Carissa Hart | Prázdniny v Anglii (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

"Tak dobrou noc, zla­tíč­ko," po­hla­di­la ještě ma­min­ka Abi po vla­sech. Abi se spo­ko­je­ně za­vr­tě­la na pol­štá­ři a usmá­la se.
Ma­min­ka se plác­la do čela: "Málem bych za­po­mně­la! Zítra budu přes den pryč, vezmi si k obědu plac­ky, jsou na spo­rá­ku."
"A kam jedeš," za­mumla­la Abi už skoro v po­lo­spán­ku.
"Do Que­ens Me­di­cal Cen­t­re, mám kon­zul­ta­ci s ně­ja­kou lé­kař­kou kvůli ba­bič­ce."
"Je to da­le­ko?"
"Do­ce­la da­le­ko. Je to jak jsme loni byli za tím tvým ka­ma­rá­dem, na okra­ji Not­tingha­mu."
Abi se vy­mrš­ti­la na po­ste­li. Chudák mops­lík Perky, který už delší dobu spo­ko­je­ně po­chrup­ká­val na její pe­ři­ně, ne­če­kal ta­ko­vý prud­ký ma­né­vr, sklou­zl po zadku z po­ste­le a po­le­ka­ně vy­kví­kl. Po spán­ku na­jed­nou ne­by­lo ani pa­mát­ky.
"COŽE?!" vy­křik­la, až sebou chudák ma­min­ka po­le­ka­ně trhla. "V Notti­ngha­mu? Proč jsi mi to ne­řek­la?!"
Ma­min­ka po­vy­táh­la obočí a po­dí­va­la se na ni pře­kva­pe­ně a taky tro­chu ká­ra­vě. Abi to ani ne­za­zna­me­na­la.
"Jedu s tebou," pro­hlá­si­la roz­hod­ně. A musím na­psat honem sovu Austin­ko­vi a hlav­ně Johno­vi. A Asetce...
Za­ra­zi­la se. Měla o svou ka­ma­rád­ku obavy. Ase­tka jí psala, že je v Ru­mun­sku. Prý něco jako tábor. Ale matně si vy­ba­vo­va­la, že Ru­mun­sko má něco spo­leč­né­ho s její sestrou, o které Ase­tka nikdy moc mlu­vit ne­chtě­la a Abi z toho měla divný, do­ce­la ne­pří­jem­ný pocit.
Možná jí ani ne­pus­tí, když je to ten tábor. Ale musím jí na­psat, však ona psala, že jí mám dát vědět, kdy­bychom za ním jeli. A taky, že už dobře lítá. Jak dlou­ho by se le­tě­lo na koš­tě­ti z Ru­mun­ska? Nebo by ji třeba pře­mís­ti­li nebo po­sla­li le­ta­xem?
"Mami, jak da­le­ko je Ru­mun­sko?"
Ma­min­ka nad tou změ­nou té­ma­tu jen za­vr­tě­la hla­vou. Její tři­nác­ti­le­tá dcera jí byla čím dál větší zá­ha­dou. Ne­stí­ha­la její ná­pa­dy... ani ná­la­dy. Po­vzdech­la si.

Abi už me­zi­tím vy­lez­la z po­ste­le a jen tak v noční ko­ši­li a bosky bě­že­la ke kleci se svou so­vič­kou Bo­rův­kou, ces­tou po­padla papír, roz­trh­la ho na tři díly, na­psa­la rych­lé vzka­zy Johno­vi, Har­to­vým a Asetce, sro­lo­va­la do ru­li­ček a všech­ny při­dě­la­la Bo­rův­ce na nožku. Ještě nikdy ne­po­sí­la­la vzkaz víc lidem na­jed­nou, ale vě­ři­la své bys­tré so­vič­ce, že to nějak zvlád­ne. Všech­ny vzka­zy ří­ka­ly jen to, že jede hned ráno s ma­min­kou do Not­tingha­mu a má v plánu sta­vit se za Johnem. A že doufá, že se jim po­da­ří se k ní také při­po­jit. So­vič­ka ne­spo­ko­je­ně za­hou­ka­la a tou­žeb­ně po­mr­ká­va­la po svém bi­dýl­ku. Na­ko­nec však ne­o­chot­ně mávla kří­d­ly a ote­vře­ným oknem od­le­tě­la do tmy.

Ráno byla Abi vzhů­ru, sotva se ro­ze­dni­lo. Se­běh­la dolů, uva­ři­la k sní­da­ni pro sebe i pro ma­min­ku čaj s mlé­kem a do misek plác­la tro­chu jo­gur­tu a müsli. Ote­vře­la okno a roz­hlí­že­la se po Bo­rův­ce, jest­li už při­nes­la aspoň ně­ja­kou od­po­věď, ale marně. Vy­běh­la na­ho­ru a ta­ha­la ma­min­ku z po­ste­le. Za půl ho­di­ny už stály na ná­dra­ží v Or­ping­to­nu a za další tři velmi dlou­hé ho­di­ny vy­stu­po­va­ly v Not­tingha­mu.

"Zlato, ne­chám tě tady a vezmu si rych­le ta­xí­ka do ne­moc­ni­ce, schůz­ka mi za­čí­ná za 12 minut. Až skon­čím, tak se sejde­me tam, jak jsme si loni dá­va­li fish'n'chips, tre­fíš tam? I za Johnem tre­fíš?"
"Jasně, mami," kývla Abi­gail. "Vy­zved­nu ho a tak za dvě ho­di­ny si tam pů­jdem sed­nout."

Cestu z ná­dra­ží si pa­ma­to­va­la z loňska - za­blou­di­la jen asi tři­krát, a když se ze­pta­la na správ­ný směr roz­to­mi­lé bez­zubé sta­řen­ky, šťast­ně do­ra­zi­la až ke známé bran­ce u še­dé­ho domu.
Ještě chví­li po­čka­la a sví­ra­la palce v pěs­tích, jak si moc přála, aby se tu k ní při­po­jil někdo z ka­ma­rá­dů.
Jest­li Bo­rův­ka ne­za­blou­di­la, tak Aus­tin ur­či­tě při­je­de. Má naši partu stej­ně rád jako já. A taky to je pří­le­ži­tost, jak se mů­že­me ko­neč­ně vidět spolu! Teda... jest­li o to ještě stojí. Loni trá­vil mno­hem víc času s Ase­tkou než se mnou. Pod­ni­ka­li spolu tolik věcí... Abin­ce po tváři pře­jel chmur­ný stín. Na­ko­nec mávla rukou, jako by ta­ko­vé myš­len­ky chtě­la za­pla­šit.
Ca­ris­ka taky má důvod při­jet, při­šlo mi, že si s Johnem v po­sled­ních mě­sí­cích byli do­ce­la blíz­cí... I tady Abin­ku lehce bodlo u srdce, i když hlav­ně kvůli Asetce. Ne­moh­la Johno­vi od­pus­tit, že se s její ka­ma­rád­kou takhle ne­pěk­ně ro­ze­šel. No a Ase­tka... v Ru­mun­sku... ta asi dneska ne­při­je­de.
A při­tom by ji Abi vi­dě­la tak ráda! Ase­tka jí skoro ne­psa­la. Abi to chá­pa­la, je v Ru­mun­sku, na ně­ja­kém div­ném tá­bo­ře, bůh ví s kým...
Ucí­ti­la, že se jí me­zi­tím po­de­zře­le za­ml­ži­ly oči a už už by i ně­ja­ká ta sl­zič­ka kápla. Honem po­po­táh­la, pa­pí­ro­vým ka­pes­níč­kem si utře­la oči i nos a na­po­sle­dy se po­dí­va­la na­ho­ru i dolů ulicí. Byla tam sama.

Na­táh­la ruku a za­zvo­ni­la na zvo­nek.

Po­znám­ka:
Ca­riss utek­la z domu v prů­bě­hu prázd­nin 2001 o úplňkové noci. To zna­me­ná, ať se ča­so­vě se­syn­chro­ni­zu­je­me, 4.​srpna.

