Matrix (2 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

Zamyšleně si podepřu prsty bradu a ukazováčkem v nápadně hloubavém gestu poklepu na rty, dokonce přístupně nakloním hlavu ke straně, nadechnu se k souhlasu... Ale místo přitakání nakonec nakrčím nos a namítnu: "Ale to bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli."

Automaticky přivítám Speedyho úsměvem, pružně se zvednu na nohy a když se k němu přitočím, zlehka promnu mezi prsty jeden z jeho uvolněných pomoučených dredů. Povzbudivě ho poklepu po rameni kabátu, nakloním se a stáhnu vizitku ze stolku.
"Knihovna?" vyprovodím Sarah pohledem plným pobavené skepse a pak se obrátím na Speedyho, "Tak co? Zase do ulic?"

Spiklenecky se zazubím na Min Sunga, významně si přiložím ukazováček přes rty na znamení mlčenlivosti a před odchodem seberu Sářiny lodičky.

Sára se chvilku dívala na tablet, jako by se ponořila do práce, ale její oči se dívaly do prázdna a po tváři se jí rozlil malý šibalský úsměv. „Hm. Ještě něco máš... mám na odpoledne pozvat Smarta k sobě na kafe?“ nadhodí. A nedá se poznat, jak moc to myslí vážně. Na Yarawu se dívá jen po očku, s hlavou stále skloněnou k tabletu.

A pak se otevřou dveře k Vědmě a ven vyjde Speedy, který si z rukávů oprašuje mouku. Sára tablet odloží a vstane, odkudsi z vlasů jako kabaretní kouzelník vytáhne malou vizitku a položí ji na stůl.
Vedle Sářiny velice úřední fotografie a moderního loga s modrým půlměsícem stál text: ,Sarah Russelová, správce archivu národní knihovny, společnost Modrá kupole‘ a kontaktní údaje - telefon a adresa. Pod vytištěným telefonním číslem na pevnou linku bylo ručně dopsané číslo na mobil.
„Budu čekat,“ mrkla Sára na Yarawu, pak věnovala široký úsměv Speedymu (ten jí ho potěšeně oplatil) a rychle a obratně zmizela u Vědmy v kuchyni. Na podlaze po ní zůstaly shozené lodičky.

Zhluboka se nadechnu, vlastně se doslova nafouknu, založím ruce v bok a s neuvěřitelně vychovatelsky pohoršeným výrazem se otočím na Sáru, když nadhodí alternativní možnosti použití kravaty: „Tak na tebe si budu muset dát pozor, mladá dámo.“

Jen omílají rádobydrsné hlášky, které k jeho ksichtu vůbec nesedí. To je skvělý, o tom musím příště Zmrda informovat.
„Já jsem se teda se Smartem nikdy nenudila,“ připustím trochu kysele a dopiju kakao. „Fuj?“ upozorním Sáru na kvalitu jejích fantazií se znechuceně nakrčeným nosem, když odkládám hrneček na stolek.

„Můžem,“ přikývnu a plácnu sebou konečně do křesla, „Dneska ještě něco mám-“ ironicky se ušklíbnu a lehkým pohybem ruky naznačím, že rozvádět to vážně nebudu, „Ale zítra by to možná šlo. Zavolám ti?“ navrhnu s tázavě pozvednutým obočím.

„Co ty víš, třeba jsem ji měla omotanou kolem kotníku,“ nadhodí Sára vážně a s hrdým výrazem si uhladí uzel na právě dovázané kravatě.
Min Sung mezitím zakaboněně přemýšlí, nebo jen možná není rád, že mu Speedyho brýle nepadnou, a snaží si je zase nasadit. „Noo... Ale oni jsou hlavně takoví strojoví, nemají smysl pro humor. Ne opravdový, jen občas omílají rádobydrsné hlášky, které k těm jejich ksi... tvářím vůbec nesedí. Jsou stráášně nudní.“
„To víš, broučku, ne každý program je takové třeštidlo jako ty,“ ušklíbne se na něj Sára, zatímco skládá nohy velmi neagentsky pod sebe, aby si na ně mohla položit svůj tablet. „Což je na jednu stranu dobře. Při představě toho, jak se mnou vede Smart polštářovou válku, mi není zrovna nejlíp.“ Sářino další uchechnutí už ale nebylo tak úplně spontánní, jako to předtím. Krátce se podívala na Yarawu. „Ale to sushi klidně můžeme někdy dát znovu. Ideálně v době, kdy bude Herb ve škole, co ty na to?“

