 |
Aragorn LARP 3 – Všejany 007 – část sobotní (VildaLARP + CTF)
pohled organizátorův, aneb co jsme „asi tak nějak“ chtěli a co se jak (ne)povedlo :)
Světle šedivá obloha, občas kus modře, bodavá pálivá bolest pod očními víčky. Otevřít, vylézt ze spacáku, najít kanystr s vodou, umýt ruce, opláchnout obličej, probudit se. Tolik se dalo udělat pro osobní hygienu a hlavně pro nejjednodušší probuzení, které člověka nastartovalo. Násilné? Kdepak – nutné! Tedy až na výborné kafe, kterým jsem hned vzápětí zalil svůj vymluvený chřtán. Zběžná a rychlá snídaně, nějaká ta polívka ze sáčku a hlavně dvě Tatranky. Druhý den, VildaLARP, kostýmy na sebe a pak to začlo. Skupinky vojclů, žoldáků, Vilda a spol, ostatní, aneb já (hospodský + vetešník + zbrojíř + informátor + fotograf v jedné osobě) jsme udělali nějakých pár záblesků na slunci do objektivů digitálů. Tohle bylo pro všechny to příjemnější, ale i organizátoři potřebují z něčeho zaplatit tu veřejně přístupnou vodu s pitím, jídlo, Budvary a Gambáče, všechno… benzín. Vstupné na LARP se vybralo celkem rychle, moc protestů díky bohu nebylo. Další focení, které skončilo, když Gran vyhlásil Arénu, aby se zjistilo, jak je na tom kdo dobře, a mohly se rozdělovat skilly. Půlhodinka rychlých bojů, kdy jsem sám na sebe zjistil, že své rány mírním až přespříliš, takže i Daurin = Joh-ny mi málem nařezal plných pět životů a já jemu sotva čtyři. Armády rozděleny, žoldáci s velitelem ixiikem mají své malé obnosy pěněz a šlechta si užívá královské pokladnice, za kterou by si mohl kdokoliv koupit kupu nájemných zabijáků. V té době mi hlavou prošla idea, že fakt není žádnej zbylej člověk na vesnici a hospodu, natož na intrikářského a mazaného obchodníka s jídlem a vodou – hospodského. Foťák si posteskl, fotky také od toho tedy moc nemám. Škoda. Velká škoda. Asi tak v jedenáct se mohlo začít hrát.
Já, jakožto hostinský, jsem na začátku neměl nic moc co na práci, tudíž jsem udělal pár obrázků hezky z místa, „live“. Pevnosti, nějaké to vojsko, občas jsem vzal foťák s sebou i později, ale ne již tak často. Sice jsem čekal, že někdo brzy zemře a budu moci fotit víc a mnohem častěji, protože předám hospodu jinému zlotřilci = první mrtvole, ale ouha. Umírat se nikomu nechtělo. Žoldáci se nenechali najmout k žádné armádě, všichni hledali ztracenou princeznu a když našli tři dvorní dámy, tak všechny vykládaly, že jsou princezna (ikdyž jedna z nich jí možná byla). Zapeklitá situace, kterou děvčata vykoumala nanejvýš výborně. Sám jsem se k většině informací o bojích nedostal, Vildova družinka byla skoupá na slovo naprosto stejně jako vojáci z Heldegardových i Daurinových řad. Jen žoldáci, když jim člověk nalil s malou slevou ostrého, se rozpovídali. Ale nic, co by hospodský neznal, neřekli. Hra pokračovala s několika málo zvraty dál a asi po dvou hodinách již bylo jasné, že dojde na dobývání pevností, protože někde se stalo, že vojáci na sebe narazili, princezna utekla, dvorní dámy taky a všechno se zamotalo. Ono totiž když jedna dvorní dáma je i snoubenka Hraničářova, která si hraje na to, že jí není... ve výsledku pak vzniká problém, kdo je kdo, kdo s kým a kdo proti komu. No děvčata to zvládla víc než zdařile. Zkrátka z toho byla motanice a rozmotat se jí povedlo vpodstatě jen s příspěním kouzel a znalostí organizátorů. Možná že nakonec žoldáci teda princeznu měli, idkyž... Zkrátka VildaLarp byl vydařeně odehraným tajnosnubným a tajnůstkářským LARPem. Budiž tak i příště, prospěje to hře, byť ji to značně zkomplikuje a občas se fakt neví, kdo na čem je, byť by to měl i herně vědět (že Joh-ny? Neměls třeba vědět, kdo je princezna?)
