 |
Archeenská bouře
Tanis a Jaryeret jsou na Mlžných pláních Archeenu na cestě za Acíliemi, stvořiteli světa. Jedné z Acílií bylo ublíženo a Tanis se ji s Jary snaží najít. Divoká magická Mlha jim ale vkládá do cesty různé nástrahy. Třeba přízraky milovaných osob.
Tanisovi to pod vlivem přízraku dávalo dokonalý a absolutní smysl, i když o tom nebyl moc schopen dále přemýšlet. Jen souhlasně přikyvoval.
„To je ale strašné,“ vydal ze sebe. „Ty můj chudáčku.“ Když se k němu přitiskl, chvíli si ten pocit vychutnával, ale pak ho přepadla podivná touha a přitiskl přízraku své rty na ty jeho. Chtěl – podle svého mínění nesmírně zdrceného Marta – políbit, aby mu zlepšil náladu a uklidnil jej.
Ať už před Tanisem stál pravý Mars nebo ne, byl to teď jeho Mars. Centrum jeho zájmu. Středobod jeho vesmíru. Byla tu touha uslzenému Martovi pomoci. Uklidnit ho. Polibkem. Slzy stékaly přes Martův nos na Tanisovy tváře a tvořily cestičky. Mars se k němu přivinul a polibek opětoval.
Ten úžasný pocit přerušila ostrá bolest v holeni, když Jaryeret prudce vykopla Tanisovým směrem a štěkla „Vzpamatuj se, blbečku, tohle není Mars!“
Tanisův nádherný moment byl přerušen, a s ním i celé poblouznění přízrakem. Teď už viděl, co před ním stálo, a bylo to natolik děsivé, že se mu zdvihl žaludek. Než stačil cokoli udělat, vyzvrátil jeho obsah přímo před sebe. Celý se třásl a po těle mu stékaly kapičky potu, v ústech pachuť zvratků. Otřel si ústa, na kterých ulpělo pár kapiček slin, a narovnal se.
„Děkuju,“ poděkoval Jaryeret mezi nádechy čerstvého vzduchu. S odporem si prohlížel věc před sebou. „Já jsem vážně pako,“ zasténal. „Co se to se mnou stalo? Proč to na mě tak působilo?“ vyptával se Jaryeret, jako kdyby znala odpověď na všechno. Hlavně teď ale doufal, že svojí pitomostí nenapáchal nějaké nezvratné škody.
„Tohle bylo hnusný,“ zhodnotila Jary Tanisovo zvracení, ale pak skousla spodní ret a přešla do mírnějšího módu jednání s lidmi. „Jsi přeci jen trochu archeeňan. Miluješ naplno. Ale tohle není Mars, jen...“ Jaryeret Tanise konejšivě hladila po zádech, občas ho poplácala po lopatce. „Nevím to přesně, ale začínám mít podezření, že se před námi nějak zhmotnila Acílie?“ Bílá žena se na přízrak tázavě podívala, nepřestávala však Tanise hladit.
Tanise Jaryeretino poplácání po zádech poněkud povzbudilo. Narovnal se a zahleděl se na přízrak povytáhl obočí.
„Takže já jsem se líbal se stvořitelem světa?“ užasl. „Skvěle. Jen bych z toho příště nemusel zvracet, nešlo by to zařídit?“
Jaryeret Tanise postrčila kupředu. „To nemůže říct jen tak někdo, že se líbal se stvořitelem. Ale nevím, třeba si na to časem zvykneš. Jsou to tvé obvyklé praktiky?“ S trochou štěstí to Jary myslela jako vtip.
