Prázdniny v Anglii (2 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

Něco okřídlenýho se nezadržitelně blížilo k Austinovi, Austin zůstal stát na místě a čekal, co se bude dít, Carisska už byla dávno za dveřma. Austin viděl, že je to sova. Že by se mi konečně vrátila moje Sněhulka?
Jakmile sova doletěla, přistála Austinovi přímo do obličeje, s pergamenem srulovaným v pařátku. Austin málem spadl na zem, když mu jeho sova přistála až v obličeji. Opatrně ji chytil a dal si jí na rameno. Sněhulka ho začala klovat do ucha, natáhla pařátek, Austin si všiml že něco jeho sova drží.
Okamžitě začal pergamen číst, přemýšlel, čí písmo to je, ale pak mu to došlo. "Jé, to je Abinky psímo!", vykřikl na celý kolo. Několikrát si ten úhledný pergamen četl dokola. Všimnul si, že je to ozdobný papír, na němž je jakási holčička s koťátkem.
Jé, Abinka to napsala krásně, a ještě na takový hezký papír, ten si musím schovat, pomyslel si.
"Takže ty si cestovala tak dlouho, jo, ty potvůrko jedna. A já o tebe měl strach. Musím potom poděkovat Abince, že se o tebe postarala.", mluvil ke Sněhulce.
Sluníčko už bylo dávno za obzorem, venku začínala tma, Austin tedy nesl Sněhulku na rameni, jenže poté zamávala křídly a byla v kleci dřív, než by Austin řekl slovo famfrpál.
Radostí bez sebe Austin padl do postele, usmíval se od ucha k uchu a znovu a znovu četl psaníčko od Abinky. Měl bych jí odepsat, ale Sněhulka zase bude cestovat čtyři dny, to by jí doletěla až osmýho července, nechám jí odpočinout nejdřív. Potom Austinovi došlo, že se s Abi uvidí na kouzelnickým táboře, takže myšlenku, že musí Abi poslat další psaníčko, ihned pustil.
Sněhulka mezitím usla ve své kleci, Austin se chvíli převaloval, ale než stačil znovu zkontrolovat Sněhulku, už byl taky v říši spánku.

Austin se vzbudil uprostřed noci z ničeho nic, jako by snad měl špatný sen nebo co. Rozsvítil si lampu, podíval se na stolek, který měl u postele, na tom stolku ležel kalendář, byl 3. Červenec, rok 2000.
Rozespalý Austin zamířil pohledem od stolku ke skříni, kde vedle kufru taky ležela prázdná klec, která patří Austinově sově, ale ta se stále nevrátila. Co když se zatoulala nebo ji nějaký mudla pic...picnul. Mám o tu moji střeštěnou sovu strach, děsivé myšlenky si pohrávaly s Austinovou myslí.
Austinův strach byl natolik silný, že už nemohl usnout, jenom tak ležel v posteli a koukal do stropu. Rozhodl se, že už nebude spát, odhodil peřinu, vstal z postele, sedl ke stolku, hledíc z okna na úplněk.
Zakoukal se do úplňku, vzpomínal, jaký byl jeho první den v Příčné Ulici, v Bradavicích, vůbec celkově. Abince už jsem sovu poslal, je na řadě Asetka, no a Johnovi musím poslat mudlovský dopis, aby so nemyslel, že jsem na něj zapomněl.
Bez váhání se Austin dal do psaní mudlovského dopisu pro Johna, i když žádný ještě nikdy nepsal, ale snad to zvládne. Vzal tedy brk, inkoust s kalamárem, něco co vypadalo jako kus papíru, aby nevzbudil podezření, že je to kouzelnický pergamen a začal psát.

Johne, promiň, že mi tak dlouho trvalo napsat dopis.
Měl jsem hodně práce s vybalováním věcí ze školy a vším,
vždyť to znáš.
Doufám, že jsi v pořádku dorazil do domova.
Já se mám dobře, za chvíli odjíždím na tábor, ty víš o kterým mluvím. Tak ti pak povyprávím, jaký to tam bylo.
Opatruj se.
Tvůj nejlepší kamarád Austin.

Austin někde ze skříně vyhrabal obálku, přehnul papír, aby se do obálky vešel, zepředu obálky nadepsal adresu domova, olízl obálku, zalepil a položil na stůl.
Ráno se Austin nezvykle vzbudil brzy, popadl obálku s dopisem ze stolu, upaloval za ségrou, aby mu pomohla ten dopis správně poslat.
"Ségra, ségra.", křičel za dveřma jejího pokoje.
Austinova ségra Carisska vylezla z pokoje a hned spustila "Co je brácha?", ptala se ho podezřívavě, protože po dlouhý době klepal na její pokoj, jindy do jejího pokoje vrazí bez zaklepání jak valibuk.
"Nooo, já jenom, jestli mi pomůžeš poslat mudlovský dopis pro Johna.", ségra mu vyrazila dopis z ruky, zmizela vmžiku a za deset minut byla zpátky.
"Nemáš zač, brácha.", vyplázla na něj jazyk. "A vůbec, už máš sbaleno na tábor?", nakoukla do jeho pokoje.
Austin zůstal stát jako spařený, poté odvětil. "Jasně, že mám. A díky za ten dopis."

Pozdní odpoledne Austin s Cariss blbli venku před domem, dokud nezapadlo slunce.
Už se vraceli domů, když v tu ránu Austin zahlédl podivnou sovu, mířící k němu.

Za okny byla ještě tma a byly slyšet podivné zvířecí zvuky z rezervace.
Asetka se posadila na kraj postele a bylo na ni vidět jak přemýšlí.
Hlavou se ji honily různé myšlenky , ale nejvíc ji trápilo, že nemá u sebe své přátele.
Snad se už k Jonovi dostal můj mudlovský dopis a jen doufám , že pochopil že ho může číst jen on a nebude mít zbytečné obavy z prozrazení že je čaroděj.
Ještě že můj táta dostal ten nápad začarovat papír. Je to něco jako mnichova zkáza co jsme se učily ve druháku. Správná se slova se zjeví jen tomu, komu je určena. Takže místo rezervace kouzelných tvorů, budou mudlové číst jako rezervace ohrožených zvířat.
Aset se při té myšlence usmála a pomyslela jak chytře to její táta vymyslel.
Ještě před odjezdem dala poslední instrukce Evženovi, aby hned jak se tam objeví pošta od Johna ji ho donesl.
Ještě že ty sovičky jsou tak chytré a vždy trefí kam mají. Jako by měli nějaký radar a ví kam letěl.
Po snídani se Aset dala do psaní dopisů pro své kamarády Abi a Austinovi.
Byli skoro stejné. Psala o kouzelných zvířatech a o tom že se má dobře a že se ji po nich moc stýská. Do každého pergamenu ještě přidala nezačarované fotky zvláštních tvoru a pečlivě je zavázala červenou stužkou.
Cestou do sovince si pobrukovala písničku a přitom se usmívala.
Měla to tam ráda, nemusela si dávat pozor na to koho potká, protože toto místo bylo očarované a mudlové nic z toho co viděla Asetka neviděly.
Došla do sovince a vyhlídla si velkého hnědého výra.

