Druhá strana (289 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Samozřejmě si dáme něco k snídani a kafe:-)
"Teď budeme mít kafe klidně každý den," prohlásím vesele. "V Assiru je to něco jako národní nápoj! Možná až po mangoře," dodám ještě potichu a směju se.
"Nevím, co na tom vidíte..." diví se Roderick při pohledu na tmavou tekutinu.
"Vždyť je to docela dobrý!" nechápe Ewan.
"Ještě lepší je to s mlíkem, ale to až dojedeme do města. Ale pravda je, že tomu někdo prostě na chuť nepřijde. Ačkoliv nechápu, že to nepijete, když jste procestovali Assir."
"Asi jsme dělali jiný věci," odsekne Roderick. Raději ho ignoruju.

Mluví se o tom, že míříme do nejbližšího většího města, ale cesta nám potrvá ještě tak dva dny, když nepojedeme nějak rychle. Nijak mi to nevadí, trochu jsem nervózní z toho, co nás čeká. Ale jsem ráda, že jsme po všech překážkách konečně v Assiru.

Asi jako vždy uchystáme něco k jídlu...:-). Říká se něco zajímavého ohledně cesty, kam pojedeme? A nebo je volná konverzace?

Druhý den trochu vyspáváme, i když to není nijak dlouho. Ráno se zase musíme oblékat do těch assirských oděvů, ale nálada panuje vcelku dobrá. Obličej si necháváme odkrytý, až pojedeme někam na veřejnost, tak si ho zakryjeme.

Jsem taky ráda, že jsme překročili hranice.(I když jsem předtím doufala, že někoho potkáme. //Colina//:-)) A taky jsem ráda, že už jsou noci teplejší:-)

Ale stejně už se těším, až se těch šperků zbavíme...nemám z nich zrovna dobrý pocit...

Jo, já si to uvědomuji. Taky mi spadl kámen ze srdce...Možná proto jsem dostala roupy ohledně Eliota:) Ale neboj, už jsem se zas uklidnila...

Tato noc, kterou trávíme už na assirské půdě se nám každopádně zdá teplejší. Nejsem si jistá, jestli si to uvědomujete, ale také je ta noc mnohem bezpečnější, než všechny předchozí, jelikož jsme překročili hranice Svobodné říše.

Já tam tak stojím a nemám slov. Až takhle daleko to zajít nemělo.:-(

Jsem v šoku a chce se mi z toho brečet..."Sakra Dereku, my jsme byly zoufalé a nešťastné, chtělo se nám umřít a všechno vzdát. Nevěděly jsme, co máme dělat, cítily jsme jen hroznou bolest a beznaděj...Ano, asi nebylo správné, že se vám Morigan neozvala hned, ale dva měsíce není zas tak dlouhá doba...Potřebovala prostě čas na vzpamatování...Pomohlo nám, že jsme se ocitly mezi cizíma lidma, kde o nás nikdo nic nevěděl, kde se nikdo na nic neptal, kde nás nikdo nelitoval a hlavně nám nic nepřípomínalo ty strašné věci...Pomohlo nám to překonat tu nejhorší bolest a nezbláznit se a něco dělat...Morigan je prostě jen člověk, se svými emocemi a chybymi...Prostě se to všechno tak najednou seběhlo...Sakra, vždyť ty ji máš rád!!!Tak jí odpusť, že nešla hned za tebou, že toho na ni všeho bylo moc..." jsem možná trošku mírně hysterická...

