Matrix (1 strana zpět) | Herna - Aragorn.cz

Přimhouřím oči, nastavím tvář slunci. Vzduch voní létem a mísí se s tou specifickou chemickou vůní květin aviváže, kterou moje máma vždycky používala. Teplo mi tančí po kůži.
A po zádech se mi natahuje chlad.

Vyrazím k nim. Chci spěchat, žene mě naléhavá obava, které jsem schopná porozumět jenom někdy. Znám dobře svůj rázný krok kožených kozaček na vysokém podpatku. Vidím téměř taneční poskoky malého neposedného děvčátka.
„Héj, Modroočko,“ zavolám a zuřivě na Verity zamávám. Nevím, k jakému bodu celá tahle chvíle ubíhá, ale mám palčivý pocit, že to nestihnu. Jen na moment se poddám letmému doteku prstů na čele, než mě obava dožene a já se instinktivně oženu loktem za sebe.

Svět se zachvěje jako jemná blána vodní hladiny, a pak se rozvíří v kruhy v dál, když Yarawa tou hladinou propadne do jiné skutečnosti. Je to skutečnost podobná snu. Yarawa vnímá jen střípky vjemů, střípky obrazů, vytržené repliky. Nemají kontext, ale podivným způsobem drží pohromadě. Úplně jako sen.
Slunná zahrada.
Roh typického předměstského domku.
Velký huňatý pes, kterého drbe sedmiletá Verity.
Stejně stará mulatka, která plete Verity vlasy.
„Oni nás to naučit nemůžou. Ty ale ano.“
Yarawa vidí i samu sebe. Jako malou Alici.
„Potřebujeme tě, Clair.“
Pohlazení větru po tváři.
Něco začalo plést vlasy Yarawě, neví ale, co to je.
Je to příjemný pocit.
„Já vím. A když se postarám o vás, pomůžu tím i Alici. A i ostatním.“
Z větve stromu slétla bílá vrána a vztekle zakrákala.

Třesoucí se klubíčko. Vypadá jako pavouk, kterého zahnali do kouta záchoda s biolitem v ruce, ten kluk s příliš dlouhýma rukama a nohama.
Asi bych měla vystřelit. Ne ho zabít, ale zneschopnit. Jenže já nemám čas na morální dilemata, nemám čas přemýšlet, jestli tu náhlou pokoru před vlastním životem a zejména mojí pistolí neztratí stejně rychle jako ji našel.
Možná právě proto jsem měla střílet. Protože nemám čas.

Odvrátím se od Eda stejně jako kočka ztratí zájem o kořist, která se přestala hýbat. Vyhoupnu se na nohy, několika dlouhými kroky se přesunu k nim a i když mám v ruce pořád pistoli, dlaní na Veritině rameni se pokusím postrčit ten podivný spletenec těl směrem do průjezdu.
Spletenec těl a vědomí.
Zastavím se, na okamžik zvednu ruku k uchu, snad se podvědomě snažím ujistit, že o to křehké spojení s operátorem nepřijdu, že mi neunikne žádná drobnost.

Nesnažím se přijít na to, jestli to dává smysl. Nemyslím na svůj vlastní pud sebezáchovy. Bez vteřiny rozmýšlení stroze přikývnu a zasunu pistoli do pouzdra. Přistoupím k Verity zezadu a přes její temeno se krátce podívám Foxovi přímo do očí.
„Zkusme to ven, z dvorku. Jestli je to konstrukt,“ víc zbytečných pokynů se do toho nesnažím vložit. Tohle není naše první rodeo.
„Bacha na ruce,“ dodám, ovinu jednu ruku Verity pod paží na rameno, druhou jí vklouznu do vlasů a přitisknu se k ní, hlavu jí zabořím mezi krk a rameno. No tak holka. Lezla jsi mi do hlavy mockrát, tak to jednou zvládnem naopak.

