Ankety | Liga jeskyň | Diskuze - Aragorn.cz



Diskuze

Liga jeskyň

Otázka:

V které jeskyni byste si nejraději zahráli (nesouvisí se soutěží - soutěžní hlasování viz nástěnka)?
Alagaesie0
Ariadnina nit7
Charmed Apocalypse0
Charmed - Next Generation1
Klub Noční Můry1
Rytíři Tiletasu0
Shadow in the mist!0
Stargate: Hope1
Strážci času0
Světlo v Temnotě1

Zavřít Ankety

Správci:Snaga, Katanga, Neera
Popis:Sezónní soutěž jeskyní
registrovaní uživatelé mají právo číst i zapisovat
neregistrovaní mohou jen číst
diskuze je odemčená
Nástěnka:
Liga jeskyň je dlouhodobý projekt pro všechny jeskyně, které drží a vydrží v provozu déle než pár týdnů. Jedná se o klání mezi jeskyněmi, o přehlídku nejlepších příspěvků za dané období. Díky Lize jeskyň má každý PJ možnost porovnat, jak si jeho jeskyně stojí kvalitou mezi ostatními, podívat se, jakým stylem vedou své hry jiní PJ nebo si prostě počíst to nejzajímavější, co se na Aragornu za poslední dobu zahrálo.

Jak Liga jeskyň funguje?
Ligy jeskyň probíhá po čtvrtletních obdobích. Volně se střídají klasická kola Ligy, kdy se prezentují nejlepší jeskynní texty za období, a speciální kola zaměřená na tvorbu postav, žánry nebo třeba nerealizované nápady. V první části období se posílají soutěžní příspěvky, v druhé části pak probíhá hlasování o nejlepší příspěvek za dané kolo. Hlasovat může každý, ne jen účastníci Ligy. Stačí si vyšetřit čas pro přečtení všech soutěžních textů za období. Každé kolo Ligy je vždy ukončeno sečtením hlasů, vyhlášením výsledků, odměněním vítěze a otevřením nového soutěžního kola.

Liga jeskyň: Co se smutně válí v šuplíku?



Přichází nám jaro, tváře hladí teplý vítr a to, co bylo v zimě zalezlé a schované před celým světem, se probouzí, vylézá a ukazuje nám své krásy. Příroda to má dobře zařízené, probouzí se ochotně sama. Ale co dobré nápady? Nepotřebují naši pomoc s vylézáním z šuplíku?

Vyhlašujeme speciální jarní kolo Ligy jeskyní: Přehlídka neuskutečněných nápadů pro hru.

Každý z nás měl určitě někdy dobrý nápad, námět, svět, prostě něco, okolo čeho by se dala utkat skvělá hra. Nápad, který ale neměl možnost rozvinout se v plné kráse. Buď nám zlé síly Vesmíru znemožnily vůbec začít anebo hra po pár týdnech (či dokonce dnech) ztroskotala.
A co s takovým smutně zanedbaným nápadem dělat?
Přihlasme ho do Ligy!

Kolik nápadů přihlásíte, to je jen na vás. Jestli to budou originální nápady, upravené fanfikce nebo suché kopírování již vymyšlených světů a příběhů, to také. Jestli se jedná o hru vhodnou pro Dračí doupě nebo pro jiný herní systém, to není podstatné. Jakou formu prezentace nápadu zvolíte, to je také na vás. O tom, jak dobrý a jak skvěle prezentovaný je váš nápad, budou rozhodovat hlasující!

Své soutěžní texty nám zasílejte do konce března do diskuze Liga jeskyň. Hlasování bude probíhat během dubna.

A na závěr, abychom předešli nedorozuměním a šarvátkám, ke každému příspěvku prosím jasně a výrazně uveďte, zda stále plánujete nápad někdy použít a zda by vám vadilo, kdyby váš nápad použil pro hru někdo jiný.

Těšíme se na vaše nápady!
Katanga & Neera




DO TOHOTO FÓRA PATŘÍ POUZE SOUTĚŽNÍ PŘÍSPĚVKY! PRO HLASOVÁNÍ, DOTAZY A PEL MEL SE PROSÍM PŘESUŇTE DO DISKUZE OKOLO LIGY (odkaz). NA JEJÍ NÁSTĚNCE NAJDETE I AKTUÁLNÍ LIGOVÉ DĚNÍ, TEDY KONKRÉTNÍ TERMÍNY POSÍLÁNÍ PŘÍSPĚVKŮ A TERMÍNY HLASOVÁNÍ.

Diskuze ⇓

Pro přidávání diskuzních příspěvků je třeba se nejprve přihlásit.

Vypisuje se 20 z celkem 167 příspěvků1 2 3 4 ... 9 ⇒|

l.i.c.h. - 11. července 2015 19:45
l.i.c.h.

Charmed - Next Generation

Na svatbu Tamory Halliwellové dorazí nezvaný host. Pouze z pohledu nevěsty a její sestry.

Tamora v doprovodu svého otce pomalu kráčí uličkou mezi hosty, kteří si stoupli, aby na ni viděli. Je z ní opravdu překrásná nevěsta. Kousek před ní jde stejným tempem Trish, spolu s druhou družičkou. Jedna za nevěstu a jedna za ženicha. Na konci uličky, u svatebního oblouku, stojí Kat, její milované dvojče a Damon, její budoucí manžel.
Když je přesně v polovině cesty, vyšlehnou ze země plameny.
Další, co Tamora registruje je, že nemůže hýbat tělem, pouze hlavou a před ní stojí Charles. Jeho rty zvlní úsměv. Nic jiného se nehýbe, všihni jsou ztuhlí. Očividně mrazil.
„Promiňte že jdu pozdě,“ pronese a pozvedne levačku. V ní drží jeden z ochranných krystalů, který měl přesně tomuhle bránit.

Krátké zablesknutí plamenů snad ani nedokáže rozumově pochopit, ale tělo zareaguje instinktivně dřív, než se k tomu mozek stihne vyjádřit. Zastaví se a o krok ucouvne, pokusí se stáhnout tátu za sebou – otevřená dlaň jí ztuhne na jeho hrudi.

Do očí jí vstoupí slzy vzteku a zoufalství, když pochopí, že je všechno v koncích.
S emocemi bojovala celý život. Nikdy ale nezažila tak hrubě fyzický pocit. Hrdlo měla tak stažené, až to chvíli považovala za Charlesův vražedný pokus, zdálo se jí, jako by vdechovala oheň a na jazyku cítila nepříjemnou kovovou pachuť.
„Tohle jsi neměl dělat,“ hlesne tiše, podivně vážným hlasem. Těžko říct, zda to byla stížnost, že tohle není fér, že i boj mezi dobrem a zlem by měl mít své hranice. Nebo to byla prostě výhružka.
Zavře oči a nechá hlavu sklouznout vzad. Polkne naprázdno. Z hrdla se jí vydere tichý vzlyk a spolu s ním přijde o poslední zbytečky sebeovládání.

Nerada používala telepatii v boji, ale někdy se k tomu uchýlila. A dneska to bylo poprvé, co jí vrhla proti jiné živé bytosti zbavenou veškerých limitů a kontrol. Kat téměř bezmocně strhne s sebou.
Udeří do Charlesovy mysli jako beranidlo. Zrovna teď je Grond, Kladivo podsvětí Devítky.
Dvojčata se svorně pokusí vtrhnout za jeho mentální obrany a napáchat za nimi co největší škody. Zabránit mu v soustředění, zranit ho, ublížit mu. A hlavně, odříznout ho od gravitace.

Nebe nad mořem nabere temnou, špinavě fialovou barvu. Vzduch je najednou těžký a dokonale nehybný. Drobné kamínky zaševelí po pláži, když moře náhle, jako v rychlém odlivu ustoupí o několik metrů.

Kat je stržena emocemi svého dvojčete, své milované sestry. Ne, že by sama chtěla zůstat a nic nedělat, to ne, zuřila stejně jako ona. Její moc začíná prolínat s tou sestřinou. Nebe pročísne blesk. Z mračna se vynoří vzdušný vír, z něhož šlehají plameny, a pomalu se sune k mořské hladině. Tohle meteorologům pořádně zamotá hlavu.

Mentální útok dvojčat je úspěšný. Charles stahuje svou mysl hluboko a nechává tam jen tolik, aby zůstal příčetný. Zbytek jim v klidu přenechává. Vyvolá to trochu efekt jako když chete rozrazit dveře a ty se před vámi otevřou. Ale nepřestává se usmívat.

Prsten na ruce Prue ozáří okolí růžovou září. Její přání je plněno a ona, Tamora, Kat, Trish i Penny jsou rozmrazeny a mohou se už volně pohybovat.

Zdá se, že spolu s telepatickým výpadem dvojčat došlo k jakémusi signálu od Charlese, protože v ten samý okamžik, tj. i ve chvíli kdy Prue ruší jejich mražení a Melinda vybíhá zpoza kamene, se zachvěje vzduch a na svatbě se objeví dvacítka démonů. Každému v ruce srší modrá energetická koule, která vzápětí opouští jejich dlaně a míří na každého smrtelníka. Na oddávajícího, Damonovy rodiče, jeho bratra, Tamořina přátele… všechny kdo byli pozváni a neoplývali darem magie. Ale i na ně samotné. Na Prue, Tamoru, Kat, Trish i Penny. Na Mel ne. K ní jsou všichni otočeni zády, takže ji není vidět.

Oceán se s hrozivým zaburácením vrhne proti pobřeží. Bílé vlny se roztříští vysoko nad jejich hlavami, převalí se přes démona svíjejícího se v křeči na zemi a vzápětí už pění kolem nohou svatebních hostů, jen neochotně se vracejíc z pláže zpět pod vládu oceánu.

Krok za krokem se Tamora blíží k Charlesovi a od bosých nohou jí zvesela odbíhají drobné bílé vlnky. I Kat se blíží, vedle rozpoutaného pekla sestřina temperamentu ale zůstává v pozadí, ač se zastaví těsně u nich.

Obě dál dělají všechno proto, aby zabraly veškerou jeho pozornost, myšlenky, vědomí. I pokud se před nimi stáhnul dobrovolně, rozhodně nemají v plánu vydat mu zpět jediný centimetr dobytého území. Leckdo by mohl namítat, že je to jen hloupé úsloví mezi smrtelníky, zuřivým zmatkem a bolestí, které páchají v Charlesově hlavě, si ale v ničem nezadají se skutečnými furiemi.
Nemusí se ohlížet, aby viděly příchod dalších démonů. Katiny ruce instinktivně vylétnou vzhůru a Charlesovou vlastní schopností se pokusí zaštítit co největší část hostů.
Takřka ve stejném okamžiku se pohne i Tamm, ta ale pouze využije situace, aby patou tvrdě dupla Charlesovi do obličeje.
Pomsta přichází ke člověku v mnoha formách. A k čarodějce také. Byl by hřích je nevyužít.