Přízračný Mars popošel, možná trochu poodplul a se smutným úsměvem se na dvojici zadíval. „Jsem vaším převozníkem v Mlze. Mlha se rozšířila, cítí, že je něco v nepořádku. Já... Potřebuji vaši pomoc. Půjdete se mnou dál? Prosím!“
…
Vypadalo to, že kráčí ničím. Okolí plné Mlhy zůstávalo stejně hutné. Tanis si po chvíli všiml, že míří k něčemu temnému a vysokému, skrytému za Mlhou. Čím byli blíže, tím více přízračný Mars slábl, průhledněl, rozplýval se. Ve chvíli, kdy zmizel úplně, stanuli Tanis a Jary u paty staré a zanedbané věže, jejíž vrchol byl jen stínem v bílé hmotě. „To je maják. Stará a nepoužívaná věž. Bývala posledním bodem civilizace, za ní byla už jen Mlha a ostrov Acílií. Za ni si Mlha nikdy netroufla. A teď sahá až k lesu.“
Tanis u paty věže zvrátil hlavu a pokusil se dohlédnout na její vrchol. Nepříliš úspěšně.
„Bývala?“ optal se. „Jak dlouho už je opuštěná? Pěkně se rozlezla, jen co je pravda. Od nás se čeká, že ji opravíme?“ Byl si téměř jist, že to není ono, ale prostě to plácnul.
„Kdysi dávno, několik set let zpátky, ještě archeenská společnost netušila, kdo přesně Acílie jsou. Byla to pro ně mocnější stvoření, báli se jich, netušili, že to jsou Stvořitelé a pozorovatelé, kteří zajišťují chod Archeenu jen tím, že existují. Nevěděli, že aktivně do chodu světa a společnosti nezasahují. Báli se viditelné divoké Mlhy, která se hromadila všude, kde nebyla města, kde nebyl život.
Chtěli ji zahnat a tak na odlehlých místech stavěli majáky, symbol civilizace, symbol svého světa. V každém majáku sídlil jeden archeeňan a hlídal svět. Staří strážci majáků. Jsou o nich příběhy.
Později se ale přišlo na to, co je Mlha zač a kdo jsou Acílie, a majáky začaly být opuštěné. Dneska jsou symbolem historie, ale stále ještě mohou sloužit jako úkryt na cestách, bod pro setkání nebo hranice světa skutečna a neskutečna.“
Jaryeret tiše mluvila a prohlížela si věž. Obcházela ji a napůl táhla Tanise za sebou. Koukala na věž kámen po kameni, zkoumala staré omšelé rytiny. Její vysvětlování opuštěnosti věží bylo napůl nepřítomné, jako by už tohle vyprávěla mnohokrát a ani si neuvědomovala, co říká. Na opačné straně věže se zastavila u vchodu – byla to temná hranatá díra zející v kameni, který byl po jejím obvodu podivně rozleptán. Zdálo se, jako by se někdo snažil narušit materiál věže kyselinou. Na některých místech byly další stopy poškození. Skoro jako sečné rány či chuť kámen rozdrápat, co nejhůře mu ublížit.
„Věž je poškozená částečně časem, ale co způsobilo tyhle výpady, tomu nerozumím. Bojím se, že v téhle Mlze nemáme jinou možnost než jít dovnitř, ale přiznám se, že se mi tam ani trochu nechce. Jestli si Acílie nedobrovolně hraje na Strážce majáku...“
Takže jsou opuštěné pěkně dlouho, pomyslel si Tanis, zatímco Jary dál vyprávěla a tahala jej kolem věže. Až když zastavili u vchodu, zpozorněl. Ani jemu neušly ty podivné stopy na kameni. Normálně by řekl zloději, ale tohle zřejmě nebyl ten případ. Ani vrazi, tedy zatím. Zdálo se, že tohle místo chtěl někdo zbořit.
„Tak pokud není jiná možnost, tak prostě pojďme. I když se ti tam nechce, může to tu posloužit jako dobré strategické místo pro boj. A rozhodně lepší, než ve vší té mlze.“ Tanisovi ta věž nevadila. Naopak, podobně jako v Jaryině vyprávění, mu připadala jako nějaký záchytný bod civilizace.
„A pokud tam Acílie je, představuje to další důvod proč jít dovnitř.“ A sám se rozešel dopředu.
