Matrix (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Matrix

Pán Jeskyně:

Katanga

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Nepřijímáme

Popis jeskyně:

Hra inspirovaná světem nebezpečné virtuální reality. Jsou lidé, kterým stačí jejich binární štěstí, umělý sen, ve kterém žijí. A pak jsou bojovníci, ochotní vzdát se všeho pohodlí, jen aby byl jejich život skutečný. Matrix prochází novým updatem: přežije to Sion, podzemní výspa lidské civilizace?

Klíčová slova:

matrix, virutální realita

Jaké hráče:

Soukromá hra.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku

ENCYKLOPEDIE HRY

Postavy

MatrixAGENT SMART: agent, který se oproti svým kolegům usmívá a zpívá si. Je do jisté míry lidský, což ho dělá o to děsivějším nepřítelem. → BOBBY (hybrid): křivozubý puberťák, který dokáže ohýbat Matrix. Aktivně pracuje pro agenty. → HERB (hybrid): osmiletý chlapec, který pracuje pro agenty. Bere Smarta jako svého učitele, pro kterého se vším úsilím splní jakýkoli úkol. → SÁRA (hybrid): sympatická, subtilní blondýnka, která ač dělá pro agenty, nepodílí se na stíhání. Zajímá ji vnější svět, tajně sympatizuje s operativci, je ochotna s nimi sdílet interní informace. → RADJAWI (program): Navigační program pro kontakt s Vědmou, jeho úkolem je také Vědmu chránit. Má podobu Inda. Často si čte brakovou literaturu, které má problémy porozumět. → SOO-MIN (program): Navigační program pro kontakt s Vědmou, jejím úkolem je také její ochrana. Má podobu Korejky. Často poslouchá k-pop. Posádky lodí Sionská radaTHANOS: hlavní představitel Sionské rady, bývalý kapitán lodi Juno. Drobný vychrtlý osmdesátník s aurou moudrosti a autority, tichý, filosofující, vždycky si dokáže sjednat ticho. Ctí ideály otevřené společnosti, přivezl do Sionu mechanické motýly, poté, co se mu podařilo navštívit a znovu opustit Město strojů → MIRIAM: padesátiletá bývalá vedoucí domobrany, která při dávné akci proti strojům přišla o nohu. Je rozumná, otevřená, k věci, podporuje Hádes → REEVES: bývalý kapitán lodi Afrodita, programátor. Prošedivělý černoch, zlatý člověk, který vždycky chápe problémy posádek a snaží se je aktivně a osobně řešit. Specializuje se především na počítačové problémy. → HROBNÍK: jeden z nejmladších členů Rady, nesympatický a hlasitý floutek. Nikdo moc nechápe, jak se do Rady dostal ani co tam vlastně dělá. → ALTAIR: jeho láska k úhledným sloupečkům je za hranicí lidství, podle Yarawy se chová jako počítačový konstrukt a ona sama je pro něj něco jako trojský kůň v systému. Podobný názor na něj má více lidí. Umí být ale praktický. → FLORIAN: Svým logickým zaměřením je podobný Altairovi, arogancí však převýší většinu členů Rady. Člověk fungující na destilovanou logiku a jízlivost → NINIVE: Bývalý operativec, mezi ní a Yarawou je něco shnilého, pravděpodobně žárlivost. Ninive není ještě tak stará ani zmrzačená, aby odešla z postu operativce a usedla v Radě. Každopádně i když je vůči Yarawě vysazená, je schopna podržet operativce tam, kde je jiní odsuzují. → BASTET: Bastet se už v Sionu narodila, spravuje praktické části života v Sionu. …a další členové Rady, kteří ještě neměli možnost se projevit.LARAINA: podržtaška Sionské rady, rozevlátý účes, šat a naprogramovaný úsměv. Ač je sekretářkou Rady, není jim tak strojově oddaná, jak by se mohlo čekat. Další obyvatelé SionuKANA: Speedyho sestra → HOMÉR: vůdce Sionských bubeníků a místní celebrita, dystopický básník a buřič, říká se, že píše texty pro Imagine Dragons → Adelaidin manžel a děti

Slovníček náhodných reálií

Hybridi: Jejich matrixový kód je z části lidský, z části programový. Pracují pro agenty, někteří procházejí speciálním výcvikovým programem pro lidské agenty. Stroje využívají lidské kreativity a způsobů chování, kterých sami nejsou schopní, aby jimi posílili ochranu Matrixu. Předávají jim informace o reálném stavu věcí: hybridi vědí o tom, že jsou v Matrixu a co s ním mohou dělat. Zatím to vypadá, že stroje berou do svých řad mladé lidi a děti. Sirény: Kitsunin mistrovský program, který údajně nejde překonat. Jezero plné mytických sirén, které stahují každého, kdo je navštíví, hluboko pod hladinu. Jsou neúprosné, vytrvalé a zpívají píseň rozloučení. Kitsune svůj program nasadila do ochranné vrstvy lodního počítače, aby zachytil všechno, co by mohlo loď ohrozit. obrázek

ODEHRANÉ UDÁLOSTI:

Agent, který zpíval

Yarawa a Speedy byli vysláni do Matrixu, aby od uhrovatého křivozubého kluka získali zdánlivě nevýznamnou disketu. Bobby však ukázal, že nejen že umí Matrix ohýbat jako zkušený operativec, ale zároveň že dělá pro agenta Smarta. Yarawa skáče pro disketu pro kanálu a snaží se utéct před samotným Smartem, který se za ní s písní na rtech vydal. Z kanálu si Yarawa odnáší postřelený loket. Speedy, který mezitím vyřídil druhého agenta, pomáhá Yarawě dostat se k telefonu. Oba operativci se nakonec dostanou na loď – plní nepříjemných dojmů: proč Bobby pomáhá agentům? Proč je Smart nezabil, i když k tomu měl nejednu příležitost? Proč pozval Speedyho na kafe? A proč je matrixoví ochránci nechali ukořistit disketu?

Štěnice

Disketa, kterou Yarawa vytáhla z Matrixu, obsahuje program na zacvičení lidských agentů. Při schůzce v jídelně Kitsune přiznává, že věděla o nových updatech v Matrixu: objevují se tzv. poloagenti, lidé s částečně agentským kódem. Na lodi se strhne hádka o důvěře. Yarawa, Fox a Speedy se chtějí odreagovat v Konstruktu, kam si jako operátora berou Žábu. Vše jde hladce, dokud Konstrukt nespustí program Sirény (Kitsunin nepřekonatelný eliminační program). Kitsune zvládne program vypnout a poukáže na štěnici na Yarawině lokti, kterou Žába přehlédl. Štěnice ve tvaru zářivého modrého měsíce se mění v broučka, kterého je možné zadupat do země.

Na suši s hybridem

Kitsune uznává svou chybu a je ochotna přijmout jakoukoli podmínku, která jí vrátí důvěru na lodi. Nakonec i proti svému přesvědčení a přes svůj strach jde s Yarawou a Uranem do Matrixu: s Foxem jako operátorem. Jdou na suši – užít si gastronomii, jakou ve skutečném světě nenajdou. V suši restauraci se setkávají s blondýnkou s hybridním kódem a náušnicemi podobnými Yarawině štěnici, která jim však nechce ublížit (Sára, pozn. PJ). Naopak se je snaží krýt, předává jim pár letmých informací o nových aktualizacích a zajímá se o svět mimo Matrix. Jejich rozhovor přeruší zpráva o blížícím se poloagentovi: osmiletý Herb jde vytrvale za skupinou operativců ve snaze je eliminovat k potěše svého učitele. Herb se sice snaží, Uran ho však setřese a všichni se navracejí na loď. Když se Yarawa vrátí, najde vzkaz od Sáry (na diářové stránce, 14. a 15. červenec 2028, cca o 3/4 roku později): popisuje jí svůj sen, ze kterého se zdá, že procitá do reality v líhních – Sářina realita je ale modrá, narozdíl od skutečných líhní, které jsou červené. Znamená to něco?