Kolem Melindy se prožene hrozivá vlna, která strhne Charlese a ochromeného telepatickým útokem ho začne zpola topit. Kat se zatím snaží ochránit co nejvíce hostů, ale zároveň útočit a napojit se na něčí schopnost vyžaduje poměrně velké úsilí a tak to nevyjde úplně.
A ačkoli má Charles zlomený nos a topí se, úšklebek z jeho tváře stále nemizí. Ten démon je nezmar.
Prue mezitím zavírá oči a snaží se přesvědčit prsten, aby zmrazil letící koule. Prsten reaguje na její přání a začíná zářit. Avšak příliš pomalu. Naštěstí ale už reagují Trish s Penny. Trish odráží všechny hozené koule pryč od lidí, takže nikdo nedochází k újmě. Penny namíří ruce na démony okolo a soustředí se. Dělá jim nádor na mozku. I když je to třeba nezabije, mělo by je to zpomalit. Trish pak začne z dlaní chrlit led a zmrazovat démony. Všichni mají plné ruce práce, že si tak ani skoro nepovšimnou zakuklené postavy, která přišla z míst mezi svatebními stany. Prue uspěje a démoni zmrznou.

Nově příchozí zakuklenec vztahuje ruce a vzápětí všechno vybuchuje. Tlaková vlna vyhazuje všechny do vzduchu. Vylétává Prue, Trish i Penny. Výbuch odhazuje i Tamoru s Kat a Charlesem. Síla exploze nemine ani Melindu. A všechno doplňují svatební hosté, židle, květiny, svatební oblouk, prostě všechno.

Tamoru její vztek a odhodlání natolik odřízl od fyzického světa, že ani náraz tlakové vlny a tvrdý dopad na zem nevytrhnou její mysl z palčivého sevření s tou Charlesovou. Necítí nic.
Kat se spíš podvědomě začne škrábat na nohy. Zvedne se do kleku, vzepře se o koleno. Instinktivně podepře svou sestru a vytáhne ji do stoje – Tamoře samotné by to nejspíš ani nepřišlo na mysl.
Kat se nedokáže bránit. Sklouzla přes hranu dvou oddělených myslí tak hluboko, že se z jejich spletence nedokázala vyprostit, ani kdyby chtěla. A že v koutku duše chtěla. Nikdy dřív se jí to nestalo, ale Tamořina rozpoutaná síla zbavená všech zábran, morálních i sebezáchovných, ji děsila. Byla její součástí, živila ji svou vlastní životní silou, ale nedokázala ani v nejmenším ovlivnit její směr.

Tamora si nejspíš neuvědomuje, že uvěznila svou sestru v duelu mezi ní a Charlesem. Otevřenou dlaní ji od sebe odsune stranou, přesvědčená, že ji od svého boje uchrání. Uvolněné prameny vlasů se jí mokré svíjejí kolem tváře spolu s cáry špinavého závoje. Tvář ztuhlá v kamennou masku, oči nepříčetné.
Nezdálo se, že by to bylo možné. Očima se vpíjí do Charlesových.
A přitlačí.

Trish se zvedá na nohy poměrně rychle a pomáhá pomalejší Penny. Přitom se rychle snaží zanalyzovat situaci. Zatímco její rodina se zvedla na nohy, ostatní takové štěstí neměli, protože leží bezvládně na zemi. Kromě Paige. Zůstali tu už jen dva démoni a oba bylo postaráno. Proto se o ně zajímat nemusejí. Vzduch je plný pachu krve, spáleného masa, i dřeva. A všechno připomíná oranici.

Na podivného zakuklence v jeden okamžik útočí tři lidé. Melinda chrlí plameny, zatímco její tetování se probouzí a začíná jí pokrývat tělo. Prue se ho pokouší zmrazit a Henry na něj běží se štítem před rukama.
Ano. Takový útok by byl nejspíše jistě smrtelný. Kdyby se ovšem neozvalo kovové cvaknutí a záhadný kapucín nezmizel mrknutím oka.
V tu samou chvíli Tamora s Kat útočí na Charlese takovou silou, že by ho to zničilo. I ony uslyší kovové cvaknutí a Charles je pryč. Je pryč mrknutím oka.

l.i.c.h. - 9. července 2015 20:57
l.i.c.h.

Stargate: Hope

Opilecká sázka Johna Shepparda a Ricka, spolu s vydatnou dávkou provokace vede k souboji mezi Rononem a Neerou - dvěma nejsilnějšími členy posádky. Událost, která mezi obě posádky později vejde ve známost jako Souboj Titánů.

„Tak do toho,“ vyzve Ronon Neeru. „Na to jsem velice zvědavý, takže Vás vyzývám na souboj. Do toho. Ubližte mi. A dejte do toho všeho,“ podporuje Neeru k násilí a největší brutálnosti, jaké je schopná.

Neera si jenom znovu tiše povzdechne a mlčky, s unavenou, mírně otrávenou shovívavostí, sleduje smějící se muže, zatímco Adré na pozadí soptí uraženou ješitností a možnost zcela nepřátelsky upravit Rononovi tvář se jí zdá docela lákavou.
„Beze zbraní,“ upozorní mírně a věcně. S klapnutím, možná razantnějším a rozčilenějším, než by odpovídalo jejímu klidnému, nanejvýš mírně otrávenému vystupování, odloží na stůl zat´nik´atel. Nezdá se, že by měla ze souboje radost, ale vyslovenou výzvu nemůže ignorovat.
Vytáhne od opasku nůž, položí ho vedle zatu a zatímco čeká, až Ronon udělá totéž, klidně si smotá krajní prameny vlasů do sebe, aby jí nepadaly do očí.

„Jak si přejete,“ pokrčí rameny Ronon. Jemu je jedno, jestli bude bojovat se zbraněmi, nebo bez nich, dokáže ji porazit během chvilky. Odepne si od pasu svou zbraň a porůznu z úkrytů po těle vytáhne asi pět nožů. John s Rickem to sledují se zdviženým obočím.
„Proboha. To je jak chodící řezník,“ vydechne nevěřícně Rick.
„Ale už kolikrát nás díky tomu dostal z parádního maléru,“ poznamená John s nepatrným úšklebkem.
„Tak tomu věřím.“ S touhle výbavou by Ronon dokázal zpacifikovat i malý přepadový oddíl.
Ve společenské místnosti se začínají objevovat další lidé – zvědavci, mezi kterými se rozneslo, že se chystá boj největších titánů, co tu jsou a nikdo si to ani za nic nechtěl nechat ujít.
„Můžete první,“ pokyne Ronon Neeře.

Neera v unaveném gestu přivře oči, podepře si otevřenou dlaní zátylek a opatrně si nejdřív procvičí krk a pak si zkusmo protáhne i celá záda. Ne úplně spokojeně se zašklebí, když se ozve vzpomínka na Jennifeřin necitlivý zásah, ale podle neurčitého pohození hlavou dojde k závěru, že to nějak půjde. I když Rick může tušit, že z podobné výzvy by neustoupila ani na smrtelné posteli.

Už někde u druhého nože je ale Neera ráda, že na své podmínce trvala. Byla hodně daleka tomu Ronona podceňovat, ale nestála o to, aby ztratil nervy, když začne ztrácet půdu pod nohama, a sáhl po zbrani. Nerada by ztratila kontrolu a s takovouhle neznámou jen na jedné straně rovnice by někdo mohl snadno přijít k úrazu.
„Jste pozorný,“ usměje se, i když s drobným ostnem sarkasmu. A s tím, když už to musí být, ustoupí tak akorát vyprovokované Adré.

Ta vystoupí do popředí více než s chutí, ani se neobtěžuje ohleduplně sklopit víčka, když jí prudce zažhnou oči. Dál si Ronona chladně měří pohledem.
Jeden koutek úst jí nepatrně, na první pohled spíš nevědomky vklouzne do úšklebku. A pak zaútočí.

Pohybuje se rychle, ale rozhodně ne tak rychle, jak by mola. Po prvním výpadu se stáhne a zatím se omezí na obranu, zkoušejíc co její protivník předvede.

V shromážděném hloučku začnou pomalu probíhat sázky na vítěze. Je zcela jasné, kdo je odkdud, protože lidi podplukovníka Shepparda sází na Ronona, kterému naopak Rickovi lidé nedávají nejmenší šanci.
„Takže co říkáš, padesát babek, že vyhraje Ronon?“ nakloní se John k Rickovi. Ten se jen zakření, protože v šumu plném úžasu Neera právě provedla svůj první krok.
„Dávám sto na Neeru,“ zvýší sázku kapitán Hope. John už není tak sebejistý, ale sázku dorovná. Ani jeden neřeší fakt, že sto dolarů u sebe nemají.

Ronona Neeřina hbitost překvapí, ale i přesto se mu povede její výpad vykrýt. Ale nehodlá jí dát další příležitost k něčemu takovému. Vyrazí proti ní, ale rozhodně ne nijak bez hlavě. Zaútočí nejprve z obou stran a pak se ji pokusí zasypat rychlým sledem ran mířících na hruď.

Neera v duchu hodnotí každý Rononův výpad a pečlivě analyzuje jeho i své možnosti. Někde v koutku pozornosti si vyšetří čas na mírnou spokojenost. Když už byla zatažena do tohohle absurdního sporu, je ráda, že protivník alespoň za něco stojí.

Neera blokuje jeden úder za druhým, aniž by dovolila Rononově pěsti přiblížit se k ní blíž než na deset čísel. V obraně je spolehlivá, ale nechá ho útočit, kryje jeden úder za druhým, nechává ho upadnout do stereotypních pohybů.
A pak před ránou neustoupí, naopak. Zachytí jeho ruku těsně před svou hrudní kostí a prudce vykročí proti němu. Prosmekne se kolem něj, aby mu strhla paži do páky za zády.

Rononovi se na tváři usadí úšklebek. Věděl, že ji dokáže porazit a to, jak se souboj vyvíjel, mu to jen potvrzovalo. Přihlížející obecenstvo se dále rozrůstalo a porůznu skandovalo jména obou zápasejících. Rick s Johnem souboji přihlíželi se stejným zápalem, jako ostatní a chvílemi vykřikovali jméno svého bojovníka.
Ve chvíli, kdy Neera zachytila Rononovu ruku a nepustila ji dál, ztuhl Běžci úsměv na rtech.

Instinktivně vycítil, že to nepůjde tak, jak počítal. Ale o to to bude zajímavější. Neeřin pokus zkroutit mu ruku za záda, převede na svou výhodu a pokusí se silou své paže Neeru trochu zdvihnout a hodit s ní na zem. Přeci jen je to malá ženuška a moc vážit nemůže.

Ronon až příliš věřil tomu, co mu o jeho protivnici říkaly vlastní oči. Paže strhnutá za záda byla ve skutečnosti spíš varováním, a když ho Ronon nedbá a pokusí se jít proti Neeřině ruce, silou, které by podle všeho neměla být schopna, trhne jeho paží vzhůru, zatímco dlaní volné ruky tvrdě udeří proti jeho zádům.
Chvatu ale obětuje větší část stability. Na poslední chvíli se pokusí přešlápnout, rovnováhu ale znovu nezíská, Rononovo smýknutí s ní trhne dopředu. Skulí se přes rameno v rychlém parakotoulu a přes špičky se vyhoupne zpátky do stoje.
Na vteřinku jí dlaň vylétne k zátylku, spíš z nejistoty, zda si tím neobvyklým prudkým pohybem nerozdráždila čerstvě zhojené rány, nenechá ale Běžce vydechnout. Tentokrát ona přijde se sérií úderů na krk a do žeber, bez okolků ze strany zasažené paže.

