Druhá strana (157 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

(17:00) Ke­tryn: Jest­li se na­jde­me, tak si asi za­jde­me pro něco k jídlu a pak pů­jde­me k nám do stanu. Já prak­tic­ky vůbec nic ne­ří­kám.
(17:03) Mar­ga­re-tka: Já taky moc ne, jak je mi není moc valno. Takže jdeme mlčky.
(20:41) Mar­ga­re-tka: Ve stanu se nějak oplách­ne­me. Je tam Mor?
(20:43) Mo­ri­gan: Ne.
(20:47) Mo­ri­gan: Je tam prázd­no a do­ce­la zima.
(20:48) Ke­tryn: Tak za­to­pím, oplách­nu se, pře­vle­ču a pak sebou zni­če­ně praš­tím na po­stel.
(21:01) Mo­ri­gan: Do­ra­zím asi ho­di­nu potom, co jste do­ra­zi­ly vy. Mar­ga­ret už spala, ale asi ji můj pří­chod pro­bral. Vstá­vat se jí ale ne­chce.
(21:06) Mar­ga­re-tka: Tak ležím.
(21:07) Mar­ga­re-tka: (A chce se mi na tebe mlu­vit nebo jsem i na to una­ve­ná?//
(21:08) Ke­tryn: "Tak co, jsou ně­ja­ké no­vin­ky? Oni byli ces­tou pře­pa­de­ni? Jsou ně­ja­ké velké ztrá­ty?"
(21:11) Mar­ga­re-tka: Došlo mi že to byli zra­ně­ní od posil?
(21:26) Mo­ri­gan: "Druhý ne, ale do­ra­zi­ly i po­si­ly ze Tře­tí­ho a ti na­ra­zi­li na Bo­ra­zo­vu jízdu..." pro­hlá­sím.
(21:32) Ke­tryn: "Aha...​proto je tu Roger..." dojde mi ko­neč­ně, kde se tu vzal. "A měli hodně velké pro­blémy?"
(21:33) Mo­ri­gan: "No, skoro tře­ti­no­vé ztrá­ty..."
(21:34) Mar­ga­re-tka: Tak tedy po­slou­chám, Ka­tryn se vyptá:-)
(21:36) Ke­tryn: "Ach bože..." na­prázd­no polknu.
(21:39) Ke­tryn: V tu chví­li si uvě­do­mím, že jsem vlast­ně ráda, že jsem Ro­ge­ra vi­dě­la a že vím, že je ví­ce­mé­ně v po­řád­ku...i když jsem z toho vy­ko­le­je­ná.
(21:40) Ke­tryn: "A mlu­vi­li jste dneska o ně­ja­kých dal­ších plá­nech?"
(21:45) Mo­ri­gan: "Vlast­ně tro­chu ano...​uvažuje se o tom, že se po­su­ne­me dál na sever."
(21:46) Ke­tryn: "Po­su­ne­me? Jako ústup s celým tá­bo­rem?"
(21:48) Mo­ri­gan: "Nej­spíš ano. Jsme velký tábor, takže by to bylo po­stup­né, sa­mo­zřej­mě."
(21:50) Ke­tryn: "Takže se to pro nás ne­vy­ví­jí moc dobře, když mu­sí­me ustu­po­vat..." vzdych­nu. Stě­ho­vá­ní tá­bo­ra v zimě ne­bu­de nic pří­jem­né­ho.
(21:54) Mo­ri­gan: "Ještě to není roz­hod­nu­to."
(21:58) Mo­ri­gan: "Ale i tak je to na nic."
(22:00) Ke­tryn: "Jo, to tedy je..." moje ná­la­da se ještě zhor­ši­la.