" Dobrý den pane Výre, tady mám dva dopisy.
Napřed prosím zaleťte k Austinovy a potom k Ebi a tady máte žížalky na cestu .
Ten vesele zahoukal vzal si do každého pařátu jeden svitek a do zobáčku nasoukal žížalky a odletěl.

Aseta se za nim ještě chvilku dívala a pak společně s Garvildem šla pozdravit svá obblíbená zvířata, která i vyfotila pro své přátele.
Jako prvního navštívila Nundu, je to krásné zvíře které se bohužel nedá ochočit a proto je zavřený za sklem. Vypadá skoro jako lev a to taky ostatní mudlové vidí.
Prochází kolem tančícího Mooncalfa a chvilku se u jeho výběhu zastaví. Aset se snaží napodobit jeho taneční kroky, ale moc ji to nejde , no přece jenom nemá 4 nohy s plovacími blánami.
V dalším výběhu ji přivítá hlasitým pištění krásný růžový Piskloun.
Je to její oblíbený tvoreček, protože se rád mazlí, ale to se zas nelíbí Garfildovy který na něj pořád prská.
A jako poslední navštíví voliéru krásných Kaštanovců. Jsou to nádherná stvoření. Mají různobarevná křídla ale musíte si dávat pozor na jejich ostré zoubky. Pokud se cítí být v ohrožení tak se do vás nelítostně zakousnou.
Nejvíc se Aset líbí jak spí zavěšeni na stromech jako netopýři, ale jejich křídla obalí tělíčka a vypadají jak mudlovské kaštany a proto i to jejich jméno.
Její maminka pracuje s kouzelnými zvířaty a tak Aset ví jak se má chovat a které zvíře je nebezpečné a které si může pohladit.
Jednou za rok jezdí do téhle rezervace a pomáhá mamince s péči o méně nebezpečná zvířata.
Tady ji ten čas tak rychle utíká, že nemá ani čas přemýšlet o věcech které se ji staly v Bradavicích.
Ted myslí jen na Johna.
No musím mu ještě poslat dopis, proběhne ji hlavou.
Vytáhne si z batohu očarovaný papír a brk a dá se do psaní.

{b}Milý Johne{/}

{i}Posílám ti pozdrav z rezervace.
Jak se pořád máš a co děláš tu celou dobu co jsme se neviděli?
Pořád nemám od tebe žádné zprávy. Ta mudlovská pošta je nějak pomalá a nebo si můj dopis nedostal?
No snad jsem to napsala správně, jak mi táta řekl, napřed jsem napsala tvoji adresu a na druhou stranu obálky jsem napsala moji .
Jo a málem bych zapomněla ti napsat, že se nemusíš bát že by někdo četl co ti píšu. Táta je dobrý kouzelník a dopis začaroval, tak aby sis ho mohl číst jen ty. Mudlové uvidí jen obyčejné psaní a obyčejnou fotku lva, vydry, motýla a tlustého morčete.
Já se mám celkem dobře, s rodiči se staráme o kouzelná stvoření a není čas na nic jiného.
Budeme tady asi celý měsíc, ale ty mi normálně piš dopisy k nám domů a Evžen mi to pak donese až sem. Máš moc chytrou sovu a ví kde mě má hledat.
Tak se zatím měj hezky a napiš mi už konečně, nebo se ti tady ustýskám
.
Tvá Asetka {/}

Do obálky ještě přidá fotku a pečlivě ji zalepí. Napíše úhledným písmem Johnovu adresu a přidá i zpáteční adresu. Nalepí známku a dopis hodí do zvláštní velké červené bedny.

Druhý den se Austin vzbudil, měl otlačený obličej od polštáře, nebo to nebyl polštář?

Austin pomalu otevíral oči, vůbec se mu nechtělo ještě z postele, ale když pomyslel na to, že se tábor nezadržitelně blíží a on pořád má v kufru školní věci a všelijaké harampádí, co si ze školy přivezl, bude muset udělat výjimku. Jedna noha, druhá noha... prásk!, Austin sebou švihl na zem, měl zdřevěnělý nohy. Jak se tak snažil sebrat ze země, všiml si hůlky, která se mu válela pod postelí. Co u Merlina dělá moje hůlka pod postelí?, pomyslel si. Natáhl se pro hůlku, sebral se ze země, položil na postel a šel si umýt obličej. V zrcadle si všimnul, jak má pěkně otlačenou tvář, pokusil se zaostřit a všimnul si, že na té tváři je otlačený obrys odpovídající hůlky. No potěš koště, co jsem to v noci dělal? Snad nejsem náměsičnej, probliklo mu hlavou.
Jakmile vycházel z koupelny, spatřil ségru. "Jé, dobrý ránko, ségra.", Austinova sestra už vypadala čile, "No dobrý ráno, brácha.", odvětila mu. Pak se ale zamířila na jeho obličej a začala se smát.
Austin se na ní zašklebil a po chvilce mu došlo, proč se mu směje. Austinova sestra se ho zeptala "Cos dělal, prosím tě?", Austin chvíli přemýšlel, poté odpověděl "To bych taky rád věděl, pod postelí jsem našel hůlku."
Chvíli se navzájem ještě škádlili a potom oba sešli dolů na snídani, kde na ně čekala jejich mamka. "Dobré ráno, Austine, Carissko.", oba řekli zaráz "Dobré ráno, mami."
Po snídani běžel Austin do svého pokoje, na stole mu ležel onen záhadný pergamen od Willyho, podíval se na něj, zpátky ke skříni, zpátky na stůl. Když ten pergamen je hrozně těžkej na vyluštění, jsou tam jakýsi číslice, písmena, kdo ví co ještě
Austin tedy nechal pergamen pergamenem, sedl si ke kufru, který mu ležel u skříně a začal z něj vyhazovat všechny věci, aby si do něj mohl sbalit na letní tábor. Co si asi tak mám vzít, bude určitě teplo, ale co když naopak bude pršet, přece jenom je začátek července a jsme v Anglii, chvíli seděl nad věcmi a dumal.
Poté naházel oblečení všehodruhu do kufru a doufal, že mu to bude na táboře a na farmě u tety a strejdy stačit. Přece jenom ještě neumí čistící kouzlo, který na něj používal Brus sem tam. Zaklapl kufr, opět položil ke skříni, skočil do postele, chvíli se převaloval ze strany na stranu, Hmm... co tak asi dělají ostatní, Asetka, Johník, no a co asi dělá moje Abinka, tak moc mi chybí, už se těším až se zase uvidíme. Doufám, že se ta moje potrhlá sova neztratila.
Najednou Austin vyskočil z postele jako by mu do zadnice udeřil kulový blesk, popadl hůlku, mával s ní do všech stran, v naději, že se naučí nová kouzla, ale marně, musí si počkat do dalšího ročníku. Hodiny utíkaly jak voda, Austin pořád máchal s hůlkou, najednou přestal, podíval se ven.. "No potěš, to už se zase stmívá?, povzdechl si.
Odložil hůlku na stůl, seběhl dolů do kuchyně, jestli na něj zbylo něco k jídlu.. popadl zbytky z večeře, utíkal do svýho pokoje, snědl si večeři, naposledy zavzpomínal na Abinku, převlíkl se do pyžama, zavřel oči a usnul jak nikdy dřív.

