Pletivo nočních můr (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Při kapitánově výkřiku a bouchnutí pěstí do stolu sebou Genevieve poplašeně škubne, div že nespadne ze židle. Nesnáší náhlé hlasité zvuky. Srdce jí málem vyskočí z hrudi. To ovšem není nic oproti šoku z dalších kapitánových slov.
Nedávalo to smysl. Vera musel být úplný blázen, jinak se jeho myšlenkové pochody nedaly vysvětlit. Přesto mu Thierry do značné míry věřil. Navíc Vera otevřeně přiznal, jaký účinek na něj měl její pohled. Nikdo, kdo se ho od ní předtím dočkal, o tom naopak nechtěl vůbec mluvit. Jako by se bál, že ho Genevieve proklela. Přesto u Very očividně pohled zafungoval opačným způsobem a přesvědčil ho, aby jí důvěřoval. Ale důvěřoval v čem? V protirevolučních myšlenkách? To se ale přepočítal, Genevieve není dostatečně odvážná na to, aby se otevřeně postavila na takovouto stranu dějin. Vždycky si přála jen co nejvíce zapadnout a být neviditelná.
„Říkáte troufalé, nebezpečné věci, kapitáne.“ Prstem krouží po jednom poškrábaném místě na stole, jako by si tu čáru chtěla vrýt do paměti. „Nemyslím si, že jsem tou, kterou hledáte. Nejsem odvážná, nemám žádné speciální dovednosti, kterými bych vám mohla pomoci…“ kromě občasného a ne vždy zcela přesného vidění věcí budoucích; dodá sama pro sebe.
Chvíli přemýšlí, jestli tímto rozhovor neukončit. Nakonec se jí však kapitána zželí a ona ještě dodá „Rozumím vaší touze po změně. Po lepším a klidnějším světě. Nevěřím ale tomu, že by vše stálo na jednom člověku. Nedokážu vám pomoci víc, než třeba doktor Lemaire, nebo některý z vašich přátel.“ Pokrčí bezradně rameny, jako kdyby se snad poprvé za dobu, co s kapitánem mluví, vžila do jeho situace a konečně začala brát ohled na to, co ji říká.
„Dělám pro zlepšení situace to, co mohu. Bojuji proti všudypřítomné smrti. Nevím, co bych mohla udělat víc, aniž bych ohrozila sebe nebo sv blízké.“

Kapitán pokýval hlavou.
"Ano, gilotina... ta hrozí nám všem. Včetně těch, kteří ji teď krmí. V dnešní době není nic jisté. Žádné záruky nikdo nemůže nikomu dát." vložil si kus pečeného masa do úst a mechanicky kousal.
"AŤ ŽIJE FRANCIE!" vykřikl náhle a udeřil pěstí do stolu, až se zatřásl a nádobí zacinkalo. Psi zvědavě zvedli hlavy, ale za okamžik je zase položili na koberec.
Celý sál ihned bez váhání opětoval heslo "AŤ ŽIJE FRANCIE!" a mnoho lidí si na to i připilo, výkřik doprovázely úsměvy a uznalé kývání hlavami.
"Ať žije Francie..." pokračoval už tišeji jen pro Tebe "svorně křičíme bok po boku, ale každý si pod tím představujeme něco jiného, někdy zcela zásadně"
Utřel si bílou utěrkou ústa a pohodil ji na stůl, chystal se Ti odpovědět.
"Budu k Vám teď zcela upřímný, abyste věděla že si můžeme důvěřovat." poposedl si.
"Válka, nebo jak současný stav nazývat, je už dlouhá a já začínám přemýšlet, že bych se coby muž usadil. Původně jsem Vám chtěl nabídnout svou společnost a výhledově Vás požádat o ruku, něčím jste mě okouzlila. Z tohoto důvodu jsem Vás chtěl mít nablízku i z bezpečnostních důvodů a tak jsem Vám chtěl nabídnout práci ošetřovatelky. Ale... před chvílí jste se na mě podívala pohledem, který tohle všechno změnil. Nejen, že jsem si uvědomil, že tohle není možné, ale že naopak jste ideální pro to, podílet se na záchraně Francie a že Vám mohu svěřit to, co bych se mnohým svým přátelům neodvážil."