Ronona vyhozené rameno nijak nerozhodí. Pořád má ještě druhu ruku. To je dost na to, aby z větší části zablokoval Neeřiny údery. Jenže to je tak všechno, co dokáže udělat. Jenže není úplně bezmocný. Udělá dva velké kroky vzad, čímž se dostane do dostatečné vzdálenosti od tok’ry, aby na něj přestaly pršet její rány.
Rychlým a zkušeným pohybem si nahodí vykloubené rameno zpátky, bez mrknutí oka.
Posléze se rozhodne pro trochu násilnější taktiku a proto vyrazí vpřed co největší rychlostí, aby Neeru srazil na zem.

Neera by mohla Rononovi zabránit, aby se stáhnul a vrátil si kloub zpátky tam, kam patří, ale navzdory častému přesvědčení její hostitelky, Adré byla ohleduplná a velkorysá. Nepotřebovala ho vyřadit z dění po zbytek dne. Natažené vazy budou bohatě stačit, než tohle dokončí. A tady přece byli mezi přáteli.

Pohodí hlavou dozadu, aby dostala z očí uvolněný pramen vlasů zvlhlý potem. Na rtech jí hraje spokojený, mírně vyzývavý úšklebek, i když v soustředěném pohledu, kterým Ronona sleduje, je znát špetka uznání.
Je jí vcelku jasné, že kde selže technika, pokusí se využít svou ošemetnou fyzickou převahu, nepatrně se ale přepočítá v jejím nasměrování. Podklesne v kolenou, aby byla stabilnější, natočí se jeho směrem ramenem… na úder ale nedojde.

Na zlomek vteřiny jí zazvoní v uších, když dopadne hlavou na podlahu a do úst se jí nahrne hořká železitá pachuť. Vzepře se dlaněmi o zem, oběma nohama tvrdě vykopne proti Rononovu žaludku a muže vážícího dobře třikrát tolik, co ona sama, si bez váhání pokusí přehodit přes hlavu.

Takovýhle vývoj událostí Ronon nepředvídá a proto zcela podlehne Neeřině útoku a přeletí jí přes hlavu. Na zemi však není příliš dlouho – téměř okamžitě vyskakuje. Jejich soubor teď kromě povzbudivého skandování doprovází i povzbuzující hvizdot i posměšné bučení.

Na Rononově tváři je vidět pobavený úšklebek. Tohle se vyvíjí naprosto jinak, než čekal.
„Tohle je mnohem lepší, než jsem čekal,“ poznamená k ní s uznalým tónem v hlase. „Ještě nikomu se tohle nepovedlo.“ A s těmito slovy se na ni opět vrhne, připraven na cokoli, co proti němu může zkusit. Dobrý pozorovatel si však může všimnout potu perlícího se na jeho čele a ztíženého dýchání. Už začíná být unavený.

Oba rivalové znovu stojí proti sobě v bezpečné vzdálenosti a vzájemně se měří hodnotícími pohledy. Ale Adré dobře cítila, jak vzduch zhoustl potem a hrdostí, která byla v sázce. Tvář jí hořela a vzduch měl železitou pachuť.
„Není to marné,“ souhlasí pobaveně. Vyplivne krev nashromážděnou v ústech a hřbetem ruky si otře rty.

Je načase přestat si hrát. Přestane držet část svých schopností a sil stranou a spolu s tím si Ronona také pustí daleko blíž k tělu. V rychlém sledu úderů, ran, kopů a úhybů přestává být snadné sledovat, jak se rovnováha vítězství a prohry přelévá od jednoho k druhému. Útočí v neobvyklém sledu, úder patou proti koleni, loktem do žeber, hranou dlaně těsně nad klíční kost.
Sama si na obranu nechává jenom poslední zlomek vteřinky, aby donutila Ronona rezignovat na vlastní obranu a odkrýt jí prostor k úderu.
To vše s jediným cílem, definitivně ho připravit o rovnováhu.

Oči všech přítomných se téměř ocitají na vrcholcích jejich hlav. Takovýhle souboj v životě nikdo z nich neviděl. Ne takový, kdy by síly obou stran byly vyrovnané a vítěz se zdál být v tu samou vteřinu poraženým.
„Neera mě trochu děsí,“ zamumlá Rick. „Díky bohu, že není můj nepřítel.“
„Mohl bych to samé říct o Rononovi,“ přidává se John.
Nutno podotknout, že Neeřina taktika zabírá. Ronon je natolik pohroužený do sledu svých úderů, kterými blokuje a útočí, že když se Neera odkrývá, přestává se bránit a čím dál tím víc jde do útoku s cílem Neeru srazit jedním posledním úderem. Jeho obličej je zcela pokryt potem, jeho dech rychlý a mělký. Už moc dlouho nevydrží a je rozhodnutý to ukončit ve svůj prospěch.

Na okamžik by se mohlo zdát, že Ronon konečně získal potřebnou výhodu, se kterou přetáhne vítězství definitivně na svou stranu. Jenže když se pod Adré podlomí noha a ona ztratí rovnováhu, je to pohyb naprosto cílený.

Klesne na jedno koleno a pevně se o něj zapře. Silně vedené ráně jejího soupeře tak náhle nestojí nic v cestě, nic co by přijalo všechnu tu energii, které nezbyde nic jiného, než zůstat kinetická. Obzvlášť, když Adré popadne Ronona za rameno, a aktivně ho strhne proti sobě, nebo přesněji přes svou hlavu, k zemi. Sama se skulí dozadu.

Není snadné postřehnout, co přesně se stalo. Ale vzápětí klečí na Rononových pažích, špičky zapřené o jeho zápěstí a plnou vahou se opírá o jeho hruď.
Malíkovou hranu volné ruky přiloží k Běžcovu nechráněnému hrdlu jako by šlo o nůž.
„Mrtev,“ oznámí prostě.

Dav přihlížejících překvapeně zašumí, když Neera zpacifikuje Ronona a uvězní ho svými končetinami. Je to nečekaný výsledek, ačkoli pro Ricka ani tolik ne.
Neera se dobře rozhodla, když dospěla k závěru podržet Rononovi paže, aby se nesmýkal. Když mu položí část ruky na krk a prohlásí, že je mrtv, zalije ho vlna zuřivosti a pokusí se posledními zbytky svých sil vyrvat z jejího sevření. Bohužel neúspěšně. Nebo možná bohužel jen pro někoho. Za chvíli ale naštěstí vychladne a už se nevzpouzí. Je smířený s prohrou. Jeho protivník byl lepší a on se nehodlal nějak ponižovat, či snižovat svou důstojnost a čest.
„Čestně a podle pravidel,“ zabručí. „Musím přiznat, že tohle byl nejlepší zážitek za poslední spoustu let. Užil jsem si ho.“ S tímto prohlášení propuknou Neeřini fanoušci v jásot Příznivci Ronona se přidají, ale s menším nadšením.
„Já ti to říkal,“ zazubí se Rick na Johna. „Je nejlepší.“ John pouze zavrtí hlavou. Přihlížející se pomalu začnou rozcházet, ačkoli někteří zůstávají. Chtějí si s dvojicí popovídat.

S ledovým klidem čeká, doku Ronon nepochopí, že je souboj u konce a že prohrál. Pozná mu to na očích. Teprve pak se výraz její tváře uvolní, odtáhne ruku od jeho krku, ustoupí a narovná se.
„Potěšení je na mé straně,“ předloktím si shrne rozcuchané vlasy z tváře a rty jí zvlní jeden z neobvyklých letmých, ale upřímných úsměvů. Nezdá se, že by oslavným výkřikům a veselí ze sportovního vytržení všude kolem věnovala pozornost. Napřáhne k Rononovi ruku s nabídkou pomoci zpátky na nohy.
„Dal jste mi zabrat, všechna čest,“ kývne uznale a bezmyšlenkovitě se pokusí palcem setřít šmouhu od krve v koutku úst, „Ovšem poslední, kdo mě v souboji porazil, byl jejich vůdce,“ pokrčí nevzrušeně rameny, jako by to mluvilo za vše. A jako by i někdo jiný měl tu možnost o takovém setkání vyprávět. Přestože to nadhodila jen lehce, konverzačně, z tónu hlasu je na tom jediném slově víc než jasné, koho myslí.
Vzhledem k okolnostem… Adré se taky musela v posledních minutách velmi dobře bavit, pokud si opravdu dává tu práci, aby svého poraženého protivníka povzbudila.

Plž - 1. července 2015 14:22
Plž

Temná válka po Voldym
..aneb kousek cesty do Londýna.

Paní u přepážky ospale zívala a jen zběžně přepočítala peníze a vydala vám lístek. Ještě ospale zavrčela "Třetí nástupiště za dvacet minut" a jinak už si zase hleděla svého hrnku s kávou.

Nádraží je celkem velké, ale najít třetí nástupiště za dvacet minut by asi zvládl každý kdo ví jak vypadá číslo tři. Po nádraží se trousí jen pár bezdomovců a několik dalších lidí, kteří snad vypadali jako další cestující.
O pět minut dřív než měl dorazit vlak se se syčením a oblaky páry dorazila na nádraží černá parní lokomotiva a obstarožní vagónky. Přes páru z pístů a komína není na nástupišti vidět téměř ani na krok. Otevřené dveře jako by sami vábily každého dovnitř do tajuplného nitra archaických vagónů.

Linett byla docela veselá, že se jim to tak vydařilo, že jim peníze stačily a vše se to podařilo zvládnout docela i v dobrém čase. Sice stále s košťaty v rukou, ale již byli připraveni na cestu do Londýna. Deset minut není dlouhá doba čekání, byla tedy překvapená, když se tu ta lesklá a do oparu zahalená nádhera objevila.
"Oni... K provozu používají mlhu? Odkud ji asi dováží, mlha tu přeci není stále." trošku jí přeběhl mráz po zádech, když si uvědomila, jaký problém jim osobně právě teď mlha působila. Začala mít trošku strach tam nastoupit. "Bude to bezpečné? Všude kolem nás bude mlha, doufala jsem, že si od ní alespoň na čas oddychneme." řekla váhavě, když nastupovali do krásného zdobeného vagónu plného starých kupé. Dost to připomínalo Bradavický expres, nikdy ale nebyla u jeho příjezdu. Vždy tam už stál a když odcházela, všechna pára se už rozplynula, teď tedy byla docela zmatená. Vešla do jednoho z prázdných kupé.

"Zůstaneme tady, co myslíš?" řekla vzrušeně a v jedné ruce pevně držela ony dva lístky, co je sem dostaly. Posadila se na sedačku u okna, opřela koště násadou o sklo a dívala se skrz ni na nádraží. Bylo to vlastně Bradavickému expresu podobné opravdu hodně.
Ještě se s úsměvem podívala na Keirona, který měl tvář plnou starostí o Anny a Dana. Možná i o sebe? Jak ministerstvu vysvětlí, že měl a použil tak mocný jed?

I Linett se ponořila do myšlenek nad tím, co vše udělala zlého. Vykradla dům. *Za toto by na mě rodiče nebyli pyšní. Možná tatínek? Ten by to mohl vidět jako hrdinský čin nutný pro záchranu těch dvou...* snažila se v hlavě ospravedlnit, co se dělo. Jak adrenalin opadal, zdál se ten čin vzdálenější a přitom také zavržení hodnější.

