Barevná srdce (149 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Tak, kde je hospoda?" nervózně bručím a rozhlížím se po staveních hledaje vývěsní tabuly.

"Moje vousatá prabába vždycky říkávala: Nejdřív se řádně napij a pak se teprv starej o svý záležitosti! Jo jo, ta měla vždycky pravdu!"

Zcela evidentně se vás nikdo nebojí.
Že by tu skupinky dobrodruhů v brnění procházely několikrát denně?
Možná vypadáte docela mírumilovně.
Nebo tu snad mají nějaký důkladně promyšlený a spolehlivě fungující obranný systém?

Muži i ženy v zahrádkách jsou v běžných kratších kalhotách a přes haleny mají někteří tenké vesty. Na nohou sandály nebo nízké kožené botky. Docela vhodné oblečení pro jasný slunečný den.
Vaše brnění dobře odolalo několikahodinovému prodírání houštím, ale teď v něm je nepříjemné teplo a vás všechny napadají podobné myšlenky.
...že jsem se nepřevléknul na kraji lesa, teď se už kvůli tomu vracet nebudeme, převlékat se tady na cestě, asi by se ti lidé divili - to raději ne...

Všechna stavení jsou pěkná a dobře udržovaná. Některá roubená celá, jiná mají kamenné podezdívky necelý sáh nebo až pod okna ozdobená pestrými květinami. Ať přízemní nebo několik s patrem, jsou krytá vysokými střechami. Z komínů stoupají pruhy světlého dýmu. Z cesty občas vedou odbočky a i ty jsou obklopené stejnými domky.
Jak jdete dál, lidé ze zahrádek odcházejí, asi k polednímu jídlu.

Cesta mírně klesá a šlape to skoro samo. Zakrátko procházíte mezi ohradami. Jsou z pevných kůlů a propletené šlahouny s bodlinami. Vnitřní plochy jsou se zelenají hustou trávou a jsou dělené nižšími plůtky na menší části. Asi po míli ohrada na jižní straně cesty končí, vystřídána poli se vzrostlým obilím. Po úzké stezičce jdou v dálce v poli dvě postavy. Asi jsou zabrané do vlastního hovoru, protože na váš pokřik nereagují. Když cestu začnou lemovat jabloně s malými nezralými jablky spatříte první stavení. Jak jdete vynořují se další od cesty oddělené upravenými zahrádkami.
Na některých jsou lidé. Jak přicházíte, krátce na vás pohlédnou, a pak pokračují ve své práci. Když se přiblížíte k první zahrádce, vyběhne z vrátek malý chlapec. Zamává na vás a směje se, ale potom ho hluboký mužský hlas zavolá zpět.

Konečně jsme z lesa ven. Rozhlížím se po lukách a pozoruji občasná ohrazená políčka. Zdá se, že jsme opět v civilizaci. Uvolním se a protáhnu ruce i nohy. Po tom trmácení houštinou jsem samý šrám, ale nevěnuji tomu pozornost.

I trpaslík se usmívá (pokud se tak dá říci tomu šklebu), když se dostane družina z toho prapodivného lesa, který si žije sám podle svých zákonů.

S úlevou dopije svůj měch a slastně si odříhne:"..eaaaargh.....áááách, konečně pořádná cesta a žádná křoviska. Rychle do Nalíkova! Rychle do hospody!!" křikne a pokračuje s ostatními v chůzi.

"Aaaaah!" Nadšeně vydechnu, když vyjdeme konečně z houštin. Je vidět, že šiřé pláně mi udělali dobře. "Už to vypadalo, že nás ten les nikdy nepustí ze svých spár. Hned se líp dýchá." A jako bych nějakým kouzlem zapoměl na poslední strastiplné hodiny chůze a šlehance větviček do obličeje a celého těla.

"Za chvíli budeme v Nalíkově. Dnes nás čeká doufám klidnější noc."

Konečně aspoň nějáký známky civilizace. prohodí Leaf k ostatním druhům, když spatří ohrazené pozemky. Snad už to do Nalíkova nebude trvat dlouho. dodá nakonec.

Až se dostaneme do města tak si koupím boty a pořádné kalhoty. pomyslí si kroll a snaží se nevnímat štiplavou bolest z oděrků na spodní části nohou.

______________________________________________
Nevím jak vám, ale mě poslední dobou aragorn dost blbne a často se mi ani nenačte. Něco nekalého se tu asi děje :)...

Určitě uběhly další skoro dvě hodiny, když Dark náhle štěkne a znovu napne řemínek. Proderete se ještě snad dvaceti sáhy křovisek a pochopíte, že Dark vycítil konec houštiny. Pěšina se na pár krocích rozšířila tak, že znovu můžete pohodlně jít vedle sebe. Jen na chvilku jste zpomalili a za chůze prohlédli jeden druhého, jestli nejste moc otrhaní, podrápaní a jestli jste něco neztratili. V rychlé chůzi projdete mýtinu dobře o polovinu větší než ta, kde jste nocovali, ale bez kamenné mísy.
Pohodlný pochod trvá další dvě hodiny než stromy začnou řídnout. Když vyjdete z lesa, slunce se přibližuje k poledni.
Cesta se mírně zvedá a z vrcholku kopečku spatříte v dálce po obou stranách cesty ohrazené travnaté pozemky, možná pastviny, ale žádná zvířata nejsou v dohledu.