(11:41) Ke­tryn: Tak po­prosím Ja­me­se, aby mu vy­ří­dil, že jsem se tu sta­vo­va­la a že si ho když tak najdu poz­dějc, pokud ne­bu­de mít hlíd­ku nebo jiné po­vin­nos­ti. Jo a taky mu řeknu, že při­je­ly po­si­ly z Dru­hé­ho, pokud se to už nějak vše­o­bec­ně neví..
(11:42) Mo­ri­gan: "Právě proto ho asi vo­la­li," usou­dí, takže to asi už taky ví.
(11:48) Ke­tryn: Tak se s ním pak po chví­li asi roz­lou­čí­me a jdeme se po­dí­vat do la­za­re­tu, jest­li je tam po­tře­ba s něčím po­moct.
(11:52) Mar­ga­re-tka: Hm... Dou­fám, že mi tam ne­bu­de špat­ně.
(12:46) Mo­ri­gan: No, v la­za­re­tu asi stále je s čím po­má­hat, takže se můžeš ur­či­tě za­po­jit.
(12:46) Mo­ri­gan: Mar­ga­ret se tak po půl ho­di­ně sa­mo­zřej­mě špat­ně udělá.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
(12:56) Ke­tryn: Tak se s ní jdu na chví­li pro­jít ven, aby se jí udě­la­lo líp. Potom se ale zas do la­za­re­tu vrá­tím, když tak jen sama. Jak je na tom Char­les?
(13:01) Ke­tryn: Cho­dím ho kon­t­ro­lo­vat a ujiš­ťu­ji se, aby mu nic ne­chy­bě­lo.
(14:55) Mo­ri­gan: Char­les na tom není moc dobře, mimo ne­bez­pe­čí už je, ale vět­ši­nu času spí pod by­lin­ka­mi či lek­tva­ry na bo­lest.
(14:57) Ke­tryn: :-( tak snad bude v po­řád­ku. Když tam jsem, tak mi to nedá a cho­dím ho prů­běž­ně kon­t­ro­lo­vat. A jinak po­má­hám, s čím je po­tře­ba.
(15:00) Mo­ri­gan: Sa­mo­zřej­mě má po­lo­vi­nu tváře za­fa­čo­va­nou.
(15:04) Mo­ri­gan: Ale asi moc ne­vní­má, že jsi tam u něj.
(15:05) Mo­ri­gan: Zrov­na když jsi byla na cestě od jeho lůžka, na­stal před la­za­re­tem ně­ja­ký ne­če­ka­ný roz­ruch.
(15:07) Ke­tryn: Tak při­dám do kroku a jdu zjis­tit, co se tam děje?
(15:08) Mo­ri­gan: Vy­pa­dá to, že vedou/nesou ně­ja­ké zra­ně­né.
(15:11) Ke­tryn: To se leknu, je­li­kož jsem další ra­ně­né vůbec ne­če­ka­la. Dívám se, koho to nesou, a jdu honem po­moct.
(15:12) Ke­tryn: Sna­žím se při­chys­tat místo, kam je ulo­žit a ošet­řit.
(15:17) Mo­ri­gan: Nejdřív vůbec ne­tu­šíš, ale pak si všim­neš zna­ček na ra­me­ni jed­no­ho a usou­díš, že možná ani nejsou z to­ho­to tá­bo­ra.
(15:19) Ke­tryn: Že by po­si­ly z Dru­hé­ho byly ces­tou pře­pa­de­ny? Pře­sta­nu to ra­dě­ji řešit a jdu se pus­tit do ošet­řo­vá­ní. Kolik jich tak je? Jsou vážně ra­ně­ní?
(15:29) Mo­ri­gan: Ně­kte­ří ano.
(15:30) Mo­ri­gan: Víc je tam ale těch, kteří nejsou v bez­vě­do­mí. Jsou hodně špi­na­ví, jako po dlou­hé cestě nebo bitvě. Nebo obo­jím.
(15:32) Ke­tryn: Při ošet­řo­vá­ní se sna­žím po­slou­chat, jest­li někdo ne­mlu­ví, co se stalo. Ale před­po­klá­dám, že je na­pad­li ces­tou sem....​Jen dou­fám, že to zvlád­li a ne­mě­li moc velké ztrá­ty :-/
(15:41) Mo­ri­gan: Pak se ne­če­ka­ně ve vcho­du la­za­re­tu zjeví Roger, pod­pí­rán Ellou, která ho vede k ošet­ře­ní. Chví­li si v šoku, takže jen kou­káš, jak ho po­sa­di­la a po­má­há mu se zbro­jí. On sám spo­lu­pra­cu­je na­to­lik, že to ne­vy­pa­dá na ně­ja­ké vážné zra­ně­ní.
(15:50) Ke­tryn: :-O Já jsem tedy v cel­kem vel­kém šoku a mám cel­ko­vé za­tmě­ní!
(16:00) Ke­tryn: Ochro­mí mě vý­buch všech nej­růz­něj­ších po­ci­tů. Po prv­ním vzpa­ma­to­vá­ní mě pře­pad­ne strach o něho, který musím ná­sil­ně ra­ci­o­nál­ně za­pu­dit, když vidím, že by to ne­mě­lo být nic váž­né­ho. V další vlně po­ci­tů ho chci jít zou­fa­le obe­jmout a po­sta­rat se o něho sama! Au­to­ma­tic­ky udě­lám pár rych­lých kroků a pak se při­nu­tím za­sta­vit a musím se­brat všech­ny své ro­zu­mo­vé síly, abych to ne­u­dě­la­la. Co tu sakra dělá?! Tohle mi ne­mů­že dělat....​Vybavila se mi ta po­sled­ní noc a jsem ab­so­lut­ně mimo...
(16:04) Ke­tryn: Po ně­ja­ké době (asi cel­kem delší) se snad nějak se­be­ru, abych tam na něho ne­zí­ra­la a ne­stá­la jak tvrdé Y. Jsem celá roz­tře­se­ná, ale musím jít něco dělat, ale nic slo­ži­té­ho... Hlav­ně abych ještě ně­ko­mu ne­u­blí­ži­la
(16:04) Mo­ri­gan: Ne­vy­pa­dá, že by si tě všiml on nebo Ella. Sun­da­la mu zbroj a pak opa­tr­ně ko­ši­li, na hrudi a na pa­žích má ně­ko­lik men­ších ran, které hned začne ošet­řo­vat.
(16:06) Ke­tryn: Sun­da­ná ko­ši­le mi tedy moc ne­po­moh­la...
(16:08) Ke­tryn: Jdu při­pra­vo­vat ob­va­zy, des­in­fek­ci, šití a tak...​prostě se sna­žím dělat něco, kde ne­můžu ni­ko­mu ublí­žit. Po­hled mi ale stále ne­chtě­ně sjíž­dí k Ro­ge­ro­vi, jako bych ne­moh­la uvě­řit, že tam je.
(16:15) Mo­ri­gan: K6
(16:15) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 1
(16:16) Mo­ri­gan: No tak to jsi oprav­du dost mimo! :-D To bych radši ni­ko­mu nic ne­ši­la!
(16:20) Ke­tryn: No, ještě bych ně­ko­mu při­ši­la ruku k noze nebo tak něco :-D Oprav­du se ra­dě­ji držím od ošet­řo­vá­ní dál a jen po­má­hám s ostat­ní­mi věci. Třeba nosím čis­tou vodu a tak. Jako sna­žím se nějak se­brat, ale jsem jak praš­tě­ná pa­li­cí. Roger mě vždyc­ky roz­ha­zo­val, ale po tom, co se mezi námi stalo, je to ještě ti­síc­krát horší.

(22:05) Mo­ri­gan: "Lady Mo­ri­gan?" ozve se před sta­nem. "Do­ra­zi­ly po­si­ly z Dru­hé­ho zá­klad­ní­ho. Lord Mur­tagh si vás žádá," ozve se nám před sta­nem.
(22:05) Mar­ga­re-tka: //No to ne:-D To zase bude sran­da, už se těším.//
(22:07) Ke­tryn: "Tak to bylo rych­lé," kon­sta­tu­ji po­ti­chu.
(22:07) Mar­ga­re-tka: "Z dru­hé­ho... Z druhé..." za­ra­du­ji se ale po­ti­chu.
(22:10) Mo­ri­gan: Tak vsta­nu a jdu. "Musím jít," roz­lou­čím se s vámi.
(22:10) Mar­ga­re-tka: Hm..."ale přijď brzo."
(22:12) Mo­ri­gan: Kouk­nu se na Mar­ga­ret tá­za­vě.
(22:12) Ke­tryn: Po­dí­vám se na Mar­ga­ret ne­vě­říc­ně, jak může něco ta­ko­vé­ho Mo­ri­gan ovliv­nit, když jde za lor­dem Mur­taghem řešit vo­jen­ské věci.
(22:13) Mo­ri­gan: Tak to se asi kou­ká­me stej­ně :-D
(22:17) Mar­ga­re-tka: "No co po­tře­bu­ji vědět kdo při­jel..."
(22:24) Ke­tryn: Jsem pak ně­ja­kou dobu ve stanu a nej­ra­dě­ji bych se opila. Po­tře­bu­ji ale ně­ja­kou čin­nost, takže pak půjdu zku­sit najít Pa­tric­ka a zjis­tit, jak to má se služ­bou. Anebo, jest­li ne­bu­du úspěš­ná, půjdu po­má­hat do la­za­re­tu.
(22:26) Mar­ga­re-tka: Cože ty mě tu zase ne­cháš....???
(22:26) Mar­ga­re-tka: ""
(22:27) Ke­tryn: Po­dí­vám se na Mar­ga­ret opět pře­kva­pe­ně, co jí to dneska po­padlo za útlo­cit­nou ná­la­du.
(22:28) Ke­tryn: "Tak pojď se mnou...​Nechce se mi tu jen tak ne­čin­ně sedět a uží­rat se myš­len­ka­ma."
(22:29) Mar­ga­re-tka: "ale co když minu Ka­tryn...."
(22:29) Mar­ga­re-tka: "Teda Mo­ri­gan..."
(22:30) Mar­ga­re-tka: "Dobře, tak jdeme."
(22:30) Ke­tryn: "Není ti něco? Cho­váš se nějak praš­tě­ně..." po­ku­sím se o úsměv.
(22:31) Ke­tryn: "Mys­lím, že jí to chvil­ku po­tr­vá. Pak se sem zas mů­že­me vrá­tit."
(22:32) Ke­tryn: Tak vy­ra­zí­me. Nejdřív zkou­ším najít toho Pa­tric­ka a pak když tak za­mí­řím do la­za­re­tu.
(22:32) Mar­ga­re-tka: "Ne. A tak mů­že­me jít."
(22:36) Mar­ga­re-tka: Po­řád­ně se za­ba­lím do pláš­tě.
(22:44) Mar­ga­re-tka: "a kam tedy jdeme?"
(22:46) Ke­tryn: (vždyť jsem to sem psala.)
(22:47) Mar­ga­re-tka: "NO ale kam za Pa­tric­kem?"
(22:48) Ke­tryn: No kam asi, k je­jich stanu a okolí.
(22:50) Mar­ga­re-tka: "No tak já nevím kde mají stan, takže nás musíš vést."

