Kráter (159 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Zkrou­še­ně se opřu o stěnu. S hla­vou sklo­pe­nou k zemi si pro sebe něco za­mumlám.
"Ano, po­mstí­me ho!" při­ta­kám od­hod­la­ně, když za­slech­nu bar­ba­ra mlu­vit o po­mstě.

"Ano, Ža­bi­ku­chu, před­po­klá­dám že máš prav­du, ale taky si mys­lím, že toho co to zde má na svě­do­mí na­jde­me a po­mstí­me Chro­no­so­vu smrt." Stále se roz­hlí­žím po okolí. "Kam ale dáme jeho tělo? Nej­lep­ší by byla asi knihov­na-tam evi­dent­ně nikdo moc ne­cho­dí."

Se za­smu­ši­lou tváří pře­jdu přes míst­nost k ostat­ním co stojí u Chro­no­se. Chvil­ku se smut­ně dívám na mrt­vé­ho Chro­no­se.
"Arion má prav­du. Tady by jsme ho ne­chá­vat ne­mě­li. Za­slou­ží si lepší místo."
"Když ho tu ne­chá­me tak se může stát, že ho někdo oživí, jako ty pře­de­šlé mrt­vo­ly..." tá­za­vě se po­dí­vám na bar­ba­ra.

Kal­mor opa­tr­ně pro­hlí­ží ne­hyb­né­ho Chro­no­se, také Tizok při­k­le­kl k bez­vlád­né­mu tělu.

Kal­mor se po chvil­ce s váž­ným vý­ra­zem po­dí­vá na tře­sou­cí­ho se so­kol­ní­ka a bez­rad­ně krou­tí hla­vou. Zdá se, že ma­lé­mu vá­leč­ní­ko­vi již není po­mo­ci.

V ti­chos­ti, jako opa­ře­ní, bez hlesu, jen bez­moc­ně sle­du­je­te, jak z kdysi vi­tál­ní­ho těla pl­né­ho síly a ener­gie pr­cha­jí po­sled­ní douš­ky ži­vo­ta.
Tady, v ne­zná­mém pod­ze­mí, na stu­de­né pod­la­ze, v ja­kési za­tuch­lé míst­nos­ti si pro od­váž­né­ho Chro­no­se při­chá­zí smrt.

Jeho cesta se blíží ke svému konci a Vy ne­mů­že­te uvě­řit, že to je vůbec možné. Te­pr­ve nyní oprav­du po­zná­vá­te i tu dru­hou, od­vrá­ce­nou a tem­nou strán­ku dob­ro­druž­ství. Tu, o které jste kdesi v hlou­bi duše vě­dě­li, ale ne­při­pouš­tě­li si ji vůbec jako sku­teč­nou. Tu, která stále krou­ží okolo jako hla­do­vý sup a čeká na je­di­nou chybu, na je­di­né klo­pýt­nu­tí, je­di­né za­vá­há­ní, které ur­ču­je mezi ži­vo­tem a smrtí.

Každý dob­ro­druh musí mít stále na vě­do­mí, že daň, kte­rou jed­nou možná za­pla­tí, bude pří­liš vy­so­ká...

Když vidím svého druha ležet na zemi tak spo­leč­ně s Pjo­trem k němu při­k­lek­nu. Ne­můžu uvě­řit svým očím, když vidím, jak vy­pa­dá. Pak začnu lehce úz­kost­li­vě sle­do­vat stíny okolo.

"Nevím, jest­li mu mů­že­me ještě po­mo­ci..." Zdr­ce­ně za­krou­tím hla­vou. "Ale ani ho ne­chci ne­chat tady. A ani si ne­mů­že­me do­vo­lit s ním tady ces­to­vat... Ale až zjis­tí­me, jak se odtud do­stat, mu­sí­me se pro něj vrá­tit."

"Tak to vy­pa­dá, že z běž­né­ho dob­ro­druž­ství se tady z toho stává noční můra." říkám spíše pro sebe.
"Do­mní­val jsem se, že v té kra­bič­ce bude něco co nám po­mů­že proti tomu pří­zra­ku, ale ne­by­lo. Našel jsem tam jen hrací fi­gur­ky k ně­ja­ké hře." Zkla­ma­ně po­kr­čím ra­me­ny.
"Jak je na tom Chro­nos?" ptám se ostat­ních.