*Ne, byl to hřích a to berou oba vážně. I já to beru vážně. Zvolila jsem nejsnadnější cestu - vzít si něco cizího - tu špatnou cestu. Možná by byla jiná možnost, kdybych jí dala šanci se objevit.* Z Linettina prázdného pohledu upřeného ven skrz násadu koštěte se radost během chvíle úplně vytratila. Nepřemýšlela jen nad svým názorem a názorem své rodiny. Pravděpodobně tímto impulzivním rozhodnutím úplně změnila Keironův pohled na ni. Ten pohled, který tak pečlivě pěstovala a přiživovala. Chtěla na něj působit jako rozumná dáma.

Z myšlenek ji otevřelo až cuknutí dveří a hrubý hluboký hlas, kupodivu ne muže, ale jedné velmi protivně vypadající starší ženy. "Kontrola jízdenek." spoustila monotónně. Linett jí je tedy podala do rukou. Po nějaké chvíli si díky tomu opět všimla Keirona, také vypadal jako čerstvě vytržený z myšlenek, ale to se jí mohlo jen zdát.

Keiron ani pořádně neregistroval co je to za vlak. Jen přemýšlel a doufal, že Anny a Dan jsou ještě naživu. Bianka už byla skoro mrtvá a navíc ten výpadek paměti. Jak to asi bude vypadat s nima? Bezmyšlenkovitě nastoupil do prázdného vagónu a sednul si naproti Linett. Oddal se svým myšlenkám ani nevnímal, jak to tady vlastně vypadá. Až průvodčí ho vytrhne z pochmurných myšlenek. Automaticky ji podal lístek. A potom se na ni podíval. Kdybych nebyl s Linett asi by zařval, ale takhle jen téměř zkameněl. On tu tvář znal. Byla jako vystřižená z knih o Pánovi zla. Těch knih, které ho rodiče nutili číst. Vypadala jako Bellatrix.

Podivná osoba průvodčí jen s úsměvem zaskřehotala "Ale tohle nejsou platné jízdenky zlatíčka."

Někde dál ve vlaku se ozval křik....

Linett tušila, že je zle, i když toho ani zdaleka nevěděla tolik, jako skutečně Britské děti. Viděla její obrázek, znala mnoho obrázků smrtijedů, četla hodně knih, ale nikdy se nesetkala s popisem jejich osobností. Teď cítila ale i podivné vzrušení, ona smrtijedům zvláštně sympatizovala. Nesouhlasila sice s nadvládou nebo něčím takovým, ale souhlasila se zákazem kouzlení nekouzelníkům. Podívala se na Bellatrix a sáhla po hůlce, dokonce ji vytáhla, dala najevo, že ji má připravenou, nechala ji ale sklopenou. Byla zvědavá a tak nějak zvláštně přesvědčena, že jí nic nehrozí.

Byl tu přeci Keiron a to byl potomek smrtijedů. A také pocházela z kouzelnické rodiny. I když její rodiče nebyli klasičtí mágové ale kabbalisté, přesto se nedal tento původ přehlížet.
"Vy máte na svědomí tu mlhu? K jakému je účelu?" řekla velmi přímě.

Průvodčí hůlku neměla a nijak zvlášť ji Linettina hůlka nevyvedla z míry. Vlastně ji vůbec nezajímala stejně jako téměř ignorovala Linett. Svoji pozornost zaměřila na Keirona. „A hele tady ho máme zrádce jednoho. Víš co je trestem za zradu chudáčku už by ses měl začít třást“ A chytla rukou Keirona pod krkem.

Keiron se dusil. Lapal po dechu jak se dalo. Barevná světélka před očima. Vždyť má být mrtvá. Oběma rukama jen chytil tu studenou ruku a snažil se z posledních sil uvolnit sevření.

Průvodčí se otočila na Linett „A co s tebou zlatíčko“ zašveholí jako by se nic nedělo a druhou rukou právě nedusila Keirona „Nechceš se ty stát našima ušima místo toho zrádce?“

Linett ještě nebyla rozhodnutá, na čí straně vlastně stojí. Líbila se jí myšlenka, kterou hlásali, až na tu světovládu, ale nechtěla Keirona hodit přes palubu. Mohla si tímto zachránit určitě krk a to by jí bylo náramně, úžasně a zcela věrně podobné, na druhou stranu by jí to určitě bylo líto a už jí i blesklo hlavou, jestli by s tím dokázala žít. Samozřejmě o tom povrchně pochybovala, ale hluboko uvnitř věděla, že by se s tím smířila. Přijímala fakt, že lidé umírají docela dobře, v případě některých lidí by to pro ni jistě byla přímo hotová slast.

Vzpomněla si ale na ten vzkaz, který jako první dal najevo, že toto je to nejvážnější, co se v jejím možná již jen krátkém životě mělo udát, ten vzkaz, co mělo bezhlavé tělo její kolejní profesorky sedící na její posteli v Bradavicích v ruce. "Ochraň Amy a ty ostatní." Ti ostatní byli zřejmě Dan a Keiron. Mohli to být ale i ostatní mudlovští čarodějové? Byl to ale přesně ten vzkaz, co jí dával naději, že její drahý bratr bude žít.
"Mdloby na tebe." řekla o poznání rozvážněji, než by se v tak emotivní chvíli hodilo s hůlkou namířenou na mrtvolnou (jistě stejně jako Carmell oživenou) smrtijedku, aby pustila Keirona a oni mohli ven. Když se její kouzlem omámené tělo skácelo k zemi, kouzlem Bombarda (v případě neúspěchu Bombarda Maxima) se pokusila rozbít okno. Pokud je to takto, mohla by být cesta do Londýna ještě dlouhá a nebezpečná.

Mdloby na podivnou průvodčí nezabraly a dál se jen uculovala na Linett. Bombarda (i když původně byla mířená jinam) už ale zapůsobila. Průvodčí se změnila v obláček páry a celý vlak s ní. Keiron leží na kolejích. A ty zpívají písničku o vlaku, který právě přijíždí. Světla, zvuk houkačky a kvílení brzd jak se marně dieselová lokomotiva snaží zastavit několikasettunový kolos dřív než bude pozdě...

Katanga - 10. června 2015 07:00
Katanga

Otevřena letní Liga jeskyní!

l.i.c.h. - 1. dubna 2015 19:05
l.i.c.h.

Pokémon: World War

Středisko bylo obyčejně místo klidu, odpočinku a naděje. Ne však dnes. Ve vzduchu bylo cítit napětí, hrůza a strach. Všichni stále viděli vy paměti výbuch v centru města a zpravodajský kanál běžící na televizi visící od stropu poskytoval neustálý příliv nových hrůzných obrazů a šokujících informací.

V tuhle chvíli se tam objevila moderátorka, jež měla za zády trosky stadionu města.

„Jak jsme Vás informovali již dříve, několik očividných svědků vidělo na místě útoku trenérku stadionu Lávového města Flannery. Policejní oddělení Zlatoprutového města okamžitě kontaktovali kolegy z Lávového města. Ti po vyšetřování zjistili, že Flannery před několika dny opustila stadion, kolem kterého se poslední dobou pohybovaly podezřele vyhlížející osoby. Flannery samotnou se nepodařilo dopadnout na území města, ale důkazy zatím mluví v neprospěch trenérky. Hoennská vláda zatím nevydala žádné oficiální prohlášení, avšak útok na stadion města a úřad vlády je vážnou krizí ve vztazích mezi oběma zeměmi.

Počet obětí se jich vyšplhal přes dvě stovky a Whitney, trenérka stadionu, spolu s vyzyvatelem, jehož totožnost je zatím neznámá jsou stále na operačním sále ve vážném ohrožení života. O jejich pokémony pečuje naše sestra Joy, ale podle předchozích záběrů můžeme očekávat, že Whitneina Clafairy a vyzyvatelův Ledian nepřežijí.“

Po zprávě následovaly archivní záběry, na nichž všichni přítomní viděli zakrvácená nosítka s bledou Whitney, jejíž obličej byl skropen krví a chlapce, jež měl vážně popálený obličej a z jehož nepřirozeně vytrčené ruky vyčnívala bílá kost. Za nimi byl vidět na nosítkách růžový hvězdný pokémon s jedním rohem na hlavě utrženým, zakrvácenou hlavou a rozseknutým ocasem. Ledian na tom nebyl o nic lépe. Chybělo mi jedno křídlo a jeho lebka byla silně pošramocená.


Čtyřikrát se zločinecká organizace známá jako Rakeťáci pokusila ovládnout svět za pomocí krádeží vzácných a silných pokémonů. Na popáté zvolili metodu jinou. Rozpoutají celosvětovou válku. Trenéři stadionů mizí ze svých působišť a jsou viděni na místech útoku krátce poté, či předtím, vina tedy padá na ně a jejich země. Skupinka trenérů, známí jako Držitelé Pokédexů se zvláštními talenty musí spojit své síly a zničit Rakeťáky jednou pro vždy. Hrdiny na jejich misi potká smrt, zrada i nenávist.

Pokémoni jsou i přes můj věk (koho to zajímá?) tak trochu srdcovka. Hlavně tedy kvůli manze, seriál stojí za prd. Tohle téma jsem se pokusil už jednou rozjet, ale bez úspěchu. Hra se odehrává ve světě mangy (čili žádný Ash nikdy neexistoval), která je o poznání temnější, než seriál (nikdy nezapomenu na obrázek rozsekaného Arboka). Plán mířil na původních dvanáct držitelů, plus tři nové (Soul, Heart a ještě někdo), kterým své staré pokedexy svěřili Gold, Silver a Crystal.

Nápad je volně k dispozici.

Daenerys - 30. března 2015 09:26
Daenerys

ANTICKÝ ŘÍM

Roma, a.d. XIII Calendas Apriles DCCX
Forum bylo přeplněné tísnícími se lidmi. Prostorné náměstí jako by se scvrklo na polovinu, utopené v davu deroucím se dopředu k jeho čelu. Všichni chtěli slyšet proslov, dychtili po tom, být co nejblíž, spatřit na vlastní oči mrtvé tělo. A lačnili po krvi.
Pátý den od Caesarovy smrti uspořádal zbývající konzul Marcus Antonius veřejný pohřeb na Foru Romanu, se všemi náležitými poctami. Antonius pronášel smuteční řeč. Mluvil o Caesarových zásluhách, vyzdvihoval jeho činy a zdůrazňoval hanebnost jeho zavraždění. Shromážděný dav dychtivě naslouchal jeho slovům, šílel a volal po pomstě. Caesar odkázal každému občanu Říma tři sta sestercií, avšak to byla jen jedna z mnoha věcí, pro které ho prostý lid miloval. Antoniova velmi dobře vystavěná řeč přilévala olej do ohně a rozdmýchávala plamen hněvu.

"… Ale my nezapomeneme!" zvolal Antonius ze svého vyvýšeného řečniště a zvedl cosi rudého nad hlavu. Bylo to Caesarovo zkrvavené konzulské roucho. Pak ho, za bouřlivé reakce davu, rozmáchlým gestem vhodil mezi lidi.

Už delší dobu si přeji realizovat hru ze starověké Antiky. Obecně, historický žánr je podle mě něco, co na Aragu v současné době chybí. Já jsem se do toho před časem dokonce už i pustila, ale bylo zoufale málo zájemců a po pár příspěvcích jeskyně upadla do neaktivity (přiznávám, že i mojí vinou).

