Druhá strana (26 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

(11:07) Mo­ri­gan: "Ja­me­si to snad ne­mys­líš vážně, zase ně­ja­ké tvoje ul­ti­má­tum??" začne mi do­chá­zet tr­pě­li­vost.
(11:08) Ke­tryn: Vůbec se ti ne­di­vím. Začnu se na něho mra­čit, tohle je oprav­du ne­smy­sl.
(11:14) Mo­ri­gan: "Jak to mys­líš?" po­sta­ví se taky do obran­né­ho po­sto­je.
(11:14) Mo­ri­gan: "Před­tím sis taky vy­du­pal, že musíš jet s námi do Birky a ještě s Wal­te­rem!"
(11:14) Mo­ri­gan: "O Wal­te­ra jsem ne­žá­dal," od­sek­ne.
(11:16) Ke­tryn: "Ja­me­si, tohle není tvůj boj," po­ku­sím se. "Oprav­du bys měl zů­stat s Ana­bell, kdyby... se něco stalo."
(11:19) Mo­ri­gan: "Tohle není můj boj?!" osočí se na tebe. "Tohle je můj nej­vět­ší boj a že jich už ne­by­lo málo!"
(11:25) Ke­tryn: "To tedy není! Tobě je jedno, jak to tady všech­no do­pad­ne! Chceš jen se­brat Mo­ri­gan a Ana­bell, nej­lé­pe najít Pa­tric­ka a zmi­zet odtud! Jak mys­líš, že Mo­ri­gan po­mů­že, když se v boji bude muset stra­cho­vat ještě o tebe?!" do­jdou mi nervy, už jsem z toho všeho vážně una­ve­ná.
(11:42) Mo­ri­gan: "No a co? Ale­spoň to má lo­gi­ku!!"
(11:45) Mo­ri­gan: "Ana­bell už jed­nou ztra­ti­la oba ro­di­če!" vlo­žím se do toho.
(11:50) Mo­ri­gan: Ana­bell je jeho nej­slab­ší místo, slab­ší, než já, takže na něj ne­vá­hám za­ú­to­čit.
(11:51) Mo­ri­gan: "Přes­ně tak, Lily! Tak proč s ní ne­zů­sta­neš ty, jsi její matka!"
(11:51) Ke­tryn: "To, že by jsi šel taky bo­jo­vat žád­nou lo­gi­ku nemá."
(11:52) Mo­ri­gan: "A když už jsme u toho, máš další dvě děti, které tě po­tře­bu­jou! Kluci taky můžou ztra­tit oba ro­di­če??" ob­rá­tí to celé proti mě.
(11:57) Ke­tryn: No, tak to je těžké mu na to něco říct.
(11:57) Mo­ri­gan: Když vidí můj výraz, možná ho to tro­chu mrzí, že to řekl.
(11:58) Mo­ri­gan: "Je můj osud bo­jo­vat," řeknu. "Vždyc­ky je to můj osud."
(11:58) Mo­ri­gan: "Sakra, LIly, ne­při­pa­dá ti, že jsme tuhle de­ba­tu už kdysi vedli?"
(11:58) Ke­tryn: "Mo­ri­gan má magii, kte­rou ur­či­tým způ­so­bem může v boji po­u­žít," po­ku­sím se ještě. "Ty ne."
(11:59) Ke­tryn: "A někdo se musí po­ku­sit za­chrá­nit Mar­ga­ret..." po­dí­vám se na tebe.
(12:21) Mo­ri­gan: James vzdych­ne způ­so­bem, že jsme se všich­ni úplně zbláz­ni­li.
(12:25) Ke­tryn: Možná ano, ale on do té zbláz­ně­né sku­pi­ny taky patří...
(12:30) Mo­ri­gan: No to kaž­do­pád­ně.
(12:31) Mo­ri­gan: "Je mi jedno, že si mys­lí­te, že jsem vám v boji k ni­če­mu. Kvůli tomu tam nejsem. Boj je tvůj osud? Jo? Můj osud jsi ty, Lily."
(12:32) Ke­tryn: Tohle je marné...
(12:58) Mo­ri­gan: "Co když si to jenom na­mlou­váš?" řeknu tiše.
(12:59) Mo­ri­gan: "Co když si to jenom na­mlou­váš ty?"
(12:59) Ke­tryn: Do to­ho­hle se pře­sta­nu plést...Mám ne­jis­tý výraz.
(13:34) Mo­ri­gan: "Rag­nar ne­do­vo­lí, abys šel," řeknu.
(13:34) Mo­ri­gan: "To se ple­teš," řekne mi se­be­jis­tě.
(13:38) Ke­tryn: Zved­nu pře­kva­pe­ně obočí, kde bere tu jis­to­tu. "Ty jsi s ním snad mlu­vil?"
(13:40) Mo­ri­gan: To se taky po­di­vím.
(13:40) Mo­ri­gan: "A proč bych ne­mohl?"
(13:41) Mo­ri­gan: "Rag­nar nemá důvod, proč by ho sebou ne­vzal," ozve se Olle, který dlou­hou dobu mlčel.
(13:41) Ke­tryn: Mys­lím, že nás za chví­li už vážně trefí...
(13:47) Mo­ri­gan: "To vážně jed­náš za mými zády??" ne­chce se mi uvě­řit.
(13:48) Mo­ri­gan: "To není prav­da, proto ti to říkám."
(13:50) Ke­tryn: No to tedy je, po­mys­lím. Nejdřív mlu­vil tajně s Rag­na­rem a pak až teprv s tebou.

(19:54) Mo­ri­gan: "Takže pů­jdeš do pří­mé­ho boje? Když to bude chtít Rag­nar?" po­kra­ču­je.
(19:56) Ke­tryn: On má o tebe strach. Ale po­chy­bu­ji, že by tě v to­mhle nějak ovliv­nil a ty jsi ne­cha­la jít Rag­na­ra do boje sa­mot­né­ho.
(20:02) Mo­ri­gan: "O tom jsem ale nikdy ne­po­chy­bo­va­la, Jamie, tohle je hodně i můj boj," řeknu klid­ně.
(20:06) Ke­tryn: Dívám se na Ja­me­se, že to je prav­da a že s tím oprav­du nic ne­u­dě­lá.
(20:07) Mo­ri­gan: "Takže chce­te zabít chla­pa, kte­ré­ho ne­ná­vi­dí­te a kvůli tomu bude válka," ušklíb­ne se James s ur­či­tou re­zig­na­cí.
(20:10) Mo­ri­gan: "A mů­že­me jenom dou­fat, že bude rych­le ukon­če­na," dodám.
(20:11) Ke­tryn: "Po tom, co se stalo... už není moc cesty zpát­ky," ušklíb­nu se taky.
(20:12) Mo­ri­gan: "Měli byste odjet," řekne James. "To by bylo mno­hem lepší ře­še­ní."
(20:17) Ke­tryn: "Jako kam?" zved­nu oči v sloup.
(20:17) Mo­ri­gan: "Třeba do Svo­bod­né? No to by byl fakt skvě­lý nápad!"
(20:18) Mo­ri­gan: "To jsem ne­řekl. Svo­bod­ná přece není je­di­ná země, pro­bo­ha!"
(20:19) Ke­tryn: "Jo, třeba v Aka­rii by to pro nás bylo taky super. Ja­me­si, tady je teď náš domov!" ne­chá­pu, že do něj zas vjelo tohle.
(20:22) Mo­ri­gan: "Taky jsem měl domov. Ně­ko­lik! A věř mi, pře­žít se to dá!"
(20:25) Ke­tryn: "Jo, dá! Pře­žít se dá všech­no, to víme moc dobře! Ale my ne­chce­me ode­jít!" uje­dou mi nervy.
(20:26) Mo­ri­gan: "Vy ho hlav­ně ne­chce­te ne­chat vy­hrát!"
(20:30) Ke­tryn: "Cože??"
(20:31) Ke­tryn: "Sa­mo­zřej­mě, že ne­chce­me, pro­to­že jest­li vy­hra­je, tak jsme prav­dě­po­dob­ně všich­ni mrtví!"
(20:49) Mo­ri­gan: "Takže to mys­líš, že to je? Pýcha?" ob­rá­tím se na něj.
(20:57) Ke­tryn: "To je přeci ne­smy­sl," začnu se na něj dívat ne­chá­pa­vě.
(21:00) Mo­ri­gan: "Proč by to byl ne­smy­sl," ozve se Olle. "Jistě, že je to i o pýše. Se­ve­řa­ni od­jak­ži­va chtě­jí ví­tě­zit. Na­o­pak se mi zdá, že Rag­nar měl zatím tr­pě­li­vos­ti ne­ob­vykle mnoho. Ale to už mu­se­lo skon­čit. Máš prav­du, Ja­me­si, my teď máme jenom dvě mož­nos­ti - buď ode­jít, nebo zví­tě­zit."
(21:00) Mo­ri­gan: "Je tu ještě třetí mož­nost - že pro­hra­je­te."
(21:01) Mo­ri­gan: "To je," sou­hla­sí Olle. "Tak se potom všich­ni sejde­me ve Valhalle."
(21:01) Mo­ri­gan: "Ta Valhal­la musí být plná těch, co pro­hrá­li," ne­o­pus­tí si James.
(21:04) Ke­tryn: "Ja­me­si, o co ti jde?"
(21:12) Ke­tryn: A stej­ně si stále mys­lím, že to není pri­már­ně o pýše ale spíš o spra­ve­dl­nos­ti a touze pře­žít.
(21:29) Mo­ri­gan: "Jest­li pů­jdeš do boje, půjdu tam taky," řekne James. "Jenom, abys to vě­dě­la."
(21:32) Ke­tryn: Ne­mys­lím si, že by to byl dobrý nápad. Po­dí­vám se na tebe.
(21:38) Mo­ri­gan: "To ses zbláz­nil? Musíš zů­stat s Ana­bellou!"
(21:38) Mo­ri­gan: Za­krou­tí hla­vou.
(21:39) Ke­tryn: "Mo­ri­gan má prav­du..." sou­hla­sím s tebou.

