Liga jeskyň (1 strana zpět) | Diskuze - Aragorn.cz

Lapači snů

Cassidy
Aiden byl prostě geniální. Mohl si pro své vystoupení vybrat lepší chvíli, ale přesto Cassidy potěšilo, že v tomhle případě sáhla po skutečném klenotu. Že to mazání medu kolem úst nebylo zas tak mimo.
Na druhou stranu po Omeze by nejraději hodila hrníček. Nebo lampu. Nebo celý regál. Ale držela si svůj profiúsměv a rozhodla se na Omegu nereagovat. V rámci zachování veselé atmosféry. Ehm.

„Děkuji, Jerry,“ usmála se na něj a v duchu jásala, že se opět vrací na nějakou rozumnou kolej. „Myslím si, že bude nejlepší ukázat si jednotlivé role v praxi. Rovnou v jednom malém nenáročném hezkém společném snu. Arture?“ nadzvedla se na křesle a mrkla ke zdi na majordoma.

Artur, doteď zamračeným pohledem těkající mezi Derrylem a Omegou, signál přijal a přikývnul. Rozešel se k seanci s černým cestovním kufříkem v ruce.

Omega
Se svým krajně nespolečenským chováním si zjevně neláme hlavu, ani co by se za nehet vešlo. Hned několikrát se jí s vypětím všech sil podaří skoro uklidnit, stačí ale sotva zhluboka vydechnout a zvednout oči, aby se s tlumeným zachrochtáním mírně nenormálního smíchu zhroutila zpátky do hlubin Lexiiny srsti.
„V praxi,“ zdůrazní, s jistou námahou lapne po dechu a hřbetem ruky si vytře z očí slzy smíšené s lacinými černými linkami, „A půjčíš mi svoji kuchyň nebo mám vařit po staru na lžičce nad zapalovačem?“
Chvíli kouká na Cassidy s tázavě pozvednutým obočím a skoro líbezným úsměvem zanechávajícím nejistotu, zda to myslela nebo nemyslela vážně, než se pokusí přehlédnout přes hranu stolku a poslepu zatápe rukou nad hlavou po svém hrnečku s grogem.

Aiden
Aiden přelétává pohledem z Omegy na Cassidy. Poněkud se tu nechytá, protože neví, co je vlastně k takovému snění vlastně potřeba, takže mu uniká pointa Omežina divokého smíchu. Slova jeho předstírané snoubenky ho nicméně zaskočí.
„To jako hned teď?“ diví se poměrně neprofesionálně. „A tady?“ Tímhle nejspíš vypadl z role Cassidyina snoubence, protože jako takový toho nejspíš měl vědět mnohem více než ostatní a nebýt takhle vykolejený. Leda by v jejich vztahu bylo poměrně velké množství tajemství ten tak byl odsouzený k záhubě. Že to nejspíš Cassidy zavařil, si uvědomí až příliš pozdě a tak už se ani nesnaží o nějakou nápravu. Ví, že teď by to vypadalo ještě nevěrohodněji, než se teď muselo zdát jeho hraní snoubence.

Cassidy
Takové reakce čekala. A bylo jí jasné, že by přišly na vlas stejné i po půlroce intenzivního teoretického tréninku. Krátce zavřela oči, napočítala si rychle do desíti a s milým, ačkoli možná lehce dravčím úsměvem se podívala na Omegu. „Tohle zatím není potřeba, první směs mám namíchanou vlastní. Ty jen půjdeš do snu s námi, abys viděla, jak je takový sen stavěný a co v něm budeme přibližně budovat, abys pak mohla využívat laboratoř s větší jistotou.“

Pohled věnovaný Aidenovi už byl o něco méně supí. Po Aidenovi totiž neměla chuť házet lampičky. „Jistě, zlato. S tím, jaký herecký um předvádíš na pevné zemi si myslím, že si herectví ve snu zamiluješ.“

Omega
Její mozek přejde z uvolněného pobavení do módu naježené bojové pohotovosti rychleji, než když se cvakne vypínačem.
„É,“ nechá na okamžik vybublat na povrch, jak ji tenhle požadavek zaskočil, než se chytne nějakého alespoň vzdáleně racionálního myšlenkového vlákna, „Pokud vím, tak sis mě na tuhle práci přitáhla právě proto, že přesně vím, co to tak obnáší.“
Měří si Cassidy přimhouřenýma očima a na ten okamžik nevypadá o nic míň animálně soustředěná. Jen zatímco její zaměstnavatelka má ve volbě jasno, ona má oči zvířete, které se ještě plně nerozhodlo, jestli se dá na útěk nebo se vrhne do boje, takže sice s vrčením ukazuje zuby, ale přitom už couvá.
„Já teda nevím, jak taky přítomní,“ nepatrně se ušklíbne, jako by věřila, že tenhle nápad je spásný, „Ale většina lidí ocení, když jim dávku připravuje někdo s čistou hlavou. Když jim letadlo řídí střízlivej pilot. Operuje je doktor, co si za zvědavosti nešňupnul rajskýho plynu, aby věděl, jaký je to v anestezi. A tak.“

Cassidy
Ušklíbla se. Nechtěla Omegu děsit. Nechtěla ji vydírat. Celé věci by nejlépe prospělo, kdyby se s Omegou spřátelila. Ale v současné chvíli byla mnohem pravděpodobnější celosvětová atomová válka, než přátelství s Omegou.
Teď byla Cassidy zaměstnavatel a Omega vzpurný otrok. „Na tuhle práci jsem si tě najala, protože vím, že jsi nejlepší. A protože jsi ten poslední člověk, který by mi chtěl házet klacky pod nohy. V tomhle mi věř.

Když už máš potřebu používat absurdní řeznická přirovnání - pacienti ocení, když si je jejich doktor tak jistý svou prací, že by si bez cavyků lehl na jejich místo. Když doktor vidí, co operuje. Když ví, co v tom těle je. Když zná víc, než jen teoretické poučky z dvě stě let starých knih.
A pro mě je důležité, abys poznala naši psychiku, to, jak se přímo naše mysl ve snu chová a podle toho pak dělala svou práci.“

A pak se usmála sladce jako učitelka v mateřské školce. „A pokud máš pocit, že ti tahle naše spolupráce vyhovovat nebude, není problém, abych zavolala panu Howardsovi a nechala tě přeložit zpátky na tvé předchozí místo.“

Omega
Přimhouřenýma očima si soustředěně, nepříjemně pichlavě změří každou jednu tvář lidí shromážděných kolem slečny Blackhill.
„Srabi,“ zasyčí temně.

Pohodí hlavou, vzpurně zvedne bradu a předloktím si shrne dredy z tváře. Nebojí se Cassidyna pohledu, oplácí jí ho tvrdě a odhodlaně, byť poněkud úkosem. Rty pevně stisknuté, dýchá pomalu a zhluboka, chřípí se jí ale přesto chvěje potlačovaným vztekem. A strachem, který ale nebylo tak těžké strčit dozadu a schovat za záda jeho průbojnějšího společníka.
„Na tomhle jsme se nedomluvily,“ odtuší polohlasem.

Je si dobře vědoma, že tenhle boj už jednou vedli, ani to Cassidy nemusela připomínat. Věděla i to, že se nic nezměnilo, neměla v ruce nic navíc, co by jí mohlo pomoct jeho výsledek tentokrát zvrátit na svou stranu. Věděla to a Cassidy to věděla taky.
V něčem si byly podobné. Byly sakra dobré v tom, co dělaly. Jen Omega nehrála na domácí půdě.

S vypětím všech sil se donutí sarkasticky ušklíbnout a bez zájmu pokrčit rameny.
„Jestli chceš hrát takhle,“ lhostejně pozvedne otevřené dlaně, pohodí hlavou a ležérně uhne pohledem.
„Fajn, jasně,“ usměje se na Cassidy, moc přívětivě ten výraz ale nepůsobí, minimálně, když člověk nahlédne pod tu první povrchovou vrstvu. Ten druhý pohled dá jasně tušit dovětek: „Pokud chceš hrát takhle, tak já budu taky.“

Teprve teď je vzájemné přátelství pravděpodobné asi jako vřelé přátelství Číny a Tibetu.

Derryl
Derryl se ve svém křesle poněkud napřímil a pozorně střed sledoval. Pod strojeně pokerovou maskou na jeho tváři se nedala vyčíst žádná emoce, jen při zaznění Howardsova jména mu mírně zacukaly koutky úst. Doslova je sžíral pohledem, jako by byl rozhodnutý zapamatovat si každičký detail rozhovoru nazpaměť.

Když je Omega nazvala Sraby, jen se mile usmál a přehodil si ležérně kotník pravé nohy přes levé koleno a opřel se v křesle lépe. K výzoru pravé pohody mu chyběl už jen zapálený doutník.

Do nastálého ticha si lehce odkašlal a s nakrčeným čelem věnoval významný pohled Cassidy. Omega mu zřejmě ani za ten nejkratší pohled nestála.

Cassidy
Na tohle vážně neměla náladu. Tohle ne. Hádat se s Omegou a vyhlašovat si vzájemně válku, to bylo vážně to poslední co chtěla. Kdyby nebyla v takovém časovém presu, vyrazila by s ní dveře. Kdyby neměl Derryl stejného nadřízeného jako ona, poslala by Artura, aby mu upravil ten samolibý úsměv.
Všechno bylo naprosto špatně, ale ona se musela tvářit, že tohle byl jen malý a rychle vyřešený zádrhel a že je jinak všechno v naprostém pořádku.

„Výborně,“ zatrylkovala s úsměvem plným úlevy a spokojenosti. V hlavě měla apokalypsu, mrtvo, prázdno, vztek a beznaděj a to všechno muselo zůstat v hlavě. Musí se usmívat a zakázat slzám vzteku, aby se dostaly ven. Až odejdou, vlezu si do postele a vyřvu si do polštáře plíce.

„V tom případě, když jsme se všichni tak krásně shodli na našem společném zájmu, můžeme přistoupit k prvnímu společnému snu.“ Sklonila se ke kufříku a s cvaknutím ho otevřela. No, to ty projekce budou vypadat.

Archeenská bouře

Procházeli hájem archeenských stromů. Shora je šimralo vláknovité listí, zespodu hladila hebká tráva, ze které sem tam vyrůstal vysoký stonek s květem na svém vrcholu, který připomínal chrpu.

...když přicházíš
přichází s tebou nový život.
Ve tvých dlaních
vznikají nové bytosti...

Zpěv je vyvedl z háje na pláž pokrytou temně hnědými hladkými oblázky, mezi nimiž vyrůstaly jako anténky chrpovité květiny. Na konci pláže bylo vidět modrozelené moře, jehož bílé vlny brázdily hladinu. U ústí háje stála nízká kamenná věž porostlá oranžovým mechem a modrými květinami. V oknech visely zvonkohry z kamínků zdobené peřím, které ve větru vlály a cinkaly. U věže seděl archeeňan. Byl světle zelený, dlouhé vlasy měl spletené do dlouhých copánků, které měl ozdobené peřím, korálky a sušenými květy. Až na tohle byl jinak nahý.
Tohle všechno by samo o sobě zabralo veškerou pozornost; avšak bylo tu něco, co všechny ty krásy a záhady zastínilo.

Byla to bytost, které archeeňan zpíval.
Byl to jahrín.
Obrovský jahrín, který poklidně ležel na rozlehlé oblázkové pláži. Byl bizarní skládankou snad všech archeenských zvířat a zároveň byl sladěný, nádherný. Obrovský drak s ptačími křídly, různými vzory a barvami srsti, peří, šupin, na hlavě rohy a u psího čenichu dlouhé vousy,... Ležel a relaxoval za poslechu písně. Když Tanis, Mars, Taree a Seage vyšli z hájku, pootevřel své jantarové a oči a podíval se na ně.

Tanis
Tanise nejdřív zaskočil pohled na archeeňana, ale ležící jahrín to rozhodně přebil. Působil nádherně a majestátně, jako tvor z mýtů a legend. Připadal si, jako když vstoupil na posvátnou půdu, někam kde je všechno svaté a kde je třeba chovat se s posvátnou úctou a patřičným respektem.
Takhle bylo vidět, že jahrín není tvor přinášející jen zkázu a neštěstí, ale je vlastně klidný a mírumilovný. Nebo alespoň pro teď. Úplně jako Shrek – nepochopené stvoření.
„Tak tohle jsem vskutku nečekal,“ prohlásí tlumeným, bázlivým hlasem, aby náhodou jahrína nerozzlobil, nebo případně nevylekal.

Taree
Jemně hladila otevřenou dlaní pohupující se vysoké stvoly květů. Jeden z nich zachytí mezi prsty a lehce ho utrhne, vzápětí mírně skloní hlavu a vplete si ho do vlasů na skráni. Proto první, co uvidí z přechodu lesa, jsou čokoládově hnědé oblázky a uslyší sladkou zvonkohru doprovázející pěvcův hlas. Zvedne oči za jejím cinkáním. Jen proto, že vidí pouze útržky a ne celistvý obraz, je schopná obětovat vteřinku, aby obdivovala ten prostý a přitom velmi jemný nástroj.
Až pak se rozhlédne kolem sebe. A spatří jahrína.
Na okamžik se její myšlenky snad zastaví ohromením a dokáže jen němě v úžasu klouzat očima po ztělesněném kousku legendy. Když spatřila poprvé jahrína ohně, nedokázala plně pochopit jeho velikost a neuchopitelnou vznešenost nenucené moci. Snad ani jeho nádheru, i když tou se lišili. Byli si v ní přinejlepším rovni, přestože spalující dravá nádhera jahrína ohně se se svěží krásou slunečního paprsku, kapky rosy a brzkého rána, kterou v sobě snoubil tenhle jahrín života, nedala srovnávat.
Když se na ni upře jantarově zlatý pohled jahrína se vší svou moudrostí, připadá si, jako by nahlédla do nekonečné studny.
Zatímco Tanis se za jejími zády zastaví v posvátné bázni, ona nemůže odtrhnout oči od jeho pohledu, přejde o několik kroků blíž a uctivě se pokloní.
Až nepatrný hlásek logiky jí poradí, že pokud ji sem přivedl zpěv, musí tu být i zpěvák a tiše hlesne: „Aster. Omlouvám se, že rušíme. Nezlobte se.“

Tento jahrín však nevypadal, že by se dal poplašit. S harmonií v duši i v pohledu si je prohlížel. Každého zvlášť. A na Taree se zastavil. Díval se jí do očí. Díval se jí do duše. Máš dar z jiného světa, ozval se Taree v mysli jahrínův vzkaz. Byla to více myšlenka než slova, i když mozek si je interpretoval po svém. Pojď ke mně, maličká.
Vánek si obratně pohrával z květy a zvonkohrou.
Šaman ukončil svou píseň a vyšel příchozím vstříc; když však jahrín zaměřil svou pozornost na Taree, zarazil se a s radostí a úctou ve tváři si klekl na zem.

Mars zatajil dech. Nemohl z jahrína spustit oči.

Jako by celé pobřeží čekalo, co jahrín udělá.

