 |
Takže, popravdě nemám náladu to opisovat, takžej sem to skopčil, z jedné stránky:
23. říjen 1944
Včera brzy ráno, v neděli 22. října nás Slávek našel v zákopu a schoval nás v této jeskyni. Dnes za soumraku přišli on a jeho dcera Hanka s potravou a léky. Nejedli jsme již od pátku a všechno, co jsme měli předtím během posledních dvou bitev, byl suchý chleba a to ještě málo. Naše velitelství bylo zřejmě se zásobami u konce; zásobovači byli navíc rozptýleni v důsledku zmatků a zásahů nepřítele.
V sobotu odpoledne byly zbytky našeho praporu (184 vojáků a důstojníků, z toho 1/4 zraněných, 16 mužů na nosítkách) umístěny na severním svahu. Moje rota byla v záloze. V neděli za úsvitu na nás pálila dvě 70 mm děla ze vzdálenosti 300 m. Drželi jsme pozici 12 hodin, nařídil jsem postupné přerušení boje a ústup. Ale v našem levém zákopu někdo nebyl dost opatrný, výsledkem čehož byly dva přímé zásahy - dva zranění. Když jsem tam došel, narazil jsem na nepřítele a dostal jsem bajonetem a kulkou do levé dlaně a ránu do hlavy a ztratil jsem vědomí. Nebýt mé kožešinové čepice, mohl jsem mít rozbitou lebku.
Přišel jsem k sobě, když mě táhl ze zákopu nějaký vysoký vesničan, třel mi hlavu a ruku sněhem a vesele se na mne šklebil. Tento drsný a správný samaritán se postaral o Jurka, svlékl mu kalhoty, vyndal mu střepinu ze stehna a posadil ho holým zadkem na hromadu sněhu. Martina, který měl roztržené břicho, opatrně zavázal. Poté co zhotovil nosítka, představil se nám vesničan jako Slávek, ovčák a majitel okolních pastvin. Se Slávkovým doprovodem a pomocí nám trvalo 4 hodiny, než jsme došli do tohoto úkrytu. Slávek přemístil balvany ve skulině a objevila se nízká puklina (štěrbina, rozsedlina), vstup do této sluje. Překvapilo nás, jak se Slávek poté, co umístil Martina do výklenku, začal chovat obřadně - pokřižoval se, stejně tak i každého z nás, pokřižoval sluj a hluboce se uklonil směrem k zadní stěně, kde jsem zpozoroval otvor.
Když nás Slávek opouštěl, vykonal stejný rituál a nařídil mi, abych nechodil dál do jeskyně. Doprovodil jsem ho, abych donesl borové větve a on mi vyprávěl, že v této jeskyni byl pouze jednou se svým otcem a dědečkem, že je to obrovské bludiště plné bezedných děr, kapes plných jedovatého vzduchu a "určitě v ní straší". Vrátil jsem se zpátky do jeskyně ke svým lidem asi o půlnoci, vyčerpaný, s velkými bolestmi hlavy, které jsem tišil sněhem. Martin byl v bezvědomí, Jurek měl horečku. K snídani - obědu - večeři jsme měli teplou vodu a díky bohu, jsem měl svou dýmku. Umístil jsem horké kameny kolem Martina a Jurek si vzal první hlídku.
