Sandy začala cítit, jak jí divoce buší srdce strachem, začala se bát, věděla ale, že tu s ní jsou ti nejlepší profesoři a taky Brumbál, nesmí také zapomenout na Toma.
(promiň, odjíždím, vracím se za 14 dní, nemám moc čas na delší odepsání, odepiš déle ty :) )

Přemisťování. zrovna ho nemusel, Ale což. Byli na místě... *Co nás tu čeká* Proletělo mu mimoděk hlavou. Do čeho jsme se to vlastně zapletli...
rozhlédl se. Nejprve zvláštně, ale poté se jeho pohled ustálil. Jako by říkal, že jeho tomísto nedostane. Ne, nesmí se bát.
Pustil se ruky profesora, ale tu patřící Sandy nepustil. A usmál se na ní. Chtěl jí tím říct že bude stále s ní. Nikdy by ji neopustil, snad i kdyby kvůli tomu měl ztratit více, než život. Tiše vydechl a promluvil šeptem. Nějak se to k tomuto místu víc hodilo.
"a řekla vám ta... věc... i co tady?"
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Ale ano, počítáme, teď pojďte všichni sem, promluvil profesor Brumbál.
Na jeho slova se profesoři Snape i lupin vydali k Brumbálovi, ihned je následovali Tom a Sandy. Všichni se chytli za ruce a přemístili se na to místo. Sice bylo okolo deseti dopoledne, ale obloha byla zatažená a celé to místo působilo tak nějak potemněle. Všude byli opravdu ty ruiny nějakého starého hradu. Vypadalo to... děsivě!

Mlčky jen poslouchal a stál těsně vedle Sandy. v duchu začal pěnit, když řekli, že po ní zase něco chtějí. Mimo Bradavice bude v nebezpečí! Jenže, rozhodnul by se stejně, jako ona a věděl to. Stejně cítil jakýsi vztek.
Zachytil sandy pohled a povzbudivě se na ní usmál. Půjde s ní, i kdyby nechtěla, i kdyby mu to zakázali.
"Doufám, že počítáte s tím, že jdu s Vámi..." POukázal k Brumbálovi a těžko se udržel, aby z jeho hlasu nebyla znát ta nevraživost.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Když dorazili až nahoru, kde na ně čekali, profesor Brumbál, profesorka McGonagalová, Snape a Lupin.
Jdete pozdě, pronesl profesor Snape chladně místo pozdravu.
Ale profesore, určitě měli oba těžkou noc, zastala se Sandy i Toma profesorka McGonagalová.
To je ale neomlouvá, museli jsme...
Tiše! Teď to nechte, máme na programu důležitější věci, okřikl je oba Brumbál a koukl na Lupina s vyzývavým pohledem.
Ehm, jde o to, začal Lupin, když jsme prohledávali les, když jsme našli tu mrtvolu, našli jsme něco... no to je jedno. Je důležité, že ta věc nám řekla, že se musíme vydat na jedno místo, přiblíženě na zříceniny starého hradu. Tam se bude muset něco najít a ten, kdo to může najít jste jen vy slečno Lockwellová. Proto vás potřebujeme, ale nejspíš o tom ví i ten černokněžník a bude se to snažit taky najít, takže to bude nebezpečné. Nikdo vás nikam nenutí, ale kdybyste se s náma vydala moc by nám to pomohlo. Profesor Lupin mluvil pomalu a ustaraně a mockrát opakoval stejná slova.
Slečno, nikdo po vás nic nevyžadujete, nemusíte s námi jít, snažila se ještě profesorka přemluvit Sandy.
Když nepůjdu, vy tam všichni půjdete stejně? zeptala se nejistě Sandy, která se sice bála, ale stejně tam chtěla jít. Nechtěla nechat učitelský sbor na holičkách.
No... začala profesorka, ale Snape jí přerušil, Ano půjdeme tam a moc by nám pomohlo, kdybyste šla s námi. Snape nemluvil nijak ustaraně, jen upřímně.
Dobře, půjdu tam s vámi, odpověděla po krátkém zaváhání Sandy a otočila se k Tomovi.
Profesorka McGonagalová vypadala, že by chtěla něco ještě namítnout, ale Snape i Brumbál ji spražili pohledy, takže byla raději zticha.
Dobře, profesorko, mohla byste zůstat ve škole a nahradit mě po dobu mé nepřítomnosti v mé funkci? zeptal se ještě Brumbál.
Ano,
Děkuji a teď bychom se měli přemístit na tu zříceninu, dodal ještě Brumbál.

"Eh?" Zamrkal a pak si na vše vzpomněl. "Tak... jdeme..." Vstal a zrychleným krokem se vydal k Brumbálově pracovně. dveře se otevřely samy a odhalily skrytý průchod - uvnitř už na ně čekali.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Tome, musíme za Brumbálem, je asi deset hodin! řekla.
Svoje věci k předmětu, které má v ruce odloží na nejbližší stůl. Věděla, že se k ní vrátí do ložnice, až to někdo ze studentů objeví. Snažila se zachovat klidnou hlavu. Počkala na Toma a jestli nic nenamítal, vydala se za Brumbálem.

