Pletivo nočních můr (2 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

Genevieve se po jeho reakci znovu zatváří provinile a opět sklopí pohled k zemi. Ona ale nevidí rozdíly mezi lidmi. Všichni mají rodiny, všichni mají sny… Všichni krvácí stejně… Každý by si měl zasloužit šanci na život.
„Omlouvám se.“ Řekne kajícně, víc ale své myšlenky nehodlá rozvádět. Ví, že kdyby byla situace jen trochu jiná, Thierry jako doktor by to viděl stejně.
Jeho něžný dotek na jejích vlasech ji trochu vykolejil. Když ošetřuje jiné pacienty, nic takového nedělá. Nevypadá však, že by toto gesto pro jejího přítele znamenalo něco víc a tak se rozhodne dále se tím nezabývat.
„Nestojím na ničí straně.“ Odpoví na ni docela nezvyklým zvučným hlasem. Pak jako by si to uvědomila, přejde do většího šepotu „Chápu, že jsou nutné některé politické a organizační změny a vesměs s nimi souhlasím. Nikdy ale nebudu souhlasit s násilnostmi a naprostým nerespektem k lidskému zdraví a životu.“ Je to snad nejdelší věta, kterou ji Thierry slyšel vyslovit v kuse.

Uleví se jí, když změní téma a na jeho otázku přikývne. Dojde s ním ke koši a vezme si kus chleba. Až nyní ji dojde, jak hladová po všem tom adrenalinu vlastně je. Ukousne si proto pořádný kus a zatímco ho následuje do dalšího pokoje, usilovně žvýká.
Na mrtvolný puch je zvyklá, a tak kromě mírné nevolnosti nepocítí nic výrazného. Přesto ji z vědomí, že její přítel doma ukrývá mrtvé tělo, přeběhne mráz po zádech.
Netuší, co má vlastně čekat a tak si dá pár okamžiků k tomu, aby dojedla zbytek chleba, který drží v ruce. Poté si ruce otře do sukně, snad jak kdyby mrtvé tělo nechtěla znesvětit drobečky. Thierryho změna tónu ji trochu vystrašila. Co to může být, že ho to tak vykolejilo? Ještě nezažila, že by si s něčím nevěděl rady.
Ještě jednou se na něj podívá, jako by žádala o svolení stáhnout z mrtvého prostěradlo. Pár vteřin na to to udělá a očima zkoumavě pátrá po mrtvém těle.

Thierry znovu vykulí oči.
"Cože, zbláznila ses? Myslel jsem, že je to revolucionář!" Uvědomil si svůj křik a snažil se uklidnit a utišit.
"Kdy Tě někdo viděl, tak přijdeme všichni o hlavu dřív, než se zítra zase setmí. Copak nevíš, jako jsou teď poměry?"
Zavrtěl hlavou a dokončil práci na Tvé hlavě. Pohladil Tě po vlasech a nakonec Ti čelo obmotal kolem hlavy obvazem.
"Na které straně vlastně stojíš?" Zeptal se Tě, když si otíral ruce. O politice jste se nikdy příliš nebavili. věděla jsi, že dělá ranhojiče revolucionářům, ale ne z nějaké sympatie k hnutí, jako z přesvědčení dobře vykonávat lékařské řemeslo. A také z pragmatických důvodů, kdyby léčil raněné na druhé straně barikády, brzy by skončil pod gilotinou.

"Máš hlad?" zvedl u dveří proutěný koš, kde bylo nějaké ovoce, kus chleba a několik kusů různých druhů sýra.

Tvá otázka jej zarazila, trochu zbledl a stoupl si ke dveřím, aby se zaposlouchal, že skutečně je bezpečno.

"Ano, nechal jsem Ti vzkaz. Víš, narazil jsem na něco znepokojivého."
Kousl do sýra a pokynul Ti, abys jej následovala do vedlejší místnosti.
Tam bylo na stole pod prostěradlem lidské tělo. Tím, že byla přikrytá i hlava bylo jasné, že je po smrti. A pokud by byl někdo na pochybách, zápach, i přes otevřené okno, byl příšerný.
Thierry si znovu kousl do sýra, zatáhl těžké závěsy přes otevřené okno a rozsvítil lucernu a lustr.
"Potřebuju vědět, co si o tom myslíš. Ne jen z hlediska lékařství, ale i z hlediska své víry. Já jako katolík totiž už názor mám. Jako lékař tápu. Až budeš připravená, podívej se"
Svalil se do křesla vyčerpáním a mechanicky žvýkal sýr.

Nervózně se Thierrovu vtípku o čarodějnici zasměje, dále ale však při práci mlčí. Ostatně tak, jako obvykle.
Thierra zná sice dlouho a proto se s ním dokáže bavit trochu více uvolněněji, než s ostatními, přesto se ale ani v jeho přítomnosti nedá označit za upovídanou. Thierra má mimo jiné ráda také proto, že tuto její vlastnost akceptuje a nenutí ji k žádným hovorům o zbytečnostech, jen aby nebylo trapné ticho.
Nad jeho konstatováním, že muž stejně nepřežije, Gen jen unaveně svěsí ramena a hluboce povzdechne. Jak kdyby toto její gesto mluvilo za vše. Je smutná z námahy, kterou oba museli vynaložit, a která nejspíš byla zbytečná. Ale tohle je život. Tohle je Paříž ve svém nejtemnějším období.
U jeho pokynů neprotestuje a poslušně ho poslechne. Bolestivě sykne a nakrčí čelo, když jí jehla projede citlivou kůži na hlavě. Rukama pevně sevře lem své sukně.
Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm…
Počítá nádechy a snaží se tak nemyslet na pulzující bolest. Z jejího počítání jí však vytrhne Thierrova otázka.
Genevieve pokrčí rameny a chvíli to vypadá, že ani nebude pokračovat. Nakonec však ze sebe přesto něco dostane
„Byl to obyčejný muž. Jakobíni pronásledovali jeho a několik dalších mužů a vystřelili po nich. Tenhle kulce neunikl. Bylo to hned před Tvým domem a já si říkala, že třeba… možná by stálo za zkoušku ušetřit alespoň jeho život.“ Znovu pokrčí rameny a tím své vyprávění ukončí.
Pak ale jako by si na něco vzpomněla
„Nechal jsi mi vzkaz, abych přišla…?“

Kapitán se svými nohsledy odešel.
Thierry se na Tebe podíval vykulenýma očima, zhluboka se nadechl a obrátil je v sloup.
"Ještě by sem mohla oknem vlézt čarodějnice a bylo by to asi komplet" zašeptal a začal zašívat jehlou ránu na krku. Krev se vpíjela do spár prkenné podlahy a dost jí také nasál roh koberce pod stolem.
Doktor Ti téměř ani nemusel říkat, co potřebuje ani co se týče léků.
S pochvalou v očích se na Tebe usmál a podložil raněného dekou a nechal ho ležet na zemi.
Další deku hodil přes jeho tělo a položil mu dlaň na čelo.
"Obávám se, že nepřežije." řekl téměř až lhostejně. Obdobná prohlášení říká celý den.
"teď Ty, posaď se" ukázal na židli a začal se starat o Tvé zranění.
"Chce to pár stehů, budeš mít bouli a jizvu, důležité je to teď vyčistit"
začal s léčbou
"zatím mi řekni, co se stalo a kdo to je"

Poté, co na něm poznala, že její lež prohlédl, ji obličej zčervenal o to více. Neuhlídá se a sklopí provinile oči.
Rukou, kterou nedrží dveře, převezme botu a místo díků zvládne jen lehce pokývat hlavou. Má pocit, že kdyby promluvila, třásl by se jí hlas. A kapitána již více provokovat nechce.
Když ji do nosu praští štiplavý pach alkoholu, lehce odtáhne od škvíry ve dveřích hlavu, jako by se od tohoto vjemu chtěla co nejvíce distancovat. Opilí muži nebyli zrovna její nejoblíbenější.
„Vyřídím. Zítra ráno u vás bude.“ Vyhrkne ze sebe a už už se chystá zavřít dveře, ale kapitán ještě pokračuje.
„Jistě, hned teď vše uklidím, spolehněte se.“ Rozhodne se ho dále více neprovokovat a zvolí taktiku ´odsouhlasit všechno, hlavně aby tenhle rozhovor co nejdříve skončil´.
To už ji ale zaskočil jeho poslední otázkou. Na několik vteřin se mezi nimi rozhostí ticho, jak Gen usilovně přemýšlí, nakolik nebezpečné je říci tomuto muži své pravé jméno. Má ale pocit, že další lež by celou situaci jen zhoršila a proto se tentokrát rozhodne pro pravdu.
„Jsem Genevieve Corday, kapitáne Vero.“
A s těmito slovy mu zabouchne dveře před nosem.

Otočí se na Thierra a snad aby již nadále nad právě proběhlým rozhovorem nemusela přemýšlet, rychle mu přispěchá na pomoc se zraněným mužem. Jsou už docela sehraný tým a tak jde Gen práce docela od ruky.

Kapitán na Tebe dlouho zírá. Prohlédl, že lžeš a zabodl své hnědé oči nepříjemně do těch Tvých. Pak hlasitě mlaskl a naklonil se ke škvíře, kterou procpal dovnitř mužškou botu celou od krve, aby Ti ji podal.
Pak ztišil hlas, který by byl hezký a příjemný, kdyby nebyl přísnýá a uštěpačný a nebylo z něj znát, že akčkoliv akceptuje vyřčenou lež, vůbec se mu toto jednání nelíbí.
"Tohle zřejmě pan Lemaire omylem upustil a vymáchal v tom potoku krve, který teče od jeho dveří. Snad mu na jeho vycházce jedna bota nechybí."
Nadechl se a z hluboka vydechl, byl z něj cítit alkohol, nebyl opilý, jen pár skleniček na všechny ty nervy.
"Vyřiďte doktorovi, že mu děkuju za jeho dnešní služby lidu a že ho očekávám zítra ráno u sebe v kanceláři v 8 hodin ráno."
Jeho Tvář na chvíli z průzoru zmizela, když se ohlížel do chodby a opět se objevila ve škvíře.
"A ukliďte tady okamžitě ten svinčík, než se o něj začne někdo zajímat."
Mírně zaklonil hlavu
"Jak se jmenujete, slečno?"
Z kapitána šel přirozený respekt, strach příliš nepolevoval, za jeho zády bylo slyšet tlumené brblání jeho doprovodu.

Když si Gen uvědomí, že není v akutním ohrožení, viditelně se jí uleví. Viditelně však bojuje s tím, aby se neotočila dozadu na svého přítele a nevyhledala tak u něj pohledem pomoc. Tento tik se jí naštěstí podaří zarazit včas a ona ho zamaskuje do pomalého kroucení hlavou.
„Obávám se, kapitáne, že tu momentálně není. Pokud byste chtěl, mohu mu předat vzkaz?“ tázavě pozvedne jedno obočí a přešlápne z nohy na nohu, když jí v ráně na hlavě znovu začne palčivě pulzovat bolest.
Nerada lže. Přijde jí, že to neumí a že to na ní každý musí poznat. Jak čeká na odpověď od kapitána, lehce ji zrůžoví tváře.
Ach nebesa, proč se do všeho musím zaplést zrovna já…

Za dveřmi byl skrz škvíru vidět ve světle lucerny muž s důstojnickým kloboukem v uniformě, na schodech byly slyšet další kroky.
Muž měl sotré rysy a lehké strniště.
Když jsi na něj promluvila, zarazil se.
"Merde, ženská, co tu chcete, potřebuju mluvit s doktorem Lemairem, je doma?"
Pak přešlápl na místě, uvědomil si že je neomalený, zřejmě měl také perný den.
"Jsem kapitán Vera a mám pro něj instrukce na zítřejší ráno, můžete ho prosím zavolat?"

Genevieve se třikrát zhluboka nadechne, aby se dala dohromady a trochu uklidnila své bušící srdce. Sotva se jí to však podaří a ona se chystá pomoci Thierrovi, nocí se ozvou hlasité rány.
Její srdce teď buší ještě rychleji, než předtím. Vyplašene koukne na svého přítele. Ten už zná její pohled, kdy Gen nechce mluvit s žádnou cizí osobou. Natož mužem.
Při druhém zaklepání jí však dojde, že jestli z toho chtějí všichni tři vyváznout živí, nezbývá jí, než jednat. Roztřeseně se přes všechny čtyři dostane na nohy, narychlo do svého pláště utře co nejvíce krve jen půjde a odhodí ho do kouta, tak aby ho muž za dveřmi nemohl zahlédnout. Uhladí si halenu, nasadí úsměv, který však nedokáže zcela zakrýt její strach a nakonec pootevře dveře jen na škvíru, aby muž nemohl zahlédnout nic víc, než její obličej.
„Přejete si?“ řekne zdvořile, jako by to měla být zcela běžná návštěva starého známého. Ještě že muž za dveřmi nevidí, jak Gen křečovitě svírá kliku u dveří, až ji klouby bělají.

Raněný se po všem tom výkonu znovu sesunul na zem a začal lehce zaškubávat nohama. Thierry jen rychle prohlédl Tvé zranění a když usoudil, že nejsi v žádném ohrožení, začal se věnovat nezvanému hostu. Rozevřel brašnu a sklonil se k němu.
"Je úplně bílej, ztratil hodně krve" Přehraboval se v brašně a začal muži operovat krk.
"Až se vzpamatuješ, hodila by se mi pomocná ruka."
Muž se třásl, Thierry vytáhl obvaz.
V tom někdo zabušil na dveře.
Tvůj přitel se otočil, jednu dlaň přitiskl muži na ústa a vykulenýma očima Tě upozornil na své prsty, které měl strčené až po druhý článek v krku raněného.
Opět se ozvalo typicky mužšké zabušení pěstí na zveře.

Když s ní muž nečekaně smýkne a ona se praští do hlavy, až se jí před očima roztancují hvězdičky, pomyslí si něco velmi nehezkého o své snaze zahraňovat neznámé muže uprostřed noční Paříže.
Párkrát zamžiká očima, ale ví, že nemůže ztrácet čas. Vyškrábe se tedy na nohy. To už muž naštěstí pochopil, že mu chce pomoci a ne mu ublížit. Spojí tedy síly a společně se jim, Gen vlastně ani neví jak, podaří dostat až do domu jejího přítele.
Tohle může být ještě pěkný malér.
Než začne cokoliv vysvětlovat, vetře se spolu s neznámým mužem z posledních zbytků sil do bytu a zabouchne za sebou dveře.
„Střelili ho do krku, hned před Tvým domem. Nemohla jsem ho tam nechat. Ne, když vím, že ho můžeš zachránit.“ Prosebně, a malinkato omluvně, se na Thierra podívá. Pak jako by ten největší adrenalin opadl a jí se najednou neskutečně zamotá hlava. Tak jako předtím muž, i ona se opře zády o dveře. Kolena jí vypoví službu a sesune se na zem, naštěstí stále při vědomí.
„Potřebuju jen malou chvilinku.“ Spíš slabě vydechne.

Střelné zranění bylo v oblasti krku, muž vykašlával krev a z rány se řinul proud krve. Muž Tě v panice popadl a začal se bránit, když si myslel, že jsi jeden z útočníků. Smíknul Tebou a hlavou ses praštila o dlažbu. Nakonec se ale vzpamatoval a začal se gestem krvavé ruky omlouvat, druhou dlaň si tiskl ke krku, nechal si pomoct vstát a spolu jste doklopýtali ke vschodovým dveřím Thierrova domu. Bydlel v prvním patře, kam vedly široké kamenné schody. Po prvních pár stupních se muž svalil, hlasitě nazaril zpet do dveží, které zabochl a začal ztrácet vědomí.
V temném domě, kde nesvítila žádná lucerna, se začaly ozývat hlasy. Dnes člověk neví, kdo si pro něj přijde a za co bude souzen. Naštěstí, jediné dveře, které se otevřely, byly ty Tvého přítele.
Pozdvihl olejovou lampu a zamžoural.
"Hrome Vivi, co se stalo? Kdo je to, jsi zraněná?"
Pak se polekaně začal rozlížet po domě a dalších patrech.
Až teď v tom světle sis všimla, že jsi celá od krve raněného a po čele Ti stéká vlastní

Kdy naposledy byla Gen takhle pozdě venku? Ani si nepamatovala… Ale zpráva zněla naléhavě a ona nehodlala ponechat nic náhodě. Vzala si tedy svůj tmavý plášť, který si přehodila přes ramena a schovala svou hlavu do kapuce, sahající ji hluboko do očí.
Ví, že musí být ostražitá. A neviditelná. V tom je naštěstí docela dobrá. Nikdy netoužila po pozornosti a téměř vždy se na veřejnosti chová jako šedá myška. Pozorovatel. Ostatně tahle vlastnost ji v posledních neklidných týdnech několikrát zachránila život. Stejně tak, jako tentokrát.
Sleduje celou scénu, odehrávající se jen pár kroků od ní a stáhne se o to více do stínu domu. Hruď se jí stáhne úzkostí. Kolik utrpení člověk musí vidět na vlastní oči, aby se stal imunním?
Věřila, že každý život je cenný a proto jakmile ozbrojenci odběhli dál, vyrazila rychle k padlému muži. Klekne si k němu a ještě jednou se pro jistotu nervozně ohlédne přes rameno, zda-li jsou tu skutečně sami. Zběžně prohlédne jeho zranění. Pokud nazná, že muž do pár vteřin stejně vykrvácí, nechá ho tam a přeběhne těch pár posledních metrů k domu jejího přítele Thierra. Pokud by však byla naděje, že by muž mohl ještě pár minut žít, pokusí se přemístit ke dveřím spolu s ním.

Píše se krutý a nemilosrdný rok 1793, těžko hledat krvavější ve Francouzské historii. Byla tma a chladno. To ale vřící politické i společenské nepokoje v Paříži nikdy neutišilo, neuklidnilo, neunavilo... Někdy dokonce po setmění jakoby osud přiložil pod kotel nekonečného běsnění. Za normálních okolností bys v této hodině nevyšla do ulic, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Tvůj dobrý přítel, Thierry Lemaire, Ti v klubu armádních lékařů zanechal vzkaz, ať k němu přijdeš večer po setmění domů. Zpráva se zdála naléhavá a navíc byla umazaná od krve. To sice u jeho vzkazů bylo normální, jelikož většinu dne někomu amputoval končetiny nebo zastavoval krvácení vším, co bylo k dispozici, včetně svých prstů. Sama jsi tomu byla svědkem, když jsi mu v jeho soukromé ordinaci občas vypomáhala. Ovšem válka, nebo jak se tomu dnes říká, revoluce, si ho žádá spíše v nemocničním lazaretu než v ordinaci lékaře. Protože byla zpráva právě tak strohá, bez dalších zdvořilostí či společenské konverzace, odvážila ses vydat směrem k mostu Pont Neuf, kde měl Thierry pronajatý malý byt.
V ulicích nebyl klid, kromě obyčejných lidí, kteří se prali se svými osudy, byla sem tam slyšet střelba. Na jedné z křižovatek ses včas zastavila, abys byla svědkem jak skupinka mužů prchala před spravedlností jakobínů. Ozval se výstřel a jeden z mužů se svalil na dlažební kostky přímo uprostřed křižovatky. Okamžik poté se prohnala hrstka ozbrojenců a častovala dle jejich slov roajalisty sprostými nadávkami. Muže nechali na zemi. Zmítal se a chrčel v cákancích vlastní krve. Není to tak dávno, co byl král popraven a od krku jeho choti Marie Antoinetty čepel gilotiny snad ještě ani pořádně nevychladla. Stavět se proti zájmům revoluce stavělo všechny do rizika, že se pod gilotinou ocitnou sami.
Byt Thierra je jen pár vchodů odtud, most Pont Neuf je nadohled. Ulici sevřela lezavá zima, a také zápach, linoucí se z útrob Seiny. Křižovatku sevřel v náručí vzácný okamžik opravdového nočního ticha.