Mizerná noc. Martin chvílemi nabyl vědomí, dal jsem mu 3 aspiríny a po malých doušcích teplou vodu s kapkami Slivovice. Jurek se belhal hladový kolem dvou německých přileb, ve kterých se vařila voda, do které jsem přidal 10 kapek Slivovice, což byla naše snídaně. V této záplavě sněhu, hrozící lavinami, a díky nepřátelským lyžařským oddílům, potulujícím se po okolí k nám Slávek nebude moci po několik dní dorazit s jídlem. Neměl bych se ani pokoušet vyrazit na lov a zanechat tak stopy v okolí jeskyně, vzhledem k tomu, že mám na starosti dva nepohyblivé muže. Ale máme zde tuto jeskyni, kterou Slávek zná jenom částečně a která může mít více vchodů, než je tento nám známý a mohou v ní být ukryta přezimující zvířata. Tyto možnosti jsem probíral, zatímco Jurek žvýkal borovou kůru a, jak jsem očekával, prosil mne, abych šel lovit do Slávkovy jeskyně a sliboval, že o tom bude mlčet. Ostatně, byl jsem nejen vyhladovělý, ale stejně tak dychtivý najít to, co činilo sebejistého Slávka natolik vystrašeným, že vzýval Boha. Vyrazil jsem na jeskynní tůru s puškou, svítilnou, loučemi a krumpáčem. Po 1 1/2 hodině nepříliš nebezpečné a relativně přímé cesty a po překonání několika plazivek, ubíraje se vždy tou nejsnazší cestou a označujíce všechny postranní chodby, dospěl jsem do dlouhé vodorovné chodby, na jejímž konci byl otvor o rozměrech sudu.
Když jsem se prolezl otvorem, stále ještě na kolenou, ztuhnul jsem úžasem - stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mne, že to je bizarní přírodní stěna nebo opona z černé soli, ledu nebo lávy. Byl jsem ale úplně vyvedený z míry a poté jsem propadl podivnému strachu, když jsem uviděl, že to je skelně hladký bok zdánlivě antropogenní struktury, která je zapuštěna do okolní horniny. Jednalo se o nádherně cylindricky zakřivený tvar, který naznačoval, že jde o obrovské těleso o průměru asi 25 m. Místa styku této struktury s okolní horninou jsou olemována zářivě bíle, lemování je tvořeno jiskřivě bílými stalagmity a stalaktity. Stěna je uniformě modro-černá, její materiál jakoby měl kombinaci vlastností oceli, pazourku a gumy - krumpáč nezanechává stopy a prudce odskakuje. Jenom pouhá myšlenka na lidský výtvor velikosti věže, pevně vsazený do skály uprostřed neznámých hor v divoké krajině, kde není známa jediná zmínka o ruinách, dolování či průmyslu; zarostlý, s jeskynními sedimenty, je šílená a tento fakt je děsivý.
šachta
Obrázek 1. Vodorovný řez "Měsíční šachtou".
Ve stěně je puklina, která není na první pohled nápadná, vychází odspodu, kde je asi 20-25 cm široká, zužuje se a končí ve stropě jeskyně, kde je široká 2-5 cm. Její vnitřek je nalevo i napravo smolně černý a je zbrázděn ostrými hřbety a brázdami o velikosti pěsti. Spodek pukliny je tvořen žlutým vápencem, je spíše hladce žlábkovaný a směrem do stěny se strmě uklání pod úhlem asi 60o. Hodil jsem dovnitř zapálenou pochodeň; spadla a zhasla s hlasitým prskáním a syčením, jako když je do běla rozžhavený výkovek vhozen do vědra s vodou. Chtěl jsem to prozkoumat - věřil jsem, že jsem dost štíhlý, abych se protáhl dolů touto skulinou. Vlezl jsem dovnitř. Ležel jsem na boku, soukal jsem se do pukliny, zraněnou rukou a hlavou dole, obtížně jsem postupoval vpřed, téměř jsem stál na hlavě, stísněný, přestože má pravá ruka s lampou se mohla hýbat v rozšiřující se puklině nade mnou, puklina se však pojednou zúžila a já ji musel rychle opustit. Byl to těžký zápas. Když jsem byl konečně venku a nabral jsem dech, byl jsem neuvěřitelně fascinován celou touto záhadou a rozhodl jsem se ji rozluštit. Pro dnešek jsem toho měl dost a musel jsem vymyslet vhodnou taktiku.
