Kráter (46 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Bardova melodie mně ještě více znejistí a jasné plány jak zachráním dámu v nesnázích se rozplynou do trapného ticha a pusta v hlavě. Naštěstí však zasáhne Aer a já se vzpamatuju.

No jasně, musíme jí přece nabídnout pomoc, ne? Udělám dva hřmotné kroky vpřed bez ohledu na cizího barbara, kterého jsem úplně vypustil z hlavy, a tak abych se přesunul do zorného úhlu neznámé.

"Ehm, k službám madam," zakoktám frázi, kterou znám z vyprávění o různých hrdinských činech bez ohledu na to, kdo to vlastně je a k čemu bych se tím mohl nechtěně zavázat.

Při spatření dívčí postavy rychle pohlédnu na neznámého barbara a zpět na dívku,
... tak o ní asi mluvil ....

Udělal jsem ještě jeden malý krok a potom jsem se zastavil. Mojí hlavou začaly letět myšlenky jedna za druhou a jejich náznak je vidět na mé tváři.
... hornatá a docela pustá krajina ... tyhle ruiny samotné coby obydlí jistě nejsou ... mnoho dní nám trvalo než jsme sem dorazili ... s výbavou, ustrojení na cesty a se zbraněmi ...
... tahle dívka vůbec nevypadá, že by dlouho putovala, její šaty, vzhled ...
... třeba to není člověk ... nebo snad ano? ... mohla sem být přenesena kouzlem ... neví jak zpět a proto pláče? ...

Zakýval jsem tělem a ukročil do boku, abych tak možná upoutal její pozornost. Nepostřehl jsem, jestli na mě nějak zareagovala, ale promluvil jsem:
Buďte pozdravena, paní. Jsme poutníci, které náhoda přivedla na toto místo.
Můžeme spolu promluvit?

Ako reflexom sa mi po pohľade na plačúcu dievčinu objaví v rukách lutna a už aj vybrnkávam clivú melódiu ktorú nateraz ešte nepodkladám slovami a skôr sa len posadím na mieste kde práve stojím.
Tvárim sa že sa pozerám na svoju lutnu ale pri tom sledujem tú dievčinu na studni a čo robí.
Behám prstami oboch rúk po strunách a k tomu si začínam potichu pohmkávať.

Mé představy o dámě v nesnázích se proměnily v reálnou dívku uprostřed pustiny. Přece jen jsem nečekal, že by tu skutečně někdo byl. A tak hloupě stojím a zírám.

Pláče hořce, ale němě, tvář zabořenou do dlaní. Ramena se jí třesou.
Vlasy má stříbroplavé a spadají jí skoro až k chodidlům. Vlní se a stáčejí jako vlákénka hedvábí. Zpod širokého pláště jí vykukuje jeden bouřkově modrý průsvitný rukáv. Sám plášť je podivuhodné roucho, které se zdá být stvořeno spíš ze světla než z látky. Tetelí se a pluje v klidném vzduchu studničního pavilonu a po jeho měňavých duhových záhybech se honí celé barevné spektrum.
Jeden cíp je zatížen černým kamenem, který má asi čtyři couly v průměru a leží na samém kraji.

Měli byste tu zarmoucenou dívku těšit? Nebo byste ji rušili v jejím soukromém hoři?

Pomalými kroky pokračujete za barbarem, který se zde tak znenadání objevil. Prochází kolem stěny studničního pavilonu a vstupuje dovnitř. Tam se zastavuje a na cosi s úžasem hledí.

Ze severozápadu vypadá studniční pavilon skoro celý. Ve třech stěnách tam nechybí žádné kameny, vevnitř jsou dokonce ještě opěry, na nichž spočívala střecha. V každé stěně jsou dvě klenutá okna s osmihranným ostěním a římsou, jimiž dovnitř vniká světlo.
Z ostatních úhlů je iluze úplnosti zrušena. Severovýchodní a jihozápadní zdi se zvedají jen do výše pasu, z jihovýchodní zdi zbyly jen základy.
Nízká mramorová zídka okolo studny uvnitř zbořeniny je neporušená. V drápovitých objímkách na ní v pravidelných rozestupech leží sedm ozdobných mramorových koulí.
Avšak překrásné kamenické dílo bledne a ztrácí význam, jakmile spatříte tesknící dívku, jež sedí na zídce studny a opírá se o jednu ozdobu.

[Viz. Mapy: Mapa-Studniční pavilon, ilustrace-Studniční pavilon, ilustrace-Dívka]

Když vidím, že neznámý kráčí ke studni, tak se uvolním. Zdá se mi, že jeho záměrem není konflikt a tak po chvíli upřeného zírání pokrčím rameny a vydám se za ním.

Že by do té studny spadla nějaká dívka? To bych jí mohl zachránit, samozřejmě čistě nezištně.

Záhadná slova, která neznámý vykřikuje, poslouchám jen zhruba. S řadou myšlenek v hlavě znovu prohlížím naše okolí, jestli se odněkud nevynoří další podivná postava.
... vskutku podivná postava, než se před námi postavil, dokázal být natolik potichu, že ho toto místo nepřipojilo do své melodie ... už dlouho jsem nepotkal někoho takového ...

Když se ten rudooký barbar pohnul, zvolna jdu za ním.
Naše rozestavení se mi zdá dobré pro případný boj a tak se snažím mezi námi udržovat stálou vzdálenost, stejně jako původní odstup od Parophise.

"Jakou dívku máš na mysli? Vždyť tu žádná není. Co by navíc nějaká dívka dělala v téhle divočině? I ta naše tmavá ženská sem raději nešla."

