Pletivo nočních můr (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Genevieve ani neočekávala, že by snad byly další věci, které by mrtvé mohly spojovat. Přesto si oddechla, když ji její domněnky doktor potvrdil. O to víc to vyvracelo ty kacířské myšlenky ohledně nějakých okultních obřadů či snad starých démonů. Ne, že by na ně Gen věřila…
Ačkoliv v souvislosti s okolním děním už si občas sama nebyla jistá, čemu může věřit.

Na Thierryho otázku, zda Gen zítra ráno dohlédne na zraněného muže, jen kývne hlavou na znamení souhlasu. Při troše štěstí se muž dostane do stavu, ve kterém bude moct sám opustit tento byt a všichni budou moct brzy na tuto nešťastnou noc zapomenout.
Popojde ke kamnům, ke kterým natáhne zkřehlé prsty. Ani si neuvědomila, že je jí zima. Ale nejspíš kombinace otevřeného okna, poklesu adrenalinu v krvi a jejího špinavého zakrváceného pláště pohozeného v koutě se do ní zakousl ukrutný chlad. Chvíli jen tiše stojí a nechává do sebe teplo ohně nasáknout. Nadechne se a v nose ji zašimrá tabáková vůně. Posmutní, jak kdyby to v ní vyvolalo nějaké vzpomínky.

V tom však doktor pronese troufalý návrh a zakončí ho nejspíš nevinně myšlenou otázkou.
Genevieve se na něj otočí a nevěřicnýma, velkýma očima si ho měří, jako by nevěděla, jestli to všechno myslí vážně.

Má zůstat v bytě muže – ač přítele – přes noc?
Je příliš nebezpečné se uprostřed noci vracet temnými ulicemi domů?
A pak se příliš brzy ráno zase vracet zpět, aby dohlédla na muže?
Spát v pokoji s mrtvolou?
Spát v cizí mužské posteli?
Nemít možnost ze sebe v klidu umýt špínu a krev dnešního dne?
Nemoct si ráno zapálit vonnou tyčinku a nepomodlit se ke svým Bohům u svého malého oltářku za další den, který chce ve zdraví přežít?
A on se ptá, jak se má???

Tyhle a mnohé další myšlenky jí proběhly v hlavě během těch pár tichých sekund, kdy se doktorovi dívá do očí.
A pak propukne v hlasitý, upřímný smích.
Smích tak veliký, až jí vytrysknou slzy z očí.
Thierry ji ještě nikdy neviděl takhle se smát. Popravdě nevěděla, jestli se vůbec někdy takhle smála. Něco na jejím smíchu je však nakažlivé a uvolňující. Vlastně jak kdyby poprvé za dlouhá léta objevila ztracený kousek sebe.

Když se konečně dokázala uklidnit natolik, aby mohla něco odpovědět, řekla jen „Nikdy jsem neměla zvláštnější večer, jako je tento. A něco mi říká, že to teď nějakou chvíli bude pokračovat.“ Pokrčí rameny stále s náznakem úsměvu. Vezme kýbl s horkou vodou, hadr, kartáč a kousek mýdla a chystá se vydrhnout chodbu.
Před dveřmi se však ještě otočí na doktora
„Než se vrátím, udělej prosím ještě trochu teplé vody, abych se pak mohla očistit i já. A tu mrtvolu si přesuň do obyváku, žádný muž v mé ložnici nebude.“ Řekne se zdvyhnutým obočím, jako by to měla být i skrytá zpráva pro Thierryho.