Vrátil jsem se k ostatním asi v 16 hodin. Jurek opláchnul Martina, položil ho mezi teplé kameny a já jsem mu dal 3 aspiríny a v malých doušcích teplou vodu se Slivovicí. Vysvětlil jsem Jurkovi, že na lov v jeskyni je potřeba mnoho kouře, tyče a lano. Díky Bohu, Slávek a Hanka přišli se zásobami. Když nás opouštěli, doprovodil jsem je, abych nasbíral větve na pochodně, zpátky jsem se vrátil asi ve 2 hodiny ráno, k smrti unavený, ale konečně jsme se najedli - Jurek až příliš - a já jsem si vzal druhou hlídku.
24. října 1944
Klidná noc. Martin pomalu vypil bylinkový čaj s medem proti horečce. Jurkův zadek není už opuchlý, zato moje hlava ano. Rozřezal jsem naše opasky a upletl jsem z nich 8 m pevného lana. V 10 hodin dopoledne jsem byl u zdi, ukotvil jsem lano na tyč zapříčenou přes puklinu. Držíce smyčku přes rameno, vsunul jsem se opět do hrozného jícnu. Stejně jako včera, lampa, tentokrát karbidka, byla upevněná na tyči v puklině nade mnou. Když jsem ji spustil puklinou dolů, houpala se volně v prázdném prostoru, kde jsem nic neviděl a odkud vycházel zvuk jakoby rozbouřených vod. Neschopen se otočit, obával jsem se, že skončím hlavou dolů v šachtě plné vody.
Kroutil jsem se zpátky směrem nahoru, můj oděv se zachytával za výčnělky a shrnul se mi na ramena a hlavu, takže vytvořil jakousi zátku. Výsledkem mého zápasu bylo, že jsem se málem upálil zaživa. Když jsem se konečně znovu dostal ven a stál jsem opět na nohou, třásl jsem se vyčerpáním a měl jsem hrozné vidiny.
U stěny nebyly volné kameny a tak jsem nalámal stalagmity na krátké kusy a házel jsem je dolů do pukliny. Kutálely se dolů a způsobovaly tak hlasité ozvěny, až se nakonec s nárazem zastavily, což dokazovalo, že prostora má pevné dno a místo pro otočení. Po kamenech jsem hodil do pukliny pochodně, svlékl jsem se, nechal jsem si jen košili a spustil jsem se za kameny a pochodněmi. Už jsem znal hlavní výstupky v puklině, takže jsem prolezl skrz otvor pouze s několika škrábanci. Nejprve jsem kousek spadnul, pak jsem se kutálel dolů po svahu a zastavil jsem se u zdi, která se mi zdála povědomá - byla sametově hladká jako přední stěna. Moje lampa ještě hořela kousek ode mne, a ozývaly se zde podivné zvuky. Když jsem rozsvítil několik pochodní, viděl jsem, že se nacházím v prostorné, zakřivené černé šachtě, tvořené jakýmisi sráznými stěnami, které se stýkaly a tvořily tak prostoru ve tvaru půlměsíce, téměř vertikální tunel, nebo spíše šachtu. Nedokážu popsat tuto temnotu, ani nekonečné šumění, šelestění i dunění - hrozné ozvěny mého dechu a mých pohybů. Podlahou je svah, po kterém jsem se skutálel dolů, pevná vápencová "dlažba". Všechna světla najednou nedokázala osvítit strop, nebo místo, kde tyto stěny končí nebo se stýkají. Vodorovná vzdálenost mezi vrcholy konkávní zadní strany přední stěny a konvexní zadní stěny je asi 8 m, podél křivky zadní stěny měří šachta asi 25 m. K dalšímu výzkumu jsem potřeboval více světla a můj krumpáč, který neprošel trhlinou a musel zůstat nahoře.
Odešel jsem nadšený, s jakýmsi okouzlením smíšeným s rozhodnutím prozkoumat obrovskou strukturu, o které jsem přesvědčen, že je unikátní, jedinečná.