„To zní skoro jako přímá nabídka gilotiny.“ Genevieve samotnou překvapí, jak její tichý hlas zní klidně, když vysloví něco takového. Neví, o jaké skupině Vera mluví. Ví ale, že kdokoliv, kdo není otevřeně s revolucionáři a to ještě přímo s tou konkrétní frakcí, která je zrovna u moci, si koleduje o to být o hlavu kratší.
Proč se kapitán rozhodl nabídnout spolupráci zrovna jí? Kdyby skutečně hledal někoho pro nějakou jinou stranu konfliktu, ohromně by tím riskoval, kdyby ji nabízel někomu, koho viděl sotva pár minut a o kom nic neví. Genevieve najednou napadlo, co všechno o ní Vera vlastně ví?
„Proč já?“ jako by se v té otázce skrývalo vše, nad čím doteď přemýšlela. Kde bere kapitán jistotu, že Genevieve po jejich rozhovoru hned nepůjde za prvním jakobínem, na kterého narazí, a neřekne mu slovo od slova vše, co jí právě teď kapitán říká?
Nikdy netoužila být v centru dění, hýbat událostmi. Přesto touha udělat svět lepším místem, než jakým byl nyní, byla silná. Co to pro ni ale znamená?

Práce lékaře je jedenze dvou možných způsobů, jak všudypřítomné smrti vzdorovat. Teď on napodobil Tvé gesto s rozhozením rukama a jeho pevnost trochu popraskala z důvodu nepříjemnosti rozhovoru.
"Není důvod k Vašemu vzdorovitému rozpoložení." Zavrtěl mírně hlavou a rozhlédl se po sále s vojáky, hudba stále hrála. Majordomus přinesl několik dopisů a svitků a něco kapitánovi pošeptal. Ten ho ale poslal se vším do kanceláře, že přijde za chvíli.
"Nemám v sobě silnější cit, než je láska k téhle zemi a proto mě trápí, když ji vidím krvácet. Mám strach, že by snad mohla i zemřít při téhle snaze se, uzdravit." Teď Vera ztišil hlas, protože tahle slova začínala být nebezpečná.
"Jako lékařka jistě obstojíte, nechci nijak ničit Vaši spolupráci s doktorem. Naopak, můžu Vás zaměstnat oba. Nicméně mám tu ještě jinou nabídku. Ne práci pro mě, a nebo gardu, ale pro Francii."
Zakousl se do masa chvíli jedl.
"Je tu jistá skupina lidí, která má zájem na to být hybatelem dějin této krásné země správným směrem. Jestli Vám na ní v tomto smyslu záleží, můžete být toho součástí."

Genevieve párkrát překvapeně zamrká. Ne snad nad kapitánovou nabídkou, nýbrž nad drzostí, s jakou se ptal na jejího přítele, potažmo na vztah mezi nimi. Málem se neudrží a vyštěkne po něm nějakou nepřístojnou odpověď o tom, ať laskavě svůj nos nestrká tam, kam nemá. Je to ovšem Genevieve a tak si něco takového rozmyslí dřív, než by to skutečně stihla vyslovit nahlas.
„Doktor Lemaire-“ napodobí Genevieve kapitánův formální tón „-je velice zkušený doktor oddaný své věci. Naší věci.“ Rozhodí lehce rukama, jako by nepoukazovala jen na tuto místnost, ale na celou Paříž. „To je vše, co vám k němu můžu říct.“ A ačkoliv se jí hlas na konci věty zatřepe nervozitou, stále se jí do tónu podaří dát dostatečný důraz. Více se o tomhle… o něm… nehodlá s Verou bavit.
Poté si nechá pár úderů jejího splašeného srdce na to, aby znovu zvážila jeho nabídku, přestože její první myšlenka byla jednoznačné NE.
„Nemám takové vzdělání, jako doktor Lemaire. Nedovedu si představit, že bych vám byla více užitečná, než jak je vám on. Potažmo on po boku se mnou.“ Z toho co řekla spíše vyznívá, že se jí kapitánův návrh nezamlouvá, přesto sobě i jemu ponechala lehce otevřenou možnost její názor změnit. Uvidí, nakolik kapitán skutečně stojí přímo o ni.

Když se pes nabažil něžné pozornosti, odebral se ke svému kamarádovi ke krbu. Po cestě ho Vera také pohladil. Na Tvou odpověď Vera kývl hlavou "Myslel jsem si to, ale chtěl jsem to slyšet od Vás." Naklonil mírně hlavu. "Doktor Lemaire má svérázné způsoby, postoje i zápal pro svou profesi, ale velmi ho respektuji. Je něco, co byste mi o něm chtěla říct? Jste spolu v nějakém vztahu?" Nervózně semknul rty a pohodil nohama, které ve vojenských botách zaduněly o podlahu.
Na okamžil si sevřel orlí nos mezi palec a ukazovák a nakonec se zdá, že přemohl své zdráhání.
"Zavolal jsem Vás sem proto, protože jsem Vám chtěl nabídnout práci, dokonce. Věřím, že jste obstojný ranhojič. Hlavně se mi zdáte ale také jako dobrý pozorovatel a člověk pevných hodnot. Chcete bojovat se smrtí, nabízím Vám k tomu příležitost. Zajímá Vás to, mám pokračovat?"

