Matrix (3 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

Ohlédnu se s překvapeným úsměvem. Vůbec jsem si neuvědomila, že si pobrukuju, než na mě Speedy navázal. V hrdle mi zabublá pobaveným smíchem: „Nečekám, že by se mě Vědma chystala namlít do masových koláčků,“ sdělím Speedymu spiklenecky ztišeným hlasem své skandální podezření a pak střelím na oko podezřívavým pohledem přes rameno po malém chlapci. Ano, moje brýle budou rozhodně potřebovat krýt záda.

„Už letím,“ zavolám, usměju se na oba mladé muže v obýváku a vyrazím do kuchyně, pevně rozhodnutá, že jenom žhavý plech mi může zabránit vševědoucí stařenku pořádně obejmout. A možná ani to ne.

Maska je z rudého dřeva, ze kterého kontrastně vylézají tahy světle béžovou barvou. Masivní stylizované rty se hluboce a moudře usmívají, tlustá víčka jsou přivřená v jakémsi zasnění, na širokém čele sedí drobný, vyřezávaný motýl. Jako by jeho živý protějšek Yarawa už někdy viděla. Docela nedávno...

„It's time to begin, isn't it?“ broukl Speedy svým příjemným basem a pohodil hlavou ke dveřím do kuchyně, které byly pootevřené. „Jen běž, budu ti krýt záda,“ pousmál se Speedy a pokynul Yarawě nakousnutou sušenkou. V druhé ruce držel hrníček s motivem newyorských mrakodrapů, ze kterého upíjel čaj.
Chlapec sebou v tu chvíli trhnul a ruku, kterou se snažil nenápadně dotknout Yarawiny pyramidky, rychle stáhnul k sobě. Provinile se uculil na Yarawu i na Speedyho.

„Pojď, Firefly, pomůžeš mi míchat krém,“ ozval se známý vřelý hlas z kuchyně.

Nechala jsem korálkové pramínky zálibně protéct mezi prsty. Přelétla jsem tichou místnost pohledem. Působila tak normálně, až to člověka zabolelo. Ale už mnohokrát mě uklidnila jenom samotná přítomnost tady.

Pomalu si sundám zrcadlovky a odložím je na područku jednoho z křesel.
„Ahoj prcku,“ usměju se přátelsky na okounějícího chlapce a se stejnou pomalou pečlivostí si stáhnu rukavice z lesklé tmavě rudé kůže, jednu po druhé. Položím je vedle brýlí. Nakloním hlavu ke straně, uvolním si z ucha oněmělé handfree a téměř obřadně ho uložím na vrcholek malé pyramidy.

Beze slova znova přejedu s lehkým úsměvem očima celou místnost i oba své společníky a odkráčím k jedné ze stěn prohlédnout si pečlivěji jednu z rituálních masek. Ruce držím sepjaté za zády, zlehka se nevědomky pohupuju z pat na špičky a zase zpátky a tiše si broukám.
„I'm just the same as I was... Now don't you understand? I'm never changing who I am...“

Stařenka se na chvíli zastavila a dala ruce ve své tlusté boky, klepadlo jí trčelo na bok jako hodinová ručička. Volnou rukou si otřela pot z čela a sjela delegaci pohledem. Speedy stáhl své zrcadlovky na špičku nosu a věnoval paní Salliwerové bílý úsměv. „Chcete s tím pomoct?“
Program u koberce se pousmál, zavrtěl hlavou a pak pokynul ke dveřím do domu.

Radjawi strčil do dveří klíč, pod kterým se začal zámek přeskupovat. Yarawa v uchu slyšela Kitsunino tradiční upozornění, že za dveřmi se přeruší jejich spojení, ale že bude čekat na příjmu, než se vrátí.
Dveře se otevřely do úzké předsíně s věšákem na kabáty, stojanem na deštníky a vůní pomerančů, kakaa a skořice. Etnickým korálkovým závěsem pak Radjawi uvedl operativce do Vědmin čekárny.

Malý, ale útulny obývací pokoj zdobily obrazy africké krajiny, domorodé masky a křesla z hrubého čalounění. Na dřevěném stolečku, pod jehož skleněnou deskou byly vystaveny pohlednice z různých koutů světa, stála mísa se sušenkami, černá keramická konvice a erární hrníčky.
V jednom z křesílek seděl malý asijský chlapec a zvědavě si Yarawu a Speedyho prohlížel.

„Počkejte tady, prosím, než vás Vědma přijme,“ řekl jim Radjawi a prošel tmavými dveřmi dál.