Vybrala jsem si období přerodu Říma z klasické republiky do raného císařství, jelikož to byla doba fascinující, bouřlivá a bohatá na události. Je zde dostatek prostoru pro různorodé postavy, ať už je bude zajímat válčení, politické intriky či prosté přežívání.

Pokud někdo bude mít chuť se toho ujmout, jen do toho. Určitě budu mezi zájemci o hru. ;)
Jestli by si to někdo chtěl zahrát (a bavilo by ho moje piplání se s historickým kontextem), můžete se zkusit ozvat a pošťouchnout mě, ať to z toho šuplíku zase vyhrabu. Neslibuji, že to vyjde, ale možná... Je jaro...

Neera - 28. března 2015 21:26
Neera

Ke světlům Severu
Z pološera, ve kterém tonul kočár, vyplula útlá ručka v bílé saténové rukavičce a po krátkém zaváhání dosedla na dlaň kočího, která vedle ní vypadala trestuhodně velká a hrubá. Se stejnou nejistou váhavostí ruku následoval střevíček, zašustění světlého saténu splývavé sukně.
Paprsky nezvykle teplého a vlídného ranního slunce zatančily po bledé jemné tváři vystupující ženy, zaleskly se na jejích hladce sčesaných rudých vlasech, pohladily po bělostné srsti polární lišku, která labužnicky zazívala a znovu si pohodlně položila hlavu na ženino rameno.
Oči mladé hraběnky, stejně jako oči všech na kotvišti St. John´s se upíraly k vzducholodi připravované k odletu. Stříbřitý doutník balónu se mírně pohupoval na pozadí blankytně modré oblohy, zatímco úzká podlouhlá kabina s mnoha okénky zatím bezpečně spočívala na zemi.
Na kotvišti vládl čilý ruch. Elegantní cestující nezávazně konverzovali mezi sebou nebo postávali opodál ponoření do ranního výtisku Timesů s datem 26. května 1852, umělci se dohadovali o nejlepší místa k přípravě experimentálních fotogramů, personál kotviště na sebe pokřikoval pokyny. Vzducholoď s poetickým jménem Jižní vítr se chystala vzlétnout přesně s úderem desáté.
Cesta, která se započne toho rána, je mohla vzít daleko dál, než jen do Yorku, kam měli namířeno. Až ke světlům Severu, a možná ještě dál, na vlnách náhody, zloby, záště, spiknutí, boje o moc, o kterých ve svém životě neměli ani tušení. Ale které je mohou o život snadno připravit.


Hra, inspirovaná světem knižní série Jeho temné esence od Philipa Pullmana, se odehrává ve steampunkovém prostředí ne nepodobném viktoriánské Anglii. Ve světě, kde ani ty nejniternější touhy vaší duše nemusí zůstat skryty. Ve světě, kde se část vaší duše zhmotní v duchovního společníka, daemona ve zvířecí podobě.

Není místo, kam by nedosáhla plíživá vlákna moci Magisteria, jediné a všeobjímající organizace státní moci se sídlem v Ženevě. Magisterium je úzce spjato s církví, která kontroluje všechny aspekty lidského života. S vlídnou shovívavostí hlídá bezpečí a spásu vás všech, ale co se děje pod povrchem – ať už v kilometrech spletitého podzemí nebo těsně pod kluzkými slovy politiků – nemá nikdo ani tušení.

A právě do osidel intrik Magisteria nevědomky spadla i malá skupinka hráčských postav. Jen zásahem náhody, osudu nebo Boha přežijí katastrofu vzducholodi Jižní vítr, kterou se Magisterium snažilo zbavit svého velkého kritika, kontroverzního badatele a cestovatele, sira Reginalda Gordona. Vyslechli jeho poslední slova a díky tomu se z nich stali psanci. Protože Magisterium nenechá žít nikoho, kdo ví o existenci jiných světů, světů, kam nesahá jeho moc.
Na své pouti plné fascinujících objevů i smrtelných nebezpečí poznají temnou tvář Ženevy. Vydají se po stopách kompasu pravdy. Zažijí dotek múzy v podobě setkání s tajemnými vílami. Vydají se na daleký Sever, kde sníh skryje vše, tajemství, pomstu i smrt. Vydají se do žhavé Indie.
A celou dobu se budou muset potýkat s vlastními ztracenými iluzemi, strachem a pronásledováním.

Sama se nechystám nápad zpracovávat, ale mám k němu nachystáno daleko víc, než zaznělo tady. Pokud by někoho téma zaujalo, ráda bych s ním probrala co a jak. Obecně je nápad k využití, ale budu do toho šťourat. ;)
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Neera - 28. března 2015 10:20
Neera

Memento hominum (Pamatuj na člověka)
Hřejivé teplo slunečních paprsků, které tančí po vašich víčkách, těsně než otevřete oči do nového dne. Hudba, která vás rozechvívá až do morku kostí, až do tepů srdce. Extáze v objetí s milovanou bytostí. Perlivá chuť mladého vína na jazyku. Čirý adrenalin, když se řítíte vzduchem na bungee laně a vítr vám strhává vlasy z tváře. Vůně čerstvě posečené louky. Hořkost ztráty a horké slzy opuštěné duše. Radostné očekávání, když se ráno na Vánoce začnou z nebe snášet první nadýchané sněhové vločky.

Cítíte to?

A co když vám řeknu, že nic z toho, co cítíte, není skutečné?
Že váš svět není skutečný.
Že vy sami nejste skuteční.

Jak s vaším životem zatočí zpráva, že nejste lidé? Že vlastně nejste. Nic víc, než jen pár chytře pospojovaných obvodů. Jen neobyčejně sofistikovaný program v počítačem generované realitě.
Připadáte si skutečně? Cítíte? Milujete, nenávidíte? To není můj problém. Byli jste stvořeni. A není nic jednoduššího, než vás vymazat.


Výrazně psychologicky zaměřené sci-fi, inspirované myšlenkou filmu (spoiler alert: musela jsem vám sice vyzradit zápletku, ale bez názvu filmu si toho tak do jeho dvou třetin možná ani nevšimnete… ^^) Třinácté patro. Na téma umělé inteligence a definice lidské bytosti už toho bylo řečeno mnoho, ale málokdo se na to zkouší podívat z hlediska samotného člověka, který se právě dozvěděl, že člověkem není. Znamená to, že nemá duši a city, nebo je to jen důkaz, že pro emoce už dávno není nutné lidské srdce a lidský mozek? Bude bojovat za svou existenci, propadne depresím a marnosti, začne bláznit, protože v neexistujícím světě neexistují ani následky?

Inspirovalo to někoho? Do toho. Protože tohle bych si docela ráda zahrála. :)
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

buban - 24. března 2015 12:37
buban

Operace Van Helsing

Píše se rok 1944 a druhá světová válka zuří již pátým rokem. Totální válka Třetí říše se změnila v totální ústup. S nástupem jara se stále častěji hovoří o spojenecké invazi a otevření druhé fronty. Stále zoufalejší nacisté hledají zázračnou zbraň, která by průběh války obrátila v jejich prospěch. Se zdánlivým řešením přišel doktor Hans Sturmberg, člen divize SS zaměřené na paranormální jevy.
Podle německé depeše, kterou se spojencům podařilo zachytit, vyrazila SS do Transilvanie a je jen poslední krok od nalezení mytické zbraně, jež znemožní otevření druhé fronty.
http://cache.desktopnexus.com/thumbnails/1208317-bigthumbnail.jpg

V Londýně se konala schůze v čele s vojenskými skeptiky, historiky i experty na okultismus. Hlavní slovo si získal doktor Erik Roberts, profesor historie z Cambridge, expert na středověk a Ottomanskou říší. Podle profesora Robertse jsou nacisté na stopě legendě o Jánosovi Hunyadim zvaném Bílý rytíř, Turkobijec a také známého pod jménem Corvinus. Ten roku 1456 proti všem očekáváním ubránil Bělehrad před početnější ottomanskou armádou. Podle legendy mu k tomu dopomohl dar boží. Mělo se jednat o okultní artefakt, jehož moc na tři dny zakryla slunce, přivolala nekonečnou noc a utopila turecké řady v krvavé bouři.
Jako důkaz profesor Roberts doložil citáty z ottomanské kroniky z patnáctého století, kterou ještě před válkou pomáhal nalézt v Istanbulu, a která je nyní v rukách nacistů. Podle těchto starých textů měl být artefakt o pár let později převezen do Sedmihradska, kde ho proti Turkům opětovně použil valašský kníže Vlad Tepes zvaný Dracula.
http://www.unmuseum.org/real_dracula_nightattack.jpg

Protože by zbraň schopná měnit počasí zásadně ohrozila plánované vylodění, rozhodlo se spojenecké velení vyslat do Transilvanie tajně malou jednotku, jejímž úkolem je zabránit nacistům v objevení onoho artefaktu. Stejně tak mají za úkol tuto zbraň získat dříve, než do Rumunska vstoupí Rudá armáda a padne do rukou Sovětskému svazu.

Jednotku tvoří nejen vojáci, ale také vědci, historici či experti na okultismus. No a právě do těchto postav se vžijí hráči v tomto béčkovém hororu.
Hra by se odehrávala v transilvánských močálech, lesích, vesnici a hradě. Již od začátku by bylo jasné, že cokoliv tady SS našlo, tak to pro ně nedopadlo dobře.
Pro hru by byla důležitá kooperace a skupina hráčů by čelila různým nemrtvým německým vojákům, různým nadpřirozeným potvorám, upírům a odkrývala by tajemství, co že se vlastně stalo a jak to zastavit, než se to rozšíří dál.
Nápad můžete použít, neboť se dle mě jedná o příjemné jednoduché béčko :) Jeskyně mi leží v šuplíku už asi rok a nejspíš ji nikdy nezaložím.

Katanga - 23. března 2015 18:51
Katanga

Strážci Kondrakaru

Hra na motivy komiksu W.I.T.C.H., která však narozdíl od své publikované předlohy nevypráví příběh pěti středoškolaček. Strážci Kondrakaru jsou dospělí, mohou to být ženy i muži a když zrovna neochraňují všechny světy Nekonečna, řeší všední i nevšední problémy na Zemi. Doma, kde o jejich hrdinské identitě nemá nikdo ani ponětí. A zatímco komiksová předloha je stavěna pro náctileté dívčí publikum, tato hra je - stejně jako hrdinové - dospělejší a vážnější. A temnější. Mnohem.

Strážci Kondrakaru se mohou potýkat jak s problémy známými z komiksových příběhů (konflikty s bývalými Strážci, mocechtiví děsiví panovníci, skrývání se před pozemskými agenty,...) tak s novými příběhy (hledání staré Strážkyně Smrti, boj s experimentujícími mezidmenzionálními telepaty,...). Co se zrovna bude Vypravěči hodit do krámu.

---

Kdo nezná předlohu, tomu ve stručnosti představím reálie. Existuje Kondrakar - Pevnost uprostřed Nekonečna, která stráží rovnováhu všech světů. Je to místo harmonie, kde mudrcové v tichosti hlídají magické síly a artefakty a kde dohlížejí na jednotlivé světy: zda jsou v rovnováze, zda třeba některý ze světů nevědomky neohrožuje jiné, zda se některý ze světů nepokouší troufale vládnout ostatním. Mudrcové nikdy nezasahují. Jen přihlížejí.
Rovnováha je však velmi křehká věc a stačí málo, aby byla narušena.
Proto existuje pět Strážců Kondrakaru - magických bytostí, které jednají v zájmu nastolení rovnováhy. Někdy jen vyřizují vzkazy a rady. Někdy i bojují. A někdy mají co dělat, aby si vůbec zachránili vlastní život a vlastní duši. Čtyři ze Strážců vládnou každý jednomu živli, pátý střeží Srdce Kondrakaru, artefakt plný energie, kouzel a života. Strážci pocházejí ze Země - světě, kde lidé nemají o Kondrakaru ani ponětí. Jejich role v zájmu fungování Vesmíru je jejich druhou identitou, která jim občas pěkně zkomplikuje pozemský život.

Když jsem komiks jako malá sbírala, ani mi tehdy nedocházelo, jaké to je vlastně temné fantasy. Teď jako dospělejší jsem staré příběhy vyhrabala a to, jak mi přeběhl mráz po zádech, když například Srdce Kondrakaru prasklo a zaplavilo pevnost čirým zlem, bylo velmi inspirativní.

Nápad sama využít nehodlám. Je na něj potřeba pět hráčů, což já neutáhnu.
Nápad je volně k dispozici - pokud se vám líbí, klidně ho využijte.

Plž - 18. března 2015 13:30
Plž

Královské Ceilidh

Kdesi v hradu na skalnatém výběžku zasahujícím daleko do moře seděli u stolu dva muži. „Koho chcete tedy pozvat vaše výsosti“, oslovil starý muž v tmavě modrém hábitu mladšího se zlatým páskem na hlavě. „McAkins se nesnáší s Oweiny kvůli únosu pratety, Oweini se navíc s Tearly pořád přou o území a piráty z Shay nemá rád nikdo, ale zase jsou příliš mocní, než aby jste si je mohl dovolit nepozvat na princezniny narozeniny“. Možná by ještě pokračoval, kdyby ho jeho královská výsost nezastavila. „Já vím, ale princezně bude patnáct a je nejvyšší čas ji najít ženicha a tuhle příležitost si žádný z mocnějších klanů nenechá ujít.“

A tak se stalo, že v den princezniných 15 narozenin do královského hradu přijeli zástupci všech významných klanů, dámy ověšené šperky dražšími než celé království a pánové připraveni si vydobýt ruku princezny, na poli cti a tance, pokořit své rivaly, ale třeba i vyvolat souboj a zbavit se tak nepřátel.

Hra je plánována na jednu jedinou herní noc, na samotné Ceilidh (čti „kejlí“) a dění v královském hradu.

Svět je magií obohacené Skotsko. Se Skotskem se pojí i oblečení. Pánové nosí pléd (kilt ještě nebyl na světě) a samozřejmě sporan, Dámy středověké šaty. Ze zbraní je Broadsword běžným doplňkem všech pánů (s Claymore se nedá tančit) a sgian dubh v podkolence je přímo společenskou nezbytností. Dámy mají minimálně dýku připnutou ke zdobenému opasku.

Hráč si může vybrat z libovolných postav, které mohou být v den princezniných narozenin na hradě (například i krále nebo princeznu). Počítejte ale s tím, že do hlavní části hradu, kde se bude odehrávat děj, se dostane jen personál a urozené panstvo (žádní levobočci, či vzdálení příbuzní). Hru utváří sami hráči tím, co chtějí ve hře dělat, od pouhého přežití, protančení celé noci, společenské konverzace, přes různé intriky až po převzetí moci v zemi ať už s princeznou nebo bez ní.

Možná někdy tuhle hru zkusím. Na druhou stranu když dva dělají totéž, není to totéž, takže jestli ji někdo okopíruje, nebo použije jako inspiraci, klidně může.

l.i.c.h. - 16. března 2015 14:42
l.i.c.h.

// Ještě dodatek. Nápady Sargate, Avatar a Soach využívat nehodlám, zbytek ano. Nebude mi vadit, když je někdo využije, jen ať dá vědět. Rád bych s na to podíval.

l.i.c.h. - 12. března 2015 15:14
l.i.c.h.

Stargate: Destiny

Hra navazující na seriál Stargate Universe. Uplynuly tři roky od vstupu posádky do stáze, když loď probouzí posádku ze stáze, aniž by doletěla do další galaxie. Důvodem je vytočení devítisymbolové adresy. Wraithi unesli Rodneyho McKaye a získali z něj adresu, kterou právě vytočili a hodlají zabrat Destiny. O chvíli později se vytáčí brána znovu. Země a Langara se dohodly a na Destiny přichází posila se zdrojem energie. V záchranném týmu přichází Jonas Quinn spolu s podivnou fialovou mimozemšťankou. Posílená novým zdrojem energie dokáže Destiny letět rychleji. Brzy se tak dostává na okraj vesmíru, kde podivná mimozemšťanka odhaluje svou identitu. Je vtělením hvězdy, okolo níž Langara obíhá. Odhaluje také, že každé nebeské těleso – hvězdy, planety, měsíce a černé díry mají svou entitu a jsou schopné vytvořit své vtělení. Jedinou výjimkou jsou tělesa, na nichž existuje život – ta se vzdala své existence pro jiné. Vesmír byl také takový – původně byl entitou, než dal život svým potomkům a reliktní záření jsou zbytky jeho myšlenek. Za hranicemi známého vesmíru leží zbytky jeho vědomí, které ale dokáže být stále nebezpečné.

Soach

Co byste dělali, kdyby byl svět nestabilní stejně jako obloha? Kdyby na místě, kde jsou velehory, bylo za hodinu hluboké moře? To je Soach. Tvárný a proměnlivý svět. Ale jeho tvárnost se netýká pouze povrchu. Roční období se tu mění stejně rychle. Čas neplyne vždy stejně rychle a i na různých místech ubíhá jinak. Vzdálenosti a směry se mění stejně snadno a živě. V takovém světě mají neobyčejnou roli Ustavovači – lidé strážící a vlastnící Ustavovací předměty, věci schopné ustavit nestabilní podstatu světa a udělat z některých míst prostředí vhodné k životu.

Avatar: Cyklus přerušen?

Mírumilovné dny Avatara Korry skončily před šestnácti lety, kdy Korra zemřela. Krátce po její smrti se vyrojila skupina Soundbenderů terorizujících svět. Jejich cíl je prostý. Chtějí se zbavit veškeré technologie, jež byla za poslední téměř století a půl objevena a vrátit svět do „Zlatých dnů“ Avatar Aanga. Okamžitě započalo hledání nového Avatara mezi občany Království Země. Uplynulo šestnáct let a Avatar nebyl nalezen. Soundbendeři mezitím napáchali značné škody a zničili spousty technologie a všichni už ztratili naději. Živí členové týmu Avatar se však nevzdávají. Dávají dohromady skupinku složenou ze svých vnoučat, která má za úkol Avatara najít. Po navštívení čtyř svatyň Avatara zjišťují, že by mohl být ve Světě Duchů.
Začíná tedy hledání ve světě duchů, kde je objeven mladý Sandbender, který nezná lidi a považuje je za nepřátele. Dalším úkolem je udělat Avatara Avatarem.

Strážci planety

Od úsvitu věků stojí lidstvo proti Šarlatovému císařství, které se z lidstva snaží udělat zdroj energie pro oslabenou Rubínovou císařovnu. Síly císařství vedou čtyři generálové: Veriar – vůdce Generálů s mocí kontrolovat déšť, Caerul – pán flóry a fauny, Alcan – vládce větrů a Rubras se schopností vidět vše, co se na světě děje. Proti nim stojí čtveřice strážců, jimž schopnosti propůjčují další čtyři planety v soustavě. Jejich schopnosti jsou v kategoriích: Pohyb (telekineze), Oheň, Led a Kámen. Zatímco Generálové neumírají, strážci jsou obyčejní lidé a zemřou. Několik let před smrtí vždy najdou zástupce, s nimiž sdílejí svou sílu a kterým ji nakonec i předají. Poslední generace je ale zabita ve střetu s Generály a svět ovládne Šarlatové císařství. Strážci jsou opět zrozeni, ale nikdo, ani oni sami neví, kdo jsou. Musí se dát znovu dohromady a až se jim to podaří, ovládnou své schopnosti lépe, než jejich předchůdci. Časem objeví i další aspekty svých sil. K Pohybu patří prostor, k Ohni energie, k Ledu plyn a ke Kameni gravitace.

Magické umění

Říká se, že magie je umění. V tomto světě to platí dvojnásob. Magie a kouzla získávají podobu a přichází v existenci skrz umění. Tanec, hudbu, zpěv, malbu a sochařství. Každý jedinec oplývající talentem pro jedno z uvedeného dokáže vytvářet magii. A pokud se více lidí zesynchronizuje, dokáží dělat i větší kouzla. Můžete tak narazit na bitevní pěvecký sbor, či bojovou taneční skupinu. Síla a komplexnost kouzel se liší podle délky a složitosti jednotlivých uměleckých děl. Pochopitelně, tvůrci magie pomocí jednotlivých umění spolu nevychází a škodí si, kde mohou.

Katanga - 3. března 2015 07:39
Katanga

Otevíráme speciální jarní kolo Ligy jeskyň! Tak vytáhněte nápad z šuplíku a ukažte nám ho!

l.i.c.h. - 15. ledna 2015 21:00
l.i.c.h.

Charmed Apocalypse

Mimo bezpečí Avalonu žijí tisíce démonů. Někteří slabí, jiní silní. Ale tenhle konkrétní je z Dawnina vidění. A protože Hope nikdy nenechává sestru osamotě, jde jí pomoci ho zastavit.

Objeví se na špinavé ulici tvořené pobořenými mrakodrapy, lemované vraky aut a hromadami odpadků. Uprostřed toho začíná výjev, který Dawn viděla. Nějaký démon drží mladou, dlouhovlasou dívku za čelo, zatímco děvče se bezmocně zmítá v beznadějné snaze se vyprostit. Mají to tak akorát. Mendigo se rozeběhne ke dvojici se zuřivým štěkotem. Tím démona upozorní na jejich přítomnost. Démon se podívá jejich směrem. Není to žádný krasavec. Velký nos, křivý úsměv, zlé oči, černé vlasy spadající mu do očí. Oblečený je do dlouhého, jasně bílého kabátu, který tu působí dosti nepatřičným dojmem.

Dawn sjede démona hodnotícím pohledem, aniž by dala najevo strach či vztek. Maximálně tak mírně znechucení. I když to by mohlo platit stejně dobře i Mendigovi, který ji připravil o jinak tak cenný moment překvapení.
Zvedne se zábleskem jasně modrého světla levou dlaň a volnou rukou vytasí z boty dýku.
„Tak si pojď umazat ručičky, jestli chceš žrát,“ vyzve ho hrubě. Pohodí hlavou, aby mokré vlasy setřásla na záda, nadhodí si athame v dlani čepelí dolů. A za tu dobu rychlými ráznými kroky zkracuje jejich vzájemnou vzdálenost, připravená odrazit jakoukoliv magickou sílu zpět jeho majiteli.

Démonovy rty se zvlní v ošklivém úsměvu. Stihl si všimnout, že ty dvě čarodějky jsou o hodně mocnější, než ta, co chytil. A představovaly tak mnohem lákavější cíl. Mohl získat schopnosti, s nimiž by na žebříčku démonské hierarchie mohl značně postoupit. Odhodí svoji současnou oběť na zem, ale současně mávnutím ruky vyčaruje kolem jejích rukou a nohou provazy ze stejného materiálu, jako byla jeho krmná hadice. To kdyby tyhle chtěly zdrhnout. Takhle by nepřišel o kořist. Jenže schopnost odražení nefungovala na věci organického a tudíž nemagického původu. Z dlaně mu vyrazí ona podivná hadice tak vyrazí přímo k nim. Pohybuje se vzduchem pomalu, jako had.
„Tohle je fakt nechutný,“ hodnotí Hope démonovu schopnost. "Ale já nehodlám dopustit, aby se mě to dotklo." S tím natáhla ruku a z ní jí vyrazil proud horka.
Démon zaskučel bolestí a jeho chapadlo se stáhlo. Ale ne úplně.

I Dawn se znechuceně ušklíbne, na odpor a znechucení ale nemá čas. A spolu s nimi odsune do pozadí i opatrnost, pokud vůbec někdy nějakou měla.
Na tváři jí dál hraje ironický, možná mírně arogantní a vyzývavý úšklebek. I když se k ní vzduchem vine slizké chapadlo, kterým démon vysává z lidí životní sílu, zůstane stát pevně na svém místě.
Jen koutkem oka zahlédne Hopinu ruku vylétnout vzhůru v útoku a prudce uhne bokem, aby se sama dostala z jejího dosahu. Tím ustoupí podél démonova chapadla a bez váhání do něj sekne dýkou. Na to, že je jenom drobné děvče, do rány dokáže vložit překvapivé množství síly, i když se démon už snaží stáhnout se do bezpečí.

Dawnina dýka usekne kus démonova chapadla, které s odporným mlasknutím dopadne na zem. Chapadlo se stáhne, jako kdyby to mělo vlastní inteligenci, zatímco démon řve a zuří. Ty drzé čarodějky mu způsobily dolik bolesti, jako ještě nikdo. Na tváři se mu objeví zlostný úšklebek. Roztáhne paže a v nich se mu objeví klubka modrých blesků. Praskají, vybíhají a zase pohasínají.
„No nazdar,“ vydechla Hope. Dawn sice dokázala odrazit démonů útok, ale ona ne. Mohla sice mrazit, ale kdo ví, jestli to zabere.
Blesky v démonových dlaní nabírají na síle. Démon pak prudce trhne ruce směrem k nim a na obě dívky vyletí dvě salvy modré, praskající elektrické energie.

Dawn se spokojeně uchechtne. Obecně neuznávala na tomhle světě moc věcí, které by byly k smíchu, ale démon podobně ztrácející nervy… to byla pro její uši rajská hudba.
Přimhouří oči před jiskřením modrých blesků, ošklivý úsměv z tváře jí ale nesmažou. Prudce zasekne atháme zpět do boty, aby si uvolnila ruce. Dvěma rychlými kroky ustoupí od démona, spíš intuitivně a po paměti zachytí Hope za paži a smýkne s ní za svoje záda.
„Užij si to,“ pozvedne provokativně obočí a nechá obě ruce vylétnout vzhůru, aby zářící modrý štít vrátil blesky zpět jejich právoplatnému majiteli. I s úroky.

Hope Dawninu pomoc nečeká, proto se taky na zemi rozplácne. Ale nezlobí se, je jí vlastně vděčná. Přesto jí unikne bolestné syknutí, když se odře. S uspokojením však sleduje, když se modré blesky odrazí od Dawnina štítu zpět na démona.
Pokud ale holky čekají, že démona zlikviduje jeho vlastní moc, jak tomu častokrát bylo, mýlí se. Blesky démona zasáhnou a odhodí několik metrů nazad.

l.i.c.h. - 15. ledna 2015 20:48
l.i.c.h.

Charmed - Next Generation

Po spoustě magických, i tragických věcí do Halliwellovy rodiny přišla i jedna hezká událost. Svatba Tamory a jejího přítele Damona.

Nastal čas klidu. Především toho magického, protože po Tamořině oznámení, že se s Damonem rozhodli se za čtrnáct dní vzít, moc klidu v rodině nepanovalo. Probíhalo totiž velké plánování, zařizování a spousta věcí spojených s přípravou svatby, které zařizovala hlavně Paige, Kat a Trish. Tamora vysloveně nezvala každého člena rodiny, ale Trish za ní taktně vyřídila Chrisovi a Henrymu, že tam nebudou vítáni. Chrisovi to vůbec nevadilo, protože dvojčátka ho plně zaměstnávala a dávala mu zabrat. Patrisha si pak vzala na paškál Prue, o níž věděla, že po ní Tamora taktéž netouží. A jelikož svou sestru znala, tak ji tam prostě pozvala. Věděla, že potom by jí to mělo přejít. Kdyby přesto náhodou měla tendenci se přece jen dostavit, slíbila jí půjčit avůj amorský prsten, který dostala a o kterém věděla, že ho P.J. chce využít.
Zatímco květinová výzdoba byla přenechána specialistce, Piper z vaření a přípravy hostiny prostě vynechat nešlo.

Nejvíce pak plánování a přípravy postihlo Kat s Trish, které zařizovaly magickou bezpečnost celé události. Na útesu Eagle Point, kde se měla svatba odehrávat, rozmístily ochranné krystaly, vytvořily pro jistotu kouzla, která měla odpudit případného smrtelnického zvědavce, který nebyl pozván, a vztyčily nad celým místem magický štít proti zlu. A protože Trish znala svou sestru, přidala i bariréru proti tomu, aby mohla vstoupit i ona.

Nakonec nadešel den D. Za skálou, která dělila útes na dvě části, byly postaveny dva stany. Pro nevěstu a pro ženicha, aby nedošlo k onomu neštěstí, že by ženich uviděl nevěstu ještě před svatbou. Krom těch tří, které si tu Tamora vysloveně nepřála, nedorazili Leo s Coopem, kterých bylo zapotřebí v jejich zaměstnáních a Wyatta, jemuž restaurace užírala spoustu času. Jinak tam byl celý klan Halliwellů.
Pochopitelně pak dorazili Damonovi rodiče i s jeho bratrem, který dělal Damonovi družbu. Družičkou Tamory pak byla Patrisha. Svědky měli být Kat a Damonův a Tamořin kamarád – Joshua. Kromě nich hosty tvořila necelá desítka smrtelných přátel obou snoubenců.

V nevěstině stanu v tuhle chvíli bylo několik lidí. Pochopitelně Tamora, v nádherných, sněhobílých svatebních šatech, Henry senior, který měl svou dceru vést k oltáři a na němž bylo značně vidět dojetí a Trish, která měla jako družička projít uličkou před nevěstou, taktéž v bílém, ale pochopitelně méně okázalém modelu. Kat čekala na svém místě svědka.
Do stanu doléhalo vzrušené hučení svatebčanů, které se mísilo s šumem moře, které naráželo na skály jen několik metrů od nich. Za chvíli měla celá akce začít.

Svatba vymyšlená v Podsvětí a narychlo zorganizovaná její šílenou rodinou byla na spadnutí a Tamora panikařila. Takže se dá říct, že všechno běželo jako na drátkách.

Tamm už poslední víc než hodinu volně přecházela mezi třemi diametrálně odlišnými polohami s lehkostí a přirozeností hodnou Oscarové herečky. V té první ještě udávala poměrně praktické organizační pokyny a dokázala souvisle a srozumitelně odpovídat na otázky, vzápětí ale podléhala přirozeným atakám hrůzy zahrnujícím úpění, že nikam nejde.
Jejím nejčastějším partem ale bylo hledání různých jistě naprosto nezbytných věcí a zoufalé přesvědčování všech kolem, že je určitě zapomněla doma. Na řadu už takhle mezi jinými přišel závoj (který už měla ve vlasech), boty (které během obřadu na pláži vůbec neměla mít) a náramek od Nathalie (který z bezpečnostních důvodů přechovávala Kat).

l.i.c.h. - 15. ledna 2015 20:39
l.i.c.h.

Stargate : Hope

Souboj titánů. Neera proti Rononvi. Dva nejschopnější bojovníci mezi oběma posádkami se na popud svých velitelů, a po několika sarkastických poznámkách rozhodli, že přeměří síly.

Ve společenské místnosti se začínají objevovat další lidé – zvědavci, mezi kterými se rozneslo, že se chystá boj největších titánů, co tu jsou a nikdo si to ani za nic nechtěl nechat ujít.
„Můžete první,“ pokyne Ronon Neeře.

„Jste pozorný,“ usměje se, i když s drobným ostnem sarkasmu. A s tím, když už to musí být, ustoupí tak akorát vyprovokované Adré.

Ta vystoupí do popředí více než s chutí, ani se neobtěžuje ohleduplně sklopit víčka, když jí prudce zažhnou oči. Dál si Ronona chladně měří pohledem.
Jeden koutek úst jí nepatrně, na první pohled spíš nevědomky vklouzne do úšklebku. A pak zaútočí.

Pohybuje se rychle, ale rozhodně ne tak rychle, jak by mola. Po prvním výpadu se stáhne a zatím se omezí na obranu, zkoušejíc co její protivník předvede.

V shromážděném hloučku začnou pomalu probíhat sázky na vítěze. Je zcela jasné, kdo je odkdud, protože lidi podplukovníka Shepparda sází na Ronona, kterému naopak Rickovi lidé nedávají nejmenší šanci.
„Takže co říkáš, padesát babek, že vyhraje Ronon?“ nakloní se John k Rickovi. Ten se jen zakření, protože v šumu plném úžasu Neera právě provedla svůj první krok.
„Dávám sto na Neeru,“ zvýší sázku kapitán Hope. John už není tak sebejistý, ale sázku dorovná. Ani jeden neřeší fakt, že sto dolarů u sebe nemají.

Ronona Neeřina hbitost překvapí, ale i přesto se mu povede její výpad vykrýt. Ale nehodlá jí dát další příležitost k něčemu takovému. Vyrazí proti ní, ale rozhodně ne nějak bez hlavě. Zaútočí nejprve z obou stran a pak se ji pokusí zasypat rychlým sledem ran mířících na hruď.

V duchu Neera hodnotí každý Rononův výpad a pečlivě analyzuje jeho i své možnosti. Někde v koutku pozornosti si vyšetří čas na mírnou spokojenost. Když už byla zatažena do tohohle absurdního sporu, je ráda, že protivník alespoň za něco stojí.

Neera blokuje jeden úder za druhým, aniž by dovolila Rononově pěsti přiblížit se k ní blíž než na deset čísel. V obraně je spolehlivá, ale nechá ho útočit, kryje jeden úder za druhým, nechává ho upadnout do stereotypních pohybů.
A pak před ránou neustoupí, naopak. Zachytí jeho ruku těsně před svou hrudní kostí a prudce vykročí proti němu. Prosmekne se kolem něj, aby mu strhla paži do páky za zády.