Taree
Snad ani nedýchá, když se jahrínův pohled vpíjí do jejích očí. V tom jednom jediném pohledu jako by dokázal obsáhnout všechno, čím kdy byla a snad i to, čím kdy bude. Čím by kdy mohla být.
Nejspíš by nedokázala vzdorovat takové výzvě. Ale ona ani nechtěla.
Cítila se v bezpečí.

Oblázky skřípěly pod jejíma bosýma nohama s každým krokem, kterým jde jahrínovi vstříc a sám ostrov je snad v očekávání počítá, stejně jako ona se zatajeným dechem. Jako kapky živé vody, jako údery srdce. V hlavě má dokonalé prázdno, to prázdno je ale vlídným světlem, díky kterému si připadá, jako by po dlouhé době poprvé, konečně život začal znovu dávat smysl.
Cítí jahrínův dech na kůži. Ruka se jí chvěje, není to ale strachem, když ji natáhne, vedená jenom snovým okouzlením. Ani to ji ale nedovolí dotknout se jahrína, jen nechá dlaň vznášet se centimetry od jeho čumáku.

Tanis
Tanis se zatajeným dechem pozoroval chování majestátného tvora vůči maličké Taree. Bylo to něco tak neuvěřitelného a krásného, že to bralo dech a odválo všechny myšlenky. Jediné co zůstalo, byl jahrín, Taree a očekávání, co se stane. Toho, co bude dál a co má tohle všechno znamenat. Ať už to bylo cokoliv.

Bylo to jako by nic zlého neexistovalo. Jako by nebyla potupná smrt, která je vytrhla z dřívějšího pozemského života a mrštila jimi do archeenského. Jako by nebyla žádná zvířata, která se jako oživlé mrtvoly plazí světem bez duše. Jako by jahrín ohně nikdy nepodpálil oblohu a nezpůsobil tak zkázu celého Inelarského národu. Byly tu jen jahrínovy korálkové oči a harmonie v nich.

Tareeinu dlaň ovál teplý dech z jahrínových nozder, než se jeho čenich dotknul její dlaně. A s hlubokým vydechnutím boha se začala kolem Taree tvořit archeenská spirituální Mlha. Ovíjela se kolem ní. Byla teplá, vlahá a uklidňující, hladila Tareeiny paže, hladila její tvář. Obalovala ji jako vata.
Po chvíli z Taree vylétlo malé světélko. Vypadalo jako zářící světluška plná energie a nadšení, plná života. Začala prolétávat Mlhou okolo Taree. A s každým prolétnutím se Mlha odchlipovala od Taree a nabalovala na světlušku. Houstla. Tmavla. A formovala se v malou siluetu lidských tvarů.

Jahrín se odtáhl a spokojeně přivřel oči.

Figura z Mlhy přestala létat a běhat kolem Taree. Klesla na zem a prodělala svou poslední přeměnu. Zhmotnila se.
Taree u nohou napůl seděla napůl ležela malá holčička. V lidských měřítcích ji šlo odhadnout na čtyři roky. Byla celá po tatínkovi. Žádné archeenské morfologické odchylky. Vypadala ryze jako člověk.
Malé šedozelené oči se dívaly do velkých šedozelených očí. To, co se u lidských dětí formuje v prvních měsících života, to dokázal jeden pohled do očí. Dítě. Máma. Moje dítě. Moje máma. Důvěra. Láska. Úsměv.

Charmed - Next Generation

Démoni jsou zničeni, ale někdy nebezpečí přetrvává i po zničení zla, jak se o tom přesvědčí celá Halliwellovic rodina.

V nastalé úlevě ze zničení démonů a rozptýlení Henryho příchodem nikdo necítil náhlý nárůst tepla. A pak se to stalo.
Veškerá láva, ztuhlá i nepříliš ztuhlá, explodovala. Roztavená hornina zaplnila vzduch a téměř celý prostor půdy. Všude byla jen roztavená, rozžhavená hmota, která z půdy udělala doslova peklo. A to peklo proráželo ze zdí domu, protože láva rozpouští dřevo a tak požírala dům a prolétávala na zahradu, k sousedům i na ulici.

Tamora se zarazí uprostřed slova. Není si jistá, co tak neodbytně škrábe na dveře její vědomé pozornosti, něco se ale nepochybně toužilo dostat dovnitř. S jistým zmatkem se ohlédne do otevřené části místnosti, zvedne oči, pomalu se nadechne, jako by chtěla odpověď doslova vycítit ze vzduchu.
A pak je ta odpověď v jediné žhavé explozi úplně všude. V ohlušujícím ryku zanikne její výkřik, volnou rukou nahmátne Katinu dlaň, její ruka se poslepu sevře kolem Melindina předloktí.
Než srdce sopky, ve kterou se půda proměnila, dolétne až k nim, zmizí v bleděmodrém víru, jen aby se vzápětí objevily v bezpečné vzdálenosti venku pod širým nebem.

A pak k Henrymu dolehne dětský pláč. Podívá se směrem k dětem a zbledne v obličeji. Muselo se stát něco hrozného, o čem neměl ani pořádně ponětí. Láva, která exploduje má za následek, že se opravdu vyděsí a obličej si zakryje oběma rukama. Nevěděl, co má dělat; zůstával bezradným.

Wyatt se jen trhaně nadechne a koutkem oka si všimne mizející části rodiny.
To není dobré... Vykřikne v myšlenkách poté, co láva nekompromisně ničí celý dům a všechno v jeho blízkém okolí. Soustředí veškerou moc do přenášení a následně se rozmáchne rukama směrem ke stropu, snažíc se je očividně přenést na nějaké bezpečné místo.

Melinda zadumaně kouká na plačící miminka, když se roztavená zemina rozhodně vybuchnout a rozletět do všech stran. Naprosto reflexivně zvedne ruce před obličej a pokusí se ochránit magií. Času, ledu, ohně...nepřemýšlí nad tím.
A najednou stojí pod širým nebem ani neví jak. Povolí jí kolena, takže žuchne krásně na zem a snaží se rozdýchat svůj tep, který by momentálně odhadla na 400. První sekundy je úplně potichu, jenom se snaží zjistit, co se vlastně děje, kde je a jak se tam dostala.

Naštěstí je tu Wyatt, který myslí na celou rodinu. Henryho démon byl situací natolik zaskočen, že mu dovolil převzít nad tělem částečnou kontrolu. Ale pak zase vystoupil vpřed a utvořil před sebou a Henrym, tedy jedním tělem, světle fialový štít. I jeho však objímá bratrancova moc.

Tamora, k jejímž schopnostem se automaticky přidávají ty Katiny, je schopná vysmeknout se Wyattově přenosu a spolu s Melindou a dětmi se přenese sama o sobě.

Na zahradě domu Halliwellů se tak v modrých jiskřičkách objeví dvě skupinky. První tvoří Tamora s Kat, Mel a dětmi a kus vedle nich přistane zbytek rodiny, včetně vyvolané Babi. Všichni jsou v bezpečí, ačkoliv z nich pot jen lije a malá dvojčátka pláčou. Piper je ze všech asi nejpohotovější a jedním rázným pohybem rukou zmrazí čas v celé čtvrti. Exploze lávy se tak zastaví v půli a tak všichni mohou vidět lávu vylétávající z půdy do okolí, jako nějaký obří ohňostroj. Henryho štít okamžitě mizí. Démon se z nějakého důvodu rychle vyčerpal a jeho vliv rychle opouští Henryho tělo.
„Tak tohle tedy JÁ uklízet nebudu,“ prohlásí stručně. „Navíc si nedovedu představit opraváře, který by spravil tohle a neměl otázky.“ Teprve pak letmo zkontroluje, jestli jsou tu všichni a živí.
„To ani já ne,“ přidává se Phoebe.
„Příště rozmístěte kolem domu ochranné krystaly, děvčata,“ pokárá své vnučky Babi. „To platí i pro Vás, mládeži,“ obrátí se na pravnoučata.
Chris láteření nevnímá. Jeho hlavní starostí jsou jeho dcery, které se snaží telepaticky uklidnit a utišit. Jako kdyby neměly už tak těžký start do života, i přivítání do rodiny je skoro katastrofické. Je u Tamory s Kat a hladí děvčátka po hlavičkách. Nemá cenu se je pokoušet holkám brát z náruče. Sám by je v nich nejspíš neudržel.

„Whow,“ neubrání se Tamora překvapenému, tak trochu nevěřícnému vydechnutí, když se objeví na zahradě a před očima má rozvíjející se ohnivý květ vykvétající z půdy domu, náhle zmrazený v čase.
Letmo přelétne pohledem zbytek pozemku - vidět jiné modré jiskry ji pro tu chvíli stačí jako ujištění, že jsou věci relativně v pořádku, a sklopí oči ke Katee. Neobtěžuje se se slovy, jenom jí pohupuje v náručí a tiše konejšivě brouká. Ty zvuky se začnou slévat do neurčité melodie ukolébavky.
„Klid,“ vyzve Chrise věcně, „Jsou to Halliwellky, ty žádná katastrofa nerozhází aspoň do desíti let.“
„To už můžeš rovnou zkusit nepředvídatelný posun tektonických desek,“ by se hodilo ironicky odseknout, ale ona to spíš sladce zabrouká, dokonce melodicky. I když se ten tón ke zvoleným slovům vůbec nehodí, nehodlá se nechat vyhodit z rytmu pohupování.

Stargate : Hope

Po spoustě problémů nastala chvíle klidu a Rick, i John Sheppard se rozhodli si chvilku čekání zpestřit alkoholem a sázkou, který z jejich lidí je lepší bojovník. A takhle to dopadá.

Ronon se dostavil do poloprázdné společenské místnosti na Antinee poměrně rychle. Kritickým pohledem sjel oba popíjející a povytáhl obočí.
„Tady, dej si,“ strčí John Rononovi lahev čiré a páchnoucí tekutiny do ruky. Ronon s nápoji přičichne. Okamžitě ho ovane silná vůně alkoholu.
„Neboj, neotráví tě to,“ ujišťuje ho Rick. O tom Ronona nemusí přesvědčovat nikdo. Přihne si z lahve a polkne. Nápoj skutečně chutná jako několik dní straé ponožky, po nichž dostal své jméno.
„Měl jsem lepší,“ ohodnotí Ronon.
„Ty jsi nejlepší bojovník z celé Johnovy posádky, je to tak?“ podívá se Rick zkoumavým pohledem na Ronona.
„Přesně tak,“ potvrdí mu velikán.
„Mám lepší," ušklíbne se Rick. V tu chvíli do společenské místnosti dorazí i Neera.
„Tady!“ křičí na Neeru kapitán. „Pojď si s s námi dát panáka,“ vyzývá ji s už lehce ztěžklým jazykem. Ronon si malou ženušku prohlíží s jistým zájmem, ale despektem, pokud to měl být onen lepší bojovník.

Na prahu se Neera rozhlédne jen na okamžik, když na ni kapitán začne halekat jako by byl v místnosti sám. Do dalšího tichého povzdechu se vloudí stopa rezignace, když zamíří za ním. Po cestě si ze zvyku přeměří zkoumavým pohledem oba jeho společníky.
„Ne, díky, nemyslím, že by to něčemu pomohlo,“ potřese odmítavě hlavou, až jí několik kudrnatých pramenů vlasů sklouzne do tváře. Bezmyšlenkovitě je shrne hřbetem ruky zpátky a vlídně podotkne: „A ty už bys to taky neměl přehánět. Nikdo z nás nepotřebuje problémy navíc, zato ty ponožkovice umí spolehlivě.“

„Copak tady jdou udělat nějaké problémy? Jsme přece všichni přátelé,“ usměje se Rick na Neeru. Jeho alkoholem zakalený mozek nevidí možnost toho, že by mohl nastat nějaký problém.
„Navíc mě zahanbuješ,“ dodá lehce ublíženým tónem. Za to si vyslouží pohled s vytaženým obočím od Johna i Ronona. „Zrovna jsme se s Johnem vsadili, kdo z nás má lepšího bojovníka, což jsi u mě jednoznačně ty, ale zahanbuješ mě,“ vyčte Neeře. Tak přece jen. Je to ona.
„Promiň, ale to si ze mě děláš srandu, že jo?“ ujišťuje se John. „Tahle malá ženuška, že je lepší než Ronon? Nemožné,“ kroutí nesouhlasně hlavou.
„Taky se mi zdá, že toho vypil nějak moc,“ souhlasí Ronon.
„Vidíš, co děláš?“ zamračí se Rick na svou společnici.

„Chceš zase skončit, jako když jste slavili dokončení Hope?“ pozvedne Neera jedno obočí a tázavě nakloní hlavu ke straně. Její hlas zní vlídně, možná trochu znepokojeně. Možná až tak vlídně, že to v Tauriích zkažených vzájemnou ironií a sarkasmem musí zákonitě vyvolávat podezření, že to nemůže myslet vážně. Ale Neera se ho nejspíš opravdu nesnaží shodit, jen má upřímnou starost.
„To není moc fér srovnání,“ potřese hlavou a stejně vlídně se usměje i na Shepparda, „Já jsem Tokerský agent.“

„O tom mi ani nemluv,“ otřepe se Rick při vzpomínce na to, jak se tenkrát příšerně zřídil. Při té vzpomínce mu bylo špatně ještě teď.
„No a co má být? Já jsem Bežec,“ pokrčí Ronon rameny při Neeřině připomenutí, co je vlastně zač. Při tom se Rick spokojeně uchechtne, za což si vyslouží Johnův podezřívavý pohled.
„O těch jsem slyšel. Jsou vytrvalí a extrémně houževnatí,“ sděluje Rononovi to, na co si právě vzpomněl.
„To není všechno. Bez problémů ji sundám jedním pohybem,“ kasá se Ronon. Rick to nekomentuje, jen s úšklebkem vzpomíná na všechno, co o Neeře ví. To, co si John pamatuje, Neeru nevystihuje. Ani zdaleka ne.

Neera zakroutí nechápavě hlavou. Úplně nerozuměla tomu, jak Rick může ještě pořád držet skleničku, když si je dobře vědom toho, jak skončí, jestli hodně rychle nedostane rozum. Což už se mu v téhle době většinou nestávalo.
Netrpělivě si povzdechne, i její bezbřehá shovívavost pomalu narážela na mělčinu.
„Prosím,“ utne jejich spekulace otevřenou dlaní a decentně tak Rononovi naznačí, že by to nemusel zkoušet. Unaveně se pousměje, „Nerada bych vám ublížila.“
Na okamžik se odmlčí a rozhlédne se po společenské místnosti, než dodá: „…když už jsme mezi přáteli.“, to zaváhání ale dává jejím slovům mírně hořký podtext.