(14:23) Mo­ri­gan: Jed­nou když jsme na ná­vštěvě u Olle­ho, při­jde řeč na to, co se bude dít na jaře, pro­to­že jaro už není až tak vzdá­le­né.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
(14:32) Ke­tryn: Myš­len­ky na jaro se mi moc ne­lí­bí...
(14:34) Ke­tryn: Ale dou­fám, že jakmi­le tro­chu roz­ta­je sníh, že do­sta­ne­me ně­ja­ké zprá­vy z Kat­te­gat­tu.
Sys­tém: PJ Mo­ri­gan při­chá­zí do míst­nos­ti.
(15:24) Mo­ri­gan: "Možná by už Rag­nar ko­neč­ně měl říct všem, co plá­nu­je a jak si to před­sta­vu­je," řekne Olle.
(15:25) Mo­ri­gan: "To bude zá­vi­set na okol­nos­tech, včet­ně po­ča­sí, Olle, takže je asi zby­teč­né ozna­mo­vat ně­ja­ké plány pře­dem," řeknu.
(15:25) Mo­ri­gan: "A jak si to před­sta­vu­ješ ty?" řekne James.
(15:26) Mo­ri­gan: "Co je to za otáz­ku?" ne­chá­pu. Nebo dělám, že ne­chá­pu. "Rag­nar je ve­li­tel."
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
(15:43) Ke­tryn: Po­dí­vám se po vás obou. Tohle asi ne­bu­de nej­lep­ší de­ba­ta, obá­vám se, abys­te se ještě ne­po­há­da­li.
(15:45) Mo­ri­gan: "Nech si, pro­sím, tyhle uni­ver­zál­ní od­po­vě­di, Lily," ušklíb­ne se James.
(15:47) Ke­tryn: Tak ten tě tedy pod­po­řil :-D
(15:53) Mo­ri­gan: "Ja­me­si ale takhle to bude!"
(15:58) Ke­tryn: Asi se do toho zatím ne­pe­le­tu, pro­to­že já do toho oprav­du ne­bu­du mít co mlu­vit, ale asi jsem z vás tro­chu za­sko­če­ná.

(11:53) Ke­tryn: "Je no..."
(14:50) Mo­ri­gan: "No ale něco málo jsme se přece jen do­zvě­dě­ly, nebo nám aspoň po­mohl si to vy­jas­nit."
(16:25) Ke­tryn: "Hm, tro­chu... Ale stej­ně moc nevím, co mám s Da­a­ri­a­né dělat."
(16:33) Ke­tryn: "Tedy kromě toho, že s bohy si ne­má­me za­hrá­vat...​ale to sa­mo­zřej­mě vím."
(16:40) Ke­tryn: "Jo a možná že to tedy sou­vi­sí s tím, že jsem tě­hot­ná."
(16:48) Mo­ri­gan: "Tak pevně dou­fám, že to pře­sta­ne, až po­ro­díš," po­zna­me­nám.
(16:48) Mo­ri­gan: "Ještě pořád můžeš zku­sit ty sny nějak blo­ko­vat."
(17:00) Ke­tryn: "Bojím se, aby se pak třeba ne­na­štva­la ještě víc..."
(17:02) Ke­tryn: "Mně ani tak ne­va­dí ty sny, nic mi vlast­ně ne­dě­la­jí. Jen mě zne­po­ko­ju­je, že jsem v po­vě­do­mí elund­ské bo­hy­ně. A s tím už asi nic ne­u­dě­lám."
(17:07) Mo­ri­gan: "Tak s tím teda roz­hod­ně nic ne­u­dě­lá­me," sou­hla­sím chmur­ně.
(17:22) Ke­tryn: "Uvi­dí­me..."
(17:22) Ke­tryn: Asi jdu ra­dě­ji něco dělat, abych při­šla na jiné myš­len­ky.
(17:25) Mo­ri­gan: Ten roz­ho­vor s De­a­nem asi ne­chá­me někdy na poz­dě­ji.
(17:27) Ke­tryn: Asi jo. Mo­men­tál­ně na mě padne chmur­ná ná­la­da a už se mi to ne­chce řešit.
(18:33) Mo­ri­gan: I tak moc ne­spo­lé­hám, že bychom se do­zvě­dě­li něco zá­sad­ní­ho, vidím to v tomto ohle­du pe­si­mis­tic­ky.
(18:34) Ke­tryn: To jsme na tom asi stej­ně. Asi teď chví­li po­čkám, jest­li se něco ne­změ­ní.

(10:02) Mo­ri­gan: Začnu se tvá­řit na­brou­še­ně. "Kou­kám, že Dean ne­u­dr­ží moc ta­jem­ství!"
(10:05) Ke­tryn: Na jeho obra­nu si po­mys­lím, že jsi ho o nic ta­ko­vé­ho ne­žá­da­la. Vlast­ně mě to ne­pře­kva­pu­je, že to bra­t­ro­vi řekl.
(10:07) Mo­ri­gan: "Dean hlav­ně nemá ta­ko­vé věci vůbec dělat," na­mít­ne Luke, ale ne­mys­lí to evi­dent­ně nijak zle.
(10:08) Mo­ri­gan: "Už to kdysi udě­lal, ne­na­padlo mě, že to máte za­ká­za­né," od­sek­nu.
(10:09) Ke­tryn: Jako Luke má asi prav­du. Ale teď už je to stej­ně jedno. Mys­lím, že ra­dě­ji mlčím.
(10:10) Mo­ri­gan: "Za­ká­za­né je špat­né slovo. Jen si ne­mys­lím, že je to dobré. A Dean to udě­lal, pro­to­že má pro tebe sla­bost."
(10:10) Mo­ri­gan: "No, to ur­či­tě," ušklíb­nu se. "Stej­ně mi nic ne­řekl."
(10:11) Mo­ri­gan: Pů­vod­ně jsem to na Luka chtě­la zku­sit taky, jest­li by mi ne­řekl zase něco ji­né­ho, ale to teď roz­hod­ně vzdá­vám.
(10:11) Ke­tryn: No, to se oprav­du ani ne­po­kou­šej :-D
(10:12) Ke­tryn: "Třeba to oprav­du sou­vi­sí s tím, co se děje mně."
(10:17) Mo­ri­gan: "Jak to mys­líš?" řeknu.
(10:24) Ke­tryn: "No tvé noční můry, to, co ří­ka­la Ana­bell, draci, co nám řekl Dean a teď ty sny s bo­hy­ní...vše se to děje v krát­ké době, co když to nějak sou­vi­sí."
(10:25) Ke­tryn: Ne­ří­kám to nějak nad­še­ně, na­o­pak hodně zne­po­ko­je­ně.
(10:28) Mo­ri­gan: "Ja­ko­že když se nic ne­mů­žeš zdát mě, pro­to­že jsem uči­ni­la opat­ře­ní, tak se to zdá tobě??"
(10:31) Ke­tryn: "To nevím, třeba. Při­pa­dá mi to jako různé části sklá­dač­ky..."
(10:36) Mo­ri­gan: "Vůbec mě to do téhle doby ne­na­padlo, ale možné to je, ne­by­lo by to po­pr­vé, co jsme nějak pro­po­je­né! Mě se ale o žádné bo­hy­ni ne­zdá­lo, vlast­ně se mi ne­zdá­lo vůbec nic a ty zase ne­kři­číš ze spaní. Ale ně­ja­kou spo­ji­tost to mít může."
(10:39) Mo­ri­gan: "Jest­li to ale tak je... tak je to dost špat­ný," pro­ne­su temně.
(10:39) Ke­tryn: "Ne­ří­kám, že je to to samé, že se nám zdají stej­né věci, to ne. Ale že jsou to různé in­di­cie mí­ří­cí k jedné věci."
(10:40) Ke­tryn: "Je..." při­kýv­nu ne­šťast­ně.
(10:41) Ke­tryn: "Mor... ne­chtě­la jsem to říkat, pro­to­že se mi na to ne­chce ani po­mys­let. Ale kdysi se mi zdál sen. Je už to hodně dlou­ho, ur­či­tě před vál­kou s Bo­ra­zem."
(10:43) Mo­ri­gan: To na tebe zů­sta­nu kou­kat dost tá­za­vě.
(10:43) Ke­tryn: "V tom snu jsem v Lú­úde­ru, dívám se z okna a za tím oknem letíš ty na dra­ko­vi... Pak tam při­jde Lo­re­en. Já jsem tam tě­hot­ná a ne­ská­ču zrov­na štěs­tím."
(10:47) Ke­tryn: "Mám pocit, že se mi to zdálo, když jsme byly se Smeč­kou. Nikdy jsem tomu ne­při­klá­da­la žád­nou váhou, Lú­úder byl za­vře­ný, Lo­re­en mrtvý...."
(10:47) Mo­ri­gan: "To jo... mys­lím, že se mi o Lú­úde­ru zdálo snad ti­síc­krát..."
(10:48) Ke­tryn: "Takhle?"
(10:49) Mo­ri­gan: "No drak tam asi nebyl. Ale zdály se mi různé věci."
(10:51) Ke­tryn: "Ne­lí­bí se mi, co se teď děje..."
(11:21) Mo­ri­gan: "Zatím se toho moc ne­dě­je," řeknu a pak mi dojde, že jsem to vlast­ně řekla přes­ně. Zatím.
(11:24) Ke­tryn: "No, zatím..." vzdych­nu
(11:29) Ke­tryn: "No po­čká­me a uvi­dí­me," řeknu ode­vzda­ně. Taky si stále mys­lím, že bychom měly zku­sit i toho Deana, ale o tom už se znovu nezmiňuji
(11:29) Mo­ri­gan: No to ne :-D
(11:29) Mo­ri­gan: "Moc ti dě­ku­je­me, Luku," řeknu a vsta­nu, takže to po­cho­pí a vsta­ne taky.
(11:32) Ke­tryn: "Dě­ku­je­me," při­kýv­nu a vsta­nu taky.
(11:32) Mo­ri­gan: "Není zač," řekne.
(11:32) Mo­ri­gan: Vy­pa­dá, jako by chtěl něco říct, ale na­ko­nec se jen usmě­je, roz­lou­čí se a ode­jde.
(11:37) Ke­tryn: "Hm, tyhle je­jich vše­vě­dou­cí a nad věcí po­hle­dy," za­brblám, když ode­jde.
(11:37) Mo­ri­gan: "Elun­di, no!"
(11:38) Ke­tryn: "No elun­di a dru­i­do­vé do­hro­ma­dy!"
(11:42) Ke­tryn: "Měly bychom zku­sit i toho Deana. Ale pokud mu to Luke vše řekne, tak už nám stej­ně možná nic dal­ší­ho ne­po­ví."
(11:42) Mo­ri­gan: "To je vlast­ně dost vra­žed­ná kom­bi­na­ce!"

Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: PJ Mo­ri­gan při­chá­zí do míst­nos­ti.
(12:09) Mo­ri­gan: Za­čí­nám z toho mít špat­nou ná­la­du, že jsme vlast­ně k ni­če­mu ne­do­spě­li.
(12:10) Ke­tryn: No, to jsme ne­do­spě­li, stále nevím, co mám v tom snu dělat.
(12:10) Ke­tryn: Jenže to mi asi nikdo ne­řek­ne, tak dou­fám, že se Da­ri­a­né moc ne­na­se­re...
(12:12) Mo­ri­gan: Na Lu­ko­vi je ale vidět, že celou naší de­ba­tu bere vážně.
(12:13) Mo­ri­gan: Začnu li­to­vat, že jsme to ne­řek­li De­a­no­vi, kte­ré­ho jsem před­tím nu­ti­la po­dí­vat se do mé bu­douc­nos­ti. Třeba by se mu to líp po­da­ři­lo spo­jit do­hor­ma­dy, než Lu­ko­vi.
(12:16) Ke­tryn: Na to už jsem taky mys­le­la.
(12:16) Mo­ri­gan: Tak to si asi vyměňujeme po­hle­dy.
(12:19) Ke­tryn: "Možná... bychom si mohli pro­mlu­vit i s Deane..." na­vrh­nu ne­jis­tě, ne­chci se Luka nijak do­tknout.
(12:50) Mo­ri­gan: "No... to ur­či­tě mů­že­te," řekne Luke, ale je tro­chu udi­ve­ný, proč jsi to řekla. Já ne, mě je to na­pros­to jasné.
(12:53) Ke­tryn: "Po­hled dal­ší­ho člo­vě­ka by ne­mu­sel být na­ško­du..." sna­žím se to za­chrá­nit.
(13:14) Mo­ri­gan: "Taky si mys­lím," při­po­jím se.
(13:17) Ke­tryn: Před­sta­va ale, že to celé znovu vy­svět­lu­ji De­a­no­vi mě zrov­na ne­lá­ká :-D Měla jsem jít za oběma na­jed­nou.
(13:25) Mo­ri­gan: "Mys­líš si, že Dean ti řekne víc?" od­ha­lí mě Luke. I tebe.
(13:30) Ke­tryn: "Spíš... by na to mohl mít i tro­chu jiný po­hled," po­dí­vám se na tebe.
(13:43) Mo­ri­gan: "Vím, o co vám jde," řekne Luke. "A ne, není to dobrý nápad."
(13:48) Ke­tryn: "O co nám jde?"
(13:49) Mo­ri­gan: "Dru­i­di nejsou žádní po­tul­ní věšt­ci."

(10:14) Ke­tryn: Pře­mýš­lím, jest­li jsi to měla s bohy někdy nějak špat­né a ne­při­jde mi.
(10:16) Ke­tryn: "Ne­mys­lím si, že by to Mor měla s bohy nějak na­hnu­té..."
(10:19) Mo­ri­gan: "Přece si ne­bu­de­me něco na­mlou­vat," usmě­je se na mě Luke. "Každý, kdo po­u­ží­vá ně­ja­ké vyšší síly - ča­ro­dě­jo­vé, al­chy­mis­ti, dru­i­do­vé, věšt­ci - fu­šu­jí bohům do ře­mes­la."
(10:21) Mo­ri­gan: "To ale ur­či­tě ne­sou­vi­sí s Ka­try­ni­ný­mi sny," od­sek­nu.
(10:26) Mo­ri­gan: "Navíc je to tro­chu aka­rij­ský způ­sob na­hlí­že­ní na věc," ušklíb­nu se.
(10:27) Ke­tryn: "No to asi ne­sou­vi­sí," sou­hla­sím. "Já jsem taky cel­kem ovliv­ně­ná magií."
(10:28) Ke­tryn: Aka­rij­ské po­hlí­že­ní na věc mě cel­kem kri­zo­vě po­ba­ví.
(10:44) Mo­ri­gan: "Mys­lím, že už se do toho za­čí­ná­me zby­teč­ně za­plé­tat... asi," vzdych­nu si.
(10:46) Ke­tryn: "No, to asi jo," sou­hla­sím.
(10:47) Ke­tryn: "Teď asi mů­že­me jen po­čkat, co bude dál."
(10:55) Mo­ri­gan: "To kaž­do­pád­ně. Třeba to přece jenom sou­vi­sí s tím, že jsi tě­hot­ná a až po­ro­díš, stej­ně to pře­sta­ne," řeknu.
(10:56) Ke­tryn: "No, to je taky možné..."
(10:57) Ke­tryn: "Jenže to můžou být klid­ně ještě dva mě­sí­ce," vzdych­nu.

Sys­tém: PJ Mo­ri­gan při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: PJ Mo­ri­gan při­chá­zí do míst­nos­ti.
(20:21) Ke­tryn: "Takže mys­líš, že Da­ri­a­né na mě ne­mů­že mlu­vit ani ve snu?"
(20:22) Ke­tryn: "Proč mi to ale ne­u­ká­že? Nebo co mám dělat, abych se do­zvě­dě­la, co po mně chce...?" vzdych­nu.
(20:29) Mo­ri­gan: "Pokud ses to zatím ne­do­zvě­dě­la, tak ještě nej­spíš zbývá něco, co můžeš dělat," usou­dí Luke.
(20:35) Ke­tryn: "No, to asi zbývá," ušklíb­nu se, ale je v tom zou­fal­ství. "Ale mě už ne­na­pa­dá, co bych měla udě­lat..."
(20:40) Ke­tryn: "Omlu­vi­la jsem se, že jsem ji nejdřív ne­po­zna­la, po­prosi­la jsem, uklo­ni­la, po­klek­la... ale nic ne­sta­čí."
(20:41) Mo­ri­gan: "Možná je to jed­no­duš­ší, než si mys­líš," po­kr­čí ra­me­ny Luke. Já se mra­čím, pro­to­že pořád mys­lím na toho draka.
(20:42) Ke­tryn: "Jed­no­duš­ší? Co tím mys­líš?"
(20:43) Ke­tryn: "Jest­li bude ně­ja­ké příš­tě, tak si tam pros­tě klek­nu a budu mlčet..." řeknu ode­vzda­ně.
(20:43) Ke­tryn: "Možná je pro­blém v tom, co cítím, jenže to se dost těžko ovlivňuje..."
(20:44) Mo­ri­gan: "Možná je to pro­blém," sou­hla­sí s tebou Luke.
(20:47) Ke­tryn: "Jenže to jsme asi v tro­chu mrt­vém bodě..."
(20:49) Ke­tryn: "Lú­úder nám pře­vrá­til život vzhů­ru no­ha­ma už dva­krát, takže mám nějak pocit, že nemá právo nám do něho jen tak za­sa­ho­vat znovu... A to ne­změ­ním lusk­nu­tím prstu."
(20:51) Mo­ri­gan: "Dej si na bohy pozor," řekne ti jen Luke.
(20:54) Ke­tryn: "Hm..." za­mru­čím. "Mys­líš, že z ní nemám re­spekt, úctu a strach? Mám..."
(21:08) Mo­ri­gan: "No to já nevím," řekne Luke po prav­dě. "Každý ro­zum­ný člo­věk má. Také proto, že bo­ho­vé jsou ne­vy­zpy­ta­tel­ní a to i ti elund­ští. I když to je podle mě ještě lepší va­ri­an­ta. Snad."
(21:13) Ke­tryn: "Taky že mám! Mám strach, že ji na­štvu, pro­to­že ne­do­ká­žu na­pl­nit její před­sta­vy... jenže pros­tě nevím, co dělat."
(21:20) Mo­ri­gan: "To je asi běžná re­ak­ce," usou­dí Luke.
(21:25) Ke­tryn: "Stej­ně bu­de­me muset při­jmout, co si pro nás bo­ho­vé na­chys­ta­li..." uza­vřu to ode­vzda­ně. " Dě­ku­ji za tvé od­po­vě­di, Luku."
(21:28) Mo­ri­gan: "Možná je dobře, že tomu ne­ro­zu­míš," řeknu kri­zo­vě.
(21:31) Ke­tryn: "Cože?" po­dí­vám se na tebe ne­chá­pa­vě.
(21:31) Ke­tryn: "Jest­li jí vážně rozzlo­bím, tak to ne­bu­de dobře."
(21:32) Mo­ri­gan: "Mám ta­ko­vý dojem, že až se to do­zví­me, bu­de­me ještě rádi vzpo­mí­nat na dobu, kdy jsme to ne­chá­pa­li," vzdych­nu si.
(21:36) Ke­tryn: "No..." nevím co říct, pro­to­že máš prav­du.
(21:38) Mo­ri­gan: "Takhle to přece ne­mů­žeš brát," řekne Luke ko­nej­ši­vě.
(21:39) Ke­tryn: "Mor, mně se to ne­lí­bí... draci...Lú­úder...​boj, který má být jiný a jinde, než si mys­lí­me...Máme život a sta­ros­ti teď a tady, ne jinde."
(21:51) Mo­ri­gan: "Mě se to teda ne­lí­bí vůbec!" řeknu upřím­ně. "Kat, co kdy­bys taky pila ty by­li­ny, co piju já? Nemám po tom žádné sny," na­pad­ne mě.
(21:53) Ke­tryn: "Mor, ale co když se vážně na­štve?"
(21:55) Mo­ri­gan: "No... nevím, no. Asi bychom si s tím ne­mě­li za­hrá­vat, fakt nevím."
(21:56) Ke­tryn: "Třeba už se ne­o­zve, když jsem ne­na­pl­ni­la její oče­ká­vá­ní," za­dou­fám.
(22:03) Mo­ri­gan: "Třeba," sna­žím se, aby to znělo pře­svěd­či­vě.
(22:03) Ke­tryn: "Dala bych si pa­ná­ka..."
(22:04) Mo­ri­gan: "Není to jed­no­du­ché radit se o bo­zích," řekne Luke. "Já jsem druid, ty jsi ča­ro­děj­ka, ti to s bohy mají vždyc­ky tro­chu na­hnu­té, pro­to­že si na ně sami tak tro­chu zkou­ší hrát."
(22:04) Mo­ri­gan: "Já taky a stej­ně nic ne­má­me," uklid­ním tě.
(22:04) Mo­ri­gan: "Nikdy jsem si ne­hrá­la na bohy!" na­mít­nu ne­sou­hlas­ně, ale Luke se vě­douc­ně usmě­je.

