Nidora van Andor | V kůži královny (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Když dostala pokyn od kapitána tiše vyběhla schody nahoru zpět do sálu, kam vedla kuchyně. Na poměry toho jak byla vychována nebylo vhodně oblečená a navíc byla bosa.
Poté co se k ní připojil i kapitán se na něj vděčně zasmála.
„Děkuji ti za spolupráci. Pravda...ty budeš u mlsání nápadný, já jsem tam..téměř každý druhé večer. Od mala, ale to jistě víš.“
dodala a poté se odebrala ke zadní straně stolu, kam se posadila a vyložila co vzala. Karafa s vodou a sklenice zde byli neustále, tak si vzala dvě a nalila do každé bezové šťávy. Ráda jedla u stolu, naopak mimo svoji komnatu, vysloveně pokud nebyla nemocná jako nyní.
„Nezdržuji tě od povinností?“
zeptala se jej když si vzala jeden kousek koláče.
„U té nemoci jsem trošku zapomněla na to vše, co je potřeba ještě udělat. Doufám, že zítra se již budu moct opět na všem podílet. Pořád je toho spoustu nového...nenapadlo mě nikdy, že to takto dopadne. Ale jsem své zemi oddaná celým srdcem. Vlastně...teď jsou to dvě poloviny. Jedna patří tobě.“
dodala a usmála se na něj.

Královna byla ráda, že je Lyanne hrad i pokoj líbí a že se zabydlela a cítí se zde dobře. Na její slova se pousmála.

„Jsem ráda, že se vám tady líbí. Pro mě je to domov, asi bych si těžko zvykala na představu, žít na jiném místě. Pokud bych musela, tak ano, ale vždy se tu cítím jako doma.“

pronesla k ní klidným hlasem.

„Ne, děkuji za vaši návštěvu, jistě se od vás toho soustu naučím časem, ale nyní nepotřebuji nic, děkuji vám za vaši péči.“

pronesla k ní stejnohlasně a přidala ke svým slovům jemný úsměv.

Královna se probudila a za pár chvil byla opět připravena a vyrazila ven ze stanu. Ženy, které do stanu vešli jí nevzbudili a jejich přítomnost jí nijak nevadila.

Došla ke své klisně a pohladila jí. Pak spolu s připraveným Visrekem a třemi dalšími muži vyrazili směr Bobří ves. Své klisně nechala volné tempo, kde tu jí trošku protáhla nohy, ale nechala jí spíš jít si tak, jak měla náladu a zrovna ten den měla náladu vše sledovat a občas si popoběhnout, jinak byla spokojená a až překvapivě hodná.

Když se blížili k vesnici se zájmem si prohlížela sady, které jí lemovali. Celé to vypadlo velmi malebně. Seržant Kibbos je odporučil na starostu a dle domku na svahu jí bylo jasné, že tam bude starost bydlet. Zamířila tedy do vesnice přímo k tomuto bodu.

"Velmi rád, budu ve Vaší společnosti, stačí jen říci. Večer se vrátím na hrad a pokud budete chtít, budu kdykoliv k dispozici."

Promluvil a poté přikývnul.

"Budu odpočívat, jak jen čas a možnosti dovolí."

Dodal ještě nakonec a usmál se na ní. Opět široce. Plně.

Následně si jí vyslechl.

"Dobrá. Souhlasím s Vámi. Ale věřím, že tato informace se nerozšíří, dokud to sama neuděláte. Ani jeden ze tří jmenovaných informací nerozšíří. Ale poté, se bude šířit rychle, to máte pravdu:"

Dodal a na konci se musel trochu pousmát. Jelikož lidé se mezi sebou zprávy předávali opravdu velmi rychle. Poté mu královna vtiskla prsten do ruky. Rychle si to uvědomil a podíval se na něj ve své ruce.

"Má paní, to ale...nemůžu..je přec..Vaší matky"

Promluvil, trhaně, jelikož jej to šokovalo. Věděl, od koho je ten prsten a proto jej to šokovalo.
Poté došel za ní a otevřel jí dveře a vyšel společně s ní, aby zde nenabylo žádného špatného dojmu.