„Příliš lidsky nahodilé?“ poradím Min Sungovi ochotně s patřičně úslužně výsměšným výrazem. Když tak poslouchám jeho slovní přestřelku se Sárou, neubráním se hlasitému smíchu.
„No,“ nakloním hlavu ke straně a volnou rukou si dlouhým ukazováčkem poklepu na rty v hraném hlubokém zamyšlení, imaginární pistoli možná o pár palců skloním... a pak chlapce dusím už jenom krátkou chvíli a spustím ruku podél boků, „Na tom něco je.“
Spiklenecky mrknu na Sáru: „Ale Sára ji taky neměla, když jsme spolu špásovaly v sushi restauraci.“

„Nějaké to irácio se vždycky hodí, ale...“ nadhodila blondýnka konverzačně, ale akce mezi dvěma po zuby ozbrojenými protivníky jí vzala její zaujetí, takže své „já raději sázím na poker face“ dořekne už jen ze setrvačnosti. Sama nahmatá další z polštářků a nastrčí ho před sebe jako štít, zpoza kterého koukají jen oči.

Min Sung polštář nečeká a jeho zbraň se rozpadne v pár chaotických rukou, které se snaží ochránit se před zásahem polštáře. Když pak odražený a spadlý polštář dopadne na zem, odhalí Yarawě vítězný výhled: prázdné dlaně má chlapec napřežené před sebou v obraně, Speedyho nepadnoucí brýle mu sklouzly z nosu a visí za nožičky chlapcových velkých uší. „Hej! Hej! To neplatí, to bylo...!“ volá nevěřícně a i trochu uraženě.
„No, Min Sungu? Jak Firefly přesvědčíš, že nejsi jen špatně naprogramovaný agent?“
„Sááróó!“
„Já ti nepomůžu, mě sis už zastřelil. Mrtvoly neradí,“ ušklíbla se na něj plavovláska a sklopila svůj obranný polštář. Chlapec jí věnoval tak ošklivý pohled, jak to jen uražené dítě dovede. Zároveň však na něm bylo vidět, že opravdu usilovně přemýšlí nad nějakým funkčním argumentem.
„Hmm... nemám kravatu,“ pohodil nakonec hlavou v přesvědčení, že na to vyzrál.
„Tak to jsem v loji, přišel na to...“ vydechla rezignovaně Sára a s hranou potupností si začala zase utahovat a upravovat vlastní kravatu.

Lehce podložím dlaní hrneček, ať ho nedržím jen za pomalu chladnoucí ouško. Sklouznu po malém chlapci s příliš velkými brýlemi pohledem, načež se až teatrálně ohlédnu ke dveřím do Vědminy kuchyně, kterými Speedy jenom před vteřinkou zmizel.
„De ja vú,“ zamumlám dostatečně nahlas a chvíli s okatým zmatkem potřásám hlavou.

Krátce syknu a pohoršeně zamlaskám jazykem, když se plavovláska svěří se svým nevalným skóre. Nenechám se pohledem do imaginární hlavně nijak rozhodit, přes okraj hrnečku šlehnu po Min Sungovi pobaveným pohledem, než se zcela ležérně napiju kakaa.
„Klidně tě můžu doučovat z iracionálního chování,“ nabídnu se vstřícně, když hrníček zase snížím. Vykročím k jednomu z křesel jako bych se chtěla posadit a pak bez varování popadnu za roh jeden z dekoračních polštářků a hodím ho obloukem chlapcovým směrem. Ještě než dopadne, i já mám patřičně namířím a odjistím svou vlastní ruční zbraň.
„A jak přesvědčí on mě?“ zazubím se.

Při posledním pohledu, který Yarawa Vědmě věnuje, se na ni černošská stařenka jen laskavě a moudře usmívá a pak jasně kývne hlavou. Kdykoli ode mě odejdeš, bude ti lépe.
Dveře, kterými Yarawa procházela, galantně držel Speedy a čekal, až dáma vyjde. Věnoval jí krátký, souznící pohled, a vklouzl dovnitř.

Na místě, kde předtím seděl Speedy, trůnil ten malý asijský raubíř. Seděl napřímeně, dělal ramena a na nose měl Speedyho zrcadlovky. Zjevně si to velmi užíval. Natáhl k Yarawě ruku s napřímenými dvěma prsty v symbolice pistole a palcem udělal gesto cvaknutí kohoutku.
„Obávám se, že proti Min Sungovi nemáš šanci. Já už mám v sobě tak dvacet kulek,“ povzdechla si blondýnka na pohovce. Lodičky měla skopnuté pod stolkem, přísný uzel rozpuštěný, i tu modrou kravatu si povolila. „Musíš ho přesvědčit, že nejsi agent. Mně se to moc nepovedlo.“
„Mrkala moc pravidelně,“ obvinil blondýnku Min Sung.
„Já vím, musím trénovat nahodilost,“ kořila se blondýnka. Ani se nesnažila zakrývat cukající koutky.

Potřesu hlavou, aby se mi čerstvě stažené vlasy zakomíhaly kolem obličeje a koutky mi jenom lehce cuknou v náznaku úsměvu.
„Díky,“ hlesnu trochu zaraženě a ulomím si další kousek muffinu, „Nejsem si jistá, že se cítím líp, ale...“ chtěla jsem to říct jako vtip, ale ta slova nakonec vyzněla daleko vážněji, než jsem zamýšlela. Trochu odevzdaně pokrčím rameny. Zavřu oči a dlouze vydechnu, abych pochytala alespoň ty nejrozbouřenější myšlenky. Když se na Vědmu znovu podívám, povede se mi docela obstojný úsměv, co vypadá téměř jako já. Opřu se o hranu stolu, pružně se vyhoupnu na nohy a vezmu do ruky hrneček s kakaem.
„Třeba ještě chytnu tvojí předchozí návštěvu,“ pohodím hlavou k přijímacímu pokoji a spiklenecky přimhouřím oči, „Chtěly jsme jít na kafe, měly bychom se domluvit kdy a kde.“

„Já ti nic neříkám,“ usměje se mnohoznačně Vědma na svou obhajobu, jako ostatně téměř pokaždé, „jsem jen tichý odraz toho, co potřebuješ slyšet, pokud umíš naslouchat.“ Prameny Yarawiných vlasů se pod jejími prsty přeskupují, vlní, splétají a zase rozplétají. „Já nikdy nic neříkám, nikomu neradím ani nedělám kázání. Je jen na vás, co si z mé kuchyně odnesete,“ brouká Vědma, „ale zkus se ve svém přemítání zeptat sama sebe, jestli jsi jediná, kdo má potřeby, a jestli je Fox jediný, kdo se chová jako egoistické macho.“ Vědma zručně stáhne Yarawiny vlasy zpátky do vysokého ohnivého ohonu a poodstoupí od ní, aby si ji ještě jednou prohlédla. Spokojeně kývne, načež dodá: „Nezapomeň ještě trochu čokoládového kódu na cestu.“

Ať už s tím Yarawa souhlasí nebo ne, Vědma vždy ví, kdy je čas se rozloučit.

Je to v pořádku. Je to v pořádku, dokud se máš o koho opřít.
„A to já právě poslední dobou nějak nevím. Mám?“ jen těžko se mi krotí rozrušení v hlase, zvednu oči a snažím na dohlédnout na Vědmu přes temeno vlastní hlavy.
No, mám, připustím v duchu spravedlivě. Ale tady se snažíme rozmotat jiné klubko kabelů, připomenu si rychle na svou vlastní obhajobu.
„Ani nevím, kolikrát jsem byla v posledních dnech nešťastná, zoufalá, zmatená, lidi se chtěli opírat o mě a já jsem to taky potřebovala, ale on se neobjevil,“ povzdechnu si v unavené žalobě. Opřu se zády o opěradlo židle, zhluboka vydechnu a zavřu oči, když se Vědminy prsty vláčně probírají mými vlasy.

„Takže ty mi říkáš, že ho mám nechat chovat se jako egoistický workoholický macho, co mi za zády něco peče s operátorkou a poslouchat jeho potřeby,“ zamručím polohlasem se zavřenýma očima. I přes tu konfrontační volbu slov můj tón pomalu povoluje do pobrukování kočky podřimující na zápraží na sluníčku.
„Mhhm. Nějaký jednodušší úkol bys tam pro mě neměla? Nějakého agenta nebo dva?“ neurčitě trhnu koutky do úšklebku. Dobře. Možná spíš tygr podřimující na zápraží. Zase abych nepřeháněla.

Vědma si povzdechne a trochu těžkopádně se zvedne, aby mohla obejít stůl k Yarawě. Cestou odloží svou cigaretu do žlábku malovaného popelníku. Usmívá se. Smutně a laskavě, jak to jen její mateřská tvář umí.
„Už jsem ti někdy říkala, že je snazší prohlédnout Matrixem než skutečností? V Matrixu existuje jasná skutečnost: sice se maskuje, ale je tady. Ale skutečný svět je jen hromada vjemů bez řádu a bez sotva zdánlivého záměru. Je v pořádku nechápat skutečnost – dokud se máš o koho opřít.“ Zručnými prsty Vědma rozpustí Yarawin ohon a začne ji laskavě vískat v ohnivé hřívě.
„S chlapy to máš těžké. Každý z nich, ať už si to přizná, nebo ne, má svou vnitřní zodpovědnost k práci. Hrozně potřebují něco vykonat. Jakmile se jim k tomu naskytne příležitost, bývají chvíli slepí vůči všemu ostatnímu. Takoví ti romantičtí hrdinové, kteří procestovali půl světa kvůli jedné ženě, byli většinou hloupí... a především vymyšlení.“ Vědminy prsty Yarawu napůl pročesávají, napůl něžně hladí. Jsou horké a měkké a v kombinaci s vůní kakaa, cigaret a pečení konejší jako ta nejkouzelnější kolébka. „Fox se ti neztrácí, alespoň zatím ještě ne. Jen je na chvíli posedlý prací. I přesto se ale vzájemně potřebujete. Pokud budete k této potřebě hluší, pak se teprve začnete ztrácet.“

Mračím se do hrnečku, až se divím, že se z toho to mlíko nezdrclo - jen mi to nezabrání konečky prstů ulomit z odloženého muffinu hrudku čokoládového těsta a bezmyšlenkovitě si ji strčit do pusy. Neurčitě pokyvuju hlavou, i když pevně stisknuté rty a zamyšlená vráska na čele hovoří o jisté nelibosti.
Ale jsem a vždycky jsem byla voják, to nemá smysl popírat.
Když si Vědmina vzletná slova seškrtám do slovníku, kterým jsem schopná disponovat, mám pocit, že vím, co mám dělat. Že ona sama sice říká opak, ale nakonec mi řekla, co je správné.
Nemusí se mi to líbit. Ten pocit, že jsem ztracená mezi věcmi, které by mi měly být důvěrně známé, je daleko horší.

Téměř nevědomky se usměju Vědminým drobným lidským zvykům a radostem. Upiju kakaa a chvíli držím hrneček v dlaních, zlehounka jím kroužím a sleduji křehké vzory plovoucí po hladině kakaa. I já se zhluboka nadechnu, když Vědma vyfoukne první štiplavý obláček.
„Ale s láskou. To je přece důležitější než kód,“ pohodím hlavou a jednou rukou si uhladím neexistující uvolněný vlásek na temeni, než kapku zvážním, „Myslím, že umím nevěřit tomu, co vidím, slyším, nahmatám, tady v Matrixu,“ výmluvně přejedu roztaženými prsty po desce stolu, silou, až mi zbělají špičky nehtů, do mého hlasu se vloudí nejasně naléhavý tón, „Ale poslední dobou přestávám chápat to, co vidím a cítím ve sku-“ stihnu ruku zase stáhnout a přitisknout si ji na hruď, než mi konečně doputují až do mozku i Vědmina poslední slova. Postavím hrnek na stůl s daleko větší razancí, než jsem měla v plánu.

„Cože?“ hlesnu a naléhavost se vykašle na všechny ohledy a vtrhne naplno mezi nás, „Ale vždyť-“ rozhodím nechápavě rukama, „Já jsem se přece už rozhodla. Chci říct-“ zatěkám pohledem od jedné pootevřené dlaně k druhé, jako by mi mohly odpověď ony místo Vědmy, „Nic se nezměnilo, ale...“ na okamžik se zarazím a ruce zapomenuté klesnou na desku stolu, „On se mi stejně ztrácí,“ takřka úpěnlivě zvednu oči k Vědmině tváři.

.................................

Daleko od toho všeho, ve skutečnosti, která se k téhle kuchyni ani nehodila, proklouzla mezi řasami slza a tiše se vydala dolů po Yarawině tváři hledat útočiště v jejích vlasech.

„Tohle nedokážu rozhodnout, i když bych si velice přála, kdybych mohla,“ povzdechne si Vědma do jemného škrábání lžičky o stěny hrníčku, když víří hnědou pěnu na povrchu.
„Justus se řídí svým instinktem, který mnohdy překračuje hranice zdravého uvažování. Má v něj větší důvěru než v rady druhých. Je to v jeho případě cenný dar, který by měl využívat, nesmí na to být ale sám,“ pohlédla stařenka na Yarawu s významným mrknutím. „Občas pro jeden cíl nevidí druhé, proto potřebuje vaše oči a vaše srdce, které ho jeho cestou bezpečně provedou. Pouze ale pokud se na své city a vjemy můžete sami spolehnout...“ odmlčí se a čokoládové oči se do Yarawy zkoumavě zavrtají v nevyřčené otázce. Věří Yarawa svým pocitům?

Vědma se s lehkých heknutím natáhne za sebe a přitáhne si krabičku cigaret a zápalky. Těmi lehce zachřestí s láskou k tomu zvuku přesypávajících se dřívek, jednu vytáhne, škrtne jí a zapálí si cigaretu, kterou jemně svírá mezi plnými rty. Do vůně čokolády a skořice se začne lísat neodbytná vůně tabáku, když Vědma spokojeně vydechne první oblak kouře. „Obě strany potřebují najít první vyslance důvěry, pokud chtějí zabránit ošklivé válce, kterou si nevědomky osnují. Zkus občas nevěřit svým smyslům – matou, vždyť přece víš, že popíjíš jen s láskou uvařený kód a ne opravdové kakao.
Záleží jen na tobě, jestli chceš Foxe ztratit, nebo ne.“

„To zní všechno hrozně hezky,“ připustím tónem obvyklé zdvořilé námitky, v krátké odmlce Vědmě poděkuju vděčným pokývnutím a s letmým úsměvem obejmu buclatý hrneček oběma dlaněmi, než přiznám, „ale vůbec nechápu, co jsi tím chtěla říct.“
Kapku provinile potřesu hlavou a mlčky čekám, až si ke mně Vědma přisedne. Zamyšleně foukám do hrnečku a sleduju jemné mramorované vlnky hnědého kakaa v bílém mléce.

„Já vím,“ povzdechnu si a položím hrneček na stůl, aniž bych se odhodlala horkého nápoje usrknout, „Ale všichni se teď ženou do akce a já dost pochybuju, že si toho stihnou všimnout. Nemůžu říct, že bych se úplně divila komukoliv, kdo vysype plný zásobník do každého černého obleku, který potká, i kdyby byl zrovna na figuríně před butikem...“ nespokojeně zachrčím přes nos a odmlčím se, abych si ukousla muffinu, „A pak je tady Justus, který je schopný poslouchat asi jako tepelné čerpadlo a počítá s tím, že si jde popovídat se zmateným prckem.“

Zvednu hrneček, konečně se napiju kakaa, bříškem palce si setřu slabý proužek mléčné pěny z horního rtu a podívám se na Vědmu přes hranu hrnku: „Nikdo neví, jak se k nim chovat a bojím se, že to dopadne krvavě, než na to přijdem. Jenom si nejsem jistá, na čí straně, ale nelíbí se mi ani jedno.“

Hezky postaru, jak se to dělává, Vědma postaví na svůj plynový vařič rendlík a do něj nalije mléko. Pak vezme kvedlačku a začne v něm míchat. „Kakao si dávají často děti a ptají se, co je vlastně zač. Někteří volají, že je to čokoládové mléko. Jiní zase, že je to mlékem zředěná čokoláda. A odmítají moje vysvětlení, že kakao není ničím jiným než kakaem.“ Mléko začíná jemně pěnit a Vědma se natáhne nahoru na polici pro plexovou pixlu s kakovým práškem. „I když vzešlo z mléka a čokolády, i když čerpá z obou to dobré i to špatné, je to jen kakao. Je své. Nikdy se nestane tak úplně čokoládou, nikdy z něj nebude zase čisté mléko.“
Za chvíli před Yarawou stojí velký modrý baňatý hrneček s bílými puntíky, ve které se ještě točí tmavě hnědá, opojně voňavá pěna. „Jsou sice malí, ale to oni se snaží držet krok s vámi, ne vy s nimi. Tak si dej.“

Vědma si opláchne ruce pod vodou a ztěžka usedne na stoličku. „Ták. Konečně se můžu trochu zastavit. Pro trochu koláče sem chodí kdekdo, a tak musím péct a péct... jen klid, ten krém neuteče.“ Sama si vezme druhý z hrníčků s kakaem a upije. „I když dáš dítěti černý oblek, zůstane dítětem. To nikdo nezmění. Záleží ale na tom, kdo ho vychová.“

Neubráním se polichocenému úsměvu. Nejkrásnější západ slunce? To se mi líbí.
„Koláče radši jím než downloaduju,“ ujistím ji se smíchem „I když naši operátoři by z toho možná něco měli, netuším,“ jeden koutek sebou neposlušně cukne a už zase mi z toho úsměvu udělá spíš sarkastický úšklebek.

Stačí mi ale z plna hrdla nasát lahodně štiplavou temně hnědou vůni čokolády a jsem mrknutím oka v sedmém nebi. Ocením Vědminu práci uznalým roztouženým zamručením, zvednu muffin a chvíli si ho prohlížím jako vybroušený diamant. Pak si na oko zničeně povzdechu se zoufalstvím topmodelky bojující s bodovou dietou: „To víš. Nepřátelé jsou čím dál menší, musíme držet krok.“
A na znamení toho, jak je to s mou linií závažné, muffinu tragicky ukousnu načechranou čokoládovou čepici. Což možná nebyl dobrý nápad, když jsem chtěla úkosem sledovat Vědminu reakci. Ale na svou obranu musím říct... Muffin!

Blondýnka se zastaví ve dveřích, otočí se a krátce svraští obočí v hledání souvislostí. Pak se ale rozpomene a ušklíbne se: „Já vím. Ale teď se musím tvářit, že pracuju.“ Pak ještě mrkne na Vědmu. „Počkám vedle,“ ukáže na dveře, které se pak za ní zavřou.
Vědma nechá Yarawu utopit v jejích vůních i kudrnách, pak od ní poodstoupí a tak, jako to babičky dělávají, jí zastrčí pár uvolněných vlasů za ucho. „Podívejme se na ni. Stále rudá jako nejkrásnější západ slunce. Ale připadáš mi trochu pohublá. Zabalila bych ti koláč, bojím se ale, že na lodi ti z něj moc nezbude.“ S úsměvem si povzdechla, ukázala Yarawě na dřevěnou stoličku a podala jí hříšně čokoládový muffin. „Hned dostaneš i kakao.“

Většina světa se ztratí v pevných kudrlinkách Vědminých vlasů a teplé vůni koření a cigaretového tabáku. Zdála se v tu chvíli tak skutečná, tak lidská. Snad to byl jen další sen, který si vytvořil mozek z dětských let uvězněných v Matrixu. Kolik lidských babiček dneska ještě vonělo moukou a skořicí, jak by správně měly?
Až když Vědmu pustím z objetí, uvolím se vzít na vědomí existenci i dalších osob.
„Amatérko,“ syknu s pobaveným úsměvem ještě o chviličku dřív, než mi dojde, proč to mému mozku přijde tak přirozené.
„Ty harémovky ti slušely víc,“ usoudím přátelsky, posadím se na uvolněnou kuchyňskou židli a mísu s krémem si položím do klína.

Černošská stařenka s laskavým úsměvem a květovanou zástěrou od mouky si zrovna sundává chňapku, když Yarawa vejde. Sama k ní napřáhne ruce – přeci jen tu není Yarawa poprvé. Vedle dveří tiše klapou starožitné kyvadlové hodiny, vůně pečení se jemně mísí s vůní bylinek na okně, nad příborníkem visí stále stejný obraz rudého písku saharské pouště.
Občas se stane, že se Yarawa potká ve Vědmině kuchyni s předchozí návštěvou, stejně jako teď, kdy drobná žena v černém, téměř agentském kostýmku s modrou kravatou a jemnými světlými vlasy staženými do precizního uzlu odkládá na stůl mísu s krémem a otírá si do utěrky ruce.
Až když se na Yarawu spiklenecky poušklíbla a utrousila: „Jen do toho, mě už bolí ruce,“ došlo Yarawě, že ji vlastně zná. To už ale slečna ze suši restaurace vzala pod paži svůj tablet (až nepřirozeně moderní na matrixovou realitu) a s klapotem podpatků se vydala ke dveřím.