Vlastně jsme byli zajedno. Ráda jsem s Radjawim laškovala, ale je čas na zábavu a je čas na práci. A na rozdíl od virtuálního Inda, u mě se nikdo nemusel obávat, že bych si ten první nezařídila.
Takže jsem dlouhými kroky kráčela půl kroku za Radjawim, já zleva, Speedy zprava a vzhledem k jeho fešácké vestičce jsme budili tak trochu dojem jeho ochranky. Neurčitě jsem se uchechtla. Jó... ještě to tak.

„Máte nový zadní dvorek,“ poznamenám přátelsky zdvořilým tónem člověka, který na návštěvě zaznamenal novou stojací lampu v obýváku, „Útulný.“
Na babču zvesela kývnu a snažím se u toho neusmívat moc zubatě.

Dokud procházeli parkem, byl Radjawi ochoten diskutovat s Yarawou a Speedym na téma motivace postav brakové literatury, jakmile však prošli do hlučných ulic města, program přesunul své soustředění plně na cestu a binární okolí. Procházeli svižně rušným bulvárem plným obchodů a lidí v zajetí neexistujícího zboží, napříč moderním náměstím s konkávní abstraktní sochou z litiny, na které seděli zubožení, naprogramovaní holubi, až se dostali do útulnější a méně okaté části města, kde viselo z oken sušící se prádlo a ozývaly se zvuky metalové hudby z číhosi bytu.
Radjawi nezvolnil tempo. Šel rychle, ruku celou dobu pohotovostně položenou na zbrani. Yarawa slyšela v uchu Kitsunino ujišťování, že vzduch kolem je tak čistý, jak to jeho virtuální iluze jen dovede.
Malou pasáží s večerkou pochybných kvalit se dostali na křivě dlážděný dvorek mezi činžovními domy, kde jakási hrbatá stařenka postaru vyklepávala prach z koberce obřím proutěným klepadlem. Metalová hudba zněla blíž. Někdo z nájemníku rozjel pořádně tvrdej nářez.

K Vědmě vedlo mnoho cest, někdy se opakovaly. Dvorek s klepadlem však viděla Yarawa poprvé. Radjawi se konečně zastavil a vytáhl ze své tašky svazek klíčů. „Dobrý den, paní Salliwerová,“ pozdravil stařenku zdvořile.

„Ale jistě,“ medově se na virtuálního milovníka četby usměju, „Na základě svých empirických zkušeností Angela ví, že pokud by si Rodriguez myslel, že ji může mít kdykoliv hne prstem, rychle by ztratil zájem. Takže ve skutečnosti ona jen naprosto logicky předchází jeho iracionální reakci, protože nejlepší obrana je útok,“ sypu ty pseudovědecké sračky z rukávu s klidným a věcným úsměvem, dokonce se mi ho podaří udržet ještě chvíli poté, než vyprsknu smíchy a pohodím hlavou ke Speedymu: „Anebo tak,“ připustím i jeho vysvětlení.

Když Yarawa na ochránce promluví, mladý, umělý Ind už stojí na nohou a malou knížečku si strká do kabely. Stihnou však ještě zachytit kýčovtý rudý obal s fotografií naivní blondýnky. Radjawi krátce, strojeně kývne hlavou na pozdrav, přesným pohybem upraví a narovná vestu s černým proužkem a vydá se na štěrkovou cestičku. V krátkém, automatizovaném gestu Speedymu a Yarawě pokyne, aby ho následovali.
„Dokážete mi něco vysvětlit?“ zeptal se, zatímco precizně přešel květinový záhon, aniž by ublížil jediné macešce. „Angela svádí Rodrigueze od strany 4 až do strany 50. Proč se náhle na straně 51 brání, když se jí její záměr konečně povede? Jaký to má důvod? Proč jedná tak iracionálně?“ Radjawiho otázka byla ryze zjišťovací, emocemi nepodkreslená, jako by se ptal na počasí.
Speedy se uchechtl. „Protože je pitomá, Radji, neví, co chce. Stejně jako cílovka takových braků.“
„Proč tedy o něco usiluje, když ani neví o co?“

Plynulým pohybem bez začátku pověsím sluchátko zpátky do vidlice a lehkou rukou za sebou zaklapnu prosklené dveře telefonní budky. Úsporným pohybem si narovnám kabát na ramenou a trhnutím upravím klopy, kožené pouzdro s pistolí tak přirozeně sedne na své místo pod levou paží. Zhluboka se nadechnu neexistujícího vlahého vzduchu se všemi jeho virtuálními vůněmi kvetoucích keřů, škvařících se párků a tlejícího odpadkového koše.
S úsměvem kývnu na Speedyho.
Můžeme vyrazit.

Lidé posedávají na lavičkách s tváří obrácenou k vodě. Blížíme se jim do zad. Ne, že bych chtěla strážný program vyplašit nebo dokonce provokovat. Je to koneckonců program, napsaný pro obranu. Nemá běžné lidské reakce.
...a nejspíš proto je to docela zábava.
Možná ho přece jenom trochu vyplašit chci.

„Ahoj Radji,“ brouknu s úsměvem a opřu se lokty o opěradlo lavičky, „Potřebuješ literární konzultaci?“

Fox přešel volným krokem od Speedyho k Yarawě, která už seděla v křesle, naklonil se nad ni a podobně jako předtím, díval se na dráty, jestli všechny konce trčí z těch správných zdířek. Když na něj promluvila, sklopil oči a poušklíbl se. Pak položil dlaň těsně nad Yarawinu hlavu a ležérně ji sjel pohledem. „Neboj, budu u toho na tebe dohlížet.“ I v jeho typickém lišáckém úšklebku byla nějaká disharmonie. Nebo se to Yarawě jen zdálo...?

Už to zažila tolikrát, že ani necítila, jak jí páteří projel mráz, když jí Fox připojil kabel do vstupu.
Míhání před očima. Pocit nahoty, těsnosti, nebytí. Zlomek nepopsatelných vjemů, než mohla otevřít oči v Matrixu.

Bylo příjemné babí léto a s listy nažloutlých platanů si hrál jemný datový vánek. Vyšla z telefonní budky na okraji parku, před kterou na ni už čekal Speedy ve vší své matrixové monumentálnosti. Sundal si zrcadlovky a vsunul si je nahoru do dredů.

‚Lavička u rybníčku. Všude je klid,‘ slyšela v uchu Kitsunin hlas.

Za chůze si vážu vlasy do neposedného uzlu na temeni, aby se mi zbytečně nepletly do datového vstupu. V operační místnosti vládla uvolněná atmosféra. Mě se asi taky ulevilo. Ani mi nedošlo, kolik nadějí vkládám do Vědmy, dokud jsme nebyli skoro na cestě. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo by ten bordel posledních dní dokázal alespoň pojmenovat, a Vědma se zdála jako ideální kandidát.

„Takže si budeš válet šunky u počítače?“ mrknu na Foxe s šibalským úsměvem. Stejná slova i tón, jaký bych použila kdykoliv jindy... ale dneska na nich něco znělo nesprávně. Zvláštní. Co se dá dělat. S téměř neznatelným povzdechem se vyhoupnu bokem na křeslo a širokým obloukem vyhodím nohy nahoru.

***

Speedy už seděl v křesle operativců a po očku sledoval Foxe, který prsty probíral dráty připojení nad jeho hlavou a zdálo se, že tam něco velmi pečlivě ověřuje. U počítače seděla Kitsune a sledovala matrixový kód. Když Yarawa vešla, otočila hlavu a zlehka na ni mávla: „Našla jsem Radjawiho v parku.“
„Čte si?“ zeptal se Fox, aniž by odtrhnul pohled od drátů.
„Jo, vypadá to na nějakou harlekýnku. Ale přesněji ti to neřeknu, snažím se sledovat jiné věci,“ odpověděla Kitsu pobaveně od počítače.

Radjawi byl jedním z navigačních programů, které vedly k Vědmě. Jinak než jejich prostřednictvím se k ní dostat nedalo. Operativci znali několik takových programů, nejčastěji se setkávali s korejkou Soo-Min a s indickým Radjawim. Oba programy byly suchými, přímočarými ochránci, oba se však Vědma snažila trochu polidšťovat: a tak zatímco Soo-Min nacházeli často se sluchátky s korejským popem, Radjawi se vždy soustředěně probíral pofidérní literaturou, které zoufale nerozuměl.

Mlčím. Mlčím, hlavu skloněnou, ale úkosem provrtávám tátu pohledem, ve kterém se mísí podezření se znechucením. Ten pohled mluví sám za sebe. Tohle je blbej humor, ale radši blbej humor než blbou realitu, tak si to prosím radši rozmysli.
„To mu tou sondou provrtali mozek skrz, když ho posledně připojovali k Matrixu?“ vyplivnu temně.

Nevěřícně potřesu hlavou. Založím si ruce na temeni a opřu se o stěnu tátovy kajuty.
„Jasně,“ přisvědčím a velkomyslně mávnu rukou, „Preventivně ho zastřelím sama,“ shodím nohy z postele a špičkama zapátrám po svých botách na znamení dobré vůle, že se do toho můžeme jít klidně hned pustit, „Jestli plánuje jít ukecávat Herba, bude to pro všechny nejbezpečnější.“

Uran se zlomek vteřiny rozmýšlí, jestli Yarawě vůbec odpoví. Ale vlastně se ani nerozmýšlí. Je to jen podvědomý tik, podvědomý strach z reakce, kterou předvídá. Uran není kapitán, který by zamlčoval informace. „Chce se pokusit o kontakt s Herbem. Tak tomu aspoň říká on. Já říkám, že to bude lov, jenže lovec odmítá připustit, že je vlastně už od začátku lovnou zvěří.“ Uran klesne zpátky na postel, dívá se na Yarawu se zoufalým smířením. „Sází na to, že mu zvířátka v úzkých důvěřují. Poslouchal, když jsem mu vysvětloval Herbovy motivace, ale nevím, jestli mě vážně slyšel.

Naštěstí Justus není někdo, kdo by porušil dohody, takže počká, až se vrátíme od Vědmy, abychom mu mohli preventivně z blízkého povzdálí krýt záda.“ Dodal Uran sebejistěji, poušklíbl se a pohodil hlavou ve známém gestu ‚Tak co, jdem na to?‘

„Miriam mu trochu promlouvala do duše,“ zamručím neurčitě a díru v ponožce bezmyšlenkovitě roztahuju prsty. Zvednu hlavu, když se mi Uran začne míhat sem a tam okrajem zorného pole. Znám ten pocit. Nejsme lidé, které by měli nutit fungovat v uzavřených prostorách.
„Není to běžná situace,“ přisvědčím trochu důrazněji, abych ho vytrhla, vzápětí ale jenom pokrčím rameny a bez hlubšího přemýšlení prohodím, „Ale nemyslím, že je na sračky víc než kdokoliv jiný.“

Jsem skoro ráda, že nad tím nemusím dál přemítat. Skoro se mi vrací chuť rozbít kapitánovi Atlasu ten jeho obří frňák, a to ani ještě nevím proč.
„Co má Justus v plánu?“ zasyčím preventivně podrážděně.

Kapitán se neubránil ironickému úsměvu. Sám si uvědomuje tu malou absurditu. Hádes rozhodně nepatřil k lodím, které by stály v čele diplomatických misích. Jeho posádka patřila spíše mezi ty, kteří těm křehkým diplomatům prostříleli cestu k cíli. „Zvládli jsme prý první kontakt ve zdraví, tak nám asi stoupl status,“ poznamenal Uran pobaveně.
„Speedy právě vypadá až moc v pohodě,“ řekl pak po chvíli kapitán a zvedl se z postele. Přecházel ty tři metry prostoru tam a zpět. Tam a zpět. „Znám Speedyho dost dlouho na to, abych věděl, že to není běžná situace. Ve Speedym musí všechno pomalu a v klidu uzrát...“
Pak si ale uvědomil, co dělá a zastavil se. „No. Jen co dosáhneme na signál, půjdete. Měli bychom stihnout Vědmu dříve, než začne Justus podnikat svoje... kroky. Protože se bojím, že dříve nebo později bude potřebovat naše komunikační důstojníky.“ Nebyl to žert. Uran dával najevo zjevné znechucení.

S výdechem uhnu hlavou. Ani si neuvědomím, že zatínám zuby a zlehka krčím nos. Když jsem byla malá, náš mechanik se mi smál, že vypadám jako králík, když mi něco haraší v hlavě. Vždycky mě u toho cvrnknul do špičky nosu. Sama si na to nevzpomínám, ale Marco s oblibou vyprávěl, že v následující chvíli už drahý mechanik ječel jak holka na celou loď, protože jsem se mu zakousla do ruky.
Teď ale nemám čas na trapné historky z dětství, vidím tu odbornou nalejvárnu v až příliš živých barvách, vidím, jak Fox Kitsune visí na rtech do posledního podělanýho detailu, jak důležitě popisuje každé zelené písmenko setkání s Herbem, a zatraceně dobře si uvědomuju, že mě to popuzuje víc, než by mělo.