Měl pocit, jakoby s ním někdo třásl. Zabralo to. Tedy, hlavně ten hlas. Rychle se napřímil a naštěstí se včas zastavil, aby nebouchl sandy do čela. Zmateně zamrkal.
"Co? Eh? Sandy... ty jsi v pořádku? Teda..." Vydechl a na okamžik schoval tvář do dlaně a zoufale si prohrábl vlasy.
"Promiň, jen se mi něco zdálo... Co se děje? Kde jsou všichni? ... Já asi usnul..."
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Podivila se, když uviděl Toma, jak ležel ve křesle a hned si vzpomněla na předešlí den. Zatřásla s ní vlna strachu a ihned si také vzpomněla, že už má být u Brumbála. Přála si, aby tam s ní šel Tom taky a tak se k němu shýbla a lehce s ním zatřásla. Tome... vstávej, pronesla k němu tiše a doufala v Tomovo vzbuzení.

Čekal. snídaně už začala, ale nechtěl odejít bez ní.
Sednul si do křesla, čelem ke schodům k dívčím ložnicím.
Nevěděl, kdy a jak usnul. Asi ho dohnala z větší části probděná noc.
Ležel schoulený v křesle a tiše oddechoval, ve spánku se sem tam neklidně zatřásl. Zdálo se mu o Sandy a nemohl se probudit.
Nevzbudil se, když sešla Sandy dolů.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Sandy měla v noci také neklidné sny, ale nakonec se dostala do tak tvrdého spánku, že jí i tyto sny přestali pronásledovat. Nakonec se probudila značně pozdě. V ložnici už bylo prázdno a všude bylo světlo. Podívala se na hodiny a zděsila se. Bylo za deset minut deset. Nachvilku zapomněla na věci, které se v téhle době děli a rychle se převlékla. Skoukla, co mají teď za hodinu. Měla štěstí, hodina začíná za pět minut. Vyšla ze společenské věže směrem k učebně, měla dost narychlo.

// Promiň, odepíšu až zítra.

Nemohl usnout. Tedy, pokoušel se o to.
Nakonec ale rozechvěle vstal z postele.
"Phille? Máš tu ještě tu knížku o Bradavicích?"
Chlapec, který se už chystal spát, k němu zvednul unavený pohled.
"He? Už jsi jí četl, ne? Ale... je ve stolku, tka si jí vem." S tím si přehodil polštář přes hlavu.
thomas ho poslechl.
A poté ve velké bichly našel kapitolu "Obrana, ochrana a zabezpečení bradavic." A začal číst. Svítil si hůlkou, aby nebudil a když dočetl kapitolu, svalil se na záda.
A stejně nemohl usnout.
Přemýšlel.

Ale, nakonec ho přece jen sny dohnaly, neklidné, po dlouhém čase, ale až téměř nad ránem. A to se druhý den projevilo tmavšími místy pod očima a mírnou unaveností, kterou skryl za úsměv a opláchl se studenou vodou.

Dole, ve společenské místnosti, čekal na Sandy už nějakou dobu předtím, než dívka obvykle vstávala.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Nechci děkuju ti, pronesla lehce. Došla společně s Tomem až do Nebelvírské věže a potom k sobě do ložnice. Rozloučila se s Tomem a vešla do ložnic. Byla prázdná, což bylo štěstí. Lehla si a začala brečet. Pak nakonec usnula. V noci měla hrozné noční můry...

Lehce přikývnul.
"Půjdu." Řekl naprosto jistě. Nemohl by jí nechat samotnou.
"A... dobře. Ale kdybys cokoliv potřebovala..." Lehce se usmál, i když do smíchu mu nebylo. A to vůbec.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Víš Tome, asi se půjdu vyspat, pronesla Sandy k Tomovi, byla unavená, ale nechtěla, aby s ní měl Tom pořád jen problémy. A... zítra, no víš ty co, půjdeš se mnou? ani neříkala ty slova jestli nechceš, nemusíš, protože vážně chtěla, aby tam s ní šel.

Poslouchal. Ježiš, co jiného měl dělat? Ani nemukl a v duchu si střádal a přehrabával všechny informace.
Jak se asi musela Sandy cítit? Bylo mu mizerně a to se to netýkalo jeho, ale jí.
Sotva se dostali ven, vzal Sandy za ruku. Přátelsky, ona věděla, že jinak by to ani nešlo.
Nevěděl, jak ji slovy utěšit. Lehce stisknul její ruku.

Voldemort?
Vybavoval si příběhy i fakta o něm, co kdy slyšel. Přece nebylo možné, aby se vrátil. Byl definitivně zabit.
Podle něj to bude někdo jiný, ale jistý si tím být nemohl.
Stejně jako tím, že jsou tu v bezpečí, jak tvrdí. Když tu má špehy? A v bezpečí? Vždy považoval Bradavice za bezpečné místo, ale teď...
Nebyl si tím jistý.
A to ani trochu.
A nakonec tu byla ta obranná kouzla. Vybavoval si, co všechno o ochraně Bradavic četl. Snažil se vybavit si nějaká kouzla.