To odpoledne bylo fakt vedro. Abi až do večera řádila s Halley v místním bazénu a přišla úplně vyřízená, ale šťastná. Když dorazila domů, maminka už servírovala večeři u stolu na zápraží. Abi popadla lžíci a chtěla se pustit do jídla, když cosi přiletělo shůry a přistálo to v jejím talíři plném pečených fazolí s kečupem. Abi vyjekla, vyskočila od stolu až převrhla židli a vyděšeně zírala na podivné stvoření, které se v talíři oklepalo a se zbytky důstojnosti vykráčelo na bílý ubrus. Rozhlédlo se to, roztáhlo to křidýlka a trousíc všude zbytky fazolí to přeletělo k Abi na rameno. Tiše to zahoukalo. V tu chvíli se Abinka rozesmála: "Vsadím poslední galeon, že ty musíš být Camrálkova sovička!"
Sovička uraženě natáhla pařátek a předala Abince svinutý dopis. Byl taky celý od rajčatové omáčky.
Milá Abi, přeji ti všechno nejlepší k tvým dnešním narozeninám.
Podpis chyběl, ale písmo Abi poznala neomylně.
Tak přece jen napsal!
"Kdepak ses toulala, ty jedna? Vždyť já měla narozeniny před čtyřma dny," zasmála se. "A počkej, takhle nemůžeš letět zpátky, umeju tě a dám ti na cestu něco k snědku."
Koupel v kyblíku s teplou vodou se sovičce moc nezamlouvala, dost u toho nadávala a dokonce Abinku klovla párkrát do prstu, ale Abi se ji podařilo usmířit velkou porcí žížal, které doběhla vytahat z kompostu. Zatímco je sovička soukala do sebe, popadla Abi připravený papír s holčičkou a koťátkem a rychle na něj napsala:

Milý Austinku,
děkuju Ti za přání k narozeninám! Tvoje sovička dorazila až dneska (4.července), úplně vysílená. Dala jsem jí žížaly a nechám ji tu jak dlouho bude chtít, ať si trochu odpočine. Mluvila jsem s maminkou, říkala, že by se mnou jela za Johnem do toho domova! A můžeš se k nám přidat, i Asetka. Pojedeš? Jo a prosím Tě! Je možné, že Johnovy dopisy čtou jeho vychovatelky, tak do nich NESMÍME psát nic, co by prozradilo naši školu nebo kouzelnický svět!!! Jestli budeš psát Asetce, tak jí to prosím Tě taky řekni, já na ni nemám adresu a nemám ani sovu. Měj se krásně, těším se, že se uvidíme na táboře! Tvoje Abigail.

Připravila na noc sovičce hnízdo ze smotaných ručníků u sebe v pokoji, ale sotva vyšel Měsíc, sovička zahoukala na rozloučenou a otevřeným oknem vyletěla do noci.

John se s trhnutím probudil. Vlak zpomaloval jak se blížil na zastávku. Sophie už byla připravená k vystoupení z vlaku, usmívala se a v ruce držela Johnův kufr.
Když vystoupili, John se podíval na ceduli, která byla upevněná na nádražní budově, Stálo tam Old Basford. Lehce si povzdechl a vykročil za Sophií. Ta už stála na okraji nádraží a sledovala, kde nejlíp přejít silnici. Naštěstí to bylo jen kousek a tak o necelou půlhodinku na to, stál John ve dveřích svého pokoje a rozhlédl se.

V místnosti byla jen skříň, dvě dvoupatrové postele a čtyři stolky. Na třech lůžkách ještě spali další obyvatelé sirotčince, a tak John opatrně zamknul svůj kufr i klec do skříně, a protože se mu už spát nechtělo, přeci jen bylo už po osmé hodině ráno a většinu cesty prospal ve vlaku, rozhodl se, že půjde do jídelny a počká na snídani.
Ještě, že sem se domluvil se Sophií, aby každý den kontrolovala poštu a dala mi hned vědět, kdybych dostal nějaký psaní od svých kamarádů. Ví vlastně všichni jak dlouho mudlovské balíčky chodí? Abi by to vědět mohla, ale co Aset a Austin? to jsou kouzelnické děti, snad nebudou psát nějaký informace, který by prozradili, že existuje kouzelnický svět. Co kdyby mi někdo dopis od nich vzal? S těmito myšlenkami John procházel liduprázdnými chodbami, které ve srovnání s Bradavickým hradem působily lehce depresivním dojmem. Když došel do jídelny, rozhlédl se a zjistil, že už tu je pár ranních ptáčat.
Po snídani celý den John jen procházel areálem a bloumal v myšlenkách. Dozvěděl se, že začátkem roku byl jeho jediný kamarád adoptován a už tu neměl nikoho s kým by se bavil.
Dlouho večer nemohl usnout a v hlavě si promítal společné chvíle s jeho kamarádem. Mohl mi tu aspoň nechat nějakej dopis, ale je pravda, že já sem mu za celej rok taky nenapsal. Teď se má Tommy určitě líp, když má rodiče. Do očí se mu začali drát slzy a tak zabořil hlavu do polštáře, aby nevzbudil ostatní na pokoji.

