Sandy za­ča­la cítit, jak jí di­vo­ce buší srdce stra­chem, za­ča­la se bát, vě­dě­la ale, že tu s ní jsou ti nej­lep­ší pro­fe­so­ři a taky Brum­bál, nesmí také za­po­me­nout na Toma.
(promiň, od­jíž­dím, vra­cím se za 14 dní, nemám moc čas na delší ode­psá­ní, ode­piš déle ty :) )

Pře­mis­ťo­vá­ní. zrov­na ho ne­mu­sel, Ale což. Byli na místě... *Co nás tu čeká* Pro­le­tě­lo mu mi­mo­děk hla­vou. Do čeho jsme se to vlast­ně za­pletli...
roz­hlé­dl se. Nej­pr­ve zvlášt­ně, ale poté se jeho po­hled ustá­lil. Jako by říkal, že jeho to­mís­to ne­do­sta­ne. Ne, nesmí se bát.
Pus­til se ruky pro­fe­so­ra, ale tu pa­t­ří­cí Sandy ne­pus­til. A usmál se na ní. Chtěl jí tím říct že bude stále s ní. Nikdy by ji ne­o­pus­til, snad i kdyby kvůli tomu měl ztra­tit více, než život. Tiše vy­de­chl a pro­mlu­vil šep­tem. Nějak se to k to­mu­to místu víc ho­di­lo.
"a řekla vám ta... věc... i co tady?"
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Ale ano, po­čí­tá­me, teď pojď­te všich­ni sem, pro­mlu­vil pro­fe­sor Brum­bál.
Na jeho slova se pro­fe­so­ři Snape i lupin vy­da­li k Brum­bá­lo­vi, ihned je ná­sle­do­va­li Tom a Sandy. Všich­ni se chyt­li za ruce a pře­mís­ti­li se na to místo. Sice bylo okolo de­se­ti do­po­led­ne, ale ob­lo­ha byla za­ta­že­ná a celé to místo pů­so­bi­lo tak nějak po­tem­ně­le. Všude byli oprav­du ty ruiny ně­ja­ké­ho staré­ho hradu. Vy­pa­da­lo to... dě­si­vě!

Mlčky jen po­slou­chal a stál těsně vedle Sandy. v duchu začal pěnit, když řekli, že po ní zase něco chtě­jí. Mimo Bra­da­vi­ce bude v ne­bez­pe­čí! Jenže, roz­hod­nul by se stej­ně, jako ona a věděl to. Stej­ně cítil ja­ký­si vztek.
Za­chy­til sandy po­hled a po­vzbu­di­vě se na ní usmál. Půjde s ní, i kdyby ne­chtě­la, i kdyby mu to za­ká­za­li.
"Dou­fám, že po­čí­tá­te s tím, že jdu s Vámi..." PO­u­ká­zal k Brum­bá­lo­vi a těžko se udr­žel, aby z jeho hlasu ne­by­la znát ta ne­vra­ži­vost.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Když do­ra­zi­li až na­ho­ru, kde na ně če­ka­li, pro­fe­sor Brum­bál, pro­fe­sor­ka Mc­Go­na­ga­lo­vá, Snape a Lupin.
Jdete pozdě, pro­ne­sl pro­fe­sor Snape chlad­ně místo pozdra­vu.
Ale pro­fe­so­re, ur­či­tě měli oba těž­kou noc, za­sta­la se Sandy i Toma pro­fe­sor­ka Mc­Go­na­ga­lo­vá.
To je ale ne­o­mlou­vá, mu­se­li jsme...
Tiše! Teď to nech­te, máme na pro­gra­mu dů­le­ži­těj­ší věci, okři­kl je oba Brum­bál a koukl na Lu­pi­na s vy­zý­va­vým po­hle­dem.
Ehm, jde o to, začal Lupin, když jsme pro­hle­dá­va­li les, když jsme našli tu mrt­vo­lu, našli jsme něco... no to je jedno. Je dů­le­ži­té, že ta věc nám řekla, že se mu­sí­me vydat na jedno místo, při­blí­že­ně na zří­ce­ni­ny staré­ho hradu. Tam se bude muset něco najít a ten, kdo to může najít jste jen vy sleč­no Loc­kwello­vá. Proto vás po­tře­bu­je­me, ale nej­spíš o tom ví i ten čer­nok­něž­ník a bude se to sna­žit taky najít, takže to bude ne­bez­peč­né. Nikdo vás nikam ne­nu­tí, ale kdy­bys­te se s náma vy­da­la moc by nám to po­moh­lo. Pro­fe­sor Lupin mlu­vil po­ma­lu a usta­ra­ně a moc­krát opa­ko­val stej­ná slova.
Sleč­no, nikdo po vás nic ne­vy­ža­du­je­te, ne­mu­sí­te s námi jít, sna­ži­la se ještě pro­fe­sor­ka pře­mlu­vit Sandy.
Když ne­pů­jdu, vy tam všich­ni pů­jde­te stej­ně? ze­pta­la se ne­jis­tě Sandy, která se sice bála, ale stej­ně tam chtě­la jít. Ne­chtě­la ne­chat uči­tel­ský sbor na ho­lič­kách.
No... za­ča­la pro­fe­sor­ka, ale Snape jí pře­ru­šil, Ano pů­jde­me tam a moc by nám po­moh­lo, kdy­bys­te šla s námi. Snape ne­mlu­vil nijak usta­ra­ně, jen upřím­ně.
Dobře, půjdu tam s vámi, od­po­vě­dě­la po krát­kém za­vá­há­ní Sandy a oto­či­la se k To­mo­vi.
Pro­fe­sor­ka Mc­Go­na­ga­lo­vá vy­pa­da­la, že by chtě­la něco ještě na­mít­nout, ale Snape i Brum­bál ji spra­ži­li po­hle­dy, takže byla ra­dě­ji zti­cha.
Dobře, pro­fe­sor­ko, mohla byste zů­stat ve škole a na­hra­dit mě po dobu mé ne­pří­tom­nos­ti v mé funk­ci? ze­ptal se ještě Brum­bál.
Ano,
Dě­ku­ji a teď bychom se měli pře­mís­tit na tu zří­ce­ni­nu, dodal ještě Brum­bál.

"Eh?" Za­mr­kal a pak si na vše vzpo­mněl. "Tak... jdeme..." Vstal a zrych­le­ným kro­kem se vydal k Brum­bá­lo­vě pra­cov­ně. dveře se ote­vře­ly samy a od­ha­li­ly skry­tý prů­chod - uvnitř už na ně če­ka­li.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Tome, mu­sí­me za Brum­bá­lem, je asi deset hodin! řekla.
Svoje věci k před­mě­tu, které má v ruce od­lo­ží na nej­bliž­ší stůl. Vě­dě­la, že se k ní vrátí do lož­ni­ce, až to někdo ze stu­den­tů ob­je­ví. Sna­ži­la se za­cho­vat klid­nou hlavu. Po­čka­la na Toma a jest­li nic ne­na­mí­tal, vy­da­la se za Brum­bá­lem.

Měl pocit, ja­ko­by s ním někdo třásl. Za­bra­lo to. Tedy, hlav­ně ten hlas. Rych­le se na­pří­mil a na­štěs­tí se včas za­sta­vil, aby ne­bouchl sandy do čela. Zma­te­ně za­mr­kal.
"Co? Eh? Sandy... ty jsi v po­řád­ku? Teda..." Vy­de­chl a na oka­mžik scho­val tvář do dlaně a zou­fa­le si pro­hrá­bl vlasy.
"Promiň, jen se mi něco zdálo... Co se děje? Kde jsou všich­ni? ... Já asi usnul..."
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Po­di­vi­la se, když uvi­děl Toma, jak ležel ve křes­le a hned si vzpo­mně­la na pře­de­šlí den. Za­třás­la s ní vlna stra­chu a ihned si také vzpo­mně­la, že už má být u Brum­bá­la. Přála si, aby tam s ní šel Tom taky a tak se k němu shýb­la a lehce s ním za­třás­la. Tome... vstá­vej, pro­nes­la k němu tiše a dou­fa­la v To­mo­vo vzbu­ze­ní.

Čekal. sní­da­ně už za­ča­la, ale ne­chtěl ode­jít bez ní.
Sed­nul si do křes­la, čelem ke scho­dům k dív­čím lož­ni­cím.
Ne­vě­děl, kdy a jak usnul. Asi ho do­hna­la z větší části pro­bdě­ná noc.
Ležel schou­le­ný v křes­le a tiše od­de­cho­val, ve spán­ku se sem tam ne­klid­ně za­třá­sl. Zdálo se mu o Sandy a ne­mohl se pro­bu­dit.
Ne­vzbu­dil se, když sešla Sandy dolů.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Sandy měla v noci také ne­klid­né sny, ale na­ko­nec se do­sta­la do tak tvr­dé­ho spán­ku, že jí i tyto sny pře­sta­li pro­ná­sle­do­vat. Na­ko­nec se pro­bu­di­la znač­ně pozdě. V lož­ni­ci už bylo prázd­no a všude bylo svět­lo. Po­dí­va­la se na ho­di­ny a zdě­si­la se. Bylo za deset minut deset. Na­chvil­ku za­po­mně­la na věci, které se v téhle době děli a rych­le se pře­vlék­la. Skouk­la, co mají teď za ho­di­nu. Měla štěs­tí, ho­di­na za­čí­ná za pět minut. Vyšla ze spo­le­čen­ské věže smě­rem k učeb­ně, měla dost na­rych­lo.

// Promiň, ode­píšu až zítra.

Ne­mohl usnout. Tedy, po­kou­šel se o to.
Na­ko­nec ale ro­ze­chvě­le vstal z po­ste­le.
"Phille? Máš tu ještě tu kníž­ku o Bra­da­vi­cích?"
Chla­pec, který se už chys­tal spát, k němu zved­nul una­ve­ný po­hled.
"He? Už jsi jí četl, ne? Ale... je ve stol­ku, tka si jí vem." S tím si pře­ho­dil pol­štář přes hlavu.
tho­mas ho po­sle­chl.
A poté ve velké bichly našel ka­pi­to­lu "Obra­na, ochra­na a za­bez­pe­če­ní bra­da­vic." A začal číst. Sví­til si hůl­kou, aby ne­bu­dil a když do­če­tl ka­pi­to­lu, sva­lil se na záda.
A stej­ně ne­mohl usnout.
Pře­mýš­lel.

Ale, na­ko­nec ho přece jen sny do­hna­ly, ne­klid­né, po dlou­hém čase, ale až téměř nad ránem. A to se druhý den pro­je­vi­lo tmavší­mi místy pod očima a mír­nou una­ve­nos­tí, kte­rou skryl za úsměv a opláchl se stu­de­nou vodou.

Dole, ve spo­le­čen­ské míst­nos­ti, čekal na Sandy už ně­ja­kou dobu před­tím, než dívka ob­vykle vstá­va­la.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Ne­chci dě­ku­ju ti, pro­nes­la lehce. Došla spo­leč­ně s Tomem až do Ne­bel­vír­ské věže a potom k sobě do lož­ni­ce. Roz­lou­či­la se s Tomem a vešla do lož­nic. Byla prázd­ná, což bylo štěs­tí. Lehla si a za­ča­la bre­čet. Pak na­ko­nec usnu­la. V noci měla hroz­né noční můry...

Lehce při­kýv­nul.
"Půjdu." Řekl na­pros­to jistě. Ne­mohl by jí ne­chat sa­mot­nou.
"A... dobře. Ale kdy­bys co­ko­liv po­tře­bo­va­la..." Lehce se usmál, i když do smí­chu mu ne­by­lo. A to vůbec.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Víš Tome, asi se půjdu vy­spat, pro­nes­la Sandy k To­mo­vi, byla una­ve­ná, ale ne­chtě­la, aby s ní měl Tom pořád jen pro­blémy. A... zítra, no víš ty co, pů­jdeš se mnou? ani ne­ří­ka­la ty slova jest­li ne­chceš, ne­mu­síš, pro­to­že vážně chtě­la, aby tam s ní šel.