Derekova tvář však v tuhle chvíli postrádá bezbřehou zuřivost, spíš se v ní odráží jakési zklamání a nepochopení.
Nialova přímá výtka jej z toho však vytrhne.
Ušklíbne se. "Čeho se bojíš? Komu že ublížím víc? Bandě ubohých zlodějů, nebo JÍ?? Tebe určitě přesvědčila o správnosti svého jednání, že? Tebe ano! Ty jsi rázem zapomněl, žes ji taky zoufale hledal a přál si, aby se alespoň ozvala, kde je! Že ses bál, že je někde sama, nešťastná a zoufalá! Evidentně nebyla!!! Ale ani to ti nevadí, stačil jí na svou omluvu jediný rozhovor, jediný její holčičí pohled, jediné objetí!!! Mluvím naprostou pravdu, že, drahý příteli! Stačilo jí se k tobě přitulit a říct ti, že tě má ráda, a ty jsi roztál jako kus ledu na poušti, takový ty jsi pitomec, Niali!!!
Jenže já nejsem ty, rozumíš??? A nikdy nebudu jako ty!!"
Odmotá si vztekle z ruky Roderickovi důtky a mrští je stranou. Tím si roztrhne kůži na ruce ještě víc. Mám chuť se k němu vrhnout, ale neudělám to. Po tomhle všem tedy opravdu jenom mlčím.
Stejně jako Nial, který je z jeho projevu šokovaný.
"Dereku, to není tak..."
"Mlč laskavě!" Obrátí se ke mě. "Jsi čarodějka a ze všeho, čím jsi mohla být, sis vybrala být špinavou zlodějkou. Víš, co se může stát takovým? Ne? Na to časem přijdeš. Hodně zdaru, protože se mnou už nepočítej!"

Derek stojí, z ruky mu začne kapat krev. Bez pohybu se dívá tam, kam srazil Rodericka a kam jsem se vrhla já a v podstatě zbytek bandy.
Roderick sice nevypadá nějak zraněn, ale asi ho to bolelo, jelikož docela zbledl.
"Tak dost!" ozve se do toho silným hlasem Nial. "Tady jste v mé věži a nikdo tu nebude s nikým bojovat nebo někomu ubližovat!"
To zastaví veškeré počátky případného odvetného útoku Vlčí smečky.
"A to platí PRO KAŽDÉHO PŘÍTOMNÉHO!" obrátí se přímo na Dereka a obdaří ho ostrým pohledem.

Souhlasím s tebou, abychom opět navštívily oblast před kasárnami:"To bude asi to nejlepší, co můžeme udělat. Bylo by ideální kdyby nás tamti dva seznámili se svými kamarády. Čím víc známých, tím líp:) a taky víc informací. Dobrý by bylo, kdybychom večer narazily i na nějakého velitele, ti toho budou vědět určitě nejvíc.Myslíš, že taky chodí do toho hostince?"

To jsem chtěla udělat, jdu se podívat po věži co si pamatuji. A asi vzpomínám, je to už opravdu dlouho. A předtím se převléknu do těch prostých šatů. Bude to pohodlnější. Snažím se najít nějaké ty obrazy co jsme s Katryn nacházely a podle kterých jsme se orientovaly.

Jj, to jsem taky smířená, že o tyhle šaty přijdem...je to škoda, ale co naděláme.
Asi tam opravdu nemluvím, jednak tím horkem, jednak hlavně tím, že vě mně roste nervozita...:( Snad ten plán vyjde. Snažím se na to nemyslet a prohlížím si město.

Jízda je zdlouhavá a docela únavná. Naštěstí sebou máme dost vody i něco k jídlu a většinu času pospáváme, i když jsme vcelku nervózní.
Když konečně přejíždíme most a vjíždíme městskou branou do Irlocku, jsme docela rády.

Máme už předem vytipovaný hostinec, kde se máme ubytovat, takže i s kočárem jedeme rovnou tam. Díváme se z okna zpola ukryté za záclonkami a pozorujeme městské hemžení. Ulice jsou naplněny lidmi a město je na první pohled opravdu veliké.

Věci, které nebudeme nutně potřebovat, si necháváme v lese. Sebou máme spíš věci, co jsme si pořídily jako šlechtičny. Mám sebou také nějaké bylinky na případné lektvary a také samozřejmě peníze, ty budeme potřebovat. O ty šaty pravděpodobně přijdeme, ale s tím jsem tedy docela smířená. Nedá se nic dělat.