Tentokrát hlavou nahoru, bez šatů, abych opět neuvázl v pasti a neupálil se, prolezl jsem trhlinou snadno a bez problémů, oblékl jsem se, vykouřil dýmku a nastoupil cestu za ostatními. Zkusil jsem chytit nějaké netopýry, ale bezvýsledně. Jurek vařil brambory a skopové maso a proto byl ochoten prominout mi mou nešikovnost při lovu, dokonce mne litoval, co jsem zkusil, když mi mazal tukem škrábance na zádech a spravoval mou košili.
Martin snědl kousek chleba a vypil bylinkový čaj s medem. Po 18. hodině jsem se vydal pro novou zásobu loučí a vrátil jsem se kolem 22. hodiny. Jurek si vzal obě hlídky.
25. říjen 1944
Měli jsme dobrou noc. Zdá se, že se Martin uzdravuje. Jsem rád, že Jurkovo stehno není ještě úplně v pořádku, protože by chtěl jít se mnou pytlačit netopýry. Je lépe, když nevědí nic o tajemství jeskyně.
Šel jsem přímo ke stěně, svlečený jako včera, namazal jsem se skopovým tukem, spustil jsem své věci do trhliny a vlezl za nimi, nohama napřed. Vysunul jsem karbidku nahoru na dvojité tyči, ještě se čtyřmi hořícími pochodněmi, ale horní konec srázných stěn stále zůstával ve tmě. Vystřelil jsem dvě kulky nahoru, rovnoběžně se stěnami. Výsledkem bylo dunění jako při přejezdu rychlíku, ale nebyl vidět žádný náraz. Vystřelil jsem tedy jednu kulku na každou stěnu, přičemž jsem mířil asi 15 m směrem nahoru od sebe, vznikly obrovské, modrozelené jiskry a takové zvuky, že jsem musel ukrýt uši mezi kolena. Plameny přitom divoce tančily.
Když jsem použil krumpáč, způsobilo to další dunění. Zkoušel jsem "podlahu" a začal kopat v místech, kde byl vápenec tenký, v rozích půlměsíce. V pravém rohu je suchý jíl, v levém rohu jsem narazil v hloubce asi půl metru na kapsu se sklovinou, ze zubů nějakého velkého zvířete. Vzal jsem jeden špičák a jednu stoličku, zbytek jsem dal na původní místo. Když jsem kopal poblíž zadní stěny, zjistil jsem, že má asi 1,5 m pod dlažbou vertikální, rýhovaný, jemně vlnitý vzor. Tato část se zdála být teplejší, než hladký povrch. Zkoušel jsem to rty a ušima a jsem přesvědčen, že tento dojem je správný. Uprostřed šachty je dlažba příliš tlustá pro zákopnický krumpáč.
Když louče pohasly, polil mne mrazivý pot. Opustil jsem "měsíční šachtu", oblékl se a šel na místo, kde jsou netopýři a dostal jsem jich sedm. Jurek je nadil chlebem a bylinkami a měli jsme výtečná "holoubata". Slávek a Olga, jeho druhá dcera, přišli se soumrakem a přinesli seno, slámu, ovčí kůže, další léčivé byliny - selfheal (Prunella vulgaris - Černohlávek obecný) a stonecrop (Sedum anglicum, acre aj. - rozchodník) - a semena z kosatce, jež jsou výbornou náhražkou kávy. Doprovodil jsem je, sbíraje borové pochodně a dvě dlouhé tyče a vrátil jsem se zpět kolem půlnoci. Martinovi jsem dal poslední aspiríny a sladkou vodu. Jurek si vzal obě hlídky.
26. říjen 1944
Noc byla dobrá. Šel jsem do měsíční šachty, abych pokračoval v experimentech. Ani když jsem upevnil karbidku na nejdelší spojení tyčí, jaké jsem byl schopen udělat, neosvětlila horní konec stěn. Vystřelil jsem nad osvětlenou část; kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěny. Poté jsem vystřelil horizontálně do zadní stěny s podobnými efekty - jiskry, dunění, žádné střepiny či štěpiny, ale zato půl palce dlouhý šrám, ktarý vydával štiplavý zápach. Potom jsem pokračoval v kopání v levém rohu měsíce a viděl jsem, že vlnkovaný vzor se rozšiřuje směrem dolů.