Podivný barbar se zdá být podivný. Už jeho vzezření je velmi neobvyklé. A stále hovoří o nějaké ženě, dívce. Jako by ho nic jiného nezajímalo. Jako smyslů zbavený, že se ani nebojí a postaví se sám ozbrojené družině. Nebo tu není sám? Rozhlížím se po okolních balvanech a rozvalinách, ale nevidím žádný další pohyb, nic podezřelého, co by naznačovalo, že jsme v obklíčení.

Záhadný barbar se náhle otáčí a vrací se zpět ke studničnímu pavilonu. Sleduji Parophise s hraničářem, kteří jsou oba ve střehu, jestli se za ním vydají.

Jako bych čekal, že se v těchto ruinách něco/někdo objeví, byl jsem ve střehu, když se před námi objevil barbar. Mojí stříbrnou hůl připravím k boji a cítím hromadící se energii. Avšak vyčkávám. Barbar? Je to skutečně barbar. Je pravda, že mezi mnou a Párou je značný rozdíl, tento je však opravdu zvláštní - rudé oči, ty podivná teteování...
Hovor přenechávám ostatním a snažím se barbara odhadnout. Nebojím se ho, to není třeba, vždyť je nás mnohem víc. Je inteligentní? Asi moc ne. Mektá o nějaké dívce. Třeba to ale bylo nějaké magické stvoření, zdá se totiž, jako by se honil za nějakým přízrakem. To vždy stojí za prozkoumání...a čekám, co odpoví na bardovu otázku.

Pozerám sa za odchádzajúcim barbarom a len tak sám pre seba si popod nos zahundrem:
Divný to barbar.. Ale tak stále je v norme svojich príbuzných.
Načo len pokrútim hlavou a založím si ruky v bok. A na tvári vykúzlim nevinný úsmev keď pozriem na ostatných.
Aj vás zaujíma akú dievčinu to myslí?

"Co tady dělám? Vždyť jsem to už říkal! Tupci, neposlouchají a ptají se znovu!" vykřikuju a pravou rukou se drbu na holé lebce.
"Dívka, ta mě sem přivedla. Její existence. Proto jsem tady!" Je až neuvěřitelné, jak se u toho dokáži tvářit jako šílenec.
"Vy jí ale nechte! Nechte tu dívku! Já jsem za ní přišel z velké dálky."
řeknu znovu a nyní se rozejdu přímo za nosem k studničnímu pavilonu, na který jsem předtím upřeně zíral.

"Co to pořád meleš za nesmysly?" Ptám se neurvale. Pak se zamračím, pevněji sevřu kyj a výhružně si přisadím:
"Zeptám se ještě jednou, co tu děláš?"

Pak udělám krok směrem ke studni.

Když se před námi vztyčí vysoká postava, ihned se zastavím a rychle se rozhlédnu kolem nás.

Zatím ponechávám Parophise vést rozhovor za nás ostatní a jenom několika pomalými úkroky jsem zvětšil náš rozestup. Letmým pohledem jsem se ujistil, že zbytek naší družiny stojí až za námi a nyní pozoruji neznámého.

Jeho slovům rozumím, ale zatím nechápu jejich význam.
... o jaké ženě nebo dívce ten barbar mluví? ...

Se značným podezřením hledím na barbara a ustupuji do bezpečné vzdálenosti za Páru a hraničáře. Mlčky sleduji celou situaci připraven reagovat na případný boj.

"Já? Bydlím? Ne, ne, ne. Tady se nedá bydlet. Proč by taky? Vždyť je to zřícenina. Tam přeci lidé nebydlí, ne?" kouknu na ně a zatvářím se, jakobych se na to opravdu ptal a myslel to vážně.
"Nechte tu dívku být! Já sem za ní přišel! Ona mně sem táhne! Jdu sem jen kvůli ní! Teď už to vím!" Každou z těchto vět ze sebe úplně yštěknu. Očima přitom koukám na sluneční pavilon.

Když se zpoza balvanu vynoří záhadná postava, prudce se zastavím, ve tváři polekaný výraz.
Prohlížím si záhadného muže, jeho oděv, hůl a zvláštní tetování. Přitom obezřetně ustupuji kousek vzad, abych byl krytý Parophisem a hraničářem.

V první chvíli uchopím svůj kyj oběma rukama do pohotovostní polohy a přikrčím se připraven se proti neznámému bránit. Je tu sám? V takové pustině. Očima začnu těkat okolo a hledat známky přítomnosti někoho dalšího.

Zároveň odpovím na otázku protiotázkou: "A co taky děláš ty? Snad v té zřícenině tady bydlíš nebo co?"

Celú dobu držím krok s ostatnými, moc sa neobzerám a len sa sústredím na ladenie svojej lutny. Ten dážď a búrka jej moc neposlúžili ale snažím sa aby som ju dostal do pôvodného stavu.
Trpasličím stavbám moc pozornosti nevenujem. Pre mňa sú to len kamenné zrúcaniny. Ale o to viac ma prekvapí keď z poza jedného z tých veľkých kameňov výjde barbar oblečený v kožiach o palici s tou nevkusnou lebkou.
Pozerám na neho trochu prekvapene, zaletím pohľadom na Parophisa a znova späť na novopríchodzieho. Znova presuniem pohľad ale tentoraz na Trorna aby som ho znova mohol vrátiť k novému. A neodpustím si komentár:
Aha ho.. Ďalší.. On isa snáď množia alebo čo..