//Na řadě je Helen?
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Sandy se snažila uklidnit, ale měla příliš veliký strach. Asi konečně až po dvou, třech minutách byla schopná říct nějaké slova, j...j...já v...v...vím.vydala ze sebe roztřeseně. Co když to bude někdo stejně silný jako byl Voldemort nebo hůř, co když to je někdo s ještě větší silou. Byla tak vystrašená, že nedokázala ani v mysli mít nějaké pozitivní myšlenky. Proč zrovna ona? Co ona komu udělala? Ptala se dál sama sebe a nechala se tomem konejšit, i když minimálně polovinu slov, které řekl nevnímala.

Doufal, že se uklidní, ale ona místo toho vypadala, že je to ještě horší. Podvědomě jí objal, když mu padla do náruče, ale moc nevěděl, jak jí utišit. Jako kdyby byla malé dítě, začal se s ní lehce pohupovat dopředu a dozadu.
"Sandy... jsme tu my a celý profesorský sbor... tohle jsou Baradavice, jsi tu v bezpečí... A neví, kdo jsi, slyšela jsi Gonagalovou..." Hlesnul jen, ale pak už mlčel. Ani Myška nechápala, co se děje, ale přelezla z jeho ramene sandy do klína, kde nechápavě šťouchala packou do jejího stehna.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Sandy pomalu došla až k učebně, kam se vpotácela a doslova se zhroutila na židli u lavice. Chvíli hleděla do prázdna, ale pak si vzala od Helen kapesník a pořádně, ale co nejpotišeji se vysmrkala, i když to moc potichu nešlo...
chvilku to vypadalo, že se uklidnila, ale po chvíli se znovu rozbrečela. Nakonec padla Tomovi do náruče...

Prohlížela si Sandy. Nějak tušila, že se rozbrečí, ale stejně jí to vyhodilo z míry. Nikdy nebyla dobrá v emočních věcech. Když se dostali do učebny vytáhla si z tašky, která ji vysela přes rameno kapesník a podala ho Sandy, načež ji letmě objala. " To bude dobré, jsi v Bradavicích... Všechno bude v pořádku. " Snažila se vypadat co nejpřesvědčeji jak dokázala. " Určitě toho člověka chytnou dřív než řekneš famfrpál"

Jen mlčky na ní koukal. Bylo mu z toho mizerně. ale byla s nimi Helen, ta do pokoje nemohla...
"Půjdeme do přeměňování, o patro výš..." rozhodl. Snad nikoho nepotkají.
cestou s eod ní nehnul, stále ji objímal i trochu podpíral a vysílal jakési němé pohledy k Heleně. Co měly znamenat, kdo ví.
Přání se jemu, Sandy a třebas možná i Heleně vyplnilo a nepozorováni se dostali do učebny.
Vmanévroval Sandy na lavici a sednul si vedle ní.
Bylo mu jasné, že Helena chce vědět, o co jde. Ale mlčel a pohledem jí prosil o totéž.
Chtěl Sandy nějak utěšit, ale jak moc nevěděl. Pořád se od ní neodtáhl.
"Bude to dobrý... jsi v bezpečí." Hlesnul k ní a z obličeje jí setřel prstem slzy.
Nemohl se ale zbavit pocitu, že jim profesoři neřekli vše... jak Brumbál v tu jednu chvíli svraštil obočí, jak se tvářila McGonagalová i ostatní... Donutil se na to nemyslet. Teďka ne.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Sandy se těžce zvedla, ani neměla pomyšlení na rozloučení. Venku z kabinetu pohlédla uplakanýma očima na Toma, nemohla ze sebe vydat ani slovo. Už otevřela pusu, aby něco řekla, ale z úst jí nevyšlo ani slovo. Chtěla do učebny, někde, kde nikdo nebyl. Myslela si, že v pokoji, nebo společenské věži někdo bude, ale nebyla schopná vydat ani slovo...

