Vrah Bolesti (2 strany zpět) | Články - Aragorn.cz

Jednoduše zařízenou místností, jako čepel nože, prořízl dětský křik.
Na svět se zrodil nový život. Chlapec. Matce není dovoleno se na novorozeně podívat. Stařešina bere, nyní už vrnící, uzlíček a vydává se k potoku, který svěže zurčí středem vesnice. Není důležité jak vesnice vypadala, nebo jaké měla jméno. Podstatná je pouze ta říčka, která za chvíli rozhodne o osudu dítěte. Stařešina, který pomáhal při porodu, hledí do čiré vody a pozoruje zlatavé rybky, dovádějící v proudu. Tahle pasáž je na porodech nejobtížnější.

Stařec pustil novorozeně do vody.

Látka obalující dítě nasákla vodou a tělíčko se začalo zmítat v proudu, který jej unášel pryč od vesnice. A Stařec poslouchal.
Z vodního sevření chlapce vylovil až jeho otec, který stál o několik desítek metrů dál po proudu. Během celého porodu tady trpělivě čekal, až mu proud řeky přinese jeho potomka. Chlapeček se dávil a díval se zmateně kolem.
"Neplakal." Pronesl Stařešina.
Jediné slovo které rozhodlo o osudu malého človíčka. Jediné slovo s takovou mocí, že chlapec nikdy neuvidí svoji matku. Slovo, které každoročně dává vzniknout hrstce vyvolených dětí, kteří budou za několik let roznášet zkázu a utrpení.

Neplakal.

Anubarští vojáci si stěžují na tvrdý výcvik, ale netuší čím procházejí Vrahové bolesti, kdyby to věděli byli by za svůj výcvik rádi.
Výchova chlapců je přísně řízená. V jejich skromných pokojích nenajdete žádné polštáře, hračky nebo plyšáky. Všude jen kámen a tvrdé, dubové dřevo.
Kosti, které si nikdy nezvyknou na pohodlí.
Chlapci umí chodit a rozumí řeči. Nikdy však nejsou učeni řečí mluvit. Perfektní vojáci, kteří nemůžou odmítnout rozkaz. Neumí mluvit, jenom poslouchat.
Od šesti let se jejich výcvik začíná přitvrzovat. Chlapec, který nikdy nepoznal teplo domova ani matčina objetí je denně bit holí, bičován a zavírán do temné místnosti. Učí se mít silné tělo a vůli. Ve věku sedmi let dostanou chlapci štěně. Roztomilého, malého psíka se srstí hebkou jako hedvábí. Pes se stane jejich jediným přítelem, nejsou jako trenéři, kteří vás denně mlátí. Ne, spí s vámi v posteli a zahřívají vás svou teplou srstí. Jejich psí oči vás dokážou rozveselit i v těch nejhorších chvílích, kdy vás bolí celé tělo a přesto, že jste malý chlapec, uvažujete o smrti.

Ve věku dvanácti let nastává jejich první zkouška.
Chlapcům je nařízeno zabít své miláčky. Zlomit vaz svým jediným přátelům. Ještě dlouho po této zkoušce vás bude v noci budit to osudové křupnutí páteře a ze tmy se na vás budou dívat psí oči, které se promění ve vaši noční můru.

Druhé zkoušce jsou chlapci vystaveni v osmnácti. Do té doby jsou denně biti a každý den je pro ně až po okraj naplněn bolestí. Přestože je to k neuvěření, jejich svaly jsou tvrdší než ocel a mají sílu dospělých válečníků. Trenéři jim zasazují údery, které mohou získat v boji. Mlátí je zbraněmi na plocho. Bijí je štíty přes obličej a švihají je bičem. Na cvičišti teče mnoho krve, ale svaly se začínají stávat brněním silnějším než sebelepší železo. Zkouška jim má stvrdit i kosti.
Tak tedy jsou ve věku osmnácti let přivázáni ke kamennému stolu a sedm mistrů jim postupně zlomí všechny kosti v těle. Místností se rozlehne praskání kostí. Nepoužívají prostředky tišící bolest, nevylamují klouby, jenom lámou kosti. Na třetiny, poloviny, čtvrtiny, podle toho jak je třeba.
A chlapec nevydá ani hlásku.
Po zkoušce jsou ti, co neomdleli bolestí ošetřeni a mají měsíc klidu, kdy se jim zacelují zlomeniny. To vše má jediný důvod. Kost, která byla zlomená a srostla, vydrží mnohem větší zátěž.

Jakmile jsou mužům odstraněny dlahy, ujímá se jejich těla tatér. Který je navěky poznamená Písmem bolesti. Obřadní tetování se jako had vine přes celá záda a z chlapců se stávají muži. Muži, kteří budou učeni zabíjení.

Po druhé zkoušce se náplň tréninku výrazně mění. Muži jsou učeni boji s těžkým válečným mečem v jedné a řetězem s ostrými čepelemi v druhé ruce. Tato kombinace je mnohem smrtelnější, než válečné sekery berserkerů. Místo stravy dostávají syrové maso a korbel krve, ve kterém je přimíchán střelný prach, tlumící pud sebezáchovy. Zvraceli. Všichni do jednoho zvraceli. Syrové maso a krev se prostě jíst nedá, ale když nedostáváte nic jiného, tak si žaludek zvykne. Přizpůsobí se.

Mnoho lidí považuje Vrahy Bolesti za bezvěrce. Barbary beze víry. Opak je pravdou. Vrahové žijí v prostředí plném náboženství. Nic vás totiž nemotivuje tak, jako fakt, že po smrti půjdete do pekla...

Ve dvaatřiceti dochází k další zkoušce. Musí zabít chlapce, kteří neprošli zkouškou se štěňaty. Od tohoto momentu jsou skutečnými Vrahy. A za každý prožitý den od svého prvního zabití si udělají jizvu. Tenkou světlou jizvu, která jim bude připomínat, že zabili. Za každý den jednu.

Trénink se zintenzivňuje a každý den na cvičišti se stává bojem o holé přežití. Bolestí jsou přivedeni téměř na pokraj šílenství.

V pětadvaceti jsou Vrahové bolesti přijati do "aktivní služby". Každý z nich dostane řetěz s ostrými čepelemi, který jim zaříznou do levé paže. Ocel se zakousne do šlach a svalů, vysílajíce tak do mozku při každém pohybu ostré plameny bolesti.

Na bojiště jsou přiváženi v klecích. Jako zvířata. Jakmile cítí krev, dostanou hlad a hledají kořist. Jako zvířata. Celý život strávený s bolestí, je přivedl na samou hranici šílenství. Strach ze smrti je činí nejzběsilejšími válečníky pod sluncem. Bolest jim není cizí. Vždyť co je to rána mečem, oproti pětadvaceti rokům bičování? Nejdou zastavit. Jen smrt je zastaví od rozsévání zkázy na bojišti.

Muži, kteří nedojdou klidu ani po smrti.