Kráter (159 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Zkroušeně se opřu o stěnu. S hlavou sklopenou k zemi si pro sebe něco zamumlám.
"Ano, pomstíme ho!" přitakám odhodlaně, když zaslechnu barbara mluvit o pomstě.

"Ano, Žabikuchu, předpokládám že máš pravdu, ale taky si myslím, že toho co to zde má na svědomí najdeme a pomstíme Chronosovu smrt." Stále se rozhlížím po okolí. "Kam ale dáme jeho tělo? Nejlepší by byla asi knihovna-tam evidentně nikdo moc nechodí."

Se zasmušilou tváří přejdu přes místnost k ostatním co stojí u Chronose. Chvilku se smutně dívám na mrtvého Chronose.
"Arion má pravdu. Tady by jsme ho nechávat neměli. Zaslouží si lepší místo."
"Když ho tu necháme tak se může stát, že ho někdo oživí, jako ty předešlé mrtvoly..." tázavě se podívám na barbara.

Kalmor opatrně prohlíží nehybného Chronose, také Tizok přiklekl k bezvládnému tělu.

Kalmor se po chvilce s vážným výrazem podívá na třesoucího se sokolníka a bezradně kroutí hlavou. Zdá se, že malému válečníkovi již není pomoci.

V tichosti, jako opaření, bez hlesu, jen bezmocně sledujete, jak z kdysi vitálního těla plného síly a energie prchají poslední doušky života.
Tady, v neznámém podzemí, na studené podlaze, v jakési zatuchlé místnosti si pro odvážného Chronose přichází smrt.

Jeho cesta se blíží ke svému konci a Vy nemůžete uvěřit, že to je vůbec možné. Teprve nyní opravdu poznáváte i tu druhou, odvrácenou a temnou stránku dobrodružství. Tu, o které jste kdesi v hloubi duše věděli, ale nepřipouštěli si ji vůbec jako skutečnou. Tu, která stále krouží okolo jako hladový sup a čeká na jedinou chybu, na jediné klopýtnutí, jediné zaváhání, které určuje mezi životem a smrtí.

Každý dobrodruh musí mít stále na vědomí, že daň, kterou jednou možná zaplatí, bude příliš vysoká...

Když vidím svého druha ležet na zemi tak společně s Pjotrem k němu přikleknu. Nemůžu uvěřit svým očím, když vidím, jak vypadá. Pak začnu lehce úzkostlivě sledovat stíny okolo.

"Nevím, jestli mu můžeme ještě pomoci..." Zdrceně zakroutím hlavou. "Ale ani ho nechci nechat tady. A ani si nemůžeme dovolit s ním tady cestovat... Ale až zjistíme, jak se odtud dostat, musíme se pro něj vrátit."

"Tak to vypadá, že z běžného dobrodružství se tady z toho stává noční můra." říkám spíše pro sebe.
"Domníval jsem se, že v té krabičce bude něco co nám pomůže proti tomu přízraku, ale nebylo. Našel jsem tam jen hrací figurky k nějaké hře." Zklamaně pokrčím rameny.
"Jak je na tom Chronos?" ptám se ostatních.

S ledovým klidem sleduji "rozpad" ducha. Pjortovu hysterickému záchvatu se vůbec nevěnuji. Když vidím Chronose válícího se po zemi a Tizoka, snažícího se ho ošetřit, nevěnuji jim přílišnou pozornost, pouze dobře nastavím lucernu, aby felčar měl snazší práci. Stále sleduji okolí a čekám zda se zde neobjeví něco nového.

Poté co mi Rudi jaksi taksi odpoví na mojí otázku a začne opět propadat do svých histerických stavů, začnu bloudit zrakem po místnosti, zda-li jsme všichni živi zdrávi. Můj první pohled patří Pjotrovi. Ten se zdá být v pořádku. Když ovšem sklouznu svým pohledem na podlahu na které se bezduše válí Chronos, rozklepu se. Pozvolna zastrčím svůj meč do pochvy a sundám z levého předloktí štít a váhavě se vydám k malé postavě Chronose. Pokleknu nad ním a dotku se jeho čela. Celý se třesu a na čele mi vyskakují kapky potu, jako bych prožíval Chronosův úděl. Nikdy jsem nebyl na vážkách jako nyní.

Můžu či nemůžu mu pomoci a pokud ano, tak jak?

Kalmor zatím ustaraně prohlíží Chronose, který leží bez dechu na studené zemi. Oči, které ztratily svoji jiskru, hledí do prázdna nad sebou.

Teprve teď si uvědomujete, že se s kudůkem stalo něco divného. Kdysi živoucí a silná bytost je teď pouhou křehkou skořápkou bez života. Vrásčitá pokožka, tmavé kruhy pod očima a prošedivělé chloupky i vlasy změnily neohroženého válečníka v nemohoucího starce.

