Pletivo nočních můr (1 strana zpět) | Herna - Aragorn.cz

Kdy naposledy byla Gen takhle pozdě venku? Ani si nepamatovala… Ale zpráva zněla naléhavě a ona nehodlala ponechat nic náhodě. Vzala si tedy svůj tmavý plášť, který si přehodila přes ramena a schovala svou hlavu do kapuce, sahající ji hluboko do očí.
Ví, že musí být ostražitá. A neviditelná. V tom je naštěstí docela dobrá. Nikdy netoužila po pozornosti a téměř vždy se na veřejnosti chová jako šedá myška. Pozorovatel. Ostatně tahle vlastnost ji v posledních neklidných týdnech několikrát zachránila život. Stejně tak, jako tentokrát.
Sleduje celou scénu, odehrávající se jen pár kroků od ní a stáhne se o to více do stínu domu. Hruď se jí stáhne úzkostí. Kolik utrpení člověk musí vidět na vlastní oči, aby se stal imunním?
Věřila, že každý život je cenný a proto jakmile ozbrojenci odběhli dál, vyrazila rychle k padlému muži. Klekne si k němu a ještě jednou se pro jistotu nervozně ohlédne přes rameno, zda-li jsou tu skutečně sami. Zběžně prohlédne jeho zranění. Pokud nazná, že muž do pár vteřin stejně vykrvácí, nechá ho tam a přeběhne těch pár posledních metrů k domu jejího přítele Thierra. Pokud by však byla naděje, že by muž mohl ještě pár minut žít, pokusí se přemístit ke dveřím spolu s ním.

Píše se krutý a nemilosrdný rok 1793, těžko hledat krvavější ve Francouzské historii. Byla tma a chladno. To ale vřící politické i společenské nepokoje v Paříži nikdy neutišilo, neuklidnilo, neunavilo... Někdy dokonce po setmění jakoby osud přiložil pod kotel nekonečného běsnění. Za normálních okolností bys v této hodině nevyšla do ulic, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Tvůj dobrý přítel, Thierry Lemaire, Ti v klubu armádních lékařů zanechal vzkaz, ať k němu přijdeš večer po setmění domů. Zpráva se zdála naléhavá a navíc byla umazaná od krve. To sice u jeho vzkazů bylo normální, jelikož většinu dne někomu amputoval končetiny nebo zastavoval krvácení vším, co bylo k dispozici, včetně svých prstů. Sama jsi tomu byla svědkem, když jsi mu v jeho soukromé ordinaci občas vypomáhala. Ovšem válka, nebo jak se tomu dnes říká, revoluce, si ho žádá spíše v nemocničním lazaretu než v ordinaci lékaře. Protože byla zpráva právě tak strohá, bez dalších zdvořilostí či společenské konverzace, odvážila ses vydat směrem k mostu Pont Neuf, kde měl Thierry pronajatý malý byt.
V ulicích nebyl klid, kromě obyčejných lidí, kteří se prali se svými osudy, byla sem tam slyšet střelba. Na jedné z křižovatek ses včas zastavila, abys byla svědkem jak skupinka mužů prchala před spravedlností jakobínů. Ozval se výstřel a jeden z mužů se svalil na dlažební kostky přímo uprostřed křižovatky. Okamžik poté se prohnala hrstka ozbrojenců a častovala dle jejich slov roajalisty sprostými nadávkami. Muže nechali na zemi. Zmítal se a chrčel v cákancích vlastní krve. Není to tak dávno, co byl král popraven a od krku jeho choti Marie Antoinetty čepel gilotiny snad ještě ani pořádně nevychladla. Stavět se proti zájmům revoluce stavělo všechny do rizika, že se pod gilotinou ocitnou sami.
Byt Thierra je jen pár vchodů odtud, most Pont Neuf je nadohled. Ulici sevřela lezavá zima, a také zápach, linoucí se z útrob Seiny. Křižovatku sevřel v náručí vzácný okamžik opravdového nočního ticha.