V pravém rohu jsem žádný takový vzor nenašel. Opustil jsem měsíční šachtu, abych vyzkoušel přední stěnu a to, co jí obklopuje. Poblíž stalaktitů jsou jakési tečky, podobné sklovině, které, když jsem je seškrábal, poskytly prášek příliš jemný na to, abych ho posbíral bez lepidla, které zkusím uvařit z pařátů našich "holoubat". Chtěl jsem získat vzorek toho zvláštního materiálu ze stěny, ale přestože jsem vystřelil dvě kulky do trhliny směrem na výčnělky, které jsem zasáhl, docílil jsem jen odrazu, zadunění, šrámů na stěně a stejného štiplavého zápachu.
Po cestě k ostatním mužům jsem chytil několik netopýrů a měli jsme opět "holoubata". Nařídil jsem Jurkovi, aby pečlivě uklidil všechny stopy po nich a schoval pařáty. Slávek tentokrát přinesl čtvrt jelena, půl kila soli a plechovku karbidu. Jurek si vzal obě hlídky.
27. října 1944
Martin zemřel ve spánku. Jurek zná jeho rodinu, vzal si na starost jeho věci včetně peněženky s 643 korunami, hodinek s řetízkem a mnou vystaveného úmrtního listu. Nyní jsme volní, můžeme odejít a opět se připojit k našemu praporu, který je někde východně od Košic. Se svou holí může ujít Jurek denně nějakých 10 km, musíme se pořád přemísťovat opatrně. Vyrazíme zítra.
V 10 hodin dopoledne jsem šel do jeskyně a zkoumal jsem některé úseky, zda tam nejsou cesty, které by vedly k měsíční šachtě zezadu, hledal jsem také led a jedovatý vzduch, o kterých mluvil Slávek - nic takového jsem nenašel, což ale neznamená, že tam nejsou. Potom jsem se spustil do měsíční šachty, abych ji načrtnul a taktéž za účelem kopání a přemýšlení. Do tábora jsem se vrátil kolem 16. hodiny. Nařídil jsem Jurkovi, aby připravil naše zavazadla, vyčistil zbraně, připravil jídlo na sedm dní a nachystal vše, co již nebudeme potřebovat, abychom to vrátili Slávkovi. Slávek přišel s oběma dcerami, jako by rodina vycítila, že Martin zemřel. Odnesli jsme ho mezi zakrslé borovice, k zákopu, kde dostal svou smrtelnou ránu, střídali jsme se při kopání jeho hrobu, modlili se a pochovali jsme ho zabaleného do přikrývky. Slávek vztyčí příští jaro pořádný kříž, na což jsem mu dal 150 korun. Slávek mne instruoval o nepříteli směrem na východ odtud jak nejlépe mohl. Jurek a já jsme dospěli do naší jeskyně o půlnoci a on si vzal obě hlídky, neboť se může vyspat zítra ve dne.
28. říjen 1944
Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno a další údaje na kožený opasek a spolu se zlatou zadní stěnou ze svých hodinek jsem ho stočil a vložil obě rytiny do skleněné láhve, zazátkoval jsem ji oblázkem a kuličkou z jílu smíchaného s dřevěným uhlím a uložil tento zápis do měsíční šachty na hromádku popela z mých pochodní. Může zde zůstat velmi dlouho, možná až do doby, kdy struktura úplně zmizí za oponou stalaktitů a stalagmitů. Slávek nemá syny, jeho dcery o tajemství jeskyně nevědí a stejně se dcery obvykle vdávají do jiných vesnic. Během několika málo desetiletí o tom nebude nikdo vědět, pokud se nevrátím zpět a strukturu neprozkoumám.