(21:45) Ke­tryn: "Podle mě tam v tom snu nad námi letěl drak. Tedy byl to jen stín, ale mohl by to být drak...​Mor, třeba to ještě nějak sou­vi­sí s tím, co ti ří­ka­la Ana­bell."
(21:46) Mo­ri­gan: "To mi při­jde při­ta­že­né za vlasy," řekne Luke. "Co je na tvém dí­tě­ti tak zvlášt­ní­ho?"
(21:47) Ke­tryn: "Vůbec nic, tak jsem to ne­mys­le­la."
(21:48) Mo­ri­gan: No tak to mě oprav­du ne­po­tě­ší, že zase zmí­níš draka.
(21:48) Mo­ri­gan: "Luku, jak to mají elun­di s draky? Ne­vzpo­mí­nám si na žádné le­gen­dy o dra­cích..." za­mra­čím se.
(21:49) Mo­ri­gan: Ty si taky na nic ne­vzpo­mí­náš. O dra­cích byly in­for­ma­ce ve Svo­bod­né, ale v Lú­úde­ru si nic ta­ko­vé­ho ne­pa­ma­tu­ješ. Ale taky jsme to ani ne­hle­da­ly.
(21:50) Ke­tryn: Vzpo­mí­nám si na ten jeden sen, ale na ten tedy fakt vzpo­mí­nat ne­chci...
(21:56) Mo­ri­gan: (Na jaký?)
(21:58) Ke­tryn: (No na ten, kdy sto­jím s Lo­re­e­nem tě­hot­ná v po­ko­ji v Lú­úde­ru, dívám se z okna a ty tam letíš na dra­ko­vi...)
(22:02) Mo­ri­gan: (To ani nevím, jest­li tam vím.)
(22:03) Ke­tryn: (Jo vidíš, to vlast­ně taky nevím. Už je to fakt hodně dávno.)
(22:04) Mo­ri­gan: (No jest­li ano (ale teď nějak mám pocit, žes mi to ne­řek­la), tak už si to stej­ně ne­pa­ma­tu­ju. Ale ten se ne­o­pa­ko­val, nebo jo?)
(22:05) Ke­tryn: (Ne­o­pa­ko­val, bylo to jen jednou.​Myšlen­ku na ten sen ale hned zas za­že­nu.)
(22:07) Mo­ri­gan: "Taky jich moc není," kývne Luke. "Mys­lím, že Lú­úder s draky nikdy nijak spo­je­ný nebyl. Jsou to spíš jen po­hád­ky a asi nijak dů­le­ži­té."
(22:07) Mo­ri­gan: "Hm, takže to by nám taky smysl ne­dá­va­lo," ušklíb­nu se.
(22:08) Ke­tryn: "Ne­dá­vá to smysl ani s draky ani bez draků..."
(22:10) Mo­ri­gan: "Kdyby to nebyl sen," řekne Luke. "Dalo by se říct, že na tebe ne­mů­že mlu­vit. Lidi nejsou schop­ni sly­šet hlas bohů bez toho, aby jim ne­u­blí­žil. Tak to ale­spoń znám já," řekne Luke.
(22:12) Mo­ri­gan: "Se­verští bo­ho­vé ale můžou!" řeknu spon­tán­ně a on se na mě po­dí­vá. "Jed­nou ke mě pro­mlu­vil Thor," při­znám ne­jis­tě.
(22:12) Mo­ri­gan: "Zje­vil se ti?"
(22:12) Ke­tryn: "Hm, tak to je asi možné," při­kýv­nu. "Když se jí do­tknu, tak mám pocit, že ex­plo­du­ji."
(22:12) Mo­ri­gan: "Ne, to ne." Ta před­sta­va mě děsí. "Jen jsem ho sly­še­la. V hlavě."
(22:12) Ke­tryn: "To můžou," sou­hla­sím s tebou.
(22:12) Mo­ri­gan: "V hlavě," zo­pa­ku­je mi vý­znam­ně, abych se nad tím za­mys­le­la.
(22:12) Mo­ri­gan: "Aha..."

(20:57) Mo­ri­gan: "První věc, co bych ti řekl je, že před pů­sob­nos­tí bohů se nelze scho­vat tím, že od­je­deš do jiné země," začne opa­tr­ně.
(20:58) Ke­tryn: "Jo, to jsem po­cho­pi­la."
(21:02) Mo­ri­gan: "Pak bych ti rád řekl, že není běžné, aby se oby­čej­ným lidem zje­vo­va­li ve snu bo­ho­vé, tedy ne­mys­lím tím teď pří­pad, že si to ti lidé sami vysní. To asi ne­bu­de ono, před­po­klá­dám."
(21:02) Ke­tryn: "Tedy nikdy jsem to ne­mys­le­la tak, že bych se před nimi nějak scho­vá­va­la."dodám
(21:02) Mo­ri­gan: "Ka­tryn zřej­mě není oby­čej­ná," po­dotknu.
(21:03) Ke­tryn: "Jo, to mi je taky jasné, že to není běžné. A asi o to víc tomu ne­ro­zu­mím."
(21:04) Mo­ri­gan: "Takže bych se při­klo­nil k tomu, že to roz­hod­ně má ně­ja­ký důvod," po­kra­ču­je za­myš­le­ně.
(21:06) Ke­tryn: "To si taky mys­lím. Ale my už jsme naši úlohu v Lú­úde­ru spl­ni­ly a pak už nás tam ne­chtě­li a po­sla­li nás pryč... Proč teď tak na­jed­nou se znovu ozý­va­jí, navíc mě nor­mál­ní­mu člo­vě­ku?"
(21:09) Mo­ri­gan: "A kdo vám řekl, že už jste úlohu v Lú­úde­ru spl­ni­ly?" po­u­ži­je tvoje slova.
(21:10) Mo­ri­gan: Vzdych­nu si.
(21:12) Ke­tryn: "Jo jako že naše úloha má ještě další level? Tak to nás ne­mě­li vy­há­nět a tvá­řit se, jak se Lú­úder po­tře­bu­je očis­tit od lidí."
(21:12) Ke­tryn: Za­čí­nám si při­pa­dat jak dře­vě­ná lout­ka, se kte­rou si síly tam na­ho­ře dě­la­jí co chtě­jí.
(21:13) Mo­ri­gan: "Kdo vás vy­há­něl?" ne­chá­pe Luke.
(21:16) Mo­ri­gan: "Syn bohů," od­po­vím. "Tedy ale­spoň takhle to známe."
(21:16) Ke­tryn: "Nevím, syn bohů...Lú­úder... Pros­tě na­jed­nou byl všemu konec, řekli nám, že Lú­úder se uza­ví­rá před všemi lidmi a te­le­por­to­va­li nás bez ni­če­ho pryč, ať si dě­lá­me co chce­me. Ale ne v Lú­úde­ru, tam jsme se vrá­tit ne­moh­ly, Tedy až do ne­dáv­na."
(21:16) Mo­ri­gan: (Ka­tryn, ale takhle to oprav­du je a máme to tak všich­ni :-D )
(21:16) Mo­ri­gan: Luke pře­mýš­lí, jako by se všech­no sna­žil vzít v potaz.
(21:17) Ke­tryn: (No já vím :-D Ale teď mě to tam štve :-D)
(21:19) Mo­ri­gan: "Nikdy jsem ne­cí­til s eludn­ský­mi bohy ně­ja­ké spe­ci­ál­ní spo­je­ní a ve své rodné zemi jsem dlou­ho nebyl," řekne. "Můžu vám jen říct svůj názor ně­ko­ho, kdo žije déle než vy."
(21:21) Ke­tryn: "Tak mi, pro­sím, poraď, co mám udě­lat, aby mi řekla nebo uká­za­la, co po mě vlast­ně chce. Zatím se tváří na­zlo­be­ně, že asi ne­dě­lám to, co ona by si před­sta­vo­va­la..." vzdych­nu.
(21:23) Mo­ri­gan: "A co víme o Da­ri­a­né?" zku­sím to z ji­né­ho konce.
(21:25) Ke­tryn: "Jo, to mě taky na­padlo. Jest­li ode mě ne­če­ká ně­ja­ký dar-oběť. Ale v tom snu to nemám jak se­hnat. A už vidím, jak se na mě Si­gf­ried dívá, až budu chtít jít spát s kyt­kou a mlí­kem," za­čí­ná mi to při­pa­dat kri­zo­vě vtip­né.
(21:30) Ke­tryn: "Je bo­hy­ně lesů a lovu a plod­nos­ti... Mys­líš, že to může sou­vi­set s tím, že jsem tě­hot­ná??"
(21:30) Mo­ri­gan: "Je ne­vyš­ší z bo­hy­ní. Tedy ne do­ce­la, někdo si myslí, že nej­vyš­ší z bo­hy­ní je Ere­tria, pro­to­že je ma­teř­ská bo­hy­ně. Da­ri­a­né není matka i když je bo­hy­ní plod­nos­ti. Sama měla děti, ale nikdy je ne­vy­cho­vá­va­la."
(21:31) Mo­ri­gan: Luke toho ví oprav­du víc, než my, i když nám se to vy­ba­vu­je.
(21:31) Mo­ri­gan: "Mohlo by to sou­vi­set," mys­lím si já.
(21:33) Ke­tryn: "Jo, to je vtip­ná pa­ra­le­la s těmi dětmi," ušklíb­nu se iro­nic­ky. "Své děti ne­vy­cho­vá­va­la pro­to­že ne­chtě­la nebo ne­moh­la?"
(21:37) Mo­ri­gan: "Mys­lím, že v to­mhle se ty le­gen­dy tro­chu liší," vzpo­mí­ná Luke. "Prv­ní­ho syna jí unesl jeho vlast­ní otec a pak po­ro­di­la ještě dvě dcery."
(21:39) Ke­tryn: "Ale co po mně může chtít? Moje dítě? No to ani ná­ho­dou, už mi se­bra­li děti dvě."

(14:53) Ke­tryn: Byla bych sa­mo­zřej­mě ráda, kdyby jsi šla se mnou.
(14:57) Mo­ri­gan: To sa­mo­zřej­mě můžu.
(14:59) Ke­tryn: Tak to zku­sím nějak vy­chy­tat, když třeba děti budou po obědě spát. Tedy jest­li se mi je po­da­ří někde od­chy­tit.
(15:11) Mo­ri­gan: Není to žádný větší pro­blém.
(15:15) Ke­tryn: "Deane, Luku," pozdra­vím je. "Mohla bych s vámi, pro­sím, na chví­li mlu­vit? O sa­mo­tě?" ze­ptám se tro­chu ne­jis­tě. Říkat tobě je přeci jen něco ji­né­ho, než to vy­prá­vět ně­ko­mu ci­zí­mu.
(15:15) Mo­ri­gan: k6
(15:17) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 4
(15:19) Mo­ri­gan: Nejsou po­hro­ma­dě, první, kte­ré­ho po­tkáš o sa­mo­tě, je Luke.
(15:19) Mo­ri­gan: "Sa­mo­zřej­mě," řekne ti.
(15:23) Ke­tryn: Aha, tak to mi asi bude sta­čit jeden.
(15:24) Ke­tryn: Je u nás volno? Jsou chla­pi někde venku? Že bychom šli když tak k nám.
(15:26) Mo­ri­gan: Ano, ko­neč­ně vy­ra­zi­li zase na lov, když ty nej­hor­ší mrazy po­vo­li­li.
(15:27) Ke­tryn: "Dě­ku­ju." Tak ho vezmu k nám a do­ne­su něco k pití. Vůbec se mi ne­chce začít mlu­vit.
(15:28) Mo­ri­gan: Já jdu tedy s vámi.
(15:29) Ke­tryn: "Víš, Luku, zdají se mi ta­ko­vé sny," začnu ne­jis­tě. "A v těch snech se mi zje­vu­je Da­ri­a­né." Moc nevím, jak mu to vy­svět­lo­vat.
(15:32) Ke­tryn: “Nejdřív jsem si mys­le­la, že mi chce něco říct. Ale stále mlčí ať dělám co dělám. A spíš se tváří víc a víc na­zlo­be­ně. Mys­lím, že ode mě něco oče­ká­vá, ale nějak nevím co, ani co bych měla udě­lat. Tak nás na­padlo, Mo­ri­gan na­padlo, jest­li bys mi ne­mohl jako elund nějak po­ra­dit.”
(15:40) Mo­ri­gan: Chví­li se na tebe dívá s ne­fal­šo­va­ným údi­vem.
(15:43) Ke­tryn: "Tedy ještě je tu va­ri­an­ta, že už mi hráblo a jsou to jen oby­čej­né sny," dodám. "Ale nějak si to ne­mys­lím. Už se mi to stalo čty­ři­krát."
(15:46) Ke­tryn: "Bojím se, že jest­li rych­le ne­při­jdu na to, co bych měla dělat, že na sebe ako­rát tak sešlu její hněv... Upřím­ně tomu vůbec ne­ro­zu­mím, když už s Lú­úde­rem ne­má­me nic moc spo­leč­né­ho." Tro­chu se mi uleví, když to ze sebe vše vy­sy­pu.

(11:26) Mo­ri­gan: "Ar­má­da je roz­prá­še­na, jak jsem po­cho­pi­la... bral hodně za­jat­ců."
(11:30) Ke­tryn: "Mys­le­la jsem Nial s De­re­kem, oni přeci před tím už u ar­má­dy ne­by­li. Ale to je jedno. Tohle je fakt straš­né..." zase po­bled­nu. Vy­pa­dá to fakt hodně špat­ně. "A ti za­jat­ci..."
(11:33) Mo­ri­gan: "Jo takhle, no to ano. Mys­le­la jsem si to, že se vrá­ti­li, ale asi si ne­vy­bra­li dobrý čas..."
(11:34) Ke­tryn: "To tedy..."
(11:34) Ke­tryn: "Ty jo, co teď budou dělat?" vzdych­nu ne­šťast­ně.
(11:34) Mo­ri­gan: "Derek je někde jinde, Nial neví zatím, co s ním je."
(11:36) Ke­tryn: "Jo aha..."
(11:36) Ke­tryn: "Takže je jen Nial a Mur­tagh?"
(11:50) Mo­ri­gan: "Nikdo jiný z ča­ro­dě­jů s nimi není."
(11:52) Ke­tryn: "Ach jo... to nemá cenu, aby tam Rowan po­sí­lal ně­ja­kou pomoc, když vlast­ně nemá komu..."
(11:54) Mo­ri­gan: "Teď ne... ale oni se dají do­hro­ma­dy...!"
(11:54) Mo­ri­gan: Sna­žím se tomu věřit, ale jsem z toho do­ce­la zni­če­ná.
(11:59) Ke­tryn: No taky tomu chci věřit, ale mo­men­tál­ně mě pře­pa­dl pe­si­mis­mus a bez­na­děj. Zů­sta­nu ne­šťast­ně mlčet :-(
(12:11) Ke­tryn: "Navíc se mi zas zdálo o Da­ri­a­né. Je to oprav­du ona," vzdych­nu.
(12:15) Mo­ri­gan: "Zase??"
(12:17) Ke­tryn: "Jo. Ale to, že víme, kdo to je, je je­di­ný po­krok, který jsme udě­la­ly. Tedy kromě toho, že se na nebi začal ob­je­vo­vat ně­ja­ký stín. Na­padlo mě, jest­li to ne­mů­že být drak."
(12:18) Ke­tryn: "Ale jinak nic. Uklo­ni­la jsem se, po­klek­la, omlu­vi­la se, po­prosi­la, ale nic ne­po­moh­lo. Stále mlčí a dívá se na mě tak nějak pře­zí­ra­vě a na­štva­ně. Možná je pro­blém v tom, že ne­chá­pu, proč se mi zje­vu­je elund­ská bo­hy­ně, když už do Lú­úde­ru ne­pa­t­ří­me, pro­to­že nás vy­hna­li. Ale s tím asi nic ne­u­dě­lám."
(12:19) Ke­tryn: "Jako ne­chci na­štvat bo­hy­ni, ale už nevím, co zkou­šet ji­né­ho. Příš­tě budu asi jen mlčet."
(12:21) Mo­ri­gan: "Luke s De­a­nem jsou přece elun­di, třeba by nám mohli po­mo­ci!" na­pad­ne mě.
(12:22) Ke­tryn: "Vidíš, tak to jsem si vůbec ne­u­vě­do­mi­la."
(12:25) Ke­tryn: "Mám pocit, že chce, abych něco udě­la­la a je na­štva­ná, že ne­chá­pu, co mám udě­lat."
(12:26) Ke­tryn: "Tak třeba Luke s De­a­nem budou chytřej­ší."
(12:27) Mo­ri­gan: "To je ty­pic­ké pro bohy, řekla bych," vzdych­nu si.
(12:29) Ke­tryn: "No, to asi ano... Ale štve mě. Jest­li mi něco chce, tak ať to řekne."
(12:33) Ke­tryn: "Zajdu za těmi dru­i­dy, třeba mi něco po­ra­dí. I když jsem fakt nad­še­ná, že jim mám něco ta­ko­vé­ho vy­svět­lo­vat..."
(12:34) Mo­ri­gan: "To je dobrý nápad. Samy asi víc ne­vy­mys­lí­me."
(12:39) Ke­tryn: "Ještě to můžu ig­no­ro­vat," ušklíb­nu se, ale na to nemám od­va­hu.
(12:40) Ke­tryn: Zku­sím je tedy asi někdy během dne najít, jest­li budou mít čas.

(09:43) Ke­tryn: Mo­ri­gan: Jenže tam ne­vi­díš nic, pro­to­že je to stej­ně roz­mlže­né, jako ta kra­ji­na. Jenom něco jako stín nebo tak. Ale máš silný dojem, že tam na ob­lo­ze něco je.
(09:44) Ke­tryn: Ka­tryn: "Co tam je?" ze­ptám se jen ze zvyku, pro­to­že mi stej­ně ne­od­po­ví. Vsta­nu a sna­žím se tam za­dí­vat víc. "Vážně už nevím, co mám dělat ji­né­ho, abych se do­zvě­dě­la, proč tu jsem..."řeknu bez­rad­ně.
(09:44) Ke­tryn: K6
(09:44) Ke­tryn: Ka­tryn: "Jest­li je tam drak, tak to už je na mě vážně moc..."
(09:44) Ke­tryn: 5
(09:57) Mo­ri­gan: Něco tam je, vidíš tam stín. Velký stín, ale co to je, to si asi můžeš jen do­mýš­let. Bo­hy­ně se na tebe opět vý­znam­ně za­dí­vá a není to zrov­na úplně pří­jem­ný po­hled. Ona Da­ri­a­né ne­by­la žádná něžná bo­hy­ně.
(10:11) Ke­tryn: Fakt už nevím, co po mně chce, nejsem jas­no­vi­dec a s mlu­ve­ní s bohy nemám zrov­na moc zku­še­nos­tí :-D "Nevím, pros­tě nevím!" po­kr­čím ra­me­ny. Už si z té sa­mo­mlu­vy při­pa­dám jako blá­zen.
(10:17) Ke­tryn: Roz­hléd­nu se, jest­li tam není ještě něco, co by upou­ta­la moji po­zor­nost?
(10:19) Ke­tryn: "To mám dál hádat? Má tady ten můj sen něco spo­leč­né­ho s tím, jak Mo­ri­gan křičí ze spaní? Děje se něco v Lú­úde­ru?" Mám sto chutí se jí zase do­tknout, abych se pro­bu­di­la. I když po tom po­ci­tu zrov­na ne­tou­žím.
(10:20) Mo­ri­gan: Začne být asi do­ce­la na­štva­ná a to tě zrov­na ne­u­klidňuje.
(10:23) Ke­tryn: Jako ne­chci si rozhně­vat boha, ale už vážně nevím, co dělat, což mě iri­tu­je. Pozdra­vi­la jsem, uklo­ni­la se, po­klek­la, po­ro­si­la, omlu­vi­la... už mi fakt došly ná­pa­dy.
(10:24) Ke­tryn: Zku­sím si před­sta­vit, že mám v ruce kvě­ti­ny. Třeba se mi tam ob­je­ví, když je to sen.
(10:25) Ke­tryn: A zase si tedy asi klek­nu, třeba se před bo­hy­ní ne­sto­jí... fakt nevím.
(10:28) Mo­ri­gan: (Dů­le­ži­té je, jak se cítíš uvnitř. Co cítíš?)
(10:29) Ke­tryn: (No to ne­o­vliv­ním, co cítím :-D Mo­men­tál­ně mě pros­tě štve, s tím nic ne­na­dě­lám.)
(10:31) Mo­ri­gan: (No proto se ptám, abych to vě­dě­la i já jako PJ, je­li­kož ti do hlavy ne­vi­dím :-)
(10:34) Mo­ri­gan: Pro­bu­díš se až ráno a zase jsi za­spa­la, ale to už je po­sled­ní dobou úplně běžné.
(10:36) Ke­tryn: (No štve mě, že se na mě jen pře­zí­ra­vě dívá a nic ne­řek­ne ani ne­na­zna­čí. A ne­chá­pu, proč se mi zje­vu­je a co po mně může chtít, když nás z Lú­úde­ru vy­hna­li a od­střih­li nás. Ale zá­ro­veň z ní mám úctu a strach.)
(10:37) Ke­tryn: Tak vstá­vám. A jsem z toho snu zpru­ze­lá. Po­ku­sím se co nejdřív nají tebe o sa­mo­tě.
(10:43) Mo­ri­gan: k6
(10:44) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 1
(10:45) Ke­tryn: No bezva...
(10:47) Mo­ri­gan: Vůbec nikdo není v domě a děti jsem prav­dě­po­dob­ně vzala sebou taky všech­ny, dě­lá­vám to tak, když spíš.
(10:50) Ke­tryn: Rych­le se najím, dám do­hro­ma­dy a jdu se po vás po­dí­vat do síně.
(10:54) Mo­ri­gan: V síni jsou skoro všich­ni, tedy i my a děti.
(10:56) Ke­tryn: Tak jdu hned k vám a sna­žím se na­sa­dit nor­mál­ní výraz, i když jsem z toho všeho nějak zdrb­lá.
(10:56) Ke­tryn: Pozdra­vím vás a vezmu si Ydu do ná­ru­če. A dívám se po tobě, fakt už bych s tebou chtě­la mlu­vit.
(10:58) Mo­ri­gan: Jdeme si sed­nout někam co nej­víc do rohu, jinak to asi ne­u­dě­lá­me, leda bychom šly ven, což by bylo v tvém pří­pa­dě znač­ně po­de­zře­lé, že jdeš jen tak do mrazu ven. Kluky ne­chám si hrát s Owenem, Ydu klid­ně vezmi sebou.
(11:00) Ke­tryn: No, Yda fakt asi nikde nic ne­po­ví... :-(
(11:01) Ke­tryn: "Tak co Nial???"
(11:02) Mo­ri­gan: To ano, ale kluci by právě už mohli...
(11:02) Mo­ri­gan: "Po­ved­lo se mi to," řeknu. Sna­žím se mlu­vit po­ti­chu.
(11:06) Ke­tryn: "A? Je v po­řád­ku? Kde jsou? Mají ně­ja­ké in­for­ma­ce o ostat­ních?"¨
(11:13) Mo­ri­gan: "Někde se ukrý­va­jí," řeknu. "Mu­se­li utéct, ale Nial je tam s Mur­taghem. Ne­chtěl mi to říct, ale mys­lím, že to byl pro všech­ny šok a že si­tu­a­ce vážně není dobrá. Taky je zra­ně­ný, ale to mi taky ne­chtěl moc říct."
(11:19) Ke­tryn: "Takže oni se pak vrá­ti­li k ar­má­dě? A jak zra­ně­ný, je to vážné? A s kým tam ještě je?" jsem z toho všeho hodně špat­ná. Aspoň tedy že víme o Mur­tagho­vi. "A... co teď plá­nu­jí dál?"

(11:49) Mo­ri­gan: "Kdyby ses do­zvě­dě­la co­ko­li no­vé­ho, tak mi to pro­sím řekni!"
(11:49) Ke­tryn: "Ur­či­tě řeknu," při­kýv­nu.
(11:49) Ke­tryn: “A ještě je tu jedna ta­ko­vá věc, co s tímhle tedy ne­sou­vi­sí, ” začnu ne­jis­tě. “Zdá se mi ta­ko­vý divný sen, ve kte­rém je krás­ná žena, mohla by to být elund­ka, a na­lé­ha­vě se na mě dívá, ja­ko­by mi něco chtě­la, ale nic ne­ří­ká ať dělám, co dělám."
(11:55) Mo­ri­gan: To jsem tro­chu pře­kva­pe­ná a sna­žím se pře­ori­en­to­vat na jiné téma.
(11:55) Mo­ri­gan: "A... co je to za elund­ku?"
(12:03) Ke­tryn: "Nevím, jest­li je to elud­ka... ale mohla by být. Je vy­so­ká, svět­lý vlasy, zá­ři­vě modré oči a je ta­ko­vá éte­ric­ká. Na krku má me­dai­lon - půl­mě­síc se zá­ří­cím mod­rým ka­me­nem."
(12:04) Ke­tryn: "A když se jí do­tknu nebo ona mě, tak mám pocit, že asi ex­plo­du­ji. A pak se vzbu­dím."
(12:10) Mo­ri­gan: "Ne­vi­dě­las ji někdy před­tím třeba na ob­ra­ze? Mys­lím někdy dávno."
(12:15) Ke­tryn: "Ne­vzpo­mí­nám si..." (Ne­vzpo­mí­nám si, že ne? Není mi nijak po­vě­do­má?)
(12:16) Mo­ri­gan: Je, ale nevíš jak a proč. Ale ur­či­tě ne jako někdo, kohos znala osob­ně nebo tak.
(12:17) Ke­tryn: Aha, mys­le­la jsem právě že není. "No možná mi je tro­chu po­vě­do­má, ale nevím jak."
(12:17) Ke­tryn: "Je to pros­tě divný. Už se mi to zdálo tři­krát a ta žen­ská mě za­čí­ná roz­či­lo­vat."
(12:18) Mo­ri­gan: "Tři­krát? Třeba ti vážně chce někdo něco říct..."
(12:21) Mo­ri­gan: "Ale kdo, to nemám tu­še­ní," pře­mýš­lím.
(12:22) Mo­ri­gan: "Vážně jsi zku­si­la všech­no, jak říkáš?"
(12:23) Ke­tryn: "No možná chce. Ale co mám dělat, když ona vůbec ne­mlu­ví. A když jí řeknu, aby mi to tedy uká­za­la, tak mi ukáže ten me­dai­lon. Ještě se můžu zku­sit do­tknout toho me­dai­lo­nu a ne jí. Ale jinak mě zatím ne­na­padlo, co ještě zku­sit dal­ší­ho."
(12:24) Ke­tryn: "Když se někam ro­ze­jdu, tak se tam pak zase ob­je­ví ona. Je tam ně­ja­ká pří­ro­da, ale ne­do­ká­žu tam nic moc ro­ze­znat."
(12:28) Mo­ri­gan: "A zku­si­la jsi po­žá­dat nebo tak něco?" pře­mýš­lím.
(12:29) Ke­tryn: "No po­žá­dat jsem ne­zkou­še­la," při­znám. "Jako ona něco chce a já jí mám pro­sit, aby byla tak moc hodná a řekla mi to?"
(12:30) Mo­ri­gan: Po­kr­čím ra­me­ny.
(12:31) Mo­ri­gan: "Asi zá­le­ží na tom, kdo to je. Pokud to tedy někdo je a jen sis ji ne­vysni­la. Ale o tom dost po­chy­bu­ju."
(12:36) Ke­tryn: "No jest­li se zas ukáže, tak to můžu zku­sit," řeknu, pro­to­že nic ji­né­ho mě ne­na­pa­dá. "Lú­úder nás vy­hnal a bylo jim jedno, co s námi bude. Tak proč se teď ozý­va­jí? Tedy jest­li to sou­vi­sí s Lú­úde­rem."

(21:13) Ke­tryn: "Škoda, že jsme sem ne­vza­li to tvoje zr­ca­dlo," vzdych­nu.
(21:14) Mo­ri­gan: "Ale to už je hroz­ně dlouho...​kdyby se mu ale něco váž­né­ho stalo, tak bych to po­zna­la," sna­žím se ujis­tit.
(21:17) Ke­tryn: "Ur­či­tě ano," při­kýv­nu, i když nevím, jak moc chabá je to útě­cha.
(21:20) Mo­ri­gan: No je to do­ce­la chabá útě­cha. "A Go­r­don... jsi si jistá?"
(21:21) Ke­tryn: "No... jsem... tak jsem to po­cho­pi­la z Ri­chie­ho myš­le­nek..."
(21:22) Ke­tryn: Je mi z toho vážně na nic...
(21:22) Ke­tryn: "Budu se sna­žit spo­jit s Ri­chi­em dál..."
(21:28) Mo­ri­gan: Při­kýv­nu.
(21:29) Ke­tryn: "Nic víc nevím... pak spo­je­ní na­jed­nou skon­či­lo," :-(
(21:31) Mo­ri­gan: No teď by mě za­jí­ma­lo, jak se vzpa­ma­tu­ju, aby to Rag­nar ne­po­znal.
(21:31) Mo­ri­gan: "Možná by to měl vědět Jamie," na­pad­ne mě.
(21:32) Ke­tryn: No, to mi po­ví­dej. Já se z toho ještě ne­vzpa­ma­to­va­la...
(21:32) Ke­tryn: "Proč mys­líš?"
(21:46) Mo­ri­gan: "No bo­jo­val v té ar­má­dě... možná by to měl vědět... Go­r­don byl jeho ve­li­tel."
(21:48) Ke­tryn: "Byli tam kvůli nám a ne kvůli ně­ja­ké­mu pře­svěd­če­ní... A Go­r­do­na asi moc v lásce ne­mě­li. Ale jest­li mys­líš, tak mu to můžeš říct, ne­va­dí mi to."
(22:02) Mo­ri­gan: "Stej­ně s tím nic ne­u­dě­lá­me... už to nej­spíš není náš boj."
(22:04) Ke­tryn: "Ne­u­dě­lá­me," při­kýv­nu ne­nad­še­ně. "Ale mu­se­la jsem ti to říct, pro­to­že mě to dost odrov­na­lo..."
(22:18) Mo­ri­gan: "Byla jsem pros­tě pře­svěd­če­ná, že to Mur­tagh vy­hra­je," řeknu.
(22:19) Ke­tryn: "Já taky..." při­kýv­nu smut­ně. Teď to vidím dost de­pre­siv­ně :-(

(18:37) Mo­ri­gan: Tak to nejde.
(18:37) Mo­ri­gan: "To je tedy dost vážná si­tu­a­ce," řekne Rowan na­pja­tě.
(18:38) Mo­ri­gan: "Ano."
(18:38) Mo­ri­gan: "Po­kou­šel ses s ním spo­jit znovu?"
(18:38) Mo­ri­gan: "Ano, Vaše Vý­sos­ti, ale hádám, že to teď bude kom­pli­ko­va­něj­ší. Bylo by asi vhod­né zvá­žit teď oz­bro­je­nou pod­po­ru."
(18:40) Ke­tryn: No to by asi bylo, když se teď ne­ma­jí vlast­ně s kým spo­jit a ani ne­vě­dí, kde Mur­tagh je. Dokud se ne­zjis­tí víc
(18:44) Mo­ri­gan: Rowan se za­tvá­ří oprav­du usta­ra­ně.
(18:47) Mo­ri­gan: "Ještě máme čas. Zatím ne­bu­de­me nic měnit," řekne po chví­li. Ri­chi­e­mu se od­po­věď ne­lí­bí.
(18:54) Ke­tryn: Rowan na to fakt hodně tlačí... Jako moc bych chtě­la, aby mohl někdo Mur­tagho­vi a ostat­ním pomoc, ale takhle by to mohlo taky skon­čit aka­rij­ské voj­sko dost fa­tál­ně.
(19:00) Mo­ri­gan: "Dobře tedy..." řekne Ri­chie.
(19:01) Mo­ri­gan: "Ri­chie," na­klo­ní se Rowan přes stůl. "Bude tvým vel­kým, možná nej­zod­po­věd­něj­ším úko­lem za­jiš­ťo­vat co nej­lep­ší spo­je­ní a zís­ká­vat in­for­ma­ce. Ne­mu­sím ti zdů­razňovat, že o tom ne­smíš s nikým dal­ším mlu­vit, i kvůli sobě."
(19:02) Ke­tryn: Vůbec to Ri­chi­e­mu ne­zá­vi­dím...
(19:03) Mo­ri­gan: "Ano," řekne Ri­chie.
(19:04) Mo­ri­gan: K6
(19:04) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 2
(19:04) Ke­tryn: :-/
(19:06) Mo­ri­gan: Zni­če­ho nic se od­po­jíš.
(19:06) Ke­tryn: Tak tohle musím chví­li roz­dý­chat... Chce se mi z toho bre­čet :-(
(19:07) Ke­tryn: Budu ti to muset nějak říct...
(19:23) Ke­tryn: Pak tě půjdu nějak najít, tedy pokud se mi to po­da­ří, abys byla o sa­mo­tě.
(19:24) Mo­ri­gan: Nejsem o sa­mo­tě, ale v síni s ostat­ní­mi, kde ře­ší­me jaro a ná­sle­du­jí­cí plány.
(19:28) Ke­tryn: No, tak to budu muset po­čkat na vhod­něj­ší oka­mžik. Zů­sta­nu v síni, ale cítím se jak pře­je­tá.
(19:31) Mo­ri­gan: Vhod­něj­ší oka­mžik na­sta­ne až večer, i když nejsme úplně samy, Si­gf­ried i Rag­nar jsou v domě.
(19:37) Ke­tryn: No před nimi se mi taky ne­chce. Zku­sím najít ně­ja­ký vhod­ný oka­mžik, kdy bych tě od­chy­ti­la sa­mot­nou třeba v ku­chy­ni. Půjde to?
(19:45) Mo­ri­gan: Jo, v ku­chy­ni jo. Mi­ni­mál­ně aby byli opo­dál.
(19:49) Ke­tryn: "Mor, po­tře­bo­va­la bych s tebou mlu­vit," řeknu po­lo­hla­sem. "Po­da­ři­lo se mi na­po­jit na Ri­chie­ho, i když on o mě tedy ne­vě­děl."
(19:51) Mo­ri­gan: "A co??"
(19:52) Ke­tryn: Stále jsem po­bled­lá a mám vážný výraz. "Ve Svo­bod­né je to špat­né. Pro­hrá­li ně­ja­kou zá­sad­ní bitvu..."
(19:54) Ke­tryn: "Ar­má­da je nějak roz­dě­le­ná a nikdo po­řád­ně neví, kdo kde je. A asi hodně dů­stoj­ní­ků i ča­ro­dě­je za­ja­li..." vy­pra­vím ze sebe.
(19:54) Ke­tryn: "Ri­chi­e­mu se po­da­ři­lo spo­jit s Chris­ti­a­nem, který je s Ve­ro­ni­cou, Ced­ric­kem a Chris­to­phe­rem. O ostat­ních včet­ně Mur­tagha se neví."
(19:55) Mo­ri­gan: "To ti říkal Ri­chie??" zbled­nu.
(19:55) Ke­tryn: "A... Go­r­don je za­ja­tý..."
(19:55) Ke­tryn: "Ne... ne­vě­dě­la, že tam jsem, ne­po­da­ři­lo se mi s ním mlu­vit. Tohle říkal Rowa­no­vi."
(19:57) Ke­tryn: "Tedy to o ostat­ních jsem vy­čet­la z jeho myš­le­nek," dodám ne­šťast­ně.
(20:03) Mo­ri­gan: Jsem asi chví­li v šoku, je vlast­ně hroz­né, že vůbec nic nevíš o Ni­a­lo­vi, ale ta zprá­va o Go­r­do­no­vě za­je­tí je pro mě vlast­ně horší, než jsem si mys­le­la.
(20:04) Ke­tryn: Nevím, co říct... sama jsem z toho stále v krizi.
(20:26) Mo­ri­gan: Sna­žím se vzpa­ma­to­vat. "Ale... jak k tomu došlo tak... tak na­jed­nou?"
(20:27) Ke­tryn: "To nevím," vzdych­nu. "Jak jsem se ne­moh­la na nic ze­ptat, tak vím jenom to, jak in­for­mo­val Rowa­na..."
(21:04) Mo­ri­gan: "Musím... musím se zku­sit spo­jit s Ni­a­lem!"
(21:11) Ke­tryn: "Jo, to bys roz­hod­ně měla," sou­hla­sím. "Co ale víme na­po­sle­dy, tak s De­re­kem od ar­má­dy ode­šli, ne?"

Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
Sys­tém: PJ Mo­ri­gan při­chá­zí do míst­nos­ti.
(14:37) Mo­ri­gan: Ri­chie se Rowa­no­vi po­klo­ní, ale ten ho hned vy­zý­vá, aby se po­sa­dil. Snad víc než ob­vykle myslí Ri­chie na to, až se na­pi­je vína.
(14:42) Ke­tryn: Ty jo, pře­mýš­lím, jest­li se něco stalo anebo už toho Ri­chie má pros­tě nad hlavu.
(14:42) Mo­ri­gan: K6, zkus mu za­pá­t­rat v myš­len­kách.
(14:46) Ke­tryn: Jo, to jsem psala, že zkou­ším, jest­li něco ne­po­znám.
(14:46) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 3
(14:54) Mo­ri­gan: V jeho myš­len­kách nic ne­vy­pát­ráš.
(14:54) Mo­ri­gan: "Vy­žá­dal sis sou­kro­mé se­tká­ní, tak jsem ne­do­čka­vý, co mi řek­neš," začne Rowan.
(14:54) Mo­ri­gan: Ri­chie po­cí­tí ne­jis­to­tu.
(14:55) Ke­tryn: To jsem tedy taky zvě­da­vá.
(14:56) Mo­ri­gan: "Nevím, jak začít. Po­da­ři­lo se mi spo­jit s jed­ním z ča­ro­dě­jů," začne Ri­chie.
(14:58) Ke­tryn: To mi za­tr­ne, co se děje.
(15:12) Mo­ri­gan: "To je přece dobrá zprá­va," míní Rowan.
(15:14) Ke­tryn: Brala bych to jako dobrou zprá­vu, kdy­bych ne­cí­ti­la Ri­chie­ho ner­vo­zi­tu. Jsem taky nervózní, co se do­zvě­děl.
(15:16) Mo­ri­gan: "Ano, to je. Ne­by­lo to pří­liš dlou­hé spo­je­ní a nutno říct, že... Mur­tagho­vo voj­sko pro­hrá­lo ně­ja­kou zá­sad­ní bitvu."
(15:21) Ke­tryn: V duchu zbled­nu a asi se mi ko­la­bu­je srdce. Co zna­me­ná, že pro­hrá­li zá­sad­ní bitvu? Asi mi je zle...
(15:23) Mo­ri­gan: "Co to zna­me­ná?"
(15:24) Mo­ri­gan: "Nejsem si jistý. Ale po­cho­pil jsem, že se ar­má­da... a hlav­ně ve­le­ní... roz­dě­li­li."
(15:24) Mo­ri­gan: "S kým jsi mlu­vil? Znám ho?"
(15:24) Mo­ri­gan: "S Chris­ti­a­nem."
(15:25) Ke­tryn: Zou­fa­le chci vědět, co se všemi je :-(!
(15:28) Mo­ri­gan: Rowan se na něj jen dívá, aby Ri­chie po­kra­čo­val.
(15:29) Mo­ri­gan: "Ně­kte­ří ve­li­te­lé a jed­not­ky nej­spíš padli do za­je­tí, část o sobě vůbec neví, totéž s ča­ro­dě­ji," dodá Ri­chie. "V pod­sta­tě víc nevím."
(15:29) Mo­ri­gan: "A lord Mur­tagh?"
(15:29) Mo­ri­gan: "O něm Chris­ti­an v tu dobu nic ne­vě­děl."
(15:30) Ke­tryn: :-O tak to je hodně velká krize. Bo­ho­vé!! Sna­žím se zou­fa­le v Ri­chie­ho myš­len­kách o kom ví, že je v po­řád­ku.
(15:31) Mo­ri­gan: K6
(15:31) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 6
(15:31) Ke­tryn: *hle­dat
(15:34) Mo­ri­gan: Chris­ti­an je někde s Ve­ro­ni­cou, s Chris­to­phe­rem a s Ced­ri­cem.
(15:35) Mo­ri­gan: A s ně­ja­kou částí ar­má­dy asi taky.
(15:36) Ke­tryn: Tak Chris­ti­an a Ve­ro­ni­ca mi jsou tro­chu ukra­de­ní, ale aspoň že vím o Ced­ric­ko­vi a Chris­to­phe­ro­vi. Ale to je zou­fa­le málo!!!! Vážně mám o ostat­ní strach.
(15:37) Ke­tryn: A ví o někom, kdo by byl mrtvý....?

(20:52) Mo­ri­gan: Taky si pak můžeš hodit na pouto, ale řekni mi, v jakou denní dobu to zkou­šíš.
(21:03) Ke­tryn: Někdy od­po­led­ne/na­ve­čer, třeba tak klem páté.
(21:03) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 5
(21:07) Mo­ri­gan: Po­ve­de se ti na Ri­chie­ho do­ce­la dobře na­po­jit. Sedí v ně­ja­kém sa­lon­ku a čeká.
(21:08) Ke­tryn: Tak dou­fám, že bude ještě čekat. V jaké je ná­la­dě?
(21:08) Ke­tryn: "Ri­chie???" zku­sím se mu ozvat v hlavě.
(21:12) Mo­ri­gan: k6
(21:13) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 3
(21:13) Ke­tryn: :-(
(21:13) Ke­tryn: Tak se sna­žím aspoň zjis­tit, co se děje.¨
(21:13) Ke­tryn: A jest­li má ně­ja­ké info ze Svo­bod­né
(21:15) Mo­ri­gan: Čeká na se­tká­ní s krá­lem a je v do­ce­la špat­né ná­la­dě. Ale vztek to není.
(21:17) Ke­tryn: Tak to je možná víc zne­po­ko­ju­jí­cí.
(21:20) Mo­ri­gan: Ně­ja­kou dobu čeká a pak je uve­de­ný k Rowa­no­vi. Je­jich schůz­ka je na­pros­to sou­kro­má.
(21:21) Ke­tryn: Sna­žím se to spo­je­ní držet, abych se když tak do­zvě­dě­la ně­ja­ké no­vin­ky.