68 kruh pekla

Yarawa je zdá se Kitsuninou obětí spokojena, ne tak Speedy. Černý obr je zamlklý a uzavřený. Kitsune a Fox mají spoustu programátorských novinek, které spolu soukromě projednávají – možná více, než by se Yarawě líbilo. Hádes se letí do Sionu, není však sám. Do města se řítí i Atlas s Verity na palubě. Verity (ve sprše) informuje Yarawu o nových lidech vytažených z Matrixu – o Golemovi, který chce se chce stát operativcem, a o Vráně, se kterou Yarawu vzápětí seznámí. Vrána je slepá dívka, která kolem sebe šíří strach a chlad. Má vcelku přesné informace o Sionu. Ví, jak Sion vypadá, jak vypadají lidé, kteří v něm žijí – podle ní je však Sion obrazem Pekla. Operativce, kteří žijí na 68. podlaží, považuje za démony, kteří chodí do světa svádět lidi na cestu utrpení. Tuhle víru jí vštípily stroje. Vrána je duševně mimo. Jako by byla částí mysli stále v Matrixu. Krom toho tvrdí, že Yarawu zná. Že byla Firefly to poslední, co Vrána kdy viděla. Co je na tom pravdy? Když odchází pro Foxe, aby s ním šla na Radu, zastihne ho při tajnůstkářství s Kitsune. Fox se však ihned přidá k Yarawě a jdou spolu městem před představené Sionu.

Sionská rada

Na Sionské radě se sešli členové přítomných posádek a další významní představitelé odboje. Justus představuje městu Golema a Vránu včetně Vrániných představ o realitě – realitě, která je spálená na prach, realitě, kterou si lidé zničili sami. Vysvětluje ochromenému sálu, že stroje vytvořily Matrix jako místo, kde mohou žít lidé, kteří si nevážili svého skutečného ráje. Tara zároveň vysvětluje, že dokud se Vrána nedostala do reality, byla v pořádku – slepá, ale racionální. Vyvstává teorie, jestli Vrána nebyla hybridem. (Mezi Vránou a Justusem je podivný vztah. Justus s Vránou jedná, jako by ta křehká nemocná bytost byla jeho ‚dcerou’.) Následně vyjde najevo, že informace o existenci hybridů a nových kódů se na Hádes měla dostat, ale ztratila se cestou mezi vůdčí trojicí (Thanos, miriam, Reeves) a posádkami. Thanos, klidná autorita a vůdce celé Rady, vysloví pochybnosti o důvěře mezi lidmi Sionu a s pohrdáním zbytkem Rady odchází ze sálu. Rada se rozpouští. Zatímco programátoři a kapitáni se sejdou kolem Reevese, Miriam si k sobě zavede Yarawu a Speedyho a projevuje jim přízeň.

Chvění motýlích křídel

Miriam dvojici odvádí dolů do strojovny, kde jim ukazuje malé, křehké mechanické motýly, kteří kdysi přilétli z Města strojů na lodi Juno. Thanos byl v té době jejím kapitánem a nikdy nevysvětlil, jak se jeho loď mohla z Města strojů vrátit celá. Krom toho se Miriam filosofickým způsobem snaží zpochybňovat dogmata, která mají lidé o světě strojů a o Matrixu. Zpochybňuje ničitelské záměry strojů a srovnává vpády operativců do Matrixu s vpády strojů do Sionu. Speedyho mlčenlivá bariéra se prolamuje a objednává si ji na tanec při oslavě.

V rytmu tisíce srdcí

Slavnost Yarawa strávila tancem se Speedym, při kterém balancovali na tenké hranici mezi přáteli a milenci. I když Speedyho maska nepřístupnosti padá, zůstává gentlemanem. A tak Yarawa po oslavě usíná sama. Ráno nachází strohý vzkaz od Foxe o odletu a o tom, že si do té doby může dělat co jen chce. Yarawa se vydává do města, kde se setkává s indiánskou babičkou, Stříbrnou Bouří, která ji odvádí do oázy lidství – společenského prostoru, kde už Yarawu čekají Bouřiny vnučky Růže a Liška. Obě dívky vyrůstaly s pohádkami o operativcích a Růže považuje Yarawu za svého patrona. Nechává si od malé indiánky vyprávět pohádku o starém operativci Eaglovi: ač byl skutečný Eaglův osud tragický, v pohádce Orel zůstává nadále hrdinský a svobodný. Bouře se svou dcerou žádají Yarawu, aby pomenovala čerstvě narozeného chlapce. V rodině se říká, že životy nás všech jsou propojeny. A že je důležité ono spojení posilovat. Chlapec, který se na Yarawu důvěřivě díval, od ní dostal jméno Neptun. ...
Hráči: (1/1) Neera

Příspěvky ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

Vypisuje se 20 z celkem 322 příspěvků1 2 3 4 ... 17 ⇒|

Yarawa „Firefly“ - 6. listopadu 2020 23:15
Yarawa „Firefly“

Prs­tem kres­lím do pra­chu a dívám se na ten kon­cert barev, oči lesk­lé sl­za­mi a na rtech úsměv. Něco se blíží. Nevím, jak to můžu vědět. Ale ne­po­chy­bu­ju o tom.

„Wel­co­me to the new age, to the new age... I´m ra­di­o­acti­ve...“ do­pl­ním ty tóny po­lo­hla­sem, brou­kám tou správ­nou ryt­mic­kou ka­den­cí, ale ozna­čit to za zpěv by bylo až pří­liš smělé. Sle­du­ji Ar­chie stou­pat vzhů­ru, dokud se mi ne­ztra­tí z očí, modrá tečka na tmav­nou­cí modři nebe.
„Díky za ten pří­běh,“ hles­nu do nebe. I když ucí­tím na ra­me­ni jeho ruku, ne­od­trh­nu od něj oči.

„Ne. Není,“ ne­za­vá­hám, když klid­ně za­krou­tím hla­vou, „Kruté bylo uká­zat mi, co se stane, když selžu,“ od­tu­ším možná až pří­liš upřím­ně, „Vlast­ně nevím, jest­li jsem se někdy do­o­prav­dy bála. Teď budu.“

Měla jsem strach mno­ho­krát, sa­mo­zřej­mě. Ten, který zvedá vlasy vzadu na zá­tyl­ku a vy­sí­lá do svalů elektři­nu, když se v davu ob­je­ví záblesk čer­ných brýlí a agent­ské kra­va­ty a vy víte, že utí­ká­te o svůj život. Ten, který mrazí v zá­dech, když se nikdo ne­od­va­žu­je ani dý­chat, pro­to­že nad lodí plují sen­ti­ne­ly. Ten, který se chce řvát a bít, když se někdo z na­šich ocitl v si­tu­a­ci bez vý­cho­du. Byl to bez­pro­střed­ní strach, oka­mži­tá re­ak­ce, jenom che­mie a im­pul­zy. Vždyť co nej­hor­ší­ho se mohlo stát? Jen naše vlast­ní sou­kro­mé tragé­die.
Tohle bylo jiné.

Až teď k němu ob­rá­tím po­hled. Ne­u­brá­ním se ko­nej­ši­vé­mu pou­smá­ní a hřbe­tem prstů po­hla­dím Nep­tu­na po tváři, „Ale po­sled­ní dobou jsem měla pocit, že nevím ani, za co vlast­ně bo­ju­ju. A tys mi dal cíl. Nebo aspoň na­dě­ji na cíl. A to je tam u nás straš­ně moc.“
Chví­li se na něj mlčky dívám, než při­jmu jeho ruku a vy­houp­nu se na nohy. Chci mít jis­to­tu, že to po­cho­pil. Po­tře­bu­ju vědět, že mu moje slova ne­zů­sta­nou ležet v hlavě.

Udě­lám pár kroků smě­rem k cestě ve­dou­cí z vr­chol­ku hory. Pak se ale ohléd­nu a vě­nu­ju mu roš­ťác­ký úsměv: „A tuhle znáš?“
Olíz­nu si rty a ne­u­mě­le za­h­vízdám pár tónů.