Pomohl jí vstát. Objímal jí okolo ramen, podíval se na Helenu takovým tím pohledem, že nemá nic říkat a pomalu se vydal z místnosti, Sandy podpíral.
"Chceš jít do pokoje? Nebo nějaké učebny?" Optal se Sandy, když byli venku. Nechtěl nic řešit na chodbě. A také, aby je někdo viděl... Sandy... v tomto stavu. v duchu už hledal cestu, jak je nemusel nikdo vidět.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Už nemohla, byla naprosto zdrcená. Vyhrála v ní myšlenka, že po ní jde někdo asi velmi mocný, velmi se bála o sebe, dokonce i o Toma, nebo Helen. Bála se o vše, co jí bylo blízké. Kam ale půjdou, aby je nikdo neviděl, vždyť po chodbě vždy chodí tolik lidí... Nevěděla, co by dělala, nebýt Toma, on byl teď její největší opora, snad ještě Helen. Sandy nechtěla, aby kontaktovali rodiče, bála se, že by si jí chtěli odsud odvést a ona se tady cítila pořád víc v bezpečí, než doma a navíc mamku by to úplně zničilo, snad ještě víc než ji. Chtěla to, ale nebyla schopná vydat ze sebe slova. Už věděla, proč na začátku, když se informaci dozvěděla, proč byla schopná odpovědět, byla v šoku a v hlavě se jí ještě pořádně nezešrotovala myšlenka...
Když uslyšela Toma jen lehce kývla na souhlas.

Trochu to v něm hrknulo, ale pak jí objal a lehce stisknul. Cítil se trochu zvláštně, chtěl jí pomoc, ale nevěděl jak. Cítil se vlastně hrozně.
Učitelský sbor jen mlčky přihlížel. Co říct? Měli ty obličeje. Lítost, smutek... a? *To není všechno...* Napadlo Toma. Proč nevěděl. Podíval se na profesorku a pak ke dveřím. Přikývla. Takže mohli jít.
"Půjdeme?" Zeptal se Sandy tiše, ale nepouštěl jí. Zatím ne.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Sandy se cítila hrozně, bojovaly v ní dvě myšlenky, první, že je v nebezpečí a že někdo jako Voldemort ji chce zabít, druhá, že je nakonec v Bradavicích a v bezpečí. Chvíli to ještě držela, ale slzy se jí už draly do očí. Nakonec to nevydržela a rozbrečela se a dalo by se říct, že rovnou do Tomovi náruče...

Tom kouknul k Sandy. Neuměl si ani představit, jak se musí cítit. Když promluvila, z náhlého popudu jí jemně ovinul ruku kolem ramen.

McGonagalová měla uklidňující výraz. "Neví, že jsi to ty, Sandy. A navíc, v Bradavicích jsi v bezpečí... nic se ti nestane. Ano?" Nevykala jí. Snad poprvé.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Sandy bylo do breku, ale nakonec se uklidnila natolik, že promluvila ještě jednou, a.. ale t..to, že mu stojím v c...cestě nemusí z..znamenat to, ž...že mě chce z...z...zabít? zeptala se Sandy profesorky McGonagalové.

"Jistě, nikomu to neprozradím" Kývne hlavou a tázavě se dívá na Sandy. Jakoby čekala, že se propadne v pláč či hodlala celou pracovnu zničit. " Můžeme už odejít, paní profesorko?"Tázavě pohledla na čarodějku v zeleném hábitu. Potřebovali to probrat o samotě a co nejdřív, tohle bylo něco velkého.

"Sandy," profesorka se na dívku zadívala dosti lítostivě, "chápu, že je to pro Vás rána. Bylo by to dostatečně velký úder pro kohokoliv. Ale nemusíte se bát, nic Vám nehrozí. Ta osoba netuší, že jste to vy. Vše bude v pořádku."

Tom hleděl chvíli kamsi do blbého bodu překvapeně ale nějak divně. tohle by ho nenapadlo ani ve snu, pohledem kouknul po Sandy. Jak... tohle bylo vlastně možné? Pak koukne na Helenu a jen malinko zavrtí hlavou. Snad to pochopí. Vše jí řeknou, až potom.

"Slečno Ashwoodová... Vy jste zde proto, že Vás chci důrazně požádat," podívala se Mcgonagalová na Helenu takovým pohledem, že bylo zřejmé, že to není žádost, "abyste držela v naprosté tajnosti to, co Tom dnes viděl... Je to nesmírně důležité."
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Kývne hlavou a rychle přejde k židli kam doslovně padne. " Tázavě se dívá na Toma a Sandy a čeká vysvětlení." Všechny projela pohledem a čekala, až někdo začne mluvit.