Ed je sice trénované dítě s jasným úkolem, ale pořád je to jen dítě. Yarawin intuitivní kop a hlaveň příliš hluboko v osobní zóně v něm probudí jeho lidskou stránku. Ucukne, stáhne se na zemi téměř do klubíčka, rukama si kryje hlavu a pokud by Yarawa aspoň trochu poslouchala, slyšela by zakníknutí „Prosím, nestřílej mě!“

Jenže svět má náhle velmi úzký rozsah. Stáhl se na jedno děsivé objetí dvou mladých žen.
„Já... nevím! Kurva, nevím, jak se dá nabourat do hybridů,“ zakvílí Kitsune do sluchátka bezmyšlenkovitě, hlasem o půl oktávy vyšším, než je u ní běžné a únosné.
„Tak vypni emoce a mysli, operátore. Ty sedíš u počítače. To je tvoje práce.“ odsekne Fox a zakloní hlavu nepřítomné mulatce ještě o něco víc. Ještě kousek a zalomí jí krk.
Verity se usmívá.

„Herbe, poslední šance,“ oznámí mu Justus s vynucovaným klidem v hlase. „Vrať nám Verity, nebo už nebudeš mít nikdy příležitost chlubit se agentům dobře odvedenou prací.“
Malý chlapec se naprosto nepatřičtě rozesmál. Chechtal se nepříčetným, těžko zastavitelným smíchem. Zvedl malou ruku, objal jí Justusovu hlaveň a přitiskl si ji pevněji k tělu. „Jen střílejte. A už nikdy nikoho z nás nepřesvědčíte, že nejste jako oni.“
Verity se usmívá čím dál víc. Skoro jako by byla v extázi.

„Musí se k nim někdo připojit. Na silný dotek. Bude to jako spojené dráty,“ ozvala se už o něco pragmatičtěji Kitsune. „Yarawa. Nikdo jiný nezná Verity líp.“

Zachytím ho jenom periferním viděním, později, než bych měla. Intuitivně natáhnu krok
Jeho plná váha mi v pohybu vrazí do stehna, dolehne pod koleno, ale jednou nohou se mi povede dopadnout na špičku do výpadu.
Plynule se zapřu o levou ruku, otočím se na špičce a prudce vykopnu proti Edově sevření. Zhoupnu se na koleno, rozmáchnu se a tvrdě ho udeřím pistolí přes obličej.

...zabiješ Verity...
Zjistím, že mířím tomu klukovi zblízka na hlavu a chystám se stisknout spoušť, když se mnou za slova neurvale smýknou do reality. Prudce se ohlédnu přes rameno, trhaně přitisknu ruku na sluchátko v uchu a vyštěknu: „Jak je máme oddělit?“

Pistoli mám dál namířenou a prst na spoušti neklidný, už podruhé věnuju Edovi míň pozornosti, než by si ten malý sráč zasloužil. Zalétnu rychlým pohledem ke Speedymu v průchodu a volnou rukou naléhavě zagestikuluju Foxovi tím směrem.

Kitsune mluví do sluchátka rychle, překotně a zkratkovitě, snaží se popsat situaci a těžko říct, jestli to Yarawa vůbec zvládne vnímat. Dvě klíčová slova jí však v uších uvíznou, jako by je na ni Kitsune zakřičela: „...přepsat Verity...“

Speedy vyrazí ze svého úkrytu prakticky ve stejnou dobu jako Yarawa, neběží však dál do dvorku, ale couvne až téměř na ulici, kde zůstane stát, pohledem kontroluje situaci uvnitř i venku, pistoli v pohotovosti. Nohu drží na hranici dlaždic, jako by držel botu ve dveřích.

Yarawě vskočí do cesty druhý chlapec, Ed, a dobře vyměřeným pohybem jí skočí po nohách. Jeho sevření je na takové nohaté vyžle obdivuhodné.