(22:05) Mo­ri­gan: "Lady Mo­ri­gan?" ozve se před sta­nem. "Do­ra­zi­ly po­si­ly z Dru­hé­ho zá­klad­ní­ho. Lord Mur­tagh si vás žádá," ozve se nám před sta­nem.
(22:05) Mar­ga­re-tka: //No to ne:-D To zase bude sran­da, už se těším.//
(22:07) Ke­tryn: "Tak to bylo rych­lé," kon­sta­tu­ji po­ti­chu.
(22:07) Mar­ga­re-tka: "Z dru­hé­ho... Z druhé..." za­ra­du­ji se ale po­ti­chu.
(22:10) Mo­ri­gan: Tak vsta­nu a jdu. "Musím jít," roz­lou­čím se s vámi.
(22:10) Mar­ga­re-tka: Hm..."ale přijď brzo."
(22:12) Mo­ri­gan: Kouk­nu se na Mar­ga­ret tá­za­vě.
(22:12) Ke­tryn: Po­dí­vám se na Mar­ga­ret ne­vě­říc­ně, jak může něco ta­ko­vé­ho Mo­ri­gan ovliv­nit, když jde za lor­dem Mur­taghem řešit vo­jen­ské věci.
(22:13) Mo­ri­gan: Tak to se asi kou­ká­me stej­ně :-D
(22:17) Mar­ga­re-tka: "No co po­tře­bu­ji vědět kdo při­jel..."
(22:24) Ke­tryn: Jsem pak ně­ja­kou dobu ve stanu a nej­ra­dě­ji bych se opila. Po­tře­bu­ji ale ně­ja­kou čin­nost, takže pak půjdu zku­sit najít Pa­tric­ka a zjis­tit, jak to má se služ­bou. Anebo, jest­li ne­bu­du úspěš­ná, půjdu po­má­hat do la­za­re­tu.
(22:26) Mar­ga­re-tka: Cože ty mě tu zase ne­cháš....???
(22:26) Mar­ga­re-tka: ""
(22:27) Ke­tryn: Po­dí­vám se na Mar­ga­ret opět pře­kva­pe­ně, co jí to dneska po­padlo za útlo­cit­nou ná­la­du.
(22:28) Ke­tryn: "Tak pojď se mnou...​Nechce se mi tu jen tak ne­čin­ně sedět a uží­rat se myš­len­ka­ma."
(22:29) Mar­ga­re-tka: "ale co když minu Ka­tryn...."
(22:29) Mar­ga­re-tka: "Teda Mo­ri­gan..."
(22:30) Mar­ga­re-tka: "Dobře, tak jdeme."
(22:30) Ke­tryn: "Není ti něco? Cho­váš se nějak praš­tě­ně..." po­ku­sím se o úsměv.
(22:31) Ke­tryn: "Mys­lím, že jí to chvil­ku po­tr­vá. Pak se sem zas mů­že­me vrá­tit."
(22:32) Ke­tryn: Tak vy­ra­zí­me. Nejdřív zkou­ším najít toho Pa­tric­ka a pak když tak za­mí­řím do la­za­re­tu.
(22:32) Mar­ga­re-tka: "Ne. A tak mů­že­me jít."
(22:36) Mar­ga­re-tka: Po­řád­ně se za­ba­lím do pláš­tě.
(22:44) Mar­ga­re-tka: "a kam tedy jdeme?"
(22:46) Ke­tryn: (vždyť jsem to sem psala.)
(22:47) Mar­ga­re-tka: "NO ale kam za Pa­tric­kem?"
(22:48) Ke­tryn: No kam asi, k je­jich stanu a okolí.
(22:50) Mar­ga­re-tka: "No tak já nevím kde mají stan, takže nás musíš vést."

//Tak to je super :-)//

//Tak jsem na­psa­la ro­di­čům ter­mín tá­bo­ra. A už se ro­di­če ozý­va­jí:-)//

(20:52) Mo­ri­gan: "O ničem zatím ne­ví­me, takže si mys­lí­me, že ne."
(21:02) Mar­ga­re-tka: "Tak to je dobře."
(21:04) Mar­ga­re-tka: "Ne­hor­ší je, že jsme ne­vě­dě­li, že pře­kro­či­li ty naše ma­gic­ké hra­ni­ce. Už se ví jak se jim to po­da­ři­lo?"
(21:28) Mo­ri­gan: "Jo, kouz­lem."
(21:32) Mar­ga­re-tka: "Já ne­chá­pu co se to s ním stalo, musel se nadob­ro zbláz­nit."
(21:55) Mar­ga­re-tka: "A kde je Par­tick a James??"
(22:11) Mo­ri­gan: "Asi u sebe, nebo ve služ­bě - což ale dou­fám, že ne!"
(22:12) Mar­ga­re-tka: A byly nějak po­ra­ně­ný?

(17:41) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: Včera jsem ti ode­psa­la, ale už jsi tu ne­by­la. Po­řád­ně jsem se ob­lék­la a za­ba­li­la do pláš­tě a šla na­jíst se.
(17:43) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: Pak jsem si došla na zá­chod a vrá­ti­la do stanu, kde topím a tro­chu po­kli­dím, pokud to zvlád­nu.:-) musí tam být tro­chu ne­po­řá­dek po té bitvě.
(17:46) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: A vy jste pořád pryč?
(18:00) Mo­ri­gan -> Mar­ga­re-tka: Vrá­tí­me se, když jsi asi čtvrt ho­di­ny zpát­ky z jí­del­ny.
(18:27) Mar­ga­re-tka: "Ahoj:-) Kde jste byly?"
(18:29) Mo­ri­gan: "Za Desmon­dem," od­po­vím.
(18:32) Ke­tryn: "Ahoj. Byly jsme se po­dí­vat, jak mu je."
(18:41) Mar­ga­re-tka: "Byl zra­ně­ný a co se mu stalo?"
(18:47) Mar­ga­re-tka: "A jak je to dlou­ho po bitvě?"
(19:10) Mo­ri­gan: "Asi dva dny nebo tak nějak..."
(19:11) Mo­ri­gan: "Zkrát­ka zra­ně­ní z bitvy, nebýt pří­tom­nos­ti Mi­ki­ho, tak by to bylo zlé. Magie mu do­po­moh­la k rych­lé­mu zo­ta­ve­ní, tak si myslí, že se vlast­ně nic ne­sta­lo!" nejsem v nej­lep­ší ná­la­dě.
(19:12) Mar­ga­re-tka: "Tak ještě, že tam byl. To jsem tak dlou­ho spala?"
(19:22) Mar­ga­re-tka: "A jinak jsou všich­ni v po­řád­ku?"
(19:34) Mo­ri­gan: "Všich­ni v po­řád­ku nejsou, ale ni­ko­mu se ne­sta­lo nic...​fatál­ní­ho."
(19:44) Mar­ga­re-tka: ...
(19:44) Mar­ga­re-tka: "A už se něco plá­nu­je?"
(19:47) Mo­ri­gan: "Jo, do­stat De­re­ka. Pro­to­že jinou šanci ne­má­me..."
(19:50) Mar­ga­re-tka: "A už je něco kon­krét­ní­ho?"
(20:06) Mo­ri­gan: "No...vět­ši­na z nás si je jistá, že by do­ká­za­li De­re­ka do­sta­teč­ně bez­peč­ně spou­tat kouz­lem," řeknu.
(20:08) Mar­ga­re-tka: "No a to by bylo tr­va­lé jako to zmra­že­ní co udě­lal Nial?"
(20:08) Mar­ga­re-tka: "A to y šlo i na dálku?"
(20:10) Mo­ri­gan: "Ne, to by bylo něco ji­né­ho...​pravdě­po­dob­ně upad­ne do ně­če­ho, co se po­do­bá hlu­bo­ké­mu spán­ku. Na dálku by to sa­mo­zřej­mě nešlo, mu­sí­me ho do­stat k nám..."
(20:13) Mar­ga­re-tka: "Aha takže bez návna­dy se to ne­o­be­jde? A v bitvě jste ho vi­dě­li a nebo je ji ne­zů­častňuje osob­ně?"
(20:16) Mo­ri­gan: "Nevím, jest­li ho někdo z nás přímo viděl, ale víme, že tam byl."
(20:22) Mar­ga­re-tka: "No tak snad se ho po­da­ří ho na­lá­kat. A už jste do toho nějak za­svě­co­va­li Mur­tagha?"
(20:29) Mo­ri­gan: "To ještě ne."
(20:33) Mar­ga­re-tka: "A jak dlou­ho ho v tom spán­ku bu­de­te držet?"
(20:35) Mo­ri­gan: "Asi... dokud to půjde. A dokud ne­vy­mys­lí­me něco lep­ší­ho."
(20:38) Mar­ga­re-tka: "Jo, tak snad se něco dob­ré­ho vy­mys­lí."
(20:38) Mar­ga­re-tka: " A ostat­ní tá­bo­ry na­pa­de­ní ne­mě­ly?"