Take me to the top I´m ready for
Wha­te­ver it takes

Pán Jeskyně - 10. října 2020 14:05
Pán jeskyně Katanga

Nep­tun se usmí­vá. Je to ten jeho známý úsměv plný smut­ku, ale i po­klid­né­ho smí­ře­ní. Po­ma­lu se zved­ne ze země do sedu: jemný písek na jeho zá­dech spřá­dá ob­ra­zo­vé pří­běhy, které ale s každý zrn­kem, které při Nep­tu­no­vě po­hy­bu opad­nou, mi­ze­jí, roz­plý­va­jí se. Upře po­hled na ptáka, na­táh­ne ruku a za­h­vízdá krát­kou me­lo­dii. Ya­ra­wě je po­vě­do­má, kde ji jen sly­še­la? Pták ji zo­pa­ku­je, prak­tic­ky s až stro­jo­vou přes­nos­tí, roz­táh­ne kří­d­la a do­sed­ne na Nep­tu­no­vu paži.
„Zvlášt­ní otáz­ka. Modrá. Modrá je pro nás bar­vou všeho. Ži­vo­ta. Lid­skosti. Lásky. Ostat­ně to­mu­to ptáku ří­ká­me ‚ar­chie‘ [árkí] podle dívčí po­sta­vy z Pří­bě­hu ko­vo­vé­ho srdce, který si vy­prá­ví­me. Ar­chie pa­t­ři­la mezi blíz­ké sluhy Sys­té­mo­vé­ho vlád­ce a věrně mu slou­ži­la, dokud se ne­za­mi­lo­va­la do lid­ské­ho Bo­jov­ní­ka. Chtě­la s ním být, vě­dě­la ale, že když Sys­té­mo­vé­ho vlád­ce opus­tí, její svět i svět Bo­jov­ní­ka tím zničí, pro­to­že Vlád­ce se bez ní ne­o­be­jde, že ona je tím po­sled­ním člán­kem, který drží Vlád­co­vu zni­ču­jí­cí moc pod po­klič­kou. Přes­to ale tou­ži­la aspoň jed­nou v ži­vo­tě do­tknout se Bo­jov­ní­ka. Na­ko­nec zjis­ti­la, že je jen mod­rým pří­zra­kem a nikdy ne­bu­de moci ochut­nat lid­ský svět, a tak se roz­hod­la vzdát se svých tužeb, vzala svou schop­nost mi­lo­vat lid­stvo a vlo­ži­la je do ko­vo­vé­ho srdce Sys­té­mo­vé­mu vlád­ci. Kru­tost Sys­té­mo­vé­ho vlád­ce se díky je­jí­mu činu roz­pus­ti­la a Vlád­ce, který si chtěl do té doby pod­ma­nit všech­no lid­stvo a po­hl­tit je svou říší, lidem na­o­pak ote­vřel bránu do nové země, kde mohli žít bez boje a beze stra­chu, svo­bod­ní.“
Ob­lo­ha me­zi­tím po­stou­pi­la. Mraky na nád­her­ném ru­do­na­cho­vém ob­zo­ru houst­ly a fi­a­lo­vě­ly. Jako by se sem něco hnalo. Nad Ya­ra­wi­nou hla­vou bylo ale ještě čisto a za­ča­ly se roz­svě­co­vat první hvězdy. Nep­tun jí po­lo­žil ruku na ra­me­no. „Všech­ny tyhle pří­běhy mají sku­teč­né jádro v či­nech tebe a tvé ge­ne­ra­ce. Je ode mne kruté tě tam po­sí­lat zpět, ale pokud ne­pů­jdeš, pří­běhy zmizí a my s nimi.“ Začne se zve­dat. Po­dá­vá Ya­ra­wě ruku. Modrý pták opět vzlét­ne a znovu za­h­vízdá tu me­lo­dii.

I feel it in my bones,
enou­gh to make my sys­tems blow.


Je to Ho­mé­ro­va píseň.

Yarawa „Firefly“ - 30. srpna 2020 22:32
Yarawa „Firefly“

Zavřu oči. Zavřu oči, jako bych se tím mohla ubrá­nit jeho slo­vům. Zpod řas unik­ne ně­ko­lik slz a sklouz­nou po tváři. Útrž­ky ob­ra­zů letí kolem mě jako ne­e­xis­tu­jí­cí pam­pe­liš­ko­vé chmý­ří ve větru a mizí v ne­ná­vrat­nu. A já nevím, jest­li jsou to před­sta­vy nebo vzpo­mín­ky. Proč musí tolik bolet?
„Ne­chci se tam vrá­tit,“ hles­nu tiše, těch pár slov, která bych nor­mál­ně ne­při­zna­la ani sama sobě, „Já už ne­chci.“
Jsem una­ve­ná.
Ztra­ce­ná.
Zra­ně­ná.
Kéž bych mohla zů­stat tady, leh­nout si do pra­chu, vzhlí­žet ke hvězdám a ne­chat je otá­čet se kolem mě, dokud je ne­vez­me tem­no­ta, dokud už ne­bu­du mít žád­nou další krev a už se ne­bu­du muset ptát, komu můžu věřit, komu na tom zá­le­ží, pro koho kr­vá­cím. Dokud v to­mhle tichu a sa­me­to­vě tmavé sku­teč­nos­ti ne­pře­sta­nu exis­to­vat.

Ote­vřu oči. Sklouz­nou po mod­rém peří, sle­du­ju Nep­tu­no­vu na­ta­že­nou ruku k té chlad­né záři. Za­dí­vám se mu do očí.
Co si nalhá­vám? Vždyť já vím, proč musí tolik bolet. Pro­to­že mám tuhle za­sra­nou bul­do­čí po­va­hu. Nevím, jest­li to bolí kvůli ní... nebo jsem díky ní ještě schop­ná o tom pře­mýš­let. Ale když znova pro­mlu­vím, ko­neč­ně to zní zase tro­chu jako můj hlas. Pevný, se sto­pou vý­smě­chu sobě i světu.
„Ale musím, já vím. Jinak bych mu­se­la sama sobě pliv­nout do ksich­tu.“
Není to moc. Ale je to něco, čím jsem si jistá.
Není to moc. Ale bude se na tom dát sta­vět.

Když se k nám Rada za­ča­la cho­vat jako ke smeč­ce lo­vec­kých psů, na­u­či­la jsem se vrčet a kou­sat. Pro­to­že jsem mu­se­la bo­jo­vat. Budou ze mě chtít mít něco hor­ší­ho?
Fajn. Já se umím učit i dál. Pro­to­že já musím bo­jo­vat.

Při­táh­nu si nohy k hrudi, obe­jmu si je ruka­ma, bradu po­lo­žím na ko­le­na. I když mám řasy pořád mokré od slz, na rty se vrátí ne­ur­či­tý úsměv.
„Jak ří­ká­te tomu ptá­ko­vi?“ ukážu na něj po­hy­bem hlavy a jemně na­táh­nu jednu ruku jeho smě­rem, prsty lehce sto­če­né do dlaně, „Je tak ne­ko­neč­ně modrý. Modrý... Řek­neš mi, co pro tebe zna­me­ná modrá?“

Pán Jeskyně - 28. července 2020 15:54
Pán jeskyně Katanga

Vítr se zvedá, na ob­zo­ru se ob­je­vu­jí plo­ché, bílé, na­du­ca­né mraky, a jako pla­chet­ni­ce se blíží. Vůně písku, vůně bo­ro­vic, vůně vzdá­le­ných kve­tou­cích kak­tu­sů, spous­ty vůní, všech­ny sku­teč­né, všech­ny pří­rod­ní. Byly na­jed­nou in­ten­ziv­něj­ší. Něco se mění. Něco při­chá­zí.
Nep­tun má za­vře­né oči, dlou­hé řasy se mu na­mod­ra­le lesk­nou ve slun­ci jako stra­čí peří. Jeho výraz je tak tro­chu ne­šťast­ný. „Já ti vlast­ně ne­můžu po­ra­dit. Ne­znám po­drob­nos­ti. Znám jen zpro­střed­ko­va­né le­gen­dy, kte­rým ses ty sna­ži­la dát vždyc­ky re­ál­ný rámec, abych nežil jen v po­hád­kách, ale abych se na­u­čil za nimi vidět prav­du... Vím ale na­pros­to jistě, že tvoje in­tu­i­ce se za­slou­ži­la o náš svět, i když s ní Rada mnoh­dy ne­sou­hla­si­la. Vím, že jsi byla chví­le­mi i pro­ná­sle­do­va­ný voják v opo­zi­ci, nař­če­ný z ve­le­zra­dy a spo­lu­prá­ce se svě­tem stro­jů, že ti šli tví vlast­ní lidé po krku... ale že kdyby ne­by­lo kaž­dé­ho tvého roz­hod­nu­tí, dob­ré­ho i špat­né­ho, byli bychom všich­ni po­hřbe­ní v pod­ze­mí, pod su­ti­na­mi a těž­ký­mi těly stro­jů.“ Pak se otočí na bok a po­dí­vá se do Ya­ra­wi­ny tváře. „Víš, já si na Ve­ri­ty ne­pa­ma­tu­ji. Ale to ne­zna­me­ná, že ji musíš ne­chat je­jí­mu osudu. Pokud ji ne­cháš pla­vat, tak už nikdy ne­u­vi­dím ani tuhle její po­do­bu.“ Nep­tun na­táh­ne ruku k nebi. Na ob­lo­ze se těsně nad ob­zo­rem vy­loup­la jedna hvězda. Září tak jasně, že ji ani na svět­le modré ob­lo­ze nelze pře­hléd­nout. Jako by na Ya­ra­wu kou­ka­la.