Další dny se John toulal v myšlenkách na svoje kamarády a celý kouzelnický svět. Byl stále venku v areálu, i ve chvílích kdy pršelo a všichni byli raději zalezlí v teple. Do budovy chodil jen na jídlo a vždy koukal ke stolu dospělých zda neuvidí Sophii jak mu nese nějaký dopis.
Třetí den u snídaně, k němu zezadu přistoupila nějaká osoba. John se s radostí otočil, protože si myslel, že to je Sophie, ale byla to nějaká starší vychovatelka z holčičího křídla.
"John Brooks?" zeptala se lehce napjatým hlasem. John nervózně přikývl "Máš tu dopis," hodila mu obálku na stůl a odešla.
John několik vteřin šokovaně koukal za vychovatelkou, potom na obálku a najednou mu to docvaklo. To je dopis pro mě! Musí být od někoho ze školy huráááá. Kdo to je? Austin? Aset? Abi? Ať je to kdokoli nezapomněl na mě.
Popadl obálku aniž by se podíval na písmo, nebo odkud je dopis poslaný a vyřítil se ven na své oblíbené místo v areálu. Vyšplhal do půlky menšího stromu, roztrhl obálku a vyndal dopis.
Několikrát si dopis přečetl, a užíval si každé slovo, které četl. Bylo to poděkování za přání k narozeninám od Abi.
Při asi pátém čtení se zarazil a s vykulenýma očima zíral na předposlední větu, Smíš mít návštěvy? Samou radostí málem spadnul ze stromu, jen tak tak se udržel a usmál se. Abi mě chce navštívit. Snad vezme i Aset a Austina. Co mám napsat. A můžu mít vlastně návštěvu?
V tu ránu mu zmizel úsměv z tváře tak rychle jak se objevil. Musím se zeptat Sophie, třeba bude vědět jestli mě může někdo navštívit a když ne, určitě to nějak vymyslí, abych mohl s kamarády strávit společný den.
Zaklepal na dveře, kde měla Sophie ještě s jednou vychovatelkou pokoj a po vyzvání vstoupil. Sophie byla v posteli a nevypadala zrovna nejlíp. Tak proto dnes nebyla na snídani a nedala mi dopis ona. "Ano Johne? Co potřebuješ?" Vytrhla ho z myšlenek Sophie a John přistoupil k posteli.
"Dobrý den, nerad ruším, ale chci se zeptat, je možné aby mě tady někdo navštívil? Nebo co třeba, aby mě vzali na výlet na pár dnů mimo areál?" zeptal se John s lehkou nervozitou i nadějí v hlase.
Sophie se jen pousmála a řekla, "Může si tě vzít na starost nějaký dospělý. Je potřeba podepsat několik papírů, ale nezabere to víc než pár minut a pak můžete opustit areál na celý den." Poté lehce posmutněla. "Musíš ovšem každý den spát na svém pokoji, nejde tedy aby si byl pryč přes noc."
John popřál brzké uzdravení, zabouchl za sebou dveře a radostně se rozběhl do společenské místnosti, kde byl papír a něco na psaní.
Sedl si ke stolu a začal psát odpověď.

Ahoj Abi,
nemáš zač, kartiček mám spoustu a jak se vrátíme do školy určitě další povyměňujeme. Zjistil sem, že za mnou můžete přijet i s Austinem a Asetkou, ale musí si mě vzít na starost nějakej dospělák, kterej vypíše nějaký papíry. Můžeme jít kamkoli budete chtít, ale musím být do večera zase na pokoji. Jestli budeš psát ostatním pozdravuj je ode mě, nemám jejich adresu a zatím mi nikdo žádnej dopis neposlal. Možná poslal, ale než to tady pošta zpracuje trvá to nějaký den a když to příjde do kanceláře, tam tu poštu někdo musí přebrat a to trvá zase nějaký čas. Možná tam už dopisy budou, pokusím se tam zítra vloupat a prohledat to tam. Drž mi palce ať mě nechytí, musel bych za trest umývat záchody.
Užívej prázdniny
Tvůj kamarád J.B.

Přečetl si po sobě dopis a se šibalským úšklebkem zalepil obálku. Poté napsal adresu k Abi domů a vyběhl s dopisem až k bráně, kde byla poštovní schránka.
Po večeři šel hned na pokoj a četl dopis, který ráno dostal tak dlouho dokola až u toho usnul.

Abigail okusovala konec propisky. Před ní ležel dopisní papír s předtištěným obrázkem roztomilé holčičky s koťátkem, ke kterému patřila i obálka se stejným potiskem v rohu. Na obálce bylo pečlivě nadepsané Johnovo jméno i jeho adresa do dětského domova. Papír zatím obsahoval jen datum 4. července 2000 a nadpis: Milý Johne!

Doufám, že mu jeho dopisy předávají, ještě ani neodepsal. I když... mudl- totiž normální pošta přece chodí několik dní. Možná mu ještě nedošel ani ten první do schránky v domově. Pak ho stejně nejspíš dostane do ruky ředitel, ten ho předá Johnově vychovatelce a ta ho teprve dá Johnovi.

Posílám Ti moc pozdravů z Orpingtonu! Jak se máš? Doufám, že Ti dorazil můj první dopis. Pořád si nemůžu zvyknout, jak mudlovská pošta trvá tak dlouho, ne jako ve škole pár minut ta sov-

V tu chvíli leknutím vykulila oči.
Co když mu v domově jeho dopisy čtou, než je předají? To by byl průšvih, kdybychom omylem prozradili něco o našem... teda tamtom... prostě o světě čar a kouzel. Museli by si myslet, že jsme nějaká banda magorů. Možná by nás pak za Johnem vůbec nepustili! A co hůř, co když by mu dokonce vůbec nedovolili v září odjet do školy?! To musím honem napsat Camrálkovi a Asetce, aby si na to v dopisech dali pozor! Nojo, ale jak já to Asetce napíšu, když nemám ani sovu, ani její adresu. A mají vůbec doma poštovní schránku?
Skousla si rozrušením dolní ret a podrbala se za ouškem. Další úvahy zřejmě odložila na později, protože se vrátila k původnímu dopisu. Mnoha čarami přeškrtala poslední větu, zamračila se, psaní zmuchlala a vytáhla z dopisní sady nový papír. Pustila se do toho znovu.