První prázd­ni­no­vé dny trá­vi­la Ca­riss běhá­ním po venku a doma jí moc vidět ne­by­lo. Sna­ži­la se s na­dě­jí najít ka­ma­rá­dy z mudlov­ské školy a z dob, než zjis­ti­la co­ko­li o kouz­lech. Při­šla k domu její dříve nej­lep­ší ka­ma­rád­ky. Za­zvo­ni­la a o krok ne­tr­pě­li­vě ustou­pi­la. Ote­vře­la ji žena střed­ní­ho věku, hu­be­ná bru­ne­ta ve vol­ných star­ších ša­tech a se zá­stě­rou okolo pasu. "Ca­ris­so!" Řekla pře­kva­pe­ně s úsmě­vem od ucha k uchu když ji vi­dě­la stát u dveří a lehce ji ob­ja­la, což ji Ca­riss oka­mži­tě vrá­ti­la i se ši­ro­kým úsmě­vem. "Omlou­vám se, zrov­na vařím, ne­ra­da bych tě ušpi­ni­la od mouky. Po­zva­la bych tě dál, i na oběd, ale hádám, že nejdeš za mnou ale za Elis. Ta ale není doma, mají s hol­ka­ma ně­ja­kou přespá­váč­ku, ur­či­tě ji ale vy­ří­dím, že jsi tu byla" Vy­hrk­la na Ca­riss skoro jed­ním de­chem. Tetu vi­dě­la ráda, ale správ­ně od­hadla, že jde za její dce­rou. "Dě­ku­ju teto, kdyžtak bych při­šla zítra až tu Elis bude, vy­ří­díš to pro­sím?" Teta ji slí­bi­la že vzkaz do­ru­čí. S tím se zase roz­lou­či­ly a Ca­riss šla blou­mat po městě. Mu­se­la si při­znat, že jí to za­bo­le­lo, sama ale má nové ka­ma­rá­dy na škole, takže chmu­ry vy­hna­la rych­le z hlavy a za­to­či­la do ulič­ky ús­tí­cí v parku.
Druhý den se za ka­ma­rád­kou znovu vy­da­la tak, jak slí­bi­la. Vy­běh­la ven jak nej­rych­le­ji to šlo a bě­že­la k je­jích domu. Oče­ká­va­la ji, její při­ví­tá­ní ale ne­by­lo ani zda­le­ka tak přá­tel­ské jako od její matky. "No Čau Ca­ris­so. Ty ještě víš, že exis­tu­ju?" Za­mru­če­la Elis a s ne­u­r­či­tým vý­ra­zem pus­ti­la Ca­riss do domu. "Jistě, že vím! Jak se s tebou mám ale sejít když jsem pryč na škole?" Opá­či­la Ca­riss s evi­dent­ným po­ku­sem skrýt emoce v hlase. Elis si po­vzdech­la a po chví­li Ca­riss ob­ja­la. A tak tam chví­li stály, než se od­táh­ly a začla vy­zví­dat vše o skole. No, a to byl znovu pro­blém. Divka Ca­ris­sii­ny lži snad­no pro­kouk­la. Tedy to, že lže. A nelhat ne­moh­la, vždyť její ka­ma­rád­ka je mudla! Ne­tr­va­lo dlou­ho a strh­la se hádka. "Víš co? Jdi pryč když mi ani ne­chceš říct prav­du o tom, kde jsi na škole a co se učíš! Ani dopis jsi ne­po­sla­la, takže to vy­pa­dá na školu z jiné di­men­ze!" Řekla Elis iro­nic­ky, na to ne­mě­la jak Ca­riss od­po­vě­dět. Svým způ­so­bem to byla prav­da. Když na­ko­nec ode­šla, spíš byla ode­ji­ta, po očích jí sté­ka­ly sl­zič­ky a cestu na­smě­ro­va­la rov­nou domů. Jest­li je to místo jejím do­mo­vem. I od ro­di­čů měla pocit, že ji víc za­jí­má bratr než ona, toho si všimla už mi­nu­lý rok, ale letos si to uvě­do­mo­va­la o to víc. Čím dál víc po­ci­ťo­va­la stesk za Bra­da­vi­ce­mi. Za ka­ma­rá­dy, dob­ro­druž­stvím, kouz­ly. Chtě­la by za­kři­čet HOP a létat po městě na koš­tě­ti, to si ale do­vo­lit ne­moh­la. Doma pro­klič­ko­va­la mezi ro­din­ný­mi pří­sluš­ní­ky tak, aby ne­by­ly vidět její usl­ze­né očka a za­vře­la se do po­ko­je. Utě­šit ji při­šla Bez­in­ka lísá­ním a vr­ně­ním. I na ko­čič­ce bylo ale znát, že ji vol­nost na kte­rou byla z hradu zvyk­lá znač­ně chybí.
Prázd­ni­ny ji tak utí­ka­ly po­ma­lu jak jen mohly. Za to její sova a sova Johna kte­rou si do­vo­li­la pár­krát vy­půj­čit (ur­či­tě se ne­bu­de zlo­bit, aspoň se pro­le­tí) se zrov­na ne­za­sta­vi­ly. Psala přá­te­lům jak to jen šlo. Julii vždy pod zprá­vu otisk­la Bez­in­či­nu packu, Jo­se­ph od ní zase vždy do­stal dopis se spous­tou sr­dí­ček a ať už psala ko­mu­ko­li tak byly do­pi­sy obo­ha­ce­ny o nej­růz­něj­ší ob­ráz­ky. Je­di­né z čeho měla ra­dost, měla čas se vrá­tit ke kres­le­ní, takže její pokoj vy­pa­dal, jako by tam ex­plo­do­va­ly barvy.
Pár dní pak trá­vi­la na stat­ku u strý­ce s tetou. Vždyc­ky měla ráda koně, sta­ra­la se o ně a nej­rad­ši ze všeho měla vy­jížď­ky se zá­pa­dem slun­ce. Ko­neč­ně část prázd­nin kte­rou si užila, i když byla hodně času sama se zví­řa­ty, večer si kres­li­la a i si po­ví­da­la s tetou a strý­cem. Ne­vy­ptá­va­li se na nic, co by ne­mě­li, třeba o škole, ja­ko­by snad vě­dě­li, že jim nic říct nesmí. A třeba i oprav­du vě­dě­li, kdo ví? Přes­to se ale upřím­ně ba­vi­la.
Když při­je­la domů, při­stih­la zrov­na ro­di­če něco řešit s bra­t­rem, když ji vi­dě­li, všich­ni zmlk­li a po­dí­va­li se na ni. "Co se děje?" Ze­pta­la se usta­ra­ně, bála se totiž, že se ně­ko­mu něco stalo. Nikdo ji ale ne­od­po­vě­děl. "Při­šel mi dopis, pů­jdeš mi pro něj? Víš, mudlov­ský. Víš že to ne­u­mím." Ze­ptal se jí Aus­tin a ona se za­mra­ci­la. Po­zna­la, že ji něco taji, ne­vě­dě­la ale co a tak se jen oto­či­la a mlčky šla na poštu.
Celou cestu v hlavě na­dá­va­la, byla na­štva­ná, pro­je­lo ji hla­vou mi­li­on růz­ných myš­le­nek a emoce v ní jen vý­ři­li. Dopis pře­bra­la, oka­mži­tě po­zna­la Johnův ru­ko­pis. Ne­vá­ha­la ani mi­nu­tu, roz­trh­la obál­ku a začla číst. Hned jak při­jdu domů, na­píšu Johno­vi! Roz­hod­la se když dopis pře­čet­la a jejím ob­vyk­lým rych­lým kro­kem za­mí­ři­la domů. Ho­di­la dopis po Aus­ti­no­vi a chtě­la jít rov­nou do svého po­ko­je, pak si ale uvě­do­mi­la, že ro­di­če i s bra­t­rem byli i po půl ho­di­ně na stej­ném místě a znovu za­vládlo ticho, jakmi­le se uká­za­la ve dve­řích. To už ji ne­da­lo, po­sta­vi­la se tam a za­mra­ci­la se. Kdo ví, kde se v ní vzala od­va­ha, ale zněla vážně a roz­lo­be­ně.
Ani ji v tu chví­li ne­trá­pi­lo, že je k ro­di­čům drzá, roz­kři­če­la se. "Tak o co jde? Co mi ta­jí­te? A proč tady Aus­tin si pro ten pi­to­mý dopis ne­do­šel sám?! Jsem snad sova? Poš­ťák bych ne­moh­la být, to by se totiž k pá­no­vi nikdy ne­do­sta­lo! Však už není malé děcko, proč on by to neměl umět a já jo? " Spus­ti­la ne­ko­neč­ný mo­no­log otá­zek. Proč na­jed­nou zmlk­li, co se po­sled­ní dobou dějě? "Ani si ne­při­jdu jako Vaše dcera!" Zněla po­sled­ní věta která všech­ny bodla hlu­bo­ko do srdce. Na­jed­nou se do­zvě­dě­la celou prav­du. Proč on zná kou­zel­ný svět, proč jemu mamka o kouz­lech řekla, vy­cho­va­la ho jako kou­zel­ní­ka. Je Ado­p­to­va­ná Ca­rissa je ado­p­to­va­ná. Když si ji brali, nikdy ne­če­ka­li, že by snad i ona mohla mít kou­zel­né na­dá­ní, jaká je šance, že by si mí­še­ný pár ado­p­to­val dítě kou­zel­ní­ků? Velká ne, ale stalo se. A v tu ránu se Ca­riss roz­pa­dl svět. Utek­la do po­ko­je, za­vře­la se tam a pro­puk­la v pláč. Hlasy ro­di­čů a bra­t­ra, tedy.. těch o kte­rých si to mys­le­la ne­vní­ma­la. Ne­vní­ma­la nic, jen le­že­la schou­le­ná a pla­ka­la do pol­štá­ře. Nic sly­šet ne­chtě­la, ne od nich, ani je ne­chtě­la vidět. Nej­lé­pe už nikdy. Pla­ka­la tak dlou­ho až úna­vou usnu­la.
Když se vzbu­di­la, měsíc byl nad ob­zo­rem v úplňku. Mu­se­lo být něco po půl­no­ci. Znovu si vzpo­mně­la na Johnův dopis a v tu chví­li vy­sko­či­la na nohy. Ze skří­ně vy­táh­la kufr který za­ča­la lá­do­vat vším, co bude po­tře­bo­vat do školy. SEM se tyto prázd­ni­ny roz­hod­ně ne­vrá­tí.
Na kus pa­pí­ru na­psa­la jen "JEDU -C." Tento list dala do pa­řát­ku Johno­vě sově, "Leť za ním, ur­či­tě už bude na Příč­né" Špit­la sově, po­hla­di­la ji a vy­sla­la pryč. Své sově dala delší dopis, kde po­psa­la vše, vše co se ten den do­zvě­dě­la a in­for­ma­ci o tom, že jede do Lon­dý­na na Příč­nou letos dřív. Svoji sovu pak po­sla­la za Jo­se­phem. Pro­hléd­la si na­po­sle­dy pokoj, se­bra­la kufr a pře­prav­ku s koč­kou a tiše vy­ra­zi­la na ná­dra­ží

John za­bouchl dveře svého po­ko­je, na­štva­ně kopl do skří­ně a poté po­ti­chu za­klel, když ucí­til pal­či­vou bo­lest na palci pravé nohy.
Po­sled­ní dva týdny čer­ven­ce byly ho­to­vé peklo. Char­les nedal Johno­vi ani mi­nut­ku od­de­chu, vždy si vy­mys­lel ně­ja­kou vý­mlu­vu aby s ním John šel stra­nou a poté mu dal ně­ja­kou po­tup­nou práci, kte­rou ani za­měst­nan­ci si­rot­čin­ce ne­chtě­li dělat. Ukli­dit špi­na­vé ob­le­če­ní, vy­ná­šet od­pad­ky, umý­vat spá­le­né ná­do­bí a tak dále.
Chví­li před­tím než na­štva­ně za­bouchl dveře po­ko­je, musel zrov­na John plnit další z ne­chut­ných úkolů jeho vy­cho­va­te­le.

"Pocem kluku," za­vo­lal na Johna u sní­da­ně Char­les, "dneska se ne­cí­tím zrov­na nej­lé­pe, po­tře­bo­val bych s něčím po­moct, mám vy­nést pár věcí co mi dal pan Lards za úkol." ši­bal­sky na Johna mrkl a ten jen zne­chu­ce­ně pro­to­čil očima. Ostat­ní vy­cho­va­te­lé se usmí­va­li a po­ky­vo­va­li, jako by to byla pocta po­má­hat ně­ko­mu z nich.
Po jídle John za­kle­pal na dveře po­ko­je, kde ještě před ně­ko­li­ka týdny byd­le­la So­phie. Char­les vyšel ven a po­ky­nul Johno­vi aby ho ná­sle­do­val. Chví­li šli po chod­bě a když už Johno­vi pro­lét­lo hla­vou vše co by ho mohlo čekat, za­sta­vi­li se u dveří s ná­pi­sem WC.
Char­les uká­zal dovnitř, aby John pro­šel a poté uká­zal na jeden zá­chod, který byl celý od zvra­tek. John hla­si­tě polkl, tohle ho ani ve snu ne­na­padlo a měl co dělat aby se ne­za­čal dávit. "Troš­ku mi ne­sed­lo včera večer jídlo a asi tomu ne­po­mohl ten rum co sem do sebe na­klo­pil" uchech­tl se Char­les a koukl na Johna. "Do oběda ať je to ukli­ze­ný osob­ně si to zkon­t­ro­lu­ju". Johno­vi pro­lét­lo hla­vou jen jedno slovo, NE!. "Tak tohle dělat ne­bu­du." Po­hlé­dl na vy­cho­va­te­le a za­tnul pěsti. "Ale budeš kluku" za­mra­čil se Char­les, "jinak ti nedám něco co mi dnes při­stá­lo na stole." Sáh­nul do kapsy a vy­tá­hl za­le­pe­nou obál­ku. John se upře­ně na obál­ku po­dí­val, roz­po­znal písmo od Abi a chví­li ne­vě­říc­ně na dopis kou­kal. "Tak šup šup, ať je to do oběda ho­to­vý" Char­les scho­val dopis ušklí­bl se a vyšel z míst­nos­ti ven.
John si zne­chu­ce­ně za­mumlal jaký kouz­lo by na něj po­u­žil kdyby mohl a pus­til se do práce. Vzpo­mí­nal na škol­ní rok když ho, Aus­ti­na a Bruse chy­til na chod­bě po ve­čer­ce Petr Kent a mu­se­li za trest drh­nout zá­cho­dy. Do­kon­ce jim strh­nul i 1 bod a John se tehdy cítil straš­ně po­tup­ně a zne­chu­ce­ně. V mo­men­tál­ní si­tu­a­ci by John dal klid­ně 50 čo­ko­lá­do­vých žabek za to, aby místo to­ho­to úkolu drh­nul zá­cho­dy ve škole. Při drh­nu­tí mys­lel jen a jen na dopis, pár­krát se z toho všeho do mísy sám po­z­vra­cel a když se na vý­sle­dek při­šel po­dí­vat před obě­dem Char­les, John v duchu dou­fal, že je vše ho­to­vo podle jeho před­stav a do­sta­ne svůj dopis. "No to je pa­neč­ku krás­ná mísa" za­chech­tal se Char­les a kouk­nul na Johna. "Možná si ten dopis oprav­du za­slou­žíš," John na­tá­hl ruku, ale Char­les ucukl zpát­ky, "nicmé­ně ti to tr­va­lo o půl ho­di­ny víc než sem chtěl a proto ho ne­do­sta­neš" Roz­tr­hal před Johno­vým šo­ko­va­ným vý­ra­zem dopis na kous­ky a hodil mu je k nohám. "Zameť ten svin­čík" po­dotknul, rozko­pl hro­mád­ku a se smí­chem se vydal zpět do svého po­ko­je.
John po­sbí­ral všech­ny kous­ky co ne­by­ly mokré a utí­kal do spo­le­čen­ské míst­nos­ti, kde věděl, že je ně­ja­ká izo­le­pa. Celé od­po­led­ne se sna­žil dopis dát do­hro­ma­dy, ale chy­bě­li mu ně­ja­ké kous­ky a tak z do­pi­su do­ká­zal vy­luš­tit jen že si Abi hraje se svou ka­ma­rád­kou a jezdí za ba­bič­kou, taky že se chtě­jí někam za­sta­vit, asi za ním? Na konci uvi­děl zprá­vu, že Abi psala Aset, ale neví kde je. Ur­či­tě je mo­men­tál­ně na lep­ším místě jak já, po­mys­lel si,

John si sedl na po­stel a vy­tá­hl všech­ny do­pi­sy z mi­nu­lé­ho roku, všech­ny si je pře­če­tl, i když je znal už skoro na­zpa­měť. Musím odsud zmi­zet, další den už tady ne­vy­dr­žím, na­píšu Aus­ti­no­vi rych­lej dopis a zmi­zím.
Vy­tá­hl kus pa­pí­ru a rych­le na­psal pár řádků.

Ahoj Aus­ti­ne a Carris, pokud tam si,
Ne­zvlád­nu to tady ten zby­tek prázd­nin, utí­kám z to­ho­hle pekla do

Za­ra­zil se a chvil­ku se za­mys­lel, kam vlast­ně může jít, po chví­li pře­mýš­le­ní po­kra­čo­val ve psaní.

Dě­ra­vé­ho kotle. Pokud dopis čteš brzo, můžeš dojet za mnou do kotle dřív a ne až dva týdny před kon­cem prázd­nin jako ostat­ní.
Zatím se měj
John

V rych­los­ti na­há­zel věci do kufru, hůlku si za­str­čil do džínů, prázd­nou klec ne­chal ve skří­ni a s do­pi­sem v ruce opa­tr­ně vy­ra­zil ven.
Na chod­bách nikdo nebyl, pro­to­že byl čas ve­če­ře a tak se ne­po­zo­ro­va­ně do­stal až k hlav­ní bráně are­á­lu. Od­hod­la­ně šel stále blíž a když byl jen kou­sek od brány, sama se roz­le­tě­la do­ko­řán, aniž by John co­ko­li udě­lal nebo řekl ně­ja­ké kouz­lo.
K ve­če­ru se do­stal na ná­dra­ží, kde kou­pil znám­ku, hodil dopis do ex­pres­ní schrán­ky na do­pi­sy a dou­fal, že Aus­tin dopis do­sta­ne co nejdří­ve a zvlád­ne si mudlov­skou poštu vy­zved­nout.
Celou noc poté ces­to­val z jed­no­ho vlaku na druhý, než se do­stal do Dě­ra­vé­ho kotle, kde se uby­to­val, ob­jed­nal si všech­no jídlo co bylo v na­bíd­ce a poté co všech­no snědl ulehl do po­ste­le a spal jako za­bi­tý.

Bylo pozdě v noci a Aset s ostat­ní­ma stála na malém pa­louč­ku a sle­do­va­la hlou­ček lidí opo­dál.
Bylo tam do­ce­la dost lidí, všich­ni oděni do tma­vých barev a na hla­vách měli kápě. Pa­lou­ček byl uza­vřen v kou­zel­né bub­li­ně, po­dob­nou Aset vi­dě­la v za­ká­za­ném lese, ale tahle byla větší a zá­ři­la snad všemi barva­mi.
Bylo sly­šet jen tlu­me­né šep­tá­ní , jak mezi sebou kou­zel­ni­cí živě dis­ku­to­va­ly.
Aset se sna­ži­la za­slech­nout o čem si po­ví­da­ly, ale moc se ji to ne­da­ři­lo. Sedla si na pařez a hla­di­la svého ko­cour­ka a sna­ži­la se být ne­ná­pad­ná.
Na­jed­nou se bub­li­na roz­zá­ři­la a roz­b­li­ka­la a dovnitř vstou­pi­lo asi 8 star­ších kou­zel­ní­ku. Jed­no­ho z nich po­zna­la a dech se ji v tom lek­nu­tí za­sta­vil a Aset za­ča­la lapat po vzdu­chu. Její bílá pleť byla ted ještě bled­ší a ruky se ji za­ča­ly třást.
Na pa­lou­ku se roz­hos­ti­lo ticho a všich­ni si při­stou­pi­li blíž k pro­vi­zor­ní­mu podiu na kte­rém stáli kou­zel­ní­ci co před chvil­kou při­šli a v je­jich čele stál Berrin­ger.
Ten se roz­hlé­dl kolem a do­ce­la pří­jem­ným hla­sem začal mlu­vit.

Jsem rád, že jsme se tady opět sešli a ještě ve vět­ším počtu než mi­nu­le. * od­ml­čel se a jeho po­hled sjel ke sku­pin­ce mla­dých lidí *
Oprav­du mě hodně těší , že i naše mlá­dež a stu­den­ti si našly čas o prázd­ni­nách a jsou mezi námi. * tlu­me­ně se usmál*
Ur­či­tě už všich­ni víte že jsem byl osob­ně na­vští­vit příč­nou ulici, zrov­na když tam byli i stu­den­ti z Bra­da­vic.
Aset už ne­vní­ma­la co všech­no říkal, před očima měla obraz kdy on sám
Berrin­ger před zraky skoro celé Bra­di­vic­ké školy dvěma bys­trozo­rům zlo­mil vaz. Vzpo­mně­la si na Johna jak byl z toho celý zni­če­ný a pa­ra­li­zo­va­ný. Vzpo­mně­la si na svoje ka­ma­rá­dy jaký strach měli a vzpo­mně­la si i na svoje vlast­ní po­ci­ty bez­na­dě­je a stra­chu.
A teď je tento muž jen pár kroků od ní, sta­či­lo by na­táh­nout ruku a mohla by se ho do­tknout. Do­kon­ce i její ko­cou­rek Gar­fild byl skr­če­ný a na­je­že­ný a ještě víc se tulil k jejím nohám
Stáh­la si ještě víc ka­pu­ci do očí a hroz­ně si přála tam nebýt. . Jenže bo­hu­žel byla a její sest­ra hl­ta­la každé slovo které Berrin­ger říkal a sem tam při­kýv­la hla­vou na sou­hlas.
Hu­če­lo ji v uších a tělem ji pro­je­la bo­lest když sly­še­la větu že v Bra­da­vi­cích už ne­bu­de nikdy bez­peč­no a že se už těší na ná­vště­vu dě­ra­vé­ho kotle, až ta budou při­jíž­dět stu­den­ti.
Všich­ni pří­tomní už se po­ma­lu roz­chá­ze­li a Aset pořád celá zko­pr­ně­lá se­dě­la na pa­ře­zu a celá se třás­la.
Ne­vě­dě­la co si o tom všem má mys­let, ale vě­dě­la že musí ochrá­nit své přá­te­le.
S touhle myš­len­kou po dlou­hém pře­va­lo­vá­ní v po­ste­li usnu­la.

Uběh­la už po­lo­vi­na prázd­nin a Aset byla stále v Ru­mun­sku se svoji sestrou.
Její dny byli pořád stej­né, ráno když vsta­la šla na sní­da­ni a pak si za­lez­la do kouta malé knihov­ny a četla si v kou­zel­nic­kých kni­hách.
Tohle měla ráda, nikdo ji ne­ru­šil a ona se tak mohla v klidu učit nová kouz­la. Už se uměla do­ce­la sluš­ně brá­nit a to jen díky její sestře se kte­rou se hodně sblí­ži­ly.
Vzpo­mí­na­la na své přá­te­le a bylo ji smut­no. Nikdo kromě Abi si na ni ne­vzpo­mněl a ne­na­psal ji dopis, do­kon­ce se ne­u­ká­zal ani Evžen.
Za tu dobu se dost změ­ni­la, její kdysi tak milá a usmě­va­vá tvář se pro­mě­ni­la v ta­jem­nou a ne­pří­pust­nou masku. Už se tak ne­u­smí­va­la, ale spíš vy­pa­da­la za­myš­le­ně.
Její kdysi tak las­ka­vé modré oči už ne­zá­ři­ly, ale byli temné a někdy i ne­přá­tel­ské.
Aset za ten měsíc v Ru­mun­sku za­ži­la spous­tu ne­hez­kých věcí. Sice se sama ne­mu­se­la účast­nit růz­ných ri­tu­á­lů, které se tam ko­na­ly, ale i tak to sta­či­lo na to aby se změ­ni­la.
Z přá­tel­ské a ne­motor­né holky se stala se­be­vě­do­má a ne­pří­stup­ná mladá kou­zel­ni­ce.
Musím na­psat Abi, ta je­di­ná si o mě dělá sta­ros­ti * šept­la si spíš pro sebe a sedla si za velký stůl a za­ča­la psát*

Milá Abi

Moc ti dě­ku­ju za tvůj dopis, který mě za­sti­hl v malém měs­teč­ku v Ru­mun­sku.
Je to tady cel­kem hezké, tobě by se tady asi moc lí­bi­lo, pro­to­že je tady kou­zel­ná pří­ro­da a roste tady spous­ta vzác­ných by­li­nek.
Sice ti ne­můžu říct proč tady jsem a co tady dělám, ale oprav­du se o mě ne­mu­síš bát.
Jsem něco jako na tá­bo­ře a ti co to tady vedou mají zvlášt­ní po­vo­le­ní od mi­nis­ter­stva pro ne­zle­ti­lé kou­zel­ní­ky. Takže se učím různá kouz­la a dost jsem se zlep­ši­la i v lek­tva­rech.
Před­stav si že jsem se na­u­či­la po­řád­ně lítat a už se vůbec ne­bo­jím. Na­o­pak za­lí­bi­lo se mi to. Je to ne­sku­teč­ná vol­nost být sama tam na­ho­ře tak blíz­ko k mra­kům. Po­zo­ru­ji západ slun­ce nad ho­ra­mi a sle­du­ju z velké dálky draky jak se vy­hří­va­jí na ska­lách. Je to něco úžas­né­ho a naši partě by se to ur­či­tě lí­bi­lo. Stýská se mi po vás všech, do­kon­ce i po Johno­vi, ale asi to tak má být.
Abi, už budu kon­čit, tak všech­ny pozdra­vuj až jim budeš psát a nebo až je uvi­díš.
Mám tě moc ráda tvá ka­ma­rád­ka Aset

Ještě si po sobě dopis pře­čet­la a pak jej pře­vá­za­la čer­nou stu­hou a písk­nu­tím při­vo­la­la sovu a té dopis pře­da­la.
Opře­la se o rám okna a sle­do­va­la jak se sova vzda­lu­je a je menší a menší až z ni ne­zby­lo na ob­lo­ze vůbec nic.
S po­vzde­chem si vzala na sebe plášť, na­sa­di­la si na hlavu ka­pu­ci a šla za svoji sestrou se kte­rou byla do­mlu­ve­na na dal­ším taj­ném úkolu .

John ležel v po­ste­li a kou­kal do še­dé­ho stro­pu jeho po­ko­je. Ne­mohl uvě­řit, že jsou zase prázd­ni­ny a on musí opět být v to­mhle "vě­ze­ní", jak si o si­rot­čin­ci v duchu často říkal. Před pár dny sem do­ra­zil a už si přál aby byl co nej­dál od to­ho­to místa.
První týden prázd­nin utekl cel­kem rych­le. John měl stále před očima konec škol­ní­ho roku, jak dělal zkouš­ky, pro­há­něl se po po­zem­cích na svém po­měr­ně novém koš­tě­ti a taky si před­sta­vo­val jak asi pro­bí­ha­la osla­va na­ro­ze­nin jeho ka­ma­rád­ky Abi.
Den za dnem se vlekl po­ma­lu, jak tlus­to­červ na Hagri­do­vě zá­hon­ku s dýně­mi. John cho­dil každý den ráno k poš­tov­ní schrán­ce, ale nikdy ne­vi­děl poš­ťá­ka, který by házel dopis do schrán­ky. Asi to teď po­sí­la­jí nějak jinak po­mys­lel si lehce za­chmu­ře­ně po ně­ko­li­ká­tém ne­ú­spěš­ném dni. Ná­la­du mu nijak ne­zlep­ši­lo ani jídlo, které se po­dá­va­lo tři­krát denně a bylo den ode dne hnus­něj­ší a v men­ších por­cích.
Jed­no­ho dne, kdy na sní­da­ni byl pouze suchý roh­lík a jedno do­ce­la ma­lič­ké ja­bl­ko, si John po­vzde­chl vzal si sní­da­ni do kapsy a šel ven na svoje ob­lí­be­né místo.
Kou­sal do roh­lí­ku a pře­mýš­lel jest­li se má jako před rokem vlou­pat do kan­ce­lá­ře ře­di­te­le Lard­se a zjis­tit, zda mu ka­ma­rá­di ne­na­psa­li ně­ja­ký dopis, který by se k němu ne­do­stal. Uvě­do­mil si, že už pár dní ne­vi­děl u jídla svoji nej­ob­lí­be­něj­ší vy­cho­va­tel­ku So­phii. Jest­li ji ne­u­vi­dím na obědě, od­po­led­ne ji půjdu na­vští­vit.
U oběda, pokud se tomu tak dalo říkat, se John roz­hlí­žel, ale nikde So­phii ne­vi­děl. Byl v jí­del­ně celou dobu co do ní někdo při­chá­zel a než všich­ni ode­šli. Ode­šel až ve chví­li, kdy ho ku­chař­ky vy­há­ně­ly, se slovy "To nemáš co na práci kluku? Ať už tě tu ne­vi­dím" a jiné zase "Po­tře­bu­je­me to tu po­kli­dit, mazej ven, nebo tě pře­táh­nu mokrým had­rem".
Pro­chá­zel jed­nou chod­bou, poté dru­hou, po scho­dech na­ho­ru a zase dolů a blí­žil se ke svému cíli. Tady za tím rohem má svůj pokoj, při­jdu tam a ze­ptám se jest­li je v po­řád­ku, jest­li ne­po­tře­bu­je třeba po­moct, nebo něco ta­ko­vý­ho. Za­vr­těl hla­vou jak se sna­žil vy­mys­let, co vlast­ně řekne až za So­phii při­jde, za­bo­čil za roh došel až ke dve­řím, když v tu ránu zů­stal stát, jako by právě po­hlé­dl do očí ba­zi­liš­ko­vi a zka­me­něl. Na ce­dul­ce u dveří ne­by­lo jméno So­phie Rob, nýbrž Char­les Lee.

John za­bou­chal na dveře, a aniž by čekal na od­po­věď ze­vnitř, roz­ra­zil dveře a vešel dovnitř. Míst­nost vy­pa­da­la prak­tic­ky stej­ně jako si ji pa­ma­to­val z mi­nu­lé­ho roku, jen ve vzdu­chu se vzná­šel pach ci­ga­ret a al­ko­ho­lu.
Muž s lahví v jedné ruce a ci­ga­re­tou v druhé se těžce po­sta­vil z po­ste­le. "Hej...​co se...​to děje" za­mumlal sotva sro­zu­mi­tel­ně, lehce se za­ky­má­cel a rukou si mnul čelo.
"Kde je So­phie?" ze­ptal se John bez špet­ky zdvo­ři­los­ti.
"So­phie? Jaká So­phie?" Mumlal zma­te­ný muž a sna­žil se vzpa­ma­to­vat a zjis­tit, co se vlast­ně děje.
"Vy­cho­va­tel­ka So­phie Rob, která tu má pokoj" po­kra­čo­val John a ruce začal za­tí­nat v pěst. "Jo tahle So­phie" za­bru­čel muž "Od­stě­ho­va­la se pryč a už se ne­vrá­tí, místo ní sem po­sla­li mě"
Muž po­lo­žil láhev na stůl a upře­ně se za­dí­val na Johna. "Já jsem Char­les Lee a ty si kdo kluku?" John stále za­tí­nal ruce v pěst a pro­ce­dil mezi zuby "John Bro­oks"

Pár vte­řin na sebe oba dva kou­ka­li, než se Char­les vzpa­ma­to­val, rych­le za­mr­kal a poté se zlo­věst­ně ušklí­bl. "Tak ty si John Bro­oks?" John jen lehce při­ký­vl a stále sle­do­val toho ne­zná­mé­ho muže, co na­hra­dil po­sled­ní osobu, kte­rou měl v to­mhle za­ří­ze­ní rád.
"Byl jsem obe­zná­men s tvojí, jak bych to řekl" po­škrá­bal se na bradě, kte­rou měl ne­u­pra­ve­nou a vousy mu tr­če­ly všemi směry, "Ne­ob­vyklou si­tu­a­cí" Ušklí­bl se. "Mám tě mít na sta­rost a do­hlíd­nout na tebe jak pů­jdeš do toho ústa­vu a zase zpát­ky." John jen ne­vě­říc­ně zíral a po­vo­lil za­ťa­té pěsti. Char­les se škle­bil čím dál víc. "Ode­d­neš­ka pro tebe za­čí­ná nový život tady v tom našem krá­lov­ství." Po­ho­dil rukou od po­lo­roz­pad­lé skří­ně, přes po­ni­če­nou zeď pod oknem, až ke ko­vo­vé po­ste­li. Poté se roz­chech­tal tak, že Johno­vi pře­jel mráz po zá­dech. John nejdřív škubl rukou smě­rem ke kapse kde nosil stále u sebe svoji hůlku, pak se ale rych­le oto­čil, vy­bě­hl ven a běžel co mu síly sta­či­ly až byl na druhé stra­ně si­rot­čin­ce.

Abi si po­hrá­va­la s pří­věs­kem ve tvaru pís­me­ne A. Hned ten den, kdy jí ho Aus­tin vtisk­nul do dlaně na osla­vě na­ro­ze­nin, si ho po­ve­si­la na krk a téměř ho ne­sun­dá­va­la. Teď ale ne­chá­va­la stří­br­ný ře­tí­zek klouzat mezi prsty sem a tam a vzpo­mí­na­la na le­toš­ní zá­žit­ky v Bra­da­vi­cích. Ještě ne­u­ply­nul ani měsíc, ale už se jí ukrut­ně stýska­lo. Po Austin­ko­vi, taky po ka­ma­rád­kách a ka­ma­rá­dech, ale i po vět­ši­ně uči­te­lů a po sa­mot­ném hradě.
Byla hroz­ně ráda, že ba­bič­ce je líp a ko­neč­ně se bude moct vrá­tit z lon­dýn­ské ne­moc­ni­ce domů. Když za ní byla na­po­sle­dy, právě ten první den prazd­nin, jakmi­le se roz­lou­či­li s Ca­riskou a Aus­ti­nem, ba­bič­ka jí slí­bi­la, že jí poví, jak se stalo, že leží v mudlov­ské ne­moc­ni­ci. A taky, že Abin­ku naučí pří­pra­vu jed­no­ho lek­tva­ru, který člo­vě­ku po­mů­že rych­le na nohy. Jen co se vrátí domů.
Na tábor ji ma­min­ka letos ne­pus­ti­la. Aby taky ano, po všech těch zá­žit­cích z loňska. Vzhle­dem k tomu, že Abi vě­dě­la, že ani sou­ro­zen­ci Har­to­vic se tam ne­chys­ta­jí, pří­liš ji to ne­trá­pi­lo. Venku bylo krás­ně, a proto trá­vi­la vět­ši­nu vol­né­ho času se svým pej­skem Per­kym a s ka­ma­rad­kou Helly u ryb­ní­ku. Helly ji pořád uke­cá­va­la, ať ukáže aspoň malé kouz­lo, a ne­ne­cha­la si vy­svět­lit, jaké by to mohlo mít pro Abi ná­sled­ky. Tro­chu je to od sebe od­ci­zi­lo a o to víc se Abi tě­ši­la zpát­ky do školy.
Vzala do­pis­ní pa­pí­ry a pus­ti­la se do psaní do­pi­sů. 15. čer­ven­ce 2020, v Or­ping­to­nu.
Milý Austin­ku...

Toho rána už Aus­tin ne­mohl usnout, když na něj Abin­ka kři­če­la, že nemá už spát. Jakmi­le Abin­ka za­klap­la dveře od po­ko­je, Aus­tin se ještě chví­li po­va­lo­val, pro­to­že se mu nic ne­chtě­lo dělat, byl vy­čer­pa­ný z toho jeho vý­le­tu na Příč­nou, kde shá­něl dárek pro Abin­ku.
"No tak jo, vstá­vat a cvi­čit.", pro­ne­sl Aus­tin ne­spo­ko­je­ně a po­ma­lu lezl z po­ste­le. Roz­hlé­dl se na pro­těj­ší po­stel, která byla prázd­ná, po­kr­čil ra­me­ny a začal se ob­lí­kat do čis­té­ho ob­le­če­ní.
Sešel scho­dy dolů, do Kotle, kde za­hlí­dl Abin­ku a Ca­rissku u stolu, jak si po­de­pí­ra­ly hlavu, pozdra­vil je a po­sa­dil se k nim. Jakmi­le uvi­děl, že mu Tom nese po­lív­ku, krou­til hla­vou, na zna­me­ní, že ji ne­chce.. jenže Tom se oči­vid­ně nedal odbýt.
Aus­tin se roz­hlí­žel po po­lo­prázd­ném Kotli, "nej­spíš už všich­ni od­je­li.", řekl na­hlas. Potom si uvě­do­mil, co je vlast­ně za den, práskl se do čela a vzpo­mněl si, že Abin­ka má vlast­ně ty na­ro­ze­ni­ny a že pro ni má dárek na­ho­ře na po­ko­ji. Beze slov vy­le­těl ještě na­ho­ře do po­ko­je a pak zase zpát­ky dolů. A taky si vzpo­mněl, že Abin­ka ří­ka­la něco o obědě s její mámou. Dárek str­čil do kapsy.

Blí­žil se čas, kdy se měli pře­su­nout na tu Abin­či­nu osla­vu, takže se Aus­tin zvedl od stolu s ostat­ní­mi a vydal se za nimi. Jakmi­le do­ra­zi­li na sta­ni­ci, kde se měli sejít s Abin­či­nou mámou, Aus­tin její mámu za­hlé­dl už v dálce, lehce se jen pou­smál a pozdra­vil milým hla­sem paní Lo­ve­rid­go­vou. Aus­tin moc dobře věděl, co se dělo mi­nu­lou noc, ale ne­chtěl pro­zra­dit Abin­ku a Johní­ka, takže mlčel.

V re­stau­ra­ci used­li ke stolu, a když si všiml toho fra­jír­ka, který se na chví­li po­za­sta­vil u Abin­ky, tak se na něj ne­ná­pad­ně ušklí­bl. "Co si to do­vo­lu­je k mojí Abin­ce?!", vřelo mu to v hlavě, potom radši očima sjel do jí­del­ní­ho líst­ku a ně­ja­ké po­znám­ky o svat­bě ani ne­za­re­gis­tro­val. Ne­vě­děl, co si má vy­brat, i když Abin­či­na máma s Abin­kou mlu­vi­ly o ně­ja­kém goja a i přes to, že si ségra vy­bra­la to stej­ný, tak Aus­ti­no­vi ab­so­lut­ně ten název jídla nic ne­ří­kal, me­zi­tím sykl bo­les­tí, když ho ségra kopla. "Tak.. tak já si dám to, co ostat­ní, pro­sím, ale ako­rát na­slad­ko.", vy­sou­kal ze sebe. Stále na něm šlo vidět, že je na­štva­ný za to cho­vá­ní číš­ní­ka k jeho Abin­ce.

Po vý­bor­ném obědě se roz­lou­čil s Abin­či­nou mámou, mile se na ni usmál a ná­sle­do­val Abin­ku a Ca­riss do Kotle. Aus­tin chví­li váhal, jest­li má dát Abin­ce dárek k na­ro­ze­ni­nám teď nebo si to ne­chat až do školy, ale když viděl, že je ségra ne­cha­la chví­li o sa­mo­tě, tak se roz­hou­pal. "A.. Abin­ko, něco pro tebe mám.", šlo na něm vidět, že je lehce ner­voz­ní a vy­ta­ho­val za­ba­le­ný dárek z kapsy. "Je to pří­vě­sek ve tvaru A, jako Abin­ka nebo Aus­tin, jak budeš chtít.", řekl jí, ucu­lil se na ni a dal jí pusu na čelo, po­řád­ně ji objal a po­šep­tal jí do ucha "uvi­dí­me se ve škole, tak se mi zatím opatruj, ty moje Abin­ko.", ještě chví­li ji držel v ob­je­tí a pak vzal kufr a sna­žil se do­hnat ségru.
"Po­čkej na mě, ségra!", kři­čel na ni z dálky, pro­to­že viděl, jak mu ségra utíká, jako vždy.
Ve vlaku Aus­tin vzpo­mí­nal na dneš­ní oběd a na to, jak se ne­sti­hl roz­lou­čit ani s Ase­tkou, ani s Johnem a šlo na něm vidět, že ho to mrzí. Jakmi­le se Aus­tin se sé­grou blí­ži­li k za­stáv­ce, kde vy­stu­pu­jí, tak s ní začal lom­co­vat. Když vy­stou­pi­li z vlaku, opět ségru ne­stí­hal, ale to není něco, na co by si Aus­tin už ne­zvyk­nul.
Po spo­leč­ně strá­ve­ném čase s ro­di­či v obý­vá­ku na po­hov­ce, se Aus­tin pře­su­nul za sé­grou do kou­pel­ny, kde jí říkal, že jest­li jí to bude moc dlou­ho trvat, tak začne cho­dit do kou­pel­ny jako první on.

Při­šel čas spán­ku, Aus­tin ulehl do po­ste­le, ještě chví­li roz­jí­mal o Abin­ce, o Asetce, o Johno­vi a o všem ostat­ním, co se událo za celý škol­ní rok.. za­ne­dlou­ho za­vřel oči, roz­tá­hl se v po­ste­li a usnul.

U po­hoš­tě­ní v po­do­bě po­lév­ky v kotli se do­čka­la i Abi a bra­t­ra. Do­psa­la do­pi­sy Jo­se­pho­vi a ro­di­čům, do­jed­la po­lév­ku a když na­stal čas, spo­leč­ně se všich­ni ode­bra­li na místo se­tká­ní s Abii­nou ma­min­kou.
Milé se na paní Lo­ve­ridge usmá­la a k je­jich další de­ba­tě se radši ne­vy­já­d­ři­la a mlčky je ná­sle­do­va­la k re­stau­ra­ci. Udi­ve­ně se roz­hléd­la po in­te­ri­é­ru i okol­ních li­dech. "Vy­pa­dá to tu hezký." Řekla ko­neč­ně uzna­le s ne pří­liš vní­ma­vým po­hle­dem. Z za­myš­le­ní ji vy­ve­dl za­va­li­těj­ší ma­ji­tel re­stau­ra­ce a nad jeho, pro Ca­riss po­div­nou řečí zů­sta­la jen pře­kva­pe­ně kou­kat. Zjev­ně se bála, že se ne­do­mlu­ví an­g­lic­ky, když se totiž ob­rá­til na ni s bra­t­rem znovu se uklid­ni­la a tiše za­mumla­la něco jako "dobrý den".
Chlap­ce který při­bě­hl s jí­del­ní­mi líst­ky si pa­t­řič­ně pře­je­la po­hle­dem, lehce se pou­smá­la a po­hled za­bod­la do jí­del­ní­ho líst­ku. Za­u­ja­ly ji míst­ní spe­ci­a­li­ty, je­li­kož ale ne­vě­dě­la co je co, po­slech­la si ob­jed­náv­ku Abin­ky a chví­li zma­te­ně tě­ka­la po­hle­dem mezi jí­del­ním líst­kem a všemi pří­tom­ný­mi. "To.. to co Abi pro­sím jen.. um.. sy­ro­vé!" Vychr­li­la rych­le k číš­ní­ko­vi a pod sto­lem drcla nohou do Bra­t­ra aby si vy­bral a ob­jed­nal. Vět­ši­nu času v re­stau­ra­ci strá­vi­la hlav­ně mlčky pokud se jí nikdo na nic ne­ptal slo­va­ma ne­plýtva­la. Jed­nak ne­chtě­la vstu­po­vat do de­ba­ty Abi s mam­kou, dru­hak na ni stále pů­so­bil al­ko­hol z vče­rej­ší noci spolu s ne­sku­teč­nou úna­vou a ne­chtě­la před paní Lo­ve­ridge pů­so­bit nějak, jak by ne­mě­la a ne­chtě­la.
Po tom, co se dobře na­jed­li se dívky ode­bra­ly do kotle vzít si své věci a ode­vzdat klič­ky od po­ko­je. Ca­riss se smut­ně ohléd­la a po­hle­dem hle­da­la známé tváře, ty ale ne­na­šla. Proto se ode­bra­la zpět před dveře dě­ra­vé­ho kotle. Bo­hů­žel Ca­ris­se v zá­pla­lu opice ne­do­šel ani fakt, že pro ka­ma­rád­ku ne­se­hna­la žádný na­ro­ze­ni­no­vý dárek. Když pak při­šel čas, lou­če­ní, smut­ně se jí omlu­vi­la a slí­bi­la, že svoji chybu na­pra­ví a přá­tel­sky ji ob­ja­la. "Hlav­ně si užij prázd­ni­ny, a ráda jsem Vás po­zna­la paní La­wridge" vě­no­va­la i úsměv její mámě a dala se po­ma­lu do kroku smě­rem k na­d­ra­ží aby ne­cha­la bra­t­ra s ka­ma­rád­kou se v klidu roz­lou­čit. Tomu lou­če­ní ale tr­va­lo o něco déle a tak sestře na­dě­lil dávku kri­ti­ky když ji ko­neč­ně do­hnal na ná­stu­piš­ti je­jich vlaku. Únava Ca­riss ale na­to­lik zmoh­la, že mu ne­vě­no­va­la ani omlu­vu, vy­svět­le­ní, že to mys­le­la dobře,jen prosbu ať ji vzbu­dí až budou vy­stu­po­vat a v tu ránu usnu­la.
Aus­tin na­štěs­tí ne­zkla­mal a chví­li před je­jich cí­lo­vou sta­ni­cí se sestrou lom­co­va­li aby vsta­la. Na­štěs­tí se za­čí­na­la cítit lépe. Vzali vše co jim pa­t­ři­lo a vy­sko­či­li z vlaku. Cesta domů ne­by­la dlou­há, Ca­rissa už při­da­la i do svého ob­vyk­lé rych­los­ti a tak ji Aus­tin ně­ko­li­krát vy­tknul, že ne­stí­há. Když do­ra­zi­li domů, ro­di­če oba vřele ob­ja­li. Kufry zů­sta­ly ležet jak byly, jen maz­líč­ky na­kr­mi­li a zby­tek dne celá ro­di­na strá­vi­la v obý­vá­ku na se­dač­ce vy­klá­dá­ním co vše přes rok za­ži­li.
Čas utekl rych­le a brzy tak při­šel čas jít spát. Po boji o kou­pel­nu na který si sou­ro­zen­ci už dávno od­vyk­li, pro­to­že kou­pel­ny v Bra­da­vi­cích jsou o hodně větší, si Ca­riss spo­ko­je­ně za­lez­la do po­ste­le. Už skoro usnu­la když sly­še­la šum z venčí. Ote­vře­la okno a vy­hléd­la a zjis­ti­la tak, že ruch jde od ve­d­lej­ší­ho okna. Zma­te­ně se tím smě­rem po­dí­va­la, a tam za­hléd­la Johno­vu so­vič­ku. Chví­li na sebe kou­ka­li, brzy ale sova pře­lét­la na ve­d­lej­ší okno k ní a houk­la. "Aus­tin už spí, co' po­hla­di­la sovu s úsmě­vem a hle­da­la vzkaz. Žádný ne­na­šla a s po­kr­če­ním ramen ji dala na­jíst a ko­neč­ně uleh­la ke spán­ku.

"Mami, nej­lep­ší goja jsou ty od tebe," řekla pře­svěd­če­ně Abin­ka. "Tak já si dám ... s čím mají ten pišot?" Ob­rá­ti­la se k ma­min­ce.
Ta se za­smá­la: "A jak to mám vědět? Ze­ptej se Jan­či­ho!"
Abin­ka tvr­do­hla­vě kou­ka­la do stolu. Janis ji na­štěs­tí vy­svo­bo­dil, když po­ho­to­vě od­po­vě­děl: "Mů­že­te ho mít s čím­ko­li, na co máte chuť, sleč­no Abi­gail. Na slano se sýrem, s bram­bo­ro­vou ná­pl­ní nebo se zel­nou. Nebo na slad­ko s mákem, s tva­ro­hem, s po­vi­dly... nebo ot­co­va spe­ci­a­li­ta: s ja­ho­dou. Otec pro vás uvaří co­ko­li."
Vě­no­val jí úsměv sice pro­fe­si­o­nál­ní, ale Abin­ce se zdálo, že na ni očima spo­čí­val zase o něco déle, než by od­po­ví­da­lo spo­le­čen­ské­mu po­sta­ve­ní číš­ní­ka a hosta. A hlav­ně ho pře­sta­la vní­mat už po oslo­ve­ní sleč­no Abi­gail, a teď se honem sna­ži­la vy­ba­vit si zby­tek jeho na­bíd­ky. Marně. Ne­zved­la oči od ubru­su a za­mumla­la ne­jis­tě: "S ja­bl­ky?"
Janis lehce pozdvi­hl obočí, ale úsměv mu z tváře ne­zmi­zel: "Sa­mo­zřej­mě."
Po­vzbu­di­vě se usmál i na sou­ro­zen­ce Har­to­vy.

"Vy­ber­te si něco dob­ré­ho, co­ko­li, na co máte chuť. A po­ví­dej­te, jak jste se celý rok měli," usmá­la se na ně paní Lo­ve­ridge­o­vá se zvě­da­vou jis­křič­kou v očích. Stej­nou, jakou znají od Abin­ky, když ji něco za­ujme. Sama také krát­ce po­hléd­la do jí­del­ní­ho líst­ku a přá­tel­sky mávla na Ja­ni­se, který oka­mži­tě při­klusal s milým úsmě­vem.
"Kdo dneska dělal goja, Janču? E bibi Nena?"
Na, e baba ker­las. Lačhe hine, čačes!" od­po­vě­děl chla­pec.
"Tak jest­li tvoje ba­bič­ka, to si je musím dát! Dělá nej­lep­ší goja na světě," usmá­la se. "Co je Abi ve škole, vůbec je ne­va­řím. Ta­ko­vá piplač­ka se pro jed­no­ho ne­vy­pla­tí..."
"To máte dneska velké štěs­tí, bibi. Je tam úplně po­sled­ní porce. Hned Vám ji do­ne­su. Ostat­ní už mají taky vy­brá­no?" ob­rá­til se k ostat­ním mile.

Jí­del­ní lís­tek

Ví­tej­te v re­stau­ra­ci Tzi­gan!

Dnes Vám na­bí­zí­me:
Ha­luš­ky se zelím a sla­ni­nou
Ha­luš­ky s bryn­d­zou
Ma­ďar­ský per­kelt
Ho­lub­ky s rýží
Tra­dič­ní spe­ci­a­li­ta: goja
Pišot
Marikľa na slano i na slad­ko
Šinga s po­vi­dly a mákem

"No ko­neč­ně," za­já­sa­la Abi, když Aus­tin ote­vřel jedno oko. Hned se ale chy­ti­la za hlavu. "Au, moje hlava!" za­sté­na­la. Mno­hem ti­še­ji a opa­tr­ně­ji po­kra­čo­va­la: "Vstá­vej, jdeme na oběd, moje ma­min­ka nás po­zva­la! Jdu se pře­vlík­nout."
Obe­zřet­ně slez­la z po­ste­le tak, aby ne­dě­la­la žádné prud­ké po­hy­by a za­mí­ři­la ke dve­řím. Než je za sebou za­vře­la, oto­či­la se a změ­ři­la si ho přís­ným po­hle­dem: "Ne­u­sneš zase, že ne! Sejde­me se dole."
Vešla do svého po­ko­je. Byl prázd­ný. Všech­ny dívky už měly vy­kli­ze­né skří­ně a od­ne­se­né kufry. Díky tomu, že si Abi včera ani ne­stih­la vy­ba­lit, sta­či­lo stáh­nout ze sebe po­muchla­né a velmi po­de­zře­le fle­ka­té šaty, ve kte­rých usnu­la, poté, co v nich večer osla­vo­va­la ví­těz­ství své ko­le­je (no fuj, od čeho to tak straš­ně smrdí?!), na­cpat je na dno kufru a ob­lék­nout se do čis­tých. Zvo­li­la své ob­lí­be­né dží­no­vé kraťa­sy a čer­ve­né trič­ko, co jí po­moh­la loni vy­brat Ase­tka.
Při vzpo­mín­ce na svou ka­ma­rád­ku si po­vzdech­la. Snad je Ase­tka v po­řád­ku... zmi­ze­la zni­če­ho­nic, ani se ne­roz­lou­či­la. Dou­fám, že ji so­vič­ka za­stih­la včas a při­jde osla­vu.
Za­cvak­la kufr a s hek­nu­tím a ti­chým za­úpě­ním ho zved­la. Tak tohle s sebou ne­po­táh­nu. Zvlášť když si ne­smím ani po­moct nadleh­čo­va­cím kouz­lem. Ne­cha­la kufr u dveří. Snad se Tom ne­bu­de zlo­bit, když si ho tu necha do od­po­led­ne. Ještě za­běh­la do kou­pel­ny, upra­vi­la si vlasy a vy­čis­ti­la zuby (při té pří­le­ži­tos­ti vy­pi­la nejmíň půl litru krás­ně stu­de­né vody z ko­hout­ku a hned se cí­ti­la mno­hem líp).

Dole u stolu za­hléd­la Ca­rissku. Došla k ní a po­sa­di­la se. I ona vy­pa­da­la una­ve­ně, po­spá­va­la u skle­ni­ce dýňového džusu a s ne­pří­tom­ným po­hle­dem usr­ká­va­la vývar. Abi k ní ztěž­ka do­sed­la. Než starý Tom do­ne­sl její ob­jed­náv­ku (po­lév­ku a zá­zvo­ro­vou li­mo­ná­du), při­šel dolů i Aus­tin a při­se­dl k nim. Abi měla pocit, že se na ni ještě tro­chu zlobí, a tak vy­kouz­li­la úsměv jako do sou­tě­že Tý­de­ní­ku ča­ro­dě­jek, po­vzbu­di­vě se usmá­la i na Ca­rissku a vy­svět­li­la jim, že se muse­jí do­stat na 12.​hodinu na sta­ni­ci metra Cla­pham Juncti­on, kde bude čekat ma­min­ka.
Sotva stih­li do­jíst po­lév­ku (Tom při­ne­sl au­to­ma­tic­ky i Aus­ti­no­vi, přes­to­že ten žád­nou ko­co­vi­nou ob­jek­tiv­ně ne­tr­pěl), už byl čas vy­ra­zit.

"Abin­ko!! Hol­čič­ko moje! Jaj, jak ty jsi mi vy­rost­la!" Paní Lo­ve­ri­g­do­vá roz­přáh­la náruč a Abi do ní vběh­la jako malá hol­čič­ka. Obě se pevně ob­ja­ly.
"Mami, Aus­ti­na znáš, a tohle je Ca­risska, jeho star­ší sestřič­ka," před­sta­vi­la je Abi.
"Moc mě těší," usmá­la se na ně přá­tel­sky ma­min­ka. "Abin­ka o vás obou často vy­prá­ví. A kde­pak je Ase­tka a John? A při­jde ještě někdo?"
Abi po­smut­ně­la. "Ase­tka od­je­la dřív ze školy, po­sí­la­la jsem jí sovu, ale ještě se ne­vrá­ti­la... a John mi ne­chal dá­re­ček na po­ste­li a odjel. Mys­lím, že jsem ho ráno bu­di­la a zvala jsem ho... aspoň dou­fám. Ale jest­li ho taky tak bo­le­la hlava, tak o tom možná ani ne­vě­děl."
Ma­min­ka zbyst­ři­la. "A pročpak vás bo­le­la hlava?"
Abi kout­kem očka ho­di­la po Aus­ti­no­vi, aby nic ne­ří­kal, a pak ne­jis­tě od­po­vě­dě­la: "Noo... jak byla ta osla­va, tak... jsme šli dost pozdě spát, víš, a tan­co­va­li jsme a tak...
Paní Lo­ve­ri­g­do­vá se zkou­ma­vě za­dí­va­la na svou dceru, která radši honem sklo­pi­la oči a zkou­ma­la ně­ja­ký de­tail na špič­kách bot. Oči paní Lo­ve­rid­go­vé krát­ce zrent­ge­no­va­ly taky Aus­ti­na a Ca­rissku. Zjev­ně si lec­cos do­mys­le­la, ale jen po­třás­la hla­vou a pou­smá­la se. "Tak pojď­te, vy re­be­lo­vé," vy­bíd­la je.
Vstou­pi­li do ne­da­le­ké re­stau­ra­ce. "Ten­to­krát to ne­bu­de fish&chips," ujis­ti­la je. "Ba­bič­čin známý, Gejza, tady má tra­dič­ní re­stau­ra­ci. On je taky Rom. Už se na tebe moc těší, Abi. Prý jest­li už jsi na vdá­vá­ní. Má pat­nác­ti­le­té­ho syna, Ja­ni­se, moc ši­kov­ný kluk to prý je. Po­má­há mu v hos­po­dě."
"MAMI!!!" zdě­si­la se Abi. "Dneska je mi dva­náct! Ne­chci se vdá­vat!"
"No co, mě za­snou­bi­li ještě dřív," řekla ma­min­ka napůl v legra­ci a napůl do­tče­ně.
"Ale je jiná doba, a navíc, já mám Austin­ka. Vždyť to víš!"
Ma­min­ka se na ni usmá­la. "Tak už se ne­roz­či­luj, mri čhaj," řekla smíř­li­vě. "Však si ho ne­mu­síš hned brát."
Abi se radši ne­pta­la, kte­ré­ho má ma­min­ka na mysli, a dou­fa­la, že někdo od­ve­de její po­zor­nost.
Me­zi­tím se usa­di­li k bíle pro­stře­né­mu stolu. Při­šel je při­ví­tat ma­ji­tel re­stau­ra­ce, malý, za­va­li­tý snědý chla­pík s ve­se­lým úsmě­vem: "Čha­ja­le, lačho ďives! " zvo­lal bodře. "Dobrý den, milí mladí přá­te­lé, ob­rá­til se k Aus­ti­no­vi a jeho sestře. "Co vám na­bíd­nu?"
Oto­čil se ke vstu­pu do ku­chy­ně a kýv­nul rukou. Při­klusal po­hled­ný čer­no­vlasý mla­dík, asi pat­nác­ti­le­tý, usmál se a po­dá­val kaž­dé­mu z nich jí­del­ní lís­tek. U Abi se na krát­ký oka­mžik za­sta­vil a po­hlé­dl jí do očí. Hned se ale usmál na všech­ny a pro­fe­si­o­nál­ně se uklo­nil. "Račte si vy­brat."

Aus­tin sebou šil ze spán­ku. Zdály se mu špat­ný sny. Hlav­ně o tom, jak viděl ještě tu noc svoji mi­lo­va­nou Abin­ku a jeho nej­lep­ší­ho ka­ma­rá­da Johna pod vli­vem al­ko­ho­lu. Do­kon­ce i začal funět na­štvá­ním ze spán­ku. Pak se rych­le pro­bral, po­sa­dil se na po­stel a mžou­ral očima, kou­kal kolem sebe, ale nic ne­vi­děl, byla úplná tma. Chtěl se pře­va­lit na dru­hou stra­nu po­ste­le, jenže když zjis­til, že na té půlce někdo je, tak se lekl. Podle vlasů po­znal, že je to jeho Abin­ka. Spo­ko­je­ně se usmál, objal ji a zase usnul.
O pár hodin se pro­bral znovu, to už bylo venku svět­lo. "Ha, ko­neč­ně vidím", řekl si pro sebe. Znovu ob­hlí­dl osa­zen­stvo po­ko­je, Abin­ka stále le­že­la vedle něho, John byl na po­ste­li vy­va­le­ný, div ne­spa­dl. Aus­tin jen za­kou­lel očima, chví­li pře­mýš­lel, co je za den a pak mu to seplo. "No jo, vždyť Abin­ka má dneska na­ro­ze­ni­ny!", "jenže pro ni nemám žádný dá­re­ček", po­stes­kl si. Začal v hlavě pře­mí­tat, kde by asi tak na­rych­lo mohl se­hnat dá­re­ček pro Abin­ku. Opa­tr­ně se vy­plí­žil z po­ste­le, ob­lí­kl na sebe něco na­rych­lo, co našel ve skří­ni, po­ti­chu se vy­tra­til z po­ko­je a mířil si to dolů, do hospůd­ky.
Jakmi­le sešel scho­dy dolů, vy­ba­vi­la se mu vče­rej­ší noc, proto se rych­le okle­pal a po­kra­čo­val smě­rem na Příč­nou. Vstou­pil do dveří, na druhé stra­ně dveří po­kle­pal hůl­kou na zídku a ta se mu po­stup­ně za­ča­la ote­ví­rat, jenže Aus­tin to ne­vní­mal, pře­mí­tal co asi tak Abin­ce koupí k na­ro­ze­ni­nám, pře­mí­tal i nad Ase­tkou, že ne­by­la na roz­dá­vá­ní vy­svěd­če­ní ve škole, pře­mí­tal i nad Johnem, že musí zase do do­mo­va a že se mu tam ur­či­tě ne­chce. Vzpo­mněl si ještě na ségru, že ji ne­vi­děl celý večer, v duchu dou­fal, že se ségra ne­ztra­ti­la, ale zá­ro­veň věděl, že ona je ta chyt­rá, takže si řekl, že ur­či­tě spí na po­ko­ji. Taky konec konců, ta osla­va škol­ní­ho po­há­ru, který vy­hrál Mr­zi­mor, byla di­vo­ká, jak Aus­tin sám viděl Abi s Johnem a ostat­ní účast­ní­ky osla­vy.
Vrá­til se myš­len­ka­ma zpět do re­a­li­ty, pro­šel zdí, začal se roz­hlí­žet po ob­cho­dech, kde by kou­pil pro Abin­ku úžas­ný dárek, který ji na­dchne.
Ušel kou­sek a za­sta­vil se upro­střed Příč­né, bylo na něm vidět, že usi­lov­ně pře­mýš­lí, kolem cho­di­li spo­lu­žá­ci, ale on je ne­vní­mal, byl těžce za­pá­le­ný do toho, jak Abin­ku po­tě­šit.
"Už to mám!", vy­kři­kl skoro na celou Příč­nou. Letěl do ob­cho­du s .. (ne­spe­ci­fi­ko­va­ným ná­zvem), po chvil­ce vy­le­zl z toho ono ta­jem­né­ho ob­cho­du celý roz­zá­ře­ný, v ruce dá­re­ček pro Abin­ku a štrá­do­val si to zpět do po­ko­je, kdyby se ná­ho­dou Abin­ka vzbu­di­la dřív a všimla si, že Aus­ti­nek není vedle ní.
Ces­tou se však ještě sta­vil do ob­cho­du s ba­lí­cím pa­pí­rem, stuž­ka­mi a jme­nov­ka­mi, pře­dal pro­da­va­či ně­ko­lik drob­ných, které vy­hra­bal z kapsy a zve­se­la po­kra­čo­val zase na pokoj, pro­tá­hl se zdí, po scho­dech.. jenže než to ještě udě­lal, za­le­zl si do ve­d­lej­ší­ho prázd­né­ho po­ko­je, za­ba­lit dárek pro Abin­ku. Spo­ko­je­ně se usmí­val na za­ba­le­ný dárek, po­ti­chu vklou­zl zpět na pokoj, kde spala Abin­ka a na­pro­ti John, dárek peč­li­vě scho­val, sun­dal ob­le­če­ní, ob­lé­kl pů­vod­ní, aby to ne­by­lo po­de­zře­lé a znovu šel spát.

Ráno 1.7.
Pro­bu­di­la se dost pozdě, po­sa­di­la se na po­stel dě­ra­vé­ho kotle a oka­mži­tě si bo­lest­ně chyt­la hlavu do dlaní a ne­spo­ko­je­ně za­úpě­la. "Co se to.. dělo?" Mumla­la tiše. Dlaní na­hmát­la láhev s vodou sto­jí­cí na noč­ním stol­ku a z hlu­bo­ka ji vy­pi­la. Ještě chví­li tam tak se­dě­la než se roz­hod­la hnout. Po­ma­lu se roz­hléd­la. Po­stel Abii­na vy­pa­da­la ne­tče­ně, Ju­lii­na byla upra­ve­ná, ale vi­di­tel­ně zmuchla­ná. Byla tu tedy sama. Až teď si všimla do­pi­su. Byl od Abi s po­zván­kou na její na­ro­ze­ni­ny. Usmá­la se, po­lo­ži­la si hlavu na pol­štář. Uvě­do­mi­la si, že ze vče­rej­ší­ho ve­če­ra si pa­ma­tu­je jen stříp­ky. "Tanec okolo po­há­ru? No jo, vy­hrá­li jsme škol­ní pohár! Čaj? Um.. ně­ja­ký jiný.. asi s al­ko­ho­lem.." Na­kr­či­la nosík. "Fuj, Jožka se pěkně po­z­vra­cel. A pak ten kebab. Tam bylo špat­ně i mě a Julii vlast­ně" bě­ha­lo ji v myš­len­kách když tam tak le­že­la a vzpo­mí­na­la na před­cho­zí den v Lon­dýně. Pak už se roz­hod­la dát do po­hy­bu. Po­sa­di­la se na po­stel, s po­ci­tem že se po­z­vra­cí se pří­chy­ti­la mat­ra­ce a pár­krát za­mr­ka­la. "Snad se to naši nado­zví" za­mumla­la si a po­sta­vi­la se na nohy. Po­ma­lu a obe­zřet­ně pře­šla ke skří­ni, vy­táh­la si ob­le­če­ní, ruč­ník a vy­da­la se do kou­pel­ny. Vyšla na chod­bu a hned v první chví­li vi­dě­la pro ni oprav­du zná­mou tvář. Lek­nu­tím sebou cukla. "Takto mě přeci nesmí vidět!!" Pro­je­lo ji v hlavě, ale to už vedle ní stál Jožka se stej­ně mrt­vým vý­je­vem jako ona sama a ob­jí­mal ji. "Jak ti je?" Ze­ptal se jí s úsmě­vem když se jí od­táh­nul z ob­je­tí. "Hroz­ně" Při­zna­la Ca­riss ne­o­chot­ně a o krok styd­li­vě ucouv­la. "Spě­chám do sprchy!" Houk­la na něj už o znač­ný kus dál, blíž ke sprchám kam za­plu­la jak jen to šlo. Ve sprše, opře­ná o zeď zády na sebe ne­cha­la téct hor­kou vodu s vý­čit­ka­mi na se­tká­ní před pár mi­nu­ta­mi. "Tohle bylo ab­so­lut­ně trap­ný! Vůbec mě takto neměl nikdy vidět! A jak jsem utek­la! Kdo ví, co si po­mys­lí.. " Po­vzdech­la si a tep­lo­tu vody změ­ni­la na stu­de­nou. Uleh­či­la si tak ale­spoň z části od myš­le­nek. Ko­co­vi­na ji po­ma­lič­ku za­čí­na­la ustu­po­vat když po znač­né chví­li vyšla ze sprchy.Před od­cho­dem z kou­pel­ny se upra­vi­la a smě­řo­va­la to zpět do po­ko­je. Ukli­di­la věci a vy­da­la se na ob­hlíd­ku. Chtě­la se omlu­vit Jo­se­pho­vi, najít Abi s bra­t­rem aby se ze­pta­la na plán osla­vy a dál se za­ří­di­la. Sešla dolů, mávla na pár spo­lu­žá­ků kteří ako­rát od­chá­ze­li z kotle ale ty, které hle­da­la ne­vi­dě­la. Od Toma pak zjis­ti­la, že Joža už ode­šel když se spr­cho­va­la, Abi s bra­t­rem ještě ne­vi­děl Ze­pta­la se ještě na Johna, oče­ká­va­la, že bude ještě spát a se­t­ka­jí se s Abi a bra­t­rem na osla­vě, takže in­for­ma­ce že tam ani on už není ji pře­kva­pi­la. Roz­hod­la se tedy ob­jed­nat si dýňový džus a podle do­po­ru­če­ní Toma který na ni hned zpo­zo­ro­val ko­co­vi­nu a sou­cit­ně ji vy­svět­lil, že po­lév­ku uva­ři­li pro včera sla­ví­cí stu­den­ty které včera sle­do­val bavit se, i silný sle­pi­čí vývar. Po­sa­di­la se a dala se do psaní do­pi­sů pro Jo­se­pha a ro­di­če s ozná­me­ním, že při­je­dou poz­dě­ji kvůli osla­vě na­ro­ze­nin Abi, aby se o ně s bra­t­rem ne­stra­cho­va­li.

