Prázdniny v Anglii (3 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

Austin a jeho ségra seděli ve vlaku, v opuštěném kupé, vlak ve kterém ti dva seděli, měl namířeno do malebného městečka za Londýnem. Cesta vstříc jejich domovu trvala asi hodinu a půl.
Jak tak Austin seděl naproti ségře, začal přemýšlet: Doufám, že ta moje sova se nikde neztratila a dorazila v pořádku spolu se vzkazem k Abiiným narozeninám.
Najednou Austin začal vytahovat podivný pergamen, na kterém byla utajená šifra od Willyho ze školní kuchyně, začal si ho prohlížet, dumal nad tím, jak tu šifru má vyluštit, ale zatím si s ní nevěděl rady.
Ségra koukala z okna a najednou odvrátila svůj zrak k Austinovi. "To je ta hádanka od Willyho, brácha?", zeptala se ho.
Austin bezmyšlenkovitě hleděl na kus pergamenu, najednou si uvědomil, že na něj ségra mluví. "Jo, to je ta hádanka od Willyho, se kterou si mi chtěla pomoct, ale nejdřív to zkusím vyluštit sám.", odvětil jí.
Čas utíkal a utíkal a ti dva se pomalu blížili ke stanici, kde mají vystupovat.
Ségra se začala zvedat, Austin pořád hleděl do pergamenu.
"Brácha, budeme vystupovat.", pobídla ho.
"Už budeme vystupovat? Ach jo.", posteskl si Austin.
Austin tedy schoval pergamen, začal se zvedat, popadl kufr s klecí a oba mířili ke dveřím, aby jejich zastávku nepřejeli.
Vlak začal zastavovat, Austin byl nachystaný, že zmáčkne tlačítko na otevření dveří, ale ségra ho předběhla. Oba vystoupili, přešli mostek, který vedl nad kolejemi a pokračovali dlážděnou cestičkou k jejich baráčku.
Jakmile dorazili domů, Austin otevřel dveře a zvolal, "Jsme domaaa"., ale nikdo se neozýval. "Asi nejsou naši doma, řekli oba naráz.".
Austin se po schodech vyškrábal do patra, kde měl pokoj, zaparkoval kufr s klecí, skočil do postele a opět vyštrachal z kapsy zmuchlaný pergamen. Zíral na něj ze všech stran, ale stále nevěděl, co s tím. Ach jo, škoda že tu není Abi, John a Aset, ti by mi s tím záhadným pergamenem určitě pomohli, ségra mě v tom chvíli nechá topit., tenhle hlas mu v hlavě běžel celou dobu od chvíle, kdy pergamen dostal od Willyho.
Vždyť my za týden zase jedeme pryč, na ten letní tábor, o kterým mi ségra řekla na poslední chvíli. Doufám, že s tam s Abi uvidím..
Austin vstal z postele, položil pergamen na stůl, opět se vrátil do postele, zavřel oči a během pěti vteřin byl tuhý jako špalek.