Modrý pták vzlét­ne a po­sko­čí blíže k Ya­ra­wě. Hlavu na­klo­ně­nou na stra­nu, jeho očka jako by Ya­ra­wě při­po­mí­na­la ně­ko­ho zná­mé­ho. Takhle jasně modrý pták s ko­vo­vě šedým zo­bá­kem, je to vůbec možné? Takhle jasně, stro­jo­vě modrý pták...

Yarawa „Firefly“ - 7. června 2020 22:26
Yarawa „Firefly“

Nic ti ne­brá­ní na hvězdy po­čkat-
Sly­ším jeho ale.
„...​ale tvoje nád­her­ná žena by se zlo­bi­la, kdy­bys při­šel k ve­če­ři pozdě?“ na­vrh­nu mu s ná­zna­kem po­tu­tel­né­ho úsmě­vu.

Za sku­teč­ným ale se tlačí to všech­no, co jsem si tolik přála ne­vi­dět. Ne­chat za sebou. Ne­za­vléct do to­ho­hle prů­zrač­né­ho světa s os­t­rým slun­cem a mod­rý­mi ptáky ve větru.
To všech­no se teď vrhá proti cha­tr­né hrad­bě z do­ty­ků jeh­li­čí na ko­neč­cích prstů a štipla­vé vůně bylin, kam jsem je za­vře­la. Vidím, jak se otřá­sá a pro­hý­bá. Ještě ji ne­pro­ra­zi­li. Ještě ne.

Tro­chu tr­ha­vě se na­dech­nu. Pod Nep­tu­no­vým po­hle­dem si te­pr­ve při­pa­dám drob­ná a křeh­ká, i když ještě sama nevím proč.
„Řekni mi, že to ne­zna­me­ná, to co mys­lím,“ po­žá­dám ho chrap­ti­vě. Bez­myš­len­ko­vi­tě si pře­je­du rukou po tváři. Pře­kva­pe­ně se za­dí­vám na ko­neč­ky prstů, když na nich cítím slzy. Za­chvě­je se mi hlas, kaž­dých pár slov musím od­dě­lit, abych ho ovlád­la, ale o to úpěn­li­vě­ji na­ko­nec musím znít.
„Šla jsem pro ni moc da­le­ko – moc hlu­bo­ko – než abych se vrá­ti­la bez ní.“

Na­u­či­la jsem se, že když jsem o něčem do­sta­teč­ně niter­ně pře­svěd­če­ná, na­ko­nec se to stane prav­dou. Ale teď jsem měla strach. Strach, že to ne­bu­de sta­čit.

Pán Jeskyně - 31. května 2020 21:05
Pán jeskyně Katanga

Nep­tun se usadí a svá nahá záda od­lo­ží do pra­chu, písku a malé ostré vý­běž­ky ka­me­nů. Zdá se, že mu to ne­va­dí, užívá si kaž­dou ne­rov­nost, skoro jako by ležel nej­jem­něj­ším peří a ne na do­ko­na­le křivé zemi. „Já nevím, Yari. Nikdy jsem nebyl v Ma­t­ri­xu. Nikdy jsem ne­je­dl sushi, nikdy jsem si ne­ne­chal tvář se­šle­hat vě­trem při jízdě na mo­to­cy­klu. Ale jest­li vám opro­ti vir­tu­ál­ní re­a­li­tě při­pa­dá Sion jako úžas­ná a hma­ta­tel­ná sku­teč­nost, pak bys při po­hle­du na sku­teč­ný západ slun­ce a při ochut­ná­ní i nej­prost­ších bram­bo­ro­vých pla­cek ne­vě­ři­la, že život může vy­pa­dat i takto.“ Bla­že­ně se usmí­vá, i když mu čelo přeci jen tro­chu brázdí sta­rost­li­vá vrás­ka. „Nic ti ne­brá­ní na hvězdy po­čkat–“ nad­ho­dí, ale v kon­co­vé in­to­na­ci může Ya­ra­wa sly­šet ne­vy­řče­né ‚ale‘. Pak ale za­klo­ní hlavu, usmě­je se a dlou­hý, moud­rý po­hled, ve kte­rém se tak zračí všech­ny ge­ne­ra­ce Stří­br­né Bouře, Ya­ra­wu hladí a ob­jí­má. „Jedna z nich vy­chá­zí už za jas­né­ho od­po­led­ne. Ří­ká­me jí Ve­ri­ty. Bez ní bychom nikdy ne­moh­li za­sa­dit naše první jab­lo­ně.“

Yarawa „Firefly“ - 20. května 2020 15:38
Yarawa „Firefly“

Chví­li se v sedě na­klá­ním stra­nou za jeho stí­nem, ale na­ko­nec mě slun­ce stej­ně do­nu­tí za­mžou­rat jako čer­s­tvě vy­o­ra­nou myš, jenom se musím na po­sled­ní chví­li za­přít rukou o zem, abych ne­ztra­ti­la rov­no­váhu.
Téměř proti své vůli se ro­ze­směju, když mi líčí, jak mě vždyc­ky viděl. Není to jenom ten oka­mžik, kdy vás pří­tel ro­ze­smě­je, přes­to­že jste a možná i tro­chu chce­te být nos­tal­gic­ky smut­ní. Něco ve mně re­a­go­va­lo na vzpo­mín­ky, které jsem si ne­pa­ma­to­va­la.

Prsty na­ra­zí na bo­ro­vi­co­vou šišku. Při­táh­nu si ji do klína, s lokty opře­ný­mi o ko­le­na ji začnu bez­myš­len­ko­vi­tě lou­pat.
„Asi je to můj osud, být někde, kde bych ne­mě­la být,“ usou­dím s tlu­me­ným uchecht­nu­tím. Za­myš­le­ně si pro­hlí­žím vy­loup­nu­té se­mín­ko, ne­chám ho ba­lan­co­vat na ploš­ce nehtu na palci. Na­klo­ním hlavu a po­dí­vám se na něj úko­sem přes uvol­ně­né pra­me­ny vlasů, „Když jsme se vi­dě­li po­pr­vé, cí­ti­la jsem se úplně stej­ně. Že nemám právo za­bí­rat místo, které už ob­sa­di­la před­sta­va o mě.“

...​pro tebe tohle možná není úplně sku­teč­ný svět.
„Ně­ja­ká část mého mozku to asi ví, ale nezdá se sku­teč­ný,“ při­svěd­čím s ná­zna­kem una­ve­né­ho úsmě­vu, „Nebo je to možná tak sku­teč­né, až to pro mě po tom všem není uvě­ři­tel­né.
Sklo­pím po­hled zpát­ky k šišce. Ta­ko­vá malá, ná­hod­ně od­lo­že­ná ge­ni­ál­ní struk­tu­ra. Ab­surd­ní zá­zrak.
„Chtě­la bych si tady leh­nout a po­čkat na hvězdy. Sku­teč­né. Nebo taky ne. Za­čí­ná mi při­pa­dat, že na tom ne­zá­le­ží, když vím, že za to stojí bo­jo­vat. Ale taky mě to děsí. Pro­to­že jaký je potom roz­díl opro­ti Ma­t­ri­xu?“

Pán Jeskyně - 18. května 2020 21:27
Pán jeskyně Katanga

Pří­tel po­od­stou­pí od Ya­ra­wy a pře­sta­ne tak být stí­nem, který jí na chví­li za­krý­val tvář. Znovu si ji pro­hléd­ne, znovu ten jeho po­vy­str­če­ný úsměv. Pak mu ale cukne vrás­ka, ne ne­po­dob­ná té Ya­ra­wi­ně. Však to od ní měl už tolik pří­le­ži­tos­tí od­kou­kat. „Já vím. Vlast­ně tady ani jeden z nás nemá být. Ne­má­me se tady po­tká­vat a už vůbec se ne­má­me vidět... takhle. Vy­pa­dáš jako malá holka,“ cuk­nou mu kout­ky. „Vždyc­ky jsem tě měl za tu vel­kou a drs­nou tetu, tvr­dou, zjiz­ve­nou, už po­ně­kud pro­še­di­vě­lou, která chrlí oheň a ne­chá­vá agen­ty vy­bucho­vat tím, že jim ukáže ne­sluš­né gesto.... a po­dí­vej se na sebe. Drob­ná a spá­le­ná už při troše slu­níč­ka. Ale tohle...“ kývne k ní a po­po­jde o pár kroků blíže ke kraji skály. Vítr zvedá mi­nitor­ná­da písku a pra­chu a sil­ni­ce táh­nou­cí se do­ne­ko­neč­na s nimi vy­pa­dá jako řeka plná pe­ře­jí. „Tohle jsou věci, kte­rým ro­zu­mě­la jen ba­bič­ka. A její duše už se na nás usmí­vá mezi hvězda­mi. Sku­teč­ný­mi. Ne umě­lý­mi svě­tél­ky v Sionu. Sku­teč­né hvězdy, kvůli kte­rým stojí za to pro­bít dlou­hé noci. Všech­ny ty duše, které za nás bo­jo­va­ly, tam na­ho­ře, jak nám vy­prá­vě­jí pří­běhy. Víš, ty moje drsná teto Yari... pro tebe tohle možná není úplně sku­teč­ný svět. Pře­jdeš zase sil­ni­ci – a ja­mais vu, to ti můžu po­tvr­dit – a zase mi zmi­zíš. Nemáš tu být, ani Fox tady nemá být. Ale pro nás je sku­teč­ný. Možná je pro tebe te­nhle transcen­dent­ní výlet pří­le­ži­tos­tí.“

Modrý pták used­ne před Ya­ra­wu na ostře čně­jí­cí kámen a s mírně na­klo­ně­nou hla­vou si ji pro­hlí­ží.