// Ví­tá­me Ca­rissku, Aus­ti­no­vu star­ší sest­ru!

Aset s Agnes šli po lesní cestě, kolem nich lé­ta­li ptáci a cu­pi­ta­li za­jí­ci. jako by se jich ne­bá­li, byli asi zvyklí na lidi a tak se na holky dí­va­ly zvě­da­vě a ja­ko­by i če­ka­li , že do­sta­nou ně­ja­kou tu dob­růtku.
Po­sa­di­ly se na pařez a Agnes vy­táh­la ko­láč­ky a láhev s pitím.
Na chvil­ku si od­po­či­nem, máme ještě kus cesty před sebou a k ní se nedá do­stat jinak než pěšky. * usmá­la se na Aset *
Když do­jed­li, tak opus­ti­ly lesní cestu a vy­da­li se hlou­bě­ji do lesa.
Na­jed­nou bylo kolem nich na­pros­té ticho, ptáci zmlk­li a na Aset padla ta­ko­vá tíseň , že měla pocit že ne­mů­že dý­chat.
Neboj se sestřič­ko, to je jen úči­nek ma­tou­cí­ho kouz­la, aby sem nešel nikdo kdo nemá. Za chvil­ku ti bude líp.
Šli ještě kou­sek tma­vým a hus­tým lesem a na­jed­nou se před nimi ob­je­vi­la malá, ale hezká cha­loup­ka a před ní se­dě­la ně­ja­ká žena.
Došli až k ní a ucti­vě ji pozdra­vi­ly.
Po­sa­di­ly se na dru­hou la­vič­ku a Aset si po­zor­ně pro­hléd­la ženu před sebou. Byla to stará kou­zel­ni­ce a ob­li­čej měla po­se­tý hlu­bo­ký­mi vrás­ky, její malá ze­le­ná očka, ja­ko­by vi­dě­li až do její duše. Vlasy měla smo­ta­né to dr­do­lu a v ní byla za­pích­la zlatá jeh­li­ce. Nej­víc Aset za­u­ja­li její ruce, byli vrás­či­té, ale tak nějak hezké zá­ro­veň. A vo­ně­la po by­lin­kách, vůbec s ní nešel strach.
Kou­zel­ni­ce vsta­la a při­stou­pi­la k Asetě.
Na­táh­la k ní svoji ruku. Ukaž mi dlaň s tvoji jizvou.
Aset ji uká­za­la dlaň a ta si ji vzala do své ruky. Chvil­ku si ji po­zor­ně pro­hlí­že­la a něco si pro sebe mumla­la, sem tam po ní pře­je­la prs­tem. Pak vy­táh­la s malé braš­ny kte­rou měla při­pev­ně­nou kolem pasu ně­ja­kou by­lin­ku a po­lo­ži­la ji na jizvu. Aset cí­ti­la jak ji celým tělem pro­stu­pu­je teplo až s toho měla suchu v ús­tech.
Vidím zlo­věst­né oko a kolem něho lé­ta­jí vrány a cítím krev. *žena se od­ml­če­la a sta­rost­li­vě se kouk­la Aset přímo do očí* Je to klet­ba krve a je to oprav­du hodně staré a silné kouz­lo. Pokud se o tom ně­ko­mu zmí­níš a po­žá­dáš o pomoc, tak ze­mřeš. *Aset sebou cukla a do očí se ji vlili slzy*
Neboj se, na kaž­dou klet­bu je kouz­lo a tohle je magie pev­né­ho spo­je­ní. Musíš najít ně­ko­ho kdo tě má rád a nesmí to být nikdo s tvé ro­di­ny. Ta­ko­vý člo­věk kte­ré­mu ne­smíš říct o tvé klet­bě a při­tom tě bude mít na­to­lik rád, že bude ocho­ten si s tebou tvůj osud vy­mě­nit a sám na sebe tuto klet­bu uva­lit.
Aset po­smut­ně­la ještě víc a jen si na­hlas po­vzdych­la.
Ne­můžu přece od svých přá­tel chtít aby si moji klet­bu pře­vza­li. To ani ne­mu­síš, ta klet­ba se je­jich přá­ním zruší, ale oni si musí mys­let že budou sami pro­kle­ti a tím ti tak po­mů­žou.
Co ten tvůj mudla? Ří­ka­la si, že tě má rád a že tuší že se něco zlého děje. *Aset jen smut­ně za­vr­tě­la hla­vou* Víš Agnes on už se mnou není a i ta naše parta se tak nějak roz­padla.
Ještě chvil­ku se u staré kou­zel­ni­ce zdr­že­li a pak šli mlčky do osady. Aset mys­le­la na své přá­te­lé, na Abin­ku s Aus­ti­nem, snad by jeden z nich mohl po­mo­ci a nebo Caris, ta má pro strach udě­lá­no. Kéž by to mohla ně­ko­mu říct. Straš­ně moc za­tou­ži­la po Johno­vi a jeho ob­je­tí, ten ji vždyc­ky do­ve­dl uklid­nit. Jenže ten je da­le­ko a vůbec nemá tu­še­ní co teď Aset pro­ží­vá. No a navíc už ho to asi ne­za­jí­má. S touhle myš­len­kou došla do svého po­ko­je a vše si za­psa­la do svého de­ní­ku a pak v sl­zách usla.

Aset ote­vře­la oči a chvil­ku se dí­va­la do stro­pu svého no­vé­ho po­ko­je.
Její ko­cou­rek spal vedle ní pěkně sto­če­ný do klubíč­ka a spo­ko­je­ně od­dycho­val.
Na pro­těj­ší stra­ně byla ještě jedna po­stel a na ni le­že­la její sest­ra Agnes. V šeru po­ko­je byli její vlasy ještě čer­něj­ší než ve sku­teč­nos­ti jsou. Byla fakt krás­ná, její bílou pleť le­mo­va­ly černé vlasy a rudé rty tuto krásu jen umocňovaly.
Aset se na ni za­dí­va­la a ne­moh­la od ní od­trh­nout oči. Vzpo­mí­na­la na dobu kdy byli malé a hráli si spolu a byli jako jedna.
Pak když Agnes na­stou­pi­la do Bra­da­vic se vše po­ka­zi­lo. Nějak se od­ci­zi­ly a její sest­ra si našla nové přá­te­le a za­ča­la se měnit.
Tuhle změnu na sobě za­čí­ná po­ci­ťo­vat i Aset. Je tady jen pár dní a už se ne­smě­je jako dřív, je za­myš­le­ná a smut­ná.
Vůbec sem ne­za­pa­dá, její bílé vlasy ja­ko­by z ji­né­ho světa sem pros­tě ne­pat­ří. Její přá­tel­ská po­va­ha a zvo­ni­vý smích se na tohle místo ne­ho­dí.
Její zá­li­ba pro ba­rev­né had­ří­ky a doplňky do vlasů jsou v této Ru­mun­ské osadě skoro za­ká­za­né.
Hned po pří­cho­du ji Agnes řekla že se musí při­způ­so­bit ostat­ním a moc ne­vy­ční­vat. Prý ji dalo dost práce aby sem Asetu do­sta­la a ta se ne­mu­se­la upsat do je­jich taj­né­ho spol­ku.
Od prv­ní­ho dne se Aset ob­lé­ka­la do tma­vé­ho ob­le­če­ní a svoje krás­né dlou­hé vlasy scho­va­la pod ka­pu­ci.
Jen tu svoji mod­rou růži, která se tak moc lí­bi­la Johno­vi si ne­cha­la. Nikdo ji ne­vi­dí, jen ona ví že ji má ve vla­sech.
Agnes se pro­bu­di­la a po­sa­di­la se na po­stel.
Už jsi vzhů­ru? Proč ještě ne­spíš? *Kouk­la se na Aset a při­tom si zívla*
* Aset si po­vzdych­la* Ne­můžu spát , smrdí to tady za­tuch­li­nou a pořád tady někdo chodí a jako bych ze zdola sly­še­la sté­ná­ní.
*Agnes po­kr­či­la ra­me­ny a tlu­me­ným hla­sem ji od­po­vě­dě­la*
Toho si ne­vší­mej, tobě se nic ne­sta­ne o to jsem se po­sta­ra­la. Dnes máme schůzku s jed­nou hodně sta­rou kou­zel­ni­cí a ta by měla vědět jak tvoji klet­bu zlo­mit.
Při těch­to slo­vech se ja­ko­by do Ase­ti­ných očí vrá­ti­la stará jis­kra a po­ku­si­la se usmát.
Vsta­la z po­ste­le, ob­lék­la si černé triko a džíny a vlasy scho­va­la pod čer­nou ka­pu­ci. Po­hla­di­la ko­cour­ka, který ji po­zo­ro­val jed­ním okem a ode­šla z po­ko­je a Agnes.

S trh­nu­tím se pro­bra­la. Měla dě­si­vý sen, ve kte­rém Snape pro­chá­zel jed­not­li­vá kupé Bra­da­vic­ké­ho Ex­pres­su a kdo ne­u­měl vy­jme­no­vat všech­ny pří­sa­dy lek­tva­ru proti ohni, musel po­lí­bit lem rou­cha jeho. Snape zrov­na s prásk­nu­tím dveří vtrh­nul do je­jich kupé, a to ji vy­trh­lo ze spán­ku. Chví­li pře­mýš­le­la, co to je ten le­mrouch, a došla k zá­vě­ru, že se pro­bu­di­la právě včas. Pro­tře­la si oči, vy­ma­ni­la se z ob­je­tí Aus­ti­no­vy paže a oto­či­la k sobě jeho zá­pěs­tí s ho­din­ka­mi. Už je po půl je­de­nác­té! Aus­tin pořád spí, vždyť ne­stih­ne­me moji osla­vu... a Johník... Oto­či­la se k druhé po­ste­li. Byla prázd­ná, Johník byl pryč. Když našla vedle sebe obál­ku na­de­psa­nou Abin­ce k na­ro­ze­ni­nám, po­smut­ně­la. Hned po­zna­la Johnův ru­ko­pis. To zna­me­ná, že Johník na osla­vu ne­při­jde. Dí­va­la se na obál­ku a ko­lí­sa­la mezi smut­kem a na­štvá­ním. Zase mě za­z­dil! Je někdy tak na­myš­le­nej! Jen proto, že je chyt­rej... jsme pro něj vzduch? Na­štěs­tí se její po­zor­nost vrá­ti­la k obál­ce. Byla něčím na­di­tá. Dych­ti­vě ji ote­vře­la. Vy­padlo z ní pár čo­ko­ža­bek a ně­ja­ké kar­tič­ky. Hned si je za­ča­la pro­hlí­žet a roz­tr­ži­tě jednu žabku vy­svo­bo­di­la z obalu. Ta vy­u­ži­la je­jí­ho za­myš­le­ní a po­ku­si­la se dlou­hým sko­kem zís­kat svo­bo­du. Abi po ní au­to­ma­tic­ky sáhla, chy­ti­la ji za nohu a na­cpa­la si ji do pusy.
Rych­le se ob­lék­la a znova za­třás­la Aus­ti­nem.