V Orpingtonu, 4. července 2000

Milý Johne!
Posílám Ti moc pozdravů z Orpingtonu! Jak se máš? Doufám, že Ti dorazil můj první dopis. Škoda, že pošta chodí tak dlouho! Kdyby se tak daly dopisy posílat rychleji, třeba po nějakých ptácích, viď? Hehehe. Teda myslím jako po poštovních holubech, samozřejmě, žádní jiní mě nenapadli, haha. Doufám, že tenhle vtip nenapadl i Asetku! Ráda bych jí to napsala, ale nemám její adresu. Austinovu naštěstí mám, tomu to napíšu radši hned, aby Ti nějaký takový vtip nenapsal do dopisu taky.

Několikrát si po sobě věty přečetla.
Pochopí to Johník? Ale jo, určitě. Je to jeden z nejchytřejších lidí, co znám.

Ani jsem se Tě nestačila zeptat na Tvé vysvědčení. Moje dopadlo bledě, ale maminka byla nadšená z dobré známky z -

Aha, pozor! Další úskalí!

z chemie a říkala, že nevadí, že se mi ostatní předměty tolik nepovedly. Mně osobně nejvíc mrzí tělocvik, na ten jsem se opravdu těšila, že budu rychlá jako vítr a místo toho moje pokusy spíš končí vymknutým kotníkem. A z OPČanské nauky jsem si podle mě zasloužila lepší známku, jenže na závěrečnou písemku jsem přišla pozdě, stihla jsem ani ne půlku testu. Mamka říká, že umím skoro kouzlit se slovy, takže z literatury to taky nedopadlo špatně, i když jednička to není. Příští rok musím víc zapracovat!

Znovu dlouze zkoumala svůj dopis a přemýšlela, jestli je napsaný tak, aby ho pochopil ten, kdo ho pochopit má, a naopak ostatní oči aby měly dojem, že píše o běžných školních starostech šesťáků na obyčejné škole.

Johníku, napiš mi, prosím Tě, jestli k Tobě můžou návštěvy, nebo jestli by Tě dokonce pustili na prázdniny jinam. Mamka mě sice samotnou tak daleko nepustí, ale slíbila mi, že bych za Tebou po táboře mohla jet s ní, udělaly bychom si tam takový malý výlet. To by byla paráda, co říkáš?
Měj se krásně a těším se na Tvou odpověď!
Tvá Abigail.
P.S. Prosím Tě, napiš mi Asetčinu adresu!

"Abi, oběd!" zavolala maminka z kuchyně. "A musíme se domluvit, kdy zajedeme za babičkou!"
Abinka si uvědomila, jaký má vlastně hlad, a že z kuchyně se line báječná vůně pečeného kuřete. Rychle strčila dopis do obálky, zalepila ji a olízla známku.
Hned po obědě, no, nebo spíš hned jak se pak vrátím z bazénu, napíšu ještě Austinkovi. To by mě zajímalo, jestli mi napsal, nebo se na mě vykašlal. Ale ne, to by neudělal!
Připravila si na stůl další dva dopisní papíry a utíkala do kuchyně.

Asetku vzbudilo ťukání na okno v jejím pokoji.
Otevřela oči a když spatřila Evžena, tak s radostí vyskočila z postele.
Otevřela okno a pohladila ho.
"Ty si už tady"
Dala mu dobrůtku kterou měla nachystanou. Už chtěla zavřít okno , když si všimla malinké sovičky, která měla na v pařátku pergamen.
" A ty si kdo? Copak mi to neseš? "
Vzala si od ní psaníčko a dala ji pamlsek.
Sedla si ke stolu a otevřela si dopis od Abinky.
Evžen se ji mezi tím usadil na rameno a jako by nakukoval co to čte a přitom ji něžně kloval do ucha.
Začetla se do dopisu a přitom se usmívala a hlavou ji šla myšlenka , jak moc je ráda že má takové přátele.
Vytáhla si ze šuplíku kousek pergamenu a psací potřeby a dala se do psaní.

Moje milá Abinko

Moc ti děkuji za dopis, ani nevíš jakou mi udělal radost.
Já zítra pojedu s rodiči do rezervace kouzelných tvorů, už se tam moc těším, ale budete mi tam všichni moc chybět.
Ty už asi budeš na táboře, tak jen doufám že se ti tam bude líbit a trochu ti závidím, že tam budeš mít Austina.
Mě se po Johnovi moc stýská,, ještě že dnes přiletěl jeho Evžen, tak je to jako by kousek Johna byl tady se mnou.
Tak Austina ode mě pozdravuj a užijte si tábor.
Mám tě moc ráda a nemůžu se dočkat až se zas uvidíme.

Tva Aseta

Srolovala pergamen a dala ho malé sovičce , která se ještě ládovala dobrůtkou od Asety.

"Tak tady budeš bydlet Evženku"
Evžen se rozletěl po voliéře a spokojeně si houkal. Chvilku ho ještě pozorovala a pak si šla sbalit své věci, protože zítra konečně pojedou do rezervace.
Nezapomněla schovat i svůj deníček, dala ho úplně na dno, aby ji náhodou nevypadl.
Její deník je plný tajemství a nesmí se ji nikdy ztratit, závisí na tom její život.
Její rodiče si myslí že jiná než její sestra Agnes, která se dala na temnou stranu a ona je nechce zklamat. Proto ji tak trápí, že jim nemůže nic říct a ne jen jim, ale nikomu.
V bradavicích se stalo hodně zlých a tajemných věcí a bohužel do některých je Aset zapletena.
Ještě že mám své kamarády a Johna a snad všechno nějak dopadne. Pomyslí si a trochu zesmutní.

Když Abi vystoupila z vlaku, maminka ji čekala na nádraží. Abinka se k ní vrhla a skočila jí kolem krku: "Mamiiii! Mamí, já jsem tak ráda, že jsem doma! Bylo to skvělé! Vařili jsme lektvary a dostala jsem z nich N! A mám skvělé kamarády a kamarádky! A taky mám kl-" Zarazila se a zrudla. Maminka zdvihla obočí. "Kll...klub! Máme klub," dokončila nejistě Abi.
Maminka se zasmála. "Tak doufám, že mi o něm povíš všechno."
"Abinko!"
Otočila se a spatřila svou nejlepší kamarádku. "Halley!"
Kamarádky se objaly.
"Musíš mi o něm vyprávět," pošeptala jí Halley do ucha. "A o té škole, a všecko! A Abi, všechno nejlepší k narozkám!"
"Díky, Halley!" Usmála se a potichu dodala: "Pojď se mnou na poštu a budu ti všechno vyprávět.
V tu chvíli Abi přistála na rameni sovička a něžně ji klofla do ucha.
"Jé, copak je to? Copak chceš? Tys mi něco přinesla?"
Halley vykulila oči: "Co je to? To je sova? Ona má... ona ti přinesla dopis??"
"Nojo, a je od Asetky," usmála se Abi.
V dopise stálo:
Milá Abinko, dnes máš narozeniny a je ti už 12, tak ti přeju vše nej a užij si prázdniny. Už ted se mi po vás všech stýká. Tvá Aset
"Vypadá to, že mi toho budeš muset říct spoustu," řekla vyjeveně Halley.
"No to budeš koukat," přitakala jí Abi. "Ale nejdřív vyřídím tuhle poštu."
Vytáhla papír a rychle napsala:
Milá Asetko!
Moc děkuju za přáníčko, udělalo mi velikánskou radost, že sis na mě vzpomněla! Mávám Ti na dálku a těším se, až se zase uvidíme! Taky se mi stýská. Celé dva měsíce bez Vás a bez kouzel! To snad ani nepřežiju. Měj se krásně, Tvá Abigail
Připevnila ruličku sově na pařátek a ta odletěla.
"Abinko, babička se taky moc těší na tvoje vyprávění, měly bychom se za ní zastavit," usmála se maminka.
"No, ale musíme co nejdřív! On totiž začíná... totiž... mohla bych na kouzelnický tábor, mami? Prosím, prosím..."

Abi nedočkavě vyklepala z obálky přáníčko. "Všechno nejlepší k narozeninám Abi," přečetla polohlasem a usmála se. Náš milý Johník, vždycky srdíčkem s přáteli, proběhlo jí hlavou. "Jé, co je to?" Koukala dolů, kde na zemi ležely vysypané kartičky z čokoládových žabek. Honem je posbírala. "Super, tuhle ještě nemám!"
Ještě že mám jeho adresu, můžu mu hned poděkovat.
Posadila se ke stolu a připravila si papír, brk a kalamář. Napsala svým - podle Austina hezkým - rukopisem:
Milý Johne, moc děkuju za přáníčko a kartičky! Udělalo mi to velikou radost! Až přijedu domů, domluvím se s mamkou a snad mě za Tebou pustí. Smíš mít návštěvy? Měj se hezky, Tvá Abi
Přečetla si to po sobě a přeložila nadvakrát. Obálku, ve které dostala dopis od Johna, nadepsala jeho adresou, vložila do ní psaní a spokojeně se usmála.
Natáhla se po muffinu k snídani, nalila si hrnek svého oblíbeného kakaa a pustila se s chutí do jídla. Moc si ho ale nevychutnala, seděla jak na trní a stále čekala, že se ještě objeví aspoň jeden z jejich party. Marně. Zeptala se Toma.
"Jó, slečínko, z těch, co řikáte, tady nejni už ani jeden. Hartovic děcka odjeli naposledy, sotva čtvrt hodinky, než jste přišla."
Naštěstí v tu chvíli po schodech sbíhali další spolužáci, nastalo veliké loučení, Abigail popadla kufry a společně se vydali na nádraží Charing Cross.
Skočila na Southeastern a za necelou půlhodinku už vystupovala v Orpingtonu.

Asetka šla do kuchyně za mámou a usmívala se , byla ráda že je doma a že je vše při starém.
Na zdi už vysela druhá její fotka v nebelvírském hábitu. Protože je Aset z kouzelnické rodiny, tak se na fotce usmívá a přitom ukazuje vysvědčení.
V rohu kuchyně stojí obrovská káď a v ní je ponořená valcha, není skoro vidět, protože se na něm pere prádlo. Aset se při tom pohledu usmívala, prostěradlo se samo vyhouplo na káď a pak na valchu,, jako by se klouzalo.
Maminka stála u dřezu a dělala ji oblíbené lívance polité javorovým sirupem.
Aset mezi jídlem psala dopi.

Milý Johne

Tak ti píšu můj vůbec první mudlovský dopis.Už jsem doma a chystám se na cestu s rodiči do kouzelnické rezervace kouzelných tvorů. Už se tam docela těším, mám to tam ráda. Škoda že tam nemůžeš být semnou, ale jednou tě tam vezmu a to budeš koukat jaká zvířata tam uvidíš.
Doufám, že se máš dobře a že ti není moc smutno. Evžen ještě nepřiletěl, ale už ho tady čekám. Má připravenou krásnou voliéru na spaní a večer se může proletět do nedalekého lesíka. Pak ti hned dám vědět jak se tady ukáže.
Říkala jsem o tobě svým rodičům a ti dostaly dobrý nápad, že by si mohl na příští prázdniny jít k nám , pokud tě pustí. Jo a taky ti mám vyřídit aby ses zeptal v domově na vycházky, že by sme tam zajeli a mohl bys s námi jít ven. Můj táta si hned všechno zjistil a prý v mudlovských domovech to jde. A pokud s tím prý bude i ředitel souhlasit, tak mužeš být i třeba na pár dní mimo. Tak se na to zeptej tý hodný paní.Tak já už budu končit a posílám ti na památku kamínek co jsem ráno našla u řeky. Mám tě ráda a moc se mi stýská.

Tvá Asetka

Odložila brk a složila dopis do uhledného čtverce a vložila do obálky a ještě tam dala malý bílí kamínek ve tvaru srdce.
Napsala uhledně Johnovu adresu a nalepila známku.

"Mami? Co mám udělat teď s tím dopisem? Mám ho dát za okno a on si ho někdo vezme?"
Její máme se začala smát.
:" Ne, Asetko , to musíš jít ven a dole v ulici u toho malého krámku je velká červená dopisní schránka a tam ho hoď ".

Asetka to udělala přesně tak, jak ji maminka poradila. Chvilku stála před velkou plechovou věcí a myslela si jak jsou ti mudlové divní, že dopisy hážou do téhle divné věci.
Pak si sedla na nedalekou lavičku a čekala co se bude dít s jejím dopisem, ale nic se nestalo a tak šla domu.
Dnes ji čeká ještě důležitý rozhovor s jejím tátou a s kouzelnickými sousedy o tom co se stalo v Bradavicích při turnaji.