Vlastně se z toho vytrhnu až drsným uchechtnutím, když kapitán zmíní, jaký jsme v tom všem vyfasovali úkol.
„Jo, jasně,“ souhlasím se sarkastickým pobavením, „Protože my jsme proslulí tím, že jsme tady jeden komunikační expert vedle druhého.“

Pak se ale přinutím zvážnět a vykouzlím i o něco příjemnější upřímné pousmání: „Stejně jsem tě chtěla požádat o zastávku u Vědmy. S tím vším bordelem kolem bych si ráda poslechla, co nám k tomu může říct.“
Jeho plán schválím jenom neartikulovaným zamručením a vzápětí sklopím oči – ta díra, co se mi začíná dělat na ponožce, je totiž zásadní problém.
„Ale myslím, že bude v pohodě,“ sdělím jí svůj odborný názor prvního důstojníka na Speedyho psychiku.

„Spíše krysy. Reeves musel dělat více tlumočníka než zástupce Rady,“ ucedil Uran pobaveně při vzpomínce. Pak stočil hlavu k Yarawě a na okamžik se kochal situací. Kdy měl možnost si takhle posedět s Yarawou a nevzrušeně klábosit?

„Hlavně jsme si třídili informace,“ spustil Uran věcně, když se mu povedlo vytrhnout z otcovského zasnění. Napřímil se a přesunul lokty na stehna. „Operátoři dostali od Kitsune malé (a úmorné) školení na rozpoznávání těch hybridních kódů a my kapitáni jsme se na to koukali z praktičtější stránky. Povedlo se mi přesvědčit několik... hlavounů..., že není nutné hned střílet. Zpráva o malém Herbovi všechny dost vyplašila, ale se slečnou ze suši restaurace by stálo za to navázat další kontakt. Tím byla víceméně pověřena naše loď. Jen bychom to měli vzít oklikou přes Vědmu, protože nemůžeme moc čekat, že bude holka chodit pravidelně na suši, zvláště tam, kde už na nás mají pifku.
Pokud nemáš nic proti, poslal bych za Vědmou tebe – jsi vůči Vědmě dostatečně...“ a Uran hledal to správné slovo, „otevřená a to na ni platí. Za parťáka Foxe nebo Speedyho. Ještě jsem s nimi nemluvil, ale asi spíše Foxe. Pořád mám o Speedyho trochu obavy.“

Na chvíli se stočím do klubíčka v křesle vedle Speedyho u řídícího pultu a při manévrování z doku ho přátelsky rozptyluju otázkami, jak se má Kana a jestli si myslí, že se aspoň někdo z Rady po Thanosově vyjádření upřímně zastyděl.
Speedy byl i v těch nejlepších momentech v porovnání se mnou mlčenlivý bručoun, ale mě to nikdy neodradilo, ten rozdíl zvládnu hravě dorovnat. Nevidím sebemenší důvod, proč bych na tom měla cokoliv měnit.

...

„Ty jsi najednou nějaká fajnovka,“ tiše se uchechtnu tátovu přivítání a bez vyzvání se posadím vedle něj. Mohla bych ale obvinit i sama sebe – dokonce skopnu boty, než si přitáhnu nohy k sobě na postel a opřu se zády o boční stěnu kajuty.
„Slyšela jsem, že jste měli nějakou nadmíru vzrušující poradu, samý hlavoun a počítačová myš,“ nadhodím sladce a nakloním hlavu zvědavě ke straně, „Jaké jsou novinky?“

Stěny lodi jemně vibrují a trubky hřejí. Mdlé světlo na chodbách, tak odlišné od luceren Sionu, na Yarawu přátelsky mrká. Není to komfort, ale je to domov. Speedy letí tak dobře, jak jen se vznášedlem může, a tak je až na občasné změny rovnováhy v zatáčkách Hádes klidný. Ne tak jeho posádka.

Už ho viděla, ale tvářil se, že je velmi zaměstnaný. Ani se na Yarawu pořádně nepodíval, jen jí letmo kývl na pozdrav, když se míjeli na chodbě. Dělej si, co chceš.

Už byli pár mil za sionskými doky, když ji na chodbě zastavil kapitán a kývl hlavou ke své kajutě. „Pojď dál. Ale nelekej se, ještě jsem nestihl vybalit,“ mrknul na Yarawu.
Kajuta byla samozřejmě střídmá, účelová jako vždy.Uran se usadil na své posteli a opřel se ležérně na loktech. Byl zjevně nabuzený a ve velmi dobrém rozpoložení.