Genevieve pocítí mírné uspokojení, když její intenzivní pohled v kapitánu vyvolá přesně to, co u většiny lidí. Strach, nervozitu, znejištění.
Když se díky této události lehce uklidní, povolí se i její napjatý posed a ona se lehce opře zády do židle. Prsty spustí trochu níže k psovi a začne ho lehce drbat pod bradou. Vypadá to, že teď věnuje plnou pozornost jemu a kapitána ignoruje.
Přesto po chvíli ruku odtáhne a podívá se na starého ztrápeného vojáka, o kterém před chvíli Vera mluvil, čímž dá najevo, že slyšela každé jeho slovo. Přesto z jejího výrazu nelze vyčíst nic, co by si o tom snad myslela.
„Myslela jsem, že to víte. Pomáhám doktoru Thierrymu se starostí o pacienty.“ Pronese a pak se chvíli zarazí, jako by nad něčím přemýšlela. Po chvíli se znovu zadívá kapitánovi do očí, tentokrát jen prostým zvědavým výrazem. „Proč jste mě sem dnes večer zavolal, kapitáne?“ odváží se zeptat a srdce se jí přitom rychle rozbuší. Sama neví, jestli kvůli její troufalosti, nebo obavě z jeho odpovědi.

Kapitánova tvář pod Tvým pohledem náhled znejistěla a jeho tvrdý pohled vojáka náhle s náznakem úzkosti uhnul a Vera se opřel do židle. Napil se notně vína a zkoumavě s otazníky v očích si Tě znovu prohlížel teď ale už trochu jinak. Nechal psy olízat jeho prsty a pohybem zápěstí jim dal volnost. Jeden z nich si šel lehnout blíže ke krbu na prošlapaný koberec, druhá přišel blíže k Tobě a očuchával Tě, ovšem s důvěrou a mirně při tom pohupoval ocasem do stran.
Kapitán byl Tvou odpovědí očividně zklamaný.
"Smrti se nedá vzdorovat." Řekl trpce a ukázal na staršího muže, který stál u okna a prázdným pohledem lpěl na svitu měsíce.
"Jeden z nejlepších vojáků, co kdy Paříž spatřila. V posledních letech přišel o všech svých šest synů. Tři z nich padli ve jménu revoluce, tři sťala gilotina. kruté, že? Dle mého názoru více, než může jeden, byť tvrdý muž, snést."
Pohodil hlavou a pozoroval psa, který Tě očuchával a nechal by se i pohladit.
"Líbíte se mu. A co je tou Vaší profesí, o které mluvíte?"

Sedne si naproti kapitánovi a na talíř si nandá jen trochu pečené zeleniny a nějaké luštěniny. Spíše ze slušnosti, než že by se chtěla skutečně najíst. Jídlo však voní vcelku dobře a při pomyšlení, kolik jiných lidí teď nejspíše hladoví, se rozhodne zachovat co nejvíce rozumně a pomalu se pustí do jídla, ke kterému upíjí pouze čistou vodu.
Většinu času má pohled sklopený právě ke svému talíři, přesto je zjevné, že kapitána pozorně poslouchá. Snaží se zachovat si co možná neutrální výraz, přesto z řeči jejího těla jde poznat, že by tu nejraději vůbec nebyla. Pohled od svého talíře odtrhne až ve chvíli, kdy ji kapitán přímo vyzve, aby se na něj podívala.
S hloubkou, kterou umí jen ona, se mu zadívá do očí a kapitán má tak na chvíli pocit, že mu Genevieve musí vidět až do hlubin duše. Genevieve ví, jak její pohled působí a proto ho používá jen velmi zřídka v situacích, kdy se cítí ohrožená. Pár vteřin takto setrvá a pak, jak kdyby dostala přesně takovou odpověď, na jakou čekala, znovu sklopí oči směrem k talíři.
S odpovědí na jeho otázku si dává na čas. Aby ho získala ještě trochu víc, zaměří svou pozornost na psy. Rukou přitom přejede k okraji stolu a prsty nechá čouhat přes okraj, jako by psy zkoušela, jestli si jí půjdou očuchat.
Mezitím přemýšlí, jak nejlépe a nejstručněji odpovědět. Sama věří tomu, že smrt jednoho života není konečná, a duše se znovu převtělí do jiného těla. Nemyslela si však, že by tahle odpověď byla bezpečná.
„Ve své profesi smrt každodenně přijímám a zároveň se jí snažím vzdorovat.“ Odvětí prostě a v mysli jí proběhne obrázek jejího typického dne, kdy pomáhá Thierrymu léčit zraněné a nemocné.
Už už má na jazyku netrpělivou otázku, proč si ji sem vůbec kapitán nechal zavolat a ať se dostane k věci, její plachost ji však zabrání něco takového vyslovit a tak jen dál poslušně čeká, kam se hovor stočí.