(19:50) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Taky ho ne­chci zabít!" pro­hlá­sí Nial. "Ale toho já se právě bojím...," při­znám. "Ne­vě­řím Chris­ti­a­no­vi. Ne­vě­řím, že bude zcela upřím­ný a že ne­vy­u­ži­je si­tu­a­ce, aby se ho zba­vil na­vždy..."
(19:55) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Dáme na to pozor," na­mít­ne Nial.
(19:56) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Mám pocit, že si bu­du­je ta­ko­vý "druhý tým" těch, co to chtě­jí po­dob­ně jako on...​takový svůj sou­kro­mý plán."
(19:56) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "To je možná až pří­liš pa­ra­no­id­ní," při­pus­tí Nial, ale ne­vy­pa­dá zase tak se­be­jis­tě.
(19:59) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Po­slou­chám vás a pře­mýš­lím, jest­li to tak může být. A jen dou­fám, že Derek by vás taky ne­do­ká­zal zabít...
(20:02) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "U Chris­ti­a­na je po­tře­ba být v pa­ra­no­id­ním stře­hu!" pro­hlá­si­la jsem. "Mohla bych vy­prá­vět!"
(20:06) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: No, spo­lu­prá­ce s Chris­ti­a­nem je vždy oše­met­ná. Tomu se nedá věřit ani nos mezi očima.

(18:05) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Hol­čič­ko," pro­mlu­ví Nial vážně. "Měli bychom si pro­mlu­vit o tom, co se ře­ši­lo u vás ve stanu. Mys­lím plány proti De­re­ko­vi."
(18:06) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "No jistě," ob­rá­tím se k němu, stále u Desmon­da na po­ste­li. "Ale před chví­lí jsme o tom mlu­vi­li."
(18:06) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Já vím. Mys­lím, že bychom si o tom měli pro­mlu­vit jen my." Myslí tím sebe, mě a Dese, ale tebe za­hr­ne taky, když jsi tu s námi.
(18:07) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Při první větě se tro­chu leknu, že bude taky řešit, kde jsi vzala tu sílu. Na­štěs­tí chce mlu­vit o něčem jiné.
(18:08) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Už jsem pře­mýš­le­la, jest­li bych vás ne­mě­la ne­chat o sa­mo­tě. Ale když mě taky za­hr­ne, tak zů­sta­nu.
(18:09) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: To mě ani ne­na­padlo, takže jsem se ne­stih­la lek­nout. Kdyby na mě na­lé­hal, lhalo by se mi těžko...
(18:29) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Jsi si oprav­du jistá, že to chceš udě­lat? Takhle?" ptá se mě.
(18:41) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Nikdo ne­vy­mys­lel ná­hrad­ní plán," po­kr­čím ra­me­ny ne­šťast­ně.
(19:01) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Chci ho za­sta­vit, mu­sí­me ho za­sta­vit, po tom, co tu před­ve­dl už pros­tě ne­má­me jinou mož­nost!" po­kra­ču­ju. "Ale ne­chci ho zabít."
(19:03) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Je to na pytel :-(

(10:04) Mo­ri­gan: Jdu si sed­nout k Desmon­do­vi na po­stel, tobě na­bíd­ne Nial židli. I Nial sám vy­pa­dá dost una­ve­ně a zni­če­ně, ale dost v tom asi hraje roli psy­chi­ka.
(10:07) Ke­tryn: Tak se po­sa­dím a po­zo­ru­ji vás. Dou­fám, že se z toho všich­ni nějak rych­le vzpa­ma­tu­jí...​Jak vy­pa­dá Desmond, že na tom je?
(10:10) Mo­ri­gan: Je bledý, ale jinak vy­pa­dá do­ce­la dobře. Leží a je při­kry­tý, takže zra­ně­ní není vidět.
(10:12) Mo­ri­gan: Vezmu ho za ruku. "Víš, co bych ti nej­rad­ši řekla?" pro­hlá­sím přís­ně.
(10:13) Mo­ri­gan: "Že mě mi­lu­ješ?" na­vrh­ne. Takže mu asi fakt není zle, když má do­sta­tek hu­mo­ru.
(10:13) Mo­ri­gan: "Ne!"
(10:13) Mo­ri­gan: "Že jsi mi to ří­ka­la?" podá druhý návrh.
(10:13) Mo­ri­gan: "Ano! A taky, že do žádné bitvy už ne­pů­jdeš!"
(10:14) Mo­ri­gan: "To mi ne­mů­žeš za­ká­zat," řekne spíš jemně, než ze vzdo­rem.
(10:14) Mo­ri­gan: "To by ses divil!"
(10:15) Mo­ri­gan: //Ty jo, tady se mi líbí, já chci ces­to­vat až do Ha­ví­řo­va!//
(10:22) Ke­tryn: Tak to jsem ráda, že takhle žer­tu­je :-) Ale obá­vám se, že mu to stej­ně ne­bu­deš schop­ná za­ká­zat.
(10:24) Mo­ri­gan: "Jsem ča­ro­děj..."
(10:25) Mo­ri­gan: "Ne, to nejsi! Jsi učeň!"
(10:25) Mo­ri­gan: "Mlad­ší to­va­ryš."
(10:26) Mo­ri­gan: "Kdyby ne­by­lo magie, tak svému zra­ně­ní pod­leh­neš, nebo tě to vy­řa­dí na dlou­hou dobu, kdy­bys to ná­ho­dou pře­žil!"
(10:27) Mo­ri­gan: "Ano, já vím. Ale magie tu JE. Po­sta­ra­li se o mě, do­sta­nu se z toho." Na­roz­díl ode mě pořád mluví jemně a v klidu.
(10:37) Ke­tryn: No, spíš měl ob­rov­ské štěs­tí, že tam byl Miki zrov­na v tuhle chví­li a že měl ještě ně­ja­ké síly...​Když jsem to zra­ně­ní vi­dě­la, tak tam šlo oprav­du o čas. Ale ra­dě­ji mlčím. Hlav­ně že bude v po­řád­ku.
(10:46) Mo­ri­gan: "Do oh­nis­ka bitvy už nikdy ne­pů­jdeš!" ozná­mi­la jsem mu, usmál se, ale nic na to ne­řekl.
(10:50) Ke­tryn: Kou­kám, že má na tebou ta­ko­vý svůj nad­hled :-)
(10:51) Mo­ri­gan: Po­dí­va­la jsem se na Niala, pro­to­že vím, že on by mu to sku­teč­ně za­ká­zat mohl, ale ne­u­dě­lal to. Měla jsem chuť mu za to vy­na­dat, ale roz­mys­le­la jsem si to.

