nocích hrával šachy a spal jen málo. Dříve střídal osobnosti po týdnu, později po dvou dnech. Něco se však zvrtlo a systém se mu vymkl z rukou. Teď už nebylo jasné, kdy je kým a co se ve skutečnosti děje. Náhlé změny nálad a chování byly na denním pořádku. Spánek a bdění snad jakoby přestaly mít hranici. V následující smršti drog, alkoholu, povrchních přátelství a vztahů, sexu, násilí, obchodních úspěchů, střídání identity, změn bydliště a tisíců dalších zážitků se už po několikáté za sebou probudil ze snu.

Nebyl si už jistý tím, kdo ve skutečnosti je, střídání osobností už ztratilo jakýkoliv systém a pravé Já bylo ta tam. Nedokázal už rozlišovat, kdy je kým a co má kdy dělat. Následkem drog a nedostatku spánku už dokonce nedokázal rozlišovat mezi realitou a svou představivostí. Pamatoval si osoby, které nikdy neexistovaly, a nevěřil lidem, o kterých si myslel, že jsou jen sen. Po nové droze dokonce vídal umírat své přátele. Bylo velmi těžké je znovu potkávat živé a znovu je vidět umírat.

Po 15 hodinách, které klečel ve střepech lahve vína a vlastní krvi, doběhl zuřivě do ložnice, popadl figurku a rozkřičel se.
„Tohle jsi chtěl?!! Podívej se na mě! Právě jsem se už po čtvrté probudil a ani jednou jsem neusínal. Co se vlastně doopravdy stalo? Co se mi jen zdálo? Co jsi mi to udělal?“
Král se však neozýval. Pierre věděl, že takhle s ním mluvit nemůže. Tolik ho v tu chvíli nenáviděl. Nahý cizí muž v posteli se probudil a svým otráveným výrazem dal jasně najevo, že se mu křik nelíbí. Když spatřil krvavá kolena Pierra, začal se smát a jeho tvář celá zčernala, jakoby ji přikryla pláštěm sama smrt. V pokoji se objevilo několik obrovských šachových figurek a hrůzostrašnými pohyby ho tlačily k oknu. Tolik strachu, tolik hrůzy, tolik podivného hluku… Pierre si zakryl uši, zavřel oči a začal křičet. Prudký horký vítr ho celý potřísnil nějakou tekutinou. Otevřel oči a spatřil sám sebe. Jako by se díval do zrcadla, které tam není. Jeho „obraz“ měl rozervané břicho a všude byla krev. Pierre opět začal křičet a hystericky pobíhat po pokoji. Nakonec ze zoufalství proskočil zavřeným oknem vstříc betonovému vysvobození o sedm pater níže.

Opět se probudil ve své posteli. Béžové prostěradlo pokryté snad všemi tělními tekutinami od spermatu až po krev. Mladá, sotva čtrnáctiletá, dívka se zavrtěla a pokračovala ve spánku. Pierre došel do koupelny a zadíval se do zrcadla nad umyvadlem. Kolem úst zaschlou krev, na krku tucet cucfleků. Zakroutil hlavou a zatnul opřené prsty do umyvadla, až mu zbělaly klouby.
„Kdo je sakra ta holka?“ zeptal se sám sebe a marně pátral v paměti.
„Kdo jsi Ty? Už víš, kdo jsi Ty?“ odpověděl Bílý král.
„Ty! Nech mě už nepokoji. Tohle už nevydržím.“
„Mě se nikdy nezbavíš. Jsem část Tebe.“
„Skoncuju s Tebou. A to hned!“

Vzal figurku Bílého krále a vhodil ji do hořícího plynového krbu. Dlouho tiše koukal, než dřevěná figurka konečně celá shořela.
„Právě jsi zničil jedinou věc, na které Ti v celém tvém životě opravdu záleželo. Myslel sis snad, že spálením nějakého kousku dřeva se mě zbavíš? Tohle Ti neodpustím,“ ozval se rozzlobený hlas Bílého krále v Pierrově hlavě.