Radtourova federace (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz

Tento nápad jsem dostal v autobuse cestou ze školy. Chtěl bych se omluvit za jisté nesrovnalosti nebo stylistické (možná vám toto dílo bude připadat jako školácké), interpunkční a nebo gramatické chyby, spoustu lidí se pokoušelo a stále pokouší o mou nápravu, jak vidíte neúspěšně. Také některá díla občas přečtu, ale nikdy jsem předtím nic nenapsal.
Psal jsem pouze z recese, protože díla tohoto formátu poněkud chybí.
A prosím nepřehánějte to s kritikou.

Probudil jsem se do jemného vrnění motoru vzducholodě. Byl jsem unavený, ale nemohl jsem vynechat své pozorování nočního města Citadely: obrovské budovy, věže a chrámy v historickém a moderně gotickém slohu, které zdobily toto město. Naproti mně seděla velmi zajímavá dvojice. Dáma na sobě měla klobouk, lokýnky a svůdné šaty a muž byl gentleman v extravagantním obleku. Přesto jsem se těšil, až přistaneme, byl jsem napjat, museli jsme však čekat, abychom uvolnili cestu vojenské letadlové vzducholodi. Konečně! Klesáme, nemohl jsem se dočkat, vždy se mi líbil přistávací manévr. Obrovská loď klesá a rychle se stáčí o devadesát pět stupňů, aby se dostala k odbavovacím rukávům.
Když jsme prošli rukávem, vyšli jsme do haly. Uprostřed byla fontána a v ní socha, co vypadala jako žena v uniformě vyzdvihující jakousi nádobu, z níž tekla voda. Zřejmě šlo o jednu z významných osobností tohoto města.

V hale se procházely stráže, na hrudi a zádech měly pláty, na svět se koukaly skrze plynovou masku a na čelní straně přilby měly lva, stejně jako na pravém nárameníku. Strážci měli na nohou titanové nákoleníky, po stranách měli jakési kabely, které měly být zakamuflovány, ale pokud se někdo dobře podíval, mohl je vidět. Šlo o exoskeletony, mechanické konstrukce na těle, jejichž výsledkem byla větší fyzická síla a výdrž. Zbraň svírali titanovými rukavicemi protkanými kevlarovými vlákny. Ideální voják do nejhorších válečných podmínek.
U pokladny stály dívky v hnědých kombinézách nebo spíše kabátech, nevzpomínám si dobře. Uchvátily mne vlasy 'slízlé' dozadu a na nich různé copánky. Asi zdejší móda.
Ale já věděl kam jít. Vyšel jsem ven, kde byla tma jako v pytli. Když se však otevřely dveře, oslnily mne lampy, kde byly dvě uhlíkové tyčinky a mezi nimi elektrický oblouk. Neuvěřitelné! V Citadele asi šetří světla těmito fotobuňkami.

Rozhodl jsem se jít pěšky. Šel jsem parkem, světla se průběžně přede mnou a za mnou zhasínala. Když už jsem se dostal konečně do města, architektura mi připadala jako 70 let zpátky... Nešálil mne zrak? Vše kolem mě mi připadalo jako novorenesance, historismus, kubismus nebo moderno.

Ačkoli ulička byla poměrně úzká, nikdo do mne nevrazil. Cestou jsem potkal spousta barů a lékáren, ve kterých bylo velmi zajímavé dřevěné obložení. Lidé, které sem potkával, dbali o svůj zevnějšek. Nikdo na sobě neměl tepláky a nebo mikinu. Cestu si prorážely dvě členky legie, jely na jakýchsi dvounohých kráčejících strojích. Byly podobně vybavené jako vojáci, avšak měly očividně ženskou verzi brnění, na hlavách měly modré šátky a jejich oči zdobily žluté brýle. Jejich brnění mělo šedivo-modrý odstín. Jedna z nich na mne pohlédla, určitě jsem se jí líbil.
Blížil jsem se ke konci ulice, do naší oblíbené kavárny. Ano, naší. Mě a mé snoubenky. Určitě na mě čekala, nedávno tu dostala dobré pracovní místo. Její krásné náušnice zářily na dálku, jako luna se třpytily nocí. Měla krásné, červené vlasy po krk, učesané do střechy. Rád bych si vzpomněl, co bylo pak, ale jediné, na co si pamatuji, bylo to, že na mě mávala přes okno... A pak už jenom záblesk a temno.

"Hej... hej příteli, jsi v pohodě?" Ptal se mě jakýsi muž přes svou masku. Tento voják už nebyl zdaleka tak silný jako ti, které jsem potkal na vzducholodišti, pouze stín toho, co kdysi bývál. Měl škrábance na svém krunýři a spoustu obvazů... stejně jako já.
"Oh, moje hlava... Kde to jsem?"
Nečekal jsem na odpověď a rozhlédl jsem se. Byli jsme v jakémsi klášteře, kde byly iónské sloupy. Tam, kde původně byla naše těla, byla podlaha ozářena červeně, modře a fialově. Přes mozaiku tam slabě svítilo světlo. Byli jsme v chrámu. Tedy v tom, co z něj zbylo. Uprostřed byla obrovská louže a ve střeše spousta děr (pravděpodobně od bomb), na zemi ležely trosky soch a štuk. Poznal jsem hlavu anděla. Pokud na tomto místě někdy mohl být bůh, tak už ho dávno opustil.

"Co dělám tady? Promiň, ale fakt si nic nepamatuju." Položil mi ruku na hruď a tiše promluvil:
"Málem jsi zemřel. Na následky bojového plynu, řekl bych. Dočasná amnézie je jeho účinkem. Ale teď, příteli, se musíme pohnout." Podal mi zbraň, velmi pravěkou. Mluvil o ní jako o 4M, nebo tak nějak. Ale ano, na některé díly si vzpomínám! Kolimátor fungoval, tlumič byl rozseknut a do vrhače jsem neměl krmivo. Můj kolega však disponoval lepší zbraní. Na jeho obrovské pušce mne zaujal motorový bajonet, spíše cirkulárka nebo něco podobného.
"Kam to jdem?" zeptal jsem se šeptem. Můj společník jen pokrčil rameny a ukázal směrem ke dveřím.
Vyšli jsme ven z katedrály, kryli jsme se za upadlým zvonem, který ležel před námi. Všude okolo něj byla hromada sutin. Vlastně celé město byla hromada sutin. Pak jsme šli... No, šli, spíše to byl decentní klus. Nakonec jsme se zastavili za rozsekaným vozidlem.

Můj kolega zvedl svou pravici jako signál, abych zastavil. Vyčkávali jsme. Najednou se mihly dva stíny na konci ulice, naštěstí spolubojovníci.
Dvojice, odstřelovač a průzkumník.
Běželi k nám a jakmile vyběhli z šera, zastavili se u nás. Otočili se k nám zády a kryli se, jejich brnění náhle změnilo barvu na světlejší.
"Plukovníku, druhá průzkumná rota byla roztříštěna, vypadá to na další zátah." Řekl jeden přes svou masku.
"Věřím, že jste bojovali, jak to jenom šlo, ale jistě chápete, že máme problém... Spíš pěknej průser, teď budeme muset ustoupit a nalézt azyl v obchodním centru."
"Ano, plukovníku, omlouvám se, ale naši..." začal tiše druhý příchozí voják.
"Vaši kolegové dělali to, co uznali za vhodné! Mají své hlavy a jejich rozsudek nad nimi ponechám na Vás. Teď zvedáme kotvy." Odsekl mu náš velitel, plukovník.

Chvilku jsme šli. Pohybovali jsme se při zdi. V tom najednou ten, komu říkali "plukovník", ten, kterému jsem chválil zbraň, zvedl pravici a zašeptal: "Kontakt!" Všichni jsme nalezli krytí. Viděl jsem jakési postavy v odstínech šedivé, jak se vzadu pohybovaly v sutinách. Šly celkem klidně, pomalu, pomalu, najednou nebyly vidět. Myslel jsem, že jednoduše prošly.
"Pf... pf," ozvaly se v mžiku výstřely.
"Krejte se, kurva!" a začaly chrastit a štěkat samopaly. Odstřelovač se svým Falkonem pokaždé, když vystřelil, odloupl v cílové oblasti kus betonu, jeho průzkumník střílel po dávkách.
"Nevidím!" zařval jsem... Palba na chvilku utichla.
"Krycí palba!" zaznělo a já instinktivně začal pálit, co to dalo. Z druhé strany byl chvíli klid, ale jejich nervy to nevydržely a my uviděli záblesky a fosforové kulky. Viděli jsme jejich pozice!
"Kluci, poslouchejte, jsme v hajzlu tak jako tak! Nemůžeme zpátky, nemůžeme dopředu, takže buď se probijeme, nebo společně padneme! A když chcípnout, tak někoho vzít s sebou!"

Nikdo neodpověděl, ani nemusel. Na tohle jsem si pamatoval. Zradili nás, nechali nás vyhladit. Tohle byla genocida, jakou lidstvo nikdy předtím nevidělo. Genocida ve jménu demokracie, která už byla dekády mrtvá!

Použili jsme taktiku, že dva stříleli, jeden běžel. Škoda, že odstřelovač se svým falkonem nemohl pálit, byl tam náš. Nepřátelští vojáci začali ustupovat (pravděpodobně jim to bylo podezřelé). Ustupovali stylem, že jeden pálí, druhý běží, pak si stoupne za něj a klepne ho do ramene, začne střílet a tím kryje ústup toho před sebou. A to pořád opakovali, dokud se nedostali na konec továrny, tam už nebylo úniku.
"Jsou naši, vykuchejte jim střeva!"

Rozběhli jsme se, jak nejrychleji to šlo. Průzkumník našeho odstřelovače dostal zásah. Uklouzl. Rychle jsem ho zvedl a doběhli ke zdi. Ostatní stáli vzadu a pražili do trosek továrny. V oknech byly ještě vidět trosky štuk...

Doběhli jsme na zhroucenou podlahu továrny, kde se předtím schovávali naši nepřátelé. Na místě páchl střelný prach a na zemi byla krev a nábojnice. Z mé pušky se ještě kouřilo. Oba průzkumníci přezbrojili na osobní zbraň a nůž...
"Připraveni?" řekl neuvěřitelně klidným hlasem náš plukovník. Pohlédl jsem na svého zraněného kolegu. Ležel nehnutě. Neznal jsem ani jeho jméno či tvář. Mohl to být můj přítel a já o tom neměl ani tušení. Neměl nic, co by mi napovědělo, kým je. Neměl ani psí známky! To byla možná podstata těchto masek! Válka se změnila a my jsme přihlíželi zpoza skel. Všechno bylo skryto za lehkou skleněnou oponou. Taky jsme se změnili.
Ale tahle válka pro mě už není anonymní, je osobní!

Asi dvě vteřiny nato hodil někdo do továrny STUN granát.
"Ťuk... ťuk..." ozvalo se kutálení železného válečku a pak jenom "břink", jak granát vybuchnul.
Všichni jsme se nahrnuli dovnitř. Nevím, co se stalo, zavřel jsem oči a vystřílel půl zásobníku, palba duněla ozvěnou a rozléhala se po celé hale zasypané sutinami a zahalené dýmem.

Naproti mě jsem viděl kohosi skrčeného, vyběhl jsem na něj. Běžel jsem tak rychle, jak to jen šlo a pokusil se ho praštit pažbou po hlavě. A znovu. Avšak po druhé mou pažbu chytil. Nakopli jsme se navzájem do holení, ale on byl rychlejší a praštil mě do obličeje svým čelem (beran, lidově řečeno). Zatemnilo se mi před očima. Pak mě praštil pažbou mé vlastní zbraně. Slyšel jsem jakési pištění a ztratil pojem o světě. Ještě jeden náraz, zadunělo to a já padl k zemi...

Ticho... Tma... Prázdnota...

Elizabeth, jmenovala se Elizabeth, ano, vzpomněl jsem si! Tak se jmenovala... Elizabeth... Má poslední vzpomínka patří Tobě, jenom Tobě!
Alespoň naposledy...