Děkuji, pronesla Sandy když si sedala.
Potom si vyslechla vše, co jí řekla profesorka McGonagalová. Chvíli hleděla do prázdna. Pak se vzpamatovala co nejrychleji, "a... ano, je my j... jasné, že t...t...o nikomu ne...neřeknu, potom už jen smutně čekala, co bude dál, když do místnosti vešla Helena...

McGonagalová, stejně, jako zbytek místnosti, otočil pohled na dívku, která se ozvala od dveří.
"Slečno Ashwoodová... Tak jste zde. Posaďte se." Ukázala na volnou židli vedle Thomase a Sandy. Ale nic víc... profesorka jen pozorně sledovala Sandy a čekala na její reakci.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

" Proč?" Nervozně se podívala na Filche. " Snad jsem nic neprovedla.." Zachmuřeně se otočila k ostatním Havraspárským, následně se zvedla a zamířila s Filchem do Brumbálovy pracovny. Došli k chrliči a když Filch zamumlal něco podobného jako slovo. " Lentilky." Zamířila spěšně po schodišti do pracovny. " Dobrý den pane řediteli, pane profesore Snape, Lupine, paní profesorko McGonnagalová." Každému z profesorů kývla hlavou. Složila ruce za zády a nervozně si všechny prohlížela.

"Tak... posaďte se prosím." Ukázala McGonagalová na židle kousek vedle Sandy a Toma. Vypadala, že jí něco trápí... ten pohled.
"Jak Vám již pan Blackwood oznámil," podívala se na Sandy, "v zapovězeném lese bylo nalezeno tělo." Brumbál vypadal zachmuřenější, než dřív, vůbec i zbytek vypadal zachmuřeněji, možná vážněji než obvykle. Snape se tvářil... no trochu jinak. Jak u něj bylo zvykem.
"Tedy, ne tak doslova." Pokračovala profesorka pomalu. "Když ho Hagrid našel, ještě žil... A věnoval mu myšlenku, vzpomínku, chcete li." její ruka sevřela kraj Brumbálova stolu, u kterého stála.
"Pravdou je, že ten muž cestoval za Brumbálem, s důležitým předmětem... věštbou. Jenště přesně nevíme, komu patřila... ale on ji viděl. Nebo její část... věděl, co v ní je." Odmlčela se.

-Mezitím-
Pan Filch opustil i se svou kočkou potichu místnost a vydal se do velké síně. Cestou si brmlal, jako vždy, a když do ní dorazil, vydal se rovnou k Havraspárskému stolu, za jedinou dívkou.
"Slečno Ashwoodová... Do ředitelny." Oznámil jen stroze. "Profesoři Gonagalová a Brumbál si Vás přejí vidět..."

-Zpět v Brumbálově pracovně-
„Ta část, kterou jsme pochytili… je ta, že jisté osobě… vlastníkovi věštby… bude stát v cestě k jeho cíli… nevíme jakému, nějaká osoba.“
vzduch v místnosti jakoby ztěžknul. MCGonagalová oba dva přejela pohledem.
"Podle indícií toho, kdo to má být... Je možné... Vlastně, jsme si téměř jistí... Že jste to Vy, slečno." Zabořila do Sandy dlouhý, zvláštní pohled.
"Ale zřejmě neví, kdo to má být. Proto Vám nic nehrozí." Zakončila.

Tom se rozhlédl. Brumbál na okamžik svraštil obočí, když Mcgonagalová zakončila řeč. Pak se tvářil, jako předtím.

"Je vám doufám jasné," promluvil náhle ředitel s bílými vlasy, "že je nejvýše nežádoucí, aby se o tom, proneseném v této místnosti, kdokoliv dozvěděl. Ani Vaši přátelé ne. Ale..." Nasadil takový, zdálo se až šibalský výraz, vzhledem k situaci. "Některá nařízení... se občas musí obejít." Opřel se.
"Myslím, že slečna Ashwood je již na cestě."
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.