S le­do­vým kli­dem sle­du­ji "roz­pad" ducha. Pjor­to­vu hys­te­ric­ké­mu zá­chva­tu se vůbec ne­vě­nu­ji. Když vidím Chro­no­se vá­lí­cí­ho se po zemi a Ti­zo­ka, sna­ží­cí­ho se ho ošet­řit, ne­vě­nu­ji jim pří­liš­nou po­zor­nost, pouze dobře na­sta­vím lu­cer­nu, aby fel­čar měl snaz­ší práci. Stále sle­du­ji okolí a čekám zda se zde ne­ob­je­ví něco no­vé­ho.

Poté co mi Rudi jaksi taksi od­po­ví na mojí otáz­ku a začne opět pro­pa­dat do svých his­te­ric­kých stavů, začnu blou­dit zra­kem po míst­nos­ti, zda-li jsme všich­ni živi zdrá­vi. Můj první po­hled patří Pjo­t­ro­vi. Ten se zdá být v po­řád­ku. Když ovšem sklouz­nu svým po­hle­dem na pod­la­hu na které se bez­du­še válí Chro­nos, roz­kle­pu se. Po­zvol­na za­str­čím svůj meč do po­chvy a sun­dám z le­vé­ho před­lok­tí štít a vá­ha­vě se vydám k malé po­sta­vě Chro­no­se. Po­klek­nu nad ním a dotku se jeho čela. Celý se třesu a na čele mi vy­ska­ku­jí kapky potu, jako bych pro­ží­val Chro­no­sův úděl. Nikdy jsem nebyl na váž­kách jako nyní.

Můžu či ne­můžu mu po­mo­ci a pokud ano, tak jak?

Kal­mor zatím usta­ra­ně pro­hlí­ží Chro­no­se, který leží bez dechu na stu­de­né zemi. Oči, které ztra­ti­ly svoji jis­kru, hledí do prázd­na nad sebou.

Te­pr­ve teď si uvě­do­mu­je­te, že se s kudů­kem stalo něco div­né­ho. Kdysi ži­vou­cí a silná by­tost je teď pou­hou křeh­kou sko­řáp­kou bez ži­vo­ta. Vrás­či­tá po­kož­ka, tmavé kruhy pod očima a pro­še­di­vě­lé chloup­ky i vlasy změ­ni­ly ne­o­hro­že­né­ho vá­leč­ní­ka v ne­mo­hou­cí­ho star­ce.

Zdá se Vám, jako by stíny, které v ďá­bel­ském rytmu křepčí v ne­po­sed­ném svět­le lampy, se lačně sbí­ha­ly kolem le­ží­cí­ho Chro­no­se a v dě­si­vém tanci če­ka­ly na jeho po­sled­ní vý­dech...

"Dob­ro­druh?" vy­jek­ne Rudi a krou­tí hla­vou. "A k čemu? Jaký bude roz­díl? Stej­nak tady všich­ni za­řvem! Všich­ni! Mu­sí­me se do­stat pryč odsud. Mu­sí­me rych­le vy­pad­nout! Ne­ro­zu­mí­te tomu?" křičí zou­fa­le a bez­rad­ně mává ruka­ma. "Já to věděl. Cítil jsem to! Neměl jsem tím za­tra­ce­ným por­tá­lem vůbec pro­chá­zet! Já to věděl...věděl...ááách..." Rudi zvly­ká a scho­vá­vá si tvář do dlaní.

Tro­chu usta­ra­ně kou­kám na naše po­ra­ně­né dob­ro­dru­hy, sle­du­ji je­jich una­ve­né rysy. Pak svoji po­zor­nost ob­rá­tím ke ko­vo­vé kra­bič­ce upro­střed míst­nos­ti a k Ža­bi­ku­cho­vi, který vy­pa­dal, že k ní má na­mí­ře­no. Ur­či­tě v na­dě­ji, že se v ní na­chá­zí co­ko­liv cen­né­ho.

Chví­li jen sle­du­ji ostat­ní a pak si najdu čisté místo u zdi a una­ve­ně si sednu na pod­la­hu. Meč při­tom za­zvo­ní o pod­la­hu. Na otáz­ku, jak se cí­tí­me od­po­vím: "Bude to v po­řád­ku, ... jen si musím na chví­li od­po­či­nout."
Pak si una­ve­ně od­hr­nu ob­le­če­ní tam, kde mě za­sáh­lo ne­mrt­vé stvo­ře­ní a pro­hlí­žím si místo, kde by mělo být zra­ně­ní.