Yarawa „Firefly“ - 7. května 2020 19:34
Yarawa „Firefly“

V prv­ním oka­mži­ku jenom slast­ně zavřu oči a vdech­nu ten voňavý kon­cert jeho masti. Možná jsem se ne­moh­la na­ba­žit tance slu­neč­ních pa­prs­ků na tvá­řích, str­hu­jí­cí­ho jako tanec ti­sí­ců nohou te­pa­jí­cích zemi v je­di­ném rytmu bubnů, ale i po něm člo­věk v jis­tou chví­li padne. A tohle bylo lepší než ja­ká­ko­liv chlad­ná po­stel, ve které se mi kdy po­ved­lo skon­čit.
Ale ne­vy­dr­žím snít dlou­ho. Za­cu­ka­jí mi kout­ky, jeho prsty mě lech­ta­jí na bradě. Na­kr­čím nos, vtáh­nu kout­ky do tváří, pak oká­za­le za­šilhám. Stří­dám jednu gri­ma­su za dru­hou celou dobu, co mi mastí na­tí­rá ob­li­čej.

„To máš asi prav­du,“ při­pus­tím a něco z toho bez­sta­rost­né­ho bláz­ně­ní zmizí v ne­ná­vrat­nu, „Je to zvlášt­ní...“ začnu, po ale sama nevím, jak chci vlast­ně po­kra­čo­vat. Po­sa­dím se ke ko­ře­nům stro­mu a za­blou­dím očima po na­rud­lých plá­ních pod horou.
„Ja­mais vu,“ od­tu­ším po­lo­hlas­ně. Možná bych mohla vý­ji­meč­ně pů­so­bit vzdě­la­ně, ale asi to byla jen sou­část ně­ja­ké­ho in­struk­táž­ní­ho kurzu, který mi někdo kdysi dávno na­hrál do hlavy.
Ohléd­nu se přes ra­me­no s ne­vy­řče­nou otáz­kou. Všech­no kolem nás mělo jasné struk­tu­ry, mělo to hru­bost, která šla cítit pod bříš­ky prstů, vůni, chuť. Nejsem si jistá, proč by mi měl ro­zu­mět, ale přes­to. Vím, že bude. Znovu ne­chám po­hled klouzat po ob­zo­ru, „Deja vu znám a vím, co zna­me­ná, ale tohle je jiné.“

Zhlu­bo­ka si po­vzdech­nu. Nad ko­ře­nem nosu teď musím mít tu malou čer­nou vrás­ku, ze které měli vždyc­ky všich­ni legra­ci. Snad to byla jeho slova o do­mo­vě, co mě do­nu­ti­lo vzpo­me­nout si, že ne­e­xis­tu­je jenom tohle místo, tak živé, jako by ani ne­by­lo sku­teč­né.
„Chybí mi tady Fox,“ při­znám ne­pří­tomně.

Pán Jeskyně - 30. dubna 2020 14:52
Pán jeskyně Katanga

„Rád tě zase vidím,“ vy­dech­ne měkce do je­jí­ho ob­je­tí. Kůže mu voní potem, kyprou hlí­nou a ně­ja­kým ko­ře­ním, snad kar­da­mo­nem, snad sko­ři­cí. Tisk­ne si k sobě Ya­ra­wu a sám zhlu­bo­ka na­sa­je její vůni. Vždy byl tím člo­vě­kem, který se sna­žil vní­mat svět na­pl­no všemi smys­ly. Kdysi dávno, vlast­ně sotva se do­ká­zal po­sta­vit na vlast­ní nohy, ho na­u­či­la hla­dit rez na ko­vo­vých stě­nách si­on­ské­ho Pi­lí­ře; on tuhle do­ved­nost po­vý­šil na ži­vot­ní po­tře­bu a umění a bříš­ky svých prstů už musel zma­po­vat půl světa, jeho ja­zy­kem pro­šlo ti­sí­ce chutí, po čichu by do­ká­zal po­znat kaž­dou hor­ni­nu, každý strom, každé místo. Kaž­dé­ho člo­vě­ka.

Když od něj Ya­ra­wa po­od­stou­pí, znovu si ji po­řád­ně pro­hléd­ne a usmě­je se svým ty­pic­kým bílým před­ku­sem. „Říkal jsem si, že bys po­tře­bo­va­la na chví­li na vzduch. A taky jsem něco našel. Ale vydrž ještě chvil­ku, tvá sně­ho­vá kůže bo­ju­je sice sta­teč­ně, ale na sku­teč­né Slun­ce je i Fi­re­fly krát­ká.“ Zruč­ně se vy­houp­ne na jednu z níz­kých větví bo­ro­vi­ce a ze své braš­ny, kte­rou měl po­vě­še­nou v hus­tém jeh­li­čí, vy­táh­ne plo­chou dře­vě­nou kra­bič­ku, kte­rou si kdysi sám vy­ře­zal. Znala ji dů­věr­ně, nád­her­ný a s lás­kou vy­ro­be­ný kou­sek s mo­ti­vem slu­neč­ní sou­sta­vy. Vždyc­ky tam nosil ně­ja­kou by­lin­ko­vou mast, jako by vždyc­ky věděl, co zrov­na bude po­tře­ba. Teď začne Ya­ra­wě pří­jem­ně chla­di­vou a bož­sky voňavou směs na­tí­rat na ob­li­čej. Drs­ným, mo­zol­na­tým pal­cem peč­li­vě vtí­ral mas­tič­ku na nos, na čelo a tváře, ne­vy­ne­chal je­di­né místo, očima jako by pře­po­čí­tá­val kaž­dou její ble­ďoun­kou pihu. „A taky jsem si říkal, že by sis po­tře­bo­va­la pro­mlu­vit s někým, komu můžeš plně dů­vě­řo­vat,“ brou­kl ko­nej­ši­vě. „Na místě, kde už na čase dávno ne­zá­le­ží. Teda – ne­zá­le­ží... moje drahá a nád­her­ná žena by se asi zlo­bi­la, kdy­bych při­šel k ve­če­ři pozdě,“ uchecht­ne se pak.

Yarawa „Firefly“ - 23. dubna 2020 18:06
Yarawa „Firefly“

Cítím teplo Fo­xo­va těla. Cítím že­le­zi­tou vůni jeho vlasů, kte­rou v nich za­ne­cha­la voda. Sly­ším, jak se jeho dech mísí s hu­če­ním vzdu­cho­vé­ho fil­tru lodi. Vidím ka­be­ly oví­je­jí­cí se kolem dů­věr­ně zná­mých nos­ní­ků.

Ale jako bych se sna­ži­la udr­žet mlhy, jako bych se dr­že­la stře­pů zr­ca­dla.
Vidím ně­ko­lik růz­ných ob­ra­zů, které se přes sebe pro­mí­ta­jí. Prol­nu­té svět­lo ně­ko­li­ka pro­jek­to­rů, ně­ko­lik filmů.
Vidím tu slun­nou za­hra­du s vy­pra­ným prádlem, vzduš­nou a pro­zá­ře­nou.
Vidím měst­skou ulici jen pár bloků od Věd­mi­na bytu, s od­ho­ze­ný­mi obaly od slad­kých ty­či­nek po­vlá­va­jí­cí­mi ve větru, vy­li­tý­mi zbyt­ky zvě­t­ra­lé­ho piva a pam­pe­liš­kou, která pro­ra­zi­la be­to­no­vým chod­ní­kem.
Vidím tmavé květy rzi na pa­ne­lu za ope­rá­to­ro­vou hla­vou, ve kte­rých jsem jako malá hol­čič­ka hle­da­la ob­ra­zy sta­rých le­gend, a ne­jas­né te­te­le­ní ob­ra­zo­vek, které je barví růz­ný­mi od­stí­ny.

