John Brooks | Prázdniny v Anglii (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

"Tak dobrou noc, zla­tíč­ko," po­hla­di­la ještě ma­min­ka Abi po vla­sech. Abi se spo­ko­je­ně za­vr­tě­la na pol­štá­ři a usmá­la se.
Ma­min­ka se plác­la do čela: "Málem bych za­po­mně­la! Zítra budu přes den pryč, vezmi si k obědu placky, jsou na spo­rá­ku."
"A kam jedeš," za­mumla­la Abi už skoro v po­lo­spán­ku.
"Do Que­ens Me­di­cal Cen­t­re, mám kon­zul­ta­ci s ně­ja­kou lé­kař­kou kvůli ba­bič­ce."
"Je to da­le­ko?"
"Do­ce­la da­le­ko. Je to jak jsme loni byli za tím tvým ka­ma­rá­dem, na okra­ji Not­tingha­mu."
Abi se vy­mrš­ti­la na po­ste­li. Chudák mopslík Perky, který už delší dobu spokojeně pochrupkával na její peřině, nečekal takový prudký manévr, sklouzl po zadku z postele a polekaně vykvíkl. Po spán­ku na­jed­nou ne­by­lo ani pa­mát­ky.
"COŽE?!" vy­křik­la, až sebou chudák ma­min­ka po­le­ka­ně trhla. "V Notti­ngha­mu? Proč jsi mi to ne­řek­la?!"
Ma­min­ka povytáhla obočí a po­dí­va­la se na ni pře­kva­pe­ně a taky tro­chu ká­ra­vě. Abi to ani ne­za­zna­me­na­la.
"Jedu s tebou," pro­hlá­si­la roz­hod­ně. A musím na­psat honem sovu Austin­ko­vi a hlav­ně Johno­vi. A Asetce...
Za­ra­zi­la se. Měla o svou ka­ma­rád­ku obavy. Ase­tka jí psala, že je v Ru­mun­sku. Prý něco jako tábor. Ale matně si vy­ba­vo­va­la, že Ru­mun­sko má něco spo­leč­né­ho s její sestrou, o které Ase­tka nikdy moc mlu­vit ne­chtě­la a Abi z toho měla divný, do­ce­la ne­pří­jem­ný pocit.
Možná jí ani ne­pus­tí, když je to ten tábor. Ale musím jí na­psat, však ona psala, že jí mám dát vědět, kdy­bychom za ním jeli. A taky, že už dobře lítá. Jak dlou­ho by se le­tě­lo na koš­tě­ti z Ru­mun­ska? Nebo by ji třeba pře­mís­ti­li nebo poslali letaxem?
"Mami, jak da­le­ko je Ru­mun­sko?"
Ma­min­ka nad tou změ­nou té­ma­tu jen za­vr­tě­la hla­vou. Její tři­nác­ti­le­tá dcera jí byla čím dál větší zá­ha­dou. Ne­stí­ha­la její ná­pa­dy... ani ná­la­dy. Po­vzdech­la si.

Abi už me­zi­tím vy­lez­la z po­ste­le a jen tak v noční ko­ši­li a bosky bě­že­la ke kleci se svou so­vič­kou Bo­rův­kou, ces­tou po­padla papír, roz­trh­la ho na tři díly, na­psa­la rych­lé vzka­zy Johno­vi, Har­to­vým a Asetce, sro­lo­va­la do ru­li­ček a všech­ny při­dě­la­la Bo­rův­ce na nožku. Ještě nikdy ne­po­sí­la­la vzkaz víc lidem na­jed­nou, ale vě­ři­la své bys­tré so­vič­ce, že to nějak zvlád­ne. Všech­ny vzka­zy ří­ka­ly jen to, že jede hned ráno s ma­min­kou do Not­tingha­mu a má v plánu sta­vit se za Johnem. A že doufá, že se jim po­da­ří se k ní také při­po­jit. So­vič­ka ne­spo­ko­je­ně za­hou­ka­la a tou­žeb­ně po­mr­ká­va­la po svém bi­dýl­ku. Na­ko­nec však ne­o­chot­ně mávla kří­d­ly a ote­vře­ným oknem od­le­tě­la do tmy.

Ráno byla Abi vzhů­ru, sotva se ro­ze­dni­lo. Se­běh­la dolů, uva­ři­la k sní­da­ni pro sebe i pro ma­min­ku čaj s mlé­kem a do misek plác­la tro­chu jo­gur­tu a müsli. Ote­vře­la okno a roz­hlí­že­la se po Bo­rův­ce, jest­li už při­nes­la aspoň ně­ja­kou od­po­věď, ale marně. Vy­běh­la na­ho­ru a ta­ha­la ma­min­ku z po­ste­le. Za půl ho­di­ny už stály na ná­dra­ží v Or­ping­to­nu a za další tři velmi dlou­hé ho­di­ny vy­stu­po­va­ly v Not­tingha­mu.

"Zlato, ne­chám tě tady a vezmu si rych­le ta­xí­ka do ne­moc­ni­ce, schůz­ka mi za­čí­ná za 12 minut. Až skon­čím, tak se sejde­me tam, jak jsme si loni dá­va­li fish'n'chips, tre­fíš tam? I za Johnem tre­fíš?"
"Jasně, mami," kývla Abi­gail. "Vy­zved­nu ho a tak za dvě ho­di­ny si tam pů­jdem sed­nout."

Cestu z ná­dra­ží si pa­ma­to­va­la z loňska - za­blou­di­la jen asi tři­krát, a když se ze­pta­la na správ­ný směr roz­to­mi­lé bez­zubé sta­řen­ky, šťast­ně do­ra­zi­la až ke známé bran­ce u še­dé­ho domu.
Ještě chví­li po­čka­la a sví­ra­la palce v pěs­tích, jak si moc přála, aby se tu k ní při­po­jil někdo z ka­ma­rá­dů.
Jest­li Bo­rův­ka ne­za­blou­di­la, tak Aus­tin ur­či­tě při­je­de. Má naši partu stej­ně rád jako já. A taky to je pří­le­ži­tost, jak se mů­že­me ko­neč­ně vidět spolu! Teda... jest­li o to ještě stojí. Loni trá­vil mno­hem víc času s Ase­tkou než se mnou. Pod­ni­ka­li spolu tolik věcí... Abin­ce po tváři pře­jel chmur­ný stín. Na­ko­nec mávla rukou, jako by ta­ko­vé myš­len­ky chtě­la za­pla­šit.
Ca­ris­ka taky má důvod při­jet, při­šlo mi, že si s Johnem v po­sled­ních mě­sí­cích byli do­ce­la blíz­cí... I tady Abin­ku lehce bodlo u srdce, i když hlav­ně kvůli Asetce. Ne­moh­la Johno­vi od­pus­tit, že se s její ka­ma­rád­kou takhle ne­pěk­ně ro­ze­šel. No a Ase­tka... v Ru­mun­sku... ta asi dneska ne­při­je­de.
A při­tom by ji Abi vi­dě­la tak ráda! Ase­tka jí skoro ne­psa­la. Abi to chá­pa­la, je v Ru­mun­sku, na ně­ja­kém div­ném tá­bo­ře, bůh ví s kým...
Ucí­ti­la, že se jí me­zi­tím po­de­zře­le za­ml­ži­ly oči a už už by i ně­ja­ká ta sl­zič­ka kápla. Honem po­po­táh­la, pa­pí­ro­vým ka­pes­níč­kem si utře­la oči i nos a na­po­sle­dy se po­dí­va­la na­ho­ru i dolů ulicí. Byla tam sama.

Na­táh­la ruku a za­zvo­ni­la na zvo­nek.

Poznámka:
Cariss utekla z domu v průběhu prázdnin 2001 o úplňkové noci. To znamená, ať se časově sesynchronizujeme, 4.srpna.

První prázdninové dny trávila Cariss běháním po venku a doma jí moc vidět nebylo. Snažila se s nadějí najít kamarády z mudlovské školy a z dob, než zjistila cokoli o kouzlech. Přišla k domu její dříve nejlepší kamarádky. Zazvonila a o krok netrpělivě ustoupila. Otevřela ji žena středního věku, hubená bruneta ve volných starších šatech a se zástěrou okolo pasu. "Carisso!" Řekla překvapeně s úsměvem od ucha k uchu když ji viděla stát u dveří a lehce ji objala, což ji Cariss okamžitě vrátila i se širokým úsměvem. "Omlouvám se, zrovna vařím, nerada bych tě ušpinila od mouky. Pozvala bych tě dál, i na oběd, ale hádám, že nejdeš za mnou ale za Elis. Ta ale není doma, mají s holkama nějakou přespáváčku, určitě ji ale vyřídím, že jsi tu byla" Vyhrkla na Cariss skoro jedním dechem. Tetu viděla ráda, ale správně odhadla, že jde za její dcerou. "Děkuju teto, kdyžtak bych přišla zítra až tu Elis bude, vyřídíš to prosím?" Teta ji slíbila že vzkaz doručí. S tím se zase rozloučily a Cariss šla bloumat po městě. Musela si přiznat, že jí to zabolelo, sama ale má nové kamarády na škole, takže chmury vyhnala rychle z hlavy a zatočila do uličky ústící v parku.
Druhý den se za kamarádkou znovu vydala tak, jak slíbila. Vyběhla ven jak nejrychleji to šlo a běžela k jejích domu. Očekávala ji, její přivítání ale nebylo ani zdaleka tak přátelské jako od její matky. "No Čau Carisso. Ty ještě víš, že existuju?" Zamručela Elis a s neurčitým výrazem pustila Cariss do domu. "Jistě, že vím! Jak se s tebou mám ale sejít když jsem pryč na škole?" Opáčila Cariss s evidentným pokusem skrýt emoce v hlase. Elis si povzdechla a po chvíli Cariss objala. A tak tam chvíli stály, než se odtáhly a začla vyzvídat vše o skole. No, a to byl znovu problém. Divka Carissiiny lži snadno prokoukla. Tedy to, že lže. A nelhat nemohla, vždyť její kamarádka je mudla! Netrvalo dlouho a strhla se hádka. "Víš co? Jdi pryč když mi ani nechceš říct pravdu o tom, kde jsi na škole a co se učíš! Ani dopis jsi neposlala, takže to vypadá na školu z jiné dimenze!" Řekla Elis ironicky, na to neměla jak Cariss odpovědět. Svým způsobem to byla pravda. Když nakonec odešla, spíš byla odejita, po očích jí stékaly slzičky a cestu nasměrovala rovnou domů. Jestli je to místo jejím domovem. I od rodičů měla pocit, že ji víc zajímá bratr než ona, toho si všimla už minulý rok, ale letos si to uvědomovala o to víc. Čím dál víc pociťovala stesk za Bradavicemi. Za kamarády, dobrodružstvím, kouzly. Chtěla by zakřičet HOP a létat po městě na koštěti, to si ale dovolit nemohla. Doma prokličkovala mezi rodinnými příslušníky tak, aby nebyly vidět její uslzené očka a zavřela se do pokoje. Utěšit ji přišla Bezinka lísáním a vrněním. I na kočičce bylo ale znát, že ji volnost na kterou byla z hradu zvyklá značně chybí.
Prázdniny ji tak utíkaly pomalu jak jen mohly. Za to její sova a sova Johna kterou si dovolila párkrát vypůjčit (určitě se nebude zlobit, aspoň se proletí) se zrovna nezastavily. Psala přátelům jak to jen šlo. Julii vždy pod zprávu otiskla Bezinčinu packu, Joseph od ní zase vždy dostal dopis se spoustou srdíček a ať už psala komukoli tak byly dopisy obohaceny o nejrůznější obrázky. Jediné z čeho měla radost, měla čas se vrátit ke kreslení, takže její pokoj vypadal, jako by tam explodovaly barvy.
Pár dní pak trávila na statku u strýce s tetou. Vždycky měla ráda koně, starala se o ně a nejradši ze všeho měla vyjížďky se západem slunce. Konečně část prázdnin kterou si užila, i když byla hodně času sama se zvířaty, večer si kreslila a i si povídala s tetou a strýcem. Nevyptávali se na nic, co by neměli, třeba o škole, jakoby snad věděli, že jim nic říct nesmí. A třeba i opravdu věděli, kdo ví? Přesto se ale upřímně bavila.
Když přijela domů, přistihla zrovna rodiče něco řešit s bratrem, když ji viděli, všichni zmlkli a podívali se na ni. "Co se děje?" Zeptala se ustaraně, bála se totiž, že se někomu něco stalo. Nikdo ji ale neodpověděl. "Přišel mi dopis, půjdeš mi pro něj? Víš, mudlovský. Víš že to neumím." Zeptal se jí Austin a ona se zamracila. Poznala, že ji něco taji, nevěděla ale co a tak se jen otočila a mlčky šla na poštu.
Celou cestu v hlavě nadávala, byla naštvaná, projelo ji hlavou milion různých myšlenek a emoce v ní jen výřili. Dopis přebrala, okamžitě poznala Johnův rukopis. Neváhala ani minutu, roztrhla obálku a začla číst. Hned jak přijdu domů, napíšu Johnovi! Rozhodla se když dopis přečetla a jejím obvyklým rychlým krokem zamířila domů. Hodila dopis po Austinovi a chtěla jít rovnou do svého pokoje, pak si ale uvědomila, že rodiče i s bratrem byli i po půl hodině na stejném místě a znovu zavládlo ticho, jakmile se ukázala ve dveřích. To už ji nedalo, postavila se tam a zamracila se. Kdo ví, kde se v ní vzala odvaha, ale zněla vážně a rozlobeně.
Ani ji v tu chvíli netrápilo, že je k rodičům drzá, rozkřičela se. "Tak o co jde? Co mi tajíte? A proč tady Austin si pro ten pitomý dopis nedošel sám?! Jsem snad sova? Pošťák bych nemohla být, to by se totiž k pánovi nikdy nedostalo! Však už není malé děcko, proč on by to neměl umět a já jo? " Spustila nekonečný monolog otázek. Proč najednou zmlkli, co se poslední dobou dějě? "Ani si nepřijdu jako Vaše dcera!" Zněla poslední věta která všechny bodla hluboko do srdce. Najednou se dozvěděla celou pravdu. Proč on zná kouzelný svět, proč jemu mamka o kouzlech řekla, vychovala ho jako kouzelníka. Je Adoptovaná Carissa je adoptovaná. Když si ji brali, nikdy nečekali, že by snad i ona mohla mít kouzelné nadání, jaká je šance, že by si míšený pár adoptoval dítě kouzelníků? Velká ne, ale stalo se. A v tu ránu se Cariss rozpadl svět. Utekla do pokoje, zavřela se tam a propukla v pláč. Hlasy rodičů a bratra, tedy.. těch o kterých si to myslela nevnímala. Nevnímala nic, jen ležela schoulená a plakala do polštáře. Nic slyšet nechtěla, ne od nich, ani je nechtěla vidět. Nejlépe už nikdy. Plakala tak dlouho až únavou usnula.
Když se vzbudila, měsíc byl nad obzorem v úplňku. Muselo být něco po půlnoci. Znovu si vzpomněla na Johnův dopis a v tu chvíli vyskočila na nohy. Ze skříně vytáhla kufr který začala ládovat vším, co bude potřebovat do školy. SEM se tyto prázdniny rozhodně nevrátí.
Na kus papíru napsala jen "JEDU -C." Tento list dala do pařátku Johnově sově, "Leť za ním, určitě už bude na Příčné" Špitla sově, pohladila ji a vyslala pryč. Své sově dala delší dopis, kde popsala vše, vše co se ten den dozvěděla a informaci o tom, že jede do Londýna na Příčnou letos dřív. Svoji sovu pak poslala za Josephem. Prohlédla si naposledy pokoj, sebrala kufr a přepravku s kočkou a tiše vyrazila na nádraží

John zabouchl dveře svého pokoje, naštvaně kopl do skříně a poté potichu zaklel, když ucítil palčivou bolest na palci pravé nohy.
Poslední dva týdny července byly hotové peklo. Charles nedal Johnovi ani minutku oddechu, vždy si vymyslel nějakou výmluvu aby s ním John šel stranou a poté mu dal nějakou potupnou práci, kterou ani zaměstnanci sirotčince nechtěli dělat. Uklidit špinavé oblečení, vynášet odpadky, umývat spálené nádobí a tak dále.
Chvíli předtím než naštvaně zabouchl dveře pokoje, musel zrovna John plnit další z nechutných úkolů jeho vychovatele.

"Pocem kluku," zavolal na Johna u snídaně Charles, "dneska se necítím zrovna nejlépe, potřeboval bych s něčím pomoct, mám vynést pár věcí co mi dal pan Lards za úkol." šibalsky na Johna mrkl a ten jen znechuceně protočil očima. Ostatní vychovatelé se usmívali a pokyvovali, jako by to byla pocta pomáhat někomu z nich.
Po jídle John zaklepal na dveře pokoje, kde ještě před několika týdny bydlela Sophie. Charles vyšel ven a pokynul Johnovi aby ho následoval. Chvíli šli po chodbě a když už Johnovi prolétlo hlavou vše co by ho mohlo čekat, zastavili se u dveří s nápisem WC.
Charles ukázal dovnitř, aby John prošel a poté ukázal na jeden záchod, který byl celý od zvratek. John hlasitě polkl, tohle ho ani ve snu nenapadlo a měl co dělat aby se nezačal dávit. "Trošku mi nesedlo včera večer jídlo a asi tomu nepomohl ten rum co sem do sebe naklopil" uchechtl se Charles a koukl na Johna. "Do oběda ať je to uklizený osobně si to zkontroluju". Johnovi prolétlo hlavou jen jedno slovo, NE!. "Tak tohle dělat nebudu." Pohlédl na vychovatele a zatnul pěsti. "Ale budeš kluku" zamračil se Charles, "jinak ti nedám něco co mi dnes přistálo na stole." Sáhnul do kapsy a vytáhl zalepenou obálku. John se upřeně na obálku podíval, rozpoznal písmo od Abi a chvíli nevěřícně na dopis koukal. "Tak šup šup, ať je to do oběda hotový" Charles schoval dopis ušklíbl se a vyšel z místnosti ven.
John si znechuceně zamumlal jaký kouzlo by na něj použil kdyby mohl a pustil se do práce. Vzpomínal na školní rok když ho, Austina a Bruse chytil na chodbě po večerce Petr Kent a museli za trest drhnout záchody. Dokonce jim strhnul i 1 bod a John se tehdy cítil strašně potupně a znechuceně. V momentální situaci by John dal klidně 50 čokoládových žabek za to, aby místo tohoto úkolu drhnul záchody ve škole. Při drhnutí myslel jen a jen na dopis, párkrát se z toho všeho do mísy sám pozvracel a když se na výsledek přišel podívat před obědem Charles, John v duchu doufal, že je vše hotovo podle jeho představ a dostane svůj dopis. "No to je panečku krásná mísa" zachechtal se Charles a kouknul na Johna. "Možná si ten dopis opravdu zasloužíš," John natáhl ruku, ale Charles ucukl zpátky, "nicméně ti to trvalo o půl hodiny víc než sem chtěl a proto ho nedostaneš" Roztrhal před Johnovým šokovaným výrazem dopis na kousky a hodil mu je k nohám. "Zameť ten svinčík" podotknul, rozkopl hromádku a se smíchem se vydal zpět do svého pokoje.
John posbíral všechny kousky co nebyly mokré a utíkal do společenské místnosti, kde věděl, že je nějaká izolepa. Celé odpoledne se snažil dopis dát dohromady, ale chyběli mu nějaké kousky a tak z dopisu dokázal vyluštit jen že si Abi hraje se svou kamarádkou a jezdí za babičkou, taky že se chtějí někam zastavit, asi za ním? Na konci uviděl zprávu, že Abi psala Aset, ale neví kde je. Určitě je momentálně na lepším místě jak já, pomyslel si,

John si sedl na postel a vytáhl všechny dopisy z minulého roku, všechny si je přečetl, i když je znal už skoro nazpaměť. Musím odsud zmizet, další den už tady nevydržím, napíšu Austinovi rychlej dopis a zmizím.
Vytáhl kus papíru a rychle napsal pár řádků.

Ahoj Austine a Carris, pokud tam si,
Nezvládnu to tady ten zbytek prázdnin, utíkám z tohohle pekla do

Zarazil se a chvilku se zamyslel, kam vlastně může jít, po chvíli přemýšlení pokračoval ve psaní.

Děravého kotle. Pokud dopis čteš brzo, můžeš dojet za mnou do kotle dřív a ne až dva týdny před koncem prázdnin jako ostatní.
Zatím se měj
John

V rychlosti naházel věci do kufru, hůlku si zastrčil do džínů, prázdnou klec nechal ve skříni a s dopisem v ruce opatrně vyrazil ven.
Na chodbách nikdo nebyl, protože byl čas večeře a tak se nepozorovaně dostal až k hlavní bráně areálu. Odhodlaně šel stále blíž a když byl jen kousek od brány, sama se rozletěla dokořán, aniž by John cokoli udělal nebo řekl nějaké kouzlo.
K večeru se dostal na nádraží, kde koupil známku, hodil dopis do expresní schránky na dopisy a doufal, že Austin dopis dostane co nejdříve a zvládne si mudlovskou poštu vyzvednout.
Celou noc poté cestoval z jednoho vlaku na druhý, než se dostal do Děravého kotle, kde se ubytoval, objednal si všechno jídlo co bylo v nabídce a poté co všechno snědl ulehl do postele a spal jako zabitý.

Bylo pozdě v noci a Aset s ostatníma stála na malém paloučku a sledovala hlouček lidí opodál.
Bylo tam docela dost lidí, všichni oděni do tmavých barev a na hlavách měli kápě. Palouček byl uzavřen v kouzelné bublině, podobnou Aset viděla v zakázaném lese, ale tahle byla větší a zářila snad všemi barvami.
Bylo slyšet jen tlumené šeptání , jak mezi sebou kouzelnicí živě diskutovaly.
Aset se snažila zaslechnout o čem si povídaly, ale moc se ji to nedařilo. Sedla si na pařez a hladila svého kocourka a snažila se být nenápadná.
Najednou se bublina rozzářila a rozblikala a dovnitř vstoupilo asi 8 starších kouzelníku. Jednoho z nich poznala a dech se ji v tom leknutí zastavil a Aset začala lapat po vzduchu. Její bílá pleť byla ted ještě bledší a ruky se ji začaly třást.
Na palouku se rozhostilo ticho a všichni si přistoupili blíž k provizornímu podiu na kterém stáli kouzelníci co před chvilkou přišli a v jejich čele stál Berringer.
Ten se rozhlédl kolem a docela příjemným hlasem začal mluvit.

Jsem rád, že jsme se tady opět sešli a ještě ve větším počtu než minule. * odmlčel se a jeho pohled sjel ke skupince mladých lidí *
Opravdu mě hodně těší , že i naše mládež a studenti si našly čas o prázdninách a jsou mezi námi. * tlumeně se usmál*
Určitě už všichni víte že jsem byl osobně navštívit příčnou ulici, zrovna když tam byli i studenti z Bradavic.
Aset už nevnímala co všechno říkal, před očima měla obraz kdy on sám
Berringer před zraky skoro celé Bradivické školy dvěma bystrozorům zlomil vaz. Vzpomněla si na Johna jak byl z toho celý zničený a paralizovaný. Vzpomněla si na svoje kamarády jaký strach měli a vzpomněla si i na svoje vlastní pocity beznaděje a strachu.
A teď je tento muž jen pár kroků od ní, stačilo by natáhnout ruku a mohla by se ho dotknout. Dokonce i její kocourek Garfild byl skrčený a naježený a ještě víc se tulil k jejím nohám
Stáhla si ještě víc kapuci do očí a hrozně si přála tam nebýt. . Jenže bohužel byla a její sestra hltala každé slovo které Berringer říkal a sem tam přikývla hlavou na souhlas.
Hučelo ji v uších a tělem ji projela bolest když slyšela větu že v Bradavicích už nebude nikdy bezpečno a že se už těší na návštěvu děravého kotle, až ta budou přijíždět studenti.
Všichni přítomní už se pomalu rozcházeli a Aset pořád celá zkoprnělá seděla na pařezu a celá se třásla.
Nevěděla co si o tom všem má myslet, ale věděla že musí ochránit své přátele.
S touhle myšlenkou po dlouhém převalování v posteli usnula.

Uběhla už polovina prázdnin a Aset byla stále v Rumunsku se svoji sestrou.
Její dny byli pořád stejné, ráno když vstala šla na snídani a pak si zalezla do kouta malé knihovny a četla si v kouzelnických knihách.
Tohle měla ráda, nikdo ji nerušil a ona se tak mohla v klidu učit nová kouzla. Už se uměla docela slušně bránit a to jen díky její sestře se kterou se hodně sblížily.
Vzpomínala na své přátele a bylo ji smutno. Nikdo kromě Abi si na ni nevzpomněl a nenapsal ji dopis, dokonce se neukázal ani Evžen.
Za tu dobu se dost změnila, její kdysi tak milá a usměvavá tvář se proměnila v tajemnou a nepřípustnou masku. Už se tak neusmívala, ale spíš vypadala zamyšleně.
Její kdysi tak laskavé modré oči už nezářily, ale byli temné a někdy i nepřátelské.
Aset za ten měsíc v Rumunsku zažila spoustu nehezkých věcí. Sice se sama nemusela účastnit různých rituálů, které se tam konaly, ale i tak to stačilo na to aby se změnila.
Z přátelské a nemotorné holky se stala sebevědomá a nepřístupná mladá kouzelnice.
Musím napsat Abi, ta jediná si o mě dělá starosti * šeptla si spíš pro sebe a sedla si za velký stůl a začala psát*

Milá Abi

Moc ti děkuju za tvůj dopis, který mě zastihl v malém městečku v Rumunsku.
Je to tady celkem hezké, tobě by se tady asi moc líbilo, protože je tady kouzelná příroda a roste tady spousta vzácných bylinek.
Sice ti nemůžu říct proč tady jsem a co tady dělám, ale opravdu se o mě nemusíš bát.
Jsem něco jako na táboře a ti co to tady vedou mají zvláštní povolení od ministerstva pro nezletilé kouzelníky. Takže se učím různá kouzla a dost jsem se zlepšila i v lektvarech.
Představ si že jsem se naučila pořádně lítat a už se vůbec nebojím. Naopak zalíbilo se mi to. Je to neskutečná volnost být sama tam nahoře tak blízko k mrakům. Pozoruji západ slunce nad horami a sleduju z velké dálky draky jak se vyhřívají na skalách. Je to něco úžasného a naši partě by se to určitě líbilo. Stýská se mi po vás všech, dokonce i po Johnovi, ale asi to tak má být.
Abi, už budu končit, tak všechny pozdravuj až jim budeš psát a nebo až je uvidíš.
Mám tě moc ráda tvá kamarádka Aset

Ještě si po sobě dopis přečetla a pak jej převázala černou stuhou a písknutím přivolala sovu a té dopis předala.
Opřela se o rám okna a sledovala jak se sova vzdaluje a je menší a menší až z ni nezbylo na obloze vůbec nic.
S povzdechem si vzala na sebe plášť, nasadila si na hlavu kapuci a šla za svoji sestrou se kterou byla domluvena na dalším tajném úkolu .

John ležel v posteli a koukal do šedého stropu jeho pokoje. Nemohl uvěřit, že jsou zase prázdniny a on musí opět být v tomhle "vězení", jak si o sirotčinci v duchu často říkal. Před pár dny sem dorazil a už si přál aby byl co nejdál od tohoto místa.
První týden prázdnin utekl celkem rychle. John měl stále před očima konec školního roku, jak dělal zkoušky, proháněl se po pozemcích na svém poměrně novém koštěti a taky si představoval jak asi probíhala oslava narozenin jeho kamarádky Abi.
Den za dnem se vlekl pomalu, jak tlustočerv na Hagridově záhonku s dýněmi. John chodil každý den ráno k poštovní schránce, ale nikdy neviděl pošťáka, který by házel dopis do schránky. Asi to teď posílají nějak jinak pomyslel si lehce zachmuřeně po několikátém neúspěšném dni. Náladu mu nijak nezlepšilo ani jídlo, které se podávalo třikrát denně a bylo den ode dne hnusnější a v menších porcích.
Jednoho dne, kdy na snídani byl pouze suchý rohlík a jedno docela maličké jablko, si John povzdechl vzal si snídani do kapsy a šel ven na svoje oblíbené místo.
Kousal do rohlíku a přemýšlel jestli se má jako před rokem vloupat do kanceláře ředitele Lardse a zjistit, zda mu kamarádi nenapsali nějaký dopis, který by se k němu nedostal. Uvědomil si, že už pár dní neviděl u jídla svoji nejoblíbenější vychovatelku Sophii. Jestli ji neuvidím na obědě, odpoledne ji půjdu navštívit.
U oběda, pokud se tomu tak dalo říkat, se John rozhlížel, ale nikde Sophii neviděl. Byl v jídelně celou dobu co do ní někdo přicházel a než všichni odešli. Odešel až ve chvíli, kdy ho kuchařky vyháněly, se slovy "To nemáš co na práci kluku? Ať už tě tu nevidím" a jiné zase "Potřebujeme to tu poklidit, mazej ven, nebo tě přetáhnu mokrým hadrem".
Procházel jednou chodbou, poté druhou, po schodech nahoru a zase dolů a blížil se ke svému cíli. Tady za tím rohem má svůj pokoj, přijdu tam a zeptám se jestli je v pořádku, jestli nepotřebuje třeba pomoct, nebo něco takovýho. Zavrtěl hlavou jak se snažil vymyslet, co vlastně řekne až za Sophii přijde, zabočil za roh došel až ke dveřím, když v tu ránu zůstal stát, jako by právě pohlédl do očí baziliškovi a zkameněl. Na cedulce u dveří nebylo jméno Sophie Rob, nýbrž Charles Lee.

John zabouchal na dveře, a aniž by čekal na odpověď zevnitř, rozrazil dveře a vešel dovnitř. Místnost vypadala prakticky stejně jako si ji pamatoval z minulého roku, jen ve vzduchu se vznášel pach cigaret a alkoholu.
Muž s lahví v jedné ruce a cigaretou v druhé se těžce postavil z postele. "Hej...co se...to děje" zamumlal sotva srozumitelně, lehce se zakymácel a rukou si mnul čelo.
"Kde je Sophie?" zeptal se John bez špetky zdvořilosti.
"Sophie? Jaká Sophie?" Mumlal zmatený muž a snažil se vzpamatovat a zjistit, co se vlastně děje.
"Vychovatelka Sophie Rob, která tu má pokoj" pokračoval John a ruce začal zatínat v pěst. "Jo tahle Sophie" zabručel muž "Odstěhovala se pryč a už se nevrátí, místo ní sem poslali mě"
Muž položil láhev na stůl a upřeně se zadíval na Johna. "Já jsem Charles Lee a ty si kdo kluku?" John stále zatínal ruce v pěst a procedil mezi zuby "John Brooks"

Pár vteřin na sebe oba dva koukali, než se Charles vzpamatoval, rychle zamrkal a poté se zlověstně ušklíbl. "Tak ty si John Brooks?" John jen lehce přikývl a stále sledoval toho neznámého muže, co nahradil poslední osobu, kterou měl v tomhle zařízení rád.
"Byl jsem obeznámen s tvojí, jak bych to řekl" poškrábal se na bradě, kterou měl neupravenou a vousy mu trčely všemi směry, "Neobvyklou situací" Ušklíbl se. "Mám tě mít na starost a dohlídnout na tebe jak půjdeš do toho ústavu a zase zpátky." John jen nevěřícně zíral a povolil zaťaté pěsti. Charles se šklebil čím dál víc. "Odedneška pro tebe začíná nový život tady v tom našem království." Pohodil rukou od polorozpadlé skříně, přes poničenou zeď pod oknem, až ke kovové posteli. Poté se rozchechtal tak, že Johnovi přejel mráz po zádech. John nejdřív škubl rukou směrem ke kapse kde nosil stále u sebe svoji hůlku, pak se ale rychle otočil, vyběhl ven a běžel co mu síly stačily až byl na druhé straně sirotčince.

Abi si pohrávala s přívěskem ve tvaru písmene A. Hned ten den, kdy jí ho Austin vtisknul do dlaně na oslavě narozenin, si ho povesila na krk a téměř ho nesundávala. Teď ale nechávala stříbrný řetízek klouzat mezi prsty sem a tam a vzpomínala na letošní zážitky v Bradavicích. Ještě neuplynul ani měsíc, ale už se jí ukrutně stýskalo. Po Austinkovi, taky po kamarádkách a kamarádech, ale i po většině učitelů a po samotném hradě.
Byla hrozně ráda, že babičce je líp a konečně se bude moct vrátit z londýnské nemocnice domů. Když za ní byla naposledy, právě ten první den prazdnin, jakmile se rozloučili s Cariskou a Austinem, babička jí slíbila, že jí poví, jak se stalo, že leží v mudlovské nemocnici. A taky, že Abinku naučí přípravu jednoho lektvaru, který člověku pomůže rychle na nohy. Jen co se vrátí domů.
Na tábor ji maminka letos nepustila. Aby taky ano, po všech těch zážitcích z loňska. Vzhledem k tomu, že Abi věděla, že ani sourozenci Hartovic se tam nechystají, příliš ji to netrápilo. Venku bylo krásně, a proto trávila většinu volného času se svým pejskem Perkym a s kamaradkou Helly u rybníku. Helly ji pořád ukecávala, ať ukáže aspoň malé kouzlo, a nenechala si vysvětlit, jaké by to mohlo mít pro Abi následky. Trochu je to od sebe odcizilo a o to víc se Abi těšila zpátky do školy.
Vzala dopisní papíry a pustila se do psaní dopisů. 15. července 2020, v Orpingtonu.
Milý Austinku...

Toho rána už Austin nemohl usnout, když na něj Abinka křičela, že nemá už spát. Jakmile Abinka zaklapla dveře od pokoje, Austin se ještě chvíli povaloval, protože se mu nic nechtělo dělat, byl vyčerpaný z toho jeho výletu na Příčnou, kde sháněl dárek pro Abinku.
"No tak jo, vstávat a cvičit.", pronesl Austin nespokojeně a pomalu lezl z postele. Rozhlédl se na protější postel, která byla prázdná, pokrčil rameny a začal se oblíkat do čistého oblečení.
Sešel schody dolů, do Kotle, kde zahlídl Abinku a Carissku u stolu, jak si podepíraly hlavu, pozdravil je a posadil se k nim. Jakmile uviděl, že mu Tom nese polívku, kroutil hlavou, na znamení, že ji nechce.. jenže Tom se očividně nedal odbýt.
Austin se rozhlížel po poloprázdném Kotli, "nejspíš už všichni odjeli.", řekl nahlas. Potom si uvědomil, co je vlastně za den, práskl se do čela a vzpomněl si, že Abinka má vlastně ty narozeniny a že pro ni má dárek nahoře na pokoji. Beze slov vyletěl ještě nahoře do pokoje a pak zase zpátky dolů. A taky si vzpomněl, že Abinka říkala něco o obědě s její mámou. Dárek strčil do kapsy.

Blížil se čas, kdy se měli přesunout na tu Abinčinu oslavu, takže se Austin zvedl od stolu s ostatními a vydal se za nimi. Jakmile dorazili na stanici, kde se měli sejít s Abinčinou mámou, Austin její mámu zahlédl už v dálce, lehce se jen pousmál a pozdravil milým hlasem paní Loveridgovou. Austin moc dobře věděl, co se dělo minulou noc, ale nechtěl prozradit Abinku a Johníka, takže mlčel.

V restauraci usedli ke stolu, a když si všiml toho frajírka, který se na chvíli pozastavil u Abinky, tak se na něj nenápadně ušklíbl. "Co si to dovoluje k mojí Abince?!", vřelo mu to v hlavě, potom radši očima sjel do jídelního lístku a nějaké poznámky o svatbě ani nezaregistroval. Nevěděl, co si má vybrat, i když Abinčina máma s Abinkou mluvily o nějakém goja a i přes to, že si ségra vybrala to stejný, tak Austinovi absolutně ten název jídla nic neříkal, mezitím sykl bolestí, když ho ségra kopla. "Tak.. tak já si dám to, co ostatní, prosím, ale akorát nasladko.", vysoukal ze sebe. Stále na něm šlo vidět, že je naštvaný za to chování číšníka k jeho Abince.

Po výborném obědě se rozloučil s Abinčinou mámou, mile se na ni usmál a následoval Abinku a Cariss do Kotle. Austin chvíli váhal, jestli má dát Abince dárek k narozeninám teď nebo si to nechat až do školy, ale když viděl, že je ségra nechala chvíli o samotě, tak se rozhoupal. "A.. Abinko, něco pro tebe mám.", šlo na něm vidět, že je lehce nervozní a vytahoval zabalený dárek z kapsy. "Je to přívěsek ve tvaru A, jako Abinka nebo Austin, jak budeš chtít.", řekl jí, uculil se na ni a dal jí pusu na čelo, pořádně ji objal a pošeptal jí do ucha "uvidíme se ve škole, tak se mi zatím opatruj, ty moje Abinko.", ještě chvíli ji držel v objetí a pak vzal kufr a snažil se dohnat ségru.
"Počkej na mě, ségra!", křičel na ni z dálky, protože viděl, jak mu ségra utíká, jako vždy.
Ve vlaku Austin vzpomínal na dnešní oběd a na to, jak se nestihl rozloučit ani s Asetkou, ani s Johnem a šlo na něm vidět, že ho to mrzí. Jakmile se Austin se ségrou blížili k zastávce, kde vystupují, tak s ní začal lomcovat. Když vystoupili z vlaku, opět ségru nestíhal, ale to není něco, na co by si Austin už nezvyknul.
Po společně stráveném čase s rodiči v obýváku na pohovce, se Austin přesunul za ségrou do koupelny, kde jí říkal, že jestli jí to bude moc dlouho trvat, tak začne chodit do koupelny jako první on.

Přišel čas spánku, Austin ulehl do postele, ještě chvíli rozjímal o Abince, o Asetce, o Johnovi a o všem ostatním, co se událo za celý školní rok.. zanedlouho zavřel oči, roztáhl se v posteli a usnul.

U pohoštění v podobě polévky v kotli se dočkala i Abi a bratra. Dopsala dopisy Josephovi a rodičům, dojedla polévku a když nastal čas, společně se všichni odebrali na místo setkání s Abiinou maminkou.
Milé se na paní Loveridge usmála a k jejich další debatě se radši nevyjádřila a mlčky je následovala k restauraci. Udiveně se rozhlédla po interiéru i okolních lidech. "Vypadá to tu hezký." Řekla konečně uznale s ne příliš vnímavým pohledem. Z zamyšlení ji vyvedl zavalitější majitel restaurace a nad jeho, pro Cariss podivnou řečí zůstala jen překvapeně koukat. Zjevně se bála, že se nedomluví anglicky, když se totiž obrátil na ni s bratrem znovu se uklidnila a tiše zamumlala něco jako "dobrý den".
Chlapce který přiběhl s jídelními lístky si patřičně přejela pohledem, lehce se pousmála a pohled zabodla do jídelního lístku. Zaujaly ji místní speciality, jelikož ale nevěděla co je co, poslechla si objednávku Abinky a chvíli zmateně těkala pohledem mezi jídelním lístkem a všemi přítomnými. "To.. to co Abi prosím jen.. um.. syrové!" Vychrlila rychle k číšníkovi a pod stolem drcla nohou do Bratra aby si vybral a objednal. Většinu času v restauraci strávila hlavně mlčky pokud se jí nikdo na nic neptal slovama neplýtvala. Jednak nechtěla vstupovat do debaty Abi s mamkou, druhak na ni stále působil alkohol z včerejší noci spolu s neskutečnou únavou a nechtěla před paní Loveridge působit nějak, jak by neměla a nechtěla.
Po tom, co se dobře najedli se dívky odebraly do kotle vzít si své věci a odevzdat kličky od pokoje. Cariss se smutně ohlédla a pohledem hledala známé tváře, ty ale nenašla. Proto se odebrala zpět před dveře děravého kotle. Bohůžel Carisse v záplalu opice nedošel ani fakt, že pro kamarádku nesehnala žádný narozeninový dárek. Když pak přišel čas, loučení, smutně se jí omluvila a slíbila, že svoji chybu napraví a přátelsky ji objala. "Hlavně si užij prázdniny, a ráda jsem Vás poznala paní Lawridge" věnovala i úsměv její mámě a dala se pomalu do kroku směrem k nadraží aby nechala bratra s kamarádkou se v klidu rozloučit. Tomu loučení ale trvalo o něco déle a tak sestře nadělil dávku kritiky když ji konečně dohnal na nástupišti jejich vlaku. Únava Cariss ale natolik zmohla, že mu nevěnovala ani omluvu, vysvětlení, že to myslela dobře,jen prosbu ať ji vzbudí až budou vystupovat a v tu ránu usnula.
Austin naštěstí nezklamal a chvíli před jejich cílovou stanicí se sestrou lomcovali aby vstala. Naštěstí se začínala cítit lépe. Vzali vše co jim patřilo a vyskočili z vlaku. Cesta domů nebyla dlouhá, Carissa už přidala i do svého obvyklé rychlosti a tak ji Austin několikrát vytknul, že nestíhá. Když dorazili domů, rodiče oba vřele objali. Kufry zůstaly ležet jak byly, jen mazlíčky nakrmili a zbytek dne celá rodina strávila v obýváku na sedačce vykládáním co vše přes rok zažili.
Čas utekl rychle a brzy tak přišel čas jít spát. Po boji o koupelnu na který si sourozenci už dávno odvykli, protože koupelny v Bradavicích jsou o hodně větší, si Cariss spokojeně zalezla do postele. Už skoro usnula když slyšela šum z venčí. Otevřela okno a vyhlédla a zjistila tak, že ruch jde od vedlejšího okna. Zmateně se tím směrem podívala, a tam zahlédla Johnovu sovičku. Chvíli na sebe koukali, brzy ale sova přelétla na vedlejší okno k ní a houkla. "Austin už spí, co' pohladila sovu s úsměvem a hledala vzkaz. Žádný nenašla a s pokrčením ramen ji dala najíst a konečně ulehla ke spánku.

"Mami, nejlepší goja jsou ty od tebe," řekla přesvědčeně Abinka. "Tak já si dám ... s čím mají ten pišot?" Obrátila se k mamince.
Ta se zasmála: "A jak to mám vědět? Zeptej se Jančiho!"
Abinka tvrdohlavě koukala do stolu. Janis ji naštěstí vysvobodil, když pohotově odpověděl: "Můžete ho mít s čímkoli, na co máte chuť, slečno Abigail. Na slano se sýrem, s bramborovou náplní nebo se zelnou. Nebo na sladko s mákem, s tvarohem, s povidly... nebo otcova specialita: s jahodou. Otec pro vás uvaří cokoli."
Věnoval jí úsměv sice profesionální, ale Abince se zdálo, že na ni očima spočíval zase o něco déle, než by odpovídalo společenskému postavení číšníka a hosta. A hlavně ho přestala vnímat už po oslovení slečno Abigail, a teď se honem snažila vybavit si zbytek jeho nabídky. Marně. Nezvedla oči od ubrusu a zamumlala nejistě: "S jablky?"
Janis lehce pozdvihl obočí, ale úsměv mu z tváře nezmizel: "Samozřejmě."
Povzbudivě se usmál i na sourozence Hartovy.

"Vyberte si něco dobrého, cokoli, na co máte chuť. A povídejte, jak jste se celý rok měli," usmála se na ně paní Loveridgeová se zvědavou jiskřičkou v očích. Stejnou, jakou znají od Abinky, když ji něco zaujme. Sama také krátce pohlédla do jídelního lístku a přátelsky mávla na Janise, který okamžitě přiklusal s milým úsměvem.
"Kdo dneska dělal goja, Janču? E bibi Nena?"
Na, e baba kerlas. Lačhe hine, čačes!" odpověděl chlapec.
"Tak jestli tvoje babička, to si je musím dát! Dělá nejlepší goja na světě," usmála se. "Co je Abi ve škole, vůbec je nevařím. Taková piplačka se pro jednoho nevyplatí..."
"To máte dneska velké štěstí, bibi. Je tam úplně poslední porce. Hned Vám ji donesu. Ostatní už mají taky vybráno?" obrátil se k ostatním mile.

Jídelní lístek

Vítejte v restauraci Tzigan!

Dnes Vám nabízíme:
Halušky se zelím a slaninou
Halušky s bryndzou
Maďarský perkelt
Holubky s rýží
Tradiční specialita: goja
Pišot
Marikľa na slano i na sladko
Šinga s povidly a mákem

"No konečně," zajásala Abi, když Austin otevřel jedno oko. Hned se ale chytila za hlavu. "Au, moje hlava!" zasténala. Mnohem tišeji a opatrněji pokračovala: "Vstávej, jdeme na oběd, moje maminka nás pozvala! Jdu se převlíknout."
Obezřetně slezla z postele tak, aby nedělala žádné prudké pohyby a zamířila ke dveřím. Než je za sebou zavřela, otočila se a změřila si ho přísným pohledem: "Neusneš zase, že ne! Sejdeme se dole."
Vešla do svého pokoje. Byl prázdný. Všechny dívky už měly vyklizené skříně a odnesené kufry. Díky tomu, že si Abi včera ani nestihla vybalit, stačilo stáhnout ze sebe pomuchlané a velmi podezřele flekaté šaty, ve kterých usnula, poté, co v nich večer oslavovala vítězství své koleje (no fuj, od čeho to tak strašně smrdí?!), nacpat je na dno kufru a obléknout se do čistých. Zvolila své oblíbené džínové kraťasy a červené tričko, co jí pomohla loni vybrat Asetka.
Při vzpomínce na svou kamarádku si povzdechla. Snad je Asetka v pořádku... zmizela zničehonic, ani se nerozloučila. Doufám, že ji sovička zastihla včas a přijde oslavu.
Zacvakla kufr a s heknutím a tichým zaúpěním ho zvedla. Tak tohle s sebou nepotáhnu. Zvlášť když si nesmím ani pomoct nadlehčovacím kouzlem. Nechala kufr u dveří. Snad se Tom nebude zlobit, když si ho tu necha do odpoledne. Ještě zaběhla do koupelny, upravila si vlasy a vyčistila zuby (při té příležitosti vypila nejmíň půl litru krásně studené vody z kohoutku a hned se cítila mnohem líp).

Dole u stolu zahlédla Carissku. Došla k ní a posadila se. I ona vypadala unaveně, pospávala u sklenice dýňového džusu a s nepřítomným pohledem usrkávala vývar. Abi k ní ztěžka dosedla. Než starý Tom donesl její objednávku (polévku a zázvorovou limonádu), přišel dolů i Austin a přisedl k nim. Abi měla pocit, že se na ni ještě trochu zlobí, a tak vykouzlila úsměv jako do soutěže Týdeníku čarodějek, povzbudivě se usmála i na Carissku a vysvětlila jim, že se musejí dostat na 12.hodinu na stanici metra Clapham Junction, kde bude čekat maminka.
Sotva stihli dojíst polévku (Tom přinesl automaticky i Austinovi, přestože ten žádnou kocovinou objektivně netrpěl), už byl čas vyrazit.

"Abinko!! Holčičko moje! Jaj, jak ty jsi mi vyrostla!" Paní Loverigdová rozpřáhla náruč a Abi do ní vběhla jako malá holčička. Obě se pevně objaly.
"Mami, Austina znáš, a tohle je Carisska, jeho starší sestřička," představila je Abi.
"Moc mě těší," usmála se na ně přátelsky maminka. "Abinka o vás obou často vypráví. A kdepak je Asetka a John? A přijde ještě někdo?"
Abi posmutněla. "Asetka odjela dřív ze školy, posílala jsem jí sovu, ale ještě se nevrátila... a John mi nechal dáreček na posteli a odjel. Myslím, že jsem ho ráno budila a zvala jsem ho... aspoň doufám. Ale jestli ho taky tak bolela hlava, tak o tom možná ani nevěděl."
Maminka zbystřila. "A pročpak vás bolela hlava?"
Abi koutkem očka hodila po Austinovi, aby nic neříkal, a pak nejistě odpověděla: "Noo... jak byla ta oslava, tak... jsme šli dost pozdě spát, víš, a tancovali jsme a tak...
Paní Loverigdová se zkoumavě zadívala na svou dceru, která radši honem sklopila oči a zkoumala nějaký detail na špičkách bot. Oči paní Loveridgové krátce zrentgenovaly taky Austina a Carissku. Zjevně si leccos domyslela, ale jen potřásla hlavou a pousmála se. "Tak pojďte, vy rebelové," vybídla je.
Vstoupili do nedaleké restaurace. "Tentokrát to nebude fish&chips," ujistila je. "Babiččin známý, Gejza, tady má tradiční restauraci. On je taky Rom. Už se na tebe moc těší, Abi. Prý jestli už jsi na vdávání. Má patnáctiletého syna, Janise, moc šikovný kluk to prý je. Pomáhá mu v hospodě."
"MAMI!!!" zděsila se Abi. "Dneska je mi dvanáct! Nechci se vdávat!"
"No co, mě zasnoubili ještě dřív," řekla maminka napůl v legraci a napůl dotčeně.
"Ale je jiná doba, a navíc, já mám Austinka. Vždyť to víš!"
Maminka se na ni usmála. "Tak už se nerozčiluj, mri čhaj," řekla smířlivě. "Však si ho nemusíš hned brát."
Abi se radši neptala, kterého má maminka na mysli, a doufala, že někdo odvede její pozornost.
Mezitím se usadili k bíle prostřenému stolu. Přišel je přivítat majitel restaurace, malý, zavalitý snědý chlapík s veselým úsměvem: "Čhajale, lačho ďives! " zvolal bodře. "Dobrý den, milí mladí přátelé, obrátil se k Austinovi a jeho sestře. "Co vám nabídnu?"
Otočil se ke vstupu do kuchyně a kývnul rukou. Přiklusal pohledný černovlasý mladík, asi patnáctiletý, usmál se a podával každému z nich jídelní lístek. U Abi se na krátký okamžik zastavil a pohlédl jí do očí. Hned se ale usmál na všechny a profesionálně se uklonil. "Račte si vybrat."

Austin sebou šil ze spánku. Zdály se mu špatný sny. Hlavně o tom, jak viděl ještě tu noc svoji milovanou Abinku a jeho nejlepšího kamaráda Johna pod vlivem alkoholu. Dokonce i začal funět naštváním ze spánku. Pak se rychle probral, posadil se na postel a mžoural očima, koukal kolem sebe, ale nic neviděl, byla úplná tma. Chtěl se převalit na druhou stranu postele, jenže když zjistil, že na té půlce někdo je, tak se lekl. Podle vlasů poznal, že je to jeho Abinka. Spokojeně se usmál, objal ji a zase usnul.
O pár hodin se probral znovu, to už bylo venku světlo. "Ha, konečně vidím", řekl si pro sebe. Znovu obhlídl osazenstvo pokoje, Abinka stále ležela vedle něho, John byl na posteli vyvalený, div nespadl. Austin jen zakoulel očima, chvíli přemýšlel, co je za den a pak mu to seplo. "No jo, vždyť Abinka má dneska narozeniny!", "jenže pro ni nemám žádný dáreček", posteskl si. Začal v hlavě přemítat, kde by asi tak narychlo mohl sehnat dáreček pro Abinku. Opatrně se vyplížil z postele, oblíkl na sebe něco narychlo, co našel ve skříni, potichu se vytratil z pokoje a mířil si to dolů, do hospůdky.
Jakmile sešel schody dolů, vybavila se mu včerejší noc, proto se rychle oklepal a pokračoval směrem na Příčnou. Vstoupil do dveří, na druhé straně dveří poklepal hůlkou na zídku a ta se mu postupně začala otevírat, jenže Austin to nevnímal, přemítal co asi tak Abince koupí k narozeninám, přemítal i nad Asetkou, že nebyla na rozdávání vysvědčení ve škole, přemítal i nad Johnem, že musí zase do domova a že se mu tam určitě nechce. Vzpomněl si ještě na ségru, že ji neviděl celý večer, v duchu doufal, že se ségra neztratila, ale zároveň věděl, že ona je ta chytrá, takže si řekl, že určitě spí na pokoji. Taky konec konců, ta oslava školního poháru, který vyhrál Mrzimor, byla divoká, jak Austin sám viděl Abi s Johnem a ostatní účastníky oslavy.
Vrátil se myšlenkama zpět do reality, prošel zdí, začal se rozhlížet po obchodech, kde by koupil pro Abinku úžasný dárek, který ji nadchne.
Ušel kousek a zastavil se uprostřed Příčné, bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí, kolem chodili spolužáci, ale on je nevnímal, byl těžce zapálený do toho, jak Abinku potěšit.
"Už to mám!", vykřikl skoro na celou Příčnou. Letěl do obchodu s .. (nespecifikovaným názvem), po chvilce vylezl z toho ono tajemného obchodu celý rozzářený, v ruce dáreček pro Abinku a štrádoval si to zpět do pokoje, kdyby se náhodou Abinka vzbudila dřív a všimla si, že Austinek není vedle ní.
Cestou se však ještě stavil do obchodu s balícím papírem, stužkami a jmenovkami, předal prodavači několik drobných, které vyhrabal z kapsy a zvesela pokračoval zase na pokoj, protáhl se zdí, po schodech.. jenže než to ještě udělal, zalezl si do vedlejšího prázdného pokoje, zabalit dárek pro Abinku. Spokojeně se usmíval na zabalený dárek, potichu vklouzl zpět na pokoj, kde spala Abinka a naproti John, dárek pečlivě schoval, sundal oblečení, oblékl původní, aby to nebylo podezřelé a znovu šel spát.

Ráno 1.7.
Probudila se dost pozdě, posadila se na postel děravého kotle a okamžitě si bolestně chytla hlavu do dlaní a nespokojeně zaúpěla. "Co se to.. dělo?" Mumlala tiše. Dlaní nahmátla láhev s vodou stojící na nočním stolku a z hluboka ji vypila. Ještě chvíli tam tak seděla než se rozhodla hnout. Pomalu se rozhlédla. Postel Abiina vypadala netčeně, Juliina byla upravená, ale viditelně zmuchlaná. Byla tu tedy sama. Až teď si všimla dopisu. Byl od Abi s pozvánkou na její narozeniny. Usmála se, položila si hlavu na polštář. Uvědomila si, že ze včerejšího večera si pamatuje jen střípky. "Tanec okolo poháru? No jo, vyhráli jsme školní pohár! Čaj? Um.. nějaký jiný.. asi s alkoholem.." Nakrčila nosík. "Fuj, Jožka se pěkně pozvracel. A pak ten kebab. Tam bylo špatně i mě a Julii vlastně" běhalo ji v myšlenkách když tam tak ležela a vzpomínala na předchozí den v Londýně. Pak už se rozhodla dát do pohybu. Posadila se na postel, s pocitem že se pozvrací se příchytila matrace a párkrát zamrkala. "Snad se to naši nadozví" zamumlala si a postavila se na nohy. Pomalu a obezřetně přešla ke skříni, vytáhla si oblečení, ručník a vydala se do koupelny. Vyšla na chodbu a hned v první chvíli viděla pro ni opravdu známou tvář. Leknutím sebou cukla. "Takto mě přeci nesmí vidět!!" Projelo ji v hlavě, ale to už vedle ní stál Jožka se stejně mrtvým výjevem jako ona sama a objímal ji. "Jak ti je?" Zeptal se jí s úsměvem když se jí odtáhnul z objetí. "Hrozně" Přiznala Cariss neochotně a o krok stydlivě ucouvla. "Spěchám do sprchy!" Houkla na něj už o značný kus dál, blíž ke sprchám kam zaplula jak jen to šlo. Ve sprše, opřená o zeď zády na sebe nechala téct horkou vodu s výčitkami na setkání před pár minutami. "Tohle bylo absolutně trapný! Vůbec mě takto neměl nikdy vidět! A jak jsem utekla! Kdo ví, co si pomyslí.. " Povzdechla si a teplotu vody změnila na studenou. Ulehčila si tak alespoň z části od myšlenek. Kocovina ji pomaličku začínala ustupovat když po značné chvíli vyšla ze sprchy.Před odchodem z koupelny se upravila a směřovala to zpět do pokoje. Uklidila věci a vydala se na obhlídku. Chtěla se omluvit Josephovi, najít Abi s bratrem aby se zeptala na plán oslavy a dál se zařídila. Sešla dolů, mávla na pár spolužáků kteří akorát odcházeli z kotle ale ty, které hledala neviděla. Od Toma pak zjistila, že Joža už odešel když se sprchovala, Abi s bratrem ještě neviděl Zeptala se ještě na Johna, očekávala, že bude ještě spát a setkají se s Abi a bratrem na oslavě, takže informace že tam ani on už není ji překvapila. Rozhodla se tedy objednat si dýňový džus a podle doporučení Toma který na ni hned zpozoroval kocovinu a soucitně ji vysvětlil, že polévku uvařili pro včera slavící studenty které včera sledoval bavit se, i silný slepičí vývar. Posadila se a dala se do psaní dopisů pro Josepha a rodiče s oznámením, že přijedou později kvůli oslavě narozenin Abi, aby se o ně s bratrem nestrachovali.

// Vítáme Carissku, Austinovu starší sestru!

Aset s Agnes šli po lesní cestě, kolem nich létali ptáci a cupitali zajíci. jako by se jich nebáli, byli asi zvyklí na lidi a tak se na holky dívaly zvědavě a jakoby i čekali , že dostanou nějakou tu dobrůtku.
Posadily se na pařez a Agnes vytáhla koláčky a láhev s pitím.
Na chvilku si odpočinem, máme ještě kus cesty před sebou a k ní se nedá dostat jinak než pěšky. * usmála se na Aset *
Když dojedli, tak opustily lesní cestu a vydali se hlouběji do lesa.
Najednou bylo kolem nich naprosté ticho, ptáci zmlkli a na Aset padla taková tíseň , že měla pocit že nemůže dýchat.
Neboj se sestřičko, to je jen účinek matoucího kouzla, aby sem nešel nikdo kdo nemá. Za chvilku ti bude líp.
Šli ještě kousek tmavým a hustým lesem a najednou se před nimi objevila malá, ale hezká chaloupka a před ní seděla nějaká žena.
Došli až k ní a uctivě ji pozdravily.
Posadily se na druhou lavičku a Aset si pozorně prohlédla ženu před sebou. Byla to stará kouzelnice a obličej měla posetý hlubokými vrásky, její malá zelená očka, jakoby viděli až do její duše. Vlasy měla smotané to drdolu a v ní byla zapíchla zlatá jehlice. Nejvíc Aset zaujali její ruce, byli vrásčité, ale tak nějak hezké zároveň. A voněla po bylinkách, vůbec s ní nešel strach.
Kouzelnice vstala a přistoupila k Asetě.
Natáhla k ní svoji ruku. Ukaž mi dlaň s tvoji jizvou.
Aset ji ukázala dlaň a ta si ji vzala do své ruky. Chvilku si ji pozorně prohlížela a něco si pro sebe mumlala, sem tam po ní přejela prstem. Pak vytáhla s malé brašny kterou měla připevněnou kolem pasu nějakou bylinku a položila ji na jizvu. Aset cítila jak ji celým tělem prostupuje teplo až s toho měla suchu v ústech.
Vidím zlověstné oko a kolem něho létají vrány a cítím krev. *žena se odmlčela a starostlivě se koukla Aset přímo do očí* Je to kletba krve a je to opravdu hodně staré a silné kouzlo. Pokud se o tom někomu zmíníš a požádáš o pomoc, tak zemřeš. *Aset sebou cukla a do očí se ji vlili slzy*
Neboj se, na každou kletbu je kouzlo a tohle je magie pevného spojení. Musíš najít někoho kdo tě má rád a nesmí to být nikdo s tvé rodiny. Takový člověk kterému nesmíš říct o tvé kletbě a přitom tě bude mít natolik rád, že bude ochoten si s tebou tvůj osud vyměnit a sám na sebe tuto kletbu uvalit.
Aset posmutněla ještě víc a jen si nahlas povzdychla.
Nemůžu přece od svých přátel chtít aby si moji kletbu převzali. To ani nemusíš, ta kletba se jejich přáním zruší, ale oni si musí myslet že budou sami prokleti a tím ti tak pomůžou.
Co ten tvůj mudla? Říkala si, že tě má rád a že tuší že se něco zlého děje. *Aset jen smutně zavrtěla hlavou* Víš Agnes on už se mnou není a i ta naše parta se tak nějak rozpadla.
Ještě chvilku se u staré kouzelnice zdrželi a pak šli mlčky do osady. Aset myslela na své přátelé, na Abinku s Austinem, snad by jeden z nich mohl pomoci a nebo Caris, ta má pro strach uděláno. Kéž by to mohla někomu říct. Strašně moc zatoužila po Johnovi a jeho objetí, ten ji vždycky dovedl uklidnit. Jenže ten je daleko a vůbec nemá tušení co teď Aset prožívá. No a navíc už ho to asi nezajímá. S touhle myšlenkou došla do svého pokoje a vše si zapsala do svého deníku a pak v slzách usla.

Aset otevřela oči a chvilku se dívala do stropu svého nového pokoje.
Její kocourek spal vedle ní pěkně stočený do klubíčka a spokojeně oddychoval.
Na protější straně byla ještě jedna postel a na ni ležela její sestra Agnes. V šeru pokoje byli její vlasy ještě černější než ve skutečnosti jsou. Byla fakt krásná, její bílou pleť lemovaly černé vlasy a rudé rty tuto krásu jen umocňovaly.
Aset se na ni zadívala a nemohla od ní odtrhnout oči. Vzpomínala na dobu kdy byli malé a hráli si spolu a byli jako jedna.
Pak když Agnes nastoupila do Bradavic se vše pokazilo. Nějak se odcizily a její sestra si našla nové přátele a začala se měnit.
Tuhle změnu na sobě začíná pociťovat i Aset. Je tady jen pár dní a už se nesměje jako dřív, je zamyšlená a smutná.
Vůbec sem nezapadá, její bílé vlasy jakoby z jiného světa sem prostě nepatří. Její přátelská povaha a zvonivý smích se na tohle místo nehodí.
Její záliba pro barevné hadříky a doplňky do vlasů jsou v této Rumunské osadě skoro zakázané.
Hned po příchodu ji Agnes řekla že se musí přizpůsobit ostatním a moc nevyčnívat. Prý ji dalo dost práce aby sem Asetu dostala a ta se nemusela upsat do jejich tajného spolku.
Od prvního dne se Aset oblékala do tmavého oblečení a svoje krásné dlouhé vlasy schovala pod kapuci.
Jen tu svoji modrou růži, která se tak moc líbila Johnovi si nechala. Nikdo ji nevidí, jen ona ví že ji má ve vlasech.
Agnes se probudila a posadila se na postel.
Už jsi vzhůru? Proč ještě nespíš? *Koukla se na Aset a přitom si zívla*
* Aset si povzdychla* Nemůžu spát , smrdí to tady zatuchlinou a pořád tady někdo chodí a jako bych ze zdola slyšela sténání.
*Agnes pokrčila rameny a tlumeným hlasem ji odpověděla*
Toho si nevšímej, tobě se nic nestane o to jsem se postarala. Dnes máme schůzku s jednou hodně starou kouzelnicí a ta by měla vědět jak tvoji kletbu zlomit.
Při těchto slovech se jakoby do Asetiných očí vrátila stará jiskra a pokusila se usmát.
Vstala z postele, oblékla si černé triko a džíny a vlasy schovala pod černou kapuci. Pohladila kocourka, který ji pozoroval jedním okem a odešla z pokoje a Agnes.

S trhnutím se probrala. Měla děsivý sen, ve kterém Snape procházel jednotlivá kupé Bradavického Expressu a kdo neuměl vyjmenovat všechny přísady lektvaru proti ohni, musel políbit lem roucha jeho. Snape zrovna s prásknutím dveří vtrhnul do jejich kupé, a to ji vytrhlo ze spánku. Chvíli přemýšlela, co to je ten lemrouch, a došla k závěru, že se probudila právě včas. Protřela si oči, vymanila se z objetí Austinovy paže a otočila k sobě jeho zápěstí s hodinkami. Už je po půl jedenácté! Austin pořád spí, vždyť nestihneme moji oslavu... a Johník... Otočila se k druhé posteli. Byla prázdná, Johník byl pryč. Když našla vedle sebe obálku nadepsanou Abince k narozeninám, posmutněla. Hned poznala Johnův rukopis. To znamená, že Johník na oslavu nepřijde. Dívala se na obálku a kolísala mezi smutkem a naštváním. Zase mě zazdil! Je někdy tak namyšlenej! Jen proto, že je chytrej... jsme pro něj vzduch? Naštěstí se její pozornost vrátila k obálce. Byla něčím naditá. Dychtivě ji otevřela. Vypadlo z ní pár čokožabek a nějaké kartičky. Hned si je začala prohlížet a roztržitě jednu žabku vysvobodila z obalu. Ta využila jejího zamyšlení a pokusila se dlouhým skokem získat svobodu. Abi po ní automaticky sáhla, chytila ji za nohu a nacpala si ji do pusy.
Rychle se oblékla a znova zatřásla Austinem.