Rononovi se na tváři usadí úšklebek. Věděl, že ji dokáže porazit a to, jak se souboj vyvíjel, mu to jen potvrzovalo. Přihlížející obecenstvo se dále rozrůstalo a porůznu skandovalo jména obou zápasejících. Rick s Johnem souboji přihlíželi se stejným zápalem, jako ostatní a chvílemi vykřikovali jméno svého bojovníka.
Ve chvíli, kdy Neera zachytila Rononovu ruku a nepustila ji dál, ztuhl Běžci úsměv na rtech.

Instinktivně vycítil, že to nepůjde tak, jak počítal. Ale o to to bude zajímavější. Neeřin pokus zkroutit mu ruku za záda, převede na svou výhodu a pokusí se silou své paže Neeru trochu zdvihnout a hodit s ní na zem. Přeci jen je to malá ženuška a moc vážit nemůže.

Ronon až příliš věřil tomu, co mu o jeho protivnici říkaly vlastní oči. Paže strhnutá za záda byla ve skutečnosti spíš varováním, a když ho Ronon nedbá a pokusí se jít proti její ruce, silou, které by podle všeho neměla být schopna, trhne jeho paží vzhůru, zatímco dlaní volné ruky tvrdě udeří proti jeho zádům.
Chvatu ale obětuje větší část stability. Na poslední chvíli se pokusí přešlápnout, rovnováhu ale znovu nezíská, Rononovo smýknutí s ní trhne dopředu. Skulí se přes rameno v rychlém parakotoulu a přes špičky se vyhoupne zpátky do stoje.
Na vteřinku jí dlaň vylétne k zátylku, spíš z nejistoty, zda si tím neobvyklým prudkým pohybem nerozdráždila čerstvě zhojené rány, nenechá ale Běžce vydechnout. Tentokrát ona přijde se sérií úderů na krk a do žeber, bez okolků ze strany zasažené paže.

Mohla by Rononovi zabránit, aby se stáhnul a vrátil si kloub zpátky tam, kam patří, ale navzdory častému přesvědčení její hostitelky, Adré byla ohleduplná a velkorysá. Nepotřebovala ho vyřadit z dění po zbytek dne. Natažené vazy budou bohatě stačit, než tohle dokončí. A tady přece byli mezi přáteli.

Pohodí hlavou dozadu, aby dostala z očí uvolněný pramen vlasů zvlhlý potem. Na rtech jí hraje spokojený, mírně vyzývavý úšklebek, i když v soustředěném pohledu, kterým Ronona sleduje, je znát špetka uznání.
Je jí vcelku jasné, že kde selže technika, pokusí se využít svou ošemetnou fyzickou převahu, nepatrně se ale přepočítá v jejím nasměrování. Podklesne v kolenou, aby byla stabilnější, natočí se jeho směrem ramenem… na úder ale nedojde.

Na zlomek vteřiny jí zazvoní v uších, když dopadne hlavou na podlahu a do úst se jí nahrne hořká železitá pachuť. Vzepře se dlaněmi o zem, oběma nohama tvrdě vykopne proti Rononovu žaludku a muže vážícího dobře třikrát tolik, co ona sama, si bez váhání pokusí přehodit přes hlavu.

Takovýhle vývoj událostí Ronon nepředvídá a proto zcela podlehne Neeřině útoku a přeletí jí přes hlavu. Na zemi však není příliš dlouho – téměř okamžitě vyskakuje. Jejich soubor teď kromě povzbudivého skandování doprovází i povzbuzující hvizdot i posměšné bučení.

Neera - 12. ledna 2015 19:24
Neera

Strážci času
Drew i jeho učeň Zachary se vydávají na cestu do minulosti, aby ochránili dívenku, která bude o mnoho let později známa jako Panna Orleánská.

Na krátký okamžik je obejme nehybná černá nicota. Až pak ucítí pod nohama ušlapanou prašnou cestu a přivítá je měkký přísvit časného soumraku.
Stanou v srdci luk a polí, za zády se jim rozkládá tmavý les, po levici louky pokračují do zapadajícího slunce zdánlivě donekonečna. Cesta se vine po svažujících se stráních plných barevných krůpějí lučních květů až k vesnici Domrémy. V ohybu pěšiny stojí boží muka.
Tichý podvečer přeruší až vzdálený dětský smích. Skupinka děvčat vyběhne z vesnice a s veselým pokřikováním zamíří vzhůru do polí.

Zacharyho zachvátí úzkostný pocit. Nicota, která požírala všechno. Jakoby temnota definitivně zvítězila a zůstala pouze tma. Jakoby nic neexistovalo.
Prudce se nadechne, když ucítí pod nohama pevnou zem. Rozhlédne se po okolí a nadechne se čerstvého vzduchu, načež pohlédne na okamžik do zapadajícího slunce, než mu dojde, proč tu vlastně jsou.
"Můj pane, jak se cítíte?" Pronese zdvořilým tónem: "Nechcete si odpočinout a chvíli se modlit k bohu, který nám pomůže překonat všechny strmé překážky?" Vzápětí se zaposlouchá do pokřikujících hlasů malých děvčátek a pohlédne na krátký okamžik k nim.

Drewa černota neznejistí. Už si na ni zvykl. Je to pro něj už známý pocit. Když přistanou, rozhlédne se kolem sebe, aby se podle paměti, již teď má, pokusil určit kde vlastně jsou a kudy se mají vydat. Proto na první chvíli přeslechne Zacharyho. Uslyšel až dotaz, jestli se nechce pomodlit. Chtěl něco odseknout, protože modlení zrovna neholdoval. Jenže pak mu do hlavy vpadlo, kde jsou. A hlavně kdy jsou.
„Ano, jistě,“ přisvědčí. „Modlení by mohlo pomoci nám oběma osvětlit cíl naší cesty a poradit co dál.“ S tím poklekne a zaujme modlicí postoj.

Z kapličky uprostřed polí na ně shlíží jemně malovaný obraz panny Marie.
Skupinka dívek běží po polní cestě jejich směrem, může jich být dobře tucet, od maličkých, sotva čtyřletých, které se křečovitě drží rukou svých starších kamarádek či sester, aby jim stačily. Smějí se, závodí, v běhu se otáčejí a pokřikují jedna na druhou, mávají na sebe věnci spletenými z lučního kvítí. Znaveného rytíře a jeho druha v modlitbách si snad ani nepovšimnou – jen jedna z nich, půvabné dítě s dlouhými černými vlasy spletenými do dvou copů a živýma hnědýma očima, zpomalí v běhu a pomalu přejde do chůze, než se pár kroků před božími muky zastaví.
„Pozdrav vás ruka Páně,“ vysekne drobné pukrle a pokývne hlavou v uctivém pozdravení.

Bůh jim nejspíš nepomůže, ale přesto je modlitba navedla k cíly jejich cesty.
„Johano!“ zavolá na ni jedna ze starších dívek netrpělivě, „Johano, nezpomaluj nás!“
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Plž - 8. ledna 2015 13:11
Plž

Temná válka po Voldym

Jediní, kteří asi skutečně ví co se skutečně děje, jsou Albus Severus Potter a Orwell. Jejich vraždou Havraspárské studentky Carmell náš příběh asi před měsícem začal. A do toho všeho se zde znovu objevuje Keironův děda, který není duchem ale není ani živý. Co je asi zač? Ví skutečně Potter s Orwellem co mají dělat, nebo si to jen myslí? Tohle je jeden z konců......

Jakmile se Chilali dotkla náhrdelníkem zrcadla to zčernalo a vtáhlo Chilali dovnitř. Místnost ale vypadala úplně jinak, než před chvíli kdy zde byla s Keironem. Pentagram uprostřed zářil a kolem něj byl vír tvořený vším, co bylo na poličkách. Všechny ty prokleté šperky, kosti, ruce a flakónky s lektvary, kde prudké jedy byly to nejmenší, poletovaly vzduchem a jako smyčka se snažili utáhnout kolem toho, kdo stál uprostřed pentagramu. Chlapec uprostřed byl celý mokrý potem, z nosu mu kapala krev a v očích měl strach. Strach z vlastního selhání z vlastní smrti, která se neodvratně blížila.

I na Chilali vír působil a chtěl ji nasát do svého středu.

Děda ale na rozdíl od Chil byl naprosto imunní. A mladíkovi uprostřed se jen poškleboval: Břídil, ví velký kulový o černé magii a tady si hraje s jedním z nejsložitějších rituálů a navíc bez oběti. To bude zajímavá smrt.

Chil si nevšímala proudu, dělala, že neví, že tam je, přesto jím byla přitahována. Šla za ním, za tím chlapcem a pozorovala ho. Kdo jsi? zeptala se a šla blíž pomalu soustřeďovala svou životní energii, aby zastavila to kouzlo. Třeba, pokud se jí to podaří, jí to ubere pár let života... Nechtěla umřít stará, pro ní byl starý věk 27 let a tak jí bylo jedno, jestli přijde o pár let života... Stejně by v tom ,,starém věku,, se přeměnila ve zvíře a nikdy by se do lidského těla nevrátila. Chil dědova slova moc nezajímala, přesto ho poslouchala.

Jediné co se Chilali dařilo bylo odklánět létající předměty od její maličkosti. Zatím se ji vyhnul náhrdelník věčné smrti, krvavá koruna, náramek věčné bolesti i další drobné předměty skrývající obrovskou magickou sílu, jejichž dotyk znamená věčné zatracení. Vír ale otáčí vším dál a tak kdo ví, co se stane při příštím průletu.

Ještě krok a už bude Chilali na čáře pentagramu. Bariéře, která chrání mladíka před vším tím poletujícím šílenstvím. Ten si Chilali nevšímá a dál mumlá slova, která přehlušuje hukot magického víru a dál je bledý, vyčerpaný a zoufalý.

A nad tím vším u vchodu stojí děda a jen nechápavě kroutí hlavou, co vše jsou ti sebevrazi schopní dělat.

Chil se zastaví. Zavře svoje oči a vyčkává. Když však oči znova otevře, vytratí se jí z nich všechen lesk. KDO JSI řekne celkem klidně, avšak chlapci se to rozeřve v hlavě jako siréna. ,,Chil,, vejde do pentagramu.

Jakmile se Chilalina noha dotkla pentagramu tak ten naposledy zazářil a potom se roztříštil na spousty malých světýlek. Zároveň s tím mladík naposledy vykřikl a celý vír se kolem něho obtočil jako had. Magie jednotlivých prokletí zazářila a propletla se do pavučiny kolem mladíka a naposledy stáhla smyčku. Smyčku smrti a věčného prokletí. Fyzická schránka mladíka pukla jak nafukovací balónek a všude kolem je jen rudá mlha.

Tento magický koktejl by nevydrželo žádné kouzlo ani syrová magie ani magie života. Možná snad kdyby ji ovládala mistryně čarodějka ale tou slečna, která vkročila do pentagramu, do epicentra celého výbuchu rozhodně nebyla. I její bariéra tak pukla jako skořápka od vajíčka a prokleté předměty se na ni slétly jako vosy na med a její mysl odplula v dály....

A do všeho zazněla jen ironická poznámka přítomného nepřítomného starce: Já to říkal zajímavá smrt.

Katanga - 6. ledna 2015 08:41
Katanga

Posílání příspěvků za prosinec 2014!

Vypisuje se 20 z celkem 167 příspěvků1 2 3 4 ... 9 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)