"Výborně" pozval Tě gestem ruky a majordomus Ti pomohl přisunout židli a postupně Ti podával podnosy, mísy a tácy s jídlem, aby sis vybrala a nandala dle libosti. Nebyla to však žádná prvotřídní hostina smetánky, jednalo se spíše o vydatné pokrmy vařené na množství pro Verovi muže. Ani nádobí nebylo nijak honosné. Jednalo se o běžný porcelán a při bližších pohledu seskládaný z různých druhů.
Vera si nandal pečená žebra a přadný talíř vařené zeleniny. Ulomil si patku veky a zakousl se.
Mužstvo se dobře bavilo, v sále panovala uvolněná atmosféra, nikdo však nebyl nijak nevhodný či opilý. Vera si nalil sklenici vína a džbánek vody a obého Ti rovněž nabídl.
"Vidíte výrazy mých mužů? Dobře si je prohlédněte, slečno. Pod nosy mají úsměvy a pod uniformou šlachy a svaly. Jenže v těch očích... vidíte?" Rychle žvýkal mrkev a řepu a pokračoval, když polkl. "Každý další rok ve víru revoluce zasévá do těch očí strach a únavu. Vidíte to?" Udeřil zlehka pěstí do stolu, aby upoutal Tvojí pozornost a naklonil se. Jeho pohled byl pevný, přísný a ostrý. Nicméně pod očima byly známky bledých půlkruhů. "Hrome, nemusíte se dívat do jejich, podívejte se do mých a uvidíte to samé. Tak co... vidíte?"
Nadechl se dlouze nosem a zahvízdal, ke stolu přiběhli dva strakatí lovečtí psi a posadili se poslušně vedle jeho židle. Oba podrbal po hlavách a začal je krmit malými kousíčky masa. Jeden kousek všek držel v ruce a díval se na něj, psi lačně sledovali jeho pohyby, ale ani se nepohnuli.
"Někdo vždy musí zemřít, aby jiní mohli žít..." řekl trochu zamyšleně.
Pak se Ti podíval do očí, které si zjednávaly respekt beze slov. V tom pohledu se dalo zahlédnout už mnoho končících životů.
"Co si myslíte o smrti?"

Jakmile opustí koňské sedlo, jako by na ni znovu padla všechna úzkost světa. A čím více postupuje ke svému cíli, tím více cítí, že tu být nechce.
Na majordoma by nejradši vrhla přezíravý pohled, kdyby takový uměla. Zmůže se však jen na překvapené zvednutí obočí, když si ji měří od hlavy k patě. A ačkoliv na sobě majordomus nedá znát cokoliv, co vypozoroval, Genevieve se nepříjemně stáhnou útroby. Pohlédne za rameno, jako by se rozmýšlela, jestli ještě stále může odejít zpět. Za ní stojící gardisti ji však přesvědčí k tomu, udělat dalších pár kroků do místnosti, snad nějakého vojenského klubu.
Ostražitýma očima si změří celou scenérii a velice rychle nazná, že je tohle místo, kde by se rozhodně neměla zdržovat. Stihne udělat jeden krok vzad, jako by si to na poslední chvíli chtěla rozmyslet a přeci jen se vydat zpět do mrazu. Když v tom ji zastaví rázné kroky kapitána.
Nervózně skousne spodní ret a rukou si začne hrát s lemem svého kabátu. Jak kdyby jí celá tahle situace byla extrémně nepříjemná.

Co má tohle znamenat? Myslí si snad, že si mě může zaplatit?

Už jen z té myšlenky jí zčervenají tváře. Přesto její oči místo rozpaků vysílají jasný signál pobouření. Jak si může kapitán myslet, že by s ním šla někam do soukromí?!
Přesto si netroufne být jakkoliv neuctivá. Konec konců, Thierry o něm nijak hanlivě nemluvil. Nejjednodušší možná bude rychle zjistit, co po ní chce a poté se co nejdříve omluvit a odejít.
„Zůstaňme zde.“ Řekne jen krátce a ukáže na nejbližší stůl s volnými židlemi. Dostatečně viditelný pro všechny v místnosti a zároveň relativně blízko východu.