Doktor si nalil víno do nevypláchnuté sklenice, v duchu jsi jen doufala, že v ní naposledy bylo také víno. Vypil ji celou naráz a marně vzpomínal.
„Přesné datumy nemám, navíc s tím jejich hloupým revolučním kalendář začal být ve všech úředních dokumentech naprostý zmatek. Správce márnice rozhodně není příliš zdatný byrokrat. Těla byla ale nalezena zhruba po týdnu.“
Nalil si další sklenici a začal připravovat vědro a hadr na vytírání, zatímco postavil hrnec s vodou na kamna, kam přiložil několik polínek.
Každá návštěva Thierryho byla kontrastem pro většinu obyvatel Paříže. Nebyl to vysloveně žádný boháč, ale měl vše, co je potřeba k životu. Důstojné bydlení, dostatek jídla a surovin a věcí denní potřeby. Staral se o lidi a lidé se starali o něj.
Z ulice kromě chladu se vnášel do pokoje hluk z přilehlých ulic, výkřiky lidí, různé rány, dusot kopyt a rychlé kroky a běh lidí. Občas zazněl i tlumený výstřel. Už měsíce to byla běžná kulisa běžného života v Paříži
„Jiná spojitost mě nenapadá, ani pohlaví, dvě ženy a jeden muž. Jsou to obyčejní, spíše chudí lidé, kteří se vydali nočním městem na cesty a už se nevrátili“ významně Ti pohlédl do očí a začal si nacpávat dýmku.
„Zkusím zítra během dne domluvit s biskupem schůzku.“ Přešel do dveří a pohlédl na postřeleného muže.
„Zůstaneš tu zítra s ním, než se vrátím? Musíme ho utajit, než vymyslíme, co s ním.“ Vytáhl třísku z kamen a začal si připalovat tabák.
„Není to dobrá situace… připravím Ti na zítra léky a polévku, nevím, jestli se probere, ale zkus do něj něco nacpat.“ Místnost naplnil oblak kouře s vůní kvalitního kuřiva.
Byt o dvou místnostech, v každé jedno tělo.
Doktor pokrčil rameny a kývl směrem k posteli.
„Vyspi se na mém loži, já si ustelu tady vedle našeho pacienta na koberci.“
Vypil víno a usmál se. Celý od krve vypadal poněkud děsivě.
„Jak se vlastně máš?“

Jako by se v místnosti při takové konverzaci ochladilo, Genevieve přeběhl mráz po zádech. Jaké jiné vysvětlení, kromě nějakého náboženského nebo okultního záměru, by se dalo najít pro chybějící srdce? Orgán, kde podle její víry sídlí duše člověka…
„Vím, že jsou naše víry rozdílné. Já se o té své učila jen díky matce…“ smutně sklopí pohled, když si znovu uvědomí, jak moc ji matka chybí. „ale v naší víře je srdce právě středobod celého našeho bytí. V něm uchováváme naše zkušenosti, moudrost, sílu.“ Chvíli se odmlčí, jak přemýšlí o celé situaci. „Ale nedává smysl, aby do toho někdo zatahoval náboženství. Nikdy jsem nepotkala ještě někoho jiného, kdo by nevěřil ve vašeho Boha.“ Bezradně pokrčí rameny.
„Zapsal sis datumy, kdy se ta těla k Tobě dostala? Pokud se skutečně jedná o něco hlubšího, často při takových věcech hraje roli i postavení Měsíce.“ Zčervená, jelikož má pocit, že tyto informace by vlastně vůbec neměla znát. „Nebo Tě napadají ještě jiné souvislosti s těmi těly, kromě způsobu jejich zabití?“ A pokud by to znamenalo, že by měly přicházet další takové událost, mohou jim vůbec nějak zabránit?

„Už jen pro klid jejich duše bych se snažila zařídit, aby mohli být v klidu a tichu pochováni tak, jak by si nejspíš přáli. Souhlasím s tím, že řešit to oficiálně, ještě s tím, co se všude kolem děje, není nejlepší nápad. Už tak je v ulicích krve více než dost.“ Vyhlédne z okna ven, jako by chtěla poukázat na realitu.
„Sama bych se klonila spíše k cestě přes biskupa, zdá se mi jako bezpečnější pro nás všechny a zároveň to umožní nebožtíkům dojít klidu.“ Podívá se tázavě na Thierryho a až teď si všimne lahve vína, kterou drží v ruce.
Alkohol ještě nikdy neměla… Ne, že by ji to její víra vyloženě zakazovala, ale stačilo jí vidět, jak její otec každý den zapíjí žal ze ztráty matky a co to s ním dělá. Zavrtí proto odmítavě hlavou a omluvně se na svého přítele usměje.
„Měli bychom ještě umýt ty schody. Ať už je kapítán Vera jakýkoliv, má pravdu v tom, že nesmíš přitahovat zbytečnou pozornost. Tím spíš, když tu schováváš mrtvoly bez srdce.“ V hlase je jí cítit napětí a jen těžko soudit, jestli je způsobené celkovou situací, do které se dnešní noci dostala, nebo možnou starostí o svého přítele.

