 |
Morion 10. srpna 2008 17:38
Dialektika je zde filozofický postup založený na logickém přemýšlení, kdy se z jednoduchých výroků či tvrzení (neboli tezí) získávají obecnější filozofické pravdy (jedná se tedy o postup dedukční) a kdy je teoreticky možné při dobré dialektické schopnosti, pochopit na základě třeba úplně prostého výroku, jako „mám černé boty“ podstatu celého vesmíru a vůbec všeho. Samotné základní dialektické pravidlo, neboli postup je jednoduchý, převedení do praxe už však začíná být těžší a těžší. Dialektická úspěšnost se dá měřit podle počtu dosažených syntéz. Ovšem pro vysoké kosmologické poznání bychom jich museli najít třeba milióny (či mnohem víc), na což lidský mozek není dost dokonalý (s každou další syntézou roste míra abstrakce). Na počátku je zde nějaká teze, kterou může být jak určitý soud, třeba „banán je žlutý“, tak třeba i prostý pojem jako „práce“. K této tezi nyní hledáme popření, neboli antitezi - pozor, antiteze není to samé jako antonymum. Při hledání antiteze se ptáme co by bylo, kdyby tato teze nebyla? Antitezí ke slovu „bytí“ je tedy „nebytí“. Důležité však je, že teze s antitezí se doplňují na vyšší úroveň v takzvané syntéze. Syntézu hledáme otázkou co obsahuje jak tezi, tak antitezi? A k této syntéze nyní vymýšlíme novou antitezi, pak tuto syntézu s antitezí znovu spojíme na vyšší syntézu a tak můžeme postupovat stále dál. Na praktickém dialektickém poznání je potom úžasné to, že k němu prakticky nepotřebuji vnějších informací a přesto se k nim mohu skrz sebe dobrat - za předpokladu velmi dlouhé a velmi složité dialektiky. Představme si svět jako stránku v atlase a nás jako malou zubařskou baterku visící v jednom místě těsně nad tím listem. Jelikož jsme blízko povrchu, naše světlo tedy vytváří jen malý kroužek - to je naše poznání. Visíme tedy nad Evropou a naše záře dopadá asi na její čtvrtinu. Jak poznáme Afriku? Tak, že se budeme ve stále stejné výšce pohybovat nad mapou, až se dostanem z Evropy nad Afriku a ten náš malý kruh záře bude dopadat zrovna na místo, které chceme pozorovat - tím jsme se museli pohnout prostorem, abychom poznali Afriku. Ale co dialektický postup? Tehdy zůstáváme na jednom místě, takže se nad mapou nehýbeme. Jak však provádíme dialektiku, stoupáme vzhůru - zatímco stále visíme na stejném místě nad Evropou, tak naše poznání se dostává vertikálně výš a výš, takže už ozařuje Evropu, Asii i Afriku - a vidíme i Afriku, i když jsme se směrem k ní nepohnuli. Sice na ní světlo nyní dopadá méně jasně, ale provedením opačné dialektiky s šikmým klesáním (záměrně syntézy roztrháváme na teze a antiteze, ale jinak než předtím - tak, abychom se dostali k Africe), tak se k ní přesunem a zaostříme. Má to jen pár důležitých zásad:
Pravdivost je všech syntéz je stejná jako pravdivost základní teze. Jenže, kdy můžeme vědět, že je naše teze pravdivá? Můžeme tedy říct, že syntézám se dá věřit, věříme-li tezi. Za nejlepší tezi považujme tedy opět tezi já myslím, neboť, jak již bylo předesláno, můžeme pochybovat o všem, jen ne o tom, že pochybujeme. Ovšem samozřejmě začínat můžeme z jakékoliv teze, většinou je dobré odpíchnout se od něčeho konkrétního. Dále je dobré nedělat kroky zpět (pátá syntéza byla vědomí a při patnácté nás to k němu opět svádí, ovšem to je chyba), neplést si pojmy (zvědavost může být jednak stav, jednak vlastnost). Dalším problémem je, že nesmíme dojít k mechanizaci, čili syntéza by neměla například být v uniformním stavu "buď teze nebo antiteze" - takto bychom sice prováděli správnou dialektiku, ale její syntézy by nám nic neříkaly, čili by byla správná, ale zbytečná. A vůbec, takovou dialektiku by dokázal provozovat i počítač. Dialektika totiž vychází z našich znalostí a našich myslí, je záležitostí lidskou, proto její mechanizace vede ke správnosti, ale také zbytečnosti. Jak vyjádřit postup matematicky (a tím tedy umožnit i onu mechanizaci)? Máme tezi A, k níž teze B je její negací. A i B následně postavíme do disjunktivního vztahu a tento disjunktivní vztah nazveme jako C, ke kterému hledáme negaci v D – a tak donekonečna. A právě to na mnoha úrovních probíhá v našich myslích, kdy je téměř každý myšlenkový postup dialektikou, ovšem tak jednoduché to očividně být nemůže – ve skutečnosti je tezí v každé této dialektice další dialektika a v té je tezí (ke které hledáme syntézy) opět dialektika, což je další donekonečna vystavěný postup. Uvedu nyní příklad takto mechanické dialektiky (příklad pojmové dialektiky až později): Mám prvotní tezi „tráva je zelená“ a z ní provedu antitezi tráva není zelená a z obou syntézu, jež uznává za pravdu, že buď tráva je zelená nebo tráva není zelená. Tato syntéza je opět tezí, k níž antiteze je formulována jako popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Z této teze a antiteze získáme opět syntézu, jež pokládá za pravdivé buď tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Antiteze je tedy opět formulována jako popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Z této teze a antiteze získáme opět syntézu, jež pokládá za pravdivé buď tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Antiteze je tedy opět formulována jako popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Z této teze a antiteze získáme opět syntézu, jež pokládá za pravdivé buď tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Antiteze je tedy opět formulována jako popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Výsledné tvrzení tedy zní: Pravdivé je, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená nebo popření, že tráva je zelená nebo tráva není zelená. Takto složitě a abstraktně vznikají nejjednodušší formy našeho myšlení, jakými jsou abstrakce, dedukce, indukce a mnohé další práce s pojmy, soudy a úsudky. První a jedinou dialektikou bez jí nadřazené dialektiky je jakési „já“, tedy souhrn všechny naší mysli, vědomí i nevědomí. V ní největší dialektikou je paměť, která si uvědomuje minulost (zde poznamenejme, že přítomnost není, že je vždy jen vzpomínkou, byť sebekratší). Hned vystává otázka – jestliže je vše nad námi neustálým stavem zákona, potom si čas (který se už u druhé dialektiky) musíme dávat sami a nabízí se pro to jediné řešení – první dialektický řetězec. Naše „paměť“ je tedy dialektickým řetězcem obsahujícím další řetězce, který sám je jen jednou tezí v nejvyšší dialektice, zvané „čas“ a jelikož pod ní již čas tedy není, proto je dialog se supervědomím stále nečasovým (či nadčasovým, líbí-li se nám tento pojem více) stavem a tím jsme vyřešili i výstup dialektiky a zároveň poznali, že co je nekonečné, to je zároveň mimo čas, který je tudíž konečně koncipován, ale v nekonečný ve své neustálé obnově.
- What is a life devoid of strife?
|