Kolem třetí hodiny odpoledne již bylo jasné, že se toho moc dalšího nebude dít, že zkrátka děj je vyčerpaný, armády poražené nebo povražděné, lítali tam různí speciální kondoléři, aby doručili tu a tu zprávu nebo ještě lépe vyvraždili či otrávili celou armádu. O zábavu nebyla nouze, ale jen tu bojovou. Což všem nevyhovovalo. Organizátoři tedy zvolili ukončení VildaLARPu jakožto celku a … hodovalo se, hodnotilo hraní, jak kdo co zvládnul, co se vlastně dělo a podobně. Samozřejmě, že konečně se i vařil zmíněný oběd, někdo hromadně, jiný soukromě. Kolem 16.hodiny padnul návrh z původně žoldáckých řad, že by se mohla udělat nějaká hra na typ bitvy, nebo tak něco. Kašpárek, buďme mu za to všichni vděční, přišel s vylepšením v podobě CTF, neboli Capture The Flag = Lov na vlajku (utěrku) druhého týmu. Po rychlém dohadování pravidel, rozdělování na týmy a určování toho, co se může a co už ne, kolik kdo má životů (3 životy) a jak a kudy a kam se dá vyhrát, začalo se. No, vypadalo to zajímavě. Modřin vzniklo v průběhu jedné hodiny nejvíc za celý víkend. Nejdříve jsem bojoval s holí, ale po zjištění, že když mi někdo dá přes prsty mečem, tak tu hůl neudržím, šel jsem si pro obouruční meč. To už bylo jiné, hlavně tedy sladké, pošušňáníčko. Napoprvé náš tým ztratil vlajku a zabodoval soupěř, pak se to tak všelijak máchalo na tom, že jedna skupina ubránila, druhá než se vrátila doplnit životy tak už obránci zregenerovali, … no plácalo se to, až jsem se naštval, že si zajdu pro kafe. Došel jsem si pro černý lahodný nápoj k ohništi, napil se a posílen – vyrazil k nedaleko ležící pevnosti. Jediný spolubojovník poblíž a asi čtyři obránci. Risk. Sprint, barbarský řev, připravený obouručák zdvižený k plnému máchnutí (po hlavě snad radši ne) a „useknutí“ končetin. Ještě teď, když si na tohle vzpomenu, musel ze mě jít strach :) První rána vykryta, druhá mi šla jasně do žeber, dva životy zbývají. Čapnul jsem vlajku, další rána do zad. Opět jsem zapnul motorek na plný výkon, vlajku – utěrku omotal kolem ruky a plnou parou k základně, v zádech dva běžce. Naštěstí dvoumetrovými skoky jsem jim utekl. Tou dobou již slušně vyflusaný a utahaný jak kotě, zralý tak akorát na spánek a regeneraci někde v lázních. Vlajku jsem dotáhl s vyvrhnutými plícemi až před vlastní pevnost, kde mě jakýsi nepřítel, bojujíc s naší obranou, bacil po zádech, a já sotva tři kroky od jistého bodu – se sklátil k zemi. Naštěstí si kořisti všimli spolubojovníci a bodovali. Krásný boj, dlouhý běh, únava. Myslím, že chvíli se pak ještě soutěžilo, blbnulo, ale už tak dlouho to nevydrželo. Nervy na pochodu z bolesti, únavou nebržděné rány a tak, no zkrátka se asi v sedm skončilo a šlo se večeřet.
Zpívání, hraní bangu a dalších her, hraní na kytaru, užívání si, kecání a krafání o ničem i o filozofických věcech, tohle všechno byl večerní program. Zase jsem jej strávil u ohně s nejbližšími. Holt, ne s každým si padnete do noty a když toho dotyčného (nebo on vás) přetáhnete v průběhu dne po nohách a rukách, ani se nějak extra nevyhledáváte. Sobota se podařila. VildaLARP byl opět jiný. Opět potvrdil, že stačí malý nápad skupinky lidí (slečen okolo princezny) a může to zamýchat nenapravitelně dějem natolik, že se to zvrtne v určování obyčejných identit. Fotky možná napoví víc.
Když jsme někdy kolem půlnoci u ohně přivítali maskáčované vojáky, koukali jsme, co se to tu jako teda děje. Kolegové, také RolePlay&LARP hráči, ovšem z trochu jiné šťávy. Americká 4.pěchotní divize s plnou polní, prej díky našemu zpívání nás v té tmě vůbec byli schopni najít. To potěší. Vyzkoušeli si meče, štíty. My zase jejich eM šestnáctky a další zbraně. Pěkně se s nima hovořilo, jen co je pravda. Holt lidi si rozumějí, když mají podobné „úchylky“. Spát se šlo všelijak, většina asi tak ve dvě ráno. Dobrou noc jsme si s blízkými řekli, když už mělo skoro svítat, asi tak ve tři ráno. Ale spalo se skvěle, unaveně, na čerstvém vzduchu, pod širým nebem.
Jsem obludný fantazák, jenž z temnoty svého doupěte leze kam se mu zachce a kdy se mu zachce.
|