Na otázku ohledně chybějících orgánů odpověděl Thierry jen zavrtěním hlavy, zatímco si se založenýma rukama mnul bradu prsty a pátral pohledem po tělu, jakoby ho viděl poprvé a znovu se nsažil vše odhalit, přestože už ho zkoumal několikrát.

„Myslíš, že je něco takového možné? Aby skutečně někdo čerpal sílu z pojídání srdce někoho jiného? Samozřejmě se bavíme o větším množství síly, než ze samotného masa.“ Otřásl se při té představě.
"Má víra v boha je sice silná, ale věřím spíše v jeho prozřetelnost a ve zlo v podobě slabé vůle, pokušení a selhání lidskosti. I jako katolík se zdráhám věřit v nějaké démony nebo, jak říkáš, Rakšasy. Nebo..“ zarazil se a podíval se Ti do očí.
„Ses s nějakým takovým už skutečně setkala?“
Přešel k ráně na krku.
„Bojím se to říct i kapitánovi Verovi. Není to špatný člověk, ale ve víru toho všeho venku z toho Revoluční tribunál udělá zase politicky motivované kontrarevoluční vraždy a začnou padat další nevinné hlavy.“
Pokrčil rameny.
„Zatím to držím se správcem márnice v tajnosti. Což je samo o sobě nebezpečné, stala se vražda a nikdo se o ni nezajímá. Vede je jako válečné neznámé oběti. Ale kněz už je bez patřičných formálních náležitostí nepohřbí do svěcené půdy a to já těď nebohým lidem nemůžu udělat. Jejich duše musí dojít spasení.“
Naklonil se k Tobě a položil Ti zakrvácenou ruku na rameno.
„Musíš mi pomoct. Prosím Tě o to. Přemýšelel jsem, že bych zašel za biskupem, třeba si bude vědět rady. Nebo myslíš, že přecejen by se to mělo neprve řešit civilní cestou s kapitámen Verou?“
Dojedl sýr a s plnou pusou vytáhl z kredence lahev vína, kterou Ti posunkem nabídl, zda ji má otevřít.
„Nebo máš jiný nápad?“

Prohlíží si se zájmem tělo. Pohled na mrtvolu ji po všech těch zkušenostech nechá relativně chladnou.
Tak přeci jen mi trochu otrnulo.
Uvědomí si o sobě tento nový poznatek. Je jí to líto.

Rukama přejede po okrajích díry v hrudníku. „Jiné orgány nechybí?“ ujistí se. Pohledem se přesune ke krku. Ano, tohle vypadá jako od nějakého zvířete. Ale které zvíře jde jen po srdci?
Vzpomene si na Thierrovu poznámku o víře. Co tím asi chtěl naznačit?
„Nevypadá, že by to udělal někdo, kdo si libuje v trýznění jiných. Na to ho nechal umřít až příliš rychle a jinak se tento muž zdá… nepoškozený“ to slovo jí nejde přes ústa, přesto ji přijde, že nejlépe vystihuje situaci.
„Srdce prý skrývá sílu daného člověka. Existují pověsti, že kdo sní srdce svého protivníka, převezme jeho sílu.“ Jako by si hned po vyřčení tak troufalé věty uvědomila, co vlastně řekla a obličej ji znovu zčervená studem. Takové myšlenky jsou naprosto nemorální.
„V Hinduismu máme démony, Rákšasy, kteří jedí lidské maso. Máte něco takového vy?“

Thierry pokýval hlavou.
"Vždyť já taky, máš pravdu. Tohle je hrozná doba. Místo toho, abychom všichni spolu táhli za jeden provaz, aby Francie byla silná, padají na náměstích každý den hlavy do košů a hlad je ve francouzských domovech pořád." Posteskl si a dál se věnoval sýru, který na okamžik pozdvihl.
"Být lékař má si své výhody, sem tam nějaký důstojníček si otrhne od úst, aby mi náležitě poděkoval" usmál se, ale to už jste byli v druhé místnosti.