Koňskou hřívu zdobily zachycené vločky sněhu, které se jemně leskly ve světle lucerny. Kůň se pod Tvou vahou v sedle trochu uklidnil, a nechal se otočit a vést se jedním z gardistů až do jedné z vil poblíž Sorbonny. Před vilou stáli další ozbrojenci. Voják Ti pomohl sesednou do poprašku. Mraky se rozestoupily a ulici ozářil měsíc. Bylo zde ticho a mír. Jakoby Paříž chtěla ukázat, jaké by časy mohly být a určitě ještě budou, až se z téhle krvavé revoluce otřepe a znovu se bude moci věnovat hudbě, poezii a banketům.
V celé vile se svítilo a byla slyšet rytmická vojenská hudba.
Jeden z mužů Tě doprovodil až ke dveřím, kde se Tě ujal podsaditý postarší majordomus, který Tě pohledem zhodnotil od hlavy až k patě, ale výsledek svého hodnocení nedal na sobě nijak znát, požádal Tě, abys jej následovala a uvedl Tě ho velkého sálu, kde hořel oheň ve velikém krbu a mnoho svícnů. Stoly byly přemístěny pod okna a byly obtěžkány různými pokrmy, nic ale okázalého či vytříbeného.
Na druhé straně naproti krbu hrála vojenský kapela jednu z pochodových skladem a na židlích uprostřed pod velikým lustrem seděli vojáci už v neformálním rozpoložení, svrchníky uniforem rozepnuté, neozbrojení a v dobré náladě. Mezi nimi sedělo i několik žen a také kapitán Vera.
když Tě spatřil, vstal a zamířil k Tobě.
"Dobrý večer, slečno Codray" sklonil mírně hlavu a opět se narovnal. Teď přímo naproti Tobě byl velice vysoký. Usmál se a přejel si prsty po strništi.
"Rád bych s Vámi probral u večeře pár věcí, jsem rád, že jste se na mé pozvání dostavila. Můžeme zůstat zde, nebo se můžeme přemístit do mé pracovny, co je Vám milejší."

Přejede pohledem z gardistů na koně a zase zpět. Vypadá to, jak kdyby se ještě rozmýšlela, že nakonec stejně nikam nepůjde a přibouchne gardistům dveře před nosem. Notnou chvíli tam nerozhodně stojí a gardisté už musí být přesvědčení, že je buď neslyšela, nebo bude duchem trochu pomalejší.
Ohlédne se za zvukem rozbíjejícího se nádobí a jako by se zaposlouchala do útrob temnoty. Přešlápne z nohy na nohu. Poté sebou trhne podobně poplašeně, jako kůň. Snad jak kdyby zaslechla nebo viděla něco strašidelného. Znovu upře pohled na gardisty.
„Ano, to jsem já.“ Potvrdí jim a až teď jako kdyby pochopila, co se po ní chce. Opatrně přistoupí ke koni, kterého pohladí po šíji. Těžko říct, jestli to má uklidnit ji, nebo koně. Přijala nabízenou pomoc gardistů a vyhoupla se do sedla. Jednu ruku položí na zvířecí kůži, jak kdyby s ním chtěla komunikovat a ponechává jí tam po zbytek cesty.
Celá tahle situace ji připadá značně surrealistická.

S gardisty ses setkala přímo přede dveřmi. Překvapeně na sebe pohlédli. Kůň zafrkal a začal házet hlavou. Jeden z mužů ho uklidnil a hladil ho přes nosdry.
"Dobrý večer madam, jste Genevieve Corday?" Druhý kývl na pozdrav.
Máme za úkol Vás bezpečně doprovodit do štábu pana kapitána Very. Druhý voják položil na zem lucernu a propletl dlaně zhruba ve výšce kolen, aby tím udělal stupínek pro pohodlné nasednutí na koně.
Pára se srážela u Vašich úst i z soder koně pomalu vykluzovaly obláčky, které rychle mizely v temnotě noci.
Poblíž v některém z dvorů jste zaslechli zvuk rozbitého skla nebo keramiky.
Kůň znovu pohodil hlavou, začínal být neklidný.
"Madam?"
Genevieve Corday,
Genevieve Corday,

Genevieve se naposledy prohlédla v zrcadle, aby se ujistila, že vypadá alespoň trochu reprezentativně. Naposledy upraví neposedný pramínek vlasů a doufá, že ji studený vzduch pomůže zamaskovat ty velké kruhy pod očima, které se jí v důsledku dnešní náročné noci vytvořily.
Thierryho poslouchá, neřekne mu však už ani slovo. Moc nervózní na to, aby si myslela, že by to zvládla bez roztřeseného hlasu.
Obleče se do svého kabátu a přehodí si kapuci přes hlavu a stáhne si ji hluboko do čela, snad jako by se tak chtěla chránit nejenom před chladem, ale i před lidmi, kteří tam venku na ni již čekali.
„Snad se uvidíme zítra, předpokládám, že mě při práci budeš potřebovat.“ Sice oznámí Thierrymu, přesto to zní spíš jak tajná tužba, že se po dnešní večeři s kapitánem její život naprosto nezmění. A že nějaký život vůbec bude mít.