Jinak jsem si dobře a několikrát prohlídla určené místo k teleportu, abych si ho pamatovala opravdu dobře. Na tom jsem si dala záležet, protože to asi pro mě bude to nejtěžší. Mám z toho trochu obavy, ale moc o nich s tebou nemluvím, aby ses nebála ještě ty.

Taky tě začínám oslovovat Karino, abych se potom někdy náhodou nespletla a někdo si toho zbytečně nevšiml.

Ve městě bychom měly být za několik hodin...

Když odjíždíme, tak také Eliotovi zamávám a usměji se na něj:) (stylem neboj, my to zvládneme:))Rodericka jsem pozorně poslouchala, i když to vše hodněkrát opakoval, no trochu mě to možná pobavilo, ale to jsem nedala najevo.
Také se snažím něčím ovívat, v té paruce musí být obzvlášť horko...stále z ní nejsem nadšená, ale smířila jsem se s ní.
Po tom, co se rozjedeme řeknu:"Tak a je to...mám z toho takové zvláštní lochtání v břiše...No to se snad budeme moct vykoupat, lázně by byly skvělé:) v tomhle vedru to opravdu budeme potřebovat."
Pji, to máme s sebou všechny naše věci?Uvažovala jsem nad tím, a jestli se budeme rovnou teleportovat z toho plesu, tak o vše přijdeme...Kde budou naše koně? Jestli bychom si to, co nebudeme potřebovat, neměly nechat v sedlových brašnách.
Začnu už tě oslovovat Justýno, abych si na to zvykla.

Jedeme kočárem a i když máme otevřená okna, je nám v těch šatech docela horko.
"Pevně doufám, že tam bude nějaká možnost koupele, nejlíp rovnou lázní!" říkám ti a snažím se něčím ovívat.

Když bylo všechno připraveno, odjeli Ewan s Markusem sehnat kočár. Vrátili se s docela slušným uzavřeným kočárem, který jsme ale přece jenom všichni ještě trochu očistili a upravili, aby vypadal opravdu dobře.
Markus se převlékl za kočího a má za úkol nás do Irlocku dovézt. My se tedy oblékneme do jedněch z našich obyčejnějších šatů a ostatní věci dáme do cestovních kufrů, které jsme taky museli pořídit. Máme u sebe každá prsten, který Eliot zfalšoval a také nějaké osobní šperky, aby "iluze" byla dokonalá. Navzájem jsme si dobře upevnily paruky a daly na ně točenice, aby to všechno vypadalo přirozeně.
Morigan: "Docela ti ta blonďatá sluší Katryn!:)"
Roderick si s námi ještě znovu prochází plán, samozřejmě za přítomnosti celé Smečky. Plán je složitý, ale už ho probíráme celý týden pořád dokola, máme pocit, že není možné nic z něj zapomenout! Ale jistota je jistota...
Roderick: "My budeme ve městě, ale nesmíte si nás za žádnou cenu všímat! Dokud vás nekontaktujeme sami."
Morigan: "My to víme, Rodericku, už jsi to říkal nejmíň padesátkrát!"
Roderick: "Radši to řeknu stokrát! Takže doufám, že to tak bude."
Rozčiluje mě, jako obvykle, ale snažím se myslet na to, že on je velitel. Asi jsme trochu nervózní, když se přiblíží chvíle nasednutí do kočáru.
Usměju se na ně. "Fajn, tak se uvidíme tam!"
Roderick: "Přesně tak, kočičko. Držte se a neflákejte se!"
Neovládnu se a zatvářím se kysele.
Ewan: "A buďte opatrné!"
Morigan: "Budeme se snažit!"

Nastoupíme tedy do kočáru, Markus se ujme řízení a rozjedeme se směr Irlock. Z okna ještě vidíš, jak ti Eliot mává. Ve tváři má vepsaný strach o tebe, přestože je zároveň nesmírně rád, že jsi s nimi zůstala a rozhodla ses do toho jít.

Komtesa Justýna z Erinu a baronessa Karina z Brilentu se vydaly do města Irlocku na největší událost století...