Odkryla jsi prostěradlo s obavami, že uvidíš něco příšerného, ale první dojem ani tak hrozný nebyl.
Na stole ležel na zádech mladý nahý muž, respektive jen jeho schránka. První Tě upoutala velká díra ve středu jeho hrudníku.
"Má proražený hrudník a chybí mu srdce" okomentoval doktor, když sledoval Tvé oči.
Následně sis všimla poraněného krku, kde byl vytržený kus masa.
"A na krku to vypadá jak kdyby se mu tam zakousl pes a škubnul." Thierry vstal.
"Tělo je umyté, ale bylo celé od krve, jak by taky ne, podívej se, jak je bledý, krev z něj vytekla ranami v podstatě všechna."
Pohlédl Ti do očí.
"není to válečné zranění. Stalo se to v noci a ne poprvé. Vždy je tělo nalezeno na skrytých nebo odlehlých místech. je to třetí případ co já vím za poslední dobu."
Sledoval Tvou tvář.
"Napadá Tě něco?"
Hlas se mu zachvěl

Genevieve se po jeho reakci znovu zatváří provinile a opět sklopí pohled k zemi. Ona ale nevidí rozdíly mezi lidmi. Všichni mají rodiny, všichni mají sny… Všichni krvácí stejně… Každý by si měl zasloužit šanci na život.
„Omlouvám se.“ Řekne kajícně, víc ale své myšlenky nehodlá rozvádět. Ví, že kdyby byla situace jen trochu jiná, Thierry jako doktor by to viděl stejně.
Jeho něžný dotek na jejích vlasech ji trochu vykolejil. Když ošetřuje jiné pacienty, nic takového nedělá. Nevypadá však, že by toto gesto pro jejího přítele znamenalo něco víc a tak se rozhodne dále se tím nezabývat.
„Nestojím na ničí straně.“ Odpoví na ni docela nezvyklým zvučným hlasem. Pak jako by si to uvědomila, přejde do většího šepotu „Chápu, že jsou nutné některé politické a organizační změny a vesměs s nimi souhlasím. Nikdy ale nebudu souhlasit s násilnostmi a naprostým nerespektem k lidskému zdraví a životu.“ Je to snad nejdelší věta, kterou ji Thierry slyšel vyslovit v kuse.

Uleví se jí, když změní téma a na jeho otázku přikývne. Dojde s ním ke koši a vezme si kus chleba. Až nyní ji dojde, jak hladová po všem tom adrenalinu vlastně je. Ukousne si proto pořádný kus a zatímco ho následuje do dalšího pokoje, usilovně žvýká.
Na mrtvolný puch je zvyklá, a tak kromě mírné nevolnosti nepocítí nic výrazného. Přesto ji z vědomí, že její přítel doma ukrývá mrtvé tělo, přeběhne mráz po zádech.
Netuší, co má vlastně čekat a tak si dá pár okamžiků k tomu, aby dojedla zbytek chleba, který drží v ruce. Poté si ruce otře do sukně, snad jak kdyby mrtvé tělo nechtěla znesvětit drobečky. Thierryho změna tónu ji trochu vystrašila. Co to může být, že ho to tak vykolejilo? Ještě nezažila, že by si s něčím nevěděl rady.
Ještě jednou se na něj podívá, jako by žádala o svolení stáhnout z mrtvého prostěradlo. Pár vteřin na to to udělá a očima zkoumavě pátrá po mrtvém těle.

Thierry znovu vykulí oči.
"Cože, zbláznila ses? Myslel jsem, že je to revolucionář!" Uvědomil si svůj křik a snažil se uklidnit a utišit.
"Kdy Tě někdo viděl, tak přijdeme všichni o hlavu dřív, než se zítra zase setmí. Copak nevíš, jako jsou teď poměry?"
Zavrtěl hlavou a dokončil práci na Tvé hlavě. Pohladil Tě po vlasech a nakonec Ti čelo obmotal kolem hlavy obvazem.
"Na které straně vlastně stojíš?" Zeptal se Tě, když si otíral ruce. O politice jste se nikdy příliš nebavili. věděla jsi, že dělá ranhojiče revolucionářům, ale ne z nějaké sympatie k hnutí, jako z přesvědčení dobře vykonávat lékařské řemeslo. A také z pragmatických důvodů, kdyby léčil raněné na druhé straně barikády, brzy by skončil pod gilotinou.

"Máš hlad?" zvedl u dveří proutěný koš, kde bylo nějaké ovoce, kus chleba a několik kusů různých druhů sýra.