Austin a jeho ségra seděli ve vlaku, v opuštěném kupé, vlak ve kterém ti dva seděli, měl namířeno do malebného městečka za Londýnem. Cesta vstříc jejich domovu trvala asi hodinu a půl.
Jak tak Austin seděl naproti ségře, začal přemýšlet: Doufám, že ta moje sova se nikde neztratila a dorazila v pořádku spolu se vzkazem k Abiiným narozeninám.
Najednou Austin začal vytahovat podivný pergamen, na kterém byla utajená šifra od Willyho ze školní kuchyně, začal si ho prohlížet, dumal nad tím, jak tu šifru má vyluštit, ale zatím si s ní nevěděl rady.
Ségra koukala z okna a najednou odvrátila svůj zrak k Austinovi. "To je ta hádanka od Willyho, brácha?", zeptala se ho.
Austin bezmyšlenkovitě hleděl na kus pergamenu, najednou si uvědomil, že na něj ségra mluví. "Jo, to je ta hádanka od Willyho, se kterou si mi chtěla pomoct, ale nejdřív to zkusím vyluštit sám.", odvětil jí.
Čas utíkal a utíkal a ti dva se pomalu blížili ke stanici, kde mají vystupovat.
Ségra se začala zvedat, Austin pořád hleděl do pergamenu.
"Brácha, budeme vystupovat.", pobídla ho.
"Už budeme vystupovat? Ach jo.", posteskl si Austin.
Austin tedy schoval pergamen, začal se zvedat, popadl kufr s klecí a oba mířili ke dveřím, aby jejich zastávku nepřejeli.
Vlak začal zastavovat, Austin byl nachystaný, že zmáčkne tlačítko na otevření dveří, ale ségra ho předběhla. Oba vystoupili, přešli mostek, který vedl nad kolejemi a pokračovali dlážděnou cestičkou k jejich baráčku.
Jakmile dorazili domů, Austin otevřel dveře a zvolal, "Jsme domaaa"., ale nikdo se neozýval. "Asi nejsou naši doma, řekli oba naráz.".
Austin se po schodech vyškrábal do patra, kde měl pokoj, zaparkoval kufr s klecí, skočil do postele a opět vyštrachal z kapsy zmuchlaný pergamen. Zíral na něj ze všech stran, ale stále nevěděl, co s tím. Ach jo, škoda že tu není Abi, John a Aset, ti by mi s tím záhadným pergamenem určitě pomohli, ségra mě v tom chvíli nechá topit., tenhle hlas mu v hlavě běžel celou dobu od chvíle, kdy pergamen dostal od Willyho.
Vždyť my za týden zase jedeme pryč, na ten letní tábor, o kterým mi ségra řekla na poslední chvíli. Doufám, že s tam s Abi uvidím..
Austin vstal z postele, položil pergamen na stůl, opět se vrátil do postele, zavřel oči a během pěti vteřin byl tuhý jako špalek.

Venku na ulici bylo jen pár lidí, kteří šli do práce a sem tam ulicí projelo nějaké auto. John táhl svůj kufr směrem k metru a přitom přemýšlel co asi teď děla Evžen. Doufám, že venku zvládne pár dní zůstat sám a potom doletí domů za Asetkou. Není to tak daleko, určitě to zvládne a moje milá Asetka se o něj postará, než zase pojedeme zpátky do školy.
Když se nad tím tak zamýšlel, škola pro něj byla víc domovem, než kam se teď vracel. Asetka, moje milovaná Asetka. Jaké to bude nevidět jí každý den při jídle a večer ve společenské místnosti. 2 měsíce. To bude jak věčnost. Lehce se při tomto pomyšlení zachvěl, když došel až k metru.
V metru si koupil lístek a než dorazil na nádraží, kde měla být jedna z vychovatelek, venku už bylo rušno, jak lidé spěchali ke svým každodenním povinnostem.
Po krátkém rozhlížení, John vychovatelku uviděl. Lehce se pousmál, když přišel blíž a všiml si, že to je Sophie Rob, díky které mohl zmizet ze sirotčince a studovat na škole v Bradavicích.
"Ahoj, Johne," řekla s úsměvem Sophie, když se k ní prodral skrz velkou skupinu turistů, kteří šli na nějakou prohlídku po Londýně. "Jak bylo celý rok ve škole? Můžeme vyrazit?"
"Bylo to skvělý, doufám, že ste neměla nějaký problémy, že sem byl pryč." Odpověděl John s lehce ustaraným výrazem. Sophie však jen mávla rukou a odvětila " Nic s čím bych si nedokázala poradit."
Ve vlaku si našli prázdné kupé a Sophie se začetla do nějaké knihy. John koukal z okna a v hlavě se ještě jednou vrátil ke svým přátelům, které nechal za sebou.
Asetka už možná bude na cestě domů. Zvládli se už oba její rodiče vzpamatovat, z toho co jim udělala jejich druhá dcera? Abi snad už dostala svoji obálku s přáním k narozeninám a líbí se jí kartičky co dostala spolu s přáníčkem. Bylo to jen rychle naškrábané, "všechno nejlepší k narozeninám Abi", ale určitě jí to potěší.
Sophie spadla kniha do klína a začala hlasitě chrápat. John se jen lehce ušklíbl, při pomyšlení co asi dělá Austin. On určitě ještě spí a jeho sestra netrpělivě pobíhá v hostinci a hledá kde se ztratil. Škoda že dostal tu vyrážku a nemohl jít na zkoušky, prázdniny si neužije jako ostatní, když se musí učit na zkoušky. Dal jsem mu však sešit tak to zvládne. Má vlastně i mojí adresu, určitě mi pošle nějaký dopis, stejně jako holky, všichni mají moji adresu.
S těmito myšlenkami a lehkým úsměvem na tváři, se John opřel o okno vlaku a během chvíle usnul i přes hlasité chrápání jeho vychovatelky.