Axelia sa o okolie moc nezaujima, obcas sa obzrie dozadu, ale to je sai tak vsetko. Iked kraca mlčky, hnev v nej vrie a syci na vsetky strany. Je to vidiet i na jej postoji a sposobu ako lesom prechadza. Sa proste rozhodnu a ani nemienia o tom diskutovat, najradsej by som ich nakopala do clenkov argh...

Mali sme zobrať aspoň tie kožušiny z vlkov, to by sa nám hodilo, ked nie na iné tak by sme to predali...sakra to je škoda...

Pozriem na okolitú prírodu zakývem hlavou, skloním zrak a stále kráčam dalej

Sakra toto sa mi nepáči. už by sme mali z lesa výsť...Toto sa mi nezdá...Achhhh

Povzdychnem a stále kráčam dalej

"Arr..zatraceně!!" zavrčí trpaslík, když ho znovu šlehne další větvička do obličeje. "To je džungle. Zatr..." podrážděně bručí, ale dál se neúnavně prodírá houštinami.

Už abychom byli v hospodě. Jsem snad nějakej špičoušák, abych se tady trmácel tímhle marastem?

Po hodině už ani Dark není nadšený ze změti křovin a jejich větví, kterými je pěšina zacpaná. Nejste vůbec schopni posoudit, jakou část tohoto prodírání už máte za sebou a kolik vás toho ještě čeká. Jedině, podle občasného problesknutí slunce mezi hustými větvemi, odhadujete čas.
Možná trochu s podivem, ale vypadá to, že do poledne zbývá ještě několik hodin.
Je to jen zdání nebo se ten čas v lese jinak chová ...
Hostinský něco takového naznačoval
Myšlenky procházejí vašimi hlavami a jistě rychleji než vy procházíte houštinami.

Ja neverim tomu, ze nevezmu tu zverinu. Neverim, ze tu nechaju kozusinu.... Neverim, ze tu nechaju mäso na niekolko dni, ja tomu neverim a pritom hostinsky hovoril, ze cesta do Nalikova je len jeden den. Trochu sme sa zdrzali, takze to musi byt uz pomerne blizko, mozno dve hodiny cesty.... nemozem tomu uverit, je to na mna moc. Ked uz nic, tak aspon ich predat.... ved vy si spomeniete az vam bude v noci zima. Rozhorcena Axelia kopne do kamienku na ceste a mytinu opusti ako posledna.

Mrknu na Leafa a povídám:"Jasně, můžeme vyrazit."Rozhlédnu se po družině, ale když vidím, že už jsou všichni připraveni, vykročím. Po chvíli svižnějšího kroku se ohlédnu. Přátelé jsou kousek za mnou, tak přibrzdím a zařadím se.
Dál stejně budeme muset jít v řadě za sebou.

Před námi se cesta zúžila, je z ní pouze pěšinka.

Trpaslík si to v poklidu štráduje a ještě za chůze žvýká nějaké sušené maso.

Když se pěšina začne ztrácet mezi křoviskami, zamračí se:"Zatraceně, to je mizérie. Už abychom byli v Nalíkově..." bručí pod vousiska.

Slunce se už částečně pozvedlo nad stromy a stačilo vám zahřát záda, když z mýtiny vcházíte mezi stromy.
Za třetí zátočinou vidíte jak křoviska sevřela cestu a uzoučká pěšina se mezi nimi téměř ztrácí. Budete muset jít v řadě jeden za druhým a opatrně se prodírat houštinami.
Pohlížíte na sebe.
Tohle je určitě ten střední úsek cesty mezi rozcestím a okrajem lesa, o kterém mluvil hostinský.
Několik namáhavých hodin je před vámi. Zdá se, že Dark je jediný spokojený. Napíná řemínek, aby se už mohl protahovat mezi pahýly spodních olámaných větví.

Vezmu zbývající dva vlky za zadní nohy a odtáhnu je k třetímu, o kterého se postarali Farin s Edmonitsem.

Tak to by bylo. Vyrazíme? pronesu trochu udýchaně a obrátím se na ostatní.

Jakmile se farin vydá k nejbližší mrtvole, hned se k němu přidám. "Tak ja tu potvoru vezmu za zadní a ty, Farine, ji chytni za přední tlapy. Odneseme ji támhle k lesu."Je to pěkná potvora, škoda té kůže...pomyslím si v duchu.

"Ty vlci by nás jen zdžovali, šel bych dnes radši co nejrychleji. Další noc v tomto lese... Ale aspoň víme, že ta síla, co chrání tuto cestu, ji chrání opravdu dobře. Vlky odtáhneme na kraj lesa, ať jejich mrtvoly neleží tady na této mýtině." S tím se obracím na své druhy a jdu k nejbližší mrtvole a koukám na někoho, jestli mi pomůže.