(19:23) Ke­tryn: A po­hnout se můžu? A ne­cí­tím třeba ně­ja­ké vůně? Mám z toho ně­ja­ké po­ci­ty?
(19:30) Mo­ri­gan: Po­hnout se můžeš.
(19:31) Ke­tryn: Tak jdu nejdřív k ní a zku­sím se jí do­tknout a víc si pro­hléd­nout ten pří­vě­sek.
(19:32) Mo­ri­gan: k6
(19:33) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 4
(19:36) Mo­ri­gan: Když se jí do­tkneš, ovlád­ne tě na­pros­to in­ten­ziv­ní pocit, který je jen těžko po­psa­tel­ný, jako bys ne­moh­la dý­chat a málem ex­plo­do­va­la, přes­to to není pri­már­ně dě­si­vé. Pak se pro­bu­díš. Je ještě tma.
(19:38) Ke­tryn: Tak to se dost leknu!
(19:39) Ke­tryn: Ne­o­svět­lí mi to tro­chu, co to má zna­me­nat?
(19:41) Mo­ri­gan: To nevím, nikdy se ti nic po­dob­né­ho ne­sta­lo, ani ne­zdá­lo.
(19:43) Ke­tryn: Když se vzpa­ma­tu­ji, tak se zas sna­žím usnout, ale dost mi to vrtá hla­vou, co to má zas zna­me­nat.
(19:48) Mo­ri­gan: k6
(19:48) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 6
(19:50) Mo­ri­gan: Usneš hned a jsi v tom samém snu.
(19:52) Ke­tryn: Cože??? Tak to už je schý­za!
(19:52) Ke­tryn: "Co chce­te? Proč tu jsem??" za­čí­na­jí mi do­chá­zet nervy.
(19:53) Ke­tryn: Na­štvu se a ro­ze­jdu se ně­ja­kým smě­rem, jest­li se to kolem mě změní?
(19:55) Mo­ri­gan: Jo, ztra­tíš se.
(19:58) Ke­tryn: Bezva :-D A je to tedy ně­ja­ká pří­ro­da? Nebo vidím něco dal­ší­ho? "Ha­lo­oo? Je tu někdo?"
(19:59) Mo­ri­gan: Buď do­jdeš znovu k ní, nebo se před tebou ob­je­víš, to jsi ne­roz­po­zna­la.
(20:01) Ke­tryn: "Tak mi sakra něco řekni! Co tohle zna­me­ná?"
(20:01) Ke­tryn: "Nebo mi to ukaž nebo co­ko­li."
(20:04) Mo­ri­gan: Tak ti ukáže svůj pří­vě­šek. Je to stří­br­ný půl­mě­síc s ně­ja­kým zá­ři­vým mod­rým ka­me­nem, ze kte­ré­ho tě fakt hodně bolí oči.
(20:05) Ke­tryn: "Máš něco spo­leč­né­ho s Lú­úde­rem?"
(20:07) Mo­ri­gan: Ten­to­krát se do­tkne ona tebe, na čele a stane se to samé, co před­tím. Venku už bude brzy svět­lo.
(20:08) Ke­tryn: Ta žen­ská mě chce udu­sit? Vy­pa­da­la jako elund­ka?
(20:10) Ke­tryn: Zku­sím ještě usnout a fakt dou­fám, že už se tam ne­vrá­tím. Vůbec tomu ne­ro­zu­mím.
(20:10) Mo­ri­gan: Mohla by být klid­ně elund­ka.
(20:12) Ke­tryn: Tak to mě na­štve ještě víc.
(20:14) Ke­tryn: Z Lú­úde­ru nás vy­hna­li, tak co mi teď leze do snů? Tedy jest­li je to elund­ka... Stej­ně mi to ale vrtá hla­vou, co to má zna­me­nat a proč se tak na­lé­ha­vě dívá. Při­pa­dám se jak blá­zen, že mám zas ně­ja­ké sny.
(20:45) Mo­ri­gan: A navíc ti není moc dobře, zase se cítíš úplně una­ve­ná.
(20:46) Ke­tryn: To má fakt vý­bor­nou ná­la­du :-/ Sna­žím se ještě spát.
(20:47) Mo­ri­gan: Po­tře­tí se ti už do snu ne­vrá­tí, takže se pro­bu­díš potom až do­po­led­ne.
(20:50) Ke­tryn: No, to jsem ráda, že mi dala pokoj. Tak pak ko­neč­ně vsta­nu, ale cítím se asi tro­chu pře­je­tá a bez ná­la­dy. Dou­fám, že už se to ne­bu­de opa­ko­vat a sna­žím se to pus­tit z hlavy.

(17:10) Mo­ri­gan: "Není to tím, že za­ži­la oš­k­li­vé věci? Mys­líš, že je to ještě něčím jiným?"
(17:25) Ke­tryn: "No asi je. Ale už mě ne­na­pa­dá, co dělat..." řeknu mírně zou­fa­le. "Co když už ne­začne mlu­vit?"
(17:36) Mo­ri­gan: To ho evi­dent­ně ne­na­padlo. "A... ne­mlu­ví vůbec? Mys­lím tím... je ještě malá, malé děti tolik ne­mlu­ví. Tedy asi kromě těch Rag­na­ro­vých, dodá pro zleh­če­ní, pro­to­že kluci melou něco ne­u­stá­le a jsou to hlav­ně otáz­ky.
(17:40) Ke­tryn: "No právě že ne­mlu­ví vůbec, ani slovo... A před tím už aspoň něco ří­ka­la. Je jí dva a půl roku, to už děti nějak aspoň tro­chu mluví, ale Yda ani ne­žvat­lá..."
(17:44) Mo­ri­gan: "A co Mo­ri­gan? Umí přece i léčit magií, nebo se pletu?" není si jistý. "Ptala ses jí? Yda přece proti magii ochra­nu nemá, ne?"
(17:46) Ke­tryn: "Jenže podle Mo­ri­gan je Yda v po­řád­ku, není to něco, co by se dalo vy­lé­čit magií. Možná by něco do­ká­zal vní­mač, ale to Mo­ri­gan není a ta­ko­vá kouz­la jsou ne­bez­peč­ná.!
(17:47) Ke­tryn: "Fy­zic­ky je v po­řád­ku, tak mě na­padlo, jest­li by něco ne­moh­la po­znat kněž­ka...V to­mhle se tedy vůbec ne­vy­znám, ale jiné ná­pa­dy jaksi nemám."
(17:50) Mo­ri­gan: "Mu­sí­me ale po­čkat, až bude lepší po­ča­sí. Nebo mys­líš, že to spě­chá?"
(17:51) Ke­tryn: "Ne, to asi počká, až bude líp... Pře­mýš­lím nad tím už ně­ja­kou dobu."
(17:56) Mo­ri­gan: "Ale jinak se zdá v po­řád­ku, nebo ne? Mys­lím tím, už není vy­dě­še­ná, ne­plá­če zby­teč­ně, zdá se jako před­tím," po­zo­ru­je ji Si­gf­ried.
(17:58) Ke­tryn: "Ne, jinak vy­pa­dá úplně v po­řád­ku. Jen je tedy hroz­ně hodná, což u dětí taky není zrov­na ty­pic­ké. Ale je prav­da, že Yda ne­zlo­bi­la nikdy."
(18:12) Mo­ri­gan: "Tak potom za tou kněž­kou za­jde­me," slíbí ti, pro­to­že chce, aby ses tím ne­trá­pi­la.
(18:14) Ke­tryn: Tak mlčky při­kýv­nu a dou­fám, že se to nějak zlep­ší.
(18:14) Ke­tryn: Pak už o tom ne­mlu­vím a po­čká­me na lepší po­ča­sí.
(18:16) Mo­ri­gan: Další týden budeš zase zkou­šet pouto, že? (Chápu, že to zkou­šíš víc­krát, ale je to takhle ja­ko­by zprů­mě­ro­va­né :-) )
(18:18) Ke­tryn: Jj, ur­či­tě ho zkou­ším.
(18:19) Mo­ri­gan: Tak si hoď.
(18:19) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 4
(18:19) Ke­tryn: :-(
(18:20) Mo­ri­gan: Tak Ri­chie je sice ur­či­tě v pa­lá­ci, ale nic víc se moc ne­do­zvíš.
(18:24) Ke­tryn: Hm :-(
(18:44) Mo­ri­gan: V únoru na­pad­ne víc sněhu, ale taky to zna­me­ná, že po­vo­lí ten hroz­ný mráz. Ne­by­lo to jed­no­du­ché s jíd­lem, pro­to­že se ne­da­lo cho­dit na lov a jedna žena z ves­ni­ce během těch mrazů ze­mře­la, pro­to­že ne­by­la úplně zdra­vá, ale moc jsme ji ne­zna­li.
(18:45) Mo­ri­gan: Už by na tobě po­znal tě­ho­ten­ství každý i když jsi za­ba­le­ná ve všech mož­ných de­kách a ko­že­ši­nách, co jsou k dis­po­zi­ci.
(18:45) Ke­tryn: To mě zrov­na moc ne­po­vzbu­dí.¨
(18:45) Ke­tryn: Mys­lím to úmrtí.
(19:01) Mo­ri­gan: A dítě tě po­řád­ně kope.
(19:02) Ke­tryn: Je to di­voch?
(19:04) Mo­ri­gan: A znovu se ti ve snu ob­je­ví ta žena. Sen je po­dob­ný, možná stej­ný, co se pro­stře­dí týče, ne­do­ká­žeš roz­po­znat, že by bylo nějak kon­krét­ní.
(19:04) Ke­tryn: To Ydě vy­prá­vím, že bude mít brat­říč­ka.
(19:04) Mo­ri­gan: Jo, kope víc, než když jsi če­ka­la Ydu.
(19:05) Ke­tryn: No bezva, to už je ně­ja­ké divné :-/ "Kdo jsi?" zku­sím se zase ze­ptat. A sna­žím se v tom snu něco iden­ti­fi­ko­vat.
(19:06) Mo­ri­gan: Co přes­ně se sna­žíš iden­ti­fi­ko­vat? Nebo na co kou­káš?
(19:08) Ke­tryn: Asi teď na ní? Jest­li mi třeba není něco po­vě­do­mé­ho - ob­le­če­ní, šper­ky, výraz nebo co­ko­li.
(19:12) Mo­ri­gan: K6
(19:13) Sys­tém -> Ke­tryn, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 3
(19:13) Ke­tryn: "Co po mě chceš?" zku­sím další otáz­ku. Za­čí­ná mě to štvát.
(19:17) Mo­ri­gan: Vy­lo­že­ně po­vě­do­má ti není. Má svět­lé blon­ďa­té vlasy, které má vy­če­sa­né do vy­so­ké­ho a slo­ži­té­ho copu, ur­či­tě je vy­so­ká a na sobě má ta­ko­vé lehké splý­va­vé šaty. Na krku má zá­ři­vý pří­vě­šek, je tak zá­ři­vý, že nejsi schop­ná po­znat jeho tvar. Taky má zá­ři­vě modré oči. Ne­mlu­ví, ale má zase ten na­lé­ha­vý, ne­spo­ko­je­ný výraz.
(19:18) Ke­tryn: Já mám taky ne­spo­ko­je­ný výraz! "To mám být jako jas­no­vi­dec??"
(19:19) Ke­tryn: Okolí mám zase za­mlže­né? Zku­sím se po­hnout a někam jít.
(19:22) Mo­ri­gan: Je to jako ně­ja­ké pří­ro­da, ur­či­tě to není míst­nost nebo tak. Ale jaká, to ne­do­ká­žeš roz­po­znat, jako by ses ne­moh­la roz­hléd­nout.