Několik lidí ve společenské místnosti konečně zaregistrovalo, o čem se to tam ti čtyři vlastně dohadují. Po tichém dohadování se jeden z nich se zkroušeným výrazem vytratil, aby přivedl ostatní. Nelíbilo se mu však, že by mohl přijít o případný zdroj zábavy.
Při Neeřině poznámce se Ronon hurónsky rozchechtá. I John se tváří přinejmenším pobaveně. Rick si raději ještě trochu přihne, aby utlumil pocity potupy, jež právě prožíval.
„Vy, zranit mě?“ ptá se Ronon mezi záchvaty smíchu a vyměňuje si s Johnem pohledy naznačující, že se ta ženuška nejspíš zbláznila, když prohlašuje něco takového.
„Tak do toho,“ vyzve Neeru. „Na to jsem velice zvědavý, takže Vás vyzývám na souboj. Do toho. Ubližte mi. A dejte do toho všeho,“ podporuje Neeru k násilí a největší brutálnosti, jaké je schopná.

Strážci času
Ještě jednou budeme sledovat Mairwenin ďábelský plán pořídit vůdci Strážců koťátko. Poté, co obě kočičí slečny řádně instruovala, vydala se s nimi do národního parku k jeho sídlu.

Ráno vycházela do křišťálově průzračného dne brzkého léta a tahle líbeznost počasí vydržela celou dobu, po kterou se se dvěma kočičími teroristkami trmácela přes město. I první chvíle v národním parku byly nádherné, louky zbarvené širokou paletou drobných květů dýchaly omamnou vůní prozářenou sluncem.
Během stoupání lesem k úpatí hory se ale zatáhlo, překvapivě rychle a překvapivě hutnými, temnými mraky. Těsně poté, co se kočičky prozíravě skryly Márce pod oblečení, už výmluvné ševelení naznačovalo, že sotva vyjde zpod ochranné náruče lesa k posledním stovkám metrů stoupání, pořádný letní liják si ji pěkně podá.
Strohá kamenná chodba vedoucí do Arkarianova sídla se zdá málokdy tak lákavá.

Cesta k Arkarianovi se neobešla bez typických frází jako „Pod tričko né!“ „O centimetr, jen o centimetříček posuň ten drápek!“ „Můj krk!“ „Ty děvko chlupatá, ještě jednou tohle uděláš a skončíš u bezdomovců!“
Nakonec jsem ale s oběma sladkými kočičkami došla až ke vchodu do Arkarianova podzemí, byť poněkud rozcuchaná, poškrábaná a s oblečením plným chlupů, které se díky Murphyho dešti staly nedílnou součástí mého outfitu. Kapalo na mě a kapalo ze mě a chlupaté děvky se snažily vlézt mi pod svetříkem do podpaží.

Když jsem kráčela chodbou do Rianova uvítacího sálu, výjimečně jsem dělala to, co mi Arkarian neustále připomínal jako neustálou prevenci - chránila jsem si myšlenky. Uzavřela jsem se a nenechala ze své mysli proniknout dál jediné mňouknutí.

Žel koťátka rychle zjistila, že v hoře neprší, a začala se drát zpod svetru ven. A to se neobešlo bez skutečného mňoukání. Snad to překvapení ještě chvíli vydrží.
V suchém bezpečí kamenné chodby se Márce zpod výstřihu vynoří první odvážnější hlavička a když se jí o čumáček nerozprskne žádné hnusné mokro, povzbudivě mňoukne na sestřičku, vyklouzne zpod Mairwenina svetru, otře se jí tvářičkou o čelist a pak se začne soustředěně věnovat její náušnici.
Nebylo jednoduché bránit se myšlenkám, nadávkám i mňoukání. Kočičí dámy ale rozhodně plnily to, co je učila, už s předstihem. Nebylo pro ně ani tak těžké být sladkými načechranými klubíčky, když seděla na zmoklé a strhané Márce.

Arkarian na ni čekal hned u vstupu do hlavního sálu. A vypadal mírně znepokojeně. Ne, že by ho netěšilo, kdyby se chtěla konečně řídit jeho radami, ale to prostě nebylo jen tak. Ani zdvořilostní návštěvy ze dne na den nebyly úplně v jejím stylu. Není divu, že mírně předpokládal nějakou katastrofu.
„Mairwen,“ přivítá jí pokývnutím a vyjde ji vstříc, „Stalo se ně-“
Sjede pohledem svou návštěvu od hlavy až k patě a zarazí se uprostřed věty.
„-co?“ dořekne spíš setrvačností.
„Ehm,“ polkne naprázdno a mírně zmateně odtuší, „Co – to je?“

„Ahoj, Arkariane,“ zatrylkovala jsem a ve tváři mi to cukalo zlomyslným úšklebkem, který se mi jen obtížně povedlo potlačit. Moc, hrozně moc mne těšilo, že se překvapení vydařilo.
„Tak trochu jsem přemýšlela o tom, jak tady asi musíš sám bydlet, jak vlastně děláš jen věci pro Strážce a všechno se vším a...“ nadechla jsem se a s laskavým úsměvem, jež měl lehce děsivý podkres, jsem pokračovala v hovoru, „...řekla jsem si, že ti pořídím dárek.“

„Já tady nebydlím,“ namítne Arkarian chabě do Mairwenina proslovu. Prozíravě hmátne za sebe, chytne za opěradlo jednu z vyřezávaných židlí, otočí ji a přitáhne si ji k sobě, aby se mohl posadit.

Začala jsem kroutit ruce nad hlavou a ohýbala jsem je v neuvěřitelných úhlech, abych mohla vzít jedno koťátko do jedné dlaně a druhé koťátko do druhé; zároveň přitom zařídit, aby mne neskalpovaly, nevzaly s sebou náušnice a kdovíco ještě. „Ani nevím, jestli jsem ti někdy dala nějaký dárek. A ani netuším, kdy máš vlastně narozeniny. Ech...!“

Jedna kočička v jedné dlani. Druhá kočička v druhé. A obě paže natažené směrem k Arkarianovi. „Tak - tady to máš. A vy dvě,“ houkla jsem sladce ke kočičkám. „tvařte se rozkošně. Jak jsme to včera trénovaly. Hrozně moc rozkošně.“
Neviděla jsem, jak se tváří holky na Riana. Ale věděla jsem, že celé věci pomůže, když se budu i já tvářit jako to nejkrásnější koťátko na celém světě, které netouží po ničem jiném, než učinit Arkariana šťastnějším.

Během Márčina obdivuhodného gymnastického výkonu Arkarian pomalu klesá do židle hloub a hloub, až si s viditelnými obavami podepře spánek dvěma prsty, ruky zapření loktem o nohu,
Ani nevím, kdy máš narozeniny…
„V pořádku, já taky ne,“ zamumlá mírně nepřítomně.

Mairwen možná neviděla, jak se tváří holky na Arkariana, ale viděla, jak se tváří Arkarian na ně. Pod rouškou překvapení a nevíry se vzmáhala lítost, ale hned v závěsu za ní už nerozhodnost.
„Ty ses zbláznila,“ usoudí mírně, „Teda, je to od tebe hrozně milé, ale to… nejde. Tohle je tak nějak dost důležité místo, řídí se tady operace Strážců, nemyslím, že by bylo moudré mít tady nějaké… domácí mazlíčky.“
Těká pohledem od jednoho roztomilého kukuče ke druhému. Jeho argumentační schopnosti klesají exponenciálně. Musejí pořádně nahlodávat jeho odhodlání.
Tohle nepotrvá dlouho…

„Budou ti tu dělat společnost v tvém nebydlení,“ broukla jsem k němu laskavě. Ostatní z jeho chabých argumentů mi nestály za reakci. Tohle není souboj slov, tohle je souboj vůlí. A Arkarian teď marně soupeří se třemi nejsladšími vůlemi, které mu kdy vstoupily do podzemí.
Je na čase nasadit těžký kalibr.
Byla jsem moc ráda, že si Arkarian sedl, protože bylo mnohem snazší dát (tedy rychle vrazit, aby neměl možnost se bránit) mu jedno kotě na rameno a druhé do klína. Neodvážíš se mi je vrátit. Na to prostě nemáš kuráž. Na to jsou ty kuličky příliš sladké.
Naklonila jsem se nad Arkariana a jemně ho políbila do modrých vlasů. „Není vůbec zač.“
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Jeskyně: Glow of Calypso
Universum: Mass Effect
Žánr: Sci-fi, válečný
Styl vyprávění: Mozaika
Šance na pochopení příspěvku bez znalosti souvislostí: Mizivá

Charakterizace:
V příspěvku se protíná více dějových linií, které jsou podbarveny ambientní hudbou, doprovázenou zvukovými efekty (u příspěvku PJe)

Vyskytující se charaktery (skupinky, interakující spulu v jednotlivých částech příběhu jsou odděleny odstavcem)

Geth - Příslušník stejnojmenné robotické civilizace. Nemá vlastní jméno, jen číselné označení. Jedná se o dokonalou jednotku sestrojenou Gethy za účelem vyslanectví ke zbytku intergalaktické civilizace, v rámci navrhnutí vojenské aliance proti novému společnému nepříteli. Až do této doby byli Gethové vůči zbytku galaxie izolování, zlikvidujíc na místě kohokoliv, kdo překročil hranice jejich teritoria, zpoza kterého již přes dvě stě let nevykročili.

Sienna Blackfield - Samozvaná ochránkyně spravedlnosti v oblasti v oblasti mezi hranicemi Gethského prostoru, lidského prostoru a prostoru vnějších (Terminusských) soustav, kde oficiálně nikdo nevládne. Oblast je plná otrokářů a kriminálníků, kterým Blackfieldová spolu se svým týmem na vlastní pěst vyhlásila válku. Neoficiálně podporovaná Aliancí (mocnost reprezentující sjednocené lidstvo). Má výborné vztahy s velitelkou Rivainni Sunshadovou a admirálem Stevenem Hackettem.
Rivainni Sunshade - Velitelka nejsilnější a nejdokonalejší alianční fregaty, SSV Calypso. Založila "Úderný Tým Calypso" (dále jen UDC), do něhož kontroverzně a přes mnohá pozvednutá obočí přijala kromě běžných aliančních vojáků, také mimozemšťany. Zásadová, moralistická, rozhodná. Je to právě ona, kdo zatahala za všechny možné nitky a podporuje svou dlouholetou přítelkyni v samozvaném zákoně, Siennu Blackfield.
Tanya Moreau - Hlavní navigátorka na palubě SSV Calypso.
Mark Harvey - Hlavní inženýr na palubě SSV Calypso.

Lester Patelle - Velitel 1. útočného (nikoliv UDC) týmu vyslaného na planetu do trosek města za účelem záchrany civilistů a také správce zbrojnice na palubě SSV Calypso.
Harry J. Doakes - Velitel 2. útočného (nikoliv UDC) týmu vyslaného na planetu za stejným účelem a také seržant na palubě SSV Calypso.
-Oba dva se v ruinách zničeného lidského města na planetě Terrastar přeskupí i se svými jednotkami za účelem dalšího postupu.

Grukar Matarus - Turian (mimozemšťan - humanoid, méně robustní stavba těla oproti člověku), špičkový inženýr a voják. Člen UDC.
Nova T'Orion - Asarijka (mimozemšťanka - humanoid, vzhledem velice podobná lidské ženě, s rozdílem barvy pleti - v tomto případě tmavě fialová), špičková biotička (ekvivalent scifi mága), specializace: boj zblízka a odstřelování. Členka UDC.
David Jensen - Člověk, bývalý člen teroristické organizace, špičkový biotik - specializace: Defenzivní a artileristická (ekv. dělostřelecká) biotika.
Weyrloc Torraque - Krogan (mimozemšťan - mohutný ještěr chodící po dvou, s krunýřem), školník Traanxské školy. Všichni krogani vynikají válečnickým uměním.
Tevriel Poach - Člověk, voják, medik aliance nacházející se v době útoku na planetu v Traanxské škole za účelem účasti na třídních schůzek svého syna, který zde studuje.
Sarkom Hendrix - Turianský instruktor sebeobrany, nacházející se právě v době útoku na planetu na škole. Jeho původní záměr byl dát studentům lekci sebeobrany. To ještě netušil, že je velice záhy bude sám potřebovat.

Skákavec - Metr vysoký, dinosaurovi podobný netvor, pohybující se krátkými, rychlými skoky po dvou zadních svalnatých nohách. Přední dvě jsou slabší a jsou zakončeny dlouhými, ostrými drápy.

Kosatec - Hadovitá kreatura, vysoká 2-3 metry, pohybující se za pomoci slizových žláz a silného, protáhlého ocasu. Dvě horní končetiny připomínají nazpět otočené kosy. Ve volném čase dovede vyvrhovat kostěné výrůstky o velikosti 30 - 40 cm poloviční rychlostí kulky ze vzdálenosti zhruba sto metrů. (někteří speciální jedinci, šlechtění za účelem ostřelování klidně i kilometr).

Herní názvosloví:

Falcon - Polo-automatický granátomet.
Mattock - Polo-automatická, velmi průrazná puška.
Omni-čepel - zhruba 35 cm dlouhý, naoranžovělý, holografický zápěstní nůž.
M-3 Predator - Těžká pistole středního kalibru
M-4 Carnifex - Těžká pistole velkého kalibru
M-23 Katana - Těžká brokovnice s krátkým dostřelem a širokým rozptylem.

Throw - Biotické, telekinetické kouzlo, které odhodí nepřítele nazpět.
Stáze - Biotické, telekinetické kouzlo, které zamrzne nepřítele na omezenou dobu ve stávajícím stavu.

Dějová souvislost:
Planeta Terrastar. Loď SSV Calypso se zde vrací se svou posádkou po náročné a úspěšné misi, kde došlo k prvnímu kontaktu s neznámými, neskutečně vychytralými a nebezpečnými nepřáteli.
Při návratu na orbit však Calypso nenachází orbitální doky a zachytí řadu nouzových signálů vycházejících z planety. Po několika rychlých skenech dojde ke zjištění, že město, jež pokrývá zhruba desetinu povrchu Terrastar hoří v troskách po devastujícím útoku nepřátel, kteří už však stihli mezitím zase odletět.
Velitelka Sunshadová okamžitě dává signál všem bojeschopným mužům a nechává letět na planetu všechny transportéry, které jsou k dispozici za účelem evakuace možných přeživších a zajištění informací i situace. Sama přitom nechá Calypso létat nízko nad městem, podporujíc své jednotky, kde je jen třeba.
Lester Patelle a James Doakes vedoucí své týmy dole ve městě se v jedné chvíli spojí, přeskupí a pokračují dále společně.

Mezitím jsou na cestě k Terrastar dva nic netušící uprchlíci Sienna Blackfield a Gethský vyslanec, před čímž v rychlosti po předcházejícím spojenectví, vyvraždili celou loď od svých otrokářských věznitelů a doufají zde nalézt v exil a chvíli klidu.