Tvá otázka jej zarazila, trochu zbledl a stoupl si ke dveřím, aby se zaposlouchal, že skutečně je bezpečno.

"Ano, nechal jsem Ti vzkaz. Víš, narazil jsem na něco znepokojivého."
Kousl do sýra a pokynul Ti, abys jej následovala do vedlejší místnosti.
Tam bylo na stole pod prostěradlem lidské tělo. Tím, že byla přikrytá i hlava bylo jasné, že je po smrti. A pokud by byl někdo na pochybách, zápach, i přes otevřené okno, byl příšerný.
Thierry si znovu kousl do sýra, zatáhl těžké závěsy přes otevřené okno a rozsvítil lucernu a lustr.
"Potřebuju vědět, co si o tom myslíš. Ne jen z hlediska lékařství, ale i z hlediska své víry. Já jako katolík totiž už názor mám. Jako lékař tápu. Až budeš připravená, podívej se"
Svalil se do křesla vyčerpáním a mechanicky žvýkal sýr.

Nervózně se Thierrovu vtípku o čarodějnici zasměje, dále ale však při práci mlčí. Ostatně tak, jako obvykle.
Thierra zná sice dlouho a proto se s ním dokáže bavit trochu více uvolněněji, než s ostatními, přesto se ale ani v jeho přítomnosti nedá označit za upovídanou. Thierra má mimo jiné ráda také proto, že tuto její vlastnost akceptuje a nenutí ji k žádným hovorům o zbytečnostech, jen aby nebylo trapné ticho.
Nad jeho konstatováním, že muž stejně nepřežije, Gen jen unaveně svěsí ramena a hluboce povzdechne. Jak kdyby toto její gesto mluvilo za vše. Je smutná z námahy, kterou oba museli vynaložit, a která nejspíš byla zbytečná. Ale tohle je život. Tohle je Paříž ve svém nejtemnějším období.
U jeho pokynů neprotestuje a poslušně ho poslechne. Bolestivě sykne a nakrčí čelo, když jí jehla projede citlivou kůži na hlavě. Rukama pevně sevře lem své sukně.
Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm…
Počítá nádechy a snaží se tak nemyslet na pulzující bolest. Z jejího počítání jí však vytrhne Thierrova otázka.
Genevieve pokrčí rameny a chvíli to vypadá, že ani nebude pokračovat. Nakonec však ze sebe přesto něco dostane
„Byl to obyčejný muž. Jakobíni pronásledovali jeho a několik dalších mužů a vystřelili po nich. Tenhle kulce neunikl. Bylo to hned před Tvým domem a já si říkala, že třeba… možná by stálo za zkoušku ušetřit alespoň jeho život.“ Znovu pokrčí rameny a tím své vyprávění ukončí.
Pak ale jako by si na něco vzpomněla
„Nechal jsi mi vzkaz, abych přišla…?“

Kapitán se svými nohsledy odešel.
Thierry se na Tebe podíval vykulenýma očima, zhluboka se nadechl a obrátil je v sloup.
"Ještě by sem mohla oknem vlézt čarodějnice a bylo by to asi komplet" zašeptal a začal zašívat jehlou ránu na krku. Krev se vpíjela do spár prkenné podlahy a dost jí také nasál roh koberce pod stolem.
Doktor Ti téměř ani nemusel říkat, co potřebuje ani co se týče léků.
S pochvalou v očích se na Tebe usmál a podložil raněného dekou a nechal ho ležet na zemi.
Další deku hodil přes jeho tělo a položil mu dlaň na čelo.
"Obávám se, že nepřežije." řekl téměř až lhostejně. Obdobná prohlášení říká celý den.
"teď Ty, posaď se" ukázal na židli a začal se starat o Tvé zranění.
"Chce to pár stehů, budeš mít bouli a jizvu, důležité je to teď vyčistit"
začal s léčbou
"zatím mi řekni, co se stalo a kdo to je"