Zkráceně... tohle připomínalo surrealistickou noční můru.

Přemýšlel. Mimo těchto věcí také o tom, jak to zařídit, aby dnes mohl zůstat se Sandy.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

---Ještě před příchodem---

"Ale, Sandy, nemusí to unést, opravdu to nechcete nechat na zítřek? Nemyslíte, že toho na ní bylo až příliš moc? zeptala se ještě profesorka McGonagalová.

Ne, ne, čím dříve se jí to řekne, tím lépe. slečna Lockwellová je silná, ona to unese a navíc, má na pomoc pana Blackwooda. Odpověděl pomalu Brumbál.

No dobře... pronesla ještě profesorka.

---o pět minut později---

Sandy společně s Filchem a Tomem vešla do pracovny jako první.
"Dobrý..." začala Sandy
"Nechte toho, už jsme se viděli, zarazil jí Brumbál.
"Víte, přivedli jsme vás sem, abychom vás imformovali kvůli... no Vy víte proč. Řekla profesorka a čekala, že Sandy něco řekne, ale ona dál mlčela, nenechala na sobě dát vidět jediné známky smutku, či jiného a tak profesorka McGonagalová pokračovala, No víte, takhle popravdě, ta mrtvola v lese... byla zabita, jak už jsme vám řekli byl zabit pomocí černé magie. To znamená, že se vrátil a my si myslíme..., že je to... Voldemort, ale nevíme to jistě.

Náhle se Sandy v hlavě začalo honit spousta myšlenek, ale nakonec pronesla jen tuto, "a, jestli je to on... proč mě chce za...zabít? poslední slovo vykoktala a měla co dělat, aby ho řekla. Náhle jí zase přepadl ten pocit strachu o ni, o rodinu a o... o Toma.

No popravdě slečno Lockwellová, nevíme, proč, ale víme, že jsou tu na pozemkách školy dva jeho zvědové. Jeden se schovává ve škole a druhý v zapovězeném lese.

Ale, škola je přece chráněná?

profesor Brumbál se náhle zatvářil ještě zachmuřeněji, jakoby se bál téhle otázky.

"No popravdě, podařilo se jim naší ochranou proklouznout, ale už tušíme jak, odpověděla profesorka McGonagalová, ale ta poslední část byla samozřejmě lež, "Nemusíte se ničeho bát, ale no... dnes se už asi jděte vyspat a zítra po vás budeme něco potřebovat.

McGonagalová se otočila k Brumbálovi a ten jen pozdvihl obočí, jako by čekal, že má profesorka ještě něco doplnit.

No dobře, jde o to, aby jsme se dostali ke dvěma věcem, jedna je, abychom zjistili, je-li to opravdu Volde... no vy víte kdo, nebo někdo jiný a druhá věc je, musíme obnovit obranu bradavic a bude zapotřebí vaší pomoci. Zítra se dozvíte víc, máte nějaké otázky?

Sandy chvíli mlčela, ale nakonec pronesla po dlouhé chvíli váhání, a tom může jít zítra se mnou, no a... půjdu tam sama? potom se na chvíli ohlédla na Toma a pak zpět.

"Vše potřebné se dozvíte zítra. Jinak Tom s vámi jít bude moct, jestli bude chtít, tak trochu jsme s tím počítali... na chvilku se odmlčela, ale v místnosti bylo ticho, "dobře jestli už nemáte další otázky, či připomínky, můžete jít."

"Dobře... na... nashledanou, vydala ze sebe slabě Sandy celá roztřesená a společně s Tomem se vydala ven.

Když potkali Filche, málem se pořádně vyděsil, protože ho příliš nečekal.
Přelétl ho pohledem.
Proč je chtěl Brumbál vidět? Něco se Sandy? nemůžou jim dát pokoj?
"Dobře..." Hlesnul jen a povzbudivě se usmál na Sandy.

Filch je dovedl až ke dveřím do ředitelny a pak zaklepal. Po vyzvání vešli dovnitř...
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Když dojedli, byli jedni z prvních, vstali a vydali se ven ze síně.

***
--Mezitím--

"Ale, jste si jistý?" to promluvil roztřesený hlas profesorky McGonagalové.

"Ano, musí se sem dostavit," proneslu Albus Brumbál, "Pane Filchy?" pokynul ke školníkovi.

"Ano profesore? Mám ji přivést?" zeptal se Filch

"Ano, jistě, no a toho Toma, přivedte ho s sebou, pomůže nám." pousmál se lehce, ale ihned se pak jeho smích vytratil a nasadil zachmuřený výraz.

---

Filch mezitím vyšel z ředitelny. Byl čas večeře a tak za pomocí nespočtu tajných chodeb byl u velké síně během minutky. Sandy a Toma potkal zrovna, když ze síně vycházeli. "Pane Blackwoode, slečno Lockwellová, pojďte se mnou, jdeme za ředitelem."

Sandy se podívala na Toma s nechápavým výrazem a potom se stejným výrazem na Filche. Ten se jen pousmál a vyšel teď už normální cestou zpět k pracovně profesora Brumbála a skoro doslova táhl Sandy i Toma za sebou.