Seděl jsem u svého ohně a přemýšlel: co je zač tato struktura, se zdmi 2 m tlustými a s takovým tvarem , že si pro něj nedovedu představit žádné v dnešní době známé využití? Jak daleko zasahuje do skály? Je za měsíční šachtou ještě něco dalšího? Jaká událost, nebo kdo ji umístil do této hory? Je to fosilní antropogenní objekt? Je něco pravdy v legendách, například Platónových, o dávno ztracených civilizacích s magickými technologiemi, jimž náš rozum není ochoten uvěřit, natož je pochopit? Jsem rozumně uvažující člověk, ovlivněný akademickým vzděláním, ale musím připustit, že zde, mezi těmito černými saténovými matematicky zakřivenými stěnami jsem cítil, jakoby mne uchvacovala vysoce zvláštní a hrozivá síla. Velmi dobře chápu, že jednoduchý, ale inteligentní a praktický člověk jako Slávek a jeho předkové zde cítí kouzla, skrývají tuto šachtu, a také se bojí, že kdyby existence této měsíční šachty byla někdy objevena, přilákalo by to armády turistů a vše, co je s tím spojené - kopání tunelů, odstřely skal, hotely, komercionalizace, která by dozajista zničila jejich poctivý život spjatý s přírodou. Pokud se sem někdy vrátím, bude to s týmem mlčenlivostí vázaných expertů: geologů, metalurgů, speleologů a pokud objekt má opravdu význam pro rozvoj vědomostí a vlastní civilizace, bude příležitost jej nalézt pouze při respektování Slávkových zájmů.
Na zpáteční cestě do jeskynního tábořiště jsem zahrabal a zamaskoval plazivku, která vede směrem ke stěně; jeskyně může mít vchody, o kterých Slávek neví a nějaký náhodný objevitel může začít devastovat šachtu při "hledání pokladu", než by mohla přijít vědecká expedice. Dorazil jsem do tábořiště po 15. hodině a asi v 17 hodin přišel Slávek se svými dcerami a přinesli několik vajec natvrdo. Jurek si vyžádal povolení, aby mohl mluvit se Slávkem mezi čtyřma očima. Poté Hanka důkladně vyzvídala na svém otci o co šlo, neboť by ráda pojala Jurka za manžela. Smála se a plakala, Jurek jí dal svou fotografii a zlaté hodinky, které mu jeho otec přivezl z Ameriky; Jurek je zámožný truhlář v Bratislavě. Jsem pozván na svatbu, doufám, že se mi podaří dostavit se tam. Abych je ujistil, že to myslím vážně, dal jsem Hance dopis pro mého přítele klenotníka a řekl jsem jí, aby si u něj pořídila nejhezčí sbírku českých granátů jako svatební dar. Slávek přinesl jejich rodinnou Bibli a já jsem učinil nějaké zápisy.
Po silných slovenských stiscích rukou a přáních Mnoho štiastia, Pán bůh požehnaj Vás, Bůh s tebou jsme si dali na ramena naše zbraně a zavazadla a vyrazili jsme. Když jsme vstoupili do borovic a otočili se, viděli jsme Slávka, jak maskuje svou jeskyni a dcery zahlazují naše stopy. Měsíc byl jasný a sníh se třpytil.
30. říjen 1944
Pohybovali jsme se pouze když byla tma a jen podél lesních cest. Během dne jsme tábořili v borovém podrostu, byli jsme burcováni zvuky dělostřelectva. Pozorovali jsme silnou skupinu povstalců, kteří bojovali s horskými myslivci a modrou policií (fašisté). Fašisti brzo ustoupili, my jsme se připojili k povstalcům a byli jsme jejich hosty po celý den. Byla to smíšená skupina Hechaluts, ZOB a DROR z Rzeszowského okresu v sousedním Polsku, kteří pomáhali v našem povstání a nyní se vraceli zpátky - přes velké množství sněhu - do svého operačního prostoru mezi Krakowem a Przemyslí. Jejich lékařem byla Rachel W., vdova po zavražděném židovském doktorovi. Věděla a řekla nám o skvělém činu báječné skupiny Jesia Fryman Banda proti Nacistům a nakrmila nás dvěma výbornými teplými jídly. Když tito stateční židovští bojovníci vyrazili na pochod na sever, my jsme museli pokračovat na jih směrem na Košice, kam jsme dorazili šestý den. V Košicích jsme dostali příkaz pokračovat v cestě za naším praporem, který očekává další ofenzívu Rudé armády, aby se s ní spojil až do konce války.