Všech­no jsou jen tenké slup­ky.
Jedna se roz­trh­ne, pod ní je na­ta­že­ná další.
Má to ně­ja­ký konec?

Sly­ším tá­to­va slova a cítím, jak se mi ko­tev­ní lana re­a­li­ty pro­sme­ká­va­jí mezi prsty.
„Ne­pouš­těj mě,“ vy­dech­nu jako ozvě­nou, než slup­ka Hádu prask­ne.

~~~

Chví­li mi trvá po­cho­pit, kde jsem.
A pak na tom pře­sta­ne zá­le­žet.

Vidím písek a prach, se kte­rým si hraje vítr.


Zavřu oči, když na­sta­vím tvář slun­ci. Zhlu­bo­ka se na­dech­nu a chví­li s ne­pří­tom­ným úsmě­vem ochut­ná­vám ten vzduch. Jak kdy kdo mohl říct, že vzduch není cítit. Je suchý a horký a prach v něm ne­chá­vá ne­jas­nou stopu na patře, ale je v něm tolik ná­zna­ků a pří­sli­bů, vzpo­mí­nek na vůně, které ani ne­u­mím po­jme­no­vat, které po­sbí­ral míle da­le­ko. Byl to ten nej­za­jí­ma­věj­ší vzduch, jaký jsem kdy po­tka­la.
Cítím, jak mi na pa­žích vstá­va­jí chloup­ky. Pře­je­du si po před­lok­tí dla­ně­mi a pak pře­je­du výš, spo­jím ruce za krkem. Cítím teplo, které mi do­pa­dá na hřbe­ty rukou, i které stou­pá z mojí kůže.

Usměju se nad ptá­ko­vým mar­ným sna­že­ním. Hodí mi to­bol­ku pod nohy. „Mám ti s tím snad po­moct?“ uchecht­nu se.
Vím, že musím jít. Vím, že na mě čeká.

Roz­pus­tím si vlasy.
Zuju si boty.
Na­šla­pu­ju po­ma­lu a cítím každý cen­ti­me­tr, sly­ším skří­pá­ní pod svými cho­di­dly, cítím roz­žha­ve­né ka­me­ny, je­jich ostré hrany, vlasy mi po­le­tu­jí kolem tváře a slun­ce se lesk­ne na mod­rém peří.

Ne­spě­chám. Do­tý­kám se ka­me­nů a listů, uží­vám si ná­ma­hu ve sva­lech.
Vím, že na mě čeká. Že na mě bude čekat.
Někdo moud­rý řekl, že svět by mohl utéct. Nevím kdo. Ale mně ne­u­te­če. Mně ne.

Zů­sta­nu stát kou­sek od bo­ro­vi­ce, mlčky, jenom s ti­chým úsmě­vem. Ne­cha­la jsem ho čekat. Možná by mě to mělo pře­kva­pit, ale i já umím být tr­pě­li­vá.
A když stojí přede mnou, ne­za­vá­hám. Obe­jmu ho, při­tisk­nu ho k sobě se srd­cem plným po okraj jako má každý pří­tel, když dlou­hé od­lou­če­ní skon­čí.

Po chvil­ce se od­táh­nu na délku paže a znovu si ho s úsmě­vem pro­hléd­nu. Hle­dám znám­ky, že se změ­nil, aniž bych si vy­ba­vo­va­la ja­kou­ko­liv dří­věj­ší po­do­bu.
O krok ustou­pím a ne­chám oči za­blou­dit po ob­zo­ru.
„Řek­neš mi, proč jsme tady?“ ze­ptám se klid­ně.

Pán Jeskyně - 13. dubna 2020 21:34
Pán jeskyně Katanga

Ya­ra­wa byla silně vy­čer­pa­ná, i když jí tomu adre­na­lin ze stra­chu o Ve­ri­ty zatím brá­nil uvě­řit, natož pod­leh­nout. Kdyby se zku­si­la po­sta­vit, nej­spí­še by se ani ne­u­dr­že­la na nohou. Stále jí ale nikdo nic ne­řekl. Cí­ti­la, jak sebou Fox re­fle­xiv­ně cuká a jak jí ti­choun­ce syká do vlasů, když mu za­tí­na­la nehty do těla. Ne­sna­žil se vy­krou­tit ani brá­nit, stále tady byl a stále Ya­ra­wu držel. Byla to pro něj za­ne­dba­tel­ná oběť.
Dů­věr­ně známá loď, její kost­ra, její dech. Zá­le­že­lo na tom?
Ura­nův hlas byl na­jed­nou blíž a jeho drsná dlaň se při­da­la k Fo­xo­vým pažím a spo­či­nu­la na Ya­ra­wi­ných zá­dech: „Zatím ne­ví­me, kde je. Zatím.“

Svět se za­tměl a pře­stal být sly­šet.
Ten hlu­bo­ký a stále kle­sa­jí­cí tón – byla to lodní tech­ni­ka, nebo ne?
Zalil ji chlad a ruce, které ji sví­ra­ly, byly to je­di­né, co brá­ni­lo pádu.

~~~

Sto­lo­vá hora upro­střed na­čer­ve­na­lé se­ve­ro­a­me­ric­ké pouš­tě. Na­pros­té li­du­prázd­no. Bylo pří­jem­ně. Vítr byl svěží a něžný a po­hrá­val si s tu­hý­mi listy keřů, které si našly své místo mezi ka­me­ním, pís­kem a pra­chem. Slun­ce pří­jem­ně pro­hří­va­lo kůži. Bylo to sku­teč­né slun­ce. Po modré ob­lo­ze mí­ru­mi­lov­ně pluly mraky, na­dý­cha­né jako pěna.
S dal­ším po­ry­vem větru se kolem je­jích nohou zví­řil prach a písek. Stála na opuš­tě­né, za­sy­pa­né me­zi­měst­ské sil­ni­ci. Jen pár metrů od ní se sna­žil ja­ký­si pták, kte­ré­ho nikdy ne­vi­dě­la, roz­lousk­nout ně­ja­kou tuhou to­bol­ku. Seděl na zrez­lé ce­du­li, na které mohla jen matně ro­ze­znat sil­nič­ní míle. Tři sta še­de­sát osm.
Mu­se­la na horu. Čekal tam na ni.

Pták jí hodil to­bol­ku k nohám, roz­tá­hl svá zá­ři­vě modrá kří­d­la a roz­lé­tl se smě­rem, kudy tu­ši­la stezku k vr­cho­lu.
Něco ta­ko­vé­ho nikdy ne­za­ži­la, přes­to to bylo tak živé a při­ro­ze­né! Cítit ka­mín­ky, jak jí chroupou pod no­ha­ma, vidět hady, jak se vy­hří­va­jí na plo­chých ka­me­nech, i hmyz, který jí občas pro­lé­tl kolem hlavy jako dě­si­vá pod­pra­ho­vá při­po­mín­ka če­ho­si ze světa stro­jů, byl vlast­ně ve své ži­vos­ti a or­ga­nič­nos­ti okouz­lu­jí­cí. Mohla si po­hla­dit stro­my, keře, mohla se po­za­sta­vit nad de­tai­ly bod­lá­ků i nad heb­kos­tí, jakou měly jemně za­prá­še­né ka­me­ny na slun­ci. Pták ji celou dobu do­pro­vá­zel. Ne­ne­chal nikdy Ya­ra­wu při­jít blíže, ale stále byl na do­hled.
Špl­hat skal­ní prů­r­vou bylo úchvat­né dob­ro­druž­ství. Cítit to vše pod dla­ně­mi, jako by to bylo sku­teč­né. Vždyť... to bylo sku­teč­né. Sku­teč­nost hma­ta­tel­něj­ší a ba­rev­něj­ší, než co­ko­li, co kdy vy­tvo­ři­ly stro­je v Ma­t­ri­xu. Její bledá kůže chy­ta­la slu­níč­ko pl­ný­mi douš­ky, ale teď to mírné pá­le­ní bylo vlast­ně pří­jem­né. Plné ži­vo­ta.

