Liga jeskyň (3 strany zpět) | Diskuze - Aragorn.cz

Seage z jeskyně Archeenská bouře
Jeden ze čtyř hrdinů magického Archeenu, který byl odjakživa šikanován, zažíval v životě velká selhání. Posléze se však stal poměrně úspěšným zpěvákem, ale nedávno však zemřel při erotických hrátkách. Seage je poměrně přátelský, ale také naivní muž. Raději uteče před problémem, než aby něco řešil přímo. Nyní se však začíná všechno měnit...

Letmým pohledem koukne na Narina, ale hned zase sklopí oči. Jediný dlouhý nádech dává mihotavé znamení, že chce možná něco říct; místo toho stáhne nohy k tělu a obejme je rukama.
Bojí se... Zamumlá tiše tiše zamumlá pouze v myšlenkách: Něco odvádí jeho pozornost... Ten jahrín přišel, to je moje šance... Nepředpokládal, že by dostal možnost k útěku takhle brzy. Popravdě si to chtěl alespoň trochu naplánovat, než se oddělí od skupinky a možná navždy půjde svojí cestou.

Lákalo ho to! Ještě chvíli seděl na místě a civěl nepřítomně do prázdna, než se zvedl ze země a vyběhl ven z velké věže. Bral schody po třech, nebo možná po čtyřech? Jejich počítání bylo zbytečné, vzhledem k tomu, že musel být nutně venku.
Proti své vůli vzhlédl k obloze a viděl tu nádheru, která se však ne podle jeho představ začala měnit v hrůzostrašný výjev. Sledoval jahrína, poletujícího okolo jemu neznámého předmětu, a místo toho, aby se dal na ústup a útěk, jak původně plánoval, nehnutě stál na místě.

Peklo! Tentokrát i on dostal strach a kolena se mu roztřásla jako listy pod náporem silného větru. Postupně to přešlo do celého těla. Pohled mu padne na roztékající se fontánu, několikrát se trhavě nadechne.
Vzpomněl si na příčinu své smrti. Padající obrovský panelák, hroutící se pod přívalem zemětřesení, když se zrovna ukájel. Rozum mu radil, aby vzal do zaječích a opustil město, společně s ním i skupinku, se kterou doposud cestoval.
Ne, musím něco udělat! Prostě musím! Zhluboka se nadechne a najednou si vzpomene na jeho doposud neovládnutou schopnost. Tohle byla jeho šance, mohl zachránit Archeenské obyvatelstvo a ukázat jim, že musejí bojovat za vlastní záchranu.
Ukázal jsi mi směr, Arsenio! To je moje šance! Z úst se mu prorve na povrch bojovný výkřik. Ruce namíří k obloze, rozkročí nohy a vycení zuby. Pokusí se vytvořit stříbrný magický štít a roztáhnout ho nejvíce okolo města, abych ochránil největší počet obyvatel; potažmo všechny před tím, než se dá na útěk.
Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.

Jméno: Spring
Jeskyně: Belfurův Děs - http://www.aragorn.cz/herna/belfuruv-des/#kom
Psychologický profil a historie: Spring je psychopatka. V dětství byla uličnická a jednoho dne vyhodila z legrace do povětří stánek potulného obchodníka. Obchodník byl ale šílenec a sadista, najal vrahy a v jejich čele brutálně zavraždil Springiny rodiče před jejíma očima. Od té doby je Spring vysoce nestabilní a projevuje přehnané známky emocí, z nichž nejsilnějším faktorem je všeobecné znudění. Cokoliv nebezpečného, nebo brutálního je jejím jediným lékem na nudu.

Je mým standardem často spolu se svými příspěvky posílat odkazy na různé písničky, podbarvujíc tak svůj text. Tyto odkazy jsou v přiložených scénách k dispozici a považuji je za jejich legitimní součást, kvůli energii a času investovaných do výběrů správných tracků.

Scéna 1:
Družina právě zadržela dva lumpy, z nichž jeden byl zabit, druhý upadl do bezvědomí. Richard, nezkušený mladík s poněkud slabým žaludkem právě dostal od zkušenějšího a staršího Wortha za úkol někam odnést a zahrabat ranec plný starých tlejících kostí a poloshnilého masa zhruba týden staré mrtvoly...
https://www.youtube.com/watch?v=Ty9d1NzbNOY

Springin příspěvek:

Se stříbrným pohárem naplněným vínem v levé a s velkým, tříramenným svícnem v pravé ruce, vykouknu z povozu.
"Hoši, našla jsem parádní svícen! Je celej ze zlata!" Vyhrknu nadšeně a očima si ho prohlédnu. Mé nadšení poněkud povadne.
"Guh, falešnej poplach. Je jenom pozlacený." Odfrknu si a hodím krám slepě nazpět do vozu.

S číší v ruce opatrně vylezu ven tak, aby se víno nevylilo a usrknu lahodného nápoje. Když piju, tak se na pohár mimoděk zadívám a překvapeně rozšířím oči. Oddálím od sebe kus praktického kovu a po chvíli excitovaně zakvíkám.
"U Sorakova zahnutýho meče, to je stříbro! A pravý! Hehehehe..." Nekontrolovatelně se začnu tiše gebit sama pro sebe a znovu se napiju. Pak nabídnu pohár Richardovi.
"Nechceš si dát taky? Jsi nějaký bledý."
Pokud si číši ode mně převezme, nechám mu ji už v rukou a nestarajíc se o fakt, že je stříbrná, ji zpět nevyžaduji. V opačném případě ji vezmu s sebou na kozlík, na který si hačnu.
"Každopádně, tenhle krám přece nemůže být příliš těžké řídit, no ne? Posvítíme si na to." Vezmu opratě do rukou a zamyšleně se na ně podívám.
"Hmm..." Zahučím. "Aha!" Cinkne mi v hlavě nápad. Vytáhnu z kapsy velkou lupu a soustředěně si otěže několik vteřin prohlížím.
"Mám to!" Vyjeknu znenadání, strčím lupu do kapsy a prásknu řemínky koním do zad v pokusu celý malý kolos rozjet kupředu...

Scéna 2:
Vesnice napadena nemrtvými. Družina bojuje na straně vesnice. Nemrtví jsou poraženi, ale zatímco Springini kolegové diskutují o tom, co by měli podniknout dál, Spring se vydá – ještě celá zkrvavená a špinavá od vnitřností – v ústrety nově příchozí plavovlasé ženě, která se k bojišti obezřetně blíží a ve chvíli, kdy se k ní Spring vydá, sejme ze zad luk a šíp a namíří na ni.

Spring:
http://www.youtube.com/watch?v=3HG-d66cJ8c

Nevšímajíc si - ač hlasité - debaty za mými zády, jsem si to dál rázovala k ženě vycházkovým krokem a s úsměvem na tváři. Z mého chování nešlo úplně vytušit, zda-li byly mé nervy tak pevné, nebo jsem byla prostě jen šílená.
...někteří už měli představu.

"Mrtvoly nemluví, ale zabíjí." Pravila jsem, kráčeje. "Alespoň tyhle." Pokynouc malou rukou jsem ukázala za sebe na hromadu shnilých, nedávno ne až zase tak mrtvých mrtvol. Úsměv mi zmizel ze tváře a já vysvětlovacím tónem pokračovala, stále se přibližujíc.

"Kdo mluví, není mrtvola. Neznamená to však, že ji nemůže z někoho udělat. Vy nejste mrtvola, já nejsem mrtvola - protože obě mluvíme!" Rozevřela jsem na ni do široka oči. "Což je samozřejmě pouze proměnná." Dodala jsem.
„Vypusťte šíp a ona proměnná se možná změní. Za předpokladu, že střílíte přesně a mým kolegům jsem úplně fuk, je šance, že tady dneska mluvit přestanu pouze já. V opačném případě... no." Na okamžik jsem zastavila, zadívala se do země, zhluboka se nadechla a pak zavrtěla hlavou.
"Patová situace." Zhodnotila jsem. Znovu jsem se dala do chůze.

Pokud mezitím opravdu nevystřelila, došla jsem během řeči až k ní - samostříl nadále uchopený v nebojové poloze ve svisle uvolněné levici.
Z osobní blízkosti jsem se jí upřeně zadívala do očí.
"Mám řešení: Co kdybychom dnes nepřestaly mluvit ani jedna?" Natáhla jsem před sebe svou pravici, nabízeje gesto přátelství.
"Spring." Uklonila jsem se hlavou.

Scéna 3:
Družina kráčí k opuštěnému statku a po cestě Spring hovoří se statným, učeným barbarem Bohdanem. Bohdam ji vypráví o svém životě a otci a pak se jí optá, co ji žene tímto světem.

Spring:

http://www.youtube.com/watch?v=XFEAzP1Zm-A

Bezstarostně a radostně kráčíc po jeho boku, těšila se velkému vyprávění, kterým ji barbar po tak malé a stručné otázce odměnil. Zasněně naslouchala jeho vyprávění a hltala každé slovo.

Představovala si zasněžené pláně, hory a lesy a domýšlela si ta nebezpečenství a dobrodružství, jaká na své cestě musel zažít. Pak se rozvyprávěl o svém otci. V jejích očích se zaleskly slzy stesku a smutku. Bylo jich mnoho. Celé řeky. Jakmile jí položil onu otázku, podívala se na něj očima, zmáčenýma od slz.

Nebyla schopna odpovědět. Pomyšlení na to, co všechno zavinila nevinným žertem jí sžíralo až do morku kostí. Trhalo duši. Trhalo svědomí. Ničilo v ní veškeré dobro. Veškerou naději. Pak se uklidnila. Pořád mokrými, ale již vyrovnanými, pevnými oříškovými oceány na něj pohlédla.

"Vina." Zhluboka se nadechla.
"Nenávist..." Na dlouhou chvíli mlčela, neschopna větu dokončit.
"...k sobě samé." dodala v duchu.

Z čista jasna se vrhla barbarovi kolem pasu a zabořila uplakanou tvář do jeho velkého, teplého kožichu, schovávajíc se před světem. Před sebou samotnou.

"Omlouvám se." Zašeptala nekonečně se stydíc za svou slabost a cit, když se ho konečně pustila. Otočila se, a kráčela dál. Po jeho boku. Byla ve společnosti lidí. Ale sama. Šla s dobrým srdcem, ale zlomeným. Byla nezranitelná, ale byla rozdrcená.

Byla Spring.

Melinda z jeskyněCharmed - Next Generation

Wyatt vtrhl k soudu, kde byla souzena Melinda a Henry a začal se vměšovat pod iluzí,ž e jim pomůže. Tribunál se naštval a žádné zlehčení trestu se nedostavilo.

"Děkuji Vám vaše ctihodnosti. Svůj trest si zasloužím a také odpykám." Probodne Wyatta pohledem plným potměšilosti. Asi by si měla přát, aby se mu povedlo zmírnit její trest, ale byl to Wyatt. Vždycky je fajn pocit vyhrát nad Wyattem, i když je to nevýhodné.
Ko***, proč se do toho musí pořád míchat? A samozřejmě mu to nevyšlo. Pocit zadostiučinění ji naplní až po konečky prstů.
Měl by se vrátit domů a neotravovat. Má práce až nad hlavu a i přes to musí být úplně všude. Ale teď mu to nevyšlo. Má smůličku.
Toho, že tím přihoršil Henrymu si ani nevšimla. Příliš se soustředila na potměšilou spokojenost.

Aiden Ellsworth z jeskyně Lapači snů

Aiden je mladý, leč poměrně neúspěšný herec, který se přiživoval prostitucí tak dlouho, až se nakazil virem HIV. Nyní se stěhuje ke své zaměstnavatelce, se kterou předstírá zasnoubení, protože mu zaplatila nájem.

Aiden si tak trochu připadal jako v pohádce o Popelce. Jenže úplně naruby. I když Cassidin dům patřil k těm menším a skromnějším, Aidenovi připadal jako palác, do něhož by se jeho byt vyšel snad tisíckrát. Nebo i víckrát. Najednou ho zaplavil pocit, že je lehká dívka. A to ještě mnohem víc, než když dělal práci. A skoro nejhorší na tom bylo, že po něm nikdo žádný sex nechtěl. To by se mu tohle celé přijímalo mnohem lépe. A opět se drala na povrch jeho hrdost. Jenže vzápětí ji zaplašil silné zakručení v žaludku následované paní křečí, která ho poměrně neurvale upozornila na to, že ještě nic nejedl, a i kdyby se hodně snažil, tak po něm v téhle čtvrtě nejspíš stejně nikdo sex chtít nebude. A už vůbec tu nenajde stánek s jídlem, takže by měl radši vyrazit a sehnat něco k jídlu. Proto vyrazil s velmi podivným pocitem kupředu a hledal, kde jsou hlavní dveře, aby se vůbec dostal dovnitř. A hlavně hledal Cassidy, protože měl dojem, že se každou chvíli odněkud vynoří vyhazovač a vyhodí ho pryč.

Tamora Mitchellová z jeskyně Charmed:Next Generation
Tamora, narozená jako jedna z nejmocnějších čarodějek své doby, si vždy přála být normální. Magie jí vždy jen ztěžovala a otravovala život. A teď, po prohraném souboji s démonem, který posedl jejího bratra, musí volit mezi magií a normálností. V tomto případě mezi životem a smrtí.

Volným krokem přejde na opačnou stranu prostranství. Oběma rukama si začne konečky prstů intenzivně masírovat čelo. Myslela, že je jejich handrkování k nevydržení, ale to si nedovedla představit, jak těžce na ní může dolehnout takhle obrovská masa ticha. Věděla, že ji všichni sledují a čekají, co udělá, přemýšlejí nad každým jejím pohybem.
Tiše zavyje a sklouzne rukama až na temeno, kde pevně proplete prsty mezi sebou a sklopí hlavu. Cítila jejich pohledy v zádech tak hmatatelně, až myslela, že se z toho zblázní.
Odpověď byla nasnadě, ale nemohla se k ní dostat přes nános toho, co všechno by musela překousnout. Opravdu úporně si přála být v tuhle chvíli někde jinde. Kdekoliv. Vzala by za vděk i Podsvětím. Možná i pracovnou konzultanta své bakalářské práce. I když... to asi ne.
Stejně má pocit, jako by se jí něco snažilo provrtat hlavou skrz na skrz. Podobný pocit zažila při cestě do minulosti, kdy spolu se všemi svými schopnostmi ztratila i kontakt s Kat* (a ten jediný doopravdy postrádala). V hlavě se jí roztočí kolotoč vzpomínek, který pomalu, ale jistě nahlodává pýchu, která jí brání zmlknout, srazit podpatky a vrátit se domů.

Tamora vzpomínala. A hodně si představovala. Odvíjela si v duchu rozhovory s různými lidmi a zvažovala jejich odpovědi na otázku, která ji útrpně rezonovala v hlavě.
Damon, kterého tou otázkou vlastně urazila, měl dobré argumenty, přestože málo z nich byla slova.
Kat jako jediná její otázku opravdu pochopila, ale odmítla na její námitky brát ohledy.
Trish, jejíž odpověď byla téměř ryze nepublikovatelná.
Melinda, která s tím byla jako vždycky se vším rychle hotová.
Dokonce Prue, která možná pochopila otázku, ale Tamm nepochopila odpověď.
V naprosté zoufalosti i Nathalie a Joshua, přestože neměli s magickým světem nic společného. Joshua se stejně pohotově vyjádří, že neví o „ničem víc cool“.
Ve výsledku jí stejně nejvíc poradil táta, ačkoliv jí jako jediný neřekl, co má dělat.
Definitivně ji zlomila jen prchavá vzpomínka na něco, co se vlastně vůbec nestalo. Těch několik minut, ve kterých se setkala se Sandy, svou dcerou. Pokud teď zemře, nikdy se nenarodí.

Po nějaké době má sundané brýle, hlavu v dlaních a nešťastně bezhlesně vzlyká. Ještě po další chvíli už je tichá, rezignovaná, pohled má stejně prázdný jako hlavu. Nakonec vlastně čeká už jenom na to, až opadne napjatá pozornost přihlížejících.

Pomalu, zhluboka se nadechne. Rukávem tuniky si otře slzy z očí. Nasadí si brýle a pečlivě si je urovná na nose. Oběma rukama si poupraví vlasy i oblečení. Možná je mrtvá, ale nemusí vypadat tak zdevastovaně, jako se cítí.
Dojde zpátky k vyčkávající skupině. Zhoupne se z pat na špičky a zase zpátky, ruce vrazí do kapes, aby ovládla potřebu s nimi zuřivě gestikulovat. Přelétne je pohledem, než sklopí hlavu. Nadechne se, ale dál mlčí. Odhodlání by bylo, ale slova nenachází.

*Tamora a Kat jsou jednovaječná dvojčata spojená už od narození telepatickými schopnostmi
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Sora z jeskyně Pravý svět

Pravý svět. Ten jediný. Ten, v jehož knihovně se skrývají všechny fiktivní světy, se kterými jsme se mohli kdy setkat. Svět, ve kterém je možné zavolat si hrdiny z fiktivních světů a doufat, že v sobě mají špetku toho tupého hrdinství a pomohou vám.
Sora pochází ze světa seriálu Avatar: Legenda o Aangovi. Velkou část života prožila ve Vodním kmeni na jižním pólu. Je poněkud buranská, krutě umpřímná a nevhodně spontánní. Hrdinské sklony sice má, ale pečlivě si vybírá, na koho je bude aplikovat.

„Máš mou plnou podporu, i když momentálně jen duševní,“ zavolala jsem k Jahnae a jejímu zajímavému návrhu na úpravu Kaltenovy vizáže. „I když vzhledem k těm sračkám, do kterých momentálně strkám ruce a velkou část svýho soustředění, to bude i s tou duševní na štíru. Nic proti,“ broukla jsem směrem k Narutovi a přesunula pozornost od vyléčené rány k jiné, doposud krvácející.

„Tak tebe tenhle tučňáčími vývržky ohozený parchant tak vzal z domu a mrsknul do této mírumilovné zemičky?“ zeptala jsem se bezstarostným a hořce veselým tónem Naruta, zatímco jsem zlitá potem léčila jeho rány vodou. Byla to namáhavá práce a v duchu jsem proklínala dny, kdy jsem místo hodin léčení kuchala ryby. „To jsme na tom tím pádem podobně. S trochou štěstí můžu doufat, že z mého zmizení starou Yuno nekleplo. Víš co, Yuno je moje babička a má tak trochu pocit, že jsem z porcelánu a že mé pravé místo je u nás na pólu a že mým největším životním cílem by mělo být porodit dětí, že by mohly založit vlastní nový kmen. I když vzhledem k tomu, v jaké jsem teď situaci, bych tu Yuninu vizi docela brala. Víš co, u nás na pólu aspoň nehrozí, že by se objevila banda chlapíků s vymytými mozky a snažila se přeměnit mě na doutnající hromádku. Teď už ne, válka už je pasé. Hm. Jak se vůbec máš ty? Jde to?“ mlela jsem s myslí napůl ve svém vlastním světě plném léčení a kmenových nadávek. Kdysi mi říkali, že bychom na zraněného měli pořád mluvit, aby si uvědomil naši přítomnost a nebylo pro něj tak snadné upadnout znovu do bezvědomí. Tenhle týpek vyfasoval jako svého průvodce na cestě uzdravení mou maličkost. Snad si to aspoň trochu užije.

~~~

A pak začal něco mlít ten umírající blonďák. „Ne, já jsem Sora,“ zahučela jsem zaraženě, „a své léčitelské umění ovládám tak báječně, že pokud mi nepomůže zásah shůry, tak mi tady pojdeš. Ne, že bych chtěla, vypadáš sympaticky. Sice trochu jako idiot, ale sympatický.“

A v tu chvíli se začala otřásat země okolo a do polovyléčené rány mi spadla trocha omítky ze stěny vysoko nade mnou. „Do varlat ptakopysčího medvěda!“ štěkla jsem na své poměry už poněkud podrážděně a vztekle a pokusila si ulevit prásknutím ruky. Schytalo to Narutovo rameno. „Tak takhle jsem ten zásah shůry nemyslela!“

Otřela jsem si zpocené čelo a těkala pohledem od padajících kamínku a obláčkům prachu k Narutovu zranění. Doléčit sympatického idiota, nebo šetřit síly na pokus zachránit se, pro případný další boj? Odtáhla jsem ruce od Naruta a omluvně k němu pokrčila rameny. „Promiň, nehodlám se vyšťavit. Zkus krvácet pomalu, tučňáčku.“

Drew Cooper z jeskyně Strážci času

Drew je chorobně a úzkostně čistotný a jeho spolubydlící mu na stolek položil chladnou, orosenou plechovku s pivem.

„Nééé,“ zasténá Drew, když vidí jak lahev od piva vyrobila kolečko. Popadne lahev a popadne z krabice na stole jeden papírový kapesník, kterým okamžitě začne kolečko zuřivě utírat.„Kolečko né.“ Vyčítavě se na Coreyho podívá. „Jako kdybys nevěděl, co taková věc dokáže udělat s nábytkem,“ na chvíli se odmlčí. „A co pak dělám s takovým nábytkem já.“ Oba to až moc dobře věděli. Takový kus nábytku musel většinou pryč.
„A pro záznam, sedím tady celou dobu,“ odpověděl na Coreyho otázku.

Cherrie „Omega“ Parker z jeskyně Lapači snů
Omega - anarchistka, squaterka a zásobovatelka drogového podsvětí pro Philadelphii a více než přilehlé okolí, toho času ve vazební věznici, dostala nabídku, která se neodmítá. Nabídku, která ji mohla dostat na svobodu, kdyby se uvolila vařit snící směsi pro bohatou slečnu. Věc má ale jeden háček – Omeginu špatnou zkušenost s tímto odvětvím.

Nedokáže odpoutat pohled od dveří, které se za Cassidy zavřely. Přes hrubé, zvlněné sklo výplně dveří ještě chvíli vidí její zdeformovanou siluetu, nejasnou, ale křiklavě barevnou jako papoušek. A pak už vůbec nic.
Dýchá přerývaně a roztřeseně, jako by právě uběhla maraton, rozčilením se chvěje po celém těle. Teď, když byla Cassidy pryč, zdála se znovu být spíš nějakým nepravděpodobným zjevením nebo hodně pošahanou halucinací, nic neexistujícího ji ale ještě nikdy tak nezvedlo tlak.
Není si úplně jistá, co to štěká na Howardse, ale určitě to je dost sprosté. Padne na postel a upře pohled do stropu.
Její svět byl v prdeli.

Ubíhaly hodiny a ona cítila jasně a ostře každou jednu vteřinu. Kdykoliv zavřela oči, byla zpátky tam a tehdy. Viděla tříštící se sklo. Ruku natahující se po zubatém střepu, odrbaný modrý lak na jejích nehtech. Stříkající krev, stékající po bílém hrdle. Cítila její horké kapky, které se jí rozstříkly po obličeji.
I když otevřela oči a před sebou měla jenom prázdnou chodbu věznice, pořád viděla ty oči. Oči. Nikdy nepohlédla do očí plných tak dravého, nespoutaného, čirého šílenství jako byly ty její. A nikdy nezažila oči tak strašlivě, bezútěšně, nekonečně prázdné jako ty jeho.
Nevěděla, jestli ji někdy v životě něco děsilo.
Pamatovala si vztek, pamatovala si nenávist, odpor, zoufalství, apatii, chuť umřít.
Ale nepamatovala si strach. Krom toho jediného večera. A vědomí, že se k tomu musí vrátit. Znovu čelit těm očím, střepům, kapkám.

Seděla, ruce zabořené do vlasů, kolébala se dopředu a dozadu a kňučela jako nakopnuté štěně.
Jako Lexi, když byla zima a neměly co jíst. Viděla, jak ji vesele chňape zuby po zápěstí. Jak se od sebe snaží dostat její velkou chlupatou hlavu a nenechavý mokrý jazyk. Jak se štěkotem nahání krysy.

Přechází celu dva krát dva metry sem a tam, pořád dokola, do zblbnutí.
Viděla Cassidyiny oči, její samolibý úsměv plný jistoty.
Nadávala, těmi nejhoršími výrazy, které znala. Udeřila pěstí do kovové konstrukce postele, až si zkrvavila ruku.

Někde v hloubi duše věděla, že to nemůže skončit jinak než její prohrou. Vtáhli ji do souboje vůlí, ale tu její nechali stát na drolícím se podstavci.
Ale stejně bojovala. Na konci už jenom o svou sebeúctu. Natahovala utrpení až na samou hranici snesitelnosti, jen aby se sama sobě mohla ještě někdy podívat do očí.

Když vychladl vztek, zůstal strach.
Když otupěl strach, zůstala hrdost.
A když zemřela hrdost, nezůstalo jí nic.
Jenom absťák.

Věděla, jak vypadá feťák, jak zoufale potřebuje svoji dávku a nasadil by kvůli tomu klidně i život. Žádná překážka není dost vysoká, cena nesplatitelná, ponížení hluboké. Jí nechyběla droga, ale chybějící svoboda ji zabíjela stejnou silou.
Člověk vydrží tři měsíce bez jídla, tři dny bez vody, šest hodin bez heroinu.
Já vydržela čtyři dny.

„Howardsi!“ zakřičí přes dveře, „Hej! Americká legislativa mi ještě dluží jeden telefonát!“
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Jahnae Darea z jeskyně Pravý svět
Jahnae Darea je hvězdná stopařka (ano, ze světa Adamsova Stopařova průvodce Galaxií) zarputilá bojovnice za ženská práva, milovnice extrémních sportů a držitelka několika galaktických rekordů na hranicích humanoidních možností. Většina lidí říká, že je taky pěkně šílená.
Ze svého světa byla nedobrovolně odvlečena a představa, že by se měla účastnit hrdinského boje za záchranu světa člověka, který to způsobil, se jí vůbec nelíbí. Teď ale bojuje svoji vlastní bitvu se stvořením vyvolávajícím nejniternější obavy. Jak ji bylo řečeno „Setkání se Žvahlavou nikdo dlouho nevydrží“

Tma.
Tma není zlá. Navzdory představám většiny paďourů je ve vesmíru tma skoro furt. Byla zvyklá na tmu.
Něco ale bylo špatně a tma to nebyla. Naopak, ta se ohleduplně snažila to milosrdně zakrýt, ale Jahnae to stejně poznala. Jak ten pocit zesílil. Jak zmizel prostor, zmizel vzduch. Jak se na ni stěny tlačí ze všech stran.
Klidná, jako vždy oddaná vlastní zkušenosti ucouvne a potřese hlavou, aby se toho prázdného pocitu v hlavě zbavila, tentokrát ale zády tvrdě narazí. Nehty trhaně zaškrábou po nepropustné překážce, než se o ní vzepře, jen aby dlaněmi dopadla na další takovou zeď přímo před sebou.
Jako smyslů zbavená do ní zabuší pěstmi, vší silou ji nakopne, až ji bez ohledu na pevné boty bolestivě zabrní prsty. Chodidly i lokty zabere proti oběma stěnám najednou, hrubé násilí ale tentokrát není řešením.
Zajíkavě lapne po dechu a zní to skoro jako tichý vzlyk. Udusí se, určitě se udusí. Nádech je lačný a trhaný, než zatají dech.

Ale pak se znovu s jistotou ozval ten samolibý hlas v její hlavě, který ji vlil nový život do žil.
„Vydržím?“ ušklíbne se, když to slovo tiše zasyčí skrz zaťaté zuby, „Rozhodně dýl, než ty.“
Jakmile se strach stal pro Jahnae výzvou, všechno bylo v pořádku. Bude se děsit třeba tři dny v kuse, pokud někdo říká, že to nedokáže. Koneckonců, ne jednou se dobrovolně vystavila pocitům, které vlastní silou perforovaly střeva, trhaly končetiny a nutily slabší povahy zemřít. Nebyla šampionkou v maratonech vogonské poezie náhodou. O kolik tohle asi tak mohlo být horší?

Uvolněně poklesne v kolenou. Dál se jednou nohou a lokty opírá o stěny z jejích myšlenek, její postoj už ale není zoufalým bojem jako spíš mírně znuděným čekáním na parťáka, který se opozdil, když se mělo už dávno vyrazit na flám. Hlavu má skloněnou, na rtech neurčitý úšklebek, oči zavřené. Nedýchá, jen vnímá.
S odhodláním, které ji vedlo víc než jen hlavou proti zdi, a zvráceným potěšením.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Kayley Hoffmann z jeskyně VigorMortal: Poslední přeživší.

Postapokalyptická jeskyně. Chvilku po tom, co byl jejich srub zničen a oni se vyhrabali z trosek.

Věděla, že se i v otázce Houslisty rozcházejí názorově. Zatímco Angela ho moc nemusela, Kayley za něj byla ráda. Nemusela se tvářit, že ví, co je pro ně nejlepší a rozhodování mohl dostat někdo další z řady. Ne, že by tak nesnášela velení, ale člověk, který přijímá rozkazy, nemusí tolik přemýšlet a spí se mu rozhodně lépe. Tedy, aspoň tak to bylo u Kayley.

„No, samozřejmě, že jo. Pan Kocour už je člen rodiny, přece jsem ho tam nemohla nechat,“ řekla s podtónem někoho, kdo netuší, jak se na takovou věc může ptát. (Dodatek: Ačkoliv ji kocour nemá rád a jen s libostí užírá z jejích zásob a nechá se nosit v teple batohu.)Ale jako vždy byla schopná se i krátce pousmát a tím to tvrzení trochu zmírnit.

Když už byla Kayley vyhrabaná a zjistila, že to skutečně přežila, oprášila svůj batoh a zalétla krátce pohledem k Panu Kocourovi, který se uraženě promenádoval po sutinách. Jeho ocas se mrskal nespokojením. Nejenže skončilo krmení, ale ještě si ho ta holka odvážila čapnout a to všechno kolem?! Nehorázné! Mňa-au!

Z vlasů si rukou vyčesala všechen bordel, který se jí tam dostal. Nebo se o to alespoň pokusila. Sledovala přitom Houslistu, který se rozhodl porozhlédnout po okolí. Snažila se číst z jeho rysů ve tváři, ale jako vždy se jí to moc nedařilo.

„No, jestli jsi viděl perníkovou chaloupku, tak bych to tím směrem přece jen riskla. Trocha sladkého by mi nevadila,“ pokusila se o vtip, ale hned jí došlo, že to tak skvělý vtípek a narážka na Jeníčka, co také lezl nahoru, aby se podíval po okolí, nebude. Proto sklonila hlavu a dělala, že kontroluje batoh.

*Jo, povedlo se ti to. Rovnou mu řekni, Jendo, nebo Jeníčku! Kayley, Kayley, umíš ty se vůbec chovat jako dospělý člověk?! Vždyť i v myšlenkách o sobě mluvíš ve třetí osobě! *

Po tomto duchovním připomenutí, zvedla svůj batoh, došla pro Pana Kocoura, který na ní vztekle prskl, když se pro něj natáhla. Díky tréninku už jej zpacifikovala docela rychle a vyhnula se jen zázrakem jeho rychlým a ostrým drápům. Sotva ale se ocitl v batohu, v teple a svém vlastním pohodlí, přestal sebou škubat a s posledním ublíženým Mňau položil hlavu na okraj batohu. Kayley si opatrně nasadila batoh na záda. Určitě jen kvůli tomu, aby Pana Kocoura nenaštvala a nevysloužila si další škrábnutí zezadu na krku.

„Máme nějaký plán, kam jdeme, nebo prostě jdeme tam, kde se nás zrovna nikdo nechystá zabít…?“
“Never thought I'd see the day when Death was denied. That leaves taxes as the only certainty.” ― Piers Anthony

Kyoko, jeskyně Avatar: Na zádech lvích želv

Ostrov, na kterém žije Kyoko a její rodina, napadli nebezpečí duchové z pevniny. Nikdo to nečekal...

Ozvaly se rány z venčí. Úlekem mi vypadl kus masa z rukou. Už jsem o něm nevěděla. Veškeré přízemní starosti lidského bytí mi z hlavy vyhnal strach. Zorničky se mi rozšířily a ve tváři jsem pobledla.
Dežaví. Přesně o tomhle se mi před pár dny zdálo. Jak jsem si po probuzení nedokázala vzpomenout na jediný útržek z toho snu, teď jsem ho měla před očima. V uších mi zněl pro ostatní neexistující řev, šílený jekot, když ohromná černá liška bez tváře sápala na kusy mého přítele.
Musím za Kuzonem, blesklo mi hlavou.

Nevnímala jsem co rodina dělá. Jakékoli logické myšlení bylo zakopáno hluboko do chřtánu země a nejspíše nevyplave, dokud se neuklidním a nedostanu do bezpečí. Seděla jsem jako zkamenělá a v hlavě se mi pořád dokola promítal ten sen, ve kterém se Kuzon rozhodl být statečným hlupákem a zemřel u toho. Bylo mi jedno, že tamto byl sen a tohle realita. Bylo mi jedno, že jsem pořád ještě slabá a naprosto bezbranná a že to nejlepší, co bych mohla udělat, by bylo schovat se.
Vyrazila jsem ze židle až jsem ji převrhla. „Musím za Kuzonem,“ zvolala jsem naléhavě a dívala se u toho na Matsua, jediného, který by to mohl pochopit. Rozběhla jsem se ke dveřím z jídelny ven, ven na ulici, najít jednoho z mých nejbližších.

Kuzon bydlel mnoho ulic odtud. Když byl poklidný den, dalo se k němu dostat rychle, člověk ani nevnímal, jak daleko to je. Ale dnešek měl do poklidného dne daleko a Kuzon mi teď připadal miliardy Vesmírů vzdálený.
Doběhl mě Matsu. „Co tu děláš?! Měl bys jít do bezpečí za rodinou!“ sykla jsem k němu, ale více jsem ho neodháněla. Matsuova přítomnost mi dodávala odvahu. Nebo spíše posilovala mé bláznovství, ono to vyšlo nastejno.

Z okolního děsu tuhla krev v žilách. Ale já měla to „štěstí,“ že byl strach mým hnacím motorem. Uskočila jsem před několika taškami, které mi chtěly přistát na hlavě. Srdce mi vynechalo několik úderů, když do ulice vnikla ta nestvůra. Na chvíli jsem zapomněla, jak se dýchá. Nedokázala jsem z té zrůdy spustit oči a stálo mě to hodně vnitřního boje občas se otočit a hledat nějakou únikovou cestu. Uličku mezi domy, zatáčku, dům s vyvrácenými dveřmi, cokoli.
Byli jsme v pasti. Můj mozek tomu věřil a zároveň si to odmítal připouštět. Duchové všude. Duchové, kteří přišli s určitým cílem. Vybít nás.
Rychlými chaotickými pohyby jsem koukala okolo sebe a hledala únikovou cestu. Sebemenší škvírku. Jenže mezi duchem přede mnou a duchem za mnou bylo jen jedno okno zabarikádované okenicemi. Ve druhém patře domu.

Vyschlo mi v ústech a já si s hrůzou uvědomila, že tiše počítám duchovy zuby. „Patnáct, šestnáct...“

Kuzon byl daleko a já věděla, že už je pozdě. Že už je určitě mrtvý.

„Dvacet jedna, dvacet dva...“

Matsu byl perfektní bojovník, když mu želva propůjčila oheň, byl fascinující, děsivý, převrátil by svět i s duchy. Ale teď měl holé ruce a hysterickou sestru na krku.

„Dvacet sedm, dvacet osm, dvacet devět...“

O pár domů dál - o ubohých pár domů dál - byla má rodina vydána těm zrůdám na pospas. Tváře mých milovaných mi probleskovaly před očima v odlescích těch zubů. Viděla jsem je všude. Kapaly sliny.

„Čtyřicet... čtyřicet jedna...“

Co vlastně mohu ztratit?

Skočila jsem mezi Matsua a zubatého ducha a rozpřáhla ruce v obranném gestu. „Mou rodinu žrát nebudeš. To ti nedovolím. Nepustím tě k nim,“ zasyčela jsem s šíleným leskem v očích. Usmívala jsem se. Jeden ze vzácných případů, kdy jsem se usmívala. Byl to úsměv, který by žádný soudný člověk vytvořit nedokázal

postava Henselt z Kaedwenu, jeskyně Sen o pohádkovém bohatství

Situace: Skončila šarvátka a Henselt zůstal na místě boje, aby počkal na zbytek skupiny, která je pozadu

Prohlídnu si scénu na mýtině. No,nebýt těch rozsekanejch mrtvol, byla by to pěkná mýtinka...sakra ty mrtvoly, můžou přilákat vlky nebo něco horšího. Začnu těla tahat na kraj palouku, kde je pokládám vedle sebe. Během toho každé ohledám. Hm, ten zaklínač asi nebude žádný ořezávátko a mohl by něco vědět o magických nestvůrách, určitě budeme mít větší šanci...a větší tahanice o odměnu.Úúf., povzdechnu si, částečně nad chováním mých společníků, částečně z únavy z tahání těl. Možná by patřilo připravit se na boj s nestvůrou...určitě bych si měl udělat pár obkladů. Přešlapuju nervózně po mýtině. No, pokud je to bestie, bylo by nejlepší ji vylákat do nějáké..pasti... Pohledem se stočím na naskládaná těla. Né.I když, posekaní už jsou a pohřbívat je nidko nebude, nejspíš je sežerou vlci. Nervózně se přiblížím k muži, kterého jsem viděl zemřít a jehož ruku jsem mu položil zpět k tělu. Teď ji opět vezmu a stydlivě si ji prohlížím. Promiň. Pohlédnu na tělo a ruku si strčím do brašny. Teď ty obklady. Začnu se poohlížet po mýtině a nejbližším okolí a hledám léčivé a užitkové bylinky. Přitom se ale nevzdálím na dohled mýtiny, kdyby někdo přišel.

Zahájeno posílání příspěvků za červnovou miniligu.

Výsledky hlasování za duben:

1. Klub Noční Můry (8 hlasů)
2. Lapači snů (7 hlasů)
3. - 4. Stargate: Hope (5 hlasů)
3. - 4. Strážci času (5 hlasů)
5. Charmed: Apocalypse (4 hlasy)
6. Charmed: Next generation (1 hlas)

UKONČEN ROČNÍK 13/14. VÝSLEDKY ROČNÍKU BUDOU VYHLÁŠENY V PRŮBĚHU ČERVNA.

Klub Noční Můry

Kristýna (Michiyo) jako správný superhrdina překonala obranu draků (ze kterých se vylíhla mazlivá dráčata) a společně s jedním z nich se vydává vstříc hlubinám poznání.

„Vstříc smrti? Jsi můj nesmrtelný superhrdina. Krom neuvěřitelné bolestné agónie a hněvu Anděla se nám nemůže nic stát, no ne?“ ozvalo se bezstarostně, když se Šárka nadšeně blížila k drakům.
Šupinaté bestie s ostrými zuby a pohledem dravce. A všechny tři se nastavovaly a odstrkovaly jedna druhou, aby si mohly užívat mazlení jako tlupa přerostlých koťat.
Jedno z dráčat se oddělilo od ostatních a couvlo dále do mlhy. Nebylo to ale nic bojácného. Na samé hranici splývavosti s mlhou se zastavilo a jasnýma očima hledělo na Kristýnu. Čekalo na ni.
Šárka mezitím jakoby zcela zapomněla na důvod, proč se s Kristýnou vloupávají do podzemí. Ležela na zemi podél jednoho z draků a vískala ho mezi šupinkami u křídelních kloubů. A dráče si to užívalo.

Chvilku si i Kristýna užívala toho, že může drbat jako přerostlá koťátka tyhle nebezpečné pradávné tvory. Ale pak jí pohled padl na dráče, co ustoupilo do mlhy. Bylo to pobídnutí. Alespoň tak si to Kristýna vysvětlila. Ohlédla se po Šárce, ale ta vypadala naprosto zaneprázdněná tím, jak se mazlila s dráčkem.
Kristýna se usmála a rozhodla se nechat ji na pokoji. *Pravý hrdina by ty texty stejně našel nějakým zázrakem sám, ne?* pomyslela si a maskovala tak tím i ten fakt, že chtěla prostě, aby Šárka byla chvilku takhle veselá a šťastná. Připomínala jí trochu mladší sestru.
Přestala drbat druhé dráče a tiše mu řekla: „Pohlídej mi ji, ano?“ Tiché spiklenecké dohodnutí bylo v tom, jako když se matka zeptá svého nejstaršího syna, aby dával pozor na nejmladší sestřičku. A pokud možno nenápadně. Pak se rozešla odvážně za drakem, který čekal v mlze. V krvi jí koloval adrenalin a ona se cítila pořádně živá. Jde vlastně na průzkum sama, s drakem... místem, kde nebyl člověk určitě staletí!
*Vzhůru za bílým králíkem do králičí nory...* usmála se.
„Víš, kam potřebuju jít?“ zeptala se ho tiše, když prošla mlhou.

Drak, který na Kristýnu čekal, jen kývl hlavou. Rozuměl jí. Otočil se, nastavil jí konec svého šupinatého ocasu pod ruku, aby se ho mohla chytnout, a vydal se do hlubin. Mlha se rozplynula a drak vedl Kristýnu úzkou hrubě tesanou chodbou níž a níž v podzemí. Zdi byly pomalované; z dračích šupin vycházelo slabé nažloutlé světlo, které taktak ozařovalo nejbližší prostor. Obrazy na stěnách vyprávěly příběhy.

O tom, jak býval svět rozmanitý a všechny legendy a byly skutečností. České lesy byly plné prastarých stromů, tlustých a ohromných, že v jejich korunách vyrůstala celá města elfů, strážců dne. Ti žili jen proto, aby mohli splývat s přírodou. Ve všech směrech. Ať už to bylo starání se o stromy, pomáhání zraněným a nemohoucím zvířatům nebo požitkářštější páření se se zvířaty. Pečovali o les. Byla to pro ně studnice života.

Když padl soumrak, vylezli z jeskyň strážci noci, upíři. Chodili lesy, ale i skalisky, hledali raněné a a nemocné a dotykem jim dodávali novou životní sílu pocházející z měsíce. A aby jim Měsíc propůjčil svou moc, odváděli mu každého úplňku oběti. Krví oběti si malovali na nahá těla magické symboly, jimiž mohla do upírů vstoupit léčivá měsíční energie a oni mohli další měsíc opět chodit lesy a uzdravovat raněné.

Zima byla vždy obdobím smrti. Byla to doba, kdy ze severu přitáhli do zasněžené spící krajiny valkýry a odprovázely mrtvé duše dál na své cestě. Každé zvíře, které od poslední zimy zemřelo, i ten nejmenší mravenec, všichni ti museli přes roucha valkýr, aby nebloudili navždy smrtelným světem, kam už nepatřili.

Ve skalách žili draci a v řekách a ve větru poletovaly poloprůhledné bánší, zdivočelé duše nezkrotných živlů. Světem se mísily neskutečné bytosti, které jsou (v těch lepších případech) zmiňovány pouze v legendách. Vše bylo zasvěcené přírodním bohům, kteří skutečně existovali, svět byl postaven na rituálech, nad kterými dohlíželi prastaří obrovští golemové. Duše všech bytostí byly spontánní, odvázané, svobodné a věrné svému úkolu.

Třeba lidé...

Jediný národ, který neměl potřebu se starat o přírodu. Byl to národ, který se snažil překonat sám sebe. To byl jeho úkol. Stranou rituálů udržujících svět pohromadě se pokoušeli najít vrchol své geniality. Nepotřebovali uctívat krásu přírody, když mohli vytvářet vlastní krásu. Vládli mocnými silami, kterými zhmotňovali své vize. Stačila myšlenka a nad údolím se klenul skvostný viadukt. Lidé snadno zapomněli, že nejsou na světě sami a že svět není jen jejich. Roztahovali své hranice a brali prostor ostatním bytostem. Snažili se obcházet vůli Nejvyššího, dávat mu znát, že práci, kterou vykonávají ostatní národy, zvládnou také. Pálili prastaré lesy a na jejich místě stavěli domy a vysazovaly směšné aleje. Vyštvali upíry do hlubin světa, protože se sami naučili léčit své raněné. Samostatní. Bezohlední. Plni strachu z ostatních národů. A národy se v úctě před Bohem nechaly. Nebránily se. V podstatě lidem planetu přenechali. Nechali ji zničit.

Když Bůh viděl, co lidé udělali, rozhodl se vystrčit první výstražný prst a sebral jim jejich moc nad zhmotňováním vize. Lidé byli obyčejní. Ale jejich ego, samostatnost, vytrvalost a inteligence si hravě poradily i tak. Lidé dál přetvářeli Zemi. A ničili u toho i sami sebe. Zapomněli na národy, zapomněli na tajemné bytosti, zapomněli na přírodní bohy a z toho Nejvyššího udělali směšnou proměnlivou figurku, pro kterou se vraždili i mezi sebou.

A tak došla Bohu trpělivost a stvořil Anděla.

Chodba končila a ústila do ohromného sálu z temně modrého leštěného mramoru, který vypadal téměř jako vnitřek hvězdárny. Obrovská kopule posetá tolika příběhy psanými stříbrnými znaky a piktogramy, že vypadala jako hvězdné nebe. Příběhy se hýbaly. Příběhy se stále psaly.

Lapači snů
Cassidy shání všude možně lidi pro své snové podnikání. V Jerrym (Narwhal) vidí svého architekta, člověka, který buduje prostředí řízeného snu. A snaží se ho nadchnout.

„Vy, můj milý architekte, zvládnete mnohem větší divy než já. Vy jste tady umělec. Já vám jen mohu poskytnout materiál a pár ukázek toho, co se s ním dá stvořit.“ Cassidy věnovala Jerrymu laskavý úsměv a pak přešla k jedné ze zrcadlových stěn. Položila na ni dlaň.
Sklo bylo pevné a chladivé. Pak do něj ale Cassidy zlehýnka šťouchla prstem a začal se dít malý zázrak. Pevná plocha zrcadla se rozvlnila jako svislá vodní hladina. Pod prstem se začaly vytvářet kruhovité vlnky, které se zvětšovaly a šířily směrem k okrajům zrcadla, tam se odrazily a cestovaly zpátky, narazily do vlnek cestujících v protisměru a vytvořily stojaté vlnění. Zrcadlo se chvělo a vlny, které se měly podle zbytků přetrvávající logiky slábnout, namísto toho sílily. A pak zrcadlo prasklo a střepy se rozletěly na všechny strany. Rozletěly se pomalu jako na zpomaleném záběru ve filmu. Pohybovaly se rychlostí sotva centimetr za vteřinu. Letěly vzduchem, pomalu se otáčely a pokud chtěl někdo vstoupit do místa, které se za rozbitým zrcadlem nacházelo, nečinil mu problém líně poletující střepy dlaněmi bezbolestně odhrnout na jinou vzdušnou dráhu a projít.
„Každému nováčkovi bych jako první ukázala základní projekt. Ulici, kavárnu, park, něco, u čeho by bylo pro nováčka nemožné zjistit, zda sní či bdí. Něco, na čem bych vysvětlila základní principy. Ale vy jste z jiného těsta, pane Lewisi. Vám chci ukázat nemožné a nadchnout vás. Na zaučení bude času dost.“ Odhrnula několik pomalu letících střepů a prošla za rozbité zrcadlo.

Dalo se docela snadno poznat, že se mu označení jako „architekt“ a „umělec“ líbila. Když si představil, co vše by mohl takhle vytvořit a jak moc by to bylo „reálné“ ve snovém prostředí, vypadal ještě fascinovaněji, než předtím. Měl před očima všechna ta místa, co by jim mohl dát tvář, ale přesto zaměřil pozornost zase na ni, když si všiml, že něco dělá se zrcadlem.
Zvědavě přistoupil blíž a sledoval vlny. „Takže ve snu můžete dělat s věcmi, co chcete?“ Zeptal se tiše a došel skoro až k zrcadlu, ale pak instinktivně ucukl a otočil se zády k zrcadlu, když prasklo. On přeci jen nevěděl, co se vlastně stane… o okamžik později se udiveně ohlédnul přes rameno, když necítil žádné střepy. Jakmile uviděl ty poletující kousky, zamrkal a otočil se zase čelem k zrcadlu, vlastně teď už průchodu. Byl vykolejený, chvíli si prohlížel střípky a pak do jednoho z nich šťouchnul prstem. Zeširoka se usmál. „Páni…“ Chytnul jeden ze střepů mezi prsty, opatrně, aby se nepořezal. Už ho nepustil. Zpět na Cassidy zaměřil pohled, až když začala mluvit. „Docela se vám to daří.“ Bez zaváhání se vydal za ní, byl zvědavý, co dál vytvořila, co dál je možné ve snu vytvořit, něco obyčejného by ho jen zklamalo. Ale toho se po odhrnutí pár střepů stranou nedočkal.

Stáli na malé plošince připomínající balkón a shlíželi do industriálního údolí. Táhlo se až k obzoru, bylo ohromné a spletité a dominoval mu kanál tekoucí strusky s vodopádem, který byly stočen do nemožného Penrotova trojúhelníku. (http://s3files.core77.com/blog/images/2014/04/MonumentValley-Lead.jpg)
„Pokud si pozorně všimnete, pane Lewisi, jedná se v podstatě o iluzi. Nemyslím ten vodopád, jehož iluze by se zbortila ve chvíli, kdy by si váš mozek uvědomil, jak to celé funguje. Podobně jako tento vodpád můžete vymýšlet nekonečná schodiště a vytvářet tak blud, že je váš myšlenkový svět bez hranic. Já ale pro zamaskování hranic použila jiný trik.“ Cassidy se odmlčela a s vyzývavým úsměvem čekala, co z Jerryho vypadne.

Prohlédnul si celé údolí, jednou, dvakrát a pak znovu. Poslouchal jí, ale pozoroval prostor před nimi. Nakonec se na ní ale přece jen podíval, kdesi v polovině jejího hovoru. „Zbortila?“ Zeptal se krátce, ale hned se věnoval zase údolí. Docela snadno bylo poznat, že se jí skutečně podařilo ho nadchnout. Teď už to nebyla souhrnná podmínka, začal prozkoumávat jednotlivá místa, zajímalo ho, jak jsou propracovaná, všechny detaily. Něco se mu na tom nezdálo a nakonec přišel na to, co. Usmál se. „Opakuje se to… To je hodně zajímavé.“ Zabručí si to spíš tak pro sebe.

Cassidy rozpřáhla ruce do krajiny, jako by ji chtěla celou pojmout. Pak si upravila brýle a spokojeně se pousmála. „Je důležité při vytvoření snu dodržovat jeho zákony. Nemusí se shodovat s těmi bdícími zákony, ale musí být jednotné. Pokud do realistického parku vložíte plastickou sochu takového penrotova trojúhelníku, diváka to zarazí a pokusí se přijít na to, jak je něco takového možné, jak to funguje. Buď může zjistit, že je to jen optický klam, který funguje jen z jednoho úhlu pohledu - a to je ta dobrá část - nebo z ničehož nic zjistí, že je ve světě, kde mohou existovat takovéto trojúhelníky. Nebude se mu to líbit a jeho mozek se začne bránit. Na druhou stranu pokud ho už ze začátku vrazíme do světa s iracionální logikou a perspektivou, jeho mozek se tomu přizpůsobí a nad nějakým trojúhelníkem se nebude zarážet.

Naše práce obnáší dělat jakási snová představení pro jiné. A divák se nesmí dovědět, že je ve snu. Proto se většinou snažíme dělat sny realistické. Tedy alespoň v mezích. I když jste v zemi Divů, musí dávat věci aspoň trochu logiku, aby se tomu mozek snícího zvládl přizpůsobit a vnímal svět jako reálný.
Když prožíváte svět z prostředí science fiction, což se vám může snadno stát, pokud jste fanouškem něčeho takového, připadá vám všechno normální. Inteligentní technika, útočící stroje, to, že je z vás najednou počítačový expert, přestože v životě umíte sotva otevřít email nebo stáhnout si film... ale ve chvíli, kdy vám tam někdo vrazí z ničeho nic prvky staré Egyptské kultury, i ve snu si řeknete, co to má sakra být a pokusíte se rozřešit, jak se to stalo. Pro vytváření snových světů je důležité, aby si naši klienti nic neuvědomovali, nad ničím nedumali a prostě si užívali a konali, jak my chceme. A o tom je práce, kterou vám, pane Lewisi nabízím.“

Strážci času
Zachary má na krku pořádný průšvih kvůli rvačce, kterou před několika dny vyvolal ve škole. Teď se rozhodl zajít za nenáviděným tělocvikářem, aby ho trochu obměkčil. Jeho vzletná slova se ale zcela minula účinkem.

Terstena naštěstí zastihne ještě v kabinetě. Výzva „Dále,“ je ještě poměrně nezúčastněná, když ale otevře dveře, okamžitě se zatváří značně obtěžován. Zachary zjevně není ta návštěva, kterou by si před odchodem na hodinu představoval.
Sklopí oči zpět k výkazu, který do té doby vypisoval, a suše se zeptá: „Co se děje, O´Connere?“

Chvíli váhá, snad jakoby měl strach za ním vůbec jít. To už po chvilce zavírá oči a trochu hlasitěji zaklepe. Sevře kliku a otevře dveře dokořán:
"Dobrý den, pane profesore." pronese s jistou pokorou v hlase a pokračuje: "Měl bych na Vás žádost a rád bych vyřešil ten incident spojený s rvačkou minulý týden. Řekněme, že nejlépe po dobrém, než drastičtějším způsobem." Odmlčí se a přitom se mu odvážně podívá do očí, než pohled sklopí k zemi a nadechne se, očividně k dalším slovům:
"Jsme muži, máme nějakou hrdost a nebudu tady brečet, plazit se a žádat Vás o odpuštění. Nemohu však popřít fakt, že mě ten incident mrzí." Pokorně drží sklopenou hlavu směrem k zemi a pokračuje: "Neomlouvá mě to, že jsem tu rvačku vyvolal. Už vůbec ne to, že kvůli mě můj spolužák skončil v nemocnici s otřesem mozku." Tentokrát zvedne hlavu a podívá se mu znovu do očí s jasnou žádostí: "Podívejte se, nemáte mě rád a já nemám rád Vás. Přesto Vás chci požádat, aby se o tom můj otec..." Slovo otec pronese opravdu s velkou hořkostí: "Nedozvěděl a my to mohli vyřešit po dobrém. Třídě jsem se za ten incident omluvil. Vím, že omluva nic nespraví a slova nevyjádří to, co činy..." A s tím ukončí ten sáhodlouhý monolog.

Přestože, když si k tomu dodá odvahu, Zachary zkouší zachytit profesorův pohled, Tersten dál bez většího zájmu vypisuje výkazy a oči má sklopené k papírům. Nepřerušuje ho, nechá ho mluvit volně až do chvíle, kdy sám skončí. Vlastně mlčí ještě chvíli potom, aby se ujistil, že Zacharyho nepřepadne nějaký další záchvat slovního průjmu.
Pak zaklapne výkaz a vstane od stolu.
„Skvělá řeč, dojemná. Zkuste s tím jít třeba do rozhlasu, oko nezůstane suché,“ zatímco prochází řadu starých, mírně odrbaných sešitů na polici nad stolem, na jeho tváři z profilu může vidět cynický úšklebek.
„Ale mě ji přednášet nemusíte, nechte si ji pro disciplinární komisi, zasedat bude odhaduji někdy příští týden,“ vytáhne jeden ze sešitů, z rohu poličky stáhne píšťalku na provázku a pověsí si ji kolem krku, „Je to v tuhle chvíli mimo mé pole působnosti, ale i kdyby nebylo…“
Nehezky se usměje, pokrčí rameny, z věšáku stáhne sportovní mikinu a jednoznačně zamíří ke dveřím, ve kterých mu dotěrný student poněkud překáží.
„A když mě omluvíte, mám hodinu,“ více než jasně ho vykáže ze svého kabinetu.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Charmed Apocalypse

Alexis a Chrisovi dělá společnost Wyatt, který přišel v rámci Halloweenu pomoci obyvatelům Avalonu. Shody mezi Alexis a Chrisem pokračují a příšery samhainu se dál objevují.

Chrisův hlas se nese celým domem a rozléhá se po všech místnostech. Přesto však zůstává bez odpovědi. Nikdo nepřichází. Buď ho jeho matka neslyšela, nebo prostě jen není dost silná, aby prošla průrvou mezi světy.
Co se ale se zachvěním vzduchu objeví, je temná, narhbená a neobvykle velká silueta. Vzduch zaplní hlasité a nepříliš přátelské vrčení. Noc ještě neskončila a přináší s sebou spoustu dalších ošklivých a nepřátelských tvorů. Ať skutečných, či neskutečných.

Alexis s Wyattem tu žádost slyšeli také. Alexis protočí oči.
„Chce, aby ho člověk bral, ale jen co to jde, tak volá maminku,“ poznamená pohrdlivě.
„Alexis,“ napomene ji Wyatt. „To není hezké.“
„A co já s tím? Je to přece pravda,“ pokrčí dívka rameny. Wyatt jen vzdychne a pak změní téma.
„Viděl jsem, jak si vedete. Nejde vám to zrovna nejlépe.“ Na tuhle poznámku Alexis zareaguje jen uraženým odfrknutím. Uslyší totiž vrčení.

Jakmile Chris ucítí to zachvění vzduchu, téměř okamžitě zpozorní, jakoby snad vyčkával co se bude dít. Vycení zuby, snad ve snaze dát tím najevo, že se vůbec nebojí a pomalinku postupně se otočí okolo osy a začne se rozhlížet, snad ve snaze zjistí, odkud to vrčení přichází. Přitom ještě napřáhne ruce před sebe v jasné obraně.

Před ním se objeví obrovské, hrozivé vlčí tělo, cenící na něj bílé tesáky velké jako jeho dlaně a zíral do obřích, zlovolných žlutozelených očí, které na něj pohlížely téměř s lidskou nenávistí.
„Hej! Pejsku!“ ozval se známý ženský hlas. Byla to Alexis. Snažila se upoutat vlkodlakovu pozornost, aby Chris a Wyatt mohli zaútočit. Wyatt se najednou v modrých jiskřičkách objevil vlkovi za zády. A protože Alexis byla úspěšná, vlk upře pohled na ni, protože si takové oslovení nehodlal nechat líbit.

Samota. To bylo to správné slovo pro to, co chtěl teďka dělat. Zůstat sám, vyrovnat se s tímto způsobem života po svém. Nechtěl být nikým rušen, až na to pitomé zvíře. Neustupuje o krok a přitom se podívá do jeho očí též s chladnou nenávistí.

Volání samozřejmě uslyší a vyčká si na to, jestli se Alexis skutečně podaří upoutat vlkodlakovu pozornost. Nemá tu ženu zrovna v lásce, dalo by se však říci, že poprvé v životě její přítomnost docela oceňuje. Vlkodlaka nebylo snadné porazit. Kývne na Wyatta a prudce posune pravou nohu vzad a natáhne ruce před sebe, načež v rukách vytvoří obrovskou ledovou střelu a vyčká na Wyatta, než ji po chvilce vyšle proti vlkodlakovi s neotřelou touhou zabíjet všechno zlé…

Ledová střela, kterou Chris vrhl na vlkodlaka, jím jen neškodně proletí a roztříští se o protější zeď. Ne, že by nebyla účinná, ale tenhle konkrétní poměrně velký vlček byl jen iluze, která se zakrátko zachvěla a zmizela.
„To si ze mě děláte srandu, ne?“ rozčílila se Alex. "Tohle byla iluze?! Ne, že bych teda nebyla ráda, že s tou potvorou nemusím bojovat, ale jak má sakra jeden poznat co je iluze a co skutečnost? Kdybych po tom skočila, tak jsem si mohla rozbít hubu!“
Wyatt v tu chvíli vypadá, jako kdyby žvýkal šťovík. To kouzlo vymyslel on a možná měl nějak více specifikovat následky, i když ty se většinou omezit nedaly a on byl tehdy rád, že vymyslel vůbec něco, co by ochránilo ostrov na další stovky let.
„Je to jen jeden den v roce,“ snaží se hájit.

Alagaesie

Lesy u jezera Tüdosten poničila bouře a přinesla elfům, kteří žijí skryti v těch lesích zvláštní překvapení.

Tu noc zuřila bouře. V domku Lilenai bylo teplo a útulně, zatímco jeho venkovní stěny bičoval vítr a déšť. Ve své pohodlné posteli slyšla skřípání a vrzání stromů, které se prohýbaly pod silou větru. Několikrát ji dokonce i vytrhlo z bdělého spánku zapraštění hromu a v jednu chvíli si byla téměř jistá, že slyší, jak se lámou stromy. Jí, ani ostatním elfům však nic nehrozilo. Jejich příbytky byly pevné a opředené kouzly, která je chránila před něčeím takovým.
Ráno po bouři nebylo ani stopy. Když elka vyšla ven, svítilo na palouk, kde žila skupinka elfů slunce, které z kapek ros dělalo malé diamanty. Všechno vypadalo při starém, jen les se jí zdál místy o něco řidší. A najednou v jednom z těch řidších míst její oči zachytily jasně žlutý odlesk. Něco se tam lesklo a to nebylo v lese obvyklé. Možná by to stálo za prověření. Takové věci elf obyčejně neviděl.

Probudila se celá rozlámaná a nevyspalá. Posadila se na posteli, promnula si oči a s neslyšným zívnutím zvedla ruce nad hlavu a protáhla si tak záda. Vstala a přešla ke svému stolku s velkým zrcadlem. Usmála se na sebe. Do svých hbitých prstů vzala dřevěný hřeben a s tichým prozpěvováním si rozčesávala dlouhé zlaté vlasy. Když byla hotova, oblékla se do jednoduché halenky a kalhot a vyšla ven na palouk.
Její domek byl jeden z nepravidelně rozmístěných příbytků vrostlých do širokých stromů v okolí. S požitkem se zhluboka nadechla té nezaměnitelné vůně ranního vzduchu po dešti a bezstarostně se rozhlédla po okolním lese.
Její zrak utkvěl na něčem leskle žlutém v dálce. *Co to...?* To bylo nezvyklé. Přimhouřila oči, aby zaostřila, ale mezi stromy toho víc neviděla. *Hmmm.* Zamračila se na neznámý zdroj lesku. Otočila se na místě, vrátila se do svého domku pro luk, toulec se šípy si hodila na záda, a vydala se za oním zvláštním odleskem.

Lilenai se pohybovala lehkým, ladným krokem k té věci, která byla nepochybně zdrojem toho odlesku. Při její rychlosti jí to netrvalo ani chvilku. Dostala se do normální části lesa a všímala si, jak se na něm bouře vyřádila. Všude byla spousta popadaných větví, ohnutých stromů a některé i polámané. A jeden takový zlomený strom byl přímo před ní. Musel být už staletý, protože měl kmen širší, než oba byla vysoká. A uprostřed všech těch třísek ležel jasně žlutý oválný předmět. Další krok odhalil, že je protkaný bílými žilkami. Lilenai ho okamžitě poznala. Byla na svatě už dlouho a viděla i jiná, dokud během zrady toho lidského červa všechna nezmizela. Dračí vejce. Vypadalo přesně jako ta, která viděla, s výjimkou barvy. Všichni mysleli, že už žádná nejsou, kromě těch, která měl ten zrádce. A teď tu jedno leželo přímo před ní. Po všech těch staletích, Muselo tu už být dlouho, když zarostlo do stromu.

Stargate: Hope

Řešení problému nepohyblivé rozsévací lodi pokračuje i s typickým svérázným přístupem tauriů k nefunkčním technologiím.


Když doktorka Diogová vytáhne z technických údajů, které jim loď poskytuje, stav energie, zamyšleně se zamračí.
„Nedostatek energie by neměl být ten problém… Tyhle lodě čerpají energii samovolně během cesty jako Destiny, ne?“ sklopí pohled k tabletu a vyvolá si svoje technické zápisky. Nebyla sice odborník, ale právě během spolupráce s doktorem Rushem a Eli Wallacem získala pár zajímavých postřehů o antických technologiích.
„Můžete mi zobrazit motorovou diagnostiku?“ těkne pohledem k projekcím a sklopí oči zpět ke svým poznámkám, „S tím bych si měla poradit i v jazyce antiků."

„Jistě, hned to bude,“ odpoví doktorka Diogová. Začne otáčet a mačkat tlačítko. Očividně jí to příliš nejde, protože po chvíli do panelu kopne.
„Krám jeden staletý,“ zakleje, a začne tlačítko mačkat jako zběsilá.
„A mě bude něco povídat,“ zabručí David k Neeře. Po dalším zuřivém nakopnutí se konečně ozve odpověď doktorky Diogové.
„Tak. Tady to je. Diagnostika motorů.“ Na obrazovce naskočí hromada tabulek a diagramů. Většina jich je modrých, ale asi tři jsou červené. Čili nějaká porucha. Podle toho, co si dokázala přeložit, byl přerušený přívod energie do několika jednotek.
„To sice není nejlepší, ale důvod, proč loď neletí, to není,“ komentuje obrazovku Diogová.
„Půjdu s tebou,“ přihlásí si David okamžitě. „Zvládnete to tu, že?“ Odpovědí je mu přikývnutí.
„Ještě vám ukážu plány lodi, abyste věděli, jak se tam máte dostat.“ Zase několik stisků a na obrazovce se objeví poměrně podrobný nákres, s bílou čárou, značící cestu.

Počínání rozčilující se doktorky Diogové sleduje s podezřívavě shovívavým úsměvem. Vymění si s Davidem všeříkající pohled a pozvednutím obočí naznačí, že by mohla svou analýzu jedině zopakovat. Tauriové.
Jeho tiché stížnosti ale musí dát za pravdu. Odkloní se od jejich spikleneckého rozhovoru a suše si odkašle, aby upoutala její pozornost – vlastně ve chvíli, kdy konečně donutí archiv technických dat k poslušnosti.
„Skvěle,“ přikývne, „Ale na vašem místě bych si na takovou taktiku moc nezvykala. Nemyslím, že vám ji budu moct tolerovat, až se vrátíme na Hope.“
Co na tom, že Adré taky občas do něčeho třískne. Počítejme to mezi privilegia spojená s jejím postavením v čele oddělení.
Udělat si ze zobrazené diagnostiky jasno o tom, co se ve strojovně děje, ji zabere jen pár okamžiků, i když sama dobře ví, že napravit to bude jiný oříšek. Proč ho ale nerozlousknout hned, dokud je brzdí i jiné problémy? Bylo by mrzuté loď zprovoznit a hned se zase zaseknout na nefunkčních motorových segmentech.
Má co dělat, aby se nerozesmála Davidově dychtivosti odsud vypadnout. Ale nemohla by mu to takhle zkazit.
„Hlaste cokoliv neobvyklého, nebo když na něco přijdete,“ instruuje doktorku stručně, „Nerada bych se tady vznášela dýl, než je nezbytně nutné.“
Ruku s tabletem spustí podél boků a vytáhne zat, načež vyrazí chodbou ke strojovně.