Venku na ulici bylo jen pár lidí, kteří šli do práce a sem tam ulicí projelo nějaké auto. John táhl svůj kufr směrem k metru a přitom přemýšlel co asi teď děla Evžen. Doufám, že venku zvládne pár dní zůstat sám a potom doletí domů za Asetkou. Není to tak daleko, určitě to zvládne a moje milá Asetka se o něj postará, než zase pojedeme zpátky do školy.
Když se nad tím tak zamýšlel, škola pro něj byla víc domovem, než kam se teď vracel. Asetka, moje milovaná Asetka. Jaké to bude nevidět jí každý den při jídle a večer ve společenské místnosti. 2 měsíce. To bude jak věčnost. Lehce se při tomto pomyšlení zachvěl, když došel až k metru.
V metru si koupil lístek a než dorazil na nádraží, kde měla být jedna z vychovatelek, venku už bylo rušno, jak lidé spěchali ke svým každodenním povinnostem.
Po krátkém rozhlížení, John vychovatelku uviděl. Lehce se pousmál, když přišel blíž a všiml si, že to je Sophie Rob, díky které mohl zmizet ze sirotčince a studovat na škole v Bradavicích.
"Ahoj, Johne," řekla s úsměvem Sophie, když se k ní prodral skrz velkou skupinu turistů, kteří šli na nějakou prohlídku po Londýně. "Jak bylo celý rok ve škole? Můžeme vyrazit?"
"Bylo to skvělý, doufám, že ste neměla nějaký problémy, že sem byl pryč." Odpověděl John s lehce ustaraným výrazem. Sophie však jen mávla rukou a odvětila " Nic s čím bych si nedokázala poradit."
Ve vlaku si našli prázdné kupé a Sophie se začetla do nějaké knihy. John koukal z okna a v hlavě se ještě jednou vrátil ke svým přátelům, které nechal za sebou.
Asetka už možná bude na cestě domů. Zvládli se už oba její rodiče vzpamatovat, z toho co jim udělala jejich druhá dcera? Abi snad už dostala svoji obálku s přáním k narozeninám a líbí se jí kartičky co dostala spolu s přáníčkem. Bylo to jen rychle naškrábané, "všechno nejlepší k narozeninám Abi", ale určitě jí to potěší.
Sophie spadla kniha do klína a začala hlasitě chrápat. John se jen lehce ušklíbl, při pomyšlení co asi dělá Austin. On určitě ještě spí a jeho sestra netrpělivě pobíhá v hostinci a hledá kde se ztratil. Škoda že dostal tu vyrážku a nemohl jít na zkoušky, prázdniny si neužije jako ostatní, když se musí učit na zkoušky. Dal jsem mu však sešit tak to zvládne. Má vlastně i mojí adresu, určitě mi pošle nějaký dopis, stejně jako holky, všichni mají moji adresu.
S těmito myšlenkami a lehkým úsměvem na tváři, se John opřel o okno vlaku a během chvíle usnul i přes hlasité chrápání jeho vychovatelky.

Austin, jako vždy, ještě hezky pochrupkával v posteli. Najednou se z ničeho nic probudil, posadil se na postel a koukal kolem sebe, že v pokoji zůstal už jen on.
Najednou mu v hlavě proletělo: No jo, vždyť my už nejsme v Bradavicích, tak proto se mi spalo špatně.
Vstal a začal se oblíkat, ze skříně popadl kufr a pomalu scházel schody. Jakmile sešel schody, uviděl, že Kotel je pusto prázdný. Když tam tak stál, v hlavě se mu začaly promítat vzpomínky na celý školní rok, když v tom k němu přiletěla ségra a hned do něj šila. "Austine, tady jsi. Hledala jsem tě po celým Kotli.". Austin se hned vrátil myšlenkama do reality, ihned jí to začal oplácet, No jasně, že jsem tady, kde jinde bych byl?
Ségra pokračovala: Čekám tu na tebe už kdo ví jak dlouho.
Ale Austin přestal opět vnímat, měl bych poslat sovu Abi, Aset a Johnovi mudlovský dopis, ale to až doma.
Tak jdem ségra, naši určitě už čekají doma.
Naposledy si prohlídl Kotel, vzal kufr do ruky a vyrazil za ségrou, která už dávno byla venku.
Po cestě na vlak mu cvrnklo přes nos, že Abi má dneska vlastně narozeniny. To by mi Abi dala, že jsem jí nepopřál k narozeninám.
Zastavil se, vytáhl poslední kus pergamenu, brk a kalamár s inkoustem a začal škrábat na ohnutém koleni: Milá Abi, přeji ti všechno nejlepší k tvým dnešním narozeninám.
Sruloval pergamen, otevřel klec, kde byla jeho sova, srulovaný pergamen jí dal do pacičky, pošeptal jí do ouška adresu Abigail, pohladil sovu a doufal, že se cestou neztratí. Tak leť maličká, a ne že se ztratíš., řekl sově a vypustil ji.
Austin se ségrou dorazili na vlakové nádraží, sedli na vlak a jeli vstříc domovu.