Na vr­chol­ku hory, plo­ché a vy­so­ké, rost­la bo­ro­vi­ce. Byla ob­rov­ská a rost­la na samém okra­ji, ba do­kon­ce se na­klá­ně­la přes něj, aby mohla lépe vidět do okolí. Na jedné z větví byl. Mladý muž, při­bliž­ně Ya­ra­wi­na věku, po­no­ře­ný do své me­di­ta­ce. Jako jogín stál na jedné ruce na větvi, dlou­hé, černé, do­mod­ra lesk­lé vlasy protka­né ko­rál­ky a peřím splý­va­ly dolů.
Jeho tvář ne­by­la zrov­na pěkná, ale ten ši­ro­ký nos a mírně mon­go­loid­ní oči znala. Odkud? Ne­vě­dě­la. Ale ten člo­věk, který se na větvi bo­ro­vi­ce do­ká­zal do­ko­na­le vy­vá­že­ně do­stat na obě nohy a pak se­sko­čit na zem za Ya­ra­wou, byl její starý a dobrý pří­tel.

Yarawa „Firefly“ - 29. března 2020 11:41
Yarawa „Firefly“

Sly­ším, jak mi dr­ko­ta­jí zuby.
Třesu se, jako by mě Fox právě vy­táh­nul z le­do­vé vody.
Lapám po dechu, tr­ha­ně, na­má­ha­vě a pořád mám pocit, že se mi plíce ne­pl­ní kys­lí­kem.
Prsty se kře­čo­vi­tě za­tí­na­jí do kůže. Vidím, jak po sobě ne­chá­va­jí stopy. Ne­do­ká­žu je za­sta­vit, ne­do­ká­žu je po­vo­lit. Brní, tupé a ne­cit­li­vé. Jako by vůbec ne­by­ly moje.

„Jak jsme se sem do­sta­li?“ pro­tla­čím chrap­ti­vě sta­že­ným hr­dlem. Re­a­li­ta se mi před očima křiví a roz­plý­vá, tak jak to mohla být re­a­li­ta? Jenom se­vře­ní Fo­xo­vých paží se zdá sku­teč­né, když se k němu tisk­nu.
„Kde je Ve­ri­ty?“ hles­nu slabě. Nevím, jest­li jsem si někdy do­ved­la před­sta­vit, že by můj hlas zněl takhle slabě a úpěn­li­vě. Za ji­ných okol­nos­tí by mě to nej­spíš vy­dě­si­lo, ale hr­dlem mi stou­pá chlad­ná pa­chuť žluči. Vím, že po­cho­pí, na co se ptám. Co mi sejde na tom, kde sedí její tělo? Já po­tře­bu­ju vědět, kde je.

Pán Jeskyně - 25. března 2020 20:59
Pán jeskyně Katanga

Ro­ze­chvě­lé ruce je­jí­ho par­ťá­ka ji hla­di­ly po lo­pat­kách. Co se ode­hrá­lo, vrací se ve frag­men­tech vzpo­mí­nek. Ne­pouš­těj mě. „Ve­ri­ty je na At­la­su–“ řekne Fox opa­tr­ně, ale v jeho in­to­na­ci je cítit ja­kési ale. „Já se tak bál, že tě ztra­tím,“ vy­hrk­ne náhle a sevře Ya­ra­wu ještě pev­ně­ji.

Fi­re­fly slyší ja­ko­by z dálky hlas Kitsu­ne a Urana a rá­di­o­vým sig­ná­lem zbar­ve­ný hlas at­laské­ho pro­gra­má­to­ra Tary. Ze svého místa mu moc ne­ro­zu­mě­la, Kitsuni­no náhlé za­kle­ní, smí­se­né se za­jík­nu­tím a ránou če­ho­si o zem, ale ne­by­lo tím sig­ná­lem, který by po­zve­dl pří­tom­ným na­dě­je.

Yarawa „Firefly“ - 19. prosince 2019 15:56
Yarawa „Firefly“

Zbyly jenom stříp­ky.

Na­lé­ha­vý hlas pro­sí­cí, ať ji ne­pouš­tím.
„Jen přes moji mrt­vo­lu,“ slib, pro­ce­dě­ný skrz za­ťa­té zuby.
Její prsty jako skle­ně­né stře­py, které sví­rám vší silou. Třeba kar­mí­no­vé krů­pě­je roz­bi­jí te­nhle le­do­vý svět. Bílý.
Vlasy jemné jako pra­cho­vé peří na tváři.
Bílé.

Bílá.
Bílá.

~~~

První ná­dech by mohl být vý­kři­kem, ale zlomí se pří­liš brzy.
...​nepouštěj mě...
Prsty se kře­čo­vi­tě za­tnou do Fo­xo­va sve­t­ru a horké kůže za krkem. Dech se trhá v ne­pra­vi­del­ných vl­nách, tě­ka­jí­cí po­hled se ne­do­ká­že udr­žet jed­no­ho bodu ani zlo­mek vte­ři­ny.
Každý úder srdce na­pl­ně­ný na­lé­ha­vým zdě­še­ním.

Chví­li mi trvá po­cho­pit kde jsem.
A pak je to horší.

„Kde je?“
Ta otáz­ka mi za­sí­pá v krku a zkres­lí se skoro k ne­po­zná­ní, ale já se ne­vzdám, jen mi­li­me­t­ry od hra­nic hys­te­rie, „Kde je?!“

Pán Jeskyně - 15. prosince 2019 22:54
Pán jeskyně Katanga

Obraz toho pseu­do­svě­ta se chvěl jako vodní hla­di­na. Bylo velmi ob­tíž­né ho sle­do­vat. Modrá da­to­vá vlák­na sebou bláz­ni­vě šku­ba­la ve snaze udr­žet ve své ná­ru­či Ve­ri­ty. Jenže ta se jim ode­vzdat ne­chtě­la. Pevně se chy­ti­la Ya­ra­wy, ruka­ma se sá­pa­la výš a výš po je­jích pa­žích, za­rý­va­la jí bo­les­ti­vě prsty do kůže. Byla jako to­nou­cí.
„Ne­pouš­těj mě,“ za­šep­ta­la hla­sem vy­dě­še­né­ho dí­tě­te.
Pod Ya­ra­wi­nou rukou se vlák­na skoro až dro­li­la. Byla kře­h­čí, než na po­hled vy­pa­da­la. Se za­jis­kře­ním praska­la, ně­ko­lik pa­vu­či­nek z Ve­ri­ty sklouz­lo na zem. Dívka však v tu chví­li za­ťa­la do Ya­ra­wy nehty, tělo se jí na­pja­lo bo­les­tí a z hrdla se vydral špat­ně tlu­me­ný vý­křik.
„Ne-ne­pouš­těj mě,“ vzlyk­la a za­bo­ři­la tvář do Fi­re­fly­i­ny hrudi. S kaž­dým pře­tr­že­ným vlák­nem sebou cukla v křeči, od­mí­ta­la se však Ya­ra­wy pus­tit.

Bílá vrána vlét­la do da­to­vé­ho zdro­je.
Na ob­lo­ze se ob­je­vi­la skle­ně­ná praskli­na a kaská­do­vě se vět­vi­la a ší­ři­la dál a dál.
Ve­ri­ty za­je­če­la tak, jako ji Ya­ra­wa nikdy kři­čet nesly­še­la. Nebyl to jeden hlas. Ně­ko­lik hlasů jejím pro­střed­nic­tvím kři­če­lo: „Dost!“
Do pro­sto­ru vy­lét­lo ně­ko­lik bí­lých per.
Skle­ně­ná ob­lo­ha se za­ča­la sypat.

~~~

Když se pro­bra­la, sly­še­la známé vr­ně­ní lod­ní­ho mo­to­ru. Tlu­me­né svět­lo, tak pří­jem­né opro­ti jas­ným a chlad­ným bar­vám Ma­t­ri­xu, ji hla­di­lo po tváři. Ne­by­lo ale samo. Hrubé dlaně si ji tisk­ly k tělu. Lid­ské teplo, známý pach. Vní­ma­la, jak rych­le Fo­xo­vi tluče srdce. Nebo to bylo její vlast­ní?

Yarawa „Firefly“ - 8. listopadu 2019 17:01
Yarawa „Firefly“

Nemám už dost ka­pa­ci­ty, aby ve mně Zmr­do­va tvář vy­vo­la­la ně­ja­ké emoce. Strach, vztek, chuť po po­mstě. Nemám na ně čas. Vem si ho, děvče, pro­blesk­ne mi hla­vou, když se Vrána vzne­se z mého ra­me­ne.

Prud­kým po­hy­bem se nahnu do­pře­du. Za­chy­tím Ve­ri­ti­nu ruku až v půli před­lok­tí. Sví­rám ji pevně, se vším od­hod­lá­ním ji za­chrá­nit. Ty vrst­vy dět­ské hry, které jsem si k sobě při­táh­la na ochra­nu před tím div­ným mís­tem od­lét­nou jako když se fouk­ne do pam­pe­liš­ky.