Poté, co na něm poznala, že její lež prohlédl, ji obličej zčervenal o to více. Neuhlídá se a sklopí provinile oči.
Rukou, kterou nedrží dveře, převezme botu a místo díků zvládne jen lehce pokývat hlavou. Má pocit, že kdyby promluvila, třásl by se jí hlas. A kapitána již více provokovat nechce.
Když ji do nosu praští štiplavý pach alkoholu, lehce odtáhne od škvíry ve dveřích hlavu, jako by se od tohoto vjemu chtěla co nejvíce distancovat. Opilí muži nebyli zrovna její nejoblíbenější.
„Vyřídím. Zítra ráno u vás bude.“ Vyhrkne ze sebe a už už se chystá zavřít dveře, ale kapitán ještě pokračuje.
„Jistě, hned teď vše uklidím, spolehněte se.“ Rozhodne se ho dále více neprovokovat a zvolí taktiku ´odsouhlasit všechno, hlavně aby tenhle rozhovor co nejdříve skončil´.
To už ji ale zaskočil jeho poslední otázkou. Na několik vteřin se mezi nimi rozhostí ticho, jak Gen usilovně přemýšlí, nakolik nebezpečné je říci tomuto muži své pravé jméno. Má ale pocit, že další lež by celou situaci jen zhoršila a proto se tentokrát rozhodne pro pravdu.
„Jsem Genevieve Corday, kapitáne Vero.“
A s těmito slovy mu zabouchne dveře před nosem.

Otočí se na Thierra a snad aby již nadále nad právě proběhlým rozhovorem nemusela přemýšlet, rychle mu přispěchá na pomoc se zraněným mužem. Jsou už docela sehraný tým a tak jde Gen práce docela od ruky.

Kapitán na Tebe dlouho zírá. Prohlédl, že lžeš a zabodl své hnědé oči nepříjemně do těch Tvých. Pak hlasitě mlaskl a naklonil se ke škvíře, kterou procpal dovnitř mužškou botu celou od krve, aby Ti ji podal.
Pak ztišil hlas, který by byl hezký a příjemný, kdyby nebyl přísnýá a uštěpačný a nebylo z něj znát, že akčkoliv akceptuje vyřčenou lež, vůbec se mu toto jednání nelíbí.
"Tohle zřejmě pan Lemaire omylem upustil a vymáchal v tom potoku krve, který teče od jeho dveří. Snad mu na jeho vycházce jedna bota nechybí."
Nadechl se a z hluboka vydechl, byl z něj cítit alkohol, nebyl opilý, jen pár skleniček na všechny ty nervy.
"Vyřiďte doktorovi, že mu děkuju za jeho dnešní služby lidu a že ho očekávám zítra ráno u sebe v kanceláři v 8 hodin ráno."
Jeho Tvář na chvíli z průzoru zmizela, když se ohlížel do chodby a opět se objevila ve škvíře.
"A ukliďte tady okamžitě ten svinčík, než se o něj začne někdo zajímat."
Mírně zaklonil hlavu
"Jak se jmenujete, slečno?"
Z kapitána šel přirozený respekt, strach příliš nepolevoval, za jeho zády bylo slyšet tlumené brblání jeho doprovodu.

Když si Gen uvědomí, že není v akutním ohrožení, viditelně se jí uleví. Viditelně však bojuje s tím, aby se neotočila dozadu na svého přítele a nevyhledala tak u něj pohledem pomoc. Tento tik se jí naštěstí podaří zarazit včas a ona ho zamaskuje do pomalého kroucení hlavou.
„Obávám se, kapitáne, že tu momentálně není. Pokud byste chtěl, mohu mu předat vzkaz?“ tázavě pozvedne jedno obočí a přešlápne z nohy na nohu, když jí v ráně na hlavě znovu začne palčivě pulzovat bolest.
Nerada lže. Přijde jí, že to neumí a že to na ní každý musí poznat. Jak čeká na odpověď od kapitána, lehce ji zrůžoví tváře.
Ach nebesa, proč se do všeho musím zaplést zrovna já…

Za dveřmi byl skrz škvíru vidět ve světle lucerny muž s důstojnickým kloboukem v uniformě, na schodech byly slyšet další kroky.
Muž měl sotré rysy a lehké strniště.
Když jsi na něj promluvila, zarazil se.
"Merde, ženská, co tu chcete, potřebuju mluvit s doktorem Lemairem, je doma?"
Pak přešlápl na místě, uvědomil si že je neomalený, zřejmě měl také perný den.
"Jsem kapitán Vera a mám pro něj instrukce na zítřejší ráno, můžete ho prosím zavolat?"

Genevieve se třikrát zhluboka nadechne, aby se dala dohromady a trochu uklidnila své bušící srdce. Sotva se jí to však podaří a ona se chystá pomoci Thierrovi, nocí se ozvou hlasité rány.
Její srdce teď buší ještě rychleji, než předtím. Vyplašene koukne na svého přítele. Ten už zná její pohled, kdy Gen nechce mluvit s žádnou cizí osobou. Natož mužem.
Při druhém zaklepání jí však dojde, že jestli z toho chtějí všichni tři vyváznout živí, nezbývá jí, než jednat. Roztřeseně se přes všechny čtyři dostane na nohy, narychlo do svého pláště utře co nejvíce krve jen půjde a odhodí ho do kouta, tak aby ho muž za dveřmi nemohl zahlédnout. Uhladí si halenu, nasadí úsměv, který však nedokáže zcela zakrýt její strach a nakonec pootevře dveře jen na škvíru, aby muž nemohl zahlédnout nic víc, než její obličej.
„Přejete si?“ řekne zdvořile, jako by to měla být zcela běžná návštěva starého známého. Ještě že muž za dveřmi nevidí, jak Gen křečovitě svírá kliku u dveří, až ji klouby bělají.

Raněný se po všem tom výkonu znovu sesunul na zem a začal lehce zaškubávat nohama. Thierry jen rychle prohlédl Tvé zranění a když usoudil, že nejsi v žádném ohrožení, začal se věnovat nezvanému hostu. Rozevřel brašnu a sklonil se k němu.
"Je úplně bílej, ztratil hodně krve" Přehraboval se v brašně a začal muži operovat krk.
"Až se vzpamatuješ, hodila by se mi pomocná ruka."
Muž se třásl, Thierry vytáhl obvaz.
V tom někdo zabušil na dveře.
Tvůj přitel se otočil, jednu dlaň přitiskl muži na ústa a vykulenýma očima Tě upozornil na své prsty, které měl strčené až po druhý článek v krku raněného.
Opět se ozvalo typicky mužšké zabušení pěstí na zveře.

Když s ní muž nečekaně smýkne a ona se praští do hlavy, až se jí před očima roztancují hvězdičky, pomyslí si něco velmi nehezkého o své snaze zahraňovat neznámé muže uprostřed noční Paříže.
Párkrát zamžiká očima, ale ví, že nemůže ztrácet čas. Vyškrábe se tedy na nohy. To už muž naštěstí pochopil, že mu chce pomoci a ne mu ublížit. Spojí tedy síly a společně se jim, Gen vlastně ani neví jak, podaří dostat až do domu jejího přítele.
Tohle může být ještě pěkný malér.
Než začne cokoliv vysvětlovat, vetře se spolu s neznámým mužem z posledních zbytků sil do bytu a zabouchne za sebou dveře.
„Střelili ho do krku, hned před Tvým domem. Nemohla jsem ho tam nechat. Ne, když vím, že ho můžeš zachránit.“ Prosebně, a malinkato omluvně, se na Thierra podívá. Pak jako by ten největší adrenalin opadl a jí se najednou neskutečně zamotá hlava. Tak jako předtím muž, i ona se opře zády o dveře. Kolena jí vypoví službu a sesune se na zem, naštěstí stále při vědomí.
„Potřebuju jen malou chvilinku.“ Spíš slabě vydechne.

Střelné zranění bylo v oblasti krku, muž vykašlával krev a z rány se řinul proud krve. Muž Tě v panice popadl a začal se bránit, když si myslel, že jsi jeden z útočníků. Smíknul Tebou a hlavou ses praštila o dlažbu. Nakonec se ale vzpamatoval a začal se gestem krvavé ruky omlouvat, druhou dlaň si tiskl ke krku, nechal si pomoct vstát a spolu jste doklopýtali ke vschodovým dveřím Thierrova domu. Bydlel v prvním patře, kam vedly široké kamenné schody. Po prvních pár stupních se muž svalil, hlasitě nazaril zpet do dveží, které zabochl a začal ztrácet vědomí.
V temném domě, kde nesvítila žádná lucerna, se začaly ozývat hlasy. Dnes člověk neví, kdo si pro něj přijde a za co bude souzen. Naštěstí, jediné dveře, které se otevřely, byly ty Tvého přítele.
Pozdvihl olejovou lampu a zamžoural.
"Hrome Vivi, co se stalo? Kdo je to, jsi zraněná?"
Pak se polekaně začal rozlížet po domě a dalších patrech.
Až teď v tom světle sis všimla, že jsi celá od krve raněného a po čele Ti stéká vlastní