V posledních dnech II. svět. války, na mé cestě do Čech, jsem opět navštívil toto místo. Slávkova rodina žila přechodně ve Ždiaru. Navštívil jsem Martinův hrob a podíval se na vstup do jeskyně. Vzal jsem zvířecí zuby, které jsem zanesl kustodovi paleontologického oddělení v Užhorodě, jenž zvíře označil jako dospělého jeskynního medvěda Ursus spaeleus. Tu jsem si znovu začal klást otázky: trhlina je příliš malá, blok vápence a stalagmity před ní nedovolí, aby zbytky prošly skrz, zdá se, že medvěd musel spadnout do měsíční šachty seshora - musela tedy mít spojení s povrchem.
V korespondenci, projednávající plány publikování tohoto deníku, dr. George W. Moore navrhoval teorii, že měsíční šachta mohla vzniknout rozpuštěním strmě uložené vápencové vrstvy mezi paralelními deskami rohovce. Jsem ale skeptický. Celý vnitřní povrch měsíční šachty má naprosto homogenní charakter. Takováto hypotéza také nevysvětluje zvláštní, přesně paralelní, jemně rýhovaný vzor na povrchu stěny v levém rohu.
Při mé poslední návštěvě tohoto místa jsem zkoumal úbočí hory nad jeskyní a nenašel jsem žádný otvor či šachtu, předpokládané spojení, vedoucí k měsíční šachtě. Ale na těchto velmi strmých svazích tatranských hor mohly sesuvy případné spojení zatarasit.
Byl Antonín T. Horák lhář?
Walter Pavliš
Na tuto otázku hledám odpověď od onoho večera na Vyšehradě. Proč by nemohl být Horák vtipálek, lhář nebo fantasta, který toužil po slávě. Jeho se bohužel již nemůžeme zeptat. Dokázat by to mohl pouze člověk, který umí mluvit s duchy. Horák totiž zemřel v roce 1976. Celý příběh je tedy nutno podrobně rozebrat a najít jeho slabá místa. Pokusím se tedy popsat jednotlivé body historie nálezu šachty a budu u nich uvádět fakta, která se nám podařilo zjistit. Ačkoliv jsem již v úvodu prozradil, že v existenci Měsíční šachty věřím, pokusím se být co nejobjektivnější.
Prvním problémem, který se nabízí, je sama historie článku, kde A. Horák popisuje svůj nález. Otázek, které si zasluhují odpověď je v tomto případě hned několik. Proč vlastně A. Horák tento článek napsal. Příběh, který jste měli možnost si přečíst v úvodu, je přeloženou verzí z anglického originálu, který vyšel na jaře roku 1965 v americkém jeskyňářském časopisu NSS News. Byly podniknuty mnohé pokusy najít další články, které o měsíční šachtě mohly vyjít. Vše marné. Další články sice existují, ale vždy se jedná pouze o opis Horákova příběhu. To ovšem zdaleka neznamená, že nemohou existovat. Antonín T. Horák se odstěhoval po válce do USA a tam tedy mohou existovat i další možná vydání v jiných časopisech apod. A. Horák však tvrdí, že příběh psal podle svého deníku a tak tedy nelze předpokládat, že pokud by článek vyšel i v jiném tisku, že by se nějak podstatně lišil.