Z vrchní pavlače se s pleskotem pláště snese skokem Fox do podřepu a několika dlouhými kroky se dostane až k Verity. Nevybíravě chytí mulatku za vlasy, škubne a přiloží jí pistoli k hlavě. V tu chvíli se však znovu prudce ozve zoufalá Kitsune: „Ne, Foxi, když ji zabiješ, zabiješ i Verity! Jsou teď spojené!“
Fox jí odsekne slovy, která by dětské uši rozhodně slyšet neměly. Dál ale drží jak vlasy malé agentky tak i pistoli na svém místě.

Verity se ani nehne. Jako by byla mimo. Stejně nepřítomná ve tváři je i matrixová dívka, která se jí ale drží jako o život.
Šach...?

Justusovi se podaří vykopnout rozklepanému Herbovi pistoli z ruky a přesune svou hlaveň z chlapcovy hrudi na hlavu. „Nechci tě zabít, Herbe. Tak mě k tomu nenuť.“

Tak jo. To je ono. Tady já končím, prolétne mi hlavou v okamžiku, kdy si Justus vyndá sluchátko z ucha.
Ve skutečnosti se na něj nezlobím, je to jenom čisté, suché konstatování. Možná bych mohla být i ráda. Teď se na něj můžu s čistým svědomím vysrat.

V polodřepu se přehoupnu na špičky a stáhnu se k okraji pavlače. Chci dát signál Speedymu...
Trhne to se mnou, nehmatatelný pocit hrůzy bez zdroje, tak silný a náhlý jako fyzická bolest.
Možná to byl Kitsunin nádech v telefonu, možná něco binárnějšího.
Nemyslím, že bych ovládala svoje vlastní reakce, když se prudce narovnám a zalétnu očima k houpačkám.

Na jeden jediný zlomek sekundy jsem si jistá, že vím naprosto přesně, co se děje.

Pak naštěstí můj mozek přepne do nouzového režimu a zredukuje všechno, na co jsem schopná myslet, na jenom jednu věc, bezprostřední úkol.
Vzepřu se dlaní o zábradlí pavlače a přehoupnu se přes něj do prázdna dřív, než pistole uvolněná z prstů dopadne na zem. Skulím se přes rameno, plynule se vyhoupnu na nohy. Běžím k nim, nejradši bych letěla.

Cuknu sebou, když jenom kousek ode mě sykne Foxův výstřel. Možná vykřiknu, nevím.
Na mozek mi začíná dotírat ta panika, kterou jsem slyšela v Kitsunině hlase. Je těžké udržet v hlavě jenom úkol, když se svět kroutí se stále pádnějšími argumenty.
Fox by takhle neminul.

O to důležitější ale je.
Sejmout agenta.
Popadnout Verity.
Dostat ji pryč.

„Není to normální dvorek. Je to něco jako konstrukt. Ohýbají ho! Zmizte! Justusi, zmizte! Konec mise!“

Justus si volnou rukou sáhl k uchu (Herb sebou opět trhnul), vytáhl si sluchátko z ucha a strčil si ho do kapsy. Ruka s pistolí dál pevně mířila Herbovi na hruď, druhou rukou pistoli odjistil. Herb mlčel, ve tváři zčervenalý a s čelistí pevně stisknutou.
„Herbe, nemusíš být nejlepší. Nechceš zklamat agenty, já to chápu. Chceš, aby tě pochválili, chceš, aby tě měli rádi. Ale agenti ti náruč nedají. Ne, že by nechtěli. Neumějí to. Program nikdy nemůže rozumět tomu, co jako člověk potřebuješ.“

Herbova ruka s pistolí klesla a klukovi se roztřásla brada. Zčervenal ještě více a s tváří zkroucenou vztekem zakřičel Justusovi do tváře: „Vůbec nás nechápete! A je taky ne!“
„Tak mi to vysvětli, Herbe,“ pokračoval dál mírně Justus.

