Blue Cross | Diskuze - Aragorn.cz

"No... já bych si to nejdřív na­plá­no­val, pak dal do­hro­ma­dy co umíme a co ne a začal cvi­čit to co ne..." Na­vr­hl, ale po­hled ne­zve­dl a vy­pa­dal myslí zcela ukot­ve­ný u té ze­le­né barvy na prs­tech. Ve sku­teč­nos­ti pře­mýš­lel nad tím, jest­li to vůbec má šanci zvlád­nout.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Na­kr­či­la nos. "Asi už nic moc... ale na to bychom při­šli potom.... Teď mu­sí­me vy­mys­let čím začít. Máme kost­ru pěkně dě­ra­vou, když plá­nu­je­me věci, které sme nikdy ne­zku­si­li udě­lat... ale o tom to asi má být." po­ho­di­la ra­me­ny a dál se vě­no­va­la při­vlast­ně­né­mu kusu dřeva. Vět­vič­ka byla očiš­tě­na od kůry a bez je­di­né­ho mil­né­ho zá­ře­zu svle­če­na do bíla. Arisu z ní teď sou­stře­dě­ně se­škra­bá­va­la horní kluzkou vrst­vu a ne­chá­va­la po sobě dřevo zbar­ve­né do meruňko­vé­ho od­stí­nu.
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

Chví­li jen kou­kal na tvé prsty, tro­chu do­ze­le­na obar­ve­né od na­tr­ha­né trávy. Uva­žo­val, jak udě­lat to s tou koulí. Mu­se­la by se vzná­šet koule a ona v ní... ale ne­vě­děl jak s do­tý­ká­ním se stěn... snad by zvlá­dl i tak ji udr­žet v tom tvaru, ale jistý si tím nebyl.
"S prů­hled­nos­tí pro­blém ne­bu­de, je to voda... Hele... em, jak chceš od­lít­nout když ne­u­míš lítat? Mů­že­me to tré­no­vat ten měsíc, jest­li chceš, jen to mi tam ne­se­dí... a pak nevím s tím pro­str­ko­vá­ním rukou a tak, to by se mu­se­lo zku­sit... No ale podle mě to zní za­jí­ma­vě... Máš ještě ně­ja­ké ná­pa­dy?" Na chví­li zvedl po­hled od obar­ve­ných prstů a pak zase oči sklo­nil.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

"Uff...." ner­voz­ně se po­škrá­ba­la na hlavě. "Tak... já si před­sta­vo­va­la něco jako... řek­ně­me vodní kouli, dutou, a v té bych byla za­vře­ná. To celé tak dva metry nad zemí. Asi by bylo dobrý, kdyby byla prů­hled­ná. A za růz­ných efek­tů, třeba ví­ří­cí listí, nebo ho­ří­cí voda a tak, bych se mohla proměňovat. Kdyby to prů­hled­ný ne­by­lo, mohla sem třeba pro­str­čit dračí ruce tou koulí, pak třeba ocas, nohy, na­ko­nec jí pro­trh­nout. Ale to už bych mu­se­la být drak... no a na závěr bych pro­mě­ni­la kří­d­la a od­lít­la... zní to asi tro­chu nudně." zkra­ba­ti­la čelo. Ve sku­teč­nos­ti to znělo hlav­ně spíš zma­te­ně.
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

"Eh... aha, promiň." Po­škrá­bal sena hlavě. S tím ne­po­čí­tal, ani ne­vě­děl, jest­li to zmí­ni­la... možná? Ne, spíš ne. Nebo... že by? Vůbec si teď nebyl jistý.
"Go­me­na­sai, to jsem ne­vě­děl... nebo mi to nějak vy­padlo..." Pře­mýš­li­vě si prs­tem pu­to­val po tváři.
"Anata... možná bude nej­lep­ší, když řek­neš jak sis to před­sta­vo­va­la ty..." Kouk­nul na ní s ma­lin­kým, téměř ne­zna­tel­ným úsmě­vem.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

"No můžu tak možná vle­tět mezi di­vá­ky, nebo ně­ko­mu omy­lem ukous­nout hlavu.... s tím že to druhý se mi líbí víc.
A jo, ještě je tu ta ma­lič­kost, že plá­nu­je­me něco, co mi v tuto chví­li při­jde ne­pro­ve­di­tel­né. Já ne­u­mím lítat..." moc se jí do toho ne­chtě­lo, ještě teď měla v živé pa­mě­ti, jak to do­padlo po­sled­ně...

"Já nevím, jest­li zvlád­nu kom­plet­ní pro­mě­nu i s kří­d­ly... je to hroz­ně vy­čer­pá­va­jí­cí, mu­se­la bych sníst celý tele...." vý­ji­meč­ně to ne­zně­lo sar­kas­tic­ky.
"A o tom, že bych pro­mě­ni­la jen kří­d­la na svoje lid­ský tělo vůbec ne­u­va­žuj, ne­chci se zase zni­čit..." vý­hruž­ně za­kmi­ta­la oca­sem.
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

"No to jo, ale... ne­bu­de pro­mě­na na pět minut... nevím, ste­re­o­typ­ní? Je to za­jí­ma­vé sle­do­vat, ale... tady jsou různé vě­ko­vé ka­te­go­rie pu­ber­ťá­ky ne­vy­jí­ma­je... chtě­lo by to za­ujmout všech­ny, to zna­me­ná že se stále musí něco dít... Ne­u­mím si to moc před­sta­vit, promiň. Na tohle jsem nikdy nebyl..." Tro­chu na­štva­ně utrhl kus trávy a začal ho cu­po­vat.
"No a co ta pro­mě­na... odlet, jak jsi řekla a pak ně­ja­ké klič­ko­vá­ní a třeba... nevím, něčím to za­kon­čit... střemhla­vý let do jis­té­ho bodu a až se tam do­sta­neš něco se stane... ach jo já nevím..."
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

"Pro­mě­na? Nej­rych­le­ji pár vte­řin... ale to ne­vy­pa­dá moc dobře, před­sta­vo­va­la sem si spíš něco po­ma­lý­ho po­stup­ný­ho s po­u­ká­zá­ním na kaž­dou pro­mě­ně­nou část a na­ko­nec cel­ko­vá pro­mě­na a třeba jen odlet.... Ale jak chceš." Za­rpu­ti­lým po­hle­dem pro­bod­la kus spa­de­né větve, který se jí před chví­li vměst­nal pod záda, když se chtě­la uve­le­bit v trávě.
Uka­zo­vá­ček se z části po­tá­hl šu­pi­na­tou kůží a na jeho konci se nehet pro­tá­hl v za­hnu­tý dráp, s jehož po­mo­cí za­ča­la Risa z uko­řistě­né­ho dřív­ka sta­ho­vat kůru.
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

"Tak jak dlou­ho ti trvá pro­mě­na? A, no, asi bych to i chtěl vidět jest­li ti to ne­va­dí, těžko si co­ko­liv před­sta­vím když nevím jak to vy­pa­dá... podle toho i pak ty efek­ty a tak..." Po­ku­sil si nějak před­sta­vit jak to může vy­pa­dat, ale nic ho ne­na­pa­da­lo. Draka nikdy... snad kromě filmů jako dítě... ne­vi­děl. Natož aby věděl něco ta­ko­vé­ho.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

To ná­ho­dou vě­dě­la na­pros­to přes­ně. "Pět minut...." vy­ce­di­la skrz zuby... znělo to spíš jako za­vr­če­ní. Po jeho vzoru slo­ži­la tělo do trávy a dlou­ze vzdych­la. "Pět za­tra­ce­ných minut trap­če­ní před celou ško­lou.Vždyc­ky mi to při­šlo de­bil­ní... nemám po­tře­bu ně­ko­mu do­ka­zo­vat svou sílu." za­ra­zi­la se. Tohle ne­by­la tak úplně prav­da... ale jak už to tak bývá, drak se dlou­ho ničím ne­trá­pí. Mávla rukou. "Pros­tě něco na­cvi­čí­me a ho­to­vo..."

Pro­mě­na v ce­lé­ho draka ne­by­la úplně jed­no­du­chá... ale zkou­še­la i těžší věci. Vlast­ně se musí hlí­dat jen jedna je­di­ná věc, kte­rou jí men­tor vždy pro­mě­nit za­ká­zal... Vzpur­ně po­ho­di­la hla­vou.

Ocas, který do té doby vzru­še­ně po­le­to­val všemi směry, se jí v přá­tel­ském gestu ob­mo­tal kolem paže. Sklo­pi­la oči a po­hléd­la na per­lič­kám po­dob­né šu­pin­ky, které ho rá­mo­va­ly i na zá­ři­vě ko­vo­vý osten na jeho konci. Jed­ním prs­tem pře­je­la le­do­vě hlad­ký po­vrch po­dob­ný hadí kůži, na­jed­nou po­div­ně za­ra­že­ná.
Rty se po­ma­lu zkrou­ti­ly v mi­lu­jí­cí úsměv. Zbožňovala svou schop­nost, zbožňovala draka...

"Takže?"
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

V duchu jí to od­sou­hla­sil. Nic leh­ké­ho to ne­by­lo.
"Já moc nevím jak to udě­lat... Můžu to zkou­šet, třeba při­jdu na něco co bude... ne tak lehké ale bude to vy­pa­dat, jak má..." Hlesl a ode­šel si sed­nout pod strom. Měl ta­ko­vý pocit že má lehce roz­cu­po­va­nou hlavu z toho prv­ní­ho po­ku­su.
"So... Nevím jak ta tvoje pře­mě­na cel­ko­vě vy­pa­dá... a abych se při­znal, na tohle zřej­mě ne­bu­du ten nej­lep­ší... vy­mýš­let tohle. Ne­u­mím si to ani před­sta­vit... jen nevím jest­li to utnout tou pro­mě­nou, nevíš jak dlou­hé má být to vy­stou­pe­ní? Že by potom mohlo být ještě menší před­ve­de­ní tvých schop­nos­tí, letu, rych­los­ti... a tak." Prom­nul si prsty spán­ky a kouk­nul na dívku.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Sou­stře­dě­ním kra­ba­ti­la čelo spolu s ním, ja­ko­by mu mohla aspoň touto ces­tou po­mo­ci a silou vůle ne­zdol­nou te­ku­ti­nu tva­ro­vat podle svých před­stav.

První pokus vy­pa­dal... za­jí­ma­vě.... tro­chu to při­po­mí­na­lo vo­do­pád, ně­ko­lik ku­li­ček se od­dě­li­lo od sebe, chví­li ne­hnu­tě vi­se­ly ve vzdu­chu... a pak ja­ko­by na­jed­nou ztra­ti­ly smysl ži­vo­ta, se... roz­tek­ly.
Ne­by­lo to špat­né, ale zato úplně jiné, než měla Arisu v plánu.

Ne­roz­hod­ně po­ho­di­la ra­me­ny a plna oče­ká­vá­ní se sou­stře­di­la na pokus číslo dvě. Jo, to už vy­pa­da­lo líp. S pou­smá­ním chy­ti­la do dlaně ka­pič­ku vody, která po vý­buchu zů­sta­la tan­čit před je­jí­ma očima.

"Jo, si fakt dob­rej... úplně podle mých před­stav to není, možná to nebyl nej­lep­ší nápad, je to pří­liš slo­ži­té a vy­čer­pá­va­jí­cí.... Ale tak... aspoň sme to zku­si­li."

Ta­neč­ním kro­kem od­cu­pi­ta­la o pár kroků dál od svého spo­leč­ní­ka. "No a teď ty... co by sis před­sta­vo­val s dra­kem?"
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

Po­škrá­bal se na hlavě. Znělo to za­jí­ma­vě, ale...
"No hlav­ně aby toho tam ne­by­lo moc, mu­se­lo by se to pro­mys­let aby to ne­pů­so­bi­lo... pře­plá­ca­ně."
Ne­chal všech­ny ku­lič­ky kromě je­di­né spo­jit k sobě a tu jednu si pře­mís­til před oči. *Takže prásk... prásk... jak to mám jako udě­lat... roz­dě­lit na malé čás­teč­ky a prud­ce od sebe? Nebo...* Pře­mýš­li­vě na ní kou­kal ně­ja­kou chví­li. Pak se ku­lič­ka za­ča­la ma­lin­ko chvět, jak uvnitř ní vzni­ka­ly spous­ty ma­lin­kých útva­rů, po­ma­lu, po­stup­ně, ne­chtěl spě­chat a kdoví, zda by to zvlá­dl, ale zato mít jis­to­tu že to vyjde. Ale tu neměl ani tak. Za­ne­dlou­ho byla ku­lič­ka roz­dě­le­ná, ale pou­hým okem se ma­lin­ké ku­lič­ky které ji teď tvo­ři­ly ne­da­ly ro­ze­znat. Willo­vi za­ča­lo ne­pa­tr­ně cukat obočí
"Kou­kej... ale mys­lím že to sta­čit ne­bu­de..." Hlesl a sou­stře­dě­ní z něj přímo sá­la­lo. Přes­ně teď by chtěl mít vě­do­mí roz­dě­le­né na ti­sí­ce dílků. Chví­li se nic ne­dě­lo, ale pak se po­ku­sil co nej­vět­ší rych­los­tí od sebe čás­teč­ky od­dě­lit a hned pak je uvol­nil, aby se vrá­ti­li zpět do svého te­ku­té­ho stavu.
Ani moc ne­vě­děl, jak to vlast­ně vy­pa­da­lo, sám to vůbec ne­vní­mal. Na­ko­nec se za­hle­děl na dívku.
"To asi ne­by­lo ono, co? Nevím moc jak to udě­lat... možná... možná..." Na­jed­nou se za­mys­lel.
"Co vy­tvo­řit ku­lič­ku, dutou a uvnitř ní další a tu po­stup­ně zvět­šo­vat dokud ta horní ne­prask­ne?"
Od vel­ké­ho zbyt­ku vody se od­dě­li­la další ku­lič­ka a zby­tek jed­no­du­še od­le­těl zpět do po­to­ka.
Sou­stře­dil se na to vy­pra­co­vat kapce pevné stěny a te­ku­ti­nu uvnitř ní zfor­mo­vat do další ku­lič­ky. To bylo ve vý­sled­ku mno­hem jed­no­du­ší než ji roz­dě­lo­vat na ma­lin­ké kou­síč­ky. Ven­kov­ní dutou na­pnul co nej­ví­ce a potom tu uvnitř prud­ce zvět­šil a...
Na­klo­nil hlavu na stra­nu.
"Co je lepší? To první jsem ne­vní­mal."
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Po­kr­či­la ra­me­ny. ¨
"Vlast­ně to není dů­le­ži­tý... jen mě na­padlo, že by to mohl být fajn efekt. Efekt mlhy. Že bych byla mokrá, ty ze mě na­jed­nou odsál vodu... třeba do ku­li­ček, to je hezký a pak je na­jed­nou všech­ny roz­stře­lil. PRÁSK."
di­vo­ce ges­ti­ku­lo­va­la ruka­ma, při slově prásk na­zna­či­la vy­stře­le­ním prstů ránu a pak je­jich po­zvol­ným tře­po­tá­ním spa­da­jí­cí mlhu. Na­ko­nec se ro­ze­smá­la.

"Když to ne­pů­jde, tak nic."
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

Když ji po­slou­chal, ma­lin­ko zne­jis­těl. Jí se to řekne, roz­prsk­nout... Ale zdálo se že i dívka po­cho­pi­la že to ne­bu­de tak snad­né.
"No... zku­sit to můžu a kdyžtak to tré­no­vat ale hele co přes­ně si před­sta­vu­ješ?" Optal se, pros­tě ho za­jí­ma­lo kam celé tohle spěje.
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Šlo to špat­ně, že je to ob­tíž­né, po­cho­pi­la dřív, než za­na­dá­val. Ale ne­by­lo to ne­mož­né, i pád na hubu je posun v před.

"Fajn... a teď je zkus všech­ny roz­prsk­nout do stran. Před­sta­vo­va­la sem si něco jako RÁNA a mlha!" při po­pi­so­vá­ní svých myš­le­nek přímo zá­ři­la. Její nad­še­ní pod­po­ro­val ještě tan­čí­cí ocas, který sebou co chví­li švih­nul ze stra­ny na stra­nu tak prud­ce, až roz­ví­řil vzduch. Pak se tro­chu uklid­ni­la.
"Ale jest­li to ne­pů­jde, tak nic, jen mě na­padlo, že by to mohlo vy­pa­dat mocně."
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

Při­pa­dal si jak ně­ja­ký po­kus­ný krá­lík, běhal mu z toho mráz po zá­dech z po­cho­pi­tel­ných dů­vo­dů, ale dívka o ničem sa­mo­zřej­mě ne­moh­la vědět. Tiše vy­de­chl.
Te­ku­ti­nu bylo ob­tíž­něj­ší tva­ro­vat ku­po­di­vu i než kámen. Ono se pros­tě roz­lé­va­la a brá­ni­la, po­tvo­ra jedna te­ku­tá ne­u­dr­ži­tel­ná... kdež­to kámen to je pros­tě ma­te­rál pevný a drží... ale voda to né, ono si pros­tě musí téct všude možně...
po­stup­ně se dívce na dlani utvo­ři­lo do­sta­tek ku­li­ček, aby všech­nu vodu z její kůže vzalo, tvo­ři­li se po­stup­ně a jemně se chvě­ly, ale po chví­li se ustá­li­ly a za oka­mžik zved­ly do vzdu­chu, jedna ma­lin­ko za­o­sta­la, ale pak do­hna­la ostat­ní.
"Kso, voda se for­mu­je blbě..." Za­hu­čel si jen tak pro sebe a ne k dívce a poté na ní kouk­nul. "Proč tohle zkou­ší­me?"
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Usmá­la se. Pro za­čá­tek je to sluš­né. "To by mohlo jít."

ty lé­ta­jí­cí ku­lič­ky jí lezly na nervy, přece jen, byla dra­vec... a hý­ba­jí­cí se po­tvůr­ky, které se vli­vem slu­níč­ka ještě sem tam třpy­ti­ly, byly jako hrač­ka pro kočku. V ne­stře­že­ný oka­mžik švih­la oca­sem a os­t­rým kon­cem ter­čí­ky jed­nou ranou roz­prsk­la na ti­sí­ce kous­ků.

"A teď...." vztáh­la od vody mokrou ruku po druhé. "...​Je zkus od­dě­lit všech­ny naráz."
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕

Cuk­nul sebou, když pro­mlu­vi­la.
"Co?!" Vy­hr­kl lek­nu­tím a pak mu rych­le zpět­ně došlo, co po něm chtě­la.
"Jo aha..." Musel se ma­lin­ko uklid­nit, neměl rád když ho někdo rušil z pře­mýš­le­ní - neměl to rád pro­to­že se pořád lekal. a kdo měl rád le­ká­ní?
Za­hle­děl se na její dlaň a téměř v oka­mži­ku se na prv­ním mís­teč­ku voda po­hnu­la a po­ma­lu slila do malé ku­lič­ky, a po chví­li po­ma­lu za­ča­la stou­pat vzhů­ru, za­tím­co za ní za­ča­ly ná­sle­do­vat další, v in­ter­va­lech tvo­ře­ní ku­li­ček, různě velké od nejmen­ších po větší. Na­ko­nec byla dívči­na ruka suchá a ve vzdu­chu se vzná­še­lo množ­ství ku­la­tých kapek vody.
"Nějak tak jsi to mys­le­la?" Optal se a po­ma­lu je kolem sebe ne­chal vířit. Vzpo­mí­nal si jak něco po­dob­né­ho pro­vá­děl s lis­tím - o dost vět­ším množ­ství - a jak mu to nejdřív úplně nešlo a sen­sei byla vzte­ky ro­žha­ve­ná do běla. Mi­mo­děk se tiše za­smál a ku­lič­ky ve vzdu­chu ja­ko­by po­sko­či­ly, pak málem spadly na zem ale zase se je­jich dráha uklid­ni­la. Ne­by­lo moc divu, že to umí. Pro dívku možná ano, byl tu jen tři mě­sí­ce, ofi­ci­ál­ně, ale to ona asi ne­sle­do­va­la. Ve sku­teč­nos­ti svou schop­nost uměl ovlá­dat dobře, vždyť o ní také věděl při­bliž­ně pět let. Tedy... o jedné z nich. Ale i tva­ro­vá­ní se díky úsilí jeho uči­tel­ky uhnat ho klid­ně do na­pros­té­ho vy­čer­pá­ní, jen aby zdo­ko­na­lo­val své schop­nos­ti na­u­čil ovlá­dat už dost dobře.
Kouk­nul se k dívce, za­tím­co ku­lič­ky zů­stá­va­ly ne­hnu­tě viset ve vzdu­chu.
"Proč jsi se ptala?"
Je­li­kož je život pes, mu­sí­me se tvá­řit jako jiný pre­dá­tor, který má nad ním ale­spoň před­stí­ra­nou moc.

Fas­ci­no­va­ně sle­do­va­la jeho po­čí­ná­ní s vodou, ob­zvlášť se jí lí­bi­la ta část, kdy se ku­lič­ka roz­dě­li­la na ně­ko­lik stří­b­ři­tých stru­žek. Když voda do­padla zpět do po­to­ka, ro­ze­smá­la se a téměř s dě­tin­ským nad­še­ním za­tles­ka­la ruka­ma.

Pak se za­ra­zi­la, za­myš­le­ně na­klo­ni­la hlavu ke stra­ně a po tváři jí pře­bě­hl ďá­bel­ský úsměv.
"Kolik vody do­ká­žeš zfor­mo­vat do růz­ných tvarů ? co kdy­bych třeba...."

Se­hnu­la se a prud­kým po­hy­bem pro­čís­la paží vodní hla­di­nu. Pak zved­la ruku spo­leč­ní­ko­vi před oči.

"Uměl by si od­dě­lit všech­nu vodu tak, aby se... dejme tomu změ­ni­la v ku­lič­ky a od­le­pi­la od kůže?"
Sníst ží­ža­lu není důkaz od­va­hy. To je ako­rát důkaz, že jsi čuně! 🦐🦕