Trh­nu­tím si ji chci při­táh­nout do ná­ru­če, při­tisk­nout si ji k hrudi.
Vol­nou rukou se oženu po na­mod­ra­lých vlák­nech, jako bych z Ve­ri­ty sme­ta­la pa­vu­či­ny.
Jen holou rukou.
Mohla bych mít pis­to­li.
Mohla bych mít nůž.
Ale jaký by v tom byl vlast­ně roz­díl? Celý te­nhle pseu­do­svět ne­e­xis­tu­je. A jest­li mi Ve­ri­ty rych­le ne­vrá­tí, třeba ho spá­lím na uhel.

Pán Jeskyně - 15. října 2019 13:56
Pán jeskyně Katanga

„Lže ti, při­šla ti za­vřít dveře před nosem. Ty dveře se už nikdy ne­muse­jí otevřít.“ Mu­lat­ka po­ví­dá ti­choun­ce k malé Clair, ale ten vjem se po pa­prs­cích pro­po­je­né­ho vi­ru­tál­ní­ho vě­do­mí nese dů­věr­ně až do Ya­ra­wi­na ucha. Je to jako pa­vu­čin­ka slov.
Modrá.
A není je­di­ná. Snad to dě­la­jí roz­ší­ře­né zraky, snad ostrý vjem vrá­ni­ných drápů, ale jako by ka­lei­do­skop frag­men­tů vní­ma­la Ya­ra­wa os­tře­ji. Da­to­vé pa­vu­čin­ky, které se zhuš­ťu­jí kolem Ve­ri­ty.
Modrá.
Sple­ti­tý sen se roz­jíž­dí v di­a­chro­nii a jako by Ya­ra­wa vi­dě­la ně­ko­lik růz­ných ob­ra­zů, které se na Ve­ri­ty pro­mí­ta­jí. Prol­nu­té svět­lo ně­ko­li­ka pro­jek­to­rů. Ně­ko­lik filmů. Ně­ko­lik osob. Snů. Přes malou hol­čič­ku se pro­mí­tá ma­t­ri­xo­vý obraz ope­ra­tiv­ky, zá­ro­veň tam je sku­teč­ná po­do­ba Ve­ri­ty, nahá a ja­ko­by slabá, ob­na­že­ná jako sotva před pár dny ve sprše. A pod tím vším je
Modrá
dívka, sla­bouč­ká jako pá­pě­ří, ho­lo­hla­vá a s vý­raz­ný­mi da­to­vý­mi vstu­py po celém těle. Ve­ri­ty.
Mu­lat­ka Ve­ri­ty hladí a pod její rukou jako by po­ma­lu mi­ze­ly ně­kte­ré pro­jek­ce a ta modrá, modrá, modrá se stá­va­la sil­něj­ší.

Jenže to by Ve­ri­ty ne­smě­la být Ve­ri­ty. Dí­va­la se Ya­ra­wě do vy­dě­še­ných očí. „Alice, brouč­ku můj,“ šept­la a po­ku­si­la se vstát.
Ne­by­ly to jen ruce, co ji dr­že­lo. Ta na­mod­ra­lá da­to­vá vlák­na, te­te­lí­cí se na sa­mot­né hra­ni­ci vi­di­tel­nos­ti, ji pou­ta­la jako ko­ře­ny. Jenže Ve­ri­ty chtě­la vstát. „Poč-kej. Já ti po­můžu.“
„Lže!“ sykla mu­lat­ka a obraz se v tu chví­li na chví­li roz­le­těl do stran jako sku­teč­ný ka­lei­do­skop a zase se ne­motor­ně slo­žil.
Změ­nil úhel po­hle­du. Celý obraz byl zboku. Ya­ra­wa mohla ko­neč­ně po­hléd­nout za ak­té­ry.
„Alice mě- po­tře­bu­je, musím jí po-moct. Po­dí­vej, jak je vy-pla-še-ná. Ona. Mě. Po-tře­bu­je!“ vy­de­cho­va­la Ve­ri­ty zou­fa­le. Na­přáh­la k Ya­ra­wě ruku, v pro­jek­ci všech svých po­hle­dů, všech svých já, se zra­či­la pros­ba.

Za mu­lat­kou se kr­či­lo cen­t­rum da­to­vých vlá­ken. Byl to jen svě­tel­ný obraz, skoro jako od­les­ky na vodní hla­di­ně. Měly ale jasný tvar. Agent Smart po­o­to­čil hlavu k Ya­ra­wě.
Bílá vrána se vznes­la a s nad­po­zem­ským vý­kři­kem se prud­ce roz­le­tě­la proti da­to­vé­mu zdro­ji.

Yarawa „Firefly“ - 19. září 2019 19:17
Yarawa „Firefly“

Pro­lét­ne mi hla­vou, že takhle vy­pa­dá Ve­ri­ty ne­u­vě­ři­tel­ně roz­to­mi­le, když se čer­ve­ná nad ne­po­ve­de­nou kon­spi­ra­cí. Jako kdy­bys přede mnou někdy do­ká­za­la udr­žet ně­ja­ký svůj pro­jekt na vy­tvo­ře­ní lep­ší­ho světa.
Myš­len­ka stej­ně ná­hod­ná a ne­míst­ná, roz­tříš­tě­ná jako všech­ny ostat­ní.
A možná bych něco v tom smys­lu i řekla na­hlas, nebýt os­t­ré­ho za­k­rá­ká­ní. Ten zvuk mi ne­u­r­va­le vnikl do uší, le­do­vý, vlhký, lep­ka­vý, páchl ky­se­lým kovem. Jako by mě po­pa­dl za mozek a po­řád­ně se mnou za­clou­mal.
Po­pr­vé jsem mu byla vděč­ná.

Ohléd­nu se za sebe a pak se ob­rá­tím zpět. Chtě­la bych tomu sa­mo­li­bé­mu úsmě­vu vy­ra­zit pár zubů. Fakt bych chtě­la.
Ale místo toho ne­chám ve svých roz­ší­ře­ných dět­ských očích od­ra­zit Ve­ri­tin strach. A zná­so­bit ho v niter­nou hrůzu.
Nikdy jsem ne­by­la dobrá he­reč­ka. Ani dobrý psy­cho­log. Ale tohle bylo až mra­zi­vě snad­né. Ne­mu­se­la jsem nic před­stí­rat, nic vy­tvá­řet. Sta­či­lo jen uká­zat.

„Ale Ve­ri­ty- Clair, já nevím jak!“ vy­hrk­nu vy­pla­še­ně, „Ztra­ti­la jsem se... Hle­da­la jsem tě a teď sama ne­tre­fím zpát­ky!“ Při­dřepnu, abych se do­sta­la na je­jich úroveň a na­lé­ha­vě chyt­nu Ve­ri­ty za paži, přes­ně tím po­hy­bem, kte­rým se to­nou­cí chytá stéb­la.

Pán Jeskyně - 27. srpna 2019 16:14
Pán jeskyně Katanga

Něco bo­lest­ně sykne, když se Ya­ra­wa ožene za sebe.
Ve­ri­ty po­ma­lu vzhléd­ne k Ya­ra­wě a na mo­ment se za­ra­zí v roz­pa­cích. „Co ty tady... mělo to být pře­kva­pe­ní!” a tvář jí za­li­je rumě­nec.
Bílá vrána slét­la ze stro­mu a usa­di­la se Alici na ra­me­ni, skoro až ochra­ni­tel­sky.
Letní vzduch pro­ťal mra­zi­vý poryv vra­ní­ho za­k­rá­ká­ní a ostrý zobák vý­hruž­ně za­cvakal k dív­kám kolem psa.
Jsou to ostré drápy, nebo vy­záb­lá le­do­vá ruka, co svírá Ya­ra­wě ra­me­no?
„Dej ji pryč!” zakňou­ra­la mu­lat­ka a chyt­la Ve­ri­ty za ruku.
Malá Clair se k mu­lat­ce při­tisk­la.
„Jsi tu moc brzy, Alice, ještě jsem pří­liš hlou­pá. Ještě mě nic ne­na­u­či­li! Měla bys ode­jít. A to zvíře si vezmi s sebou! Zmiz!”
V očích malé Ve­ri­ty se chvěl strach.
A přes­ně v tu chví­li si letní slun­ce za­tan­či­lo na po­ťouchlém úsmě­vu malé mu­lat­ky.

Vypisuje se 20 z celkem 322 příspěvků1 2 3 4 ... 17 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)
taBackup debug: