Pletivo nočních můr (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Genevieve by mohla na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát se byla podívat v nějakém kostele či jiném náboženském chrámě zde v Paříži. Vůbec se to nepodobalo tomu, když jí matka vyprávěla, jak vypadají chrámy v Indii – plné barev, květinových vůní a veselého šrumotu. Basilika v sobě měla jistě mnoho, co obdivovat, ať už do impozantní velikosti, tak i co se architektury i výzdoby týče. Přesto působila tak nějak… přísně, chladně a odměřeně. Jako by zdejší Bůh chtěl dát jasně najevo, že on je ten, který o všem rozhoduje a bezvýznamní smrtelníci se jen mohou plazit po kolenou a doufat v lehký náznak jeho náklonnosti.
Přesto však na ni místo zapůsobilo a ona se nechá obklopit jeho atmosférou. Zhluboka se nadechne, aby nasála těžkou vůni kadidla. Sluch ji zaplní hluboké tóny mužského sboru. A oči jí spočinou na barevných vitrážových oknech, které jsou v dnešním zamračeném dni spíše temné a působí neprostupným dojmem. Ačkoliv je basilika obrovská, Gen cítí na hrudi tíseň.
Jako by ji vytrhli ze sna, otočí se s lehce zamlženým pohledem na biskupa a lehce skloní hlavu v uctivém pozdravu. „Jsem Genevieve Corday.“ Spíše zašeptá, jako kdyby nechtěla narušit zdejší pochmurnou atmosféru svým jemným hlasem, který jako by sem nepatřil.
Těžko říct, jestli to bylo právě tím, jak se nechala pohltit atmosférou tohoto místa, nebo by se to stalo i kdekoliv jinde, ale ve chvíli, kdy se jí biskup dotkl, Gen zalapala po dechu, jak jí projela jako blesk jedna z jejích vidin. Rychle se to snaží zamaskovat zakašláním, snad jak kdyby vdechla nějaké smítko prachu z rozbité podlahy u jejich nohou. Srdce se jí divoce rozbuší. To, co právě viděla, nemůže věstit nic dobrého.
Usadí se naproti biskupovi, po boku svého dlouholetého přítele a přemýšlí. Očima poletuje po místnosti a snaží se zachytit název knihy, přečíst kousek svitku, či si povšimnout zajímavě vypadající relikvie. Prostě cokoliv, co by jí pomohlo více doplnit informace o její vidině a o úloze tohoto muže, který teď s přátelským výrazem sedí naproti ní.
Jaký postup by bylo nejlepší zvolit? Snažit se pro ty nebohé duše najít co nejrychlejší možný klid, požádat biskupa o povolení je uložit do země bez hlubšího vysvětlení souvislostí? Nebo se zkusit dopátrat toho, proč byly těla nalezena v takovém stavu? Biskup by mohl mít vědomosti ať už z oblasti víry, tak i z dob minulých, kdy třeba něco podobného již mohl zažít. Genevievina vidina však jako kdyby jí chtěla na něco upozornit, varovat ji.
Rozhodne se pro roli, která jí jde nejpřirozeněji. Naivní, tichá mladá žena, která o světě moc neví a hledá pomoc u někoho daleko moudřejšího, než je ona sama. Má pocit, že tohle by na biskupa mohlo platit. Zároveň však její oči ostražitě zkoumají jeho reakci na to, co se právě rozhodla říct. Každé jeho nepatrné pohnutí svalu či zádrhel v nádechu.
„Potřebovali bychom od vás pomoc…“ řekne tiše, jako pravá dáma v nesnázích. „Dostaly se k nám tři těla, všem chybělo v hrudi srdce…“ ostýchavě se zadívá na biskupa, jako by sbírala odvahu k tomu, aby pokračovala. Ve skutečnosti však zkoumá, jak na informaci zareaguje. „…Přesněji řečeno, spíše to vypadalo, jak kdyby jim bylo...vyrváno…“ vpodstatě zašeptá a lehce se otřese, jak kdyby jí po zádech přejel mráz. O zranění na krku i o dalších věcech, o kterých se s Thierrym bavili, se rozhodne pomlčet a uvidí, zda biskup sám přijde s něčím zajímavým. „Nikdo se k těmto tělům nehlásí, nikdo je nehledá. A v nynější situaci-“ ukáže rukou směrem k okýnku vysoko na zdi, jako by chtěla ukázat ven „-si s doktorem myslíme, že by bylo nejlepší pokusit se alespoň ulevit jejím duším a řádně je pohřbít. K tomu však potřebujeme vaše povolení.“ Podívá se na něj svýma velkýma, prosebnýma očima, jako kdyby jim měl prokázat nějakou laskavost. Ve skrytu duše se ale začíná ptát sama sebe, jestli by tímto rychlým odstraněním důkazů neudělali spíš laskavost oni někomu jinému. Najednou ji napadla hrůzná myšlenka, jestli by tím neudělali službu přímo biskupovi…

Prošli jste portálem do hlavní lodi basiliky a přivítal Vás líbezný zvuk zpěvu mužského sboru. Hluboké tóny gotické pomalé skladby příjemně rezonovaly ledovým vzduchem. Krásné vitráže a výzdoba doplňovaly krásu božího místa i pro oko. Jakoby se tu zastavil čas a sám Bůh umožnil každému, bez ohledu na bouřlivá léta tam venku za kemnnými zdmi, na chvíli spočinout a kochat se a načerpat naději z tohoto mírumilovného klidu. Jediným kazem na celé té nádheře bylo rozbitých několik náhrobních desek hned v přední části kostela, kde postával biskup a bavil se s nějakým řemeslníkem. Biskup Vás přivítal poklonem hlavy, která vyčuhovala z černého taláru.
"Zdravím Vás, biskupe" pozdravil lékař tiše, aby nerušil zkoušku sboru.
"Buďte pozdraven, vážený pane Lemaire" pokynul biskup a znovu mírně poklonil hlavou i Tvým směrem.
"Vítejte v domě božím, slečno." Rozpřáhl ruce a pohlédl ke klenuté klenbě stropu-
"Jmenuji se Jean-Baptiste Royer." předběhl Tvého přítele v představování a ujal se vést rozhovor.
"Pohleďte, nejenže připravená místa pro krále a královnu zejí prázdnotou, ale ještě se ti barbaři rozhodli drancovat jiné hroby, strašná spoušť, taková zkáza. Po staletí nachází odpočinek vládci Francie v této posvátné zemi a teď, kacíři jim sekají hlavy a hází jejich těla do masových hrobů." odmlčel se a zpěv chóru k tomuto tématu působil náhle velice nepatřičně.
"O katafalky se postarají řemeslníci, ale posvátnost je navždy pošpiněna" kývl s úsměvem na kameníka, který se uklonil a odešel.
"Pojďme ale dolů, abychom se mohli posadit a v klidu si promluvit o tom, co Vás sem přivádí." při těchto slovech Tě jemně vzal za loket, aby Ti určil směr a pomohl Ti přes trosky hrobů na podlaze. V okamžik doteku Tě málem oslepila a omráčila vidina tohoto muže, jak si nasazuje na hlavu trnovou korunu a směje se nad nekonečnými zástupy klečících nahých lidí.
Po schodech dolů Vás vedl okolo kostnice k předsálí krypty, které měl zařízené jako kancelář. Úzké okno u stropu na úrovni venkovního povrchu jen stěží dodávalo světlo do temné a mrazivé místnosti a tak na stolech a policích hořely svíce a lampy. Bylo zde mnoho nábytku, který mizel pod záplavou knih, svitků, papírů a všelijakých církevních archů a různých artefaktů a relikvií.
Posadili jste se u provizorně nainstalovaných kachlových kamen do prostých dřevěných křesel.
"Omlouvám se za skromnou pohostinnost, ale jsem rád, že můžu kostel vůbec udržet v provozu jako jediný v Paříži. Samozřejmě neoficiálně. Po tom nešťastném rozpuštění katolické církve jsem se musel nechal zvolit do Ústavní církve a odpřisáhnout Ústavodárnému národnímu shromáždění věci, za které se hluboce stydím a jistě kvůli nim budu mít se svatým Petrem problémy, až mu zaťukám na nebeskou bránu" usmál se a nabídl Vám horký čaj.
"To jen pro uvedení věcí na pravou míru, protože chci, aby přátelé věděli, že jsem se boje za katolickou církev nikdy nevzdal, ba naopak, překabátil jsem jen naoko, abych s mocí svěřenou státem mohl zachránit co nejvíce z trosek. Toto je příšerná doba, ve které trpíme všichni. Mnoho bývalých kněží mě označuje za zrádce, ale bez mého současného vlivu by bylo napácháno mnohem více škod a bazilika by už možná lehla sama popelem." smutně se zahleděl na vlhký strop a vydechl obláček do mrazivého sklepního vzduchu. Kamna sotva stačila ohřát své nejbližší okolí.
"Dost mého skuhrání ale," usmál se vlídně a omluvně "s čím Vám mohu pomoci? Co Vás sem přivádí?"

Jeho napjaté reakce si všimne, nedá však na sobě cokoliv znát. Konec konců, do některých bojů se vůbec pouštět nemusí. A ani nechce.
Přesto je však ráda, když ji ujistí, že její nápad učit se bránit, mu připadá správný. Očividně pro ni stále jeho názor něco znamená.

Před kostelem se zastaví vedle něj a zvedne hlavu ve snaze dohlédnout až na špičku kostelní věže. Vypadá, jako kdyby měla z tohoto místa respekt. Snad jak kdyby tohoto Boha nechtěla nahněvat tím, že vstoupí do jeho svatostánku, ačkoliv věří ve své vlastní Bohy.
„Možná tuhle skutečnost biskupovi neříkej“ nervozně se na něj usměje, jako kdyby se taky potřebovala rozptýlit.
Nad jeho otázkou však zapřemýšlí. Vlastně si také není jistá. Nikdy neměla potřebu podobné věci zjišťovat. Přesto si přehodí kapuci přes vlasy tak, že je jí stále vidět do obličeje. Cop černých vlasů se jí z pod kapuce vine přes rameno.
Kývne na znamení souhlasu a vykročí.

Několikrát zatnul čelist, přičemž se mu vlnily svaly na skráních. Díval se na Tebe, ale jeho pohled byl prázdný, jeho oči viděly už příliš ošklivých věcí na to, aby byl schopen se držet vždy přio strých smyslech. Semknul rty, jeho pohled spadl na mažety, které si začal nepřítomně upravovat.
"Jsem unavený, jako všichni...to je vše." Pokusil se o úsměv a pokračoval volněji.
"Myslím, že jsi duší bojovnice, určitě Ti to půjde. Umět se ubránit je v dnešních dnech více potřeba, než jiné dovednosti."
To už se před Vámi vyhoupla zpoza rohu bazilika Saint-Denis, před kterou se Thierry zastavil a vzhlédl k její věži.
"Biskupa znám už několik let, několikrát jeho jemu nebo lidem z církve pomohl, nicméně je to pořád biskup římsko katolické církve. Ať to znamená cokoliv" Usmál se a pohlédl do nebe, odkud se začaly snášet drobné sněhové vločky.
"Neměla by sis zakrýt vlasy, než půjdeme dovnitř?" Ptal se zmateně. "nebyl jsem v kostele roky. Připravená?"

Zachytila jeho smíšené emoce ještě dřív, než vůbec stihl promluvit. V tichosti šla dál vedle něj, stále neschopna odhodlat se k pohledu do jeho tváře.
Až když při své druhé otázce zvýšil hlas, donutilo ji se zastavit uprostřed kroku. Chytila ho za paži a jemně, přesto silně zatáhla tak, aby se musel zastavit i on. Navíc se teď na ni musel zpříma podívat. Mlčky si ho pár vteřin měřila a těkala po jeho obličeji pohledem, jak kdyby se snažila něco najít.
Aniž by na sobě dala cokoliv znát, pustí ho a znovu se dá do chůze, tentokrát trochu pomalejší, jak kdyby přemýšlela, co mu poví.
„Kapitán Vera… Mi chtěl nabídnout práci ošetřovatelky. Sdělila jsem mu, že již spolupracuji s Tebou.“ O jeho dalších plánech s ní před Thierrym raději pomlčí, snad jak kdyby vycítila proud emocí, který jím zmítal, a nechtěla ho nikterak podporovat.
Přesto však, jako kdyby si neuvědomila, jak její následující věta může vyznít, dodala „Požádala jsem ho ale, aby mě naučil se bránit v případě ohrožení. Včerejší večer a i to, cos mi ukázal, mě v tom jen utvrdily.“
Jako kdyby mu četla myšlenky, když jí lékař potvrdil, že se našlo další tělo. V místě, které před jen něco málo více než dnem, procházela.
Chápala jeho strach, také ho cítila. Znovu se na něj podívala, tentokrát byl její pohled čistě přátelský. „Stejná zranění, jako ty ostatní?“ nechtěla se bavit o detailech takto na veřejnosti. „Jak Ti je?“ dodala starostlivě, ačkoliv to dokázala z jeho pohledu snadno vyčíst.

----------
----------
"Ale..." Thierry zůstal zmateně stát s otebřenými ústy a sám byl poněkud v rozpacích.
Uposlechl a mlčky Tě vedl uličkami Paříže a úkosem Tě po očku sledoval, až to nevydržel a promluvil.
"Jaké to bylo u kapitána Very?" V jeho hlase zazněly náznaky několika potlačovaných emocí.
"Povíš mi o tom něco?" Zvýši trochu hlas, když jste procházeli málým náměstičkem, kde na prázdném sudu stál muž a předčítal ostatním pařížanům z novin otištěné projevy, které zazněly na zasedání Národního konventu. Lidé se překřikovali ve snaze ostatním vyjádřit svůj názor.

Lékař ztišil hlas, když jste se od davu dostali trochu dál.
"Našlo se další tělo. Přímo pod Pont Neuf, pár ulic od mého byt!" začal být velice nervózní a asi i vystrašený.

Úzkost.
Nevolnost.
Strach.
Bušení srdce.
Nekonečná únava.
Tak tahle noc byla snad ještě horší, než ta předchozí.
Genevieve pár vteřin trvalo uvědomit si vůbec, kde je. Natož, aby včas reagovala na ty hlasité rány…
Někdo klepal…
„Thierry!“
Její hlas zněl nakřáple a nemocně. Její mysl se však očividně konečně vzpamatovala a začala ji vracet do přítomnosti. Genevieve bosá a ještě stále v noční košili překlopýtala místnost, jen aby mohla ty zatracené dveře otevřít a tím tak utišit to duši drásající bušení.
Až pohled na překvapeného Thierryho, s rukou stále zatnutou v pěst a zvednutou ve vzduchu ji zcela probudil. Chvíli na něj v němém šoku koukala. Obrovské kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, pusa otevřená překvapením. Najednou, jako by si to vše uvědomila, párkrát zamrká a s bušícím srdcem vykřikne
„Dej mi pět minut!“
Ještě, než se mu dveře stihnou zabouchnout těsně před nosem, si Thierry všimne, jak Genevieve začíná v tváři celá rudnout studem.

Ach Bohové…

Genevieve si rychlostí blesku opláchne obličej studenou vodou, vlasy sčeše do dlouhého copu a rychle se oblékne, aby už za pár minut znovu mohla dveře otevřít a vyjít ven za svým přítelem.
„Nic neříkej.“ Upozorní ho a samým studem není schopna se mu podívat ani do očí, když kolem něj prochází.

----------
Dva meče páraly noc jako nůžky sukno utkané z temnoty nekonečného vesmíru. Tři černočerné díly se rozevřely a za nimi bylo jedno z pařížských náměstí. Zem byla pokrytá zkrvavenými těly tak, že nebylo možné šlápnout na zem. Tmu prořízl záblesk z vyvýšeného místa uprostřed. Jasněji než slunce se rozzářila gilotina neustále naprázdno sekající jako nějaký ďáblem posedlý stroj. Přes gilotinu byl příčně přibitý trám a na něm přibitý muž s trnovou korunou. Křičel bolestí, když dva meče odshora dolů rozřezávaly kůži na jeho hrudi. Chtěl promluvit, ale upadla mu spodní čelit a jazyk vyklouzl z úst ven jako neupravená vázanka...
----------

Noc byla náročná a ráno Tě vzbudilo bušení na dveře, za kterými se tlumeně ozýval nedočkavý Thierryho hlas.
"No tak, Geneviève, zatraceně, vstávej, přijdeme pozdě. Jsi tam vůbec? Otevři mi, přijdeme pozdě za biskupem. Gen!..."

Musela přiznat, že kapitánův upřimný úsměv se jí líbil. Přemýšlí, jak často si ho tento muž dovolí vůbec použít. Rozhodne se ho však brát jako vzácný dar jeho pro ni a tak mu, i když o trochu nesměleji, úsměv oplatí. Vypadá, že jeho slova ji přeci jen potěšily a ač z tohoto setkání měla velké obavy, může s klidným srdcem odejít.
Věnuje mu poslední pohled do jeho očí s náznakem úsměvu na rtech. „Dobrou noc, kapitáne Vero.“
Ještě si dovolí chvíli posedět a sledovat ho, jak odchází do své kanceláře. Poté naposledy přejede pohledem po místnosti a bavících se vojácích. Pro jeden večer bylo toho vzrušení až moc.
Odloží tedy příbor, odsune talíř a vydá se ven z domu tam, kde jak doufala, na ni bude stále čekat kůň a strážní, kteří by ji v tuto chladnou noc doprovodili domů.
Popravdě už se nemůže dočkat, až ze sebe smyje špínu posledních dní, zapálí si svíčku a vyspí se v bezpečí své ložnice. Tentokrát snad bez divokých snů a mrtvol číhajících hned za dalšími dveřmi.

Vera se lehce zasmál a pokýval pobaveně hlavou, bylo to upřímné, lidské gesto.
"Ano, mám z žen velký strach." zasmál se ještě víc zvesela a jeho smích byl nakažlivý.
"Brzy budou mít ženy nejen stejná práva jako muži, ale i stejné sny a ambice. To se teprve budou dít věci. Kam se na tohle hrabě naše malá, krvavá revoluce proti útlaku aristokracie, že?" smích ho postupně přešel, ale úsměv mu zůstal.
"Mám také strach z toho, jak ženy s touto svobodou naloží a co jim skutečně přinese." Pokrčil rameny a mávl rukou.
"Ale to se už dostáváme k jinému tématu. Já mám k ženám úctu, není dle mého názoru nutné měnit společenské pořádky. Na jeden národ by toho mohlo být už příliš najednou."
Vstal a protáhl si nohy. "Dobrá. Naučím Vás se bránit, když budete chtít, možná i útočit, leč způsob boje za Francii, o kterém jsem mluvil, se vede jinými zbraněmi, než jsou čepele a střelný prach." Pokýval hlavou a sklonil se k Tobě.
"Teď mě prosím omluvte, musím jít ještě pracovat." trhl hlavou směrem k nedočkavému majordomovi.
"Pošlu Vám zprávu s termínem našeho setkání. Pokud se Vám zde líbí, bavte se a nabídněte si, co se Vám líbí. Moji muži Vás pak doprovodí dle Vašeho přání"
Věnoval Ti na závěr tichý významný pohled.
"Dobrou noc, slečno Codray"

Zkoumavě si prohlíží kapitána, když vykládá o pochodu na Versailles. Jako by se snažila postřehnout každou jeho nevyřčenou myšlenku, každý jeho pocit, u kterého si snad může myslet, že se mu jej daří bravurně skrýt. Čím víc ho poslouchá a čím víc má pocit, že dokáže nahlédnout do jeho nitra, tím víc si o něm skládá obrázek a škatulkuje si ho ve své hlavě.
Když Vera skončí se svým popisem pár let staré události, všimne si na Genevievině tváři lehkého náznaku úsměvu. Vlastně vůbec poprvé za dnešní večer.
Něco na tom, co, nebo snad jak kapitán vyprávěl, ji přišlo zábavné. Snad jak kdyby odhalila nějakou skrytou část jeho duše.
S odpovědí si dává chvíli na čas.
„To skoro zní, jak kdyby jste z žen měl strach.“ Sáhne po pohárku s vodou a napije se, jak kdyby mu chtěla dopřát prostor, ať se zamyslí nad tím, co právě řekla. „Nebo alespoň z toho, co by se mohlo stát, kdyby se pokusily získat si pro sebe trochu více svobody.“ Lehce při těch slovech povytáhne jedno obočí, snad v tiché výzvě, aby kapitán její slova popřel.
Poté, jak kdyby ji najednou došlo, jak troufale se zachovala, pohled zase sklopí, ve snaze znovu posbírat náhle roztříštěnou odvahu.
„Včera v noci jsem se snažila jednomu muži zachránit život. Byl tak vystrašený z toho, co se dělo kolem, že se mne pokusil napadnout. Já, spolu se spoustou dalších Pařížských žen, již jsem v situaci, kdy se musím bránit.“
Rozhlédne se kolem na tancující a popíjející vojáky a poté se vrátí pohledem na již poněkud znaveného Veru. „Chápu, kapitáne, že váš čas je vzácný. Pokud jste však svou nabídku myslel vážně, určete mi čas a místo a pošlete nějakého svého muže, který by mi s výcvikem mohl pomoci. Možná, jestli se přestanu cítit tak bezmocná, bych si pak troufla na to vyslechnout si vaši původní nabídku, kterou jste mi předložil.“ Řekne s takovým pohledem, který jasně naznačuje, že nemyslí tu část s potenciální žádostí o ruku.

Obočí kapitána Very se nakrčilo překvapením. Pak mlaskl a opřel se.
"V osmdesátém devátém jsem sledoval pochodující ženy na Versailles. Byl to smělý počin, který samozřejmě ve svém průběhu přerostl ve víc, než jen demonstraci špatných poměrů, chudoby a hladu." Zadíval se do ohně a pokračoval.
"Touha nakrmit sebe a své děti, odhodlání se ozvat, dokonce se sebrat a napochodovat domů k samotnému královi a tam si klást požadavky a dokonce jich dosáhnout... V tom je obrovská síla. To je síla ženy. " V jeho strnulém pohledu bylo víc vzpomínek na tuto událost, než jak ji nyní popisoval. Podíval se Ti opět do tvář s náznakem ironie v úsměvu.
"Víte, proč byl tento zázrak vůbec možný? Jak se povedlo přesvědčit francouzské ženy, aby se král postaral o hlad svých poddaných? Protože to byly bezbranné ženy." Slovo bezbranné řekl pobaveně, usmál se nad tím, jak příběh považoval za paradoxní.
"kdyby se ženy uměly bránit, nebo se na zámek vydali rozběsnění muži v zástěrách, královští vojáci by je postříleli dřív, než by se dostali Versailles vůbec nadohled."
Chvílím mlčel a pátral Ti v očích.
"Doba se mění, dnes už se málokdo zdráhá propíchnout ženu šavlí, když z druhé strany leze s kopím v ruce na barikádu."
Z jeho bylo jasné, že se mu představa bojujících žen vůbec nezamlouvá.
"Naučím Vás se bránit, jen byste si měla uvědomit, že už jenom to, že se budeme umět bránit Vás v životě může přivést do situací, kdy se bránit budete muset."

Genevieve se ulevilo, když to vypadalo, že ji kapitán nebude dál přesvědčovat v zapojení se do nějakých pochybných aktivit. Přesto jeho věta ohledně neutrality se jí hluboce dotkla. Možná dokonce podobně silně, jak když před pár minutami Verovi věnovala jeden ze svých hlubokých pohledů.
Prudce se nadechla, těžko říct, jestli ve snaze se před kapitánem obhájit, nebo proto, že ji vyřčená slova bolestivě pronikla skrz její srdce.
Pár chvil si nechala na to, zpracovat celý jejich rozhovor. Věděla, že se s tímto rozhovorem určitě nikde chlubit nebude, na to si každého života velmi cenila. I toho jeho.
Nabídka, která od něj následovala, však rozvířila proud jejích myšlenek. Je něco, nad čím už nějaký čas uvažovala a u čeho jí včerejší večer utvrdil, že by se tomu chtěla věnovat. A kdo jiný by ji s tím mohl pomoci, než kapitán stráží?
„Naučte mě se bránit.“ Oznámí kapitánovi zpříma, jak kdyby tohle měla být cena za nevyřčenou nabídku pomoci.
Chvíli zkoumá, jak na její slova zareaguje a po chvíli se rozhodne doplnit „Sám jste říkal, že žijeme v nebezpečné době. Pomozte mi zvýšit mé šance na to, přečkat ji zdárně až do jejího konce. Naučte mě, jak se mám ubránit někomu, kdo mě bude chtít ohrozit.“ Dá do své žádosti důraz, jako kdyby se sama divila, že se tuto svou touhu odhodlala vůbec vyslovit nahlas.

Kapitán do Tebe zabodával dlouhý pohled plný myšlenek, napětí se špetkou hněvu a zklamání.
"Nemůžu Vás do ničeho nutit, touhu bojovat za svou zemi musíte mít v krvi. Nebo ještě lépe, ve svěm srdci." Nalil si pohár vína a rychle jej vypil.
"V tomto případě Vám už nemůžu tedy prozrazovat víc a naopak se spolehnout na to, že si tento rozhovor necháte zcela pro sebe." nasadil formální úsměv a na okamžik se zapopslouchal do melodie.
"Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu.“ řekl chraptivým polohlasem, ovšem těžko říci, jestli slova patřila Tobě, nebo se sám v sobě v nečem utvrzoval a upevňoval motivaci. Poté se usmál o něco vlídněji a pokračoval.
"Mít možnost uchopit osud do rukou může být jen těžce opakovatelné privilegium, pamatujte na to." Prohrábl si vlasy, které by zasloužily pořádnou koupel a naklonil se k Tobě.
"Je něco, co bych pro Vás mohl udělat já?" zptal se. Pohodil hlavou k vojákům, kteří mezi tím přesunuli židle a místnost provizorně přeměnili v tančírnu.
"Tančíte ráda?" prohlížel si Tvou tvář
"Nebo si snad přejete odejít?"

Při kapitánově výkřiku a bouchnutí pěstí do stolu sebou Genevieve poplašeně škubne, div že nespadne ze židle. Nesnáší náhlé hlasité zvuky. Srdce jí málem vyskočí z hrudi. To ovšem není nic oproti šoku z dalších kapitánových slov.
Nedávalo to smysl. Vera musel být úplný blázen, jinak se jeho myšlenkové pochody nedaly vysvětlit. Přesto mu Thierry do značné míry věřil. Navíc Vera otevřeně přiznal, jaký účinek na něj měl její pohled. Nikdo, kdo se ho od ní předtím dočkal, o tom naopak nechtěl vůbec mluvit. Jako by se bál, že ho Genevieve proklela. Přesto u Very očividně pohled zafungoval opačným způsobem a přesvědčil ho, aby jí důvěřoval. Ale důvěřoval v čem? V protirevolučních myšlenkách? To se ale přepočítal, Genevieve není dostatečně odvážná na to, aby se otevřeně postavila na takovouto stranu dějin. Vždycky si přála jen co nejvíce zapadnout a být neviditelná.
„Říkáte troufalé, nebezpečné věci, kapitáne.“ Prstem krouží po jednom poškrábaném místě na stole, jako by si tu čáru chtěla vrýt do paměti. „Nemyslím si, že jsem tou, kterou hledáte. Nejsem odvážná, nemám žádné speciální dovednosti, kterými bych vám mohla pomoci…“ kromě občasného a ne vždy zcela přesného vidění věcí budoucích; dodá sama pro sebe.
Chvíli přemýšlí, jestli tímto rozhovor neukončit. Nakonec se jí však kapitána zželí a ona ještě dodá „Rozumím vaší touze po změně. Po lepším a klidnějším světě. Nevěřím ale tomu, že by vše stálo na jednom člověku. Nedokážu vám pomoci víc, než třeba doktor Lemaire, nebo některý z vašich přátel.“ Pokrčí bezradně rameny, jako kdyby se snad poprvé za dobu, co s kapitánem mluví, vžila do jeho situace a konečně začala brát ohled na to, co ji říká.
„Dělám pro zlepšení situace to, co mohu. Bojuji proti všudypřítomné smrti. Nevím, co bych mohla udělat víc, aniž bych ohrozila sebe nebo sv blízké.“

Kapitán pokýval hlavou.
"Ano, gilotina... ta hrozí nám všem. Včetně těch, kteří ji teď krmí. V dnešní době není nic jisté. Žádné záruky nikdo nemůže nikomu dát." vložil si kus pečeného masa do úst a mechanicky kousal.
"AŤ ŽIJE FRANCIE!" vykřikl náhle a udeřil pěstí do stolu, až se zatřásl a nádobí zacinkalo. Psi zvědavě zvedli hlavy, ale za okamžik je zase položili na koberec.
Celý sál ihned bez váhání opětoval heslo "AŤ ŽIJE FRANCIE!" a mnoho lidí si na to i připilo, výkřik doprovázely úsměvy a uznalé kývání hlavami.
"Ať žije Francie..." pokračoval už tišeji jen pro Tebe "svorně křičíme bok po boku, ale každý si pod tím představujeme něco jiného, někdy zcela zásadně"
Utřel si bílou utěrkou ústa a pohodil ji na stůl, chystal se Ti odpovědět.
"Budu k Vám teď zcela upřímný, abyste věděla že si můžeme důvěřovat." poposedl si.
"Válka, nebo jak současný stav nazývat, je už dlouhá a já začínám přemýšlet, že bych se coby muž usadil. Původně jsem Vám chtěl nabídnout svou společnost a výhledově Vás požádat o ruku, něčím jste mě okouzlila. Z tohoto důvodu jsem Vás chtěl mít nablízku i z bezpečnostních důvodů a tak jsem Vám chtěl nabídnout práci ošetřovatelky. Ale... před chvílí jste se na mě podívala pohledem, který tohle všechno změnil. Nejen, že jsem si uvědomil, že tohle není možné, ale že naopak jste ideální pro to, podílet se na záchraně Francie a že Vám mohu svěřit to, co bych se mnohým svým přátelům neodvážil."

„To zní skoro jako přímá nabídka gilotiny.“ Genevieve samotnou překvapí, jak její tichý hlas zní klidně, když vysloví něco takového. Neví, o jaké skupině Vera mluví. Ví ale, že kdokoliv, kdo není otevřeně s revolucionáři a to ještě přímo s tou konkrétní frakcí, která je zrovna u moci, si koleduje o to být o hlavu kratší.
Proč se kapitán rozhodl nabídnout spolupráci zrovna jí? Kdyby skutečně hledal někoho pro nějakou jinou stranu konfliktu, ohromně by tím riskoval, kdyby ji nabízel někomu, koho viděl sotva pár minut a o kom nic neví. Genevieve najednou napadlo, co všechno o ní Vera vlastně ví?
„Proč já?“ jako by se v té otázce skrývalo vše, nad čím doteď přemýšlela. Kde bere kapitán jistotu, že Genevieve po jejich rozhovoru hned nepůjde za prvním jakobínem, na kterého narazí, a neřekne mu slovo od slova vše, co jí právě teď kapitán říká?
Nikdy netoužila být v centru dění, hýbat událostmi. Přesto touha udělat svět lepším místem, než jakým byl nyní, byla silná. Co to pro ni ale znamená?

Práce lékaře je jedenze dvou možných způsobů, jak všudypřítomné smrti vzdorovat. Teď on napodobil Tvé gesto s rozhozením rukama a jeho pevnost trochu popraskala z důvodu nepříjemnosti rozhovoru.
"Není důvod k Vašemu vzdorovitému rozpoložení." Zavrtěl mírně hlavou a rozhlédl se po sále s vojáky, hudba stále hrála. Majordomus přinesl několik dopisů a svitků a něco kapitánovi pošeptal. Ten ho ale poslal se vším do kanceláře, že přijde za chvíli.
"Nemám v sobě silnější cit, než je láska k téhle zemi a proto mě trápí, když ji vidím krvácet. Mám strach, že by snad mohla i zemřít při téhle snaze se, uzdravit." Teď Vera ztišil hlas, protože tahle slova začínala být nebezpečná.
"Jako lékařka jistě obstojíte, nechci nijak ničit Vaši spolupráci s doktorem. Naopak, můžu Vás zaměstnat oba. Nicméně mám tu ještě jinou nabídku. Ne práci pro mě, a nebo gardu, ale pro Francii."
Zakousl se do masa chvíli jedl.
"Je tu jistá skupina lidí, která má zájem na to být hybatelem dějin této krásné země správným směrem. Jestli Vám na ní v tomto smyslu záleží, můžete být toho součástí."

Genevieve párkrát překvapeně zamrká. Ne snad nad kapitánovou nabídkou, nýbrž nad drzostí, s jakou se ptal na jejího přítele, potažmo na vztah mezi nimi. Málem se neudrží a vyštěkne po něm nějakou nepřístojnou odpověď o tom, ať laskavě svůj nos nestrká tam, kam nemá. Je to ovšem Genevieve a tak si něco takového rozmyslí dřív, než by to skutečně stihla vyslovit nahlas.
„Doktor Lemaire-“ napodobí Genevieve kapitánův formální tón „-je velice zkušený doktor oddaný své věci. Naší věci.“ Rozhodí lehce rukama, jako by nepoukazovala jen na tuto místnost, ale na celou Paříž. „To je vše, co vám k němu můžu říct.“ A ačkoliv se jí hlas na konci věty zatřepe nervozitou, stále se jí do tónu podaří dát dostatečný důraz. Více se o tomhle… o něm… nehodlá s Verou bavit.
Poté si nechá pár úderů jejího splašeného srdce na to, aby znovu zvážila jeho nabídku, přestože její první myšlenka byla jednoznačné NE.
„Nemám takové vzdělání, jako doktor Lemaire. Nedovedu si představit, že bych vám byla více užitečná, než jak je vám on. Potažmo on po boku se mnou.“ Z toho co řekla spíše vyznívá, že se jí kapitánův návrh nezamlouvá, přesto sobě i jemu ponechala lehce otevřenou možnost její názor změnit. Uvidí, nakolik kapitán skutečně stojí přímo o ni.

Když se pes nabažil něžné pozornosti, odebral se ke svému kamarádovi ke krbu. Po cestě ho Vera také pohladil. Na Tvou odpověď Vera kývl hlavou "Myslel jsem si to, ale chtěl jsem to slyšet od Vás." Naklonil mírně hlavu. "Doktor Lemaire má svérázné způsoby, postoje i zápal pro svou profesi, ale velmi ho respektuji. Je něco, co byste mi o něm chtěla říct? Jste spolu v nějakém vztahu?" Nervózně semknul rty a pohodil nohama, které ve vojenských botách zaduněly o podlahu.
Na okamžil si sevřel orlí nos mezi palec a ukazovák a nakonec se zdá, že přemohl své zdráhání.
"Zavolal jsem Vás sem proto, protože jsem Vám chtěl nabídnout práci, dokonce. Věřím, že jste obstojný ranhojič. Hlavně se mi zdáte ale také jako dobrý pozorovatel a člověk pevných hodnot. Chcete bojovat se smrtí, nabízím Vám k tomu příležitost. Zajímá Vás to, mám pokračovat?"