Austin, jako vždy, ještě hezky pochrupkával v posteli. Najednou se z ničeho nic probudil, posadil se na postel a koukal kolem sebe, že v pokoji zůstal už jen on.
Najednou mu v hlavě proletělo: No jo, vždyť my už nejsme v Bradavicích, tak proto se mi spalo špatně.
Vstal a začal se oblíkat, ze skříně popadl kufr a pomalu scházel schody. Jakmile sešel schody, uviděl, že Kotel je pusto prázdný. Když tam tak stál, v hlavě se mu začaly promítat vzpomínky na celý školní rok, když v tom k němu přiletěla ségra a hned do něj šila. "Austine, tady jsi. Hledala jsem tě po celým Kotli.". Austin se hned vrátil myšlenkama do reality, ihned jí to začal oplácet, No jasně, že jsem tady, kde jinde bych byl?
Ségra pokračovala: Čekám tu na tebe už kdo ví jak dlouho.
Ale Austin přestal opět vnímat, měl bych poslat sovu Abi, Aset a Johnovi mudlovský dopis, ale to až doma.
Tak jdem ségra, naši určitě už čekají doma.
Naposledy si prohlídl Kotel, vzal kufr do ruky a vyrazil za ségrou, která už dávno byla venku.
Po cestě na vlak mu cvrnklo přes nos, že Abi má dneska vlastně narozeniny. To by mi Abi dala, že jsem jí nepopřál k narozeninám.
Zastavil se, vytáhl poslední kus pergamenu, brk a kalamár s inkoustem a začal škrábat na ohnutém koleni: Milá Abi, přeji ti všechno nejlepší k tvým dnešním narozeninám.
Sruloval pergamen, otevřel klec, kde byla jeho sova, srulovaný pergamen jí dal do pacičky, pošeptal jí do ouška adresu Abigail, pohladil sovu a doufal, že se cestou neztratí. Tak leť maličká, a ne že se ztratíš., řekl sově a vypustil ji.
Austin se ségrou dorazili na vlakové nádraží, sedli na vlak a jeli vstříc domovu.

Abigail se v posteli protáhla a ještě se zavřenýma očima chvíli přemýšlela, kde se to probudila. Nevoní to tu jako v mrzimorské koleji. Najednou si to uvědomila: Školní rok skončil! Včera jsme dostali vysvědčení, pak bylo vyhlášení vítězů a slavnostní hostina - a cesta do Londýna. Zesmutněla.
Už teď se mi stýská...
Na druhou stranu, pousmála se, dneska je 1. července, začínají prázdniny, brzy se uvidím s mamkou a s Halley a navíc mám dneska narozky, je mi dvanáct!
Rychle vyskočila z postele. Naházela na sebe oblečení a spěchala dolů do Kotle v naději, že zastihne někoho ze svých kamarádů ještě před odjezdem.
Jako uragán seběhla ze schodů, vlítla mezi stoly, rozhlédla se a vesele zavolala: "Ahoj, dobré ráno! Je tu někdo?"
"Slečna Loveridge?" Starý Tom na ni mávnul od pultu. "Máte tu nějaký psaníčko."
S bezzubým úsměvem jí podal obálku.
Abi na ni koukala se smíšenými pocity.
Je to od Austina? Odjel a chce se se mnou rozloučit jen dopisem?
Písmo ale nebylo Austinovo. To vypadá jako od Johna! Jé, to je milé, to jsem nečekala!
"Děkuju, Tome," vzpomněla si na slušné vychování.
Nedočkavě roztrhla obálku a nakoukla dovnitř.
A ještě jednou se rozhlédla po místnosti, jestli neuvidí Asetku nebo svého milého Camrálka.

Časně ráno se John probudil a se smutným výrazem krátkou chvíli koukal do stropu. Venku se sotva rozednívalo a v hlavě mu probíhala včerejší cesta z Bradavic a večer s přáteli v Londýně. Bylo to tady. Ten den, kdy se musel vrátit do toho sirotčince a na který se celý rok netěšil. Ostatní kluci ještě spali a v celém pokoji bylo naprosté ticho, pouze Austin do ticha lehce chrápal. Opatrně, aby někoho nevzbudil, se John převlékl do mudlovského oblečení a ještě naposledy překontroloval obsah skříně, že tam nic nezůstalo. Poté vzal kufr i prázdnou Evženovu klec a potichu vyklouzl z pokoje. Prošel pár chodbami děravého kotle, až se ocitl v téměř liduprázdném hostinci. Nikdo v místnosti nebyl, pouze jedna podivná čarodějka se bavila se zahalenou postavou v rohu za krbem. Hospodský Tom na baru leštil sklenice, John k němu přišel a vytáhl malou obálku. "Dobrý den" řekl John a vzhlédl k pultu. "Dobré jitro" odvětil Tom a naklonil se přes pult, "Co pro Vás mohu udělat v takto brzkých hodinách mladý pane?". John podal obálku Tomovi a řekl "Můžete tuto obálku předat Abigail Loveridge, až se probudí? Zapomněl jsem jí včera předat narozeninový dárek." Tom si vzal obálku a strčil si ji do vnitřní kapsy hábitu. "Jakmile ji uvidím hned jí dárek předám." Hospodský se zazubil a John si všiml, že skoro žádné zuby nemá. Rychle se otočil, pokývl hlavou na pozdrav a s kufrem na kterém měl položenou klec vykročil ze dveří Děravého kotle, do teď už sluncem zalité londýnské ulice.

Odjezd domů

Asetka si vzala svůj kufr a bedýnku s Garfildem a pomalu , jako by se ji ani nechtělo jít dolů, scházela ze schodů.
Bylo tam jen pár spolužáků a starších kouzelníku. Sedla si k prvnímu stolu a dala se do jídla. Přitom se rozhlížela kolem sebe s nadějí, že snad zahlédne někoho ze svých přátel.
Najednou se ji rozzářily oči.
Do místnosti vstoupil vysoký, štíhlí pán s trochu šedivými vlasy.
Táto vykřikla a hned k němu utíkala a skočila mu do náruče.

Cestou na nádraží byla Aset trochu smutná a poprosila tátu že musí ještě poslat sovičku svoji kamarádce Abi a popřát ji k narozeninám. Včera to nestihla, no spíš zapomněla a ani se pořádně spolu nerozloučily.
Ještě že aspoň s Johnem měli čas se naposled obejmout.

Doma na ni čekala i její maminka, byla ještě slabá po tom co ji udělala její sestra, ale oči se ji smáli jako dřív.

Jsem konečně zas doma, jak jsem ráda že vás vidím. Usmála se na své rodiče a oba dva obejmula a s oka ji ukápla slza.

Probouzíš se za svítání v pokoji v hostinci Děravý kotel. Sluníčko svítí, je 1. července 2000. U skříně se válí tvůj kufr a pod dveřmi do pokoje proniká vůně smažených vajec, slaniny a fazolí s červenou omáčkou - typická anglická snídaně.