Po­slou­chal. Ježiš, co ji­né­ho měl dělat? Ani ne­mu­kl a v duchu si střá­dal a pře­hra­bá­val všech­ny in­for­ma­ce.
Jak se asi mu­se­la Sandy cítit? Bylo mu mi­zer­ně a to se to ne­tý­ka­lo jeho, ale jí.
Sotva se do­sta­li ven, vzal Sandy za ruku. Přá­tel­sky, ona vě­dě­la, že jinak by to ani nešlo.
Ne­vě­děl, jak ji slovy utě­šit. Lehce stisk­nul její ruku.

Vol­de­mort?
Vy­ba­vo­val si pří­běhy i fakta o něm, co kdy sly­šel. Přece ne­by­lo možné, aby se vrá­til. Byl de­fi­ni­tiv­ně zabit.
Podle něj to bude někdo jiný, ale jistý si tím být ne­mohl.
Stej­ně jako tím, že jsou tu v bez­pe­čí, jak tvrdí. Když tu má špehy? A v bez­pe­čí? Vždy po­va­žo­val Bra­da­vi­ce za bez­peč­né místo, ale teď...
Nebyl si tím jistý.
A to ani tro­chu.
A na­ko­nec tu byla ta obran­ná kouz­la. Vy­ba­vo­val si, co všech­no o ochra­ně Bra­da­vic četl. Sna­žil se vy­ba­vit si ně­ja­ká kouz­la.

Zkrá­ce­ně... tohle při­po­mí­na­lo surre­a­lis­tic­kou noční můru.

Pře­mýš­lel. Mimo těch­to věcí také o tom, jak to za­ří­dit, aby dnes mohl zů­stat se Sandy.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

---Ješ­tě před pří­cho­dem---

"Ale, Sandy, ne­mu­sí to unést, oprav­du to ne­chce­te ne­chat na zí­t­řek? Ne­mys­lí­te, že toho na ní bylo až pří­liš moc? ze­pta­la se ještě pro­fe­sor­ka Mc­Go­na­ga­lo­vá.

Ne, ne, čím dříve se jí to řekne, tím lépe. sleč­na Loc­kwello­vá je silná, ona to unese a navíc, má na pomoc pana Blac­kwo­o­da. Od­po­vě­děl po­ma­lu Brum­bál.

No dobře... pro­nes­la ještě pro­fe­sor­ka.

---o pět minut poz­dě­ji---

Sandy spo­leč­ně s Fil­chem a Tomem vešla do pra­cov­ny jako první.
"Dobrý..." za­ča­la Sandy
"Nech­te toho, už jsme se vi­dě­li, za­ra­zil jí Brum­bál.
"Víte, při­ved­li jsme vás sem, abychom vás im­for­mo­va­li kvůli... no Vy víte proč. Řekla pro­fe­sor­ka a če­ka­la, že Sandy něco řekne, ale ona dál ml­če­la, ne­ne­cha­la na sobě dát vidět je­di­né znám­ky smut­ku, či ji­né­ho a tak pro­fe­sor­ka Mc­Go­na­ga­lo­vá po­kra­čo­va­la, No víte, takhle po­prav­dě, ta mrt­vo­la v lese... byla za­bi­ta, jak už jsme vám řekli byl zabit po­mo­cí černé magie. To zna­me­ná, že se vrá­til a my si mys­lí­me..., že je to... Vol­de­mort, ale ne­ví­me to jistě.

Náhle se Sandy v hlavě za­ča­lo honit spous­ta myš­le­nek, ale na­ko­nec pro­nes­la jen tuto, "a, jest­li je to on... proč mě chce za...​zabít? po­sled­ní slovo vy­kok­ta­la a měla co dělat, aby ho řekla. Náhle jí zase pře­pa­dl ten pocit stra­chu o ni, o ro­di­nu a o... o Toma.

No po­prav­dě sleč­no Loc­kwello­vá, ne­ví­me, proč, ale víme, že jsou tu na po­zem­kách školy dva jeho zvě­do­vé. Jeden se scho­vá­vá ve škole a druhý v za­po­vě­ze­ném lese.

Ale, škola je přece chrá­ně­ná?

pro­fe­sor Brum­bál se náhle za­tvá­řil ještě za­chmu­ře­ně­ji, ja­ko­by se bál téhle otáz­ky.

