 |
Pohraničí hledá nové hrdiny
http://www.aragorn.cz/herna/pythonyt-pohranici/
__________________________
Následující řádky jsou důležité, doporučuju přečíst :)
__________________________
Sháním zhruba dva aktivní hráče, ale pokud se vás ozve víc, sem ochotný navýšit kapacitu jeskyně. Sháním někoho na hraní teď o prázdninách s tím, že podle aktivity hráčskou základnu časem zredukuju.
Hrajeme přez fórum, já sem tu denně a stejnou aktivitu bych rád viděl i u nových hráčů. Obvykle píšu takové shrnutí všech akcí, takže v podstatě stačí číst jen moje příspěvky pokud jste delší dobu neaktivní, na uvedení do obrazu to stačí.
Pár faktickejch: začínat se bude na třetí úrovni, s pokročilým vybavením. Živitopis vyžaduju pouze v důležitých bodech z minulosti, které ovlivnily charakter postavy. Povolání a rasu nechám čistě na vás.
Chcete-li nějakou specialitku, nebo máte-li nějakej dotaz použijte poštolku, rád zodpovím, vyřeším, vyjdu vstříc.
__________________________
Následující řádky už tak důležité nejsou, ale prej se to dobře čte a budete z toho mít přehled o událém dění v jeskyni. Je to fakt dlouhý, nevěřím že sem toho tolik napsat :D Omlouvám se lidem, který teďka kvuli mě musej celej ten muj román přescrollovat :)
__________________________
Je podzim, příroda hraje všemi barvami, některé stromy již shazují listí. Zima se blíží.
Ať už jdete za čímkoliv, či vás něco žene dorazili jste do Malé Sedlové, malé vesničky v Pohraničí. Vesnička leží v údolí mezi dvěma strmými kopci, na tom vyšším z nich se na skále tyčí kamenná tvrz obehnaná hradbou. V hradbě je několik strážných věží, komplex samotný má pak jednu hlavní, velkou věž. Kopce jsou travnaté, slouží jako pastviny především pro ovce. Kolem vidíte i pár políček, pastviny ale jasně převládají. Vesnička samotná je tvořena asi padesáti domy. Domy jsou zděné, omítnuté, s doškovými střechami. Vesničkou také teče malý potůček.
Slunce zapadá, noc se pomalu blíží, štěstí že jste narazili na vesničku. Kráčíte po blátivé cestě která se proplétá mezi domy. Bylo by štěstí kdyby takováhle malá vesnička měla hostinec, přecijen kolik poutníků tu může projít za celý rok? A přeci, zhruba v prostřed vesničky, na takovém malém náměstíčku, návsi je na štítu jedné budovy s oprýskanou omítkou napsáno Hostinec. Zatracené štěstí, nebo snad nadměrná přízeň bohů? Tak či onak, aspoň se dnes vyspíte v teple. Zamířili jste do hostince. Býval by to mohl být příjemný podzimní večer, kdyby se po dvou hodinách v hostinci neozval křik ... "TVRZ HOŘÍ!! SLYŠÍTE?! NA TVRZI HOŘÍ!"
Vy, stejně jako většina osazenstva hostince, jste ihned vyběhli ven a hleděli na kouř vycházející z tvrze "Do tvrze lidi! Rychle! Hasit!" velký houf lidí se rozběhl do tvrze. Oheň se příliš nerozšířil a stihli jste ho uhasit než napáchal větší škody. Velké povyražení však vzniklo, když se zjistilo co oheň způsobilo. Na nádvoří bylo sneseno pět těl mrtvých skřetů "Sháníme dobrovolníky na práci .. jak se zdá, tahle špína se nám sem prokopala. Potřebujeme někoho kdo prozkoumá chodbu a zajistí, aby se tohleto neopakovalo!" samozřejmě jste vystoupili vy, všichni. Po krátkém vybavování ve zbrojnici vás zavedli do stájí k díře o průměru zhruba padesáti coulů a ukázali dovnitř. Kupodivu tam byla tma :)
V podzemí pod tvrzí to zprvu šlo dobře. Postupovali jste hlouběji a hlouběji do systému jeskyní, pobíjeli menší skupiny nemrtvých, skřetů a další havěti. Vše se ale změnilo, když jste přišli do obrovského jeskynního dómu. Nebezpečí jste vycítili skoro všichni, zvláštní napětí bylo cítit ve vzduchu, nejistě jste posvítili do tmy. Nic. Lucerna nedosáhla dost daleko. První odvážlivec vykročil “Zadrž..“ promluvil opatrnější z vás. To byla větší chyba než ten krok. Dík dokonalé až podivné akustice dómu se i tiché slovo neslo přez celou jeho délku i šířku. Během pár vteřin dóm ožil, už to nebylo tiché místo, už to ani nebylo prázdné místo. Po celé ploše dómu, na stěnách i na stropě se začali rozsvěcovat kulaté rudé oči. Byli jich desítky, pak stovky a nakonec snad tisíce.
