Část první

„Aach…ahhh…aaa…ah.. dělej, dělej, dělej, dělej, dělej, děle-e-e-eh-eh-eh-ej“ Bože můj! Daisy je jedna z těch holek, které by z člověka vyšukaly duši, i kdyby všude kolem hořelo. Zaryla mi nehty do ramene a rajtovala na mě tak zběsile, že jsem sotva popadal dech. Pan Hurzenev měl pravdu, když říkal, že se drahá štětka vyplatí. Je vidět, že není vedoucí směny jen tak náhodou. Rozhodně těch pár stovek liber navíc, které mě bude stát, nelituju. Její pot mi tekl po břiše a chodidla se mi div nestočila do klubíčka, když se blížil patrně můj nejlepší orgasmus v životě. Jestli by byl ale nejlepší, se nikdy nedozvím. Rozlítly se dveře a Daisy ze mě slítla tak rychle, že mi ho málem urvala. Možná jsem jí s tím požárem přecenil. Budovy v Historické čtvrti mají tu nevýhodu, že mají historické dveře. Žádné DNA zámky, žádné plazmové čipové blány, když si chce člověk v druhé polovině třetího tisíciletí pořádně zařádit, musí se smířit se zámkem z kovu na klíč. Nic není dokonalé. Rychle jsem se opřel o lokty a celý v šoku zíral na dva muže, kteří sem vtrhli. Jeden byl černý s hlavou tak vyleštěnou, až jsem chvíli myslel, že ji má potaženou igelitem. Druhý byl běloch s culíkem a špičatou bradou. Vpadali dost nebezpečně, možná to ale bylo těmi nízkoenergetickými bouchačkami, co na mě namířili. Na okamžik jsem zalitoval, že sem nevtrhli o minutu později, Daisy byla fakt třída.
„Vypadni“ houkl na ni tmavší z obou vetřelců a kývnutím hlavně naznačil, kde jsou dveře. Má společnice vypálila z místnosti a ani se neobtěžovala vzít si své šaty, chňapla po kabelce a byla pryč. Přestože vyběhne nahá na ulici, stejně bych si to s ní radši vyměnil. Na druhou stranu jsem asi stydlivější než ona, vzal jsem tedy cíp zelené deky a chtěl si zakrýt své nádobíčko. Vlasáč mi to ale rozmluvil.
„Ani na to nemysli, nech hezky ruce tam, kde je máš.“ Pořád lepší být živý a nahatý, než mrtvý a nahatý, poslechl jsem ho tedy, dlaně si položil na břicho a odpověděl mu.
„Nerad bych ve Vás vzbudil nějaký komplex, hoši.“
Vzpomněl jsem si, když jsem poprvé koukal do opravdové hlavně s vědomím, že je to možná to poslední, co kdy spatřím. Vidím to před očima tak jasně, jako by to bylo včera. Obsluhoval jsem pulzní nabíječ energetických článků, což vlastně dělám dodnes. Taková nespravedlnost. Mám kvalifikaci řídit vznášedla a já jezdím s pulzním nabíječem od kanálu ke kanálu a starám se o to, aby měli všichni dost energie. Mohl bych být vojenský pilot, mohl bych klidně řídit civilní transportéry, ale kdepak. Život není fér, obzvlášť, když si vzpomenu na Lisu Bowen, která roztáhla nohy senátorovi Georgovi Coleovi a hned je zástupkyní realitního poručníka pro celý východní New London, hlavního města Kontinentální unie, tak se ve mně vaří krev. To jsem už ale trochu odbočil. Právě jsem nabíjel články pro hotel Royal Elephant, jedl svou svačinu a přemýšlel, jak můj život stojí za bačkoru, když ke mně přišel on. Svým tělem mi zastínil slunce a tak mě donutil zdvihnout zrak. Než jsem stihl říct nějakou vtipnou poznámku k jeho kožené bundě stylem z dvaadvacátého století, vytáhl zpod ní pěknou, laserovou brokovnici a ustřelil mi pravou nohu v koleni. Zřejmě čekal, že bych kladl odpor při krádeži toho prokletého vehiklu, který je mým živobytím. Nekladl bych už jen proto, že byl státní. O tom, že je mi má noha milejší než pulzní nabíječ, ani nemluvě. Nikdy ho nedopadli, utekl s tím ubohým vozítkem mimo DNA Detekční zónu, a jak všichni dobře víme, pátrání po zločincích mimo DNA Detekční zónu se dělá se stejně pečlivě, jako mytí oken bývalé tchýně. Ethrex Seder se jmenoval. Nechápu, jak se s tím křápem dostal z města, a nikdy na něj nezapomenu, na jeho pihovatou tvář ani na zrzavý plnovous. A už vůbec nezapomenu na tu bolest. Na bolest, když moje noha odhopsala dva metry od mého těla, ani na bolest, než se má drahá HI-CORPSE protéza sesynchronizovala s mým nervovým systémem. Teď už to téměř nevnímám, hmatové vjemy jsou skoro stejné, nic to ale nemění na faktu, že když do něčeho kopnu, ozve se kovový zvuk. Přísahal jsem si, že jestli Sedera ještě někdy potkám, pořádně ho nakopu svou kovovou nohou do zadku.
Zajímalo mě, proč sem vlítli a proč hned šermují zbraněmi. Třeba jen chtějí udělat dojem drsňáků a vyhnout se nějakému vzdoru. Ptát se jich ale nebudu, pokud něco chtějí, rozhodně jim to nehodlám usnadňovat. Plešoun se na mě tvrďácky zatvářil a vyštěkl.