Úderný Tým Calypso se mezitím vším vydává k Traanxské škole, odkud přichí nouzové volání tvrdící, že se zde vyskytuje okolo sta civilistů. Dorazí na místo a zajistí situaci. Seznámí se s místním školníkem a sjednotí s dalšími dvěma bojeschopnými přítomnými - Turianským instruktorem sebeobrany a Tevrielem Poachem, vojákem a medikem ve službách aliance.
Vtip je v tom, dostat všechny studenty z laboratoří (na mapce označeny nápisem "YOU ARE HERE") do budovy A, na její střechu. K tomu je třeba projít úzkou uličkou dělící laboratoře a budovu B.
http://postimg.org/image/hrdm6phft/ Celý školní komplex je však pořád zpola zaplněn pozůstatky nepřátelských sil.
Nova zůstane hlídat v jedné z horních laboratoří a kontroluje dvůr se svým granátometem třídy Falcon.
Grukar Matarus s Tevrielem Poachem přejdou tiše do budovy B a v jedné ze tříd blízko vchodu najdou umírajícího skákavce, připleštěného hromadou spadlých sutin k zemi. Weyrloc Torraque zůstane hlídat v uličce a David Jensen s turianským instruktorem sebeobrany zůstanou za skupinou.

Poznámka: Co se týče příspěvků obsahujících odkaz na youtube: Pokud vám ještě nedohrál track z minulého příspěvku, pak přepněte na nový pro aktuálnost zvukových efektů i lomů hudby.

PJ:
https://www.youtube.com/watch?v=EBtwmQsAMIE

Grukar vstoupil do třídy, zhodnotil rychle situaci a samozřejmě si povšiml skákavé mrchy na zemi. Opatrně se přiblížil k potvoře, připravíc si omni-čepel. Poach Grukarovi během toho kryl záda. Turian byl připraven rychle zareagovat v případě, že by se zmohla na odpor, nicméně po několika rychlých krocích bezproblémově zanořil naoranžovělou, průsvitnou čepel na deset čísel nestvůře do krku.
Zachrčela a vydechla naposled.

O několik vteřin později se již menší kolos studentů dal do pohybu, procházejíce zoufale pomalu oběma prosklenými, otáčivými dveřmi. Během krátké intervalu byli v chodbě a tudíž poměrně zranitelní. Torraque se zbraní připravenou mířil hlavní přímo na konec uličky, připraven odprásknout hlavu čemukoliv, co by se je snad pokusilo ohrozit.

Posledních dvacet studentů ještě zbývalo projít z laboratoří do budovy B, když je David uviděl. Zpoza hromady trosek vyskočili dva skákavci a slintajíce, zarývali kovové drápy do země, až odskakovaly jiskry. Dlouhými skoky se blížili ke dvěma spolubojovníkům.
Turian téměř ihned zahájil střelbu.

Spolu s tím z nádvoří všichni zaslechli sérii výbuchů.

Nova T'Orion
Beze slova, naprosto automaticky začnu pálit jeden granát za druhým po zalarmovaných smečkách predátorů, když vidím, že se svorně rozběhli směrem k uličce.
"Grukare, Davide, dávejte bacha na uličku! Řítí se tam na patnáct malejch zmrdů a všechny je nestíhám sundat!"
Vím přesně kolik má zbraň granátů v zásobníku. Těsně před vystřelením posledního už sahám po dalším a přesně ve chvíli, kdy ten prázdný zbraň vyvrhne, zarazím do ní další smrtící sadu. Nikdo, kdo mě u toho nemůže vidět by nepoznal, že jsem právě přebila.
V duchu jsem však drtila nadávky, protože jsem věděla, že pokud se mi podaří sejmout alespoň polovinu z nich, bude to ještě pořád z prdele štěstí...

Grukar Matarus:

Zapíchnu umírající potvoru a sotva stihnu zrušit omni-čepel a připravit si Mattocka, tak už se ozývá zuřivá střelba a hlášení ve vysílačce. Okamžitě vyrazím k nejbližšímu oknu vedoucímu do dvora a sbírám biotické síly.

Jakmile dorazím k oknu tak zkusím ve skupince útočníků vybrat takového, který je hodně vepředu a za ním zároveň nějaká skupinka. Do něj pak vší udeřím plnou silou Throw a odhodím jej do skupinky, abych způsobil pokud možno chaos a především koupil studentíkům čas.

Sotva po útoku, ať již byl více či méně dle mých představ, popadnu dech, tak se připravím do palebné pozice u zdi a do vysílačky zachrčím několik rozkazů: Studenti jsou priorita. Kambodžo, dostaňte je všechny do budovy, ať nejsou venku na ráně. Jensene, ej es ej pí to vyřešte a pomozte Torraqovi.

Jak jen to ze sebe dostanu, tak provedu nádech výdech a začnu přesnými střelami z Mattocka likvidovat útočníky. Zároveň se snažím rozhlédnout a zjistit, jednak kolik je nepřátel a zda náhodou nepřichází kavalérie, aby nás zachránila.

David Jensen:

"Všichni za mně a padejte pryč!!" Houknul za sebe zvedl zbraň. Ustoupil pár kroků a viděl jak se k němu řítí dva skákavci. Takhle společně je neměl šanci rychle a bezbolestně zlikvidovat. Sklonil proto zbraň a prolomil bariéry zadržujíc jeho biotické síly. Jednoho z nich okamžitě poté uvrhl do Stáze a hned na to vyslal proti druhému běžícímu vedle něj Throw s úmyslem detonovat Biotickou explozi. Ať už byl výsledek jakýkoliv soustředil svou střelbu hned potom co vyslal throw na nestvůru která nebyla ve stázi.

PJ:

https://www.youtube.com/watch?v=k9JsZEynCTw
-doporučuju číst s prodlevou max 2 vteřiny a pouze mírně nadprůměrnou rychlostí

"Už jsme skoro na místě. Připrav se na výstup z FTL rychlosti." Doporučila Blackfieldová Gethovi, když počítač zahlásil přiblížení k místu destinace. Působila klidně, i když si po očku jednotku sem tam hlídala. Geth zhodnotil, že ji bude méně znervózňovat, bude-li sedět v druhém křesle pilota, takže tak udělal.

Energetický zášleh pročísl vakuum a oni se objevili ve volném vesmíru. Ale co uviděli, rozhodně nečekala ani šerifka, ani Geth. Sotva čtvrt světelné minuty před nimi se nacházela planeta Terrastar. Jenže na místě, které by mělo být obklopeno orbitálními doky a okolo plujícími loděmi se rozkládalo pouze pole trosek a drátů.
"Co to kurva..." Zaklela Blackfieldová.

Velitelka Sunshadová pozorovala mapu a přitom nepřetržitě vydávala další a další rozkazy. Pohlédla na část hologramu, který znázorňoval Patellovu a Doakesovu vizi. Další kouř. Další zášlehy. Další výbuchy.
"Patelle, hlášení!" Štěkla. Během posledních několika minut šly věci od desíti k pěti.

Obrovský Kosatec se za Doakesem vynořil přesně ve chvíli, kdy se chystal vstoupit do budovy. Voják, jenž stál za ním dostal plnou ránu kosou. Doakes skočil šipku rozbořeným oknem a tvrdě dopadl na zem do velkého činžáku s vybitými okny, hned vedle Patella.
"Zdravím, sousede." Vycenil na svého kamaráda bílé zuby. Patelle mu neodpověděl, místo toho zaktivoval vysílačku.
"Právě sem ztratil posledního adepta. Tlačej na nás severozápadu a severu. Nic příšernýho, ale zažil jsem lepší. Začínaj ale přemejšlet. Chvílema se vyloženě stahujou a zase přeskupujou, nevím čím to je. Nad hlavama nám před chvílí proletělo několik těch jejich stějhaček. Je možný, že letěj za váma." V tom Doakes vyskočil na okamžik z krytu a rotačním dvojčetem pokropil střed ulice, odkud stále létaly kostěné bodce nedávno vynořivšího se nepřítele.
Po tomto létat přestaly.

"Rozumím. Pokračujte dál směrem ke katedrále." Sunshadová přepnula opět na pilotku. "Moreauová, jak dlouho, než budeme u Úderného?" Zeptala se jí.
"Maximálně tři minu- držte se! Úhybné manévry!" Zařvala náhle a celá loď se otřásla.
V ten moment se totiž odněkud vynořilo pět letounů až příliš známě neznámého původu. Velitelka zatnula pěsti.
"A sakra. Harvey, veškerou energii do předních štítů, Kavrová, připravit defenzivní střelbu!"
Okamžitě navolila Grukarův, Davidův a Novin kanál.
"Úderný týme, máme potíže. Budeme mít zpoždění..." ...jestli ne doživotní... Proběhlo ji hlavou. "Nanejvýš deset minut." Rozhodla se. Déle se s nima párat prostě nehodlala.
"Velitelko," Uslyšela ve sluchátku Harveyho hluboký bas. "Ztratili jsme s úderným týmem spojení, něco jim ruší signál."
"Když hovna, tak bouře." Mínila Sunshadová. "Takže teď neví, že nemůžeme přiletět."

První z Davidova skákavců, jak byl rozběhnutý, najednou zamrzl vinou stáze ve vzduchu, levitujíce. Potvůrce se překvapením rozšířily oči a začal sebou zuřivě zmítat. Bylo mu to však málo platné.
Biotická exploze se dostavila přesně podle plánu a odhodila v kombinaci s Throw stále běžícího skákavce proti stěně. Exploze oběma mírně natrhla krunýře, takže je s turianem rychle svými pistolemi vyřídili.

Nově a jejím granátům se podařilo počet nepřátel zredukovat na devět. Torraque trpělivě čekal, až budou na dostřel a nehnul se ani o píď, přestože se na něj valila v počtu kočičích životů vysloveně masa krunýřů a drápů.
Když byli vzdáleni zhruba dvacet metrů, udeřil Grukar se svým Throwem. Ve stejnou chvíli počal vedle něho Tevriel Poach střílet svým predátorem.
Skákavec schytal dvě rány pistolí a odletěl kousek stranou. Přitom narazil do druhého, takže se oba dva v plné rychlosti porýpali v prašné zemi. Zbylých sedm však upaloval rychlostí stejnou. Do uličky se jich odhadem mohli najednou vlézt nejvíc tři, což byla pro Torraqa výhoda, neb ten se do ní vlezl pouze jeden. I tak však nebyly vyhlídky nijak extrémně růžové.

A protože "když hovna, tak bouře", uslyšela za sebou Nova v ten moment nepříjemný blížící se zvuk. Podobal se tomu, jaký vyvolává plynový vařák když hoří, akorát mnohem hlubší a sytější.
A mnohem zlověstnější...

Grukar Matarus
Slyším výbuch biotiky ze strany, po bojišti explodují Noviny granáty a můj throw právě smetl dva nepřátele, ač jim nejspíše neudělal až tak zásadní poškození. Sedm nepřátel.. další dva se hned přidají... a k tomu něco zleva. Nemilé, jak už tomu v tvrdých bitvách bývá...

Připravím Mattocka a začnu mířit na jeden z cílů. Vybaví se mi vzpomínka na tvrdý turianský výcvik. Slova našeho seržanta, který vždy s radostí na střelnici opakoval klasickou a né vždy pravdivou poučku - jedna střela, jedna smrt. Kéž by to u těch mrch byla pravda, hádám, že to bude chtít několik střel a to velmi přesných, tak jako posledně.

Cíl zaměřen, začínám střílet své přesně mířené střely z Mattocku a čekám, zda se naskytne vhodný moment pro další taktické využití biotiky. Mezi čelistmi si jen drtím tiché nadávky.

Nova T'Orion
Nic nemeškám, nechám Falcon s napůl vystříleným zásobníkem ležet na parapetu u okna, mrštím sebou do strany a vytasím za letu svou M-5 Phalanx a rozvážně vystřelím ze sněhobílé pistole intuitivně zvoleným směrem tři rány.

David Jensen
"Okey, běž jim pomoct dopředu, jsem hned za tebou," nemeškal nic David hned jak padli oba šmejdi na zem na cucky. Opatrně se stále zdviženou zbraní šel k mrtvolám, které pro jistotu ještě zkontroloval, jestli nejeví známky nějaké veliké životní houževnatosti a posléze je překročil a popošel ještě kousek dál, kde se zapnutou svítilnou propátral temnotu, ze které nepřátelé vyběhli či se tam někde neschovávají další. Poté se na patě otočil a rychlými kroky dohnal zbytek skupiny a běžel ihned pomoci ostatním.

PJ:
https://www.youtube.com/watch?v=jbKBp7W-m3Y

David nechal běžet instruktora svou cestou a sám se neohroženě vydal do dýchající temnoty. Zapnul baterku zbraně a namířil do začmouzené tmy, v jejímž světle se jako malé třpytky, zaleskla miniaturní zrnka všudypřítomně poletujícího prachu. Po zádech mu přejel studený mráz, když přejel světlem po čtyřech znetvořených tělech. Dvě z nich patřila dospělým mužům - nejspíše školním učitelům, ale druhé dvě byly sotva osmnáctileté plavovlasé dívky s dlouhými nohami. Patrně sestry, možná dvojčata. Jejich oči, nedávno ještě nádherně, pomněnkově modré, nyní zely kalně šedavou prázdnotou.
Kromě bolesti vyvěrající z toho pohledu, odtud na mladého vojáka už nic jiného nezaútočilo.

Zato venku toho poskakovalo až příliš. Predátor měl proti uslintaným, krunýřovitým skákavým dinosaurům jen malou účinnost, za to v kombinaci s Mattockem, vyřídili medik s příslušníkem Hierarchie hned dvě nestvůry ještě předtím, než se vůbec stačily přiblížit na dostřel ke Kroganovi. Instruktorův Carnifex, který se k jejich krycí střelbě, záhy přiběhnouce zpoza laboratoří, připojil, složil další jednu nestvůru.

Novina intuitivní střelba přinesla krvavé, výbušné a oslepující ovoce. Jeden z létavců vletěl do rámu mezi dveřmi přesně v momentě, kdy stlačila spoušť. Trefila batoh a ten, roztrhnouc nebožáka v krvavou lázeň, explodoval. To odklonilo z dráhy druhého, jež místo, aby následoval svého druha, proletěl dál okolo dveří. Ozvalo se hromové zašramocení, jako když někdo shodí na zem brnění.

V Torraqueových očích se objevily jiskřičky. Adrenalin se plně zvedl a on už nebyl tak klidný, jako před několika vteřinami.
Připomněli mu je. Děsivé, ozubené čelisti, sebevražedný nálet. Obrovské počty, díky kterým jejich kamikadze bylo mnohem více vražedné, než sebevražedné.
V tuto chvíli však starý Krogan nepřemýšlel nad koncem galaxie, nýbrž nad studenty, které chtěli vetřelci pobít. Krev se mu nahrnula do spánků.
"UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Překřičel hromovým hlasem řev a pištění netvor i hluk střelby všude okolo něj, a pozvedl M-23 Katanu. Než se k němu stihli deštěm kulek prodrásat, padly kombinovanou palbou všech účastných další tři hnusotvoři.
Těsně předtím, než první monstrum vyskočilo predátořím skokem Torraqueovi v ústrety, aby zaútočilo na jeho hlavu, odhodil krogan brokovnici a rozpřáhl se pravačkou. Modrá energie mu zbarvila celou paži a přenesla několik tisíc kilonewtonů tlaku do skákavcovy hlavy. Ten ve vzduchu změnil letový plán o stoosmdesát stupňů a s rozdrcenou lebkou dopadl na svého druha běžícího za ním.

To se už všem ostatním, s výjimkou Davida, který právě doběhl, rozpípaly zběsile, hlásíc výpověď jejich termálních zásobníků.

Další pokračování už není. Těchto pár příspěvků a také celková situace je takovým mírným nadprůměrem v celkové kvalitě naší jeskyně. Děkuji za pozornost a doufám, že - pokud jste to fakt dočetli až sem - se vám naše malé vojenskoscifioidní drama líbilo :)

Temná válka po Voldym

(výběr z více než 40 stran textu)

1. probuzení:

Je tma. Noc. Která? Kolik je hodin? Nevíte. Všechny vás vzbudilo světlo. Světlo, které září z venku světlo, které má podobu mnoha různých zvířat. Medvědů, lvů, bizonů, vlků, psů, hadů, orlů a dalších...a křik...rozkazy: Vy dva napravo, zadní dveře, vy tři vpředu, Alfe hlídáš okna. A pozor Korgenové byli smrtijedi je to doupě zmijí...

Linett se probudila schoulená vedle postele, asi nějak sklouzla ze svého sedu. Slyšela rozkazy a skrz okno viděla světlo zvenčí. Zářící zvířata, samozřejmě patrony. Rozzářily se jí oči. Muselo tam být několik lidí jí velmi podobných, když měli stejné patrony, musel tam být někdo, kdo myslel stejně. Přesto teď byli proti ní. Byli proti ní?
*Řekli, že Korgenovi jsou smrtijedi. Je pravda, že Keiron má na hrudi teď hada, ale vím, jak k němu přišel. Oni to ale neví. Měl ale ten jed, a když zemřel jejich dědeček s Chil projevili neskutečnou chladnokrevnost.*
Linett začala mít pochybnosti o tom, na jaké vlastně je straně. Nemohla ale zapomenout na to, že teď musí být stejně na blízku Keirona a případně jej i chránit, protože jestli nepřijde vhodná doba, kdy otevře tu místnost, tak by umřela taky. Nemluvě o tom, že jej chtěla chránit, nevěřila tomu, že je zlý. Vlastně byla tu docela velká pravděpodobnost, že až otevře tu místnost, tak mu tím moc ublíží.
*Umřel bratr, umře i Keiron? Nebylo by správné mu spíš v tom otevření zabránit, abych alespoň nějak pomstila bratrovu smrt? Zachránit život je největší čin, co pro člověka může někdo udělat a je to o to cennější, když při tom položí vlastní život. O takových se vždy mluví jen v dobrém.*
Což bylo právě to, co by nejspíš Linett chtěla. Kdyby měla za někoho položit život, chtěla by, aby se o ní mluvilo jako o hrdince daného okamžiku, čímž by si navždy zasloužila, že se o ní bude po její smrti mluvit jen dobře. Stála tam u okna jako zamražená a přemýšlela. Dostávala se do ní neskutečná úzkost. Nechtěla umřít, ani za někoho položit život. V hloubi duše věděla, že by raději všechny zradila, přežila a schovala se někde daleko od pomluv.
*Nechci umřít. Žít s vinou, že někdo kvůli mě zemřel je možná strašné, ale věřím tomu... doufám, že si na to zvyknu. Já prostě musím přežít.*
Prudce se otočila. Keiron byl vzhůru taky. V jejích očích vypadal trošku zmateně. "Řekli, že Korgenovi jsou smrtijedi. Máš na hrudi hada, zabijí tě, když to uvidí. Musíme se schovat. Možná uletět, prostě zmizet." řekla rozhodnutě. Nejideálnější pro ni by samozřejmě bylo, kdyby najednou otevřel tu místnost a rozhodl se schovat se tam, přesto tak nějak nepočítala s nejlepší možnou variantou. I nadále bylo v jejím nejlepším zájmu ho ochránit. Pokud měla přežít ona, musel přeci přežít i on.

2. had

Chil se pomalu probouzela. Točila se ji hlava a celý svět s ní. Když byla ještě částečně mimo, slyšela pro ni nezřetelné hlasy. Jak věděli, že by další rok se mohla přidat mezi smrtijedy, protože na to má ten správnej věk. Pak se rychle vyhoupla na nohy až se malém zase složila na zem. "Keiron." zašeptala. Musí ho najít a zachránit, když nedokáže vydržet v jeho blízkosti. Porozhlédla se a hledala toho hada. Byl pořad tu, cítila ho, ale ještě spal.

Mohutná kobra spala klidně stočená na jednom z křesel. Jestli je to had co vyvolala Chilali nebo jiný to nevěděla, ale byl to had a spal.

Chilali dojde až k hadovi. Začne cosi šeptat. Není to však hadí jazyk. Je to indiánský jazyk, jazyk jejích předků. Chilali dojde až k hadovi a položí mu na hlavu ruku. To bude průser, pokud zaútočí, ale doufala, že její slova zaberou. Sjela s rukou na hadovi až za krk a chytila ho tak, aby ji - snad- nemohl uštknout. "Drž se dál Maxi, aspoň na chvíli, ať ho příliš brzo nevzbudíš." řekla podivným klidným hlasem a její tvář měla neutrální výraz. "Věděl si, že Nagini měla druha? Teda říká se to... Jenže on je rozdělil..."

Jenže on je obalamutil. Stejně jako nás ostatní, Stejně jako, když se mě snažil naverbovat k sobě. Při poslední větě se jí zlomil hlas. Vyřkla něco, co ji nějakou dobu trápilo. Bianka tu není. Můžeš se jít zkusit zeptat Linett, jestli neví, kde je, nevšimla jsem si kudy odešla, ale slyšela jsem kroky, jakmile se postarám o toho hada, půjdu jí hledat, dlužím jí život. Oči černé jako uhel a bělmo jí nepřirozeně svítilo ve tmě. Nebyla posedlá, už dávno ne, ale pobrala nějaké schopnosti, co jí právem nepatří. Vždycky si myslela, že schopnost povolat hady jí nepatří a ona se stávala méně lidská. Chytila hada za hlavu, nadzvedla ho a čekala až se probudí.

"Tak mi pomož hledat!" Vyzval jí Max. "Ty znáš všechny ty tajné chodby a zákoutí domu dobře!" Ta holka je vážně bláznivá! Proč by jí chtěl Voldemort do své armády? Za těch několik hodin, co jsem tu strávil, jsem se ale naučil nevyptávat. Stejně bych nedostal jasnou odpověď.

Chil udělala křivý úsměv a pořád držela hada v ruce. "Pokud chceš, abych tě k ní dovedla, budeš muset vydržet toto". Došla k němu a had se jí škubal v ruce. Podala mu ruku. Její oči nevykazovaly žádnou laskavost. Nečekala, že ji za ní chytne a chmátla mu po ruce. A pak, její obvyklý útěk, ale tentokrát i s hadem a Maxem. Dotáhla ho až na druhou stranu chodby, kde viděly Biančiny záda. Chtěla ho jen vzít za Linett a našli i ji. Chil to vyčerpalo její posední zbytky magie a tak se snažila do sebe vyklopit poslední zbyteček lektvaru, co jí přidával sílu. Bohužel, pokud se pak ještě jednou napije, bude na něm závislá, nebo zemře. Skácela se na zem a ruku, kterou držela Maxe, si držela ústa. Vykašlávala krev.

3. hecování:

A to, že ten Korgenovic kluk otrávil Bianku a teď je někde v trapu ti nestačí? řekne Orwell a hraje si s hůlkou. Viditelně ztrácí trpělivost. Pojď se mnou a uvidíš, vyštěkne ještě a zariskuje. Jde první.

Má pravdu. Za to, že Bianka je v takovém stavu může jedině Keiron. S trochou štěstí narazí Bianka s Linett na bystrozory a ti budou vědět jak na to. Možná to všechno bude hotové rychle, takže ještě stihnu doběhnout Bianku. Přistihuji se, že myslím na věc, kterou chci více než záchranu Bianky. Pomstu. "Dobře." Svolím nakonec a strčím si bezoár do kapsy k Potterově hůlce. "Veď mě." Křiknu na Orwella.

Orwell proběhne několika chodbami, až se zastaví před dveřmi, které vedou na normální chodbu. Je tam velmi živo. Na chodbě jsou slyšet hlasy snad deset lidí. Připravil si hůlku a čekal.

Doběhl jsem ho. Hůlku už jsem svíral v ruce. "Kdo to tam je?" Zeptal jsem se.

Nevím, ale podíváme se na ně. A Orwell kouzlem promění dveře v jednosměrné zrcadlo. Znak bystrozorů na pláštích je nepřehlédnutelný. Není jich deset ale "jen" šest. Dva se věnují zrcadlu na protější straně chodby ostatní hlídají.

"Moment, ale Keiron odběhl směrem dál do chodeb. Jdeme vlastně na druhou stranu." Podotknu, a máchnutím hůlky zrcadlo bezhlučně roztříštím a objeví se zase jenom dveře.

Orwell vypadá strašně naštvaně. Cukají mu koutky a zběleli klouby na ruce, jak pevněji stiskl hůlku. V očích se mu objevil výraz, že by Maxe nejraději proklel, ale nakonec si to rozmyslel a jen odsekl: Tak otevři dveře a uvidíš co je za nimi když si myslíš, že to tady znáš líp než já.

Už chytám na Orwella vztek. Nikdy jsem ho neměl moc v lásce, ale skupina bystrozorů asi nepustí dva malé kluky za Keironem. Přesto jsem vztekle kopl do dveří, aby se otevřely.

Orwell nechápavě zíral na Maxe. On to udělal, on to skutečně udělal, šeptá a potom honem mávne hůlkou a s tichým prásk se přemístí pryč.

Ve chvíli kdy se otevřou dveře naproti zrcadlu bystrozoři před zrcadlem zareagují jako dobře namazaný stroj. Štíty, světlo do chodby a připraveni k útoku. Zahoďte hůlky a vyjděte s rukama nad hlavou.

A do toho všeho ze zrcadla vyjde první umrlec...

4. Setkání

„A se mnou nikdo mluvit nebude?" procedila Bianka skrz zaťaté zuby.
„Nevíme co je to za jed," řekla už tišeji. „Dejte mi sakra ten bezoár!" bolestivě vykřikla. „Prostě mi to dejte a přestaňte zdržovat!" zavřela oči.
*S takovými ******** já musím spolupracovat! Jenom zdržují a já tu mezitím chcípnu, zatraceně!!!!!!!! Kde je Albus nebo Max když někdo potřebuje morální podporu! ******** chlapi! Všechno si musí člověk dělat sám!!!* když umíráte.. Nepamatujete na mravy a ji to fakt bolelo...
*Kde jste všichni!* po tváři jí stekla slza. *Kde jste všichni...*

Když se Linett nemá k odpovědi tak Potter nečeká a nacpe Biance do pusy bezoár. Stále je ale ve střehu. Nevypadáš, že by jsi zas tak rychle umřela, ale možná je to jen sarkazmus někoho kdo za svůj život viděl asi i horší případy. Tak alespoň něco jako třeba barva, zápach, chuť, kdo ho vyrobil, v jaké byl lahvičce, cokoliv na co si vzpomenete.

Bianka začala rychle polykat. Trochu to zmírnilo krvácení a ta nesmírná bolest zmizela.
Teď zaostřila a s jekotem by utekla nemít svou hrdost. "A ku*va... Potterstarší a ministr kouzel.." zašeptala si pro sebe..
*Chtěla jsi Pottera, máš ho mít.*
*Ale ne tohohle, sakra!!*
Cítila se na další omdlení. Utřela si do rukávu krev. "P-proč tu jsou bystrozoři?!" domyslela si to, ale radši se zeptala.

Posílání příspěvků za listopad 2014

Lapači snů
Příchozí, ne zcela vítaný Derryl Thompson, se nikomu moc nelíbí. Ale zatímco většina účastníků schůzky jen sedí a myslí si svoje, Aiden se rozhodl vzít situaci do vlastních rukou.

Aiden
Aiden celou scénu pozoruje se zájmem. Jeho zkušenému hereckému oku neujde to, že Cassidy většinu svého chování předstírá. Ta herecké hodiny nepotřebovala. Dokázala předstírat zcela bezvadně. Ale protože se mu nově příchozí nelíbil a chtěl se dozvědět víc, rozhodl se do toho vstoupit se svojí rolí Cassidyina snoubence. Takže vstane, dojde až ke Cassidy a chytí ji za ramena.
„Jak řekla moje snoubenka,“ a na to slovo dá zvláštní důraz, „Právě začínáme. Takže co kdybyste si prozatím dal odchod, my to tu dokončili a pak vám dali vědět?“ navrhne. Netváří se příliš mile, ani přátelsky. Přesně jako snoubenec ochraňující svoji přítelkyni před někým velice nesympatickým.

Derryl
Derryl mírně nakrčil nos a strojeně se usmál.
„Ale, slečno Blackhill, že jste se nepochlubila?“ Otevřel aktovku, vytáhl balení desinfekčních ubrousků a jedním z nich si utřel tvář po Cassidyně polibku, než jej zase složený vrátil do pytlíčku ve svém zavazadle. „V tom případě gratuluji, jsem si jistý, že i můj nadřízený bude touto novinkou velice potěšen.“

Magnet na aktovce cvakne a Derryl se bez jediného pohledu přesune k jednomu z volných křesel, kterému věnuje důkladný pohled. Suverénně se na něj posadí a obnaží na Aidena své bílé zuby. „Ne, pane snoubenče,“ vyplivnul ta slova s nádechem výsměchu v hlase. „Nikam se vzdalovat nehodlám. Slečna Blackhill jasně řekla ‚naší‘ práce, jak jste mohl sám vyslechnout. Jsem si jist, že se přeci jen shodneme.“ Jedu nohu v lakované polobotce opřel v kotníku o koleno druhé, aktovku odhodil na stůl a udělal si pohodlí.

Cassidy
Stálo ji to mnoho z jejího hereckého umění, aby nedala najevo ten šok a beznaděj. Copak ji musí zahnat do úzkých už během prvného setkání? Nejraději by ty lidi odsunula tam, kde je našla, a šla se do horké vany uklidnit nějakým hezkým řízeným snem. Snědla by tabulku čokolády, koukla na nějaký houpě americký romantický film a zkusila si je s novou energií pozvat znovu. Ale času bylo málo a hra už byla rozehraná. A přestože se cítila zahnaná do kouta a naprosto v háji, musela ji hrdě hrát dál.

Potlačila zaúpění a chytila Aidena za rameno. „To je v pořádku, zlato, Derryl k nám patří. Jen jsem nečekala, že bude chtít být přítomen už během první seance, ale zase proč ne? Je to naše třetí a poslední stráž.“ Ten laskavý úsměv měla tak natrénovaný, že by ho vykouzlila i ve smrtelných křečích. „Arthur bude strážit naše těla, zatímco budeme spát. Já budu strážit naše mysli, zatímco budeme snít. A Derryl bude strážit naše jména, kdyby se náhodou nějaký papaláš rozhodl, že se mu sen nelíbil. Derryl je totiž vynikající právník a je nadšen pro naši věc.“ Věnovala krátký neurčitý pohled Derrylovi a odebrala se zpátky do svého křesílka.

Aiden
Aiden rozhodně není spokojen s tím, co mu Cassidy říká. Nebo alespoň jako její snoubenec. A vlastně i jako člověk. Derryl mu prostě není sympatický a není příliš nadšen vyhlídky na to, že by spolu měli spolupracovat. Zůstává však ve své roli a Derryla důkladně zpraží pohledem.
„Dávám si na vás pozor,“ oznámí mu. „Pokud budete hrubý ke Cassie, nebo někomu jinému, ponesete následky,“ varuje Derryla nepřátelsky.

Omega
Aiden – Derryl.
Aiden – Derryl – Aiden – Derryl – Cassidy.
Jako na tenise. Jenom si nebyla jistá, jakou roli v zápase zastává Cassidy. Ona by se jistě ráda považovala za rozhodčí. Omega ji viděla spíš jako míček.

Chvíli jí jenom cukají koutky a pouze černě podbarvené oči poukazují, že až tohle jsou pro ní opravdové Vánoce, když už ty kalendářní dopadly tak mizerně, jak dopadly.
A pak, když Cassidy zdůrazní, jak je pan Thompson pro jejich společnou věc zapálený a překypuje nadšením, se odbourá.
Vydá přiškrcené škytnutí, zkříží ruce před tělem, hluboce se předkloní – málem se u toho praští do čela o vlastní koleno. První záchvěvy neovladatelného, mírně křečovitého záchvatu smíchu jsou prakticky bezhlesné, když opomeneme žalostné skřípání dřeva pod otřásající se dívkou.
Tiše se sesune ze stolečku pod stoleček, zaboří hlavu Lexi do zknocené srsti a dál se tlumeně chechtá. Někdy v tom procesu jenom beze slov zamává rukou na znamení, že to časem rozdýchá a nemají se nechat vyvést z míry.

Charmed Apocalypse

Dawniny plány na ranní očistu v Avalonském jezeře jsou přerušeny jejím viděním, které je poněkud neodbytné.

Dawn najednou zmizí svět před ní a objeví se jí tam cizí scéna.

Vidí dívku na ulici, již drží nějaký tvor, očividně démon rukou za hlavu a z ruky mu vylézá jakési chapadlo, které se vnoří nebohé dívce do úst. Té unikne přidušený sten, ale nic nedělá, protože nejspíš ani nemůže. Za pár vteřin se chapadlo vynoří a dívka padne k zemi mrtvá.

A dřív, než Dawn ztráty panenského ticha a harmonie stihne z hloubi srdce zalitovat, rozhostí se jí před očima temnota a špinavé, rzí, olejem a krví potřísněné barvy skutečnosti.

„Pěkně odporný,“ zhodnotí chraptivě, drsným tónem přes úzkostí stažené hrdlo. Ledová voda jezera ji pomůže setřást zbytky překvapené křeče, lepkavý nános toho, co viděla, ale nesmyje. Zhluboka se nadechne, odrazí se oběma nohama a zajede hlavou pod hladinu dřív, než začne Hope spekulovat, co shledává na prosluněné krajině tak zavrženíhodného.

Dawn zmizí pod vodu právě tak akorát čas. Její odhad byl naprosto správný. Chtěla rozhodně vědět, co se Dawn na tomhle místě zdá být tak hrozně odporné, když bylo krásnější, než co kdy viděla. Sama se do koupání v jezeře nijak nehrne. Sice vyrostla na Shetlandech, a tudíž byla na studenou vodu zvyklá, neměl chuť se jít ráchat do vody. Raději si hrála s Mendigem, zatímco čekala, až její sestra vyleze.

Mohlo by se zdát, že tím, jak vidina odezněla bude mít Dawn pokoj, ale opak je pravdou. Sotva se ponoří pod hladinu, objeví se znovu. Tentokrát je obětí jiná dívka, ale scéna je stejná. A ještě ke všemu teď i cítí dívčinu hrůzu, i neskutečnou bolest, které jí působí chapadlo v ústech vysávající jí sílu. Možná naštěstí ale netrvá více, než jen několik sekund.

Mrazivá voda na ni útočí ze všech stran, ledovými jehličkami bodá do odhalené kůže, tahá za vlasy, dopadá na ušní bubínky tím nejdunivějším tichem, které si dovede představit. Nenechá ji myslet. Je tím jediným, na co se dá na celém světě myslet.
A přesně to po ní chtěla.
Voda je temná, ale černě průzračná. Vidí nepatrná smítka, jak v krouživém ranci víří kolem ní. A pak znovu tma, ta hutná a celistvá.

Ledové jehly začnou bodat i hluboko v plicích. Jen s obtížemi tápavě najde nohama oporu v kamenitém dně, aby se dokázala vzepřít a postavit. Se sevřenou pěstí na hrudi plive vodu, kašle a dáví se. Hluboce předkloněná, prameny mokrých černých vlasů se jí lepí na tvář.
Po několika krajně nepříjemných chvílích snahy začít znovu dýchat se jí už podaří mezi záchvaty kašle vkládat sprostá slova – vydrží jí to až do chvíle, než je schopna je chrlit prakticky plynule, a dokonce se ani moc neopakuje.
Pak konečně ztichne, zrudlá mrazem, námahou a vztekem. Hrubě si hřbetem ruky otře ústa, oběma rukama si shrne mokré vlasy z čela a rázným krokem zamíří zpátky ke břehu.
„Fajn. Tak fajn,“ vrčí si pro sebe vztekle, když ždímá nátělník, zběžně se jím otře a i přes stále vlhkou kůži se začne mechanicky oblékat.

Charmed - Next Generation

Začíná Zasvěcení. Magický rituál, kdy jsou nově narozené děti přivítány do rodiny Halliwellů duchy mrtvých předků, kteří jim mají poskytnout ochranu a vést je. Jenže toho chtějí jako obyčejně využít démoni.

„Tak tedy začněme,“ zahájí proces Zasvěcení. Nepotřebuje k tomu Knihu Stínů, kouzlo zná nazpaměť.
„Já volám Vás, přes prostor a čas,
Rodu Halliwellů ženy,
Matky, dcery, sestry přítelkyně,
Co provázíte života našeho radosti i steny,
Přijďte mezi nás do domácí svatyně,
Ať ve Vás díte má do dobra průvodkyně.“

Přibližně v polovině zaříkávání začnou od stropu přílétat bílá světla, která se při kontaktu se zemí změní na průsvitné ženy oblečených do šatů podle módy, která se vystřídala za posledních více jak tři sta padesát let.
V tu samou chvíli však z podlahy vyšlehnou dva ohnivé sloupy a zjeví se dva démoni. Jeden z nich vypadá, až na přespříliš svalnatou postavu normálně, druhý připomíná Wolverina předtím, než vyztužil svou kostru adamantem.
„Zdá se, že jdeme právě včas, nemyslíš?“ zavrčí svalovec.

Wyatt nechává ruce svěšené podél těla, zatímco Babi vyslovuje pečlivě zaklínadlo. Pouhým kývnutím hlavy pozdraví nově příchozí, ale vzápětí se už zamračeně dívá na ty ohnivé sloupy a zjevující se démony. Prskne vzteky, zamumlá nějakou sprostou poznámku a poté natahuje ruce v před ve snaze vytvořit stabilní štít nad ostatními, ale hlavně dětmi.

Tamora jednou rukou přitiskne Katee blíž k sobě a napůl se odkloní od útočníků, aby ji clonila vlastním tělem. Všechny její vědomé myšlenky zaměstná ujištění, aby se dětem nic nestalo, a veškerou obranu, i když byla v tu chvíli útokem, zařídí pouhé instinkty. Jenom vidí svoji volnou ruku vylétnout vzhůru otevřenou dlaní, švihne prsty jako bičem. Oheň z podvědomí vyvolá vodu, mokré ševelící stěny uzavřenou démony před okolním světem.

Celou rodinu Halliwellů, včetně mrtvé Babičky obklopí Wyattův namodralý štít. Vyvolané předky však nepokrývá. Ti využívají toho, že Tamora mezi nimi a démony vytvořila vodní stěnu a opět ve víru bílých světýlek mizí. Kdyby zůstali, mohli by démoni chtít zneužít sílu celého rodu a to nemohli dopustit.
„To to Zasvěcení nemůže pro jednou proběhnout v klidu?“ táže se Piper poměrně naštvaně. Od Zasvěcení Wyatta se při každé této akci něco pokazilo. Proto taky původně nechtěla Zasvětit Chrise a pokoušela se to rozmluvit i svému synovi, ačkoli marně.
„Nejspíš ne. Už je to taková démonská tradice,“ pokrčí rameny Leo. Dál v konverzaci ale nepokročí, protože půdu zaplní syčení a pára, protože Tamořina vodní stěna se vypaří. V další chvíli na Wyattův štít cosi udeří. Všichni to ale poznají. Je to láva. Tekutá zem pomalu stéká po štítu a zároveň s tím tuhne. Piper to pozoruje poměrně vyděšeně.
„Vždyť mi podpálí barák!“ rozčiluje se.
„Neboj,“ uklidňuje sestru Phoebe.
„Máme na to přece novou Moc Tří,“ připomene jí a podívá se na holky.
„Novou co?“ nechápe Chris, kterého tohle všechno minulo. Na štít udeří něco dalšího. Z páry se najednou vynoří démon podobný Wolverinovi a svými drápy sekne po štítu. K překvapení všech v něm drápy zanechají rýhu a štít následně zmizí. Jsou bez ochrany.

Stargate : Hope

Adré s Davidem při svém útěku před goa'uldy našli rozsévací loď a s novou kořistí se vrací za Rickem, který čeká s Woolseym a jeho posádkou na smluveném místě.

Na můstku Antiney si pochopitelně všimnou obrovské lodi, která se před nimi objevila. A nastává zmatek.
„Co to k čertu je?“ zajímá Shepparda.
„Další nepřítel?“ stará se Woolsey. Vysvětlení se chápe Annie, která jako jediná ví, co je to za loď.
„To je rozsévací loď antiků. Nevím, co tu dělá, ale určitě je to jedna z nich,“ vysvětluje. „Na její palubě nikdo není, takže ji sem někdo musel poslat.“ Při těch slovech Rick na androida rychle pohlédne. To snad… „Neera?“ zeptá se jediným slovem. Annie k jeho uspokojení přikývne.
„Hope zachytávám taky,“ pousměje se Annie.
„Chcete mi říct, že to udělala… ona?“ použije McKay raději neutrální označení pro Neeru.
„A kdo jiný?“ zubí se Rick.

David cítí Neeřiny rozpaky a doktorka Diogová zmateně těká pohledem ze své nadřízené na Davida. Cítí, že se mezi nimi něco stalo a velmi ráda by věděla co. Jenže teď na to není čas.
I když by David nejraději Neeru políbil, neudělá to. Z její reakce pozná, že to asi není nejlepší nápad.
„Pochybovalas snad, že to zvládnou?“ zeptá se místo toho popichovačným tónem.
„Máme tu příchozí video,“ oznámí Diogová a spustí ho na obrazovku počítače. Na ní se objeví Rickův rozzářený obličej.
„Neero, ty blázne, kde jsi vzala antickou rozsévací loď?“ ptá se celý nedočkavý slyšet jejich vyprávění.

„Ale nebyl to…“ odmlčí se, když doktorka Diogová oznámí pokus o komunikaci, a na okamžik se zahledí do prázdna. Na čele se jí prohloubí tmavá svislá vráska, když se neadresně zamračí, jako by se snažila vypočítat koordináty hyperprostorového skoku z hlavy. Doktorka u řídícího pultu si nepočká na její potvrzení a otevře komunikační kanál automaticky, takže Rick může zachytit krátké zaváhání, když v pozadí se zavřenýma očima trochu křečovitě trhne hlavou, než se podle všeho vzpamatuje a přejde zpět k řídícímu panelu.
Na rtech jí stále pohrává úsměv, ale daleko odtažitější než ještě před chvilkou.
„To víš, chci být připravená, až se budou příště naše nejlepší zájmy rozcházet,“ odtuší a stále s úsměvem nakloní hlavu ke straně. Jestli někdo toužil po špetce kajícnosti za ukradenou loď, má smůlu, z Adré vyzařuje spíš střízlivá spokojenost sama se sebou. A právě proto se nejspíš ujala vedení, v obavě, co by mohla její emocemi zmítaná hostitelka naplácat a jaké by to na jejich činy vrhlo světlo. O následky činů vlastních se pak podle všeho nestrachuje.

Rickovi očividně vůbec nevadí, že se Adré neomlouvá. Už několikrát při hádce s Woolseym vyjádřil svoje pochopení nad její činností a nehodlá začínat s tím, aby jí vynadal.
„Co, to chceš ukrást těch lodí víc?“ popíchne ji stále s úsměvem. Je rád, že se tu spolu sešli v klidu a bezpečí. „Akorát si s oběma loďmi musíš přistát sama. Pomohli bychom, ale jaksi nemáme čím,“ ušklíbne se ještě. To už ho ale od obrazovky někdo odstrčí. A ten někdo je pochopitelně doktor Rodney McKay.

Strážci času
Poté, co Mairwen bez dovolení nahlédla do soukromí svého bývalého mentora a blízkého přítele, nejstaršího a nejmoudřejšího ze Strážců času, zjistila, jak asketický vede život, a rozhodla se ho z ulity samoty a workoholismu vyvést. Pořídila mu koťátko.

Dostala jsem na koťátka košíček. Takže - s naprosto samozřejmou kočičí přirozeností - jsem došla domů s jedním kotětem pod tričkem, druhým packujícím vlasy na mém temeni a třetím, které se mi snažilo sedě na rameni sežrat náušnici. Arkarian mne bude milovat.
Já věděla, že má manipulace platí i na zvířata. Vyžaduje to trochu jiný druh soustředění a musím zabírat celý vesmír jejich pozornosti, ale funguje to. Taky jsem si to na svých potkanech trénovala. A koťátka určitě nemají zvláště vyvinutou obranu proti mentálním vlivům. Alespoň zatím.

V chodbičce jsem odložila prázdný košíček do botníku, zavřela oči, v duchu se omluvila všem kočkám na světě, a sykla na ty potvory, které zjistily, že se drápky na mém oblečení udrží: „Běžte na zem. Hned.“
A koťátka šla.
„Víte, já vím, že kočky mají svou hlavu a že je absolutně nemožné je vycvičit – pojďte za mnou,“ a rozešla jsem se ke kuchyni, „ale dvě z vás půjdou zítra za mým dobrým přítelem do služby a je potřeba, abyste udělaly dojem. Takže spolu něco nacvičíme. Mléko?“ Otevřela jsem lednici a vytáhla od rána načatou krabici mléka. „No jasně, že jo, vy úlisné mršky.“ Nalila jsem do širokého pekáče mělkou louži mléka a ani jsem koťátkům nemusela dávat rozkazy, aby se do mléka pustila.

Záhy se ukázalo, že se svým výběrem může být Mairwen navýsost spokojená. Koťátka byla očividně osobnosti. Už od raného věku měla dost sebeúcty, aby její příkazy sice splnila, ale poněkud po svém.
Pojďte za mnou je přeci otázka přesunu z místa A do místa B, Márka už nespecifikovala, že by se u toho neměla kutálet, šlapat si na packy a snažit se svést na zádech některého ze svých sourozenců.

Seděla jsem na své posteli a nechávala koťata, aby prováděly jazykovou hygienu na polštáři. „Pozor. Přichází drezura. Koukněte na mne. A teď - tvařte se sladce. Váš pohled musí říkat -Chceš mne! Neexistuje odmítnutí. Ty mne chceš!- Do toho. Velká očka. Větší. Větší!“

I teď se na ni upřely tři páry kočičích očiček, menší ze slečen to ale nezabránilo v tom, aby se na polštáři rozvalila na záda a koukala na ni vzhůru nohama.

Chceš mě… chceš mě… neexistuje odmítnutí… chceš mě…
Chci tě… neexistuje odmítnutí… chci tě…

Vykulená vlahá očka. Pootevřená tlamička s růžovým jazýčkem. Načechraná srst mezi měkkými polštářky tlapek jemně hrabajícími do vzduchu.
Jako by Márka stála před magickým zrcadlem. Na chvíli se ocitla v podivném rozpoložení, kdy koťata splnila její příkaz tak dokonale, že jí na nervy škrábala ozvěna její vlastní moci. Koukala na ni tak zamilovaně, že se rozpouštěla jako sněhulák na rovníku.
Tenhle výcvik bude ještě náročný, pokud chce koťátka opravdu předat Arkarianovi.

„Výborně, to stačí,“ zašeptala jsem omámeně. Usmívala jsem se jako zamilovaná slepice. Těžce se mi dýchalo. Bojovala jsem s vlastní silou, která se odrazila v šestici vykulených očích, znásobila se a vrátila se mi zpátky. Jako bych vystřelila z pistole a zpětný ráz mi ochrnul ruku. Měla jsem problém odtrhnout od nich oči.
„Dost,“ zvýšila jsem hlas a zakryla si tvář dlaněmi. Mezi prsty byla škvírka, kterou vytvořilo mé škodolibé zmanipulované podvědomí, kterou jsem viděla tenké světlé vousky, povyplazený jazýček a oko plné kotěcí touhy po mazlení.

Třeba na ně Arkarian vážně nebude mít čas. Jen by se tam trápila. Se mnou jim bude lépe, budu se s nimi mazlit každý večer, budu jim nosit z práce hromady mléčných výrobků, budu jim předčítat své povídky a ptát se jich na názor, budou moje, moje, moje...

Škodolibé podvědomí se démonicky smálo.
„Přestaňte...!!“ vřískly zbytky mé soudnosti. A konečně to zafungovalo. Přestala na mne zírat a začala si vzájemně požírat končetiny. Naprosto v klidu. Ve svém vlastním světě, ve své kočičí fantazii plné klubíček, rozškrábaných tapet a spaní na otevřeném notebooku.
Napadla mě přitom zajímavá myšlenka. Trochu úsměvná, trochu strašidelná. „Vy se nesmíte dostat do rukou Lathenii, protože jinak bude se Strážci konec.“

„Miau,“ protáhl se kolem ní malý Bartolomew, se zájmem se proplétající mezi jejími pažemi. Samolibý pohled velkých očí jí dává jasně najevo, že si nemusí dělat starosti. Nějaká Lathenie proti němu a jeho sestřičkám přece není žádný protivník.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Temná válka po Voldym
Albus Severus Potter a Orwell před měsícem zabily Havraspárskou studentu Carmell. Někteří říkají, že ji skutečně zabili, jiní tvrdí, že ne. A do toho všeho se mísí podivuhodná mlha.

PJ:
Biančin průvodce se na ni naposledy usměje, políbí ji a otevře tajné dveře na chodbu těsně před Keironovým pokojem. Rychle proběhne až do dveří pokoje ....

Jakmile Max zahlédne ve dveřích kluka s rozčepýřenými černými vlasy tak se v něm najednou všechno vzepře. Má strašlivý vztek a zlost a má chuť zabíjet, zabít jeho ...

Černovlasý skoro neznámý, který vletěl do pokoje, rychlým pohybem mávne hůlkou. Její špička míří na Keirona. Zelené světlo a kouzelná slova "Avada ........"

Max
Chvíli jsem pozoroval Keirona jak chodí po místnosti a hledá různé lektvary. Pak do dveří vešla Linett, byla zakrvavená, což se mi nelíbilo. Tolik krve jako dnes jsem ještě nikdy neviděl. Už jsem se chtěl rozběhnout za ní, když se za ní objevil stín, který vstupoval do světla a objevil se chlapec s černými vlasy.
Nával vzteku vůči němu mě překvapil. Ze zadní kapsy jsem rychle vytáhl hůlku a namířil jí na onoho kluka. "Expelliarmus." Zařval jsem, ačkoliv jsem měl na jazyku drsnější kletbu.

Linett
Namířila na odzbrojeného hůlkou: "Mdloby na tebe." řekla velmi ostrým hlasem, jako když si medvědice hlídá medvíďata. Měla o Keirona strach, nechtěla, aby umřel. Zamýšlela se nad tím, co udělat.

Bianka
Bianku to zděsilo. Rozběhla se ke dveřím, ale pak se zarazila. Polibek stále cítila na rtech, stejně jako předtím od Maxe... Zachvěla se. Pak chytila Pottera a prudce ho vytáhla za dveře. Jen sekundy. Pohladila ho po tváři. Pak namířila špičkou hůlky na sebe a němě pohnula rty. Hůlka spadla vedle Albusovi hlavy... Jemuž jedinému se přiznala ke zvěromáctví. V dalších okamžicích už se pokojem řítilo mrštné, krémově zbarvené zvíře s oříškovým okem. Jedno bylo nechutně vydláblé a šel zahlédnout každý nerv. Mrštné zvíře bylo těžší zasáhnout než stojícího muže. V dalších chvílích se rozhodla... Skočila po Linett. Šla po její hůlce. Byla moc nebezpečná.

PJ
Jen sekundy. Zelený záblesk a kouzlo. Kouzlo, jehož formule měla tři slova. Kouzlo, které naplno zasáhlo Keirona, který se zhroutil na zem, a z bezvládné ruky se mu vykutálela lahvička. Nerozbila se. Formuli kouzla, ale přehlušila další dvě kouzla, která šla téměř po sobě. Do místnosti letí hůlka, kterou útočník ještě před chvíli držel. Druhé by také zasáhlo, kdyby ještě někdo stál ve dveřích.
Jen sekunda. Bianka odtrhne dál útočníka a ten na ní jen mrkne.
Jen sekunda. Linett rozmýšlí a do místnosti vbíhá vlk.
Jen sekunda a oknem se valí mlha-had-lidé. Lidé?
Zmrzačený-muž tak podobný hadu, kterého Linett moc dobře zná, stařec s půlměsíčnými brýlemi, mladík se znamením relikvií smrti .......

Všichni jako duchové průhlední utíkají ke dveřím a dál, kamkoliv, za ním. Za útočníkem.....

Archeenská bouře
Mars, Taree, Tanis a Seage se po zvláštních snech rozhodli zkoumat okolí. Zatím spíše teoreticky než prakticky.

Mars
Mars se ihned po probuzení vyhoupl do dřepu a zůstal balancovat na špičkách. Začal si protahovat paže. „Smutný? Pomoct? Viděla jsi, jak byl obrovský? Jak bys mu chtěla pomoct? Myslíš, že by nás vůbec vnímal?“ Zeptal si Mars napůl se zájmem napůl se snahou zdůraznit absurdnost toho nápadu.

Mars se začal pomalu narovnávat a natahoval u toho paže k nebesům, aby se protáhl. „Necítím tady kouř a ten... divný pocit... taky zmizel. Víte který? Jako by panika celého Inelaru probíhala i našima žilama a...“ zatřásl hlavou ve snaze odehnat vzpomínky. „Asi jsem ještě mimo z toho snu. Každopádně to, že máme v okolí někoho, komu je do zpěvu, bych zatím bral jako výhru.“ Krátce mrknul na Tanise a nabídl mu ruku, aby mu pomohl vstát.

„...a každá duše je silná
jako slza tvá, když kane
a padá...“
dolétla k nim po větru slova vzdálené písně.

Seage
Ztěžka vydechne při poslední sloce, zatímco se pravou rukou opře o kolena a vrávoravě se postaví na nohy.
Smutně se podívá na Taree, načež zakroutí hlavou a nervózně si zkousne spodní ret. Marsova slova mu kolují hlavou, jako zběsilý kolotoč a nedávají mu čas na to, aby pořádně vydechl. Zapomněl na to, co jej všechno tíží. Nakonec jen váhavě pokrčí rameny a dodá:
"Těžko... říct...," pronese ztěžka. "Měli... bychom s tím... něco dělat, prostě cokoliv..." Po vzoru kolegy Marse se taktéž protáhne a rozhlédne se pečlivěji okolo sebe. Sen se pro něj taky stal zvláštním, ale přesto skončil tak hezky. Všechno bylo jiné, zmatené a nicneříkající, přesto by se tam hrozně rád vrátil. Nevyznal se, nevyznal ve vlastních pocitech.
"Jo, je to divné." Řekne Martovi a zaposlouchá se do textu vzdálené písně.

Taree
Zvedne oči k Seagovi a vděčně se za jeho konejšivá slova pousměje. Je pravda, že když ze sebe teď setřásla poslední zbytky snového rozčilení, sama cítila určitý paradox ve svých slovech, přesto o nich ale byla přesvědčená a hodlala si za nimi stát.
„Jenom to, že je někdo velký, přece neznamená, že není citlivý. Ten jahrín se může trápit úplně stejně jako kdokoliv jiný a taky že se trápí,“ zaškaredí se na Marta nesouhlasně, jen i u toho vypadá spíš naivně a roztomile. Škaredit se prostě moc neumí.

A každá duše je silná, jako slza tvá…
Ta něžná píseň se jí zdála čím dál tím bližší, i když se k nim zpěvák ani o krok nepřiblížil.
Nesoustředěně se usměje na Seage a trhne hlavou ke zdroji hudby, v nevyřčené výzvě, podle toho, jak se ohlíží přes rameno, je ale sama pořádně nedočkává, aby se brouzdala bosýma nohama hebkou trávou… a setkala se s oním zpěvákem. Proto nečeká na odpověď dlouho a sama vyrazí.

Tanis
„Jasně. Shrek je přece taky hrdina,“ zabručí Tanis napůl souhlasně, napůl odmítavě. Přijme Martovu ruku a postaví se na nohy. Zpěvák zpívá hezky, což o to, ale je mu divné, že v rozpadajícím se světě je někomu ještě do zpěvu.
„Dokud tím zpěvem nesplétá nějaké kouzlo…“ jeho slova zazní do ztracena, když Taree ani na nikoho nečeká a vydává se pěvce hledat.
„Ten sen musel mít nějaké škodlivé vedlejší účinky, nemyslíš?“ optá se Marta a stále držíc jeho ruku vyrazí za Taree. Koneckonců je to v tuhle chvíli asi to jediné, co mohou dělat. Jít zjistit kde jsou a kdo tu je.

Zahajuji vkládání příspěvků za říjen 2014!

Strážci času
Zachary a jeho mistr Drew se konečně dostali z dohledu veřejnosti, kde mohou bezpečně mluvit. Drewovi s jeho tajnůstkářským učněm ale tak akorát došla trpělivost.

Nastartuje a beze slova je odveze na nejbližší kraj města. Zajede s autem na polní cestu, otočí se na Zacha a spustí.
„Co to mělo ksakru být? Nejdřív mě vytáhneš od souboje s Florance k sobě do školy, pak mě necháš lhát vrátnému, zpražit se tvou učitelkou a nakonec mě ještě pošleš do háje?! Co to mělo do háje znamenat? Můžeš mi to laskavě vysvětlit?“ Drew jasně zuří. Prská, mává rukama a pak zhluboka oddechuje, aby dal svému studentovi šanci na to, aby tohle všechno vysvětlil.

Zachary sedí celou dobu v automobilu jako zařezaný. Výjimečně od něj nepramení žádné jedovaté, či rýpavé poznámky, jen sleduje ubíhající krajinu - respektive město - a zarytě mlčí. Poté, co zvuk motoru odezní do ztracena, mírně sebou cukne, jakmile Drew začne pěnit vzteky.
"Drewe," začne klidně, ale i když ho neposlouchá, tak ho hlasitě přeruší: "DREWE," zakřičí a jakmile se odmlčí, spustí.
"Začnu tímto, mistře," nadechne se a pokračuje: "Omlouvám se ti poslední dobou za mé chování, nebylo to ode mě fér. Mrzí mě to,"
Pokorně sklopí hlavu a tváři se za celou dobu opravdu vážně. Jasně jde vidět, že to myslí upřímně: "Další věcí je ta, že byly změněny dějiny. Nejslavnější hra z období renesance v Anglii se jmenuje Romeo a Julie od Williama Shakespeara, teď je to Oheň v srdci divadla. Nevím, co se přesně stalo, je to průser kolosálních rozměrů. Nevím, co teď může přijít. Nevím vůbec, co se teď bude dít... a mám z toho strach..."

Drew pečlivě naslouchá a ve chvíli, kdy ho Zach osloví jako svého mistra, ho probodne podezřívavým pohledem. To tu příliš často nebývalo. Ani ta omluva. Až když uslyší o změně dějin, dojde mu to. Tak v tomhle to tedy vězelo. Spolu s tím všechen jeho vztek vyprchá a vybaví si, jak bylo jemu, když to poprvé zažil. Natož pak když poprvé sám pokazil misi.
„Pokaždé je to průšvih,“ souhlasí, „Někdy uspějeme, jindy ne. A tohle je jen,“ u slova jen udělá prsty uvozovky, aby Zach viděl, že to zase tolik nezmenšuje. „Kultura. Nejspíš nezemřel nikdo, kdo zemřít neměl a tak nezmizeli žádní lidé,“ nedodá, že přesně tohle se mu jednou stalo.
„Teď se nebude dít už nic. Je to jen hra. Shakespeare osobně se nevztahuje ani k jednomu z nás. Prostě se budeš muset naučit něco nového, nic víc, věř mi,“ ujišťuje ho, „Připomíná mi to, jak jsem Taj Mahalu přikreslil jednu věž a když jsem se vrátil zpět, skutečně tam byla,“ lehce se ušklíbne Drew a trochu se ošije. Nerad přiznává své selhání, či prohřešky, ačkoli byl tímhle už mezi Strážci proslulý.