Zdá se Vám, jako by stíny, které v ďábelském rytmu křepčí v neposedném světle lampy, se lačně sbíhaly kolem ležícího Chronose a v děsivém tanci čekaly na jeho poslední výdech...

"Dobrodruh?" vyjekne Rudi a kroutí hlavou. "A k čemu? Jaký bude rozdíl? Stejnak tady všichni zařvem! Všichni! Musíme se dostat pryč odsud. Musíme rychle vypadnout! Nerozumíte tomu?" křičí zoufale a bezradně mává rukama. "Já to věděl. Cítil jsem to! Neměl jsem tím zatraceným portálem vůbec procházet! Já to věděl...věděl...ááách..." Rudi zvlyká a schovává si tvář do dlaní.

Trochu ustaraně koukám na naše poraněné dobrodruhy, sleduji jejich unavené rysy. Pak svoji pozornost obrátím ke kovové krabičce uprostřed místnosti a k Žabikuchovi, který vypadal, že k ní má namířeno. Určitě v naději, že se v ní nachází cokoliv cenného.

Chvíli jen sleduji ostatní a pak si najdu čisté místo u zdi a unaveně si sednu na podlahu. Meč přitom zazvoní o podlahu. Na otázku, jak se cítíme odpovím: "Bude to v pořádku, ... jen si musím na chvíli odpočinout."
Pak si unaveně odhrnu oblečení tam, kde mě zasáhlo nemrtvé stvoření a prohlížím si místo, kde by mělo být zranění.

Chvíli unaveně ještě stojím nad místem, kde se před chvílí vznášel ten bílý stín. Jako bych čekal na jeho návrat. Nevrátil se. Naštěstí. Pochybuji, že jsme naší chladnou ocelí dokázali zabít ten přízrak, spíše vyčerpat řekl bych, ale nikomu svůj názor nenutím. Znechutí mě opět Rudi. ,,Ty že sis někdy říkal dobrodruh?" houknu s výsměchem, kde můj vysmívavý tón má pouze zakrýt mojí nervozitu.

Zatraceně každý se bojíme a nechceme umřít, ale nechováme se takhle, jako zbabělci. Každý může mít strach, ale nesmí se bát ...rozhlédnu se po okolních tvářích. Raději nic neříkám. Možná by bylo dobré, aby ho nějaký přízrak zabil. Pak by to tady bylo klidnější.

"Tohle je nejhorší! Tohle! Tady!! Samé příšery, zima, nevíme jak se odtud dostanem...umřem tady...všichni tady umřem..." začíná Rudi zoufale křičet.

Klídek.Ešte nie je tak zle aby nemohlo byť horšie.Poviem silene veselo keď vyleziem spoza dverí kde som sa skrýval pred duchom vedomý si toho že by som len zavadzal v boji

Rudi, zděšený a strnulý, zírá do míst, kde se ještě před chvílí vznášela přízračná bytost.
"Co...co...to bylo?" ptá se třesoucím hlasem.
"Já to říkal. Já to říkal!! Neměli jsme sem nikdy chodit! Umřem tady, umřem a nikdo se o nás nedozví..." propadá znovu panice.

Nevěřícne koukám do prostoru, kde se ještě před chvílí vznášel přízrak. "To-to jsme ho skutečně dokázali zahnat? Nebo snad i zničit?" Chvíli ještě civím do prázdna. Pak se poohlídnu po ostatních:"Jak vám je?" Je vidět, že můj dotaz hlavně směřuje k Pjotrovi a Chronosovi.

Arion znovu vystřelil ze své kuše a další šipka neomylně prolétla skrze bílý závoj přízračné bytosti.

Přízračné pařáty se však stále sápou po Pjotrovi, který pod dalším zásahem přidušeně hekl. Přesto se ještě dokázal po přízraku ohnat svým mečem a ještě více tak roztrhat bílou mlhu.

Brens neúprosně a se svojí strašidelně klidnou nenávistí zasypává mihotající se tělo dalšími a dalšími údery.
Také Tizok a Haldir statečně máchají svými meči skrze mlhu, s nadějí, že už konečně zmizí.

Poslední mlžné cáry se zatřepotaly ve světle lampy, mizející pařát ještě naposledy naprázdno máchl vzduchem, jako by se stále nechtěl vzdát, a pak konečně nadobro zmizel.

Udýchaní a unavení se rozhlížíte kolem sebe, stále čekajíc, že se přeci jen někdě ještě něco objeví. Nic dalšího už ale nepřichází...

Značně morálně posílen vizáží toho podivného přízraku, a oslaben mým posledním marným pokusem, ze sebe vydám vše co můžu a s mohutným vzdechem, který snad trochu zní jako přidušený válečný ryk několikrát máchnu do bílé mlhy.

Když uslyším Kalmora, můj pohled sklouzne z přízraku na krabičku. 'Snad s ní Žabikuch něco vymyslí,' bleskne mi hlavou. Pak opět zaměřím svou mysl na přízrak, namířím a vypustím další šipku.