V tu chvíli se ve sluchátku ozvala opět Kitsune, její hlas byl plný paniky. Řekla jediné slovo: „Verity!“

Verity stála pořád na tom jednom místě s tlustou puberťačkou zabořenou v objetí. Dál jí vískala vlasy. Téměř mechanicky. Její tvář byla zcela bezvýrazná. Maličko pootevřela ústa.

Vzduch proťal krátký tlumený svist výstřelu z Foxovy zbraně, zasáhl však prkno houpačky, která se ještě setrvačností kývala tam a zpět. Prkno se roztříštilo. Následoval ho druhý výstřel, který se zabořil neškodně do země. Třetí. Znovu do země.

Prsty škrábou zevnitř o špičky pevných kožených bot, jako by se chtěly prokopat z vězení.
Nehet na palci velmi pomalu, téměř neslyšně vrže o hladký kov pistole, jak se posouvá od pojistky níž ke spoušti.
Těkám očima z místa na místo. Nezdržuju se opravdovým rozhlížením, jenom porovnávám záblesky s tím, jak by okolí mělo vypadat. Ani se nesnažím vidět jednotlivá fakta, jenom výslednou diferenci.
Zmizte. Hned.
Jednou, dvakrát, třikrát rozladěně cvaknu zuby o sebe. Nic nevidím. Ale mezi virtuální skutečností a předpokladem je pořád rozdíl – a není ve prospěch skutečnosti.
Kurva, kurva, kurva!

Stále otočená čelem na pavlač stočím hlavu k Justusovi a ostatním.
Povídají si.
Zasraně si povídají.
A potřebujou na to víc času.
Protože možná nevím, co udělá, ale i já poznám, že Herb je pár milimetrů od toho, aby se mu v hlavě něco zlomilo a udělal... něco. Proto jsme sem koneckonců přišli, ne?

Skoro klidně hmátnu do vnitřní kapsy kabátu a přesunu náhradní zásobník víc po ruce. Vytasím druhou pistoli. Trochu zavrtím rameny, abych si našla proti zdi pohodlnější pozici. Opřu si hlavu, ať mám dobrý rozhled do dvora i na pavlač.
„Můžeš být kapku specifičtější?“ syknu do telefonu.

Někde v rohu sleduju svoje vlastní jednání se zdvořilým udivením a upřímným zájmem.
Nabízí se jedna dobrá otázka.
To jsem vážně ochotná nechat se zabít kvůli Justusovi?
Zní to dost nepravděpodobně. Ale nejspíš bych musela přiznat, že jsem svým způsobem ochotná nechat se zabít kvůli kterémukoliv pirátovi, který spoléhá na to, že mu kryju záda.
Jo, představa kohokoliv je mi trochu bližší než představa Justuse.

...a pořád je tam dole Verity.

Byl to ten pocit. Pocit na úrovni jedniček a nul.
Na pavlači byl klid. Klid až nepřirozený. Spíše cítila než viděla připraveného Speedyho u popelnic, vnímala Foxe naproti v patře. Žádný cizí pohyb. I okna byla podezřele klidná, jako by za nimi nebyli žádní spáči. Jako by nikdo neposlouchal rádio, nikdo si nepovídal, nikdo si ani nevařil kafe. Jako by se Yarawin sluch zostřil ve snaze zaslechnout aspoň něco. Ale slyšela jen vzdálené šumění ulice, prádlo troucí se v průvanu o sebe, šumění listí na stromě rostoucím u zdi, povrzávání houpačky, ze které zrovna Verity vyskočila a měkce jako kočka dopadla do dřepu.

Ve sluchátku uslyšela Kitsunin šepot: „Zmizte! Hned!!“

Justus si povzdechl, narovnal se do stoje a svou pistolí namířil Herbovi na hruď. Byl to pohyb, který nezabral víc než vteřinu, ale nebylo v něm nic uspěchaného. Justus byl klidný. Oproti tomu Herb se rozklepal a také namířil pistolí na Justuse, mířil ale na hlavu. „Herbe, čeho se bojíš?“ nadhodil Justus měkkým, vychovatelským hlasem, zatímco jeho hlaveň sebejistě mířila Herbovi na srdce. „Když tě zastřelím, nic z toho nebudu mít. Leda spoustu špatných snů a výčitek.“
„Nebojím se!“ vyrazil ze sebe Herb prudce. „Klidně vás zastřelím! Jste jen virus!“

Buclatá mulatka také vyskočila z houpačky a tak, jako by od ní na pohled nikdo nečekal, dopadla na zem stejně elegantně jako Verity. Pohlédla na Justuse a kluky se strachem. Kousla se do rtu a udělala krůček blíže k Verity. Něco jí řekla a pak se k blonďaté oprativce vyplašeně přitiskla a objala ji kolem pasu. Verity jí překvapeně vjela dlaní do vlasů.

Celá posádka Atlasu dělala, jako by Kitsunino varování neslyšela.

„Co se ti stane, Herbe, když nezvládneš úkol, který ti agenti dali? Řeknou ti s laskavým úsměvem, že se to stává, ale že nevadí, že to společně dopříště natrénujete?“

Samozřejmě, že vytáhne pistoli, co jsi vlastně čekala?
Možná, že mu to Justus sám neporadí...

Schoulená k hraně ochozu pomalu a tiše vytáhnu z pouzdra na noze vlastní pistoli. Lehce cuknu koutkem, když nás Justus ležérně připojí do diskuze. Chvíli s upřímným zájmem zvažuju, jestli má Justus dost rozumu, aby si nechal funkční záložní zbraň, ale nenajdu žádný kout své osobnosti, kde bych si na to byla ochotná vsadit.

Sice nijak nezastírám, že většinu času, který s ním musím strávit v jedné místnosti, mám nutkavou tendenci seznámit jeho nos a svoji pravačku, ale nedělá mi (úplně zásadní) problém uznat, že ten chlap má většinou výsledky. Jenom jeho metody...
Když se malou skulinou dívám, jak se nad ním Herb snaží tyčit s pistolí v ruce, nemůžu si pomoct – co čeká, že uděláme, pokud se rozhodne mu prohnat kulku hlavou? Na tu vzdálenost by první ranou neminul ani mírně retardovaný orangutan.

Zježí se mi vlasy na zátylku ještě o zlomek vteřiny dřív, než si uvědomím, co jsem slyšela. Palec mi sklouzne po pojistce kohoutku, aniž bych se k tomu vědomě rozhodnula. Zapřu se zády o stěnu za sebou, abych v podřepu neztratila rovnováhu, když se prudce obrátím od scény na dvoře a pátrám po cizím pohybu. Mezi prostěradly na pavlači, v průjezdu za Speedyho zády...

Herb na chvíli vzhlédl od batohu k Justusovi a s výrazem plným nedůvěry se ho na něco tiše zeptal. Justus si drobným bezděčným pohybem zastrčil pramen vlasů za ucho a v tu chvíli Yarawě zlehýnka zapraskalo sluchátko. A pak uslyšela Justusův hlas, jako by byl přímo u ní. „Jasný, tak přece zněla dohoda. Ty vysypeš svoje a já taky. A pak si klidně můžem zahrát basket.“ Pak Justus vytáhl svou pistoli (Herbův kámoš sebou trhl a udělal krok vzad) a položil si ji poklidně na kolena.

Verity se houpala téměř až požitkářsky. Na pohled si to užívala mnohem více než její dětská společnice. Ale její spontánnost, ať už skutečná nebo hraná, byla nakažlivá. I děvče zavřelo oči, snad aby nevidělo, jak se s ní houpá svět, a vyšvihla nohy v prošlapaných teniskách nahoru.