Zach jenom nesouhlasně vrtěl hlavou a nad Drewovými prohřešky ještě znatelněji. S omluvným výrazem vytáhne krabičku cigaret, z níž jednu uzme a rovnou jí zapálí. Nepochybně si u toho otevře okno: "Promiň, že tu hulím. Je toho na mě moc. Navíc mám na tebe jednu otázku. Nemyslíš, že právě tohle by mohlo mít přičinění za to, že jsi měl černé roucho?" Stále si dává pozor na hlasitost, kterou mluví, kdyby náhodou někdo šel okolo: "Přece jen i malý prohřešek je něco, co by se mohlo něco trestat. Zvláště před někým takovým, jako je Lorian a Tribunál."

„Ne, tímhle to není,“ odpoví s jistotou. „Za tohle už mě trestali. Ne, že by jim to bylo něco platné,“ dodá potichu.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Lapači snů
V sídle bohaté slečny Cassidy Blackhill se noví kolegové ve snovém podnikají dovídají o tom, co je čeká. Jaký je svět snů. Alespoň do chvíle, než se k nim připojí ne zcela vítaný host...

Cassidy
Krátce těkla pohledem ke schodišti a s úsměvem se opět jala věnovat svým ovečkám. Laskavě se usmála na Carmelu a Jerryho. U Omegy se jen krátce zastavila pohledem. Moc dobře rozuměla její poznámce, ale nemělo moc smysl rozmazávat detaily. Zvláště když o tomhle podnikání měla většina osazenstva zkreslené nebo žádné představy. „Společné bdělé snění je zajímavý způsob, jak si prožít v podstatě cokoli vás napadne bez rizika. Alespoň tedy pokud na vás přitom dohlíží odborník, kterým se - pokud dovolíte - mohu nazvat. Mnoho let jsem snění a lidskou psychiku studovala, nějakou dobu jsem působila i na dětské psychiatrii, kde jsme s pomocí společného snění pomáhali mírnit jejich démony. Zvládla jsem ve společném snění uhlídat schizofrenickou holčičku, takže myslím, že pokud nejste neřízení šílenci zralí pro svěrací kazajku, zvádnu naše snění bez potíží ukočírovat.“ Maličko se poušklíbla a navenek naprosto neznatelně se modlila, aby její pokus o vtip neskončil hromadným oblékáním kazajek.

„Můžete si užít vesmírné dobrodružství, které bude pro vaše vnímání naprosto reálné. Můžete svádět Tutanchamona. Můžete být osobami s nadpřirozenými schopnostmi. Každý z vás sní a ví, že ve snech je možné všechno. Problém je, že si těžko můžete u svého mozku předem objednat sen. Maximálně tak když před spaním vypijete litr vody a vaše převodněné tělo se vám za to odvděčí snem o moři.

Společné snění je ale určitý způsob, jak lidem, kteří si to náležitě zaplatí, zprostředkovat sen na přání. A o tom je naše práce. O vytváření snů pro lidi s bezednými peněženkami. A že se jich už pár vyptávalo, kdy si u mne mohou objednat sen.“ Jen těkla na hodinky a v duši jí hrál pocit zadostiučinění.

Omega
Zmínka o jejích zkušenostech s celou touhle záležitostí přitáhne její pozornost ke Carmele. Sjede ji rychlým pohledem od hlavy až k patě a zase zpátky, což jí zjevně stačí, aby si udělala obrázek, protože se vzápětí odvrátí s potutelným úšklebkem. Má nejasný pocit, že za trochou přiznaných zkušeností téhle víly z paneláku bude daleko barvitější pozadí.

Když se Cassidy vrátí ke svému vzletnému proslovu, jen s vypětím všech sil se jí podaří zachovat více méně vážnou a nevzrušenou tvář… Nebo alespoň nevyprsknout smíchem hysterické ironie, když označí společné snění za bezpečné.
Pod dohledem odborníka. Jasně. Když si našlehnete zlatou čáru herákem, tak se přece nemůže nic stát, pokud se na vás kouká lékař. Můžete prožít vesmírné dobrodružství, můžete svádět seschlou mumii, můžete pocítit neodolatelnou chuť podříznout si krk. Kdo by nechtěl?
„A jaké jim udáváš datum?“ nadhodí s chladnou věcností a protáhne si prsty. Pokud nějaký šílený pracháč touží, aby se mu slečna C. procházela po hlavě, její starost to není, na rozdíl od data dodání a vlastní výplaty… a tělesné váhy v kilogramech.
I kdyby se toužili oddělat, jí to může být fuk.

Derryl
Dveře do sálu se s téměř neslyšným zavrznutím otevřely a dovnitř vstoupil vysoký tmavovlasý muž v přísně střiženém obleku, bílé rukavičky na rukou, přes rameno koženou aktovku, na nohou boty lesknoucí se jako zrcadlo.

„Dobrý večer, slečno Blackhill,“ pronesl hlubokým melodickým hlasem. „Jmenuji se Derryl Thompson a váš, eh... Majordomus byl tak hodný, že mne vpustil dovnitř.“ Udělal několik kroků dále do místnosti a mile se na Cassidy usmál. „Můj nadřízený,“ pronese s jistým tónem významnosti a s pohledem na slečně Blackhill, „dostal jisté informace“ – znova ten podivný podtón, „že by se zde mohla konat jistá, eh... sešlost.“ Jeho pohled na chvíli opustil Cassidy a důkladně si společnost prohlédl. Zarazil se až u Omegy, kdy se přes jeho tvář mihl stín jakéhosi znechucení.

„Nicméně, abych vysvětlil svoji přítomnost ve Vašem skvostném sídle, byl jsem poslán, abych se připojil.“ Lehce nakrčil obočí na věnoval Cassidy pořivený úsměv zvednutím levého koutku rtů. „Jsem si jist, že nebudete proti přáním mého nadřízeného mít žádných námitek. Mé zkušenosti by se Vám v jistém ohledu mohly hodit.“ Derryl obnažil v neupřímném úsměvu oslinivě bílé zuby.

Carmela
*Společné snění vytvářet pro bohaté?* problesklo ji hlavou. To byla práce pro ni téměř jako stvořená! Velmi usilovně přemýšlela o různých možnostech toho, jak by to pak vypadalo, kdyby se to téhle skupince opravdu podařilo.

Jenže pak tam přišel nezvaný host. Nebo Carmele tak aspoň přišel. Prohlédla sis jej důkladně a povytáhla obočí nad jeho slovo. Přišel jí troufalý a nabubřelý. Ale zastupoval klienta. Někoho, kdo bude platit. To by jí samotné stačilo na to, aby mu kývla na souhlas. Svou pozornost obrátila ke Cassidy, otázky neměla, ale chtěla vědět, jak se to celé vyvine...

Aiden
Aiden bedlivě poslouchal Cassidyino vyprávění stále s rostoucím úžasem. Ne, že by nic nevěděl, ale takhle podané se mu to velmi zamlouvalo. Znělo to skoro pohádkově. Až na to, že ani za boha nemohl přijít na jediný důvod, proč by k tomu potřebovala právě herce. Ale třeba mu to poví.
Pak se pohledem obrátí na Omegu, která očividně ze všeho tolik nadšená není a je spíše skeptická. Co by jí Cassidy odpověděla se ale nedozví, protože dorazí návštěvník. Aiden ho zkoumám pohledem od hlavy až k patě. Je celkem pohledný, možná i sympatický, ovšem do chvíle, než promluví. Tón jeho hlasu a jeho vyjadřování ho Aidenovi úplně znechutil. Stejně jako Carmela upřel pohled na hostitelku, aby zjistil, jak se k celé situaci postaví.

Cassidy
„Snažím se dávat nám na nějaký zácvik dost času, takže klienty odkazuji na datum-” Zásadní informaci ovšem přerušil příchod Derryla.

Zvedla se z křesla aby po něm mohla vyskočit jako kobra a dát mu jasně najevo, že, do hajzlu, ona přece dozor nepotřebuje. Že snad má pan Nadřízený důvod jí věřit. Že nepotřebuje žádného ulízaného idiota, který jí bude akorát kecat do práce.

Jenže tohle nebylo chování, které potřebovala. Ne teď. Uvědomila si, že stojí, a držíc si stejný laskavý úsměv, se kterým se dívala na ostatní účastníky seance, se rozešla Derrylovi vstříc. Rozpřáhla decentně ruce ve vřelém gestu objetí na uvítanou, chytila Derryla za ramena a krátce ho na uvítanou políbila na tvář. V duchu se ujišťovala, že mu tímto vlastně dost rafinovaně plive do ksichtu.

„Jsem velice ráda, že jsi našel cestu Derryle. Už jsem se začínala bát, že nedorazíš.” Nasadila měkký hlas přítelkyně hovořící ke spřízněné duši. Jen její oči, jak si mohl Derryl všimnout, byly plné chladu, odmítnutí a vzteku. Jasně, mohla zakrýt i tohle. Ale chtěla, aby vážený pan Thompson znal její názor.

„Zrovna jsme začali, vyprávěla jsem ostatním, co je podstatou naší práce.”

Archeenská bouře
Po katastrofě na Inelaru, kdy jahrín nedopatřením zapálil oblohu, se hrdinové ocitají na neznámém poklidném místě, kde je - značně vyčerpané - přemohl spánek plný podivných snů.

Ve stříbrných oblacích se proháněli dva jahríni. Černý popel s bílými plameny tančil vášnivý tanec s bílým krystalem, jež zářil nádhernými barvami. Oheň a Světlo jako dva nerozluční milenci. Létali spolu od světu ke světu. Oheň prohříval ledový vzduch a podzemní jeskyně, Světlo se elegantně ovíjelo okolo matných světelných zdrojů světa a vytvořilo z nich nádherně zářící nová Slunce.
Světlo leželo na zemi napůl ponořeno v oceánu a z očí se mu kutálely zářící slzy. Kutálely se po skalách na pobřeží a mizely pod hladinou. Nad ním se vznášel Oheň se strachem a beznadějí v očích. Snažil se ke Světlu přiblížit. Světlo však jen vztekle a bolestně zasyčelo a zdvihlo z oceánu svůj ocas. Pohled, který upíral světelný jahrín na ohnivého byl naprosto srozumitelný: Už tě nikdy nechci vidět.
Zářící ocas hyzdila velká černá spálenina ve tvaru jahrínovy tlapy.

Taree
Probudí se se zajíkavým vzlykem na rtech. Oči má zalité slzami, stékají jí po tvářích a nechávají za sebou v jemné broskvové srsti ztmavlé cestičky. Choulí se v hnízdečku z hřejivé vlasové trávy, jahrínovu ohnivou slzu si tiskne k hrudi.
„Měli bychom ho najít!“ napřímí se do sedu a lapne naléhavě po dechu dřív, než se pořádně vyprostí ze zajetí barvitých střípků noční vidiny. Rozčilením zrychlený dech se zklidňuje jen pomalu, „Toho jahrína z Inelaru. Byl tak hrozně smutný...“

Mezi jahríny bylo tolik neštěstí, tolik bolesti. Pořád měla před očima zoufalství, se kterým ohnivý jahrín sledoval zkázu, kterou sám přinesl na Inelar, a bezútěšná tvrdost odmítnutí v každém pohybu draka světla byla snad ještě bolestnější.
Pomalu vydechne, sklopí pohled, aby nemusela v očích ostatních číst náznaky, že se asi zbláznila, a rozpačitě si promne dlaněmi holé paže. Po chvíli odhodlávání ale znovu zvedne hlavu a o mnoho klidnějším tónem vysvětli: „Chci říct, že byl hrozně zmatený. Bojím se, aby nezpůsobil nějakou další katastrofu. Omylem,“ pokrčí rameny s náznakem nejistoty.

Seage
Nepatrně se pohne, když zaslechne plačtivá slova snad první opravdové kamarádky
„Taree,“ vydechne zdlouhavě. „Neplač, všechno se vyřeší a bude zase dobře.“ O vlastních slovech pochybuje, ale přesto se snaží znít opravdu přesvědčivě.
Už to nevydrží a začne potichu zpívat nějakou neznámou písničku s něžností a ladností jemu vlastní.

Charmed Apocalypse

Po hrůzné Halloweenské noci na Avalonu nastává klidné ráno v divočině, kde Dawn i hope strávily noc.

Dawn se té noci nejspíš vyspala nejlíp ze všech v celém Avalonu.
Přestože spala v koruně stromu, na nepohodlí byla víc než zvyklá. Spíš ji znervózňovala slušná postel.
Přestože spala jenom na půl, připravená probudit se k okamžitému boji o život, jako pokaždé.
Přestože bylo nad Avalonem jasno jako v poledne. Světlo ji nikdy nerušilo, to tma od ní zaháněla spánek strachem. To Dawn měla vliv na světlo, ne naopak.

„Vstávej, prcku,“ probudí za úsvitu štěně potřepáním srsti za uchem.
„Asi bych ti měla vymyslet nějaké jméno, když už ses sem tak vetřel, co?“ nadhodí necitelnými slovy, ale poměrně vlídným tónem.
„Ale teď se půjdem vykoupat a je mi fuk, jestli tam bude třeba dvacet hnijících potvor, co si touží ožužlat moje kosti,“ informuje ho, aniž by vlastně věděla proč. Schová štěně bezpečně pod bundu a zručně sešplhá ze stromu dolů, kde pružně seskočí na zem.
O Hope nijak konkrétně nezavadí ani pohledem, prostě položí pejska do trávy a zamíří k jezeru, kde začala včerejší noc hrůzy.

Štěně visí na Dawn pohledem a prýští z něj důvěra k Dawn. Zdědavě se na ni dívá, jako kdyby jí snad rozumnělo. Pod bundou se ani nehne a čeká, až se Dawn přestane hýbat. Zatímco Dawn hned míří k jezeru, štěně se tam nehrne. Očichává okolí a pak zamíří k Hope podřimující v trávě. Té se k ránu podařilo na chvíli usnout, takže u kmene stromu poklidně odfukovala. To se štěněti nelíbí a začne jí olizovat obličej. Lechtavý pocit na tváři ji pochopitelně probudí a protože jí v zorném poli útočí něco růžového, prudce vstane, poněkud vyděšená. Když ale zjistí, že je to ale jen štěně z argentiny, uklidní se. Skloní se a podrbe ho.
„Ahoj,“ pozdraví ho, zatímco pohledem hledá sestru, kterou najde napůl cesty k jezeru.
„Ty jsi po ránu mnohem příjemnější, než panička, co?“ šklebí se, ale z hlasu jí jde jasně poznat, že to nemyslí špatně.

Koutkem oka zachytí prvotní paniku, se kterou Hope procitne, a sama pro sebe se nepříjemně uchechtne. Ještě nepotkala démona, jehož útočnou taktikou bylo lechtání a olizování (nebo který by byl růžový, když už jsme u toho), na druhou stranu ale ocenila její obezřetnost. Přestože kdyby to byl doopravdy démon nebo něco jenom vzdáleně podobně nebezpečného, třeba puma nebo tak, byla by už mrtvá, jak neopomene podotknout skeptická většina její osobnosti. Něco v tom smyslu také suše sdělí Hope, snad jako odpověď na její hodnocení ranní přívětivosti, aniž by se na ni podívala.
„Mimochodem, jmenuje se Mendigo,“ dodá po několika dalších minutách mlčení, když už zbývá rozhrnout jen poslední clonu větví, aby viděla na jezero.