Když Tanis vystoupil na první schod, bylo to, jako by prošel neviditelnou bublinou do jiné sféry. Nebyl to rozdíl vnímaný běžnými smysly. Byl to pocit. Jako by vešli do malého archeenského subsvěta. Jaryeret se Tanise chytila pevně za paži.
Stěny i schodiště byly rozleptány ještě brutálněji než vchod do věže. V některých místech bylo těžké od sebe rozeznat jednotlivé schody. Stěny slabě světélkovaly. Dostatečně, aby Tanis viděl na cestu, ale zároveň tak málo, že nemohl tušit, co se v šeru a stínech skrývá. Stíny se hýbaly. Ozýval se šelest. Jako šepot tisíců lidí vzdálených míle daleko.
Dvě otáčky a schodiště bylo na svém konci. Posledních deset schodů nebylo znatelných, byly to jen šikmé prohlubně a výstupky. Ocitli se v místnosti na vrcholu věže. Nebyli tam sami.
U jedné ze stěn se choulila bílá postava. Neměla sněhově bílou kůži jako Jaryeret. Byla spíše našedlá, nazelenalá, sinalá, nezdravě jako člověk, kterého drželi dlouhá léta v podzemí. Byla nahá a bezpohlavní. Žádné pohlavní orgány. Rysy byly napůl mužské, napůl ženské. Žádné vlasy, žádná srst. Vyděšené slepé oči upírala do prázdna. Okolo postavy se hromadily duše zvířat. Obrysy starých archeenských živočichů, kteří neměli kam jít. Jen tam stáli a s očekáváním hleděly na postavu. Nadpozemskou, zuboženou.
Jaryeretin stisk Tanisovy paže zasílil, archeeňanka se k němu více přitiskla. „Acílie?“ zašeptala. Šepot se rozlétl místností a postava u zdi sebou trhla.
Tanis čekal, že vnitřek věže na tom tak špatně nebude, ale mýlil se. Vypadalo to tam podstatně hůř. Nahoře zjistili, že nejsou sami. Postava u stěny vypadala, jako pozemšťan, který chce zvracet. Tanis zadoufal, že to není ten případ. Neuměl si představit, a ani nechtěl, jak by to mohlo vypadat. Připomínala mu člověka, který právě prodělával změnu pohlaví, ale dostal leukémii, a tak s tím museli na čas přestat. Alespoň už zjistili, kam se poděly všechny ty duše. Sem. Tanis si na Jaryno stisknutí nestěžoval. Sám by možná někoho takhle chytil, kdyby měl koho.
„Ta teda vypadá,“ hodnotil stav stvoření tichým hlasem. „Jako kdyby ji někde týrali. A nakonec, ono to tak i možná bude, vzhledem k tomu, co jsme tu viděli.“
„Ta-takhle Acílie běžně nevypadá. Už jsem je několikrát viděla. Jsou to mlžné bytosti s aurou moci, sebejisté, nehmotné a přeci tak... Tohle nemůže být... Tohle ne. Podívej se na to. To je to... nejubožejší, co jsem kdy viděla.“
Postava u zdi se bázlivě podívala na nově příchozí. Velké temné a přeci svým způsobem kalné oči byly plné prosby o pomoc. Zoufalství. „Jsem v cele,“ zachraptěla Acílie. „Takhle vypadá bůh, když má tělo a duši. Bojím se. Vím co je strach. Nikdy předtím jsem to nevěděl. Jak to dokážete snést?“ Postava se chytila rozleptaného kamene stěny věže a snažila se dostat na nohy. Neúspěšně. Paže byly příliš slabé. Postava se zhroutila na podlahu a v pololehu cosi zakňučela.
„Nemyslet na to. Nemyslet. Najednou mám v hlavě tolik myšlenek, že je nezkrotím. Dříve se má mysl upínala k hlavnímu bodu - existovat. A existence zajišťovala, že věci plynuly jak měly. A věci neplynou. Věci stojí. Hroutí se. Tolik myšlenek! Tolik!“ Acílie si nechala pomoci na nohy. Byla lehká a křehká jako věchýtek. Ani tak nedýchala, jako spíše lapala po dechu.
Povzbuzena Tanisovou odvahou se Jaryeret přiblížila k Acílii a pokoušela se ji podepírat z druhé strany. Ve chvíli, kdy se Acílie dostala na nohy a udržela se na nich to mezi dušemi zvířat zašumělo zájmem. Mnohá začala netrpělivě přešlapovat na místě.
„Víš, co by za tolik myšlenek někteří dali? Potkal jsem několik lidí, u kterých jsem si byl jist, že v hlavě neměli ani jednu,“ pokusí se podpořit Tanis Acílii, přirovnáním k některým lidem, které potkal. Snad nebude chtít být jako oni.
Pak jeho pozornost upoutají duše zvířat. Jako kdyby ožily, nebo se mezi nimi začala šířit šeptanda za účelem rozšíření drbů o nových příchozích a událostech, které snad uvedly věci do pohybu.
„Co to dělají?“ zajímalo ho. „Chtějí se vrátit do svých těl, smísit a vytvořit megapříšeru, nebo tak něco?“ Hádal Tanis. „Nebo chtějí pomoc, nebo co já vím?“
„Byli živí a neměli myšlenky? Jak je to možné?“ Acílie se zachvěla a skoro vypadala, že znovu spadne. Ve chvíli, kdy se Acílie otřásla, si Tanis všiml, jak se kus zdi věže rozpustil, jakoby rozleptal a dříve pevný kámen teď stékal k zemi. „Ne-vy-dr-žím to!“ zašeptala trhaně.
„Víš, Acílie, to byl asi takový pokus o vtip. Víš, co je vtip?“ zkusila to Jaryeret nejistě. Ani se na Acílii nekoukala, klouzala pohledem po zvířatech. „Megapříšera? To doufám ne. To by byli větší než jahríni.“
„Oni beze mne neví, jak se převtělit do právě narozených zvířat. Hromadí se a neví jak a kam jít. A já jim neumím poradit. Dříve je směřovala má pouhá existence. Myslí, že jim pomůžu. A já nemohu.“
Tak tohle rozpouští tu věž. Ne nějaký predátor, ale Acílie, pomyslel se Tanis.
„Nooo,“ zamyslel se Tanis, ve snaze přijít na nějaké řešení téhle situace. Moc mu to nešlo, ale přece jenom se mu v hlavě urodilo pár nápadů. Dost podivných, ale lepší neměl. „A nemůžeš přejít, hm, na manuál?“ nadhodil. „Jako dělat to všechno ručně? Říct: ty patříš sem, ty tam a třeba je tam i napěchovat?“ zkoušel to. „Nebo nejde tě těla nějak zbavit? Víš, aby ses jako povznesla, nebo tak něco?“ Stále používá pozemské termíny a zapomíná je převést na archeenské. „Zbavit se potřeby fyzického těla a existovat jako energie? Nějaké řešení přece existovat musí.“ Je na něm vidět, že si nad touto situací tak trochu zoufá. Nestává se často, že najdete boha, co neumí být božský a ještě je psychicky sesypaný. Dokonce ani v knížkách ne.
Acílii a Jaryeret se podařilo nasadit na vlas stejný nechápavý výraz během Tanisova návrhu řešení. Jary se ale vzpamatovala rychleji. Možná jen rychleji pobrala, co se Tanis snaží říct. „Zvířata nejsou vaky, abys do nich něco pěchoval. Natož jejich vlastní duši. I když co já vím?“ pohlédla tázavě na Acílii. Ta zavrtěla hlavou.
„Jen by stáli u svého těla a netušili by, jak se s ním spojit,“ zašeptala Acílie. „Co je na duši nejhorší je... je... že ji nesnáším a stejně se jí nedokážu vzdát. I kdybych se mohl... povznést? Nechtěl bych. Je to těžké. Jako bych byl roztříštěný na mnoho částí. Jak-s-tím-dokážete-žít?!“ Několik dalších kamenů věže se rozpustilo.
Jaryeret se otřásla. „Pojďme odtud, než se to tu celé rozloží.“
|