Herb se narovnal a v ruce držel pistoli klasické ráže, i když vůči Herbovi byla až groteskně velká. Měl ji sklopenou k zemi, ale byl celý napjatý a přeměřoval si Justuse pohledem.
„Vy první,“ ušlyšela Yarawa ze sluchátka Herbův hlas. Byl v něm chladný odstup, netypický pro tak malého kluka.
„Společně. Jinak nehraju,“ nadhodil Justus. Mluvil, jako by překecával kamaráda.
„Basket si můžu zahrát s každým,“ utrousil druhý kluk.
„Ano, Ede, ale ne takový, jako se mnou,“ vyzýval Justus dál.
„Vy první,“ opakoval Herb. Kontrolovaný hlas se mu trochu rozklepal.

Někde na hranici slyšitelnosti Yarawa uslyšela známý zvuk odjištění zbraně, nedokázala však určit, odkud vyšel.

Vyhoupnu se na pavlač, dopadnu do pružného podřepu. Zlehka se prosmeknu řadami prostěradel, snažím se tu naškrobenou nádheru moc nerozvlnit.

Na dvorku je klid. Skoro idylka. Trnou mi z toho zuby.

Snažím se sledovat každý pohyb, předvídat změny v chování, mít v patrnosti každé potenciální nebezpečí. Většinou mi to docela jde, ale teď mi oči pořád utíkají k houpačkám.

Vím, že bych měla Verity věřit. Tohle je její parketa. Samozřejmě, že ví, co dělá. Ale nelíbí se mi, jak uvolněně se pohupuje, kouká do mraků, na pohled lhostejná k tomu, co se kolem ní děje. Nebo by mohlo dít.
Alespoň se nezdá, že by ta dívka v záhybech mikiny mohla krom špeků skrývat i pistoli. Zato Herbovo přehrabování v batohu je univerzálně podezřelé. Drobným (a uvědomuju si, že nejspíš naprosto zbytečným) posunkem zkusím tím směrem nasměrovat Foxovu pozornost. Jasně, že seskočím z pavlače a vlítnu mezi ně, jestli na Justuse vytáhne pistoli. Ale první bude muset Fox vystřelit.

Malá pavlač, poměrně snadno přístupná (ale no tak, tu mříž hravě přeleze každý přidrzlý puberťák!), se zdála být asi tím nejstrategičtějším místem. Krom výhledu na více stran poskytovala i skvělé krytí – byla plná aviváží vonícího povlečení, ještě svěže vlhkého a s kýčovitě levandulovým motivem.
Speedy zůstal při zemi, nejblíže východu – přikrčil se za popelnicí u malé trafostanice, přiléhající k domu. Když nakulatil záda, dal by se svým černým pláštěm snadno zaměnit s obřím pytlem na odpadky.
Snad vytrénovaným zrakem, snad jen nějakým instinktem Yarawa mohla zaznamenat kousek Foxe ve vyšších patrech naproti, na svém místě ostřelovače.

Na dvorku činžáků byly dvě řetízkové houpačky. Na jedné seděla obézní pubertální (asi tak čtrnáctiletá) mulatka v ostentativně klučičím oblečení. Jednou rukou držela řetízek houpačky, na které se maličko pohupovala, druhou si přidržovala obroučky velkých brýlí hořčičně žluté barvy. Vedle ní se ve stejném rytmu houpala Verity. Nedívala se na dívku. Jakoby zasněně zírala k obloze a cosi tiše povídala. Jako přerostlé dítě.
Děvče na houpačce bylo z dětí na hřišti nejstarší. Herb a jeho podobně starý parťák, šlachovitý kluk, který roste rychleji, než by slušné děti měly, seděli na obrubníku. Zatímco čahoun nedůvěřivě koukal na Justuse, sedícího asi dva metry od nich na zemi, Herb se přehraboval ve školním batohu, jako by něco hledal. Justus seděl zády k Yarawě, ale Yarawa slyšela jeho hlas, něco chlapcům povídal.
Verity rozverně vyhazovala při houpání nohy do vzduchu. Její společnice se k ní nesměle přidala.

Do vlastního handfree jenom pobaveně zafuním na znamení, že tohle Lišákovi jen tak nesežeru. Možná je na dosah ruky, ale oči má zavřené!

Sleduju tu virtuální idylku kolem nás s drobnou nespokojenou vráskou. Kdyby chtělo radši lít jako z konve, foukat, až pláště pleskají a nebudu se zlobit ani za nějaký ten blesk. Ne, že bych tak milovala mokro v botech, ale víc spáčů by třeba zůstalo doma. Ten proud tváří všude kolem nás mě znervózňoval víc než kdy jindy. Pořád byly stejně prázdné, pořád neměly ani tušení, jak prázdné ve skutečnosti mohou být. Ale přitahovaly moje oči víc než kdy jindy. Mladý kravaťák s kufříkem. Dívenka na koloběžce. Napadlo mě, že někde na Atlasu za Verity sedí Vrána, s rukama sepjatýma v klíně a zasněným úsměvem...

Prudce zamrkám, když se přes její tvář v mojí představě promítne síť ulic a orientačních bodů. Pohodím hlavou, vklouznu rukou do vnitřní kapsy kabátu, přejedu ukazovákem po příjemně známé pažbě pistole.
„Kryjeme hlavní únikovou cestu,“ šeptnu do telefonu a věnuju Speedymu lovecký úšklebek. Tak je to tady. Zlehka vklouznu do stínu u levé strany průjezdu a pokusím se najít místo s výhledem do dvora, aniž bych úplně ztratila kontakt s ulicí.

„Od tvého těla nejsem dál než metr a půl, miláčku,“ zavrněl Fox do sluchátka rozmarně, ale pak hned sám přešel na praktickou notu. „Jdu za nimi. Budu jako stín.“
Jen o chvíli později se krátce ohlásila Verity: „Jdem na to. Máme je na mušce.“
Vchody cihlových bytovek, postavených snad někdy doopravdy ve třicátých letech a nalepené jedna na druhou, ubíhaly kolem cípů Yarawina a Speedyho pláště. Míjeli zaparkovanou motorku, přidělanou masivním řetězem k pouliční lampě, a Speedy se za ní ohlédl jako za mimořádně atraktivní slečnou. Výrostek na skejtu. Matka s kočárkem. Krásný virutální den.
„Setkali se na dětským hřišti. Číhám v záloze, zatím dobrý,“ zašeptal Fox do interkomu a Kitsune promítla Yarawě pohotově na pozadí plánek.
Jsou za rohem ve dvoře, na malém dvorku obklopeném ze tří stran vysokými zdmi domů.

„Tak takhle mi dohlížíš na tělo?“ zavrním s dobromyslnou výčitkou do telefonu, když se ozve Foxův hlas. Byla jsem přesvědčená, že v hloubi duše se na něj pořád ještě zlobím, ale jsem ráda, že je tady. Raději, než bych měla být.
Jestli mám ubránit Justuse s jeho zázračnými instinkty před bandou prepubertálních piraní, chci mít po boku tyhle dva svoje kluky.

Vyrazím Speedymu v patách, sprásknu ruce a se zdařilou nápodobou tónu starostlivé ošetřovatelky zacukruju: „No jasně. Ony by jinak ty berušky hybridní neměly kamarády a trpěly by nějakým komplexem!“
Plynule poklepu Speedymu po rameni a pohybem hlavy ukážu do ulice vedoucí západním směrem jeden blok před školou. Byl to Justusův šílený nápad, a i když jsem souhlasila, že mu budu krýt záda, nebudu za něj dělat špinavou práci. Jenom ať si ten první kontakt vyžere sám.
„Šlápněte do kroku,“ doporučím posádce Atlasu, „Bylo by moc fajn je stihnout dřív, než se na náměstí zamíchají mezi spáče.“
Z té praktické profesionality mi trnou zuby skoro jako bych škrábala nehty po tabuli.