Kdy naposledy byla Gen takhle pozdě venku? Ani si nepamatovala… Ale zpráva zněla naléhavě a ona nehodlala ponechat nic náhodě. Vzala si tedy svůj tmavý plášť, který si přehodila přes ramena a schovala svou hlavu do kapuce, sahající ji hluboko do očí.
Ví, že musí být ostražitá. A neviditelná. V tom je naštěstí docela dobrá. Nikdy netoužila po pozornosti a téměř vždy se na veřejnosti chová jako šedá myška. Pozorovatel. Ostatně tahle vlastnost ji v posledních neklidných týdnech několikrát zachránila život. Stejně tak, jako tentokrát.
Sleduje celou scénu, odehrávající se jen pár kroků od ní a stáhne se o to více do stínu domu. Hruď se jí stáhne úzkostí. Kolik utrpení člověk musí vidět na vlastní oči, aby se stal imunním?
Věřila, že každý život je cenný a proto jakmile ozbrojenci odběhli dál, vyrazila rychle k padlému muži. Klekne si k němu a ještě jednou se pro jistotu nervozně ohlédne přes rameno, zda-li jsou tu skutečně sami. Zběžně prohlédne jeho zranění. Pokud nazná, že muž do pár vteřin stejně vykrvácí, nechá ho tam a přeběhne těch pár posledních metrů k domu jejího přítele Thierra. Pokud by však byla naděje, že by muž mohl ještě pár minut žít, pokusí se přemístit ke dveřím spolu s ním.

Píše se krutý a nemilosrdný rok 1793, těžko hledat krvavější ve Francouzské historii. Byla tma a chladno. To ale vřící politické i společenské nepokoje v Paříži nikdy neutišilo, neuklidnilo, neunavilo... Někdy dokonce po setmění jakoby osud přiložil pod kotel nekonečného běsnění. Za normálních okolností bys v této hodině nevyšla do ulic, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Tvůj dobrý přítel, Thierry Lemaire, Ti v klubu armádních lékařů zanechal vzkaz, ať k němu přijdeš večer po setmění domů. Zpráva se zdála naléhavá a navíc byla umazaná od krve. To sice u jeho vzkazů bylo normální, jelikož většinu dne někomu amputoval končetiny nebo zastavoval krvácení vším, co bylo k dispozici, včetně svých prstů. Sama jsi tomu byla svědkem, když jsi mu v jeho soukromé ordinaci občas vypomáhala. Ovšem válka, nebo jak se tomu dnes říká, revoluce, si ho žádá spíše v nemocničním lazaretu než v ordinaci lékaře. Protože byla zpráva právě tak strohá, bez dalších zdvořilostí či společenské konverzace, odvážila ses vydat směrem k mostu Pont Neuf, kde měl Thierry pronajatý malý byt.
V ulicích nebyl klid, kromě obyčejných lidí, kteří se prali se svými osudy, byla sem tam slyšet střelba. Na jedné z křižovatek ses včas zastavila, abys byla svědkem jak skupinka mužů prchala před spravedlností jakobínů. Ozval se výstřel a jeden z mužů se svalil na dlažební kostky přímo uprostřed křižovatky. Okamžik poté se prohnala hrstka ozbrojenců a častovala dle jejich slov roajalisty sprostými nadávkami. Muže nechali na zemi. Zmítal se a chrčel v cákancích vlastní krve. Není to tak dávno, co byl král popraven a od krku jeho choti Marie Antoinetty čepel gilotiny snad ještě ani pořádně nevychladla. Stavět se proti zájmům revoluce stavělo všechny do rizika, že se pod gilotinou ocitnou sami.
Byt Thierra je jen pár vchodů odtud, most Pont Neuf je nadohled. Ulici sevřela lezavá zima, a také zápach, linoucí se z útrob Seiny. Křižovatku sevřel v náručí vzácný okamžik opravdového nočního ticha.