S posledním pohledem na svého přítele vyjde ven a zabouchne za sebou dveře, připravená čelit výzvám dnešní noci.

Thierry rychlou kroutil nesouhalsně hlavou.
"Nic jsem nikomu neřekl." pak ukázal na dvěře a do pokoje s těly.
"Včera tu čmuchal, kdo ví, co viděl, slyšel, cítil..." pokrčil rameny.
"Možná Tě viděl už na ulici, něbo mu někdo něco řekl třeba i o mě a chce získat nějaké informace. Možná se Tě to vůbec netýká." Zamrkla s nepatrnou nadějí v hlase a na oroseném čele se mu třpytil pot.
Trochu se vzpamatoval a přistoupil blíže.
"Za všech okolností se snaž zůstat alespoň neutrální. Vera není žádný fanatik. Mě se na mé politické názory příliš neptá a když vyloženě někdo neprovokuje, sám na nikoho neútočí. Nevím." zdál se být z celé situace zmatený.

Na Tvá slova o vzkazu otci zareagoval chvilkovým ztuhnutím.
"Takhle nemluv. Zítra mu to půjdeš říct sama."

Venku se mezitím setmělo a začaly zlehka poletovat velké načechrané sněhové vločky.
Z okna jste zahlédli dva gardisty, jak se blíží ulicí, na které se toho dnes už tolik stalo.
Jeden nesl lucernu a druhý vedl osedlaného koně. Oba měli přes rameno zavěšené pušky s nasazenými bajonety.

Po většinu dne v Genevieve přetrvává hluboce nepříjemný pocit ze snu, který se jí v noci zdál.
Musel to být sen. Její vidiny přeci byly vždy vystavené na reálném základu. Tohle bylo cokoliv, jen ne reálné. Nejspíš se jí do hlavy vloudil včerejší náročný večer, podivná mrtvola a povídání o démonech. Nic jiného to být nemohlo…
Že ne…?

Celý den se poctivě starala o raněného, dávala mu léky i převazovala obklady. Snažila se, aby snědl aspoň trochu polévky nebo vypil lžičku čaje s medem. Ve volnu se dívala z okna, nebo si četla některé z Thierryho lékařských knížek. Bylo by hezké smět studovat medicínu a pomáhat zachraňovat životy. Možná v některém z příštích životů.
Zrovna se znovu snažila nakrmit postřeleného pacienta, když Thierry vtrhl do místnosti. Genevieve leknutím upustila lžíci, která s cinkáním dopadla na podlahu.
Chvíli na svého přítele kouká, jak kdyby se snažila rozluštit, co říká. Poté se ji oči rozšíří strachem.
„Cos to provedl?“ vyhrkne roztřeseným hlasem. Je to kvůli tomu včerejšku? Dozvěděl se snad kapitán o tom, že se snažila zachránit někoho, koho neměla? Čeká jí teď gilotina?
Zhluboka se nadechne a roztřesené prsty složí do klína. „Co jsi mu řekl?“ musí si alespoň ujasnit, co kapitán ví. Pokud je nad jejím životem už udělaný křížek, pokusí se ze všech sil k sobě nestáhnout i Thierryho.
Že by se jí přeci jen ten dnešní sen snažil varovat?
Pomalu se zvedne a chvíli se bezradně rozhlíží po místnosti, jak kdyby nevěděla, co má dělat. Měla by se snad nějak upravit? Stejně tu nemá žádné své věci, navíc je oblečena v tom stejném jako včera. Ještě že si včera večer šaty i plášť stihla vyprat od těch největších krvavých skvrn.
Poslal gardu… To znamená, že to nemůže být žádné přátelské pozvání. Odvedou ji v poutech? Proč se má ale dostavit na večeři, je to nějaký tajný kód pro výslech?
„Kdybych se nevrátila, vyřiď mému otci, že… že ho mám moc ráda.“ Smutek v jejich očích je obrovský. Nevěděla, že s ním včera možná mluví naposledy.

Poté se stále roztřeseně a trochu zmateně začne připravovat tak, jak jí to Thierryho byt a nedostatek informací o tom, co ji čeká, dovolí. Pokud má dnes umřít, zemře nezlomená.