V truním sále již na ní čekal seržant Rickard. Trpělivě stál u kraje sálu a prohlížel si jedno z vystavených brnění.

https://www.aragorn.cz/map.php?id=6555

//dnes až zítra odepíšu

Královna se krátce zamyslela.

„Myslíte, že by to kapitánovi nevadilo? Přece jen, má hodně své práce.“

Pronesla krátce, nebyla si jistá a kapitána nechtěla nějak zaměstnávat navíc.

„Promyslím si to. A uvidím.“

Zakončila jen a i ona dala ruce od příborů, zdá se měla dost.

„Půjdu se podívat do města a k moři. Zajímá mě jak to tak teď vypadá. Už jsem tam docela dlouho nebyla. Zatím co ostatní věci běží včetně plesu. Vezmu si mdré šaty, ty ze dne korunovace.“

//

Děvečky mezitím nanosily na stoly jídlo. Polévku, vývarovou, sladkou ovesnou kaši se skořicí, byla v oblibě hodně u nižších poddaných a vojáků, jelikož byla sytá a hlavně levná. Následně čerstvé bochníky chleba a zakroucené rohlíky. Zkroucené tak, že se dali odmotat a jíst jako jeden plátek. Poté přinesly bažanty a křepelky, čtyři. Následně dva zajíce a ryby, nejspíše pstruhy. Stále donášely novou vodu a Nidoře jedna děvečka podala s hlubokou úklonou skleněnou číši s vínem. Číše měla stříbrné lemování okolo stopky a číši samotnou jakoby podpírali tři sloni. Bylo to skutečně umělecké dílo, ale takovou číši tu viděla jen jednu a to právě tuto. Nejspíše to byl unikátní kousek, který měl hostinský právě pro takovéhle příležitosti. Číše byla vyleštěna a nebylo na ní ani smítko špíny či prachu a křišťálově se leskla. Sklo bylo broušené a mělo na sobě květinové vzory růží, gladiol a lučního kvítí.

"Jak si přejete má paní, pokud chcete až tehdy, tak si s Vámi samozřejmě promluvím, až budete chtít." Dodal slušně a lehce poklonil hlavou.

Jak si mohla všimnout, ani jeden z vojáků nejedl rukama, všichni stolovali s etiketou, používajíc příboru, ubrousku a s upraveným stolem, aby kolem sebe nenadělali. Jak vidno, jeden ze součástí jejich výcviku byla i etiketa, a aby ne.

"Má paní, i kdyby se taková situace nastala, budeme Vás následovat klidně až na kraj světa, klidně na hrad Draiků. Kam jen, si budete přát má paní."

Promluvil Arie Von Denesle a poklonil hlavou.

"Inu, celý život má paní, moje rodina jest ve službách královské ochrany po osmou generaci. Stejně tak jako můj otec, děd a praděd, i já sloužím již od sedmnáctých narozenin ve službých Královské gardy, která střeží ten nejcennější poklad, který Naše království má. Vás." Promluví klidně Berhun a lehce se pousměje a pokyne číší s vodou na zdraví a i druzí dva muži pokynou svými číšemi.

"Stejně tak i moji dva synové budou sloužit, a bude pro mě čest, dožiju-li se toho, že budou sloužit ještě v tu dobu, kdy já budu živ. Moc mne mrzí ta, záležitost s Vaším otcem, byl to dobrý člověk a dobrý král, sice občas trochu rázný a nerad si nechal povídat do věcí, ale lidé ho milovali, avšak věřím tomu, že i Vás budou milovat, už jen tento, výlet, dává najevo, že máte zájem o to, co se ve Vaší zemi děje a to lidé ocení. A jak řekl Von Denesle, půjdeme za Vámi kamkoliv, klidně až na hrad Draiků." Dodal klidně Berhun a opět přiložil pěst ke své hrudi na místo, kde mu tluče srdce.

Krčmář se ihned otočil, zatleskal a začal na své zaměstnance zvolávat příkazy, jak bylo vidno, většina z pracovníku taverny byla jedna velká rodina a tu a tam byl někdo, kdo tu pracoval pro zkušenost či lepší výdělek.

K jednomu posezení se vešla jen královna a tři strážní, k dalším dvoum větším stolům se vešel zbytek. Netrvalo to ani pár okamžiků a přiběhly dvě děvečky, které donesly korbely plné medoviny, či vinné sklínky a lahve vína. Ten kdož měl nějaké speciální požadavky ohledně pití bylo ihned vyhověno, ale ze strážných by si nikdo nestěžoval, kdyby se nezvedl kapitán a se slovy. "Moc děkujeme ale mě a mým mužům pouze vodu, jsme ve službě." Dodal klidným, vyrovnaným hlasem. Mužstvo nijak neprotestovalo a podávalo pití zpět děvečkám.

Jedna s dívek však nabídla své královně buď víno, nebo medovinu. I když medovina v korbelu nebylo asi nic, čím by poctila královnu, což bylo vidět na tom, jak se červenala a byla naprosto nervózní.

Poté, co se doneslo pití se na chvilku taverna odmlčela. Vojáci mezi sebou diskutovali o běžných věcech, stůl u královny však mlčel. Poté se otočil kapitán na Nidoru a lehce se usmál.

"Má královno, chtěla jste se mnou o něčem mluvit? Nyní máme možnost, jídlo může odstoupit, nebo, můžeme mluvit i při jídle, pokud to uznáte za vhodné." Promluvil klidně a lehce se jí poklonil hlavou na znak respektu a oddanosti jejího rozhodnutí.

"Má paní, jelikož stolujeme společně, představím Vám další dva členy Vaší osobní ochranky. Tento vysoký mladík je Arie Von Denesle. Můj zástupce během mé nepřítomnosti, nebo, kdybych padl. A ten druhý je seržant Berhun. Jeden z nejostřílenějších členů Vaší gardy, je v ní celý svůj život." Oba dva královně nejprva zasalutovali, poté se uklonili hlavou i tělem s tím, že srazili pravou ruku do pěsti a tou si klepli do hrudi, kde jest srdce.

"Dle rozkazu královno."

Promluvil kapitán a kývl na dalšího vojáka, co tu s nimi byl, oba si stoupli k východu a čekali.

Valerius opatrně přijmul její ruku a lehce jí stiskl.

"Děkuji Vám má paní, budeme vděčni a určitě uděláme vše, co bude v našich silách, abychom Vám náš dluh splatili."

Promluví klidně a s lehce sklopenou hlavou. Potom se napřímí a lehce se na královnu usměje.

"Naviděnou královno, bylo mi ctí."

Jakmile vyšli ze stanu, vojáci, co čekali venku se rozešli s nimi a opět utvořili šípovou formaci.

"Má paní, zpět na hrad? Nebo máte ještě v plánu prohlédnout si jiná místa? Je už dávno po poledni, takže když teď vyrazíme, tak na hradě budeme před setměním...a Vy jste nejedla, mohu navrhnout jednu tavernu? Abyste měla teplé jídlo?"

Optal se kapitán během toho, co šli od stanu ke koním. Zbytek patroly stál a pozoroval okolí. Bylo vidno, že tito muži byli cvičeni k zabijení a chránění své královny či krále. Perfektně sehraní a každý věděl, co má dělat, své místo měli jasně dané a za svoji královnu by obětoval život každý z nich. Nidora nevěděla, jaký mají výcvik a co všechno musí podstoupit, ale mohla si být jistá v jednom, každý z nich by za ní šel kamkoliv, do pekla, do války, kamkoliv.

"Jestli můžu paní, nerad bych se protivil Vašim příkazům, mladíky do armády, s tím souhlasím, slýcháme, že vojsko utrpělo a mladá krev do armády je velice ceněná, napokon zbytku, mi tři veteráni budeme rádi, když se na nás bude vzpomínat, ale bitvy, které jsme vedli jsme nebojovali Vaším jménem má paní, tudíž by mi čest nedovolila připsat si u Vašeho dvora jméno, i když jsem pro Vás a Vaši korunu nic nevykonal. Raději zůstanu neznámí a poté, co dokáži, že si Vaši úctu zasloužím, až poté ať přijde ve známost."

Promluví klidně, ale s hlavou skloněnou, nadechne se a nadále pokračuje.