Vraťme se však k otázce proč se vlastně Horák rozhodl, že své tajemství zveřejní. A to, že šachtu považoval za své tajemství, je v článku zcela zřejmé. Všimněte si všech těch úkonů, které v jeskyni prováděl, aby si zajistil prioritu nálezu. Psaním zpráv do láhve počínaje a zavalováním chodby k šachtě konče. Jelikož A. Horák se po druhé světové válce odstěhoval (nebo emigroval?) do Spojených států Amerických a politická situace v Československu se nevyvíjela takovým směrem, aby mohl A. Horák uvažovat o svém návratu, proto se, podle mne, Horák postupně vzdával myšlenky, že šachtu sám prozkoumá. Otázkou zůstává chtěl-li se vůbec A. Horák vracet zpět do republiky. Podle našich zpráv se mu po osvobození republiky dostalo stejného zacházení jako za války. V každém případě se rozhodl, že svůj nález zveřejní. Zajímavé na tom je, jakým způsobem tak učinil. V letech, kdy článek vyšel (tedy rok 1965), byly v americkém světě velice populární všechny „zprávy“ a „informace“ týkající se mimozemské civilizace a podobných témat. To je fakt, na který upozorňují mnozí, kteří se o měsíční šachtu zajímali. Pravdou ovšem zůstává, že A. Horák svůj článek zveřejnil v jeskyňářském časopise, tedy v podstatě v odborném tisku a on sám se v celém článku o žádných mimozemšťanech nezmiňuje. Popisuje svůj nález jako jev, který ho fascinuje, ale kterému nerozumí. To mi připadá jako poměrně seriózní jednání. Osobně bych očekával od článku, který má zajistit svému autorovi slávu, daleko více tajemna, temných sil a mimozemských zásahů. Také bych ho nevydával v magazínu, který osloví tak úzkou skupinu čtenářů. Tento problém však prozatím zůstává v rovině dohadů, neboť pravý důvod svého jednání znal pravděpodobně pouze Antonín Horák a jeho nejbližší okolí. Pokoušeli jsme se kontaktovat redaktora NSS News Dr. Moora, který v článku vystupuje jako konzultant, ale ten nám sdělil, že si na A. Horáka nevzpomíná a dokonce prý v redakci neexistují žádné dokumenty o autorovi, ani jeho adresa.
Další otázkou je, čeho chtěl autor zveřejněním svého příběhu docílit. On sám ve svém článku tvrdí, že by rád, aby skupina specialistů šachtu prozkoumala. Jedinou podmínkou, kterou má, je zachování práv, které má Slávek. To, že Slávek žádná práva tohoto druhu v komunistickém Československu mít nemohl, autorovi zjevně uteklo. Nicméně obava před tím, aby nebyl poškozen Slávek, potvrzuje nevyslovený fakt, že příběh je napsán tak, aby nebylo snadné jeskyni se šachtou najít. Dalším důkazem toho, že A. Horák svůj příběh poněkud zamlžil, jsou pouze křestní jména osob, které zde vystupují. Můj názor je takový, že alespoň některá z nich jsou pravdivá, poněvadž v obráceném případě mohl dosadit do příběhu jména celá - smyšlená. Očekával tedy A. Horák, že za ním přijdou speleologové s tím, aby jim ukázal jeskyni? Patrně ano. Československo však bylo daleko, byli zde komunisté, invaze spojeneckých vojsk v roce 1968 atd. Z těchto a z mnoha jiných důvodů se domnívám, že speleologové možná zájem projevili, ale spíše akademický. Nikdo z Američanů se nechtěl pouštět do tak nejisté akce na druhém konci světa, kde nemají hamburgery, kde jsou zlí komunističtí agenti, kteří zabíjejí hodné Američany a člověk se musí podívat do mapy, aby věděl, kde vlastně ta země je.
Příběhu o měsíční šachtě si všiml dokonce francouzský „záhadolog“ Bergier a vložil ho do své „Knihy nevysvětlitelného“. Nazval ho „největší záhadou našeho století“ a asi jako prvnímu se mu do příběhu zamotali ufouni. Tohoto spisovatele však na cestě do Československa odradily právě takové důvody, které jsem před chvílí popisoval. Ani se mu nedivím...
Konec.
Být učitelem je nevděčný úkol.
Být žákem – ještě nevděčnější.
|