„Jen já a Justus,“ odpověděla Verity a dala na jméno svého kapitána nenápadný důraz, jako by i na dálku tušila, co se Yarawě honí hlavou.
„Plus jeden lišák,“ ozval se ve sluchátku i Foxův hlas. „Jsem kousek od školního hřiště. Na to, že je tu pár hybridů, se docela flákají.“
Yarawě hlavou probleskl plánek nejbližšího okolí, velice podobný známé mapě kanalizace pod městem strojů. Ona a Speedy byli jižně od vyznačené školy a na poměrně přímé trase. Fox byl severně jen kousek od budovy a Verity s Justusem se přibližovali od východu.
Speedy se suverénně rozešel ulicí. I jemu Kitsu krátce promítla mapu.
„Vyšli ven. Jsou tři. Dva kluci, jedna holka. Zhruba stejně staří. Jdou na západ, směrem k náměstí.“ oznámila Kitsune do sluchátka.

S hraným dojetím si položím ruku na hruď, když mi Speedy podrží rozsýpající se dveře. Vyklouznu ven se spokojeným úsměvem. Vyjdu až na pomyslné zápraží, kde těsně před hranou velkého zlého virtuálního světa poskládám úhledně vedle sebe Sářiny lodičky. Na vysvětlenou jenom rozverně trhnu rameny, pověsím si handsfree do ucha, špičkou ukazováčku si dramaticky pošťouchnu zrcadlovky na kořen nosu a jako první vykročím.

S Kitsuninými prvními slovy si jenom výmluvně setřu malíčkem imaginární šmouhu od kakaa z horního rtu, pak ale musí žerty stranou. Popravdě řečeno se zmůžu jenom na neartikulované zafunění, když mě informuje, že tam mají rovnou celý vraždící bleší cirkus. Tam bych vážně chtěla učit.
Verity přeruší moje hledání způsobu, jak To si ze mě děláš prdel podat jako žádost.
„Ém....grh... kolik lidí máte uvnitř?“ zeptám se místo toho na Atlas s veškerou věcností a profesionalitou, jaké jsem schopná. Ve skutečnosti bych se nejraději zeptala 'Kde máš toho svého velícího vola?', ale pokud spolu dnes máme pracovat, raději bych se vyhnula odpovědi 'Za zády.'

Speedy souhlasně přikývne a nechá si chlapcem podat své brýle. „Rád bych tu ještě chvíli zůstal, ale asi mi k tomu došly veškeré racionální záminky,“ pokrčí rezignovaně rameny a nasadí si brýle na nos. Dojde ke korálkovému závěsu a gentlemansky ho Yarawě podrží, aby mohla projít. „Tak ať to máme za sebou.“ Když Yarawa vezme Sářiny lodičky, nakloní sice Speedy hlavu zvídavě na stranu, nijak se ale neptá.

Ven je vyprovodí dlouhý pohled malého Min Sunga, který pomalu a vážně kývne na znamení dohody. Je to přesně ta dětská seriozita, která nutí dospělé k pobaveným úsměvům.

***

Binární babí léto hladilo po tváři a ulicemi byl slyšet hlas dětí, které se vracely ze škol domů. Když je Radjawi poslal od Vědmy zpět do města, vylezli jinde, než kudy vešli. Sluchátko v Yarawinu uchu ale zašumělo a pohotová Kitsune je přivítala zpět. „Doufám, že jste si u Vědmy nabrali nějaké čokoládové úplatky, Herb je ještě ve škole - tři bloky od vás,“ zkusila zažertovat. „A má tam pár spolužáků s podobnou signaturou. Ale řekla bych, že o vás zatím nemají ani tušení.“
„Kolik znamená pár? Můžeš to zjistit?“ lahodný a důvěrně známý hlas Verity ze sluchátka Yarawě napověděl, že i posádka Atlasu je nedaleko.
„Moc dat, moc lidí na jedné hromadě. Až vyjdou z budovy ven, budu moc zjistit víc.“