Smích byl skutečně nakažlivý tak, že Thierry se málem začal dusit při vdechnutí dýmu z tabáku. Smích byl upřímný a po všech těch vypjatých událostech velmi uvolňující.
„Ano, taky se mi zdá, že vír všech událostí se jen tak nepřestane točit“ otíral si slzy smíchu z tváří a nakonec rozhodil rukama ve dveřích směrem k dvěma tělům.
„Děkuju za pomoc a jdu to zařídit.“ Začervenal se lékař a za přivřenými dveřmi byl slyšet hluk přesouvání nábytku a bouchání různých věcí.

Krev šla umýt špatně, na mnoha místech už zaschla, navíc obavy z toho, kdo se zase kde objev situaci možná uměle prodlužovaly.
Když ses konečně vrátila zpět, obývací místnost byla jak po výbuchu, vedle raněného byl postaven stůl s mrtvolou a vyrobeno provizorní lůžko z křesel a přikrývek. Nicméně druhá místnost měla připravenou štoudev s ohřátou vodou, mýdlem, čistými ručníky a přikrývkou. Vše diskrétně schované za nemocničním paravánem pro Tvé soukromí. Jen z místnosti se úplně nepodařilo vyvětrat mrtvolný puch a možná se to už nikdy nepodaří.
„Dobrou noc, usmál se Thierry a zavřel dveře.“

Noc byla cokoliv, jen ne dobrá. Nedařilo se Ti usnout, hluk noční Paříže tomu také nepomáhal, určitě probíhaly další zátahy proti kontrarevolučním spolkům či proti takzvaným „umírněným“. Představy, co vše lidé den co den a noc co noc lidé v Paříži zažívají, také neusnadňovali cestu ke spočinutí.

----------
„Jmenuju se Pepé“ zazněl mužský hlas zpod pláště ve stinném rohu. V rukou svíral zářící zlatý kalich.
„Pojď blíž a dovol mi svlažit rty.“ Odpověděl muž z kříže. „Trpím.“
Pepé pohlédl do kalicha. „Je prázdný.“ Pak ukázal na Tebe. Muž na kříži se na Tebe rychle otočil hlavu. Tím rychlým pohybem mu vyklouzly oční bulvy z důlků a po tvářích se rozlila krev.
----------


Probudil Tě zvon nedalekého kostela. Lékař už byl pryč. Obě těla ležela beze změny tam, kdes je nechala.
Thierry Ti připravil na celý den jídlo a léky. Raněný byl zatím v hlubokém bezvědomí.

Pod okny zhruba v poledne projížděl trakař směrem k náměstí Revoluce. Na povozu taženým dvěma mulami klečelo asi tucet mužů se zavázanýma rukama za zády. Několik z nich bylo raněných nebo od krve. Dav doprovázejí odsouzení vřel nadšením, ale i kolektivní nenávistí.
„Na gilotinu!“
„Zrádci revoluce.“
„Hlavy dolů!“ vyčnívaly některé výkřiky. Když už procesí téměř zmizelo, proměnila se kakofonie řevu v jednotnou melodii Marseillaisy.

Den se čím dál tím více vlekl. Až později odpoledne, už téměř za tmy vtrhl do dveří Thierry s provinilým výrazem.
„Geneviève, já….“ Ignoroval dokonce i stav těl ve svém bytě.
„Musíš se obléct, já… omlouvám se.“ promnul si čelo a zanechal na svém čele matné skvrny od krve z celodenní práce.
„Kapitán Vera, on…“ celý v rozpacích se posadil na hranu stolu vedle mrtvoly
„Poslal pro Tebe gardu, máš se k němu na štáb dostavit dnes na večeři!“ Ztěžka polkl a vykulenýma očima Tě pozoroval.

Genevieve ani neočekávala, že by snad byly další věci, které by mrtvé mohly spojovat. Přesto si oddechla, když ji její domněnky doktor potvrdil. O to víc to vyvracelo ty kacířské myšlenky ohledně nějakých okultních obřadů či snad starých démonů. Ne, že by na ně Gen věřila…
Ačkoliv v souvislosti s okolním děním už si občas sama nebyla jistá, čemu může věřit.

Na Thierryho otázku, zda Gen zítra ráno dohlédne na zraněného muže, jen kývne hlavou na znamení souhlasu. Při troše štěstí se muž dostane do stavu, ve kterém bude moct sám opustit tento byt a všichni budou moct brzy na tuto nešťastnou noc zapomenout.
Popojde ke kamnům, ke kterým natáhne zkřehlé prsty. Ani si neuvědomila, že je jí zima. Ale nejspíš kombinace otevřeného okna, poklesu adrenalinu v krvi a jejího špinavého zakrváceného pláště pohozeného v koutě se do ní zakousl ukrutný chlad. Chvíli jen tiše stojí a nechává do sebe teplo ohně nasáknout. Nadechne se a v nose ji zašimrá tabáková vůně. Posmutní, jak kdyby to v ní vyvolalo nějaké vzpomínky.

V tom však doktor pronese troufalý návrh a zakončí ho nejspíš nevinně myšlenou otázkou.
Genevieve se na něj otočí a nevěřicnýma, velkýma očima si ho měří, jako by nevěděla, jestli to všechno myslí vážně.

Má zůstat v bytě muže – ač přítele – přes noc?
Je příliš nebezpečné se uprostřed noci vracet temnými ulicemi domů?
A pak se příliš brzy ráno zase vracet zpět, aby dohlédla na muže?
Spát v pokoji s mrtvolou?
Spát v cizí mužské posteli?
Nemít možnost ze sebe v klidu umýt špínu a krev dnešního dne?
Nemoct si ráno zapálit vonnou tyčinku a nepomodlit se ke svým Bohům u svého malého oltářku za další den, který chce ve zdraví přežít?
A on se ptá, jak se má???

Tyhle a mnohé další myšlenky jí proběhly v hlavě během těch pár tichých sekund, kdy se doktorovi dívá do očí.
A pak propukne v hlasitý, upřímný smích.
Smích tak veliký, až jí vytrysknou slzy z očí.
Thierry ji ještě nikdy neviděl takhle se smát. Popravdě nevěděla, jestli se vůbec někdy takhle smála. Něco na jejím smíchu je však nakažlivé a uvolňující. Vlastně jak kdyby poprvé za dlouhá léta objevila ztracený kousek sebe.

Když se konečně dokázala uklidnit natolik, aby mohla něco odpovědět, řekla jen „Nikdy jsem neměla zvláštnější večer, jako je tento. A něco mi říká, že to teď nějakou chvíli bude pokračovat.“ Pokrčí rameny stále s náznakem úsměvu. Vezme kýbl s horkou vodou, hadr, kartáč a kousek mýdla a chystá se vydrhnout chodbu.
Před dveřmi se však ještě otočí na doktora
„Než se vrátím, udělej prosím ještě trochu teplé vody, abych se pak mohla očistit i já. A tu mrtvolu si přesuň do obyváku, žádný muž v mé ložnici nebude.“ Řekne se zdvyhnutým obočím, jako by to měla být i skrytá zpráva pro Thierryho.

Doktor si nalil víno do nevypláchnuté sklenice, v duchu jsi jen doufala, že v ní naposledy bylo také víno. Vypil ji celou naráz a marně vzpomínal.
„Přesné datumy nemám, navíc s tím jejich hloupým revolučním kalendář začal být ve všech úředních dokumentech naprostý zmatek. Správce márnice rozhodně není příliš zdatný byrokrat. Těla byla ale nalezena zhruba po týdnu.“
Nalil si další sklenici a začal připravovat vědro a hadr na vytírání, zatímco postavil hrnec s vodou na kamna, kam přiložil několik polínek.
Každá návštěva Thierryho byla kontrastem pro většinu obyvatel Paříže. Nebyl to vysloveně žádný boháč, ale měl vše, co je potřeba k životu. Důstojné bydlení, dostatek jídla a surovin a věcí denní potřeby. Staral se o lidi a lidé se starali o něj.
Z ulice kromě chladu se vnášel do pokoje hluk z přilehlých ulic, výkřiky lidí, různé rány, dusot kopyt a rychlé kroky a běh lidí. Občas zazněl i tlumený výstřel. Už měsíce to byla běžná kulisa běžného života v Paříži
„Jiná spojitost mě nenapadá, ani pohlaví, dvě ženy a jeden muž. Jsou to obyčejní, spíše chudí lidé, kteří se vydali nočním městem na cesty a už se nevrátili“ významně Ti pohlédl do očí a začal si nacpávat dýmku.
„Zkusím zítra během dne domluvit s biskupem schůzku.“ Přešel do dveří a pohlédl na postřeleného muže.
„Zůstaneš tu zítra s ním, než se vrátím? Musíme ho utajit, než vymyslíme, co s ním.“ Vytáhl třísku z kamen a začal si připalovat tabák.
„Není to dobrá situace… připravím Ti na zítra léky a polévku, nevím, jestli se probere, ale zkus do něj něco nacpat.“ Místnost naplnil oblak kouře s vůní kvalitního kuřiva.
Byt o dvou místnostech, v každé jedno tělo.
Doktor pokrčil rameny a kývl směrem k posteli.
„Vyspi se na mém loži, já si ustelu tady vedle našeho pacienta na koberci.“
Vypil víno a usmál se. Celý od krve vypadal poněkud děsivě.
„Jak se vlastně máš?“