“Utíkééjtéé!“ vykřikl jeden když už byl pět metrů od vás a sprintoval rychle směrem odkud jste přišli. Bez váhání se otočili i ostatní a též se dali do sprintu pronásledování hordou rudých oči. Přibližovali se ale moc rychle, prchali jste jak se dalo, zabíhali za rohy, na odpočinek nebyl čas. “Už jsou skoro za námi!“ zvolal někdo po minutě útoku “Těm neutečem!“ … “Musíme se jim postavit!!“ pošetilý nápad, ale zrovna jste zaběhli do chodby úzké zhruba na dva a půl sáhu “Tady to půjde .. STŮJTE, STŮJTE!“ opravdu jste zastavili “Na co čekáte blázni? Utíkejte!“ zařval někdo, na patě se otočil a pokračoval v útěku. “Máte někdo nějaké výbušniny?“ zeptal se „Zastavovač“ “Tady .. to je vše co mám“ ozval se Rejpal a vyndal pár výbušných hlín “Výborně, každý si pár vemte, co musíte dělat vám snad vysvětlovat nemusím“ čekali jste v chodbě, pro vaše potřeby byla vskutku dokonalá, úzká, s nízkým stropem.
Nečekali jste dlouho a záplava rudých očí byla co by kamenem dohodil “Ještě ne, čekat, čekat. Házejte je postupně!“ zařval naposled Zastavovač když hodil první hlínu. Ta zalétla do chumlu příšer, ozval se výbuch. K nohou vám přiletěla hnusně zelená končetina, než jste se rozkoukali přišel další výbuch. Oči byli všude, lezli k vám po stěnách, po stropě, po zemi, někteří snad dokonce museli lézt i přez své druhy. Ozvalo se pár dalších výbuchů, chodba se začínala měnit v krvavou lázeň, ale očí neubývalo. Zato však ze stropu začínaly padat kameny, chodba se začínala hroutit, všechny vás to hned napadlo. Pár posledních hlín a mohutných výbuchů do nejvíce oslabených míst, chodba se začínala zavalovat, zem se třásla, očividně jste spustili něco většího. Tentokráte nikdo nemusel dávat „příkaz“ k ústupu, utíkat jste začali všichni, monster za zadkem jste se zbavili, tentokráte jste však měli problém s hroutící se jeskyní. Na povrch to bylo ještě daleko, na každé křižovatce zdržení kvůli rozhodování se kudy kam, ještě že jste měli mapu. Po zhruba dvou směnách jste konečně mohli zastavit, dostali jste se to stabilní části jeskynního systému, cesta za vámi byla nenávratně zavalena. Na povrch vám to trvalo další tři směny, mohli jste už naštěstí jít pomalu, vydýchat se, někteří se občerstvili vodou.
Venku už na vás čekal kapitán tvrze “Pojďte! Máte co vysvětlovat!“ řekl rázně s naštvaným tónem, nechápali jste jeho rozhořčení. “No pojďte, pojďte!“ vedl vás na hradby a na jednu z věží “Co má být támhleto?!“ ukázal směrem na sever, zhruba pět set sáhů od vesnice, byla tam propadlá země, takový kráter, zhruba 30 sáhů hluboký, kruhového tvar s průměrem zhruba sedmdesát sáhů. Vysvětlili jste co se stalo, popsali dění v jeskyni, nějak to vzal, nakonec mu ani nic jiného nezbývalo, co se stalo, stalo se. Dalšího dne jste se vrátili do podzemí a prozkoumali další chodby, způsobili dalších pár malých závalů a tím podzemní komplex kolem tvrze uzavřeli. Chodba vedoucí z vrze do systému byla také u první křižovatky zazděna mohutnými kameny, zbytek chodby k tvrzi se prý začne používat jako sklep. Shrábli jste odměnu, ve vesnici a okolí tvrze jste pobyli ještě týden, někteří z vás byli poranění, jiní potřebovali opravit vybavení. Ti z vás, co se nemuseli šetřit pomáhali s různými menšími úkoly, zabíjení vlků, strážení stád a takové drobnosti, nic zajímavého, ale peníze na obživu se hodili.
Když jste se dali do kupy, rozhodli jste se vydat na cestu. Malá Sedlová byla opravdu malá a víc než sedlová byla spíš ... nudná. Nakoupili jste něco sušeného masa a dalších trvanlivých zásob a vyrazili na cestu.