"No po­prav­dě, po­da­ři­lo se jim naší ochra­nou pro­klouz­nout, ale už tu­ší­me jak, od­po­vě­dě­la pro­fe­sor­ka Mc­Go­na­ga­lo­vá, ale ta po­sled­ní část byla sa­mo­zřej­mě lež, "Ne­mu­sí­te se ni­če­ho bát, ale no... dnes se už asi jděte vy­spat a zítra po vás bu­de­me něco po­tře­bo­vat.

Mc­Go­na­ga­lo­vá se oto­či­la k Brum­bá­lo­vi a ten jen pozdvi­hl obočí, jako by čekal, že má pro­fe­sor­ka ještě něco do­pl­nit.

No dobře, jde o to, aby jsme se do­sta­li ke dvěma věcem, jedna je, abychom zjis­ti­li, je-li to oprav­du Volde... no vy víte kdo, nebo někdo jiný a druhá věc je, mu­sí­me ob­no­vit obra­nu bra­da­vic a bude za­po­tře­bí vaší po­mo­ci. Zítra se do­zví­te víc, máte ně­ja­ké otáz­ky?

Sandy chví­li ml­če­la, ale na­ko­nec pro­nes­la po dlou­hé chví­li vá­há­ní, a tom může jít zítra se mnou, no a... půjdu tam sama? potom se na chví­li ohléd­la na Toma a pak zpět.

"Vše po­třeb­né se do­zví­te zítra. Jinak Tom s vámi jít bude moct, jest­li bude chtít, tak tro­chu jsme s tím po­čí­ta­li... na chvil­ku se od­ml­če­la, ale v míst­nos­ti bylo ticho, "dobře jest­li už ne­má­te další otáz­ky, či při­po­mín­ky, mů­že­te jít."

"Dobře... na... na­shle­da­nou, vy­da­la ze sebe slabě Sandy celá roz­tře­se­ná a spo­leč­ně s Tomem se vy­da­la ven.

Když po­tka­li Filche, málem se po­řád­ně vy­dě­sil, pro­to­že ho pří­liš ne­če­kal.
Pře­lé­tl ho po­hle­dem.
Proč je chtěl Brum­bál vidět? Něco se Sandy? ne­mů­žou jim dát pokoj?
"Dobře..." Hles­nul jen a po­vzbu­di­vě se usmál na Sandy.

Filch je do­ve­dl až ke dve­řím do ře­di­tel­ny a pak za­kle­pal. Po vy­zvá­ní vešli dovnitř...
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Když do­jed­li, byli jedni z prv­ních, vsta­li a vy­da­li se ven ze síně.

***
--Me­zi­tím--

"Ale, jste si jistý?" to pro­mlu­vil roz­tře­se­ný hlas pro­fe­sor­ky Mc­Go­na­ga­lo­vé.

"Ano, musí se sem do­sta­vit," pro­ne­slu Albus Brum­bál, "Pane Fil­chy?" po­ky­nul ke škol­ní­ko­vi.

"Ano pro­fe­so­re? Mám ji při­vést?" ze­ptal se Filch

"Ano, jistě, no a toho Toma, při­ved­te ho s sebou, po­mů­že nám." pou­smál se lehce, ale ihned se pak jeho smích vy­tra­til a na­sa­dil za­chmu­ře­ný výraz.

---

Filch me­zi­tím vyšel z ře­di­tel­ny. Byl čas ve­če­ře a tak za po­mo­cí ne­spočtu taj­ných cho­deb byl u velké síně během mi­nut­ky. Sandy a Toma po­tkal zrov­na, když ze síně vy­chá­ze­li. "Pane Blac­kwo­o­de, sleč­no Loc­kwello­vá, pojď­te se mnou, jdeme za ře­di­te­lem."

Sandy se po­dí­va­la na Toma s ne­chá­pa­vým vý­ra­zem a potom se stej­ným vý­ra­zem na Filche. Ten se jen pou­smál a vyšel teď už nor­mál­ní ces­tou zpět k pra­cov­ně pro­fe­so­ra Brum­bá­la a skoro do­slo­va táhl Sandy i Toma za sebou.