Abigail se v posteli protáhla a ještě se zavřenýma očima chvíli přemýšlela, kde se to probudila. Nevoní to tu jako v mrzimorské koleji. Najednou si to uvědomila: Školní rok skončil! Včera jsme dostali vysvědčení, pak bylo vyhlášení vítězů a slavnostní hostina - a cesta do Londýna. Zesmutněla.
Už teď se mi stýská...
Na druhou stranu, pousmála se, dneska je 1. července, začínají prázdniny, brzy se uvidím s mamkou a s Halley a navíc mám dneska narozky, je mi dvanáct!
Rychle vyskočila z postele. Naházela na sebe oblečení a spěchala dolů do Kotle v naději, že zastihne někoho ze svých kamarádů ještě před odjezdem.
Jako uragán seběhla ze schodů, vlítla mezi stoly, rozhlédla se a vesele zavolala: "Ahoj, dobré ráno! Je tu někdo?"
"Slečna Loveridge?" Starý Tom na ni mávnul od pultu. "Máte tu nějaký psaníčko."
S bezzubým úsměvem jí podal obálku.
Abi na ni koukala se smíšenými pocity.
Je to od Austina? Odjel a chce se se mnou rozloučit jen dopisem?
Písmo ale nebylo Austinovo. To vypadá jako od Johna! Jé, to je milé, to jsem nečekala!
"Děkuju, Tome," vzpomněla si na slušné vychování.
Nedočkavě roztrhla obálku a nakoukla dovnitř.
A ještě jednou se rozhlédla po místnosti, jestli neuvidí Asetku nebo svého milého Camrálka.

Časně ráno se John probudil a se smutným výrazem krátkou chvíli koukal do stropu. Venku se sotva rozednívalo a v hlavě mu probíhala včerejší cesta z Bradavic a večer s přáteli v Londýně. Bylo to tady. Ten den, kdy se musel vrátit do toho sirotčince a na který se celý rok netěšil. Ostatní kluci ještě spali a v celém pokoji bylo naprosté ticho, pouze Austin do ticha lehce chrápal. Opatrně, aby někoho nevzbudil, se John převlékl do mudlovského oblečení a ještě naposledy překontroloval obsah skříně, že tam nic nezůstalo. Poté vzal kufr i prázdnou Evženovu klec a potichu vyklouzl z pokoje. Prošel pár chodbami děravého kotle, až se ocitl v téměř liduprázdném hostinci. Nikdo v místnosti nebyl, pouze jedna podivná čarodějka se bavila se zahalenou postavou v rohu za krbem. Hospodský Tom na baru leštil sklenice, John k němu přišel a vytáhl malou obálku. "Dobrý den" řekl John a vzhlédl k pultu. "Dobré jitro" odvětil Tom a naklonil se přes pult, "Co pro Vás mohu udělat v takto brzkých hodinách mladý pane?". John podal obálku Tomovi a řekl "Můžete tuto obálku předat Abigail Loveridge, až se probudí? Zapomněl jsem jí včera předat narozeninový dárek." Tom si vzal obálku a strčil si ji do vnitřní kapsy hábitu. "Jakmile ji uvidím hned jí dárek předám." Hospodský se zazubil a John si všiml, že skoro žádné zuby nemá. Rychle se otočil, pokývl hlavou na pozdrav a s kufrem na kterém měl položenou klec vykročil ze dveří Děravého kotle, do teď už sluncem zalité londýnské ulice.

Odjezd domů

Asetka si vzala svůj kufr a bedýnku s Garfildem a pomalu , jako by se ji ani nechtělo jít dolů, scházela ze schodů.
Bylo tam jen pár spolužáků a starších kouzelníku. Sedla si k prvnímu stolu a dala se do jídla. Přitom se rozhlížela kolem sebe s nadějí, že snad zahlédne někoho ze svých přátel.
Najednou se ji rozzářily oči.
Do místnosti vstoupil vysoký, štíhlí pán s trochu šedivými vlasy.
Táto vykřikla a hned k němu utíkala a skočila mu do náruče.

Cestou na nádraží byla Aset trochu smutná a poprosila tátu že musí ještě poslat sovičku svoji kamarádce Abi a popřát ji k narozeninám. Včera to nestihla, no spíš zapomněla a ani se pořádně spolu nerozloučily.
Ještě že aspoň s Johnem měli čas se naposled obejmout.

Doma na ni čekala i její maminka, byla ještě slabá po tom co ji udělala její sestra, ale oči se ji smáli jako dřív.

Jsem konečně zas doma, jak jsem ráda že vás vidím. Usmála se na své rodiče a oba dva obejmula a s oka ji ukápla slza.

Probouzíš se za svítání v pokoji v hostinci Děravý kotel. Sluníčko svítí, je 1. července 2000. U skříně se válí tvůj kufr a pod dveřmi do pokoje proniká vůně smažených vajec, slaniny a fazolí s červenou omáčkou - typická anglická snídaně.