Poslední a osudová (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

„Asi bude pršet.“ Řekl Josh do zahrady, opřený v prosklených dveřích. Napil se a zaklonil hlavu, jakoby chtěl kloktat. Zíral však jen na potemnělé nebe a převaloval doušek džusu v ústech.
„Myslím, že ne.“ Odsekla Jenaveve a pohodila hlavou, když ji vlhký průvan navál vlasy do obličeje.
„Proč to musíš pořád dělat?“ Odtušil on, stále zády do místnosti.
„Co?“ Přepnula program dálkovým ovladačem.
„Tohle. Proč se tak ráda hádáš?“ Řekl klidným, avšak trochu zlomeným hlasem.
„Já že se ráda hádám?“ Vyštěkla a poprvé odlepila oči od obrazovky a pohlédla mu na záda.
Sklopil zrak na svůj džus. Mezi několika bublinami bojovala o život včela. Škubnul rukou a celý obsah sklenice chrstnul do trávy.
„Měla bys sundat to prádlo ze zahrady.“ Řekl tiše se špetkou zoufalství.
„Sundej si ho sám, je přece tvoje.“ Vztekle projela několik programů a zvýšila hlasitost.
Znechuceně se zakřenil, otočil se do místnosti a rozhodil rukama. „Nemohla bys to ještě zesílit?“ Snažil se přeřvat reklamu.
Zesílila.
Zakroutil hlavou a švihem roztříštil prázdnou sklenici o zeď. Odloupla se omítka. Na zdi ulpělo několik kapiček džusu.
Vyjekla, pak nešťastně zavřela oči a přitáhla kolena k tělu.
Náhle jí vytrhl ovladač z ruky a televizi vypnul. „Neštvi mě, ti říkám.“ Zaznělo.
„Promiň.“ Špitla a otevřela uslzené oči.
„A ne, že budeš zase bulet.“ Pohrozil ovladačem a pohodil ho na pohovku.
„Nebo co, zase mě zmlátíš?“ Napřímila se v sedu a nastavila tvář.
„Co to zase meleš? Praštil jsem tě jen jednou v životě, když ses vyspala s Eathanem. Už je to tři roky!“ Nevěřil svým uším a chytil se za hlavu.
„Jasně, když nevíš coby, vytahuješ tuhle starou sračku.“ Postavila se.
„Já nevím, kdo tady vytahuje tři roky starou sračku. Běž radši nakrmit malou.“ Pohodil hlavou směrem ke schodům.
„Teď spí, ty pitomče.“
„Fajn, tak já se jdu zatim projít.“ Přehodil si přes rameno koženou bundu.
„Jasně, nech mě tady. Jako vždycky.“ Pokrčila rameny a našpulila spodní ret.
„Myslíš jako vždycky, když jdu do práce?“ Opět přistoupil s vykulenýma očima.
„No jasně, večer v tom tvým kasinu taky pracuješ, viď?“ Ukázala rukou na dveře ve snaze vybavit si směr gamblerského doupěte.
„Když si chci přivést kluky domů, tak máš vždycky plnou hubu keců, že tu dělaj bordel. Že to jsou grázlové a bůhví co všechno se ti nelíbí. To je nemám vídat vůbec snad? Navíc tam mám i důležitý schůzky, do kterých ti nic není.“ Zakroutil krátce hlavou a naklonil se nad Jenaveve.
„Mohl by ses taky někdy věnovat mě.“
„Potřebuju si trochu vorazit. Ty neuděláš nic, co je den dlouhej. Nejsi schopná ani uvařit, uklidit, nic.“
„Vypadni!“ Plivla mu do obličeje.
Facka ji srazila na zem. Ze stolu, do kterého při pádu kopla, spadla prázdná váza a rozbila se.
Otřel sliny z obličeje. „Ještě jednou se ke mně takhle budeš chovat v mym domě, a pudeš!“ Pohrozil prstem, který namířil na dveře.
Z patra se ozval dětský pláč.
„Ukaž, že si aspoň k něčemu a běž ji utišit“ Přesměroval ruku směrem ke schodům.
„Ty jsi takovej hajzl.“ Řekla plačící na zemi.
Sklopil oči. Olízl si rty.
„Já že jsem hajzl? Já, kterej tě vytáhl z tý špíny? Kde bys beze mě byla? Nejspíš by si teď zase někde sjetá v parku kouřila turisty za bůra… Nikdy jsi mi neřekla: ‚Děkuju Joshi, že jsi mi pomohl‘. Jediný co si vždycky uměla, bylo nastavit ruku a chtít prachy. Nebo ještě líp, rovnou mi je šlohnou ze šrajtofle.“
Postavila se, nasadila výraz, jakoby se nic nestalo, jakoby snad ani neplakala. „Skončils, ty bastarde?“
„Jo, ale s tebou. Komu myslíš, že daj malou, hmm? Nezaměstnaný feťačce bez střechy nad hlavou nebo otci se stálou prací a domem?“ Nadhodil s krutou škodolibostí.
Strach jí roztřásl celé tělo. „To neuděláš!“
„Už ti nebudu pomáhat. Nedokázala ses změnit. Nechci pro Sáru takovou matku. Až se vrátím, chci tě vidět sbalenou a připravenou k odchodu.“
Padla na kolena. Stiskla jeho dlaně. Hořce plakala. „Tohle přece nemůžeš!“
Vytrhl se ze sevření.
„Máš tři hodiny.“ Pohlédl na digitálky s kamennou tváří, která sotva maskovala slzy. Rozeběhla se ke stolku u pohovky a ze zásuvky vyndala revolver. Roztřesený ho pozvedla. „Nikdo mi malou nevezme!“
Upustil bundu a zdvihl ruce. „Uklidni se!“
„Nikdo mi ji nevezme, slyšíš?“ Ječela hystericky.
„Ok, nikdo ti ji nevezme, jen polož tu bouchačku.“ Řekl duchapřítomně a pomalu se přibližoval.
Zmáčkla kohoutek. Zbraň cvakla naprázdno. Oba vykulili oči hrůzou.
„Ty děvko!“
„Já…“
„Ty bys mě normálně zastřelila!?“ Dopadl v šoku na kolena. Slzy stekly na neoholenou tvář.
Klekla k němu. Vzala něžně jeho hlavu a přitiskla si ji na hruď. Pohladila ho po vlasech. Plakali.
„Klidně bys mě odpráskla…“ Zavrtěl hlavou neschopen jiného pohybu.
Přimáčkla ho k sobě pevněji. „Miluju tě.“
„Bylas jediný štěstí v mým životě. Ani nevíš, jak tohle bolí.“
„Šššš…“ Konejšila ho.
Pevně ji objal.
„Začneme znovu.“ Zašeptala.
„Už ti nevěřím.“ Oba šeptali.
„Noták.“ Políbila ho.
Opětoval polibek. „Nedokážu bez tebe žít.“
„A já bez tebe, tak vidíš. Tolik jsme toho spolu prožili, přece to teď nezahodíme.“ Sjela rukou pod jeho košili a položila ho na zem.
Chytil ji za zápěstí. „Copak neslyšíš, že malá brečí?“
„Promiň.“ Odcupitala s upřímným úsměvem nahoru.
Opřel se zády o stolek a těžce dýchal. Hřbetem ruky si utřel nos a zašeptal: „Nedokážu žít ale ani s tebou.“ Pomalými pohyby zasouval do bubínku revolveru náboje.