"Vím, že si to nemůžeme dovolit, ale už jsem o tom mluvil, s každým v táboře, držíme takhle už od útěku před dvěma lety, držíme pospolu a jen díky tomu jsme vydrželi tu cestu k Vám. Moc děkujeme za přístřeší i za to ,že se o nás vůbec někdo staral. Jestli mohu, má královno, ti lidé budou nešťastní přijdou li o děti, rozdělí li se, jsou na sebe Vázáni, ti, kteří jak jste řekla jsou svobodní takové závazky mít nebudou, patnáct mladíku a dvacet tři žen, ti sice zapadli do společenství, ale dokáží se rychleji aklimatizovat. Jestli mohu, být tak smělý, napadlo mě, dát nám možnost, někde se uchytit, nějaké místo, kde budeme moci vybudovat osadu, obdělávat zemi, starat se o naše děti, pěstovat rostliny a dobytek, a samozřejmě, platit Vám daně a doufat, že Vám splatíme vše, co jsme dlužni. Jediný problém je ten, že nám došlo osivo, dobytek svůj máme, co jsme si vzali sebou nebo jsme odkoupili, ale osivo nám shnilo. Omlouvám se, že jsem tak smělý a mluvím tak otevřeně vím, že na to nemám právo. Omlouvám se má paní"

Dodá a ukloní se ještě více, než předtím. Opět ale musí převážit váhu z pravé, ukousnuté nohy na levou.

Nidora si vyslechla kolik je počtů. A nebylo těžké si to zapamatovat. Mrzelo jí, že i když se snažili, nevyhovělo se jim, ale věděla, že tehdy byl otec nemocen, a země neměla vládce. Přesto, doufala, že to vyřeší a najdou vhodné řešení.

„Máte skutečně přehled o svém táboře. Děkuji vám.“

Pronesla mírně.

„Dobře tedy. Protože je tu tedy hodně rodin a volných mužů je jen patnáct, musíme se tím řídit. Požádám vás o jména mužů, kteří jsou svobodní, pokud jsou mezi nimi i chlapci, i přes to, že je jich tak málo, výcvik jim můžeme nabídnout. Pomohli by tak sobě i rodinám, kterých jsou součástí. Také poprosím o jména žen, a dívek které jsou také svobodné a dívek od 15 let. Ty mladší zatím ne. Dokážeme jim najít práci třebas ve městě nebo na hradě, kde nyní žiji.“

Dodala.

„Pokud se jedná o veteránů, prosím i jejich jména. Mám úctu k těm, kteří bojovali na bojišti, válka není nic pěkného, a já jsem nikdy žádnou neokusila a ani nechci. A totéž nechci, aby pocítil i můj lid. Včetně vás. Přesto přechovávám úctu k takovým jako jste vy.“

Pronesla mírně.

„Nechci, aby jste vnímal, že chci vaše lidi odvést, ale protože je tábor velmi různorodý, je nutné mírně jej rozčlenit. Je dobré pokud se zařadíte mezi lidi, tím, že budou díky a muži pracovat třebas i ve městě i když jich je málo. Je to dobrý začátek. Už teď hledáme vhodné místo, kde by jsme vás mohli umísit. Jestli to bude součástí města nebo jinde, zatím není určeno. Situaci budu konzultovat s královským rádcem, zná zdejší poměry země i vhodné místa. I to jak to všechno zprovoznit. Chtěla jsem hlavně, aby jste věděli, že se dali věci do pohybu a že vím, že jste tady a vynasnažím se vám pomoct.“

Dodala a opět jej nechala pokud chtěl, promluvit.

"Rádi bychom půdu...nebo místo, které můžeme obdělat, zkrášlit, či se začlenit, víme, že jsme dlužni, ale nikdy k nám nikdo nepřijel a i když jsme mi žádali, jak jste řekla, Váš otec byl nemocen a byli jiné věci, které se řešily, než mi. Ale chápu to. I respektuji."

Dodal klidně a přesunul váhu na nezraněnou nohu.

"Je tu 198 mužů, 200 žen a přesně 100 dětí. Volných, mužů, bez rodiny je tu pouze 15, volných žen 23. Děti jsou ve věku od 1 roku do 9 let. Snažíme se je vzdělávat, ale je to těžké. Víme, že jsme přítěží, snažili jsme se udělat nějaké styky s radou v Oxinu, nebo na tržišti...ale dokud jsme jako, bezdomovci, moc se na nás nevzhlíží. Jsme převážně farmáři, statkáři, sadaři...chovatelé dobytka, dva koželužníci, jeden kovář, tesař a hodinář, tři veteráni z válek, mezi nimi jsem i já, ženy jsou převážně sběračky, houby, bylinky, dobré farmářky také, děti...děti jsou děti...to jsou asi tak nějak, hrubé počty...které Vám mohu ihned poskytnout. Paní."

Promluví klidně a opět se převáží na druhou stranu.

Když se představil, pokývla a pak zamířila do stanu. Eskorta se od ní nehnula, ale nic jim neříkala, protože to byla jejich povinnost a práce, a nechtěla být nezodpovědná a učit je něco jiného, či snad žádat o to, aby jí nechali samotnou. Byl to prostě zase jejich způsob života, toho pracovního vůči královně a králi, a tudíž nic nenamítala na jejich přítomnost.

Když vešli do stanu, zběžně prohlédla místnost, výrazem však nehodnotila nic.

„Vím o vás, že jste uprchlíci, ale nestrádá vás spravedlnost u žádného souseda v okolí takže můžete svobodně žít tu, nebo v jiné zemi.“

Začala mírně.

„Ráda bych, aby jste tu zůstali. Je to nabídka, nechci vás vyhazovat, ani organizovat jakýkoliv proces. Přesto, lid, který žije ve městě velmi často na tento tábor poukazuje. Chci vám nabídnout možnost jak vaši situaci zlepšit, a najít pro vás jiné místo kde můžete žít. Toto je dost otevřené, dle mého. Je nutno se začlenit. A to právě tím, že vám dáme práci a půdu, kde můžete pěstovat, úrodnou, a chráněnou. Zde můžete žít a mít své rodiny. Avšak nelze tento krok učinit bez dohody. Tento tábor můj otec živil od chvíle, kdy jste tady. Za nic vás neviním, a nic nechci. Ani daně ani zaplacení toho všeho. Přesto je nutno zařídit pro vás situaci tak, aby jste byli schopni živit se sami. Jako možnost pro vaše muže, ne pro všechny, ale pro určitou část, je nabídka v armádě. Výcvik. Tam kde je rodina je nutno aby muž zůstal, přesto lze se živit půdou, prodejem. Nevím, jaký má váš tábor potenciál, co se týče lidí, ale nemyslím si, že jste odkázáni na takovýto život. Pokud někdo bude dobrý obchodník, může být obchodníkem. Děti se budou od určitého věku učit číst a psát. Toto je moje myšlenka avšak zatím jen myšlenka, ale jistě se rozšíří. Takže budou mít možnost i do budoucna.“

Pokračovala, mírně.

„Budu potřebovat sepsání těch, kteří jsou v tomto táboře. Přesné počty, kolik je tu dětí, žen a mužů. U mužů rozdělení, kteří mají rodiny, a ti co jsou svobodní i mladí chlapci.“

Dodala a pak nechala prostor pro Valeriuse.

Všichni pomalu vstali a sledovali svou královnu, nevěděli, proč tu je, tak byli zvědaví, když slyšeli to, co slyšeli, byli zticha, vyčkávali, co bude dál. Ale bylo na nich poznat, že na tento den čekali.

"Valerius má paní."

Prořízl ticho hlas staršího muže.

Pomalu se zvedl a potom se tedy vydal do stanu, podržel jí zavěs stanu, aby mohla vejít. S ní vešel dovnitř Valerius, velitel a jeden ze strážných, dva se postavili automaticky vedle vchodu a hlídali. Život v táboře se pomalu zase dal do chodu, ale všichni sledovali po očku onen stan.

Stan byl stroze zařízen, postele, se slamníky, ohniště uprostřed, stolek a pár židlí, komoda a udusaná hlína. Zde nebylo bláto, hlína byla pečlivě udusána a hlazena, aby zůstala suchá.

"Má paní. Smím se zeptat, co máte na mysli s námi udělat? Víme, že nejsme lidé této země, jak jste sama řekla, chcete nás do ní začlenit a mi bychom rádi, jen, nemůžeme nic udělat bez souhlasu...Vašeho souhlasu." Promluví Valerius a čeká na odpověď.

Nidora si pořád na tuto úctu nezvykla. Dostával jí její otec. Jistě jí se uklonila služka či učitel, jako dceře krále, ale tehdy nebyla královnou. Když poklekli, lehce si vydechla. I tak pořád vnímala, že si to nezaslouží.

„Prosím vstaňte.“

Požádala je po sléze, a počkala, až tak udělají. Bylo to spíše vlídné gesto, protože tento lid byl zůbožen jen tím, jak žil. Neviděla, že by tu bylo něco dobrého.

„Děkuji za vaše slova i za uvítání.“

Pronesla, a pak se ukázal muž, který za ně zodpovídal.

„Vaše jméno?“

Požádala jej mírně a podešla k něj.

„Přišla jsem z důvodu, který možná tušíte, možná ne. Přesto ten sdělím i vašim lidem, ostatní můžeme probrat ve stanu.“

Pronesla a pak opět pohlédla na ostatní.

„Můj otec onemocněl, a pro svůj vážný stav se o vás nemohl postarat. Nevím, jestli je správné omlouvat se za něj. Nemoc si asi nikdo nevybere a ani čas kdy se dostaví. Nicméně, chci vyřešit to, co je potřebné. A to jsou i vaše životy, místo a způsob jak je budete žít.“

Začala jasně.

„Nejste stálými obyvateli této země. Pokud jsem dobře informována, obýváte tuto oblast víc jako 13 měsíců. A protože jste lidé, máte zde rodiny a jistým způsobem jste si zvykli na tento život, chci vám pomoct, a najít pro vás vhodné místo, kde můžete žít. Daleko lépe jako tady v těchto podmínkách. Kde můžete pracovat, vzdělávat se a mít každý svůj stálí domov. A chci s vámi tuto nabídku projednat. Ráda bych, kdyby jste se stali součástí této země natrvalo. Dnes jsem se přišla na váš tábor podívat se a zjistit, jak zde věci fungují. Příště již přijdu s návrhem, který vám předložím.“

Dokončila a pak pohlédla na muže.

„Myslím, že další otázky můžeme podrobněji projednat v soukromí.“

Pronesla mírně a tišeji.

Lidé se shlukli kolem nich do půlkruhu, drželi si odstup jak od Nidory tak i od ozbrojenců. Jakmile řekla, že je jejich královnou, všichni skoro stejně si klekli. Muži na jedno koleno a sklonili hlavu, ženy na obě kolena a sklonili hlavu, děti tak nějak napodobili své rodiče a též se sklonili.

"Dlouhý život královně. "

Řekli skoro stejnohlasně, ale bylo znát, že se napojovali jeden za druhým, nikomu z nich nějak nevadilo, že klečí v blátě a jsou umazaní a mokří.
Vedle královny se postavili čtyři ozbrojenci, mezi nimi i velitel. Zůstali stát do šípu, kdy Nidora byla střed špičky.

"Ano, ano má paní, já, mám na starosti...styk..s okolím a základní chod...tábora paní."

Promluvil starší chlapík, trochu vyhublý, prošedivělé vlasy, jeho levá ruka byla ošklivě popálena, ne znedávna, už nějakou dobu, možná roky, jeho pravé stehno bylo na pravé straně ukousnuto, pečlivě obvázané místo koženými řemeny ale bránilo pohledu na ránu, ale i ta už byla několik let stará.

"Jestli chcete soukromí, můžeme si promluvit, v mém stanu. Prosím."

Dodá a ukáže na stan po jejich levici, menší stan, tak pro pět osob.

Už když vcházeli do táboru, Nidora nevěřila tomu, co tu vidí. V takovém táboru byla poprvé, ale už jen když to viděla, pochopila, že to se musí změnit. Když vešli do tábora, koně zpomalila dle eskorty. Nakonec když zastavili, zastavila i ona svojí klisnu a pomalu z ní sešla dolů.

„Pohlídejte mi jí.“

Požádala muže po své levici. Ona sama vykročila mimo okruh eskorty do táboru. Bahno a špína se bohužel obejít nedali, ale i to bohužel patřilo k této „práci.“ A nezdá se, že by královna byla z cukru aby jí trochu bahna smylo odhodlání. Chvíli nevěděla, jak začít. Přesto pozornost zdá se, získala rychle.

„Přeji dobrý den. Nevím jestli se k vám zpráva donesla, pokud ne, oznámím vám jí osobně. Král této země, můj otec zemřel. Byl nemocen. A na jeho místo jsem nastoupila já. Jsem nyní královnou této země. Mé jméno je Nidora.“

Představila se. Poprvé mluvila před takovým davem, byla však klidná. Sebejistá.

„Toto je moje eskorta. Nemusíte se jich bát. Nepřišli jsme vám ublížit. Chtěla bych mluvit s tím, kdo má na starost tento tábor. Pokud někdo takový je.“

Pronesla a pohledem bloudila po davu, pokud se někdo objeví nebo ne. mluvila mírně, přesto jistě, a jistým způsobem neústupně. Nebylo v tom však žádné nepřátelství.

„Pokud není zde přítomen, prosím aby jste jej dali zavolat. Ráda bych s ním mluvila.“

Dodala, aby to chápali. Doufala, že z tohoto nebude konflikt, a bude to v pořádku.

Cesta utíkala, stejně tak, jako stromy a polnosti. Nakonec vyjeli na poslední část cesty, po dlouhých lukách a pastvinách k městu Oxinu, které se tyčilo na obzoru, velké, šedé hradby jej lemovaly a zubatily se do výšky. Věže se majestátně tyčily a ukazovaly všem, že tady se bude pořád dodržovat. Zároveň však hradby skýtaly bezpečí. Avšak do města se nejelo, zatočilo se vlevo na rozcestí před městem, město už bylo jasně slyšet, tržiště bylo v jednom proudu a i když to bylo hodně daleko, bylo slyšet slov, křiku a zpěvu. Jižní brána nebyla tolik využívaná, jako ta severní, takže se tady nepohybovalo tolik lidí, ani vozů.

Poté, co zatočili se před nimi rozlehla další velká louka, kde tu a tam se pásly kozy, či houf krav a tu a tam i pár koní v ohradách, aby se mohli proběhnout a nebyli stále ve stájích.

A nakonec se objevil i cíl cesty, tábořiště uprchlíků, na vcelku velkém prostranství se tyčilo do výšky přes dvě stě stanů, všechny stejné barvy, pruhované, červeno-bílé. V relativním středu tábořiště bylo velké ohniště a něco, jako posezení, kde se asi scházeli a mohli promlouvat ke všem lidem, kteří zde bydleli. Tábořiště docela žilo, opravovali se stany, vozy, řezalo se dříví, vařilo. Tu a tam hořely menší ohně, na kterých ženy vařily jídlo pro ostatní, děti běhali kolem, skákali a jančili. Problém byl však, že tu byla opravdu špína, voda byla daleko, stany byly od spoda hodně zašpiněné od hlíny, kompletně i prostředí už bylo značně bahnité a naskytaly se tak místa, kde louže nikdy nevysychaly.

Když Eskorta dorazila, život v táboře se jakoby zastavil a všichni sledovali královskou eskortu.

Nidora se vyhupla do sedla a uchopila otěže svého koně. Pohladila jej, cosi mu řekla a pak jej popohnala do kroku, a následně do tempa eskorty. Koně mezi sebou často soupeřili a snažili se dohnat, a protože kobylka byla trochu ráznější povahu, držela rychlost s koni v eskortě téměř instinktivně. Nidora jí nemusela často pohánět, a protože byla mladá, tato projížďka jí jistě padla velmi dobře.

Když po cestě potkávali lid, Nidora na lid pohlédla, jednou rukou jim krátce ale jasně mávla jako znak toho, že je vidí a současně zdraví. Nepřišlo jí slušné tvářit se, že je nevidí. Kde jí někdo popřál, poděkovala slovně nebo úsměvem.

Cesta se skutečně jevila jako dlouhá a Nidora velmi pomalu chápala, c ojí to bude stát. Málo času na spaní, hodně vyjednávání, obchodu a prezentace jak sebe tak svého lidu a toho, co její země nabízí. Hodně změn a kompromisů. Avšak věřila, že se do toho dostane a zvykne si. Avšak cokoliv jí mohli překvapit.

Byla vytrvalá jak Nidora, tak i její kobylka. A eskorta se skutečně vzdalovala minimálně a chránila jí. Bezpečí začala cítit velmi brzo i když to bylo opět něco nového.