(18:00) Mo­ri­gan: "Jest­li chceš, můžeš jít za Desmon­dem se mnou," na­bíd­nu ti, když Mar­ga­ret stej­ně spí.
(18:01) Ke­tryn: "Jo, to půjdu ráda," :-)
(18:07) Mo­ri­gan: Tak vy­ra­zí­me.
(18:09) Mo­ri­gan: Do­jde­me do části, kde bydlí ča­ro­dě­jo­vé, už jsi tady vlast­ně byla. Desmond bydlí s Ni­a­lem, takže jdeme do je­jich stanu.
(18:13) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Nial se ne­di­ví, že jsme při­šli za nimi, i když jsme se vi­dě­li před de­se­ti mi­nu­ta­mi. Je rád, že nás vidí. Desmond taky.​Leží v po­ste­li, je bledý, ale když ve­jde­me, usmě­je se.
(18:14) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: "A Ri­chie je nor­mál­ně ve svém stanu?" ptám se tě ještě ces­tou.
(18:15) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: S úsmě­vem je pozdra­vím :-) Po tom, v jakém stavu ho při­nes­li, jsem oprav­du ráda, že ho vidím zo­ta­vu­jí­cí­ho se.
(18:17) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Jo, taky. Díky Lé­či­te­lům se uzdra­ví brzy a být ve svém stanu je lepší..."
(18:21) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Chceš za ním zajít?" (To jsem se ptala ještě venku)
(18:24) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: "No...​chtěla bych..." vzdych­nu. "Ale mys­lím, že by o to ne­stál," ušklíb­nu se při vzpo­mín­ce na náš po­sled­ní roz­ho­vor než jsem zmi­ze­la.

(20:43) Mo­ri­gan: Už se pak ne­mlu­ví o mé ener­gii, ale na­vá­že se o pasti na De­re­ka. Všich­ni si teď myslí, že se musí něco udě­lat, včet­ně mě.
(20:45) Mo­ri­gan: Mlu­ví­me o tom ještě další čtvrt ho­di­nu.
(21:03) Mo­ri­gan: Když se naše de­ba­ta tak nějak při­ro­ze­ně chýlí ke konci a všich­ni se zve­da­jí a po­stup­ně od­chá­ze­jí, dá si Chris­ti­an zá­le­žet, aby zů­stal po­sled­ní.
(21:06) Mar­ga­re-tka: Hm... no chce s tebou mlu­vit.... Je to já nevím. Je po­znat že se zdr­žel přes ten závěs.
(21:10) Mo­ri­gan: Dokud ne­pro­mlu­ví, tak asi ne.
(21:11) Mo­ri­gan: "Něco tajíš, že?" pro­hlá­sí.
(21:12) Mo­ri­gan: "Ne," od­po­vím klid­ně. "Ale až budu něco tajit, tak tobě se roz­hod­ně ne­svě­řím."
(21:12) Mo­ri­gan: "Ne­va­dí. Já na to při­jdu. Měj hezký den, Mo­ri­gan," pro­hlá­sí a pak ode­jde.
(21:13) Mo­ri­gan: "Blb," řeknu si pro sebe po­lo­hlas­ně.
(21:16) Ke­tryn: "No...​Christian byl vždyc­ky po­de­zří­va­vý," vzdych­nu.
(21:18) Mo­ri­gan: "To je jedna z jeho skvě­lých vlast­nos­tí," ušklíb­nu se.
(21:19) Mo­ri­gan: "Měla bych se jít po­dí­vat na Desmon­da, jak na tom je," zved­nu se s po­vzde­chem.
(21:22) Ke­tryn: "Už je při vě­do­mí?"
(21:29) Mo­ri­gan: "Ano, to už na­štěs­tí je. Mys­le­la jsem, že to se mnou švih­ne, když jsem vi­dě­la, jak ho zra­ni­li..."
(21:30) Ke­tryn: "Byl to hodně dě­si­vé zra­ně­ní. Ještě že tam byl Miki, jinak neví..."
(21:39) Mo­ri­gan: "Díky němu se snad brzo uzdra­ví," sou­hla­sím.

(20:29) Mo­ri­gan: "Já nevím!" od­sek­nu. "Pros­tě to šlo, tak jsem ča­ro­va­la!"
(20:29) Mo­ri­gan: "Máme všich­ni stej­nou magii, ale my jsme žádný pří­val sil ne­po­cí­ti­li."
(20:32) Mo­ri­gan: "Všich­ni ne­má­me úplně stej­nou magii, to jste se všich­ni proti mě do­mlu­vi­li a teď mě bu­de­te vy­slý­chat??"
(20:35) Ke­tryn: Nej­lep­ší obra­na je útok :-)
(20:35) Mo­ri­gan: "Nikdo tě ne­vy­slý­chá, Mo­ri­gan," snaží se to uklid­nit Nial. "Chris­ti­an se jen neumí lépe ze­ptat."
(20:41) Mo­ri­gan: "Ze­ptat na co?? Proč jsem vní­ma­la ener­gii jinak?"
(20:41) Mo­ri­gan: "Asi ano," řekne Lara. "Bylo to sa­mo­zřej­mě ku pro­spě­chu věci a všem to po­moh­lo, ale ne­da­lo se to pře­hléd­nout a je to za­jí­ma­vé."
(20:48) Mo­ri­gan: "S od­puš­tě­ním jsem se vě­no­va­la tomu, abych je za­sta­vi­la a ne­zkou­ma­la jsem, co se děje!"
(20:49) Mo­ri­gan: "Derek byl silný proto, že jeho magie je na jiném prin­ci­pu," řekne Ra­ve­na. "Ne­be­re sílu ze stej­né­ho zdro­je jako my."
(20:50) Mo­ri­gan: "Já ano!" vsta­nu ze židle. "Možná se pros­tě jen pro­je­vi­lo, že jsem z ji­né­ho světa, pro­to­že jsem! Vždyc­ky budu tro­chu jiná, než vy!"
(20:50) Mo­ri­gan: "To tedy ano," po­zna­me­ná Ve­ro­ni­ca.
(20:53) Ke­tryn: Já mys­lím, že by prav­du ani vědět ne­chtě­li...A Ve­ro­ni­ca mě svými hloupý­mi po­znám­ka­mi na­pros­to vy­tá­čí!
(20:55) Mo­ri­gan: "To je prav­da," pro­hlá­sí Lara. "Na to za­po­mí­ná­me, ale prav­dě­po­dob­ně to hraje roli. To je škoda, ale re­cept na sil­něj­ší magii asi ne­e­xis­tu­je."
(21:02) Ke­tryn: Je to dobré vy­svět­le­ní, ještě že jsi z ji­né­ho světa.
(21:02) Mo­ri­gan: "Ne­chce se mi věřit, že by to bylo tak pros­té," za­dí­vá se mi Chris­ti­an do očí.
(21:05) Mo­ri­gan: "Je."
(21:53) Mar­ga­re-tka: Ach jo jak já s tebou ne­sou­hla­sím, jim to za­tlou­kat,,,,třeba by to fakt vzali dobře.
(21:54) Mar­ga­re-tka: Ještě, že tam nejsem. Jinak by jsi mě asi za­bi­la.
(22:05) Mo­ri­gan: (No tak to jsem oprav­du ráda, že tam nejsi.)
(22:06) Mar­ga­re-tka: (No to ti ještě řeknu, ale bude mít mít nu­lo­vý vý­znam... Je jedno, že by to ne­moh­ly vy­u­žít a že by to třeba na ně ne­fun­go­va­la, ale bylo by fér aby to vě­dě­li, jest­li je to jedna a asi je­di­ná mož­nost.)