„Koukej se spakovat, pudeš s náma.“ Určitě ten svůj škleb trénuje každý večer před zrcadlem, než si prohlédne zatnuté bicepsy ze všech stran a oholí hlavu.
„Jste sice hezcí kluci, ale nevyhnali jste z pokoje nesprávnou osobu?“ vrátil jsem mu frajerský pohled. Kvůli smíchu jsem ho ale neudržel, vážně se už musím přestat smát svým vtipům. Plešounovi se zřejmě tahle konverzace nezamlouvala, a tak mi to dostatečně vysvětlil úderem do mé holeně. Nevím, čím to je, asi mám nějaký speciální talent, pokaždé když si mám poranit nohu, poraním si tu zdravou, na které vše víc bolí. Život opravdu není fér. Když jsem nad tím tak přemýšlel, zatímco jsem se svíjel bolestí v posteli, ve které jsem se ještě před chvílí svíjel slastí, možná věděl, kterou nohu mám zdravou, když už věděl kdo jsem. Alespoň mi to podle jeho chování tak připadalo. Za dohledu plešounovi pistole jsem se oblékl, vzal si svůj batoh a zasalutoval. Asi mi zlomí ruku. Naštěstí mě za ní jen chytl a vedl mě chodbou ven. Vlasáč šel za námi a funěl, jakoby nás nemohl doběhnout. Dobré vědět, že má slabé plíce pro případ, že by se plešoun sám zastřelil a já se rozhodl utíkat. Srdce mi opět bušilo tím vzrušením, když jde do tuhého, ale já přesto vím, že z toho vyjdu po svých. Vždycky jsem měl pro tohle zvláštní cit. Dnes o sobě skoro každý tvrdí, že má nějaké výrazné senzibilní nadání. Tomu mému moje máma, budiž jí země lehká, říkala silná ženská intuice. Trochu ponižující pro chlapa. Pořád lepší než být žena, a mít silnou mužskou ješitnost. Posadili mě do svého vozu Hurtis Coor. Tyhle nadnášené vozy jsou fajn do měst, ale pokud jde o Historické čtvrti nebo o venkov, není nad kontakt gumy s asfaltem. Byl jsem usazen na zadní sedadlo vedle plešouna. Automatický pás mi přepnul hruď a trojité zapípání mě informovalo, že moje sedadlo a okolní airbagy byly přizpůsobeny mé váze a výšce. Popravdě bych radši seděl vedle vlasáče, tak nějak mě míň mlátí. Po chvilce jízdy jsem to už nevydržel a prolomil ticho.
„Co po mě vůbec chcete? Jestli se Vám rozbil palivový článek, stačilo zavolat do Jery’s Energy, tohle není nutné.” Okamžitě jsem se proklel. Když něco chceš vědět, Eugene Remingtone, nedělej fórky. A už vůbec si neutahuj z někoho, kdo Tě mlátí pistolí do holeně. Budu mít pořádnou modřinu, ještě teď mi tam tepe. Oba mě ignorovali. Pozornost jsem upoutal až hlasitým uchechtnutím.
„Čemu se sakra tlemíš?“ Jsou to vážně tvrdí hoši.
„Víte, díky tomu Vašemu divadýlku jsem nestihl Daisy zaplatit. Ta hodina s ní by mě stála půlměsíční plat. Vlastně bych Vám měl poděkovat.“ Zřejmě nesdíleli moje nadšení a tak jsem si začal hrát se stahovačem okýnka. Chladný vítr vlétl do vytopeného vozu a nepříjemně zastudil. Nechal jsem okénko otevřené a vykřikl.
„Jé, zastavte, támhle dělají skvělý kukuřičný placky, už jste obědvali?“ Než jsem stihl otočit hlavu na plešouna, vrazil mi surově pistoli do obličeje. Vyhrkly mi slzy, jak narazil na lícní kost.
„Já toho dementa zabiju!!“
„Klídek Bruno, dej tu bouchačku dolu, pozor na jeho oči.“
Oči? Bruno? Nikdo se doopravdy nejmenuje Bruno. Alespoň ne někdo, koho můžete potkat. Vlasáč má zřejmě slabost pro můj pronikavý pohled, buzerant jeden.
„Jestli mě nepřestane srát těma kravinama, tak mu ustřelim koule, ty na to Shankmanovo lítání nepotřebuje.“
„Sakra Bruno, zavři klapačku a schovej tu bouchačku, než si toho někdo všimne.“ Náramně jsem se bavil Brunovou zuřivostí i vlasáčovou loajalitou. Ani jedna z těch vlastností mi není vlastní. Kdysi jsem také nebýval žádný svatoušek, byl jsem zvyklý na maléry, silácké kecy a mávání zbraněmi bez ochoty je použít. Zažil jsem ale i silácké kecy od siláků, kteří zbraně používaly až příliš ochotně. Skoro bych se až začal smát, kdyby to masírování obličeje hlavní tak nebolelo. Bruno ale dostal rozum a udělal, co po něm parťák chtěl. Mnul jsem si zhmožděninu a radši už neprovokoval výbušného svalovce. Dlouho jsem nejel autem, obzvlášť ne nadnášeným, takže jsem si jízdu po prázdné dálnici, která už dávno nebyla v provozu, náramně užil. Rychlost mě vždycky brala.
Než jsem se nadál, upřímně řečeno, asi jsem si trochu schrupnul, dorazili jsme k patrně nejvyspělejšímu městu dnešní doby - New London. Dnešní města jsou už ale něco jiného, než bývaly, alespoň například před sedmi sty lety. Ovšem jsou přesně to, co před téměř dvěma tisíci lety. Městské státy, obchod a vysoké hradby jsou mnohem bezpečnější. Terorismus se ukázal jako účinný prostředek k dosahování cílů, ať jsou ušlechtilé či zcela dementní. Identifikace pomocí DNA a zapsání se tak do policejní databáze je tedy povinností každého, kdo chce vstoupit do měst v pásu Detekční zóny. Detekční zóna byl přelomový, dá se říci až revoluční systém, který navždy změnil způsob lidského života. Při narození jsou do těla člověka vstříknuty speciální bionanočipy, které jsou vlastně nosiči jak genetických, tak všech možných jiných informací dotyčného jedince, které jsou denně aktualizovány. Policejní DNA snímače přijímají signál vysílaný bionanočipy, tudíž je každý člověk neustále pod dohledem. Takové omezení svobody je dnešní daň za život v bezpečí. Většina lidí během svého bytí nikdy neopustí městský stát, ve kterém se narodí. Není k tomu totiž, kromě cestování samotného, příliš důvodů. Některé městské státy jsou až čtrnáctkrát větší, než jejich městské vzory, takže není problém najít jakoukoliv práci, zajít si do chráněného parku, nebo studovat jakýkoliv obor. Kriminalita ve městech klesla o 94%, někdy si až myslím, že tyhle statistiky nemůžou být pravdivé. Ovšem pěst reality mě vždy probudí, když si vzpomenu na už ne tak známé průzkumy, které dokazují, že mimo městské státy, lidově řečeno „venku“, stoupla kriminalita o stovky, možná tisíce procent. Z venkova, nechráněných částí přírody a vesnic se stala téměř permanentí válečná zóna, kde spravedlnost určuje ten, kdo má nejvíc kvérů za opaskem.
U vstupní brány si policisté ověřili naši totožnost příručním DNA snímačem, oskenováním sítnice a chrupu. S nikým z nás neměli strážníci žádný problém. U bran není takový provoz, jak by se mohlo zdát, takže jsme byli během deseti minut opět v autě. Jistě, mohl jsem začít volat o pomoc, a ten velký policista, který ve volném čase zřejmě hází náklaďáky a ohýbá železobetonové mosty, by určitě vlasáče i Bruna zbouchal do malé krychličky. Jenže mě zajímalo, co se z toho vyklube. Někdo po mě něco chce a chce mě živého, nebo alespoň s funkčníma očima. To mi dává naději, že mě na konci tohohle výletu čeká něco lepšího, než pořádná nakládačka. Navíc nemám moc co ztratit. Rodiče jsou mrtví, děti nesnáším a ženskou, která by se mnou vydržela déle než hodinu a nechtěla za to zaplatit, nemám. Mám sice přidělený celkem dobrý byt v Liverpoolu, ale to je asi tak jediné pozitivum v mém nuzném životě. Málem jsem se při té kontrole rozplakal, když jsem si tohle všechno promítal v hlavě. Když jsme zastavili před budovou Queen Space Flight Center, spadla mi čelist. Užasle jsem sledoval ty tisíce tun bleděmodrého skla a stříbrného kovu, tak elegantní, tak luxusní, tak noblesní a přesto stále technicky vypadající. Opravdu velkolepá pocta královskému letectvu. Pak jsem ale zmateně zamrkal na vlasáče a nedůvěřivě se zeptal.
„Děláte si zastávku na čůrání?“ Bruno mi chtěl uštědřit další ránu, zachránil mě ale další tvrdý chlapík, který mi otevřel dveře. Měl pěkný oblek a sluneční brýle, musím si také něco takového pořídit. Ukázal jsem Brunovi prostředníček a rychle vystoupil, aby mi ho nestihl zlomit. Detektory DNA blikaly téměř všude, kam jsem se podíval, bylo mnohem příjemnější dívat se do těch světýlek, než do hlavní plazmových poloděl těsně vedle nich. Pokud bych Brunovi vzal zbraň a zamával s ní ve vzduchu, usmažilo by nás to i s tím pěkným Hurtisem. Ten nový, normálně vlasatý mi pokynul směrem k budově. Oni to opravdu myslí vážně. Takže to není zastávka na čůrání, škoda, zrovna se mi docela chce. Prošli jsme dvěma rentgeny, pokaždé jsem si musel svléknout kalhoty a dokázat jim, že nemám v lýtku schovaný nůž, ale že má noha je opravdu kovová. Díky Bohu, že jsem si dnes vzal trenýrky, nerad bych se hádal s majiteli těch ošklivých, dlouhých, tvrdých obušků. Jestli se k nám ještě někdo přidá, asi začnu být nervózní. Došli jsme do jakési konferenční místnosti s dlouhým bílým stolem a tuctem modrých židlí. Než jsem si stihl rozmyslet, jestli se chci posadit, přikázal mi to muž v obleku.
Po promlčené chvilce naplněné vzdycháním, funěním a klepáním prstů do desky stolu se otevřely dveře a vešel prošedivělý štíhlý muž s pihovatým nosem. Připadal mi povědomý. Položil jakousi složku na stůl a posadil se naproti mně. Dobře tedy, ruce si podávat nebudeme.
„Pane Remingtone, nemám moc času, takže budu stručný.“
„Také na Vás nemám celý den, takže mi v kostce řekněte, kdo jste a co chcete. Chtěl jsem se odpoledne dívat na fotbal.“ Skočil jsem mu do řeči a čekal přinejmenším výchovný pohlavek. Byl to zřejmě rozumný muž a nenechal se vytočit mým tlacháním.
„Jsem Rupert Shankman…“
„TEN Rupert Shankman, konstruktér největší vesmírné stanice Titus 41?“ Až teď jsem si uvědomil, že mluvím nahlas.
„Mimo jiné, pane Remingtone.“ věnoval mi pyšný úsměv hraničící s nafoukaností a pokračoval.
„Vidím, že jste pochopil, že můj čas je velice drahý.“
„Ale jistě, jen povídejte.“
„Potřebuji posádku pro zkušební let nové dálkové lodi.“ Tak moment, tady něco smrdí.
„Proč já proboha? Všichni Vaši astronauti dostali náhlý průjem? Vůbec Vám nerozumím. A proč vůbec všechny ty zbraně, svalnatí černoši a bití do obličeje?“ Žalujícím pohledem jsem prozradil Brunovy praktiky. On ale jen pokrčil rameny a škodolibě se usmál. Parchant.
„Řeknu Vám to takhle, pane Remingtone. Sestrojili jsme loď, zatím zcela experimentální. Mohla by to být ale revoluční loď v oblasti prozkoumávání vesmíru. Provedli jsme několik zkušebních letů se zvířaty, která...“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl, aby měl čas vymyslet, jak co nejlépe zamlžit pravdu. „…která nám neposkytla dostatečně komplexní výsledky. Potřebujeme tedy lidskou posádku.“
„Žádáte mě, abych byl pokusný králík ve vaší superlodi?“
„Špatně jste mě pochopil, pane Remingtone. Já Vás nežádám, já Vám to oznamuji. A tím se dostávám k Vaší druhé otázce ohledně zbraní a toho všeho.“ A kurva! Že by to přece jen skončilo pořádnou nakládačkou? Tohle si nenechám líbit.
„To přece nemůžete. Nebudu spolupracovat. A zažaluju Vás.“ Tak.
„Tím jste mě navnadil na další z Vašich předchozích otázek – proč Vy.“ Otevřel složku s několika papíry, spoustou fotek a třemi datovými papíry, nebo jak se těmhle novým paměťovým diskům říká. Vše si začal prohlížet.
„Máte pilotní vzdělání, jste technický typ, nejste žádný strašpytel a jste mladý a v dobré fyzické kondici.“ Cha, mladý, v šestatřiceti letech se už opravdu necítím mladý, i když chápu, že dědulovi jako je Shankman, to tak může připadat.
„Ale hlavně, pane Remingtone, jste postradatelný. Kosmického výcviku se Vám dostane u nás. A tohle je důvod, proč budete spolupracovat a hlavně, proč nás nebudete žalovat.“ Rozsypal po stole fotky z té temnější éry mého života, kdy jsem ještě nežil ve městě a neživil se zrovna poctivou prací. Na většině z fotek jsem na někoho mířil zbraní. Kde je do prdele vzal? Ne že bych někdy někoho zabil, dokonce jsem nikdy přímo na člověka ani nevystřelil, ale kdo uvěří zločinci. Zachoval jsem ale chladnou hlavu a odhodil fotku na stůl s neskrývaným pohrdáním.
„Ale pane Shankmane, moc dobře víte, že fotografie a videozáznamy nemají u soudu žádnou váhu.“ Cítil jsem ten triumf v žilách. Zřejmě nepočítal s tím, že nejsem úplný blbec a hlavně, že se nenechám zastrašit.
„To máte pravdu, pokud je ale přiložím k záběrům z příručního DNA detektoru, jste v tom až po uši. Tohle není žádné zoufalé řešení narychlo. Tento projekt trvá už 17 let. Myslíte, že jsem o tom, čí život budu riskovat, začal přemýšlet minulý týden?“ Teď ten triumf cítil v žilách on, úplně ho ze mě vysál. Bylo to na něm vidět, protože mě dostal.
„Připravte se, že tuto budovu po dobu Vašeho výcviku neopustíte. Dveřní snímače sítnice Vás pustí jen tam, kam v rámci programu potřebujete. Ale informace tohoto typu se už dozvíte na personálním, kam Vás teď chlapci odvedou. Bylo mi potěšením.“ Spakoval se a odešel. Zůstal jsem sedět s otevřenou pusou a dusil v sobě vztek. Kdybych toto bastarda praštil, asi by mě vynesli v pytli, v horším případě v pytlích.
Na personálním, bylo to oddělení pro trochu podřadnější personál, než jsem očekával, jsem vyfasoval modrou teplákovou soupravu, hygienické potřeby včetně příšerně růžového zubního kartáčku, spodní prádlo, hodinky a směšně malou medovou sušenku. Následující tři týdny jsem měl předepsaný přesný denní rozvrh, který neopomíjel ani jednu minutu z celého dne. Kromě času vymezenému pro trenažér simulací letů s tou novou zázračnou lodí, jsem měl předepsáno kdy jíst, spát, posilovat, číst, relaxovat a dokonce, to mě opravdu rozesmálo, masturbovat. Podle místního psychologa, který by sám asi potřeboval nějaké vyšetření, je důležité mít v takto stresových situacích pravidelný orgasmus. Škoda, že v rámci výcvikového programu neobstarali Daisy, rád na ni alespoň vzpomínám při dodržování denního rozvrhu. Bylo mi divné, že na takovém místě, jako je Queen Space Flight Center, jsem potkal jenom personál zabývající se mým výcvikem. Dokonce i v obrovské jídelně jsem sedával sám. Ne že bych byl nějak přehnaně komunikativní a společenský, ale taková drastická izolace ve mne vyvolávala pocit úzkosti. Úzkost se přelila v depresi v momentě, kdy se pocit důležitosti změnil v pocit uvěznění. Byl jsem obyčejný pokusný králík, který neměl žádná práva, možnosti volby, žádnou svobodu, žádné soukromí, žádný majetek. Byl jsem teď sám majetkem jakéhosi vědce, součást jeho experimentu. Rupert Shankman je sice obdivuhodný konstruktér, ale jako člověk na mě zrovna dobrý dojem neudělal.

Část druhá

3:59 se změnilo na 4:00, alarm na hodinkách se pokusil rozvibrovat a vzbudit mě. Připraveným palcem jsem ale zamítl jeho snahy. Tohle byl hrozný den. Ale den, kdy vás vystřelí do vesmíru proti vaší vůli s cizími podivnými lidmi, nikdy není skvělý. Doktorka, ani ten retardovaný technik, mě moc jako lidé nezajímají. Povídal jsem si jen s Gregorym Calthym. Je to psycholog a náš velitel. Hlavně vypadá, že ví víc než já. Musím se dozvědět, o co tu jde. Celý den měl debilní otázky typu: „Stýská se Vám po domově? Myslíte na sex nebo násilí? Kolik je přirozený logaritmus deseti?“ Možná se nás jen snažil naštvat. Vše si ale pečlivě zapisoval, když si myslel, že ho nevidíme. Byl jsem z té jeho tajemnosti dost nervózní. Celou noc jsem nemohl spát. Strach a zároveň vzrušení mě naplnily takovou energií, až jsem slyšel v ušních boltcích šustění své zběsile obíhající krve. Posadil jsem se a dlaněmi si dlouho mnul obličej. Potichoučku jsem přešel ke Calthyho posteli, metalická podlaha Sospity mě studila na bosých nohou. Možná je chytrý, možná je dobrý v tom, čím ho Shankman pověřil, ale je trochu neopatrný. Sebral jsem z nočního stolku jeho laserový, pravděpodobně nejnovější typ přenosného počítače, který měl ale stylový vzhled, vypadal jako stará propisovací tužka. Zapojil jsem konektor do svých hodinek, aby měl přístroj dost šťávy pro provoz a ihned se do prostoru laserem vykreslil display, když naběhl operační systém, rozzářila se v prázdnotě i světelná klávesnice. Naštěstí se v paměti nacházel pouze jeden soubor.

Filename: Sospita
Date: 24.5 2877
Administrator: Gregory Calthy

Start proběhl bez komplikací. Na Sospitě zatím nezjištěna žádná závada. Umělá gravitace vytvořená pomocí neoplazmy nemá zatím žádné pozorovatelné vedlejší účinky.

Pozorovaný subjekt: pilot Eugene Remington
Stále komunikativní, sebevědomý, podezíravý, nedůvěřivý. Obávám se možné budoucí nevyžádané iniciativy z jeho strany. Fyzický stav nezměněn.

Pozorovaný subjekt: doktor, biochemik Samantha Mechlowicz
Stále submisivní, bojácná, analytická, pilná. Stará se více o studovaná zvířata než o lidskou posádku. Fyzický stav: nadmutost.

Pozorovaný subjekt: technik Marcus Wingate
Stále flegmatický, loajální. Obávám se, že není dostatečně seznámený se Sospitou a případnou poruchu nebude schopen opravit. Jeho inteligence je nebezpečně podprůměrná. Fyzický stav nezměněn.

Pozorovaný subjekt: psycholog, kapitán Gregory Calthy
Stále dominantní, vnímavý, nadšený. Jsem přesvědčen o svém budoucím úspěchu v této misi.
Fyzický stav: zvýšený tlak.

Závěr: Všichni pociťujeme přirozenou nervozitu z izolace a vynucené účasti na této misi. Sospita v běžném režimu neovlivňuje žádný zkoumaný organismus. Zítra 25.5 2877 v 4:43 dosáhneme požadované vzdálenosti od Země pro zahájení experimentu.

Srdce se mi každým řádkem rozbušilo ještě víc. Co má tohle sakra znamenat? Jaký experiment? Copak tohle není všechno? Vrátil jsem, opět zcela nehlučně, Calthyho notepen na noční stolek. Náhle mě chytil za zápěstí. Vykřikl jsem zděšením a vytrhl se mu.
„Do prdele!“ Leknutím mi poskočilo srdce a málem vytlačilo něco do kalhot.
„Co to děláte, Eugene?“ Řekl příliš klidným hlasem. Postavil se a prohrábl si šedivého ježka. Štve mě ta jeho sebekontrola. Já tu skáču podělanej strachy a on se tu klidně češe.
„Co se děje?“ zeptala se probuzená Mechlowicz a protáhla se. Je to drobná bruneta s hnědýma očima. Nebo zelenýma? Opravdu si nepamatuji, mou pozornost strhávaly pevné trojky pod noční košilkou.
„Chci vědět, o co tu jde. Vy si tady zapisujete věci o nás, já sakra nejsem žádnej pozorovanej subjekt.“ Rozkřičel jsem se a ukázal na Calthyho notepen. „Shankman nám nic neřekl, Vy si tu hrajete na jednoho z nás a přitom za tři čtvrtě hodiny hodláte spustit nějakej experiment. Co je to za experiment?“ přistoupil jsem k němu blíž odhodlaný z něj odpovědi na mé otázky třeba i vymlátit.
„Uklidněte se, Eugene. Vaše rozhořčení je zcela zbytečné. Ale Vaše drzá zvědavost a slídění v mých věcech vše zkomplikovala. Není se ale čeho obávat.“ Strčil si ruce do zadních kapes kalhot a zhoupnul se na špičkách, aby demonstroval svou nekonfliktnost. Tím svým hippiezáckým klidem mě definitivně vytočil. Chytil jsem ho pod krkem a už mu chtěl ukázat, že v zájmu zachování tvaru svého obličeje, by mi měl říci, co ví. Ve stejné chvíli se mi ale u spánku objevila jeho kapesní pistole. V tichu, které vyplnil šok, překvapení a náhlý strachu, zapípal alarm na Calthyho hodinkách. Jelikož se levou rukou snažil vyprostit z mého sevření, dobře jsem viděl na display. 4:05 Hk701fxddt blikalo červeně do šera kovového habitatu.
„Pusťte mě.“ Poslechl jsem. „Celé jste to posral Remingtone!“ Projevil první emoci náš psycholog kliďas. Ve dveřích se objevil náš technik s nechápavým výrazem.
„Jakto, že máte zbraň?“
Calthy mě odstrčil a namířil na něho. Čelo se mu orosilo, stejně jako všem ostatním.
„Všichni se mnou teď půjdete do kokpitu.“ Šel jako poslední, aby nás měl všechny dobře na mušce. Celý jsem zkoprněl a poslušně se šoural dle rozkazu. Od té doby, kdy mi hlaveň zbraně škaredě ublížila, se jich docela bojím. Teď se navíc bojím toho, co chce ten psycholog psychopat udělat. Posadil nás všechny na místa, kde jsme seděli při startu, a sám se opřel o palubní desku. Velká dotyková obrazovka perfektně simulující okno a ovládání samotné lodi byla mírně podsvícená oranžově a celou situaci ještě více dramatizovala. Jelikož jsem seděl přímo u ní, byla mi věnována nevyžádaná pozornost.
„Spusť kódování autopilota, do hlavního příkazu napiš…“ podíval se na mě. Nehodlal jsem dělat nic, dokud se něco nedozvím.
„Pokud mám umřít, chci aspoň vědět proč!“ Vyhrkl jsem. Má slova ho zřejmě rozhodila. Sám pochopitelně nechce umřít a místa pro pochybnosti je tu požehnaně. Pozdvihnutím obočí jsem mu sdělil, že má stále mou pozornost. To ho rozhoupalo.
„Sám tomu moc nerozumím, nejsem technik. Ale pokusím se to nějak srozumitelně prezentovat. Už celá staletí umíme cestovat vesmírem pomocí Saltus portů. Víte, doufám, jak fungují.“ Podíval se učitelsky po svých posluchačích a už chtěl pokračovat.
„Nikdy jsem se o tohle nezajímala, takže já to nevím.“ vmísila se prsatka.
„Tak tedy od začátku. Saltus porty jsou párové výstupy na koncích umělé červí díry, která se vytváří při magnetickém stlačování temné hmoty.“ Zkontroloval čas.
„Problém Saltus portu je v tom, že se na určené místo musí nejdříve dopravit, než je možné jím cestovat. Sospita, tedy podle Shankmana, dokáže sama stlačit temnou hmotu a zároveň naplánovat trasu po zakřiveném prostoru, aniž by potřebovala navádění Saltus portu. Jednoduše řečeno, touto lodí bychom mohli bez omezení cestovat z jednoho konce vesmíru na druhý během okamžiku.“ Významně se nám zahleděl do očí plný entuziasmu.
„V čem je háček, Gregu? Vždycky nějaký je.“ Ozval jsem se ohromený tím, co jsem slyšel.
„Když loď cestuje Saltus portem, vynulují se naprogramovaná nastavení a restartuje veškerá elektronika. Je tedy vždy potřeba někoho, kdo po průletu červí dírou obnoví funkčnost lodi. Shankman se naivně domníval, že u Sospity tomu bude jinak. Udělal zkušební let s prázdnou lodí, poté se zvířaty, ale ani jednou se spojení neobnovilo.“
„To si děláš se ze mě prdel.“ Postavil jsem se a poprskal ho, jak jsem byl rozrušený.
„Chceš mi říct, že Shankman už sestavil dvě Sospity, poslal je do vesmíru vyzkoušet nějaký cestování červí dírou a už je nikdy neviděl?“ Vykulil jsem oči. Gregory byl v rozpacích a mlčel. Pokračoval jsem tedy.
„Chceš říct, že prolítneme červí dírou a zmizíme někde ve vesmíru? A co když se Shankman někde seknul. Co když bez toho navádění Saltus portem Sospita z červí díry nikdy nevylítne? Co když se něco posere a my tu všichni chcípneme?“ celý rozvášněný jsem se rozkřičel a rozhazoval rukama.
„Proto jsme tu my, a ne skuteční cenní astronauti.“ Řekl potichu a odhodlaně se na mě podíval. On je vážně ochotný umřít pro vědu. Klobouk dolů, pane Calthy, jenže já udělám radši malý krůček pro sebe, než velký skok pro lidstvo. Nehodlám se zabít, aby někdo mohl lítat po vesmíru a mít z toho Vánoce. Chvíli jsem přemýšlel a nakonec vítězoslavně pronesl.
„Mám lepší nápad. Máme Sospitu! Vrátíme se na zem, přistaneme někde venku, prodáme ji a budem si žít do smrti jako králové. Shankman nás venku nikdy nenajde. Co Vy na to?“ Bylo nepříjemné, že se ve mně ve vypjaté situaci probudilo moje pravé, zlé a zákeřné já. Na druhou stranu mi zákeřnost a bezohlednost mnohokrát zachránily život.
„Nepřichází v úvahu. Už není čas na debaty. Je 4:42, musíme spustit experiment.“ S fanatickou odhodlaností na mě namířil zbraň. „Teď víš, co jsi vědět chtěl. Teď víš, proč můžeš umřít. Koukej překódovat toho autopilota.“
„Ne!“ vykřikl jsem a prudce jsem máchl rukou po pistoli. Při střetu se ozval výstřel a zarachocení trefeného křesla, které zachvátily plameny. S křikem jsem nabral Calthyho na rameno a udeřil jím o zeď. Oba jsme dopadli tvrdě na zem a hekali bolestí. Slečna Mechlowicz se jala hašení a technik mi spěchal na pomoc. Než jsem se stihl zorientovat, surový úder do hlavy mě zbavil vědomí.

Část třetí

Probudil jsem se se silným zvoněním v pravém uchu. V hlavě mi třeštilo a před očima tančily bílé fleky. Byl jsem připoutaný ve svém křesle polykarbonátovou lepicí páskou, obličej mi ošklivila bolestná grimasa a zasychající krev. Tak to přece jen skončilo pořádnou nakládačkou. Rozhlédl jsem se a spatřil na zemi mrtvoly technika a doktorky. Tohle je vážně špatný den. U palubní desky stál Calthy a zběsile kódoval autopilota. Pravděpodobně se mu v této oblasti nedostalo dostatečného výcviku a zápasil s rovnicemi a souřadnicemi. Autopilot je naváděn neznámou trasou, operace neplatná. Blikalo na obří obrazovce po každém Calthyho neúspěšném pokusu.
„Do prdele!“ Zakřičel a bušil pěstmi do všeho, co mu přišlo do cesty. Bohužel se to stalo i mému obličeji. Po úderu jsem opět málem omdlel. Myslím, že mám otřes mozku. Prudce jsem se pozvracel a zbytek žaludečních šťáv v ústech plivl na kolegu. Přiblížil svůj zpocený obličej na centimetr k mému a rozkázal mi.
„Překóduj to!“ páchlo mu z úst a tak jsem se odvrátil. „Tak dělej!“ Tentokrát mě udeřil do nosu, čímž spustil další silné krvácení z mého těla. Vykřikl jsem bolestí a pak se rozesmál při pomyšlení na tu ironii. Celý život jsem si stěžoval na svou zbytečnost a podřadnost. Ze zločince jsem se vypracoval na člena nejchudší vrstvy městského státu. Žil jsem sice v bezpečí a v souladu se zákonem, ale byl jsem nula. Vždy jsem chtěl být pilot, což mi znemožnila má umělá noha. Teď se mi splnil sen. Jsem pilot vesmírné lodi, dokonce unikátní. Takové lodi, která se může zapsat do historie nejúžasnějším objevem, jaký kdy lidstvo vůbec učinilo. Měl bych být šťastný. Ale nikdy jsem se necítil hůř. Můj hurónský smích se smísil s pláčem a všechny tělní tekutiny na mém obličeji vytvořili mazlavou kaši, kterou jsem prskal okolo sebe, neboť chutnala odporně. Zavzpomínal jsem na všechny krásné okamžiky v mém životě. Bylo jich žalostně málo. Ze všech představ mi v mysli nejvíce utkvěla Daisy. Usmál jsem se při pomyšlení na její tvrdé bradavky a zavřel oči. K čemu se chci vlastně vrátit? K samotě? K podřadné práci? K chudobě? Ani náhodou!
„Sundej mi tu pásku, překóduju to.“ Rozhodl jsem se náhle dychtící po cestě červí dírou. Dosáhl jsem svého cíle, stal se pilotem, i když ne oficiálním a mediálně známým, přesto jsou tyto tuny kovu a kabelů v mých rukou a já je mohu poslat kamkoliv do vesmíru. Calthy mi vpálil nedůvěřivý pohled. Jeho zoufalost a zvědavost však zvítězila nad pudem sebezáchovy. Uvolnil mi ruku, přičemž mě zbavil ochlupení na předloktí. Zasténal jsem a třel si podrážděnou pokožku o stehno. Zřejmě neměl v plánu v uvolňování končetin pokračovat a tak jsem se natáhl k palubce a začal. Poměrně snadno a rychle jsme komunikovali, on diktoval přístupové kódy a souřadnice ze svých hodinek, zatímco já poslušně prováděl sled operací. Kódování dokončeno, spirála trajektorie kompletní. Obrazovka zčervenala a rozblikal se další nápis. Přejete si zahájit odpočítávání? Pomalu jsem se podíval na Calthyho. Jeho tvář rytmicky pulzovala červeným světlem a byla nečitelná, upřená na blikající dotaz. S přimhouřením víček lehce kývl. Kousl jsem se do rtu a stiskl ANO.
Připoutejte se, do startu zbývá 59, 58, 57... mlčeli jsme, připoutaní ve svých křeslech, zpocení, plní strachu ze smrti. Byla to nejdelší minuta v mém životě a každou vteřinou jsem se bál, že bude poslední. 3,2,1…
Nastalo naprosté ticho. Ne takové to obyčejné ticho, při kterém když se zaposloucháte, uslyšíte šum a jiné rušivé elementy. Myslel jsem, že jsem ohluchl. Veškerá okolní hmota se stáhla do černého úzkého pruhu přímo pode mnou. Všechno hmatatelné teď tvořilo černou přímkovitou lávku vznášející se v zářivé nekonečné bělobě. Zakryl jsem si oči před tím světlem. Balancoval jsem nahý na špičkách a nic nechápal. Krev, bolest, strach, špína i všechno ostatní bylo pryč. Dokonce jsem cítil, že mám zpět svou nohu. Opravdu mám zpátky svou nohu! Prohmatal jsem ji a radoval se. Když jsem se opět napřímil, několik metrů ode mě stál on, Ethrex Seder. Zakřenil jsem se a ujišťoval sám sebe, že to co vidím, je skutečné. Ovšem skutečnost byla na tomto zvláštním nekonečném bidýlku v bílé kleci dost spekulativní pojem.
„Ty!“ ukázal jsem na něj ukazováčkem, který se mi zuřivostí rozklepal. „Ustřelils mi nohu, ty šmejde.“
„Co to blábolíš?“ Nechápavě se na mě podíval a mírně kroutil hlavou.
„Asi si na to nepamatuješ, nevadí. Já na ten okamžik vzpomínal dost za nás oba.“ Nevěřil jsem, že tahle chvíle někdy nastane. Ale je to tu, hodina mé pomsty nastala. Rozběhl jsem se na něj připravený ho rozsekat na kousky. K mému dalšímu překvapení jsem zjistil, že stojím stále na místě neschopný pohybu. To přetransformovalo mou zuřivost na frustraci.
„Aaaa!“ Rozkřičel jsem se opět a díval se na své roztahující se a v divné čmouhy měnící se tělo. Protáhl jsem se do tvaru surfařského prkna a proletěl skrze Ethrexe Sedera. Nastala tma.
První, co jsem spatřil, byl opět obří rudý display.
Chyba: Nevyžádaný restart systému.
Chyba: Nedefinované souřadnice.
Chyba: Radiosignál nenalezen.
Chyba: …
Dalším chybám jsem už nevěnoval pozornost. Zíral jsem do prázdna a promluvil.
„Zvládli jsme to? Jsme skrz? To byla teda jízda.“ Můj hlas selhal. Polkl jsem a zavřel oči. Když se mi nedostalo žádné odpovědi, podíval jsem na Calthyho.
„Dopr…“ leknutím jsem nedokázal nadávku dokončit. Trhl jsem sebou, hrůzou se mi málem zastavilo srdce. Jeho tělo bylo téměř rozříznuté vejpůl. V hrudníku měl podlouhlou díru sahající od krku až k podbřišku. Z křesla skapávala krev, vnitřnosti a jiné části výplně lidského těla. Vyděšeně jsem hledal příčinu toho masakru. Hlavou mi probleskla ta zvláštní událost s Ethrexem Sederem.
„To přece neni možný.“ Zamítl jsem šeptem své šílené konspirační teorie a zápasil s lepicí páskou. Ihned po svém osvobození jsem uvedl Sospitu do chodu. Poděkoval jsem bohu, že to vůbec šlo, protože se začalo nepříjemně ochlazovat a kyslík se už blížil k minimu. Po všech stránkách vyčerpaný jsem se sesunul opět do křesla a radoval se, že se neudusím ani neumrznu. Opět jsem se podíval na krvavou lázeň všude kolem sebe, na všechny ty mrtvoly.
„Můj bože.“ Zašeptal jsem a zobrazil si mapu. To je zvláštní, jsem jen 170 000 kilometrů od Země. Spustil jsem hlasitý odposlech a pokusil se navázat spojení se Shankmanem, zatímco jsem se zběsile rozhlížel po zřejmě nefunkční projekci okolního kosmu.
„Slyšíte mě, Shankmane! Podle souřadnic jsem zhruba na půl cesty mezi Měsícem a Zemí, ale simulace oken nefunguje. Staly se tu strašný věci. Tak slyšíte?“ Vzpomněl jsem si na malá skutečná okénka ve strojovně. Zbrkle jsem vypálil do té místnosti. Připlácl jsem obličej na sklo a snažil se najít nějaký orientační bod. Hystericky jsem pobíhal mezi okénky, z jedné strany lodi na druhou, ale nic jsem nenašel. Na hranici hysterie se šílenstvím jsem se surově chytil za vlasy a sesunul se v sevření pláče na podlahu. Chvíli jsem vzlykal, než mě opustila panika a já se opět sebral. Došoural jsem se zpět do kokpitu a opět zapnul odposlech, tentokrát na všech frekvencích.
„Tak slyší mě někdo? Podle mapy jsem kousek od Země, ale žádná tu není. Není tu ani Měsíc ani jiná planeta. Nevidím dokonce ani Slunce, vůbec nejsem ve Sluneční soustavě, můžete mi poslat mé souřadnice? Vůbec nevím, kde jsem. Halo. Tak mi někdo pomozte. Halo! Halooooo…!“