Vaše putování trvalo zhruba měsíc. Povětšinou jste šli lesy nebo po rovinatých travnatých stepích. O cestách se příliš nedá mluvit, pokud jste našli nějakou "prošláplou" stezku, byla od zvěře. Trvanlivou výživou jste šetřili, když to šlo živili jste se lovem. Tu to byl zajít, když bylo štěstí tak srna nebo kanec. Taky jste jedli co jste našli na stromech, keřích, stali se z vás hotoví lovci-sběrači (ať žije pravěk, HURÁ!). Putovali jste směrem na sever, nebo jste si to teda mysleli, hlouběji a hlouběji k válečné zóně.
Cestou jste nikoho nepotkali. Prostí lidé tu moc necestují, lapkové tu tudíž nemají proč být. Obchodníci tu taky jen tak necourají divočinou a armáda má na práci lepší věci než jen tak jezdit po krajině.
Po dlouhých dnech putování jste konečně narazili na známky civilizace. V dáli, za menším pahorkem vidíte stoupat bílý oblak dýmu, nejspíše z nějakého komína. Přidali jste do kroku. Na pahorku se vám naskytl výhled na obrovskou pevnost. Stojí na jen o něco vyšším pahorku než na kterém právě stojíte a přesto je nejvyšší z okolí. Za pevností, směrem dál na sever se rozprostírá nedozírně dlouhá rovinatá step. Pevnost je skutečně veliká, kamenné hradby vysoké zhruba dvacet sáhů, zatím vidíte pět věží. Tři ve hradbě z vaší strany a dvě strážní uvnitř komplexu, které jsou součástí vnitřních budov pevnosti. Nejvyšší věž z těch dvou vnitřních může mít dobrých 40 sáhů, je tedy zhruba 2x tak vysoká jako zdi. Na jejím vrchu plápolá obrovská vlajka císařství a hned pod tím nejspíše zástava pevnostní posádky: štít který má v prostřed bránu kterou z každé strany střeží lev (dodám obrázek když nebudete zlobit). Věže i hradby mají samozřejmě cimbuří. Bystré oko spatří na hradbách i věžích partolující vojáky, sou to spíš pohybující se čmouhy. K tvrzi to můžete mít tak tři míle.
Bez delšího uvažování a dohadování jste vyrazili k pevnosti. Lákadlo spánku v teple a pod střechou vás přitahovalo skoro magickou silou.
Mohli jste být tak ve čtvrtině cesty když jste si všimli náhlého ruchu na hradbách. Ozvalo se troubení rohu a o chvíli později byl na věž která vám je nejblíž vytažen rudý obdélníkoví praporec a jak se zdá, tak na hradbách se začali řadit vojáci. Téměř ve stejném čase se ve věži otevřel malý průchod, který předtím vidět nebyl a začali z něj jeden po druhém vyjíždět jezdci. Celkem jich vyjelo deset, i z dálky je poznat že minimálně dvě třetiny jsou vyzbrojeny tyčovými zbraněmi - nejspíše kopí. Jak bývá zvykem v císařském vojsku zbytek vojáků bude střelecký. Jeden z jezdců veze i korouhev - zelený had omotaný kolem stříbrného kopí na rudém poli čtvercového tvaru. Vojáci samozřejmě tryskem míří k vám.
Zastavili se na deset sáhů od vás, obklíčili vás. Tyčové zbraně jsou opravdu kopí, vojáci je mají opřené o popruh na sedle, kopí špičkami směřují do nebe. Střelecká část vojáků má kuše, jsou sice nabité, ale nemají založenou šipku. Kopíníci jsou vesměs oblečení do "zbroje půl" typické pro lehkou jízdu, kdy trup a paže jsou chráněny plátovými částmi. Někteří mají náholení chrániče či kroužkové kalhoty. Všichni mají Normanky a pod nimi kroužkou kuklu chránící i krk. Pás mají všichni přepásaný páskem s pochvou, ve které se skrývá dlouhý meč, také typická zbraň pro jezdectvo. Každý z jezdců má též varkoč se stejným znakem jako je na korouhvi. Jeden z jezdců, soudě dle zdobné chocholky na přilbě a důstojnických znaků na varkoči nejspíše velitel, vyjel z kruhu jež vás obklíčil zhruba o koňskou délku a promluvil přísným vojenským tónem "Kdo jste?! Co tu chcete?! Mluvte přímo, nebo se nedožijete zítřka!" po dokončení věty velitelův kůň vypověděl poslušnost a začal se otáčet, jakobyse chtěl vrátit do formace kolem vás, velitele to však nerozhodilo a zkrátka koně v půlce otočky otěžemi vrátil čelem k vám, při tom všem vás vůbec nespustil z očí.
Nikdo z vás nemá na boj náladu ani energii, a i kdyby, stěží by jste vydrželi déle jak deset vteřin. Vojáci mají převahu jak početní, zbraňovou tak i taktickou. Boj by byla sebevražda.
"Za víru a císařepána!" | Alt-Starhemberg Olmütz - skupina historického šermu a vojenství | http://www.olomouckypluk.cz
|