(20:15) Mo­ri­gan: "Špat­ně se nám všem kouz­li­lo," pro­ne­se Chris­ti­an. "Ale tobě ne. Jak to?"
(20:19) Mo­ri­gan: "Co?" ušklíb­nu se ne­chá­pa­vě.
(20:24) Mar­ga­re-tka: Tak tam sew­dím u stolu a po­slou­chám, ráda bych tam šla, ale nevím jest­li teď je to zrov­na hodné.
(20:26) Mo­ri­gan: "Nevím, jak jsi na to při­šel."
(20:26) Mo­ri­gan: "Jen jsem se díval."
(20:26) Mo­ri­gan: "Za­jí­ma­vý, my ostat­ní jsme měli dost práce se vším ostat­ním, ale ty jsi mě stí­hal po­zo­ro­vat!"
(20:28) Mar­ga­re-tka: No jsem zvě­da­vá jak tohle vy­svět­líš, já si osob­ně mys­lím, že by bylo dobrý jim to říct, třeba by to po­moh­lo... Ale asi by to ne­vza­li moc dobře. mys­lím si tam:-)
(20:29) Mo­ri­gan: "Chceš říct, že jsem se sna­žil málo?"
(20:30) Mo­ri­gan: "Ne, ale ne­chá­pu, z ja­ké­ho dů­vo­du se do mě na­vá­žíš? Co chceš sly­šet? Od Kon­junk­ce je magie ne­stá­lá, nevím, čemu se divíš, měla jsem pros­tě štěs­tí..."
(20:33) Ke­tryn: Dívám se po ostat­ních, jest­li si také ně­če­ho všimli, anebo ne­chá­pou, co Chris­ti­an má. Bude mu muset sta­čit tohle vy­svět­le­ní :-)
(20:51) Mo­ri­gan: Zdá se, že chá­pou, nej­spíš se o tom ba­vi­li už před­tím.
(20:51) Mo­ri­gan: "A čím to, že si to štěs­tí za­sed­lo jenom na tebe a ne na ni­ko­ho ji­né­ho?" za­jí­má Ve­ro­nicu jíz­li­vě.

(20:06) Mo­ri­gan -> Mar­ga­re-tka: Pro­bu­dí tě hlasy u nás v při­jí­ma­cí míst­nos­ti, je tam asi větší počet lidí.
20:32) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: Tak to se pomal pro­bu­dím a opa­tr­ně po­ku­sím vstát, Abych se ne­slo­ži­la.
(20:47) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: Je všech­no v po­řád­ku? Není už špat­ně? Když ne tak se ob­le­ču.
(20:54) Mo­ri­gan -> Mar­ga­re-tka: Nijak zvlášť, ako­rát máš zase hlad.
20:59) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: Tak se tedy ob­le­čeu a je tam někde jídlo ve stanu? Jako moc ne­chci rušit vaši vaši po­ra­du, když bych si měla jít pro jídlo A kat tam není?
21:02) Mo­ri­gan -> Mar­ga­re-tka: Jsi tam sama a ně­ja­ké jídlo tam máš, i když toho není moc.

(19:40) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Ne­bu­de to na dlou­ho," usmě­je se Chris­ti­an chlad­ně a vstou­pí do stanu. Za ním jde Lara, Ve­ro­ni­ca, Ra­ve­na, Nial, Cedrik a Danny.
(19:41) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Dívám se, jak se všich­ni ob­je­ví ve stanu a pře­mýš­lím, jest­li mám jít zmi­zet do lož­ni­ce.
(19:50) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Nikdo se na tebe ne­dí­vá, jako že bys měla vy­pad­nout, vět­ši­na tě na­o­pak pozdra­ví, ně­kte­ří i mile.
(19:54) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Taky je pozdra­ví a na Laru, Niala, Cedri­ka a Dan­ny­ho se usmě­ji. Tak tam zů­sta­nu, jen se pří­pad­ně ukli­dím někam ke stra­ně, aby tam byl pro­stor.
(19:55) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Po­se­dá­me si na la­vi­ci, židle a pří­pad­ně i truhlu. "Tak já pošlu ještě pro ně­ja­ké víno," řeknu ne­nad­še­ně a jdu před stan ně­ko­ho od­chy­tit.
(19:59) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "To je vtip­né, jak kolem ní ská­čou všich­ni jako pej­s­ci jen proto, že má vel­kou přízeň Lorda ve­li­te­le," ušklíb­ne se Ve­ro­ni­ca.
(19:59) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Nech toho," na­po­me­ne ji Chris­ti­an.
(20:00) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "No, ně­ko­mu ne­dě­lá pro­blém zís­kat si přízeň, aniž chce a někdo i kdyby se pře­tr­hl, tak má smůlu," pro­hlá­sí Lara.
(20:00) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Za­mra­čím se na ni a ná­si­lím spolknu po­znám­ku o tom, aby se svou zá­vis­tí ne­za­du­si­la.
(20:01) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Ty jsi Laro roz­hod­ně ten první pří­pad," za­smě­je se Cedrik.
(20:01) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: La­ři­na tref­ná od­po­věď mě oprav­du po­ba­ví a mám co dělat, abych se ne­za­smá­la, takže se asi roz­kaš­lu.
(20:03) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Je přízeň a přízeň!" od­sek­ne Ve­ro­ni­ca iro­nic­ky.
(20:03) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Že to říkáš zrov­na ty," usmě­je se Lara an­děl­sky.
(20:06) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Vrá­tím se do stanu.
(20:17) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Za chví­li to při­ne­sou," řeknu a po­sa­dím se vedle tebe, kde jsem se­dě­la před­tím.
(20:20) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Dívám se po tobě, když při­jdeš, a pak pře­je­du po­hle­dem po všech ostat­ních. A pře­mýš­lím, proč tu Ve­ro­ni­ca vlast­ně je, když se pořád chová jako na­pros­tá kráva...
(20:26) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Chví­li se ba­ví­me do­ce­la nor­mál­ně o ma­gic­kých hra­ni­cích a o Mikim, Ri­chi­em, Desmon­do­vi a Rose, kteří zřej­mě do­pad­li nej­hůř z nás ča­ro­dě­jů.
(20:32) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Po­cho­pím, co se stalo Rose? Je­li­kož o ní nevím, že byla taky nějak víc zra­ně­ná.
(20:33) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Něco s ob­li­če­jem.
(20:36) Mo­ri­gan: "Jest­li se vrátí, bu­de­me se muset při­pra­vit líp," řekne pak Chris­ti­an a všich­ní víme, o kom mluví.
(20:37) Mo­ri­gan: "Otáz­ka je, jak to máme udě­lat," řekne Lara prag­ma­tic­ky.
(20:38) Mo­ri­gan: "A další otáz­ka je, co vlast­ně chce," dodá Ra­ve­na.
(20:40) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: To jsou cel­kem těžké otáz­ky...:-/
(20:42) Mo­ri­gan: "Vy­chá­zej­me z před­po­kla­du, že chce dobýt te­nhle tábor, pro­to­že to je do­ce­la evi­dent­ní, řekl bych," usou­dí Chris­ti­an.
(20:44) Mo­ri­gan: "Možná nás chce po­ko­řit," řekne Cedrik.
(20:45) Mo­ri­gan: "Tak to už se mu po­ved­lo..." dodá Danny ne­nad­še­ně.
(20:54) Mo­ri­gan: "No ne tak do­ce­la," řekne Chris­ti­an vý­znam­ně a ještě vý­znam­ně­ji se po­dí­vá na mě.
(21:06) Ke­tryn: No...​je to tady...

Ke­tryn:"Cítíš něco od De­re­ka skrz to spo­je­ní, které spolu máte? Mys­líš, že za­ú­to­čí znovu?"
Mo­ri­gan:"Cítím, že má vztek, mys­lel si, že ten tábor do­by­je..."
"Tedy teď už toho zase moc ne­cí­tím...​je to jen občas."
Ke­tryn:"A po­znáš, jak je da­le­ko? Bu­de­te nějak ob­no­vo­vat tu ma­gic­kou hra­ni­ci?"
Mo­ri­gan:"Ob­no­ví­me všech­ny," při­kýv­nu.
Ke­tryn:"A kvůli tomu bu­de­te muset odjet z tá­bo­ra nebo to mů­že­te ob­no­vit odsud?"
Mo­ri­gan:"Všich­ni ne­mu­sí­me od­jíž­dět, něco jde odsud, něco ne."
Ke­tryn"Bu­de­te mít teď ně­ja­kou radu?"
Mo­ri­gan:"Nevím, ale je to dost prav­dě­po­dob­né, bude to po­tře­ba. Ří­ka­la jsem si, že je ne­u­vě­ři­tel­né štěs­tí, že jsme byli všich­ni ča­ro­dě­jo­vé zrov­na tady a ne roz­dě­le­ní do tá­bo­rů, ale po­stu­pem času si za­čí­nám mys­let, že to věděl a že to byl jeho záměr. Mys­lel si, že nás po­ra­zí všech­ny."
Jdeme po­ma­lu do na­še­ho stanu.
"Já jsem to takhle ne­chtě­la...​myslím to, co udě­lal Klaus, oprav­du ne. Ví­ce­mé­ně mě do­nu­til, ale díky tomu...vážně jsem se bála, že nás do­by­jou a nevím, co by se dělo potom."

Ke­tryn:"Taky jsem si ří­ka­la, že to byla štěs­tí, že jste tu byli všich­ni. Ale jest­li to věděl... On musí být oprav­du silný a musí si být svou silou na­pros­to jistý. Jak ji sakra zís­ká­vá?!"
"Když jsem vás vi­dě­la v jakém vy­čer­pa­ném stavu se stří­dá­te v la­za­re­tu a jaké zprá­vy při­chá­ze­la, tak jsem se taky oprav­du obá­va­la, že vás po­ra­zí...Vím, že jsi to ne­chtě­la, ale jsem ráda, že tam Klaus byl."
Mo­ri­gan:"Ta pocit je ne­u­vě­ři­tel­ný...úžas­ný. Skoro ne­po­psa­tel­ný. Mu­se­la jsem toho vypít dost. Ale ne­chci, aby se to někdo do­zvě­děl a dou­fám, že Mar­ga­ret zase ne­zís­ká pocit, že by to vědět měli. Víš, jak to pak do­pa­dá..."
Ke­tryn:"Jo, pila jsi dlou­ho, i mně to tak při­pa­da­lo... Jako byl by to klíč k tomu, jak vy­hrát tuhle válku, ale já mys­lím, že by to ča­ro­dě­jo­vé ne­po­cho­pi­li a byli by jen zdě­še­ní a kdo ví co ještě. A řekla bych, že ani Klaus by s tím ne­sou­hla­sil."
Mo­ri­gan:"No to roz­hod­ně ne! Ne­u­mím si před­sta­vit vam­pý­ra, který dob­ro­vol­ně na­pá­jí ča­ro­dě­je svou krví! Mezi námi je to tro­chu jiná věc a navíc jsem ho o to nikdy ne­žá­da­la. Ani pro sebe."
Do­jde­me do stanu a zjis­tí­me, že Mar­ga­ret ještě spí, tak ně­ko­ho pošlu pro víno a po­sa­dí­me se do při­jí­ma­cí míst­nos­ti.

Ke­tryn:Tak se po­sa­dím a asi ně­ja­kou dobu mlčím, než nám při­ne­sou víno.
Mo­ri­gan:Potom ho při­ne­sou, tak si na­li­je­me. Není ře­dě­né, je do­ce­la silné, což se hodí.
Ke­tryn:Asi se z chutí na­pi­ju.
Mo­ri­gan:Chví­li jen tak se­dí­me, než se ke stanu podle zvuku blíží sku­pin­ka lidí.
Ke­tryn:Tak to se za­po­slou­chám, co to je.
Mo­ri­gan:"Mo­ri­gan?" ozve se před sta­nem a je to Chris­ti­an."Rádi bychom s tebou na chvil­ku mlu­vi­li."
Ke­tryn:Dívám se po tobě a říkám si, že možná budou chtít ně­ja­ké vy­svět­le­ní...
Mo­ri­gan:"Teď?" od­po­vím ne­nad­še­ně, ale na zá­kla­dě toho už Chris­ti­an na­kouk­ne dovnitř.
Ke­tryn:Asi au­to­ma­tic­ky vsta­nu.