Chví­li una­ve­ně ještě sto­jím nad mís­tem, kde se před chví­lí vzná­šel ten bílý stín. Jako bych čekal na jeho ná­vrat. Ne­vrá­til se. Na­štěs­tí. Po­chy­bu­ji, že jsme naší chlad­nou ocelí do­ká­za­li zabít ten pří­zrak, spíše vy­čer­pat řekl bych, ale ni­ko­mu svůj názor ne­nu­tím. Zne­chu­tí mě opět Rudi. ,,Ty že sis někdy říkal dob­ro­druh?" houk­nu s vý­smě­chem, kde můj vy­smí­va­vý tón má pouze za­krýt mojí ner­vo­zi­tu.

Za­tra­ce­ně každý se bo­jí­me a ne­chce­me umřít, ale ne­cho­vá­me se takhle, jako zba­běl­ci. Každý může mít strach, ale nesmí se bát ...roz­hléd­nu se po okol­ních tvá­řích. Ra­dě­ji nic ne­ří­kám. Možná by bylo dobré, aby ho ně­ja­ký pří­zrak zabil. Pak by to tady bylo klid­něj­ší.

"Tohle je nej­hor­ší! Tohle! Tady!! Samé pří­še­ry, zima, ne­ví­me jak se odtud dostanem...​umřem tady...všich­ni tady umřem..." za­čí­ná Rudi zou­fa­le kři­čet.

Klí­dek.Ešte nie je tak zle aby ne­moh­lo byť hor­šie.Po­vi­em si­le­ne ve­se­lo keď vy­le­zi­em spoza dverí kde som sa skrý­val pred du­chom ve­do­mý si toho že by som len za­vad­zal v boji

Rudi, zdě­še­ný a str­nu­lý, zírá do míst, kde se ještě před chví­lí vzná­še­la pří­zrač­ná by­tost.
"Co...​co...​to bylo?" ptá se tře­sou­cím hla­sem.
"Já to říkal. Já to říkal!! Ne­mě­li jsme sem nikdy cho­dit! Umřem tady, umřem a nikdo se o nás ne­do­zví..." pro­pa­dá znovu pa­ni­ce.

Ne­vě­říc­ne kou­kám do pro­sto­ru, kde se ještě před chví­lí vzná­šel pří­zrak. "To-to jsme ho sku­teč­ně do­ká­za­li za­hnat? Nebo snad i zni­čit?" Chví­li ještě civím do prázd­na. Pak se po­o­hlíd­nu po ostat­ních:"Jak vám je?" Je vidět, že můj dotaz hlav­ně smě­řu­je k Pjo­t­ro­vi a Chro­no­so­vi.

Arion znovu vy­stře­lil ze své kuše a další šipka ne­o­myl­ně pro­lét­la skrze bílý závoj pří­zrač­né by­tos­ti.

Pří­zrač­né pa­řá­ty se však stále sápou po Pjo­t­ro­vi, který pod dal­ším zá­sa­hem při­du­še­ně hekl. Přes­to se ještě do­ká­zal po pří­zra­ku ohnat svým mečem a ještě více tak roz­tr­hat bílou mlhu.

Brens ne­ú­pros­ně a se svojí stra­ši­del­ně klid­nou ne­ná­vis­tí za­sy­pá­vá mi­ho­ta­jí­cí se tělo dal­ší­mi a dal­ší­mi údery.
Také Tizok a Hal­dir sta­teč­ně má­cha­jí svými meči skrze mlhu, s na­dě­jí, že už ko­neč­ně zmizí.

Po­sled­ní mlžné cáry se za­tře­po­ta­ly ve svět­le lampy, mi­ze­jí­cí pařát ještě na­po­sle­dy na­prázd­no máchl vzdu­chem, jako by se stále ne­chtěl vzdát, a pak ko­neč­ně nadob­ro zmi­zel.

Udý­cha­ní a una­ve­ní se roz­hlí­ží­te kolem sebe, stále če­ka­jíc, že se přeci jen někdě ještě něco ob­je­ví. Nic dal­ší­ho už ale ne­při­chá­zí...

Znač­ně mo­rál­ně po­sí­len vi­zá­ží toho po­div­né­ho pří­zra­ku, a osla­ben mým po­sled­ním mar­ným po­ku­sem, ze sebe vydám vše co můžu a s mo­hut­ným vzde­chem, který snad tro­chu zní jako při­du­še­ný vá­leč­ný ryk ně­ko­li­krát mách­nu do bílé mlhy.

Když usly­ším Kal­mo­ra, můj po­hled sklouz­ne z pří­zra­ku na kra­bič­ku. 'Snad s ní Ža­bi­kuch něco vy­mys­lí,' blesk­ne mi hla­vou. Pak opět za­mě­řím svou mysl na pří­zrak, na­mí­řím a vy­pus­tím další šipku.