(17:57) Ke­tryn: Jo, ba­vi­li jsme se o tom, co bylo a bude. Asi už se na nic přímo ne­ptám. Ale zjis­tím si, jak to má teď Pa­trick se služ­bou, abych aspoň vě­dě­la, kde je.
(17:58) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Pa­trick zatím nic neví, nej­spíš se to ještě celé ne­da­lo do­hro­ma­dy. "Naše jed­not­ka utr­pě­la do­ce­la ztrá­ty," řekne.
(18:01) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: "To je mi líto..." :-( vezmu ho za ruku.
(18:03) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: A vzpo­me­nu si, že vlast­ně lord Go­r­don je taky zra­ně­ný!
(18:30) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: "Víš jak je na tom Ri­chie? Do­sta­ne se z toho?" ze­ptám se pak ještě tebe. Chtě ne­chtě mám o něj sta­rost...
(18:30) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Bylo to cel­kem drsné," při­znám.
(18:30) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Do­sta­ne, ale pří­jem­ná zku­še­nost to ne­by­la," řeknu po prav­dě.
(18:56) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: To sou­hla­sím...a živě se mi vy­ba­ví, jak ta bo­lest z pro­bod­nu­té nohy za­sáh­la i mě. Jsem ráda, že bud v po­řád­ku, i když to asi chví­li po­tr­vá. "A to je pře­stě­ho­va­ný do svého stanu?" ze­ptám se ještě.¨
(20:10) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Ano. Má to tak po­ho­dl­něj­ší a akut­ní péči ne­po­tře­bu­je."
(20:15) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Je to větší drsňák, než jsem si mys­lel," pro­hlá­sí Pa­trick uzna­le.
(20:17) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: To se po něm po­dí­vám cel­kem pře­kva­pe­ně, že takhle uznal Ri­chie­ho.
(20:23) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: "Když jde do tu­hé­ho, tak se chová jinak...a ro­zum­ně."
(20:29) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: James se po něm po­dí­vá po­dob­ně.
(20:35) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: "Je ti blíz­ký, že?" zeptá se Pa­trick.
(20:44) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Ta­ko­váh­le otáz­ka mě za­sko­čí, takže chví­li nevím, co od­po­vě­dět. "No...​ano, tak nějak je," řeknu na­ko­nec.
(21:01) Mo­ri­gan -> Ke­tryn: Kou­kám na Pa­tric­ka tro­chu udi­ve­ně, stej­ně jako James, jak na to při­šel, ale na­hlas se ne­ptá­me.
(21:18) Ke­tryn -> Mo­ri­gan: Já mlčím a pře­mýš­lím, jak pře­vést řeč jinam.
Mo­ri­gan: "Všich­ni bo­jo­va­li ze všech sil," uzná James. "Skoro nás do­sta­li, že?"
"Ano," při­znám ne­ra­da. "Měli ta­ko­vý mo­ment pře­kva­pe­ní a ta­ko­vou sílu, že nás málem do­sta­li."
Ka­tryn: Tak to po­slou­chám.

To spíš. Když se pro­bu­díš, tak už je venku svět­lo.

Tak vsta­nu a po­ku­sím se dát tro­chu do­hro­ma­dy. Vy tam jste?
Jdu si pak rych­le se­hnat něco k jídlu a pak jdu rov­nou do la­za­re­tu.
Taky bych chtě­la vidět Pa­tric­ka, ale hle­dat ho budu až nějak pak.

Půjdu hned zkon­t­ro­lo­vat Ri­chie­ho a Char­le­se, jak na tom jsou.

Ne, ani jedna z nás tam není.

Ri­chie už na svém místě ne­le­ží, Char­les ano. Spí, nej­spíš něčím omá­me­ný. Jeho po­pá­le­ni­ny jsou ještě čer­stvé, za­sa­hu­jí jen část ob­li­če­je, bradu a kus tváře, ale zcela ur­či­tě mu zů­sta­nou jizvy.

Blbé spá­le­ni­ny...
Pře­mýš­lím, kde by mohl být Ri­chie, že by ho už pře­stě­ho­va­li k němu do stanu. Dívám se, jest­li někde ne­za­hléd­nu Ellu, abych se jí zku­si­la ze­ptat. A taky zku­sím, jest­li něco ne­vy­cí­tím z pouta (můžu?)

Můžeš.

(Mám si mys­let nebo si mám hodit na Ara­gor­nu?)
(Tedy mám hádat ?)

Jest­li si můžeš hodit tam, tak si hoď.

Hm, tak 2

Takže nic ne­cí­tíš.

Tak jdu po­má­hat v la­za­re­tu a dívám se po Elle, a taky po tobě, jest­li se tam ná­ho­dou ještě ne­ob­je­víš. Desmond už tam taky není?

Desmond tam také není.

Jest­li je tam dost práce, tak mi­ni­mál­ně do­po­led­ne než půjdu na oběd strá­vím v la­za­re­tu

Asi tam je co dělat.

Tak tam jsem a pra­cu­ji. Někdy kolem oběda se půjdu na­jíst do jí­del­ny a budu se dívat po vás a po Pa­tric­ko­vi.
Jo a dojdu se také umýt a pře­vlíct.

Ve stanu spí Mar­ga­ret ve své po­ste­li.

Tak se sna­žím po­ti­chu oplách­nout a pře­vléct. Po tobě tam není ani znám­ka? Pak se půjdu na­jíst a po­dí­vat se po Pa­tric­ko­vi. A občas zkou­ším pouto, jest­li se mi ne­po­ve­de něco vy­cí­tit.

Na obědě po­tkáš nás všech­ny tři do­hro­ma­dy.

"Ahoj!" pozdra­vím vás všech­ny a po­da­ří se mi i vy­lou­dit úsměv, když vás všech­ny takhle vidím v po­řád­ku. Po­lí­bím Pa­tric­ka na uví­ta­nou a po­sa­dím se vedle něho

Kluci vy­pa­da­jí una­ve­ně, mají na sobě ně­ja­ké od­ře­ni­ny, ale nic váž­né­ho. Já ani moc una­ve­ně ne­vy­pa­dám, ale už to není tak velký kon­trast jako včera. A ko­neč­ně jsem se někde umyla.

Jsem oprav­du ráda, že jste všich­ni v po­řád­ku. "Stáh­li se úplně? A byl tam Derek nebo i ně­ja­cí další ča­ro­dě­jo­vé?" ptám se tě v prů­bě­hu jídla

"Ono toho ne­by­lo moc vidět," při­znám. "Ale Derek tam byl, to vím. Podle síly bych řekla, že ne­mohl být sám, ale jistá si tím nejsem. Ne­do­ká­žu přes­ně říct, jak to bylo."

"A do­ká­za­li jste při­jít na to, jak je to možné s tím mas­ko­va­cím kouz­lem, že jste o nich ne­vě­dě­li?"

"Na to jen jedna od­po­věď - bylo hodně silné. Jiná mož­nost není."
"Jen nás ne­na­padlo, že by byl někdo tak sil­né­ho kouz­la scho­pen, ukrýt celou ar­má­du není jen tak. Ale evi­dent­ně byl."

"Kdo ví, co vše pro to dělá, aby byl takhle silný..."

"No právě..."

"A stáh­li se až a ně­ja­kou vaši ma­gic­kou hra­ni­ci nebo jsou stále na blíz­ku?"

"V bitvě jsme hra­ni­ce pus­ti­li..."

"Aha, to je vlast­ně jasné."

Pak už se na nic kon­krét­ní­ho v tuhle chví­li ne­ptám a hlav­ně se najím.

Jíme všich­ni a v tu chví­li toho moc ne­na­mlu­ví­me.
"Nejsem si jistá, jak to bude po­kra­čo­vat dál," řeknu, je­li­kož si všech­ny obavy přece jen ne­do­ká­žu ne­chat pro sebe.

"Mys­líš, že za­ú­to­čí znovu? Za jak dlou­ho k nám stih­nou při­jet ně­ja­ké po­si­ly?"

22:01
"To nevím, te­o